Číslo mluva vs. emoce

Pokud vám sněmovní hádky, televizní duely či facebookové statusy českých politiků stále víc připomínají skupinovou terapii – plnou „já cítím“ a chudou na „já dokazuji“ –, nejde jen o únavu ze zpráv. Rozsáhlá jazyková pitva dvou století anglických knih a novin ukazuje, že veřejná debata se skutečně vzdálila od racionálních argumentů a přesunula se k emočním výlevům.

Ambiciózní analýza týmu Martena Scheffera z Wageningenské univerzity je založena na obsahu 14 milionů knih z let 1850–2019, které společnost Google digitalizovala. Vědci rozdělili zhruba 5000 častých slov do dvou pólů: „racionalita“ (tedy slova jako „analýza“, „procento“ či „stanovit“) a „intuice“ („cítit“, „věřit“ či „doufat“). Jazyk anglofonního světa se od občanské války v USA až do 80. let minulého století stále víc opíral o pojmy argumentace a čísel; pak se kyvadlo během jediné generace obrátilo a dnes převažují výrazy pocitů.

Podobný náklon by nejspíše ukázal i průzkum českého národního korpusu: slova jako „výpočet“ či „evidence“ budou klesat, „pocit“ a „obavy“ stoupat – zejména po roce 2010, kdy Facebook a Twitter dorazily v mobilních telefonech do každé kapsy.

Tento jazykový obrat se nápadně kryje s politickou náladou. 90. léta, kdy české vlády přesvědčovaly veřejnost grafy a procenty, byla vrcholem „technokratické“ mluvy. Kampaně současné vládní koalice, ale zejména Aleny Schillerové či Tomia Okamury staví hlavně na afektu a emoční labilitě, ať už jde o hrdost, křivdy, nebezpečí, či vzdor – argumentace absentuje, evidence je zjednodušena k hranici lži a citují se náhodní lidé z davu. Emoce nejen vstoupily do popředí; vystrčily argumentaci mimo oblast pozornosti.

Schefferův tým navrhuje dvě příčiny, proč se to děje. Zaprvé ekonomické otřesy od 80. let nalomily důvěru ve „chladný“ jazyk expertů, zadruhé sociální sítě po roce 2007 umožnily každému křičet svůj hněv a slova hýbající srdcem šíří algoritmy mnohem rychleji než slova hýbající myslí.

Grafy ukazují podíl "racionálních" a "intuitivních" či "emočních" slov v novinech New York Times (NYT) a anglicky psaných knihách za posledních skoro 200 let. Jak patrno, zhruba do 80. až 90. let 20. století rostla racionalita, poté došlo ke zlomu a nastoupil příklon k intuitivnosti.

Analýzy googlovského korpusu knih mají však celou řadu nedostatků – hlavní asi je, že nevypovídají nic o čtenosti. Berou každou knihu jako kus. Různé knihy jsou však pochopitelně různě vlivné (většina publikovaných knih se neprodá ani v tisícovém nákladu, zejména ryze akademické tituly). Nicméně když se podobná analýza frekvence „racionálních“ slov a „emočních či intuitivních“ slov udělá na archivech různých novin, výsledky jsou velmi podobné – zhruba od 80. až 90. let éra technokratických souvětí chladne a teplejší, subjektivnější dikce dominuje. Zda to znamená nárůst zdravé upřímnosti a přiznávání emocí, či nebezpečný skluz do faktické mlhy, je těžce zodpověditelná otázka.

Jestliže však jazyk řídí, jak o světě uvažujeme, odklon od přemýšlení k intuici může nést reálné důsledky. Demokracie stojí na argumentech, jež lze porovnat, ověřit či vyvrátit. Když ale „já cítím“ vítězí nad „já odvozuji“, voliči jsou taženi k politikům, s kterými toliko emočně rezonují. A emoce, jak známo, vymluvit nejde.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Kam jazyk, tam plášť

Kde na webové stránce se nachází nadpis blogu? Úkol natolik triviální, že jsem první větou asi polovinu čtenářů ztratil. Vědomí levé strany si totiž stále neseme s sebou. Ať jsme kdekoliv, ať čelíme severu, západu či koukáme do země, levá je jaksi vždy „vlevo“.

