Měly by restaurace při dešti zavírat?

Kvalitu restaurace ovlivňuje plejáda vlivů, od chutnosti a variací jídel a jejich cen, přes vstřícnost obsluhy, po rysy ostatních hostů, lokaci podniku či jeho vybavení či výzdoby. Jednotlivé faktory jsou pro různé hosty odlišně důležité, navíc i stejní zákazníci mohou – dle aktuální nálady – někdy upřednostňovat výborné jídlo a jindy spíše klid a nehlučné okolo-sedící.

Saeideh Bakhshi s kolegy (pdf) využili existenci obrovského množství dat z on-line hodnocení 840 tisíc restaurací z 32 tisíc amerických měst, které v průběhu deseti let získaly dohromady přes milión recenzí od klientů, a podívali se, co tvoří zlatý grál dokonalé restaurace.

Většina zjištění analýzy je vesměs intuitivních: levné restaurace bývají obvykle hodnoceny jako nekvalitní; podniky, z nichž si zákazníci často jídlo odnášejí, rovněž nedopadají nejlépe; hospody v centrech měst nedopadají také nejlépe (asi proto, že mohou vždy odchytávat jednorázové turisty, takže si nemusí nutně budovat dobrou reputaci pro štamgasty).

Na Bakhshiových výsledcích však nejvíce zarazí obří vliv počasí. V deštivých, zamračených nebo naopak extrémně teplých dnech získávají restaurace mnohem horší hodnocení a to bez ohledu na všechny ostatní proměnné. Je známo, že počasí značně dokáže ovlivnit náladu lidí. Rovněž se ví, že lidé ve špatné náladě jsou kritičtější a více zaměření na detaily. Takže vlastně ani mnoho nepřekvapí, že sejdou-li se oba vlivy, rating restaurací (a patrně nejen jich) trpí.


Psáno pro Vesmír.

Univerzity – základy komerční revoluce

Pozdní středověk se vyznačuje růstem měst, rozšiřováním obchodu a obecně rozkvětem hospodářství do té míry, že umožnilo financovat zaoceánské cesty, výboje a nakonec i evropskou kolonizaci zbytku světa. Epoše se v hospodářských dějinách přezdívá komerční revolucí, protože povznesla chudou, zaostalou a čistě zemědělskou Evropu na roveň čínské či islámských civilizací. Co však zapříčinilo či alespoň ovlivnilo tuto transformaci, nevíme, protože mnoho exaktních dat z tohoto období pochopitelně neexistuje.

Cenná je proto studie od Davida Cantoniho a Noama Yuchtmana (pdf), kteří novátorsky využili data o založení přes dvou tisíc německých měst, jakož i dat, kdy získaly práva na pořádání trhů (což naznačuje jejich ekonomickou vyspělost). Nato je propojili s daty a místy zakládání univerzit. Jelikož koncem 14. století panovalo papežské schizma (existovalo paralelně několik papežů) německá města najednou lehčeji a rychleji dosáhla na papežské buly umožňující jim vysoké školy založit. Počet univerzitně vzdělaných Němců tak mohl skokově vzrůst (navíc se i mnoho německých vzdělanců vrátilo z francouzských univerzit, jelikož oponovali avignonskému papežství).

Počet německých studentů na zahraničních univerzitách, zejména v Paříži, Orléans, Praze ad. (tmavší linka) a na německých univerzitách (světlejší linka).

Z analýzy vyplývá, že čím kratší vzdálenost k novým univerzitám města měla, tím rychleji získávala práva pořádat trh a začala hospodářsky vzkvétat. Efekt je asi důsledkem většího množství vystudovaných právníků (resp. královských úředníků), kteří dokázali kodifikovat a vymáhat obchodní právo a pak ustanoveným právním systémem prováděli své klienty. Stabilní právní systém univerzálně snižoval nejistotu a umožnil tak rozvoj obchodu a podnikání ve středověké Evropě.

Využitý dataset měst. Čím tmavší barva, tím více se městu zkrátila vzdálenost k nejbližší univerzitě. Termín "Německo" je pochopitelně anachronismem, v analýze bylo zvažováno území zhruba Německého císařství/Výmarské republiky.

Psáno pro Vesmír.

Rychlý vznik extrémizmu (i u běžných lidí)

Zaujímá-li někdo xenofobní politické názory, jde o důsledek jeho negativní zkušenosti s cizinci nebo za tím stojí prosté obavy z jejich přítomnosti? Jsou takoví voliči ovlivněni médii, názory svých blízkých či politiků, kteří hlásají nesnášenlivost, nebo reálnými hrozbami od cizinců? Stanovit, co ovlivní, že občané začnou smýšlet a vystupovat proti jiné skupině lidí, je v realitě extrémně problematická snaha. Jednotlivé faktory působí spolu, vzájemně jsou provázány a navíc údaje o nich nelze lehce získat, natož změřit.

Ryan Enos (pdf) proto uspořádal terénní experiment, v němž každý den po dobu 2 týdnů posílal na některé stanice příměstského vlaku skupiny španělsky mluvících cestujících (ve skutečnosti jeho tajných spolupracovníků) – tím simuloval jako by došlo k náhlé vlně imigrace do dané oblasti. Drtivá většina ostatních cestujících byla totiž anglicky mluvící běloši ze střední třídy, pravidelně mířící za prací do centra Bostonu. Jiné stanice (cestující jiných vlaků), kam jeho skupina "imigrantů" poslána nebyla, sloužily jako kontrolní skupina.

Mapa experimentu, čím tmavší oblast, tím je tam žijící populace více hispánská ("španělsky mluvící"). Tmavé body značí stanice vlaku, červené jsou ty, v nichž se konal experiment.

Z dotazníků, které rozdal pravidelným cestujícím před a po tomto experimentu, vyplynulo, že opravdu stačí toliko pár dnů čelit "nájezdu" cizinců a občané začnou být více xenofobní. Byli méně ochotní přiznat cizincům občanství, podporovali omezení imigrace Mexičanů a holdovali přijetí zákona o angličtině jako jediného úředního jazyka v USA. Na druhou stranu, podobný dotazník poslaný s delším časovým odstupem ukázal, že nepřátelské sklony pomalu ochabovaly (přesto však zůstaly stále intenzivnější než u cestujících v kontrolní skupině).


Psáno pro Vesmír.

Nepůjdu tam, co kdyby mi něco našli…

Při této frázi si všichni lékaři zabývající se prevencí pravidelně trhají vlasy. Lidé se bojí získávat informace, jež sice mohou být nepříjemné, přesto mající moc zachránit jim život či jej alespoň (v nemoci) zkvalitnit. I když jde o extrémně důležitá data, řada z nás se jim beztak vyhýbá. Naopak, mnozí jsou ochotni věnovat záplavu času hledání a získávání informací, které jsou zcela neužitečné, jako kupř. intimní informace o životě "celebrit" či faktoidy o místě své dovolené. Nakolik je vyhýbání se informacím pro snížení obav a naopak vyhledávání informací, které mohou podpořit příjemné fantazie o budoucnosti, systematickým chováním, se jali zjistit Ananda Ganguly a Joshua Tasoff (pdf).

První skupina participantů jejich pokusu dostala obálky, na nichž bylo napsáno "výhra", "velká" nebo "malá". V prvním případě mohli získat 100 USD, v druhém 10 USD, obé s 10% pravděpodobností. Zda vyhráli, se však subjekty mohly dozvědět až za necelou hodinu, na konci experimentu. Nicméně byla jim dána i možnost obětovat 50 centů, aby se o své ne/výhře dozvěděly hned. Skoro polovina lidí byla ochotna zaplatit, aby získala – zcela zbytečnou – informaci; u vyšší výhry byl efekt ještě o čtvrtinu silnější. V dalším experimentu se studenti mohli nechat klinicky otestovat, zda netrpí různými sexuálně přenosnými nemocemi a pakliže by byli infikovaní, zdarma by získali potřebnou lékařskou konzultaci či péči (což v USA není nezanedbatelný dar). Mohli však obětovat 10 USD ze svého a experimentu – a tedy i vyšetření – se vyhnout.

Jak mj. vypadaly letáky, které upozořňovaly na - v tomto případě - herpes simplex virus a lákaly na vyšetření.

Zhruba 12 % studentů bylo ochotno zříci se peněz, aby vyšetření nemuseli podstoupit. Podobně se i prokázalo, že na co "nepříjemnější" nemoc jim bylo nabídnuto vyšetření, tím intenzivněji se mu vyhnuli. Nechuť po informacích byla závislá na životní spokojenosti rozhodujícího. Potvrdilo se, že si nechceme kazit náladu i za cenu toho, že přijdeme o životně důležité informace (a naopak nebažíme po zbytečných informacích, jsme-li šťastní).


Psáno pro Vesmír.

Volby od srdce či kvůli peněžence?

Jaké politické názory občané zastávají – a koho následně volí – je ovlivňováno nespočtem motivů. Dají se však zhruba rozdělit na etické a zájmové. Ty první akcentují, že bez ohledu na vlastní schopnosti a příjem někteří věří, že osud člověka je natolik ovlivňován podmínkami, do nichž se narodil a okolím, že je nezbytné pomáhat znevýhodněným a proto i nuceně brát bohatým. Jiní jsou hluboce přesvědčeni, že člověk je za svůj život odpovědný především sám a jakékoliv státní zásahy ničí motivace lidí a jejich rodin pomoci si sami (či získat dobrovolnou pomoc) a vytváří jen další problémy.

Druhý, zájmový motiv naopak předpokládá, že voliči zaujímají takové politické postoje, z kterých za dané situace tyjí. Chudí, nemaje zrovna co ztratit, chtějí přerozdělování a státní regulaci, bohatí je nechtějí platit a proto oponují.

Nattavudh Powdthavee a Andrew Oswald (pdf) přišli s novým důkazem pro druhý, spíše ponuřejší, pohled. Využili dlouhodobé britské šetření, jehož respondenti každý rok odpovídají na baterii otázek, třeba i ohledně svých politických názorů či vývoje příjmu a bohatství a to včetně, zda vyhráli v loterii. Jelikož taková událost je nutně náhodná, lze prozkoumat, jak překvapivé zbohatnutí ovlivní, komu výherce v dalších volbách hodí volební lístek.

Procento lidí, kteří změnili svou volbu pro pravicovou stranu (tedy ji v minulosti nevolili), v závislosti na velikosti výhry.

Ukázalo se, že výherci loterie začnou oponovat státnímu přerozdělování a považují aktuální rozdělení bohatství ve společnosti za spravedlivé. Mají rovněž tendenci se stávat pravicovými voliči a tedy upřednostňovat britskou Konzervativní stranu. Efekt nastává zejména u mužů (nicméně oni častěji sázejí a proto, z definice, i v průměru více vyhrávají), jakož i u výherců vyšších částek.


Psáno pro Vesmír.

Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu?

V době, v níž vlády rozvinutých zemí rozdělují polovinu produkovaného bohatství, je asi na pováženou mluvit o vzestupu trhů. Přesto, tržní směna v posledních letech proniká i do oblastí, v nichž přítomna nikdy