Nutriční moudrost

Dánu svobodu a možnost jíst, co chceme, jsou lidé schopni vybírat si jídlo, které jim zajistí komplexní výživu? Podle vývoje měr obezity a civilizačních onemocnění se zdá být odpovědí radikální "ne". Nicméně přejídání se tuky, cukry a jinou kalorickou stravou nutně neznamená, že by obézní trpěli nedostatkem jiných živin. 

Překvapivě téměř neexistují vědecké studie, které by zkoumaly, zda lidé mají "nutriční moudrost" – tedy, že poznají, jaké látky jim chybí, a tomu přizpůsobí stravovací návyky. Studie na kuřatech, prasatech, krysách a jiných zvířatech nicméně dokazují, že omezení dostupnosti některých živin či minerálů vede k změně chování zvířete s cílem nutrienty získat jinde. Když se ve Střední Americe velká skupina vřešťanů roku 2001 přeorientovala na jezení zralého – někdo by řekl i oschlého – listí, vědcům, kteří je dlouhodobě sledovali, nedávala změna žádný smysl. Tito primáti totiž univerzálně preferují šťavnaté mladé výhonky. Vysvětlením byl hurikán Iris, jenž toho roku smetl veškerou úrodu fíků, z nichž vřešťani získávali minerály, hlavně vápník. Primáti tak přirozeně nahradili nedostupný zdroj jiným: starší listí obsahuje vápníku více.

Stejné zdánlivě podivné chování lze sledovat u lidí. Třeba kolega z fakulty si začátkem léta začne dávat do kávy citron. Ač je pro ostatní vyvrhelem, možná se tak projevuje jeho vrozená nutriční moudrost a ve stresujícím zkouškovém období se více zásobuje vitaminem C. Nicméně podobné anekdoty jsou stěží důkazem. 

Jediným systematickým pojednáním o nutriční moudrosti lidí byla slavná přednáška, kterou v Montrealu v roce 1939 držela dětská lékařka Clara Davisová. V přednášce shrnula experiment, v němž byli kojenci v ústavní péči šest let pozorováni, zda jsou schopni sami si vybírat potraviny zajišťující dostatek vhodných živin. Přednáška měla poetický závěr: "Stejně jako život šťastných lidí ani kroniky zdravých a temperamentních lidí nepřinášejí mnoho vzrušujících zpráv. Nebylo žádného dítěte, které by nezvládlo svou vlastní stravu; všechny měly vydatný apetit; všechny prospívaly." Tato studie by dnes neprošla jako vědecká kvůli nejasným postupům i datům, přesto se nikdo nepokusil exaktně ověřit, zda jsou lidé přirozeně schopni kombinovat potraviny, aby maximálně prospívali. 

Až letos se tedy spojili Brit Jeffrey Brunstrom, experimentální psycholog, a Američan Mark Schatzker, novinář věnující se výživě, aby uskutečnili sérii experimentů majících nutriční moudrost potvrdit. V jejich experimentech participanti volili různé páry potravin. V zásadě výzkumníci sledovali, zda budou volit kombinace, které jsou kalorické či kombinace, které přinesou balancované zastoupení nutrientů. Příkladem, jablko a ostružina jsou méně výživově komplexní než jablko a banán. 

Schéma, jak vypadaly volby v části experimentu. Participanti viděli 6 obrázků jídla ((a) Food stimuli). Jídlo bylo párováno s dalším ((b) Pairing type), někdy stejným (Monotonous), jindy jiným (Varied). Participanti si pak měli vybrat, které dvě kombinace preferují ((c) Two-alternative food-choice task).

Byť efekt nebyl velký, participanti méně balancované kombinace volili méně často. Podobně analýza skutečně konzumovaného jídla odkryla, že lidé – alespoň ve Velké Británii – spíše kombinují jídla k výživové komplexitě než jen ke kalorickému obsahu. I typické britské pokrmy jako ryba a hranolky či kari a rýže jsou nutričně komplexnější než kari a hranolky. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Měřit s mírou

Zbytečné operace i neotevřené kriminální případy. Když se manažeři nebo politici nechají zaslepit metrikami, snadno se jim podaří docílit pravého opaku toho, k čemu měla čísla pomoci.

Od svých chytrých hodinek se každý večer dozvídám, kolik kroků jsem ušel, a zda plním svůj (minimalistický) závazek aktivního pohybu. Všiml jsem si ale, že ač teď chodím více, závazek neplním – při tlačení kočárku se mi totiž kroky nepočítají. Hodinkám chybí houpání ruky sem-tam a myslí si, že jedu na kole. Upřímně mě rozezlilo, o kolik kilometrů chůze jsem přišel.

Naštvání je pochopitelně iracionální – že chybí digitální doklad, nehraje přece žádnou roli, pokud jsem doopravdy chodil. Psychologové věnující se gamifikaci však vědí, že obsese viditelnými metrikami je silnou a návykovou emocí. Jakmile výkonům přiřadíte číslo, lidé pocítí slast z dosažení cíle. Ještě větší dávku endorfinů dostanou, když se zlepšují – ať už jde o kroky, naposlouchané minuty chytrých podcastů či kredity ve věrnostních programech.

Přitom může jít i o body zcela irelevantní. Americko-čínská dvojice behaviorálních vědců, Luxi Shenovéa Christophera Hsee, kdysi vytvořila prostou počítačovou hru: hráči měli v časovém limitu napsat co nejvíc slov. Kromě počtu vložených slov viděli na obrazovce i „body“. Jedna skupina hráčů získávala za každé slovo konstantní počet bodů, v druhé příděl bodů s každým dalším slovem rostl, v poslední naopak postupně klesal.

I když byly body samoúčelné a neměly naprosto žádný význam, hráči ve skupině s rychle rostoucím skóre se mnohem více snažili a hru si k tomu užívali. Ti, kterým bodová odměna postupně klesala, byli naopak naštvaní. S poznatkem pracuje řada videoher: body, levely, schopnosti či odměny získávají začínající hráči mnohem rychleji, aby si rostoucími pocity úspěchu vytvořili na hře závislost.

Jak vyčíslit spokojenost

Příběhy s krokometrem a irelevantními body jsou banální, dobře ale ilustrují všudypřítomný jev, o kterém v knize Tyranie metrik píše americký historik Jerry Muller. Manažerská mantra „chceme-li cokoliv zlepšit, musíme to být schopni změřit a dát lidem motivaci s tímto ukazatelem pohnout,“ začala podle Mullera dávno prosakovat z firem do osobního a veřejného života. A zejména v politice má děsivé dopady.  

Knihu Tyranie metrik od: Jerry Z. Muller vydalo letos v překladu nakladatelství Academia.

Metrika je vždy zjednodušením činnosti i jejího smyslu. Skutečným cílem není ujít deset tisíc kroků denně, ale být aktivní a zdravý. Pravidelná chůze s tímto přáním silně souvisí, sama ovšem zdravím není. Metrika naopak může působit kontraproduktivně – zbavuje totiž odpovědnosti za složitý cíl ve prospěch dosažení jednoduchého čísla. Má známá hubne podle aplikace, která měří týdenní sportovní výkony. Jelikož někdy nestíhá a nechce „selhat“, v některých dnech dohání zmeškané… a občas se při tom zraní. A dosáhne-li cíle, odmění se obžerstvím – řečeno ještě eufemisticky.

U komplexního cíle je stanovení jednoduché metriky fakticky i teoreticky nemožné. Nelze jej zjednodušit natolik, aby se neztratily jeho podstatné charakteristiky. Přitom jakákoliv veřejná služba, argumentuje Muller, ať už jde o veřejnou správu, zdravotnictví, školství, policii či armádu, je navázána na extrémně těžko definovatelné cíle, jako jsou spokojený život, zdraví, moudrost či bezpečí. Svůdnost metrik zde začne páchat zlo.

Když zlepšování škodí

Například cílem práce policie je všeobecné bezpečí a co nejčastější dopadení pachatelů. Objasněnost trestných činů je obvyklou a přehlednou metrikou, a proto i základem pro odměny policistů. Pohříchu je však metrika motivuje k tomu zločiny překvalifikovávat: ze zjevně neobjasnitelné krádeže se stane ztráta majetku. Sbor se také přeorientuje na jednoduché přečiny, za které se dá snadno udělat čárka, místo řešení komplexních problémů bez konkrétní oběti. Kdo by se chtěl zabývat korporátními finančními machinacemi, když nikdo nenahlásil újmu, že?

Nebo se podívejme na cíl nemocnic – jejich cílem je poskytování kvalitní zdravotní péče. Jako metrika kvality se často stanovuje úmrtnost po operacích. Zdá se být rozumná, protože čím více pacientů přečká po zákroku měsíc bez úhony, tím lépe. Leč epidemiologické studie z USA ukazují, že chirurgové kvůli metrice posílají rizikové pacienty na jiná oddělení či je vůbec neoperují, aby si nezkazili skóre. Zato mají motivaci zbytečně operovat mladší a zdravější pacienty, u kterých by byla vhodnější konzervativnější léčba. Pacientům tak metrika odpírá nejvhodnější péči.

Podobně: je-li cílem univerzity motivovat vědce k přelomovým výzkumům, jak potom měřit onu přelomovost? Význam objevu není často jasný po desetiletí. Počet studií v nejprestižnějších vědeckých časopisech se zdá být jednoduše vyhodnotitelnou, efektivní metrikou – leč opět vytvoří motivaci jeden objev raději rozdělit do několika menších studií a publikovat okamžité výsledky bez robustního ověřování. Důsledkem je nepřehledná záplava objevů, které jsou navíc mnohdy brzy vyvráceny jako neúplné či zcela chybné. Stejně na univerzitách dopadá snaha odměňovat učitele dle dotazníků spokojenosti studentů. Výsledkem je snížení standardů, inflace dobrých známek a nahrazení výuky infotainmentem.

Muller metriky nezavrhuje – jsou bezesporu užitečným nástrojem pro další úsudek, ne však úsudkem samotným. Alternativou by bylo dát se všanc jakékoliv subjektivní víře, která se zrovna namane – což by bylo horší. Muller ale názornými příklady varuje před situacemi, kdy metriky zdáním tvrdých dat a jejich transparentnosti vedou nejprve k tunelovému vidění světa – a když se na ně naváží odměny, pak rovnou k dokonalé slepotě. Citátem amerického prozaika Uptona Sinclaira: „Je těžké přimět člověka, aby něčemu porozuměl, když jeho plat závisí na tom, že neporozumí.“

 

Psáno pro Finmag.

Jak přimět lidi, aby jedli zdravě?

Úmrtí na nemoci spojené s obezitou a chybnou životosprávou v následujících letech sesadí z trůnu dosavadní jedničku v zabíjení – kouření tabáku. Co dělat, aby i těchto smrtí bylo co nejméně? Medicína se soustředí na léčení konkrétních nemocí, ať už jde o oběhové problémy, cukrovku či rakovinu, a ultimátní příčinu – obvykle – neřeší. Koneckonců lékaři nemohou pacienty nutit do zdravé stravy či aktivního pohybu. Opatření pro zlepšení zdraví tedy musí vycházet odjinud a vyvolat změnu, jak často lidé sportují či jaké jídlo si kupují.

John List s kolegy (pdf) se zaměřili na volbu potravin a jali se zjistit, jaká opatření přimějí člověka zlepšit své stravování. Najali 222 dobrovolníků a více než půl roku sledovali jejich nákupy potravin. Rozdělili je zároveň do 3 skupin, na nichž byly otestovány intervence na zvýšení spotřeby zdravějších potravin. První skupina účastníků dostávala před nákupem informace, jakou zeleninu či ovoce nakoupit, jak je zpracovat a jak jsou důležité pro správnou funkci těla. Druhou skupinu experimentátoři manipulovali penězi – kdykoliv si dobrovolník koupil alespoň 5 větších kousků zeleniny či ovoce, získal darem navíc jeden dolar. Třetí skupina obdržela obé, jak informace, tak peněžní odměny. Poslední skupina nezískala nic a sloužila jako kontrolní vzorek, vůči kterému byly intervence porovnávány.

Podoba některých letáčků, které účastníci experimentu dostávali. První, "Incentives", upozorňuje, že nakoupí-li spotřebitel nad 5 kusů zeleniny či ovoce, dostane 1 $ odměny. Druhý letáček, "Information", upozorňuje, že jezení ovoce je zdravé a radí, že dají-li si lidé misku ovoce na stůl, pult či do lednice, svačinku budou mít vždy po ruce.

Bylo zjištěno, že samotné i podpůrné poskytování informací o prospěšnosti zeleniny či receptů na její zpracování má jen velmi malý dopad na nakupování spotřebitelů. Peněžní odměna, byť malá, měla naopak obrovský efekt – zdvojnásobila množství nakupovaného ovoce či zeleniny (z průměrných 1,6 kusů nakupovaných kontrolní skupinou na 3,4 kusy). Efekt navíc přetrval i po konci experimentu. Lidé odměňovaní penězi se naučili kupovat zeleninu a vytvořený zvyk jim zůstal, i když experiment skončil a žádné odměny již nezískávali. Experiment (nejen) organizacím usilujícím o zlepšení zdraví obyvatel ukazuje, že je možné poměrně jednoduše a levně vytvořit automatické chování, které bude ku prospěchu lidem usilujícím o zdravý životní styl.


Psáno pro Vesmír.

Zapomenuté zapomínání

Proveďme si spolu jednoduchý experiment. Představte si, že jste na uznávané univerzitě. Výzkumník vám nabízí volbu: buď vám pošle 11. ledna příštího roku automaticky 100 korun, nebo vám pošle 500 korun – ale jen když mu mezi 5. až 10. lednem 2016 napíšete e-mail, v němž si o peníze řeknete. Když zapomenete, nezískáte nic. Říkáte si patrně, jak hloupé pokusy se v experimentální ekonomii provádějí. Druhá nabídka je přece o tolik lepší! Stačí si úkol zapamatovat nebo poznamenat a pětinásobná odměna je vaše.

Podobně uvažovala i drtivá většina účastníků, kteří se tohoto pokusu Keitha Ericsona (pdf) z Harvardu účastnila. Do půlnoci 10. ledna se však o peníze přihlásilo jen 53 % z nich. Ostatní o peníze přišli. V okamžiku volby jednoduše podlehli nadměrné sebedůvěře, že si zapamatují nutnost napsat e-mail.

Tyto studie nejsou samoúčelné, jsou cíleny na mapování, nakolik spotřebitelé přeceňují svou paměť a jak je toho možné využít v obchodě. Experiment je vlastně zobecněním praxe slevových poukazů. Snad všichni obchodníci svým zákazníkům poskytují věrnostní slevové kupóny nebo korunové poukázky na slevu za minulé nákupy jako třeba Tesco či dokonce i hotové peníze zpět, několik dní po nákupu, jako nedávno Samsung. Tyto nabídky spotřebitele mnohdy přesvědčí, aby právě v daném obchodě či od daného výrobce nakupovali. Vždyť od něho doslova získají část peněz zpět! Posiluje se jejich loajalita a utrácejí v obchodě častěji. Obchodníci si podobnou štědrost mohou dovolit, protože vědí, že řada těchto poukázek zůstane nevyužita. Mnozí zákazníci kupóny zašantročí, zapomenou je do obchodu přinést či na ně zapomenou zcela.

Firmy nesázejí jen zapomnětlivost či roztržitost svých klientů, ale i na jejich naivitu a slabou sebekontrolu. Ti z vás, kteří nedávno začali své tělo mučit ve fitness centru, se jistě podivovali nad nemravně předraženou cenou jednotlivého vstupu a zároveň ohromnou výhodností měsíčních či ročních permanentek. Průměrné fitko v Praze si cenní jednotlivý vstup na 120 korun, nicméně měsíční kupón přijde na pětistovku. Každý, kdo začíná cvičit, »ví«, že alespoň jednu návštěvu týdně zvládne. Měsíční kupón je jasná volba (a když bude chodit ob den, přijde jej vstupné toliko na něco přes třicet korun). A roční, to je ještě výhodnější.

Ti z vás, kteří chodí do fitka delší dobu – respektive ti, co již nechodí – pointu znají. Co se zdálo zprvu coby výhodná volba, nakonec není. Chuť chodit cvičit vybledla, v naplánovaných „cvičících“ večerech se objevil tu večírek, tu návštěva rodičů, jindy nachlazení nebo nutnost dokončení věcí do práce. Byli jste nakonec rádi, že jste fitness centrum navštívili alespoň párkrát. Studie Stefana DellaVigny a Ulrike Malmendier (pdf), v které sledovali frekvenci chození přes 8 tisíc klientů několika fitness center v USA, skutečně potvrzuje, že zákazníci, kteří zvolili měsíční kupóny zaplatili nakonec o 40 % více než kdyby si platili „dražší“ jednotlivé vstupy. Znovu a znovu přecenili četnost, s jakou budou cvičit. Právě proto fitness centra mohou lákat na tak zdánlivě velmi výhodné permanentky.

Závislost různých cen měsíčních permanentek a průměrné ceny za návštěvu, zatímco jednotlivý vstup stojí 10 dolarů. Pakliže permanentky stály v průměru více než 53 dolarů už za průměrnou návštěvu klienti platili více než by platili za jednotlivý vstup. Chodili jednoduše mnohem méně než očekávali, když si štědrou permanentku kupovali.

V marketingu se podobné strategie pro firmy příhodně popisují nějak takto: „Je třeba upéct velký koláč, nechat si dobré kusy pro sebe a zbylé kousky servírovat zákazníkům tak, aby vypadaly větší.“ Pamatujte tedy, že při nakupování míváte příliš velké oči.


Psáno pro Lidové noviny.

Pozor na přítelkyně či manželky na dietě

Útoky, křik a různé naschvály jsou koloritem soužití většiny partnerů či manželských párů. Ponožky hozené na sedačku, prázdná lednice, do opravny týden neodvezený kávovar – podobné triviality pravidelně zažehnou vášnivé hádky. Už za několik okamžiků jich však oba partneři litují. I když bližního milují, v daném momentě se jim prostě nepodařilo zlost na něj přemoci. Brad Bushman s kolegy (pdf) zauvažovali, že za podlehnutí emocím vždy stojí vysílená sebekontrola. Všichni totiž vědí, že hádka je (obvykle) špatné řešení. Přesto únava po celodenní práci, z učení se na zkoušku či prostý hlad vyčerpají uvažování natolik, že hněv má umožněn okamžitý průchod...

Pro otestování teorie měřil vědecký tým po 21 dní u několika manželských párů hladinu glukosy, krevního cukru. Jelikož se glukosa při námaze spotřebovává a zároveň ji pro sebekontrolu a vůbec pro uvažování mozek potřebuje, je její nízká hladina dobrým ukazatelem vyčerpání (nebo hladu). Každý účastník pokusu zároveň získal voodoo panenku, která symbolizovala jejich partnera, a 51 špendlíků, jež do ní mohli zapíchat dle míry, jak na něj byli daný den naštvaní. Nakonec manželé sehráli ještě hru, v níž se měřila rychlost jejich reakcí. Ten, kdo z páru vyhrál, získal právo pustit manželce či manželovi do sluchátek zvuky různé délky i hlasitosti (od 60 dB do 105 dB, což už je intenzita sirény; hluk byl složen z různých zvuků, které lidé nesnáší, od škrábání nehtů po tabuli po vrtačku zubaře).

Potvrdilo se, že partneři s nízkou hladinou glukózy v krvi byli agresivnější, tj. bodali do panenky více, přičemž ženy obecně využívaly více špendlíků. Stejný efekt se ukázal i u škození hlukem; čím průměrně nižší měly subjekty hladinu glukosy, tím partnerovi pouštěly delší a hlučnější zvuky. Není lásky bez plného žaludku. (Pozn.: výzkum je korelativní, takže ve skutečnosti není zřejmé, zda nízká hladina glukosy agresivitu umožňuje, spouští, doprovází či následuje.)


Psáno pro Vesmír.

Zaujalo-li Vás téma omezené sebekontroly, krátce o něm promluvím i ve své přednášce pro Knihovnu Václava Havla toto pondělí.

Nejúčinnější diety nejsou o jídle

UPOZORNĚNÍ: Vědecké práce Briana Wansinka, na které je níže odkazováno, byly často provedeny nedbale. Chybami trpěl sběr dat i jejich analýza, a proto by jeho výsledky neměly být brány jako hodnověrné. Více o této kontroverzi se lze dočíst třeba zde.

Chcete-li zhubnout, nezaměřujte se na jídlo, ale na okolnosti, které stolování provázejí. Ty totiž rozhodujícím způsobem ovlivní, jestli jíme přiměřeně, nebo nadmíru. Jenže právě tyhle okolnosti si zpravidla vůbec neuvědomujeme.

V souvislosti s jídlem existuje více rituálů než v jiných oblastech našeho života. Bez nich by nám totiž tolik nechutnalo. Někdo si jablko musí rozkrájet, jiný kulaté sušenky rozdělí a sní nejprve náplň, další ryby nejí, ale u svíček štědrovečerní tabule si na kaprovi pochutnal.

Chuť nemusí pramenit toliko z kvality jídla, ale i z okolností, za kterých je konzumováno. Exaktní ověření, že rituály skutečně zlepšují vychutnání jídla, nedávno provedla psycholožka Kathleen D. Vohsová z Minnesotské univerzity s kolegy (pdf). V jednom pokusu bylo první skupině participantů řečeno, že budou ochutnávat čokoládu, nicméně musí ji nejprve vzít celou do rukou, rozlomit vedví, poté rozbalit první polovinu, sníst ji, až pak rozbalit druhou část a pochutnat si na ní. Členové druhé skupiny žádné podobné prostocviky provádět nemuseli a čokoládu prostě rozbalili a snědli.

Lidem v první, "ritualizované" skupině přišel zážitek z ochutnávky mnohem radostnější, čokoláda se jim zamlouvala více a také si ji i delší dobu vychutnávali. Nakonec by za ni byli i ochotni více zaplatit. Rituály vedou k většímu zapojení mysli do budoucí konzumace, lidé se na ni intenzivněji zaměří a hlouběji ji prožijí. Další Vohsové pokusy vedly vždy ke stejným výsledkům, jakkoliv byl rituál nesmyslný (v jednom případě měli před snědením mrkve participanti zaklepat na stůl, zhluboka se nadýchnout a zavřít oči), provedl-li rituál přímo spotřebitel (a ne jen někdo poblíž), užil si svého jídla více.

Leč, jak se to vše týká diet? Vliv rituálů na prožitek chuti je vrcholem behaviorálně-psychologického výzkumu konzumace potravy, který ukazuje (pdf), že lidé se nepřejídají nutně proto, že mají hlad nebo proto, že se nemohou ovládnout či že jí "nezdravé" jídlo. Profesor Brian Wansink, americký behaviorální vědec z Cornellovy univerzity, který se výzkumem faktorů ovlivňujících čeho a kolik sníme, proslavil, začíná svoji knihu Nezřízené labužnictví nekompromisně: "Všichni jedí tolik, kolik jedí, především kvůli tomu, co nás obklopuje… Nepřejídáme se z hladu, ale kvůli rodině a přátelům, obalům a talířům, názvům a číselným údajům, cenovkám a osvětlení,… tvarům a vůním, rozptýlení a samotě nebo příborníkům a nádobám."

 I přes nepříliš zdařilý předklad jde o publikaci v Česku neprávem opomenutou.

Bezedný talíř

Asi bychom se shodli, že jíme, dokud máme hlad. Wansink s kolegy ale dokázal, že nic takového fyziologicky nemůže platit. Už jen proto, že než si naše tělo a mozek uvědomí, že jsme sytí, potřebují nato alespoň 20 minut. Za tu dobu lze sníst znovu celý oběd. Ve skutečnosti rozhodnutí, kolik jídla sníme, padne ještě před tím, než polkneme první sousto. Nejčastějším ukazatelem konce jídla a sytosti je totiž prázdný talíř nebo "snězení všeho kromě přílohy" či odchod ostatních stolovníků, jednoduše – nějaký vizuální podnět. Rozhodování přitom nemusí probíhat vědomě, ba naopak, až když dojíme porci, "najednou" se automaticky cítíme i sytí. Co by se stalo, kdyby se jídlo třeba neznatelně doplňovalo a pohled na snědené by byl maten?

Wansinkův tým (pdf) proto pozval účastníky výzkumu na ochutnávku polévky. Hosté usedli ke stolům s vrchovatými talíři a dali se do jídla a společenské konverzace. Hluboké talíře některých subjektů ovšem byly výjimečné. Zespoda byly trubkou připevněny k nádržce s polévkou a jak stolovníci jedli, nepostřehnutelně jim pomalu další znovu přitékala. Po 20 minutách byl pokus přerušen. Výzkumníci požádali účastníky experimentu, aby odhadli, kolik kalorií asi snědli. Zároveň zvážili zbytky polévky v talířích (a objem, který dotekl). Skupina s normálními talíři snědla asi 1/4 litru polévky. Skupina s bezednými talíři snědla o 73 % více, 4 dcl polévky (byli však i tací, jež snědli přes litr). Přesto v obou skupinách všichni odhadovali, že snědli kolem 120 kalorií a udávali, že se cítí stejně sytí.

Šedé sloupce ukazují spotřebované kalorie, tmavé sloupce ukazují odhad subjektů, kolik asi snědly. První dva sloupce se týkají subjektů, které jedly z normálních misek. Druhé dva sloupce vypovídají o subjektech, kterým polévka neznatelně dotékala.

Nebezpečí velkých porcí

Další experimenty potvrdily očekávané. Dá-li se jídlo na menší talíře, lidé jej snědí a cítí se sytí stejně jako jedlíci, kteří snědli mnohem více jídla, ale z mnohem větších talířů. Jedí-li lidé z větších balení, sní více, než mají-li balení menší, přitom se cítí všichni stejně plní (v zásadě vůbec nerozpoznáme, sníme-li o 20 % více či méně jídla "než obvykle"). Velikost jednotlivých pokrmů v restauracích i v domácnostech přitom setrvale roste. Ilustrativní je studie (pdf), která analyzovala mohutnost porcí na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista vytvořených za poslední tisíciletí (dlouhodobé a přesné údaje o velikostech porcí v průběhu věků totiž nejsou dostupné). Vyšlo najevo, že velikost jídel se zvětšila o 69 %, velikost chleba o 23 % a velikost talířů o 66 %.

Relativní velikost porcí zobrazených na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista namalovaných v průběhu milénia.

Platí potom i pravidlo, že cokoliv ukazuje, kolik jsme toho již pozřeli, snižuje potřebu dále jíst. V jednom takovém experimentu mohli studenti sníst tolik kuřecích křidélek, kolik si zamanuli. Jedněm byly kosti pravidelně odklízeny, u druhé skupiny se naopak hromadily na stole. Subjekty této skupiny snědly o 28 % méně než členové skupiny první.

Orientují-li se při jídle lidé dle vizuálních podnětů, ovlivňuje je pochopitelně hlavně objem jídla. Kalorie totiž nejsou vidět a do jisté míry ani cítit. Stačí, když se vizuálně zvětší porce, a spotřebitelé se hned budou cítit více sytí. Nejhlubší studnicí moudrosti pro lidi toužící zhubnout je proto restaurační průmysl, který nejlépe ví, jak jídlo nafouknout – voda, vzduch či vlákniny (obloha) – aby se zákazník cítil spokojeně najeden, aniž by toho ve skutečnosti tolik snědl. (Věřte, že třeba stačí do mléčného koktejlu vehnat intenzivnějším mixováním více vzduchu, koktejl nabyde na objemu, i když není energeticky vydatnější – to však spotřebitelé, kteří se orientují dle pohledu, nepoznají. A cítí se zasyceni větší měrou, než když koktejl nebyl nadýchaný.)

Diety

Naprostá většina lidí, kteří zhubli díky jakékoliv dietě, nabere svou váhu zpět. Dokonce se zdá, že platí přímá úměra – čím rychleji zhubnou, tím kvapněji i naberou. Většina diet nefunguje proto, že jsou založeny na odříkání potravin, které nám chutnají a které snadno můžeme mít. Nemůže-li člověk utišit chuť po oblíbeném jídle, bude na něj více myslet. Stačí pak jakákoliv záminka, rodinné setkání, nepřítomnost "něčeho jiného" v ledničce či krátkodobý neúspěch v hubnutí a lidé se rychle a s větší intenzitou k oblíbeným jídlům vracejí.

Wansink proto uzavírá, že účinná je jen ta dieta, o níž nevíme, že ji držíme. Ovlivníme-li cíleně své prostředí, postupně budeme jíst méně a týden po týdnu po troškách hubnout (dietologové se přitom shodují, že jde o jedinou zdravou a dlouhodobě udržitelnou metodu; pohříchu většina lidí chce zhubnout rychle – ti by si měli přečíst odstavec výše znovu). Způsobů, jak upravit okolí k nižší konzumaci, je přehršel. Chce-li kdokoliv zhubnout, měl by obzvláště snížit počet svých rozhodnutí, zda bude či nebude jíst. Během dne v současnosti učiníme až 200 voleb, jestli vůbec a co pozřeme (zvažte, že kdykoliv procházíte kolem mísy s oříšky, rozhodujete se, zda si vezmete, či ne; pětkráte odoláte, po šesté již třeba ne). Velké množství potravin, resp. vysoce kalorické, "nezdravé" jídlo, by proto nikdy nemělo být viditelné a na dosah ruky. Stačí jen krátký pohled na jídlo (či jeho obal nebo místo, kde je uchováváno) a nejen, že na něj dostaneme chuť, slinivka již začne vylučovat inzulin zpracovávající cukr v krvi, aby se tělo připravilo na příjem jídla. Začneme mít hlad, aniž bychom se potraviny byť jen dotkli (je pak i dokázáno, že lidé procházející při příchodu domů kuchyní, jedí více než ti, kteří jí projít nemusejí).

I když neušetříte pár korun nákupem ve velkém a nebudete mít pro každou příležitost něco ve spíži (ano, to může být někdy bolestivé), určitě se vám pořizování menších balení vrátí v nižších zdravotních nákladech a hezčí postavě. A to nejen v jídle, ale i v pití – u něho však funguje další finta.

Všichni trpíme tzv. horizontálně-vertikálním klamem, přeceňujeme výšku a šířku podceňujeme. Tj. stejný objem tekutiny ve vysoké sklenici považujeme za "objemnější" než v široké sklenici. Wansink s kolegy mimochodem ukázali, že klamem trpí i profesionální barmani, kteří by oko na nalévaný objem bezesporu měli mít. Když je výzkumníci požádali (pdf), ať nalijí z lahve "panáka" (4 cl) do neoznačené vysoké sklenice, barmani se téměř trefili. Naopak tomu bylo, když měli naplnit širokou sklenici. Do ní nalili o 37 % více (5,8 cl). Výzkum na barmanech zároveň ukazuje, že i když iluzi známe, beztak nás ovládá. Nelze si tedy jen říkat, "do té široké sklenice budu lít méně," je třeba koupit si rovnou sklenice úzké.

Úskalí rozmanitosti

Krátkodobě diety fungují, jelikož jsou téměř bez rozdílu založeny na jednoduché myšlence – jezte jen omezený výčet potravin. Je vcelku jedno jakých, ale pouze ony. S nevelkými možnostmi, co jíst, se "dovolenými" potravinami snadno přejíme, znechutíme si je a začneme jíst obecně méně.

Dlouhodobě však strádání vydržet nelze. Z poznání přesto vyplývá důležité varování – při značné rozmanitosti nabídky potravin máme tendenci pořídit si a ochutnat více věcí a sníme tedy větší množství kalorií. Pravidelnost je tak silná, že platí třeba i u bonbonů: mají-li bonbony v pytlíku více barev, lidé jich sní více, než když mají jednu barvu či jen pár odstínů.

Faktorů ovlivňujících konzumaci jídla je mnoho a na každého z nás budou asi fungovat s odlišnou intenzitou (při psaní článku jsem sám několikrát vstal a šel jsem si pro čokoládu či oříšky – stačilo o nich jen psát a mysl si k nim začala hledat cestu i v realitě; naštěstí jsem to předjímal, takže nic z toho se u nás doma nevyskytovalo a v lednici byla připravena mrkev k chroupání; takže jsem pro oříšky šel až do večerky na rohu).

Z výzkumů však přesvědčivě vyplývá, že některé prostředí je náchylné způsobovat obezitu. Lidé by to měli přijmout a ovlivňovat okolí namísto toho, aby sami byli tvarováni jím. Uvědomit si zároveň, že dlouhodobě zhubnout nelze hned (psychologové vědí, že odpoutat se od zažitého zvyku vyžaduje minimálně 28 dnů (spíše až 2 či 3 měsíce); takže narušit pravidlo "dám si kávu s cukrem při únavě" pravidlem "půjdu se na chvíli projít ven, cítím-li se zmožen" bude alespoň měsíc bolestivé, ale pak už si na sladkou kávu ani nevzpomeneme).

Život by neměl být sebemrskačství, strádání či věčné vážení co jíst a co nikoliv. Wansink svou knihu Nezřízené labužnictví uzavírá tím, že hubnutí nesmí být sprint, ale „pomalá, plynulá chůze, která začíná odstraněním nechtěných podnětů k jídlu, přebudováním domova, kanceláře, někdy i obsahu přihrádky v autě… a tyto pohodlné kroky vám v konečném součtu odeberou až jeden kilogram měsíčně." Nezdá se to mnoho, ale za rok jste o 12 kg hubenější. Jen vzpomeňte na minulý únor, rok uběhl rychle, že.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Blízkost hříchu

Všichni asi známe situaci, když si nakoupíme čokolády, půl kila sušené šunky či pytlíky brambůrků s tím, že nám vydrží měsíc. Byvše již ve spíži či lednici na dosah ruky, spořádáme všechno hned v den (respektive v noci) koupě. Kdybychom pamlsky doma neměli a dostali na ně chuť, téměř jistě bychom se je však koupit nevydali. Za čas a námahu by to nestálo.

Nicméně co ti z nás, kteří to mají z domova k obchodům, kde lze nakoupit "hříšné" zboží, blízko, budou snáze podléhat? Finská epidemioložka, Jaana I. Halonenová, se na tyto studie specializuje. Třeba u alkoholu potvrdila (pdf), že lidé bydlící blíže obchodům s pivem a lihovinami pijí více než ti, kteří to k nim mají dále. Lidé, kteří se přestěhovali a najednou bydlí u barů, začnou pít také více (přitom se nezdá, že by se alkoholici sestěhovávali k hospodám).

U kuřáků je tomu podobně (pdf), bydlí-li poblíž obchodu s cigaretami (do 500 m), mají podstatně menší šanci, že s kouřením přestanou než ti, kteří by se pro cigarety museli vydat dále. Stejně tak i osoby žijící poblíž fastfoodů mají tendenci do nich chodit častěji, a nabrat tak snáze na hmotnosti. Věk hojnosti je k sebevůli prostě nemilosrdný.


Psáno pro Psychologie Dnes.