Zkusme těžší úkol, ukažte na sever. Pokud nejste doma, kde jste si světové strany zažili, většina čtenářů nebude úplně bez pochyb. Nikoliv australští Aboridžinci kmene Pormpuraawan. Ať se jich zeptáte kdekoliv a kdykoliv, vždy dokonale určí světové strany. Americké psycholožky Lera Boroditsky a Alice Gaby (pdf) slavně dokázaly, že za geniální orientací nestojí jejich způsob života, ale jazyk, kterým mluví. Nepoužívají totiž sebestředný jazyk jako my, v němž vpravo je vždy závislé, kde mluvčí stojí. Naopak, jejich jazyk užívá absolutní směry. Nechápali by, co znamená „přednost zprava“, protože neexistuje nic jako zabočit doprava, ale třeba na východ či severozápad. V řeznictví neřeknou, „Podejte mi ten bůček vlevo“, ale „Chci ten kus severoseverozápadně“. Psycholožky tím dokázaly, že jazyková struktura ovlivnila, jak vnímají prostor – bez dokonalé orientace by totiž Pormpuraawané nebyli schopni si ani nakoupit. Byl tak znovu nastartován relativistický výzkum známý jako Sapirova–Whorfova hypotéza – tvrdící, že formy jazyka razantně mění naše vnímání reality.

Jazyky se vyznačují třeba různě definovanými rody, obvykle mužským, ženským a neutrálním či středním (nicméně třeba finština a maďarština rody neznají a thajština jich má skoro dvacet). Ač rozlišení rodů dle biologického pohlaví a životnosti (střední „to“ obvykle nežije) je pochopitelné, vůbec není pravidlem. V němčině má „slečna“ střední rod (das Fräulein je přeložitelná tedy spíše jako mladoženství). V češtině naopak neživý „most“ není rodu středního, ale mužského. V němčině je zase rodu ženského, die Brücke.

Ač se klasifikace rodů zdají být nudnými hračkami pro lingvisty, výzkum ukázal, že i jmenné rody mají nemalý vliv, jak vnímáme vlastnosti okolí. Má-li německy mluvící člověk popsat obecný most, často používá přídavná jména jako „krásný“ či „elegantní“, naopak Češi či Španělé používají slova jako „pevný“, „odolný“ nebo „velký“. Nedá se přitom říci, že by se německé mosty skutečně vyznačovaly omamným půvabem a české bytelností. Možným vysvětlením je, že pro Čechy stejně jako pro Španěly je most rodu mužského a ten je asociován se silou a tvrdostí, v němčině je naopak rodu ženského, a proto je v mysli mluvících snadněji asociován se sličností či ladností.

Intenzita používání gramatických rodů se mezi jazyky výrazně liší. Zrovna v češtině rod podmětu mění vlastně všechny součásti věty. V novinové hlavičce „Politička podváděla. Její diplomka je opsaná!“ jsou tvary podstatného jména, slovesa i zájmena závislé na ženském rodu. V anglickém ekvivalentu, „The politician cheated, charged with plagiarism!“, naopak nejde pohlaví plagiátora poznat. Angličtina neodlišuje politika/političku (jde prostě o „politician“) a obecně kromě zájmen neodlišuje dle rodu ani jiná slova. V češtině naopak každé slovo zdůrazňuje rod.

Francouzská ekonomka Estefania Santacreu-Vasut si uvědomila, že jazyková struktura mluveného jazyka – zde důraz na rody – může v daném národu silně posilovat zažité stereotypy. Zvažte, že máte ve velké firmě obří problém, co vás napadne, že by se mělo udělat? Dle mého malého průzkumu 100 procent respondentů odpoví nějakou variaci věty „Potřebujeme najít schopného manažera či zaměstnance, který to vyřeší“. Nikdo neřekne „schopnou manažerku/zaměstnankyni“. Naopak v angličtině by byla ekvivalentem věta „We need to find a competent manager…“, z které nijak nevyplývá, hledáme-li muže či ženu, protože „manager“ je bezpohlavní slovo a přídavné jméno „competent“ se nemění.

Santacreu-Vasut se svým týmem prozkoumala, jak intenzita užívání rodů v jazyku dané země souvisí s postavením žen ve firmách (kolik z nich vede velké týmy podřízených, sedí v představenstvech či jako generální ředitelky firmy řídí). Potvrdili, že čím intenzivněji jazyk používá rody, tím více jsou ženy ve firmách diskriminovány, nedostanou se do vedoucích rolí, mají nižší odpovědnost a platy.
Zde je nutné přiznat, že podobné závěry mají řadu limit, jelikož lze těžko odlišit jazyk od kultury. Češi jsou poněkud šovinističtí, a i kdybychom mluvili rodově neutrálním jazykem, náš pohled na roli žen ve společnosti by byl asi stále konzervativní. Tím, že používáme silně rodový jazyk, s diskriminací nemusí mít nic společného. Leč může i skutečně naše stereotypy posilovat.

Víte, kolik žen je v Česku zastoupeno mezi generálními řediteli 100 největších firem? Dvě.


Psáno pro Lidové noviny.

Dlouhodobé důsledky výuky matematiky

Matematika posiluje logické uvažování a schopnost aplikovat abstraktní pravidla k řešení problémů; prostě zlepšuje analytické myšlení. Dobré známky v matematice se u lidí pojí s obecně vyšším vzděláním a s lepšími kariérními vyhlídkami a platem později v dospělosti. Podobně platí, že země, v nichž se více dbá na matematické vzdělávání, dosahují rychlejšího technologického pokroku a hospodářského růstu.

Na druhou stranu jsou všechny tyto poznatky korelativní, nelze říci, že jsou to právě hodiny matematiky, které způsobují plodnější myšlení. Je možné, že existují obecnější vlastnosti, jako přemýšlivost, inteligence či kreativita, které vedou jak k lepšímu výkonu v matematice, tak k úspěchu a vyšší produktivitě. Výuka matematiky může u někoho takové vlastnosti podporovat, u jiného však potlačovat, protože jeho talent tkví třeba ve slovní, vizuální nebo pohybové imaginaci. Rigidní matematické osnovy či špatný učitel může bezduchým "počítáním" takové talenty zničit. Jak to tedy s užitečností matematiky je?

V Norsku končí základní vzdělávání celonárodními testy z matematiky a norštiny či angličtiny. Studenti však skládají test jen z jednoho předmětu. Necelý týden před termíny testů se koná loterie, při níž je jednotlivým studentům předmět přiřazen. Zhruba 40 % z nich se dozví, že skládá test z matematiky, zbytek z jazyků. Čas mezi oznámením a testem je poté věnován přípravě na vylosovaný předmět. Studenti sice mají volno, chodí přesto do školy a relevantní učitelé se jim intenzivně věnují. Nato přicházejí obávané 5 hodinové testy.

Schéma norského vzdělávacího systému. První stupeň základní školy trvá 7 let, je následován druhým, tříletým stupněm. V jeho závěru probíhají zmiňované národní testy. Poté studenti nastupují na profesní vzdělávání (učební obory), jež trvají 2 roky následované 2 roky praxe nebo na tříleté akademické střední školy (gymnázia), která připravují studenty na vysokoškolské vzdělání.

Zda poslední hodiny studia žák stráví matematikou či přípravou na psané eseje ovlivní tedy ryzí náhoda. Lze proto prozkoumat, jak velmi krátká, avšak intenzivní a extrémně motivovaná výuka matematiky, ovlivní další život studenta. Torberg Falch, Ole Henning Nyhus a Bjarne Strøm (pdf) dokázali, že žáci podstoupivší matematické zkoušky jsou posléze úspěšnější na středních školách. Mají o trochu větší pravděpodobnost, že ji dokončí a budou přijati na vysokou školu, přičemž si vybírají více přírodovědecké či technické obory.

Výzkum potvrdil, že matematické vzdělání má větší dopad na akademické schopnosti studentů než třeba výuka jazyků. Přirozeným doporučením jsou větší či lepší motivace, aby se jí žáci více věnovali.


Psáno pro Vesmír.

O jazyku různých osobností

Jaké je to být neurotikem? Svobodnou ženou? Dvacetiletým studentem? Penzistou žijícím v horách? Díky největší psychologické studii, která kdy byla provedena, je nyní možné alespoň trochu nahlédnout do života lidí s různými charakteristikami. A poděkovat za to můžeme Facebooku.

H. Andrew Schwartz s kolegy (pdf) z Centra pozitivní psychologie Pensylvánské univerzity a z Psychometrického centra Cambridgeské univerzity totiž využili 74 941 dobrovolníků, kteří jim umožnili plný a téměř tříletý přístup ke své facebookové stránce, nadto byli ochotni vyplnit i matérii různých psychologických dotazníků a testů. 

Analýzou 309 milionů slov (resp. 700 miliónů slov, symbolů či frází) v 15,4 milionech zpráv (každý účastník napsal zhruba 4 129 slov) bylo možné nahlédnout do života a komunikace plného spektra lidí (kteří však věděli, že jsou „sledováni“). Obecně lze shrnout, že výzkum někdy vyloženě nepřekvapil (třeba lidé žijící ve vyšší nadmořské výšce častěji mluví o horách) a obvykle spíše potvrdil, že většina názorů či předsudků, které máme o různých lidech, je asi správná. I to je však cenné zjištění. Nicméně, vzhůru na hlavní či alespoň trochu překvapivé výsledky.

Co se týká odlišností pohlaví, ženy mluví mnohem více emočně nabitými slovy („nadšená“ či „<3“ [znak pro srdce]) a častěji se věnují popisováním toho, co se v nich („miluji někoho“) či kolem nich děje. Muži užívají spíše vulgarismy a věnují se v konverzaci věcem („xbox“). Pánové jsou však rovněž intenzivněji majetničtí. Když mluví o přítelkyni či ženě užívají téměř vždy přivlastňovacích zájmen („má“, „moje“), ženy mluví jednoduše o „příteli“ či „manželovi“, ovšem přidávají k tomu přídavná jména (jako třeba „úžasný“) či jiná zájmena („její“). Z detailní analýzy se zdá, že muži prostě častěji píší o svých partnerkách, zatímco ženy probírají i partnery ostatních.

Vesmír korelací mezi užívanými slovy a osobnostními a demografickými charakteristikami. V obrázku zde i níže větší slova znamenají silnější korelaci s daným znakem (tj. být ženou či mužem), barva pak značí četnost (temnější barvy znamenají častěji užívaná slova), vyčleněna jsou i pro znak specifická témata.

 V oblasti věku a stárnutí nejsou žádná překvapení, puberťáci mluví o škole (nejčastější souslednost „škola“-„úkoly“-„ach jo“) či počítačových hrách a internetu. Vysokoškoláci o semestru, kurzech, alkoholu („opilý“-„na šrot“-„opice“) a sexu. Dospělí o zaměstnání. V mládí častěji mluvíme v první osobě jednotného čísla („já …“), zatímco s přibývajícím věkem je pak častější plurál („my …“) a frekventovanější zmiňování rodinných vztahů („syn“, „otec“, „matka“).

Mluva dle věku, nejprve 13 až 18 let, 19 až 22, 23 až 29 nakonec 30 až 65 let.

I osobnostní charakteristiky člověka se plně promítají v jeho mluvě. Extroverti intenzivněji zmiňují svůj sociální život („party“, „miluji ho“, „chlapy“, „kočky“). Introverti, na druhé straně, píší o individuálních aktivitách („čtu si“, „internet“, „počítač“, „komixy“, „manga“). Neurotici jsou častěji z něčeho znechuceni, když vůbec nejčastější frázi užívají „je mi špatně z …“, jsou rovněž více utrápení („depresi“). Leč je zajímavé, že neurotici, kteří se věnují nějakému sportu, netrpí natolik příznaky neurotismu. Sportování, zdá se, jejich nespokojenou duši uklidňuje a přibližuje je emočně stabilním lidem. Ti častěji hovoří o sportu, dovolené, týmu nebo rodinných sešlostech.

Extroverti, introverti, neurotici a emočně stabilní lidé.

I když získaná data trpí mnohými neduhy, třeba není v nich tolik komunikace starých lidí, jež Facebook zatím mnoho nevyžívají, umožnila přesto vytvořit komplexní prediktivní modely, tedy, že z každé jednotlivé komunikace již lze odhadnout, kdo může být pisatelem či mluvčím. A to s mnohem vyšší přesností než to umožňovaly dosavadní psychologické testy.

Chcete-li přispět k podobným zjištěním, zkuste stránku Pokusní králíci (také odkaz nahoře) a účastněte se některé z běžících studií.

Psáno pro portál Osel.cz.

Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně – leč firmy jinak voní

Vyslovuje-li se nám slovo snadně, plynule, považujeme oslovovanou věc za příjemnější, známější, atraktivnější. Jde-li o název obchodní značky, i si ji lépe pamatujeme. Plynulé „věci“ jsou považovány za bezpečnější. Třeba v jedné studii (pdf) se návštěvníci zábavného parku byli ochotni projet na „Chuntě“, na „Vaiveahtoishii“ však již nikoliv.

T. Clifton Green a Russell Jame (pdf) analyzovali akciová data a jali se ověřit, zda stejná mentální zkratka platí i v extrémně konkurenčním prostředí burzy. Tedy, zda investoři preferují akcie firem, jejichž jména jsou kratší a lépe vyslovitelná, než když je tomu naopak. Kupříkladu, že mezi investory jsou oblíbenější „Lesní laboratoře“ více než třeba „Allergan Ligand Retinoid Therapeutics“. A našli, co hledali.

Zejména pro menší firmy platí, že plynulost jejího názvu zvyšuje její zastoupení v portfóliu investorů, častěji se s ní obchoduje a firma dosahuje i vyššího tržního ocenění. Oba ekonomové se podívali i na historické případy a ukázali, že korporace jsou si této pravidelnosti patrně vědomy, takže svá jména obvykle zkracují a ulehčují jejich výslovnost, což je obvykle opět následováno lepšími vyhlídkami jejich akcií. Stejná závislost platí i u podílových fondů, ty s plynulejšími názvy jsou mezi investory nejpopulárnější.

Graf ukazuje sílu vlivu plynulosti názvu akcie (1 – neplynulé, 5 – nejvíce plynulé) na řadu ukazatelů (zleva do prava): šíři vlastnictví – u malých i institucionální investorů (fondů), na likviditu akcií obchodovanou u brokerů i celkovou a Amihudovu, Tobinovo q a podíl tržní ceny a účetní hodnoty (při očištění od specifik charakteru firem).

Jsme stále individualističtější?

Jean M. Twenge, W. Keith Campbell a Brittany Gentile (pdf) si myslí, že ano. Ve svém zkoumání využili databázi Google Books a aplikaci ngram viewer, která umožňuje sledovat relativní frekvenci slov v jím indexovaných knihách. Podívali se na americké publikace vydané v angličtině mezi léty 1960 a 2008, 766 513 knih celkem.

Jejich předpověď byla, že zájmena v 1. osobě jednotného čísla (já, moje) se budou objevovat v knihách stále frekventovaněji, stejně jako zájmena v 2. osobě (ty, tvoje) – využívání druhé osoby má značit větší důraz na odlišení jedince od ostatních a zároveň může ukazovat, že spisovatelé častěji mluví k čtenáři.

Na druhé straně zájmena v 1. osobě množného čísla (my, naše) budou v literatuře relativně vzácnější. Jak patrno z grafu níže, "individualističtější" zájmena mají poslední dobou navrh.

Proužkovaná řada ukazuje relativní frekvenci zájmen 1. osoby č. j., plná řada 2. osob a tečkovaná řada zájmena 1. osoby č. mn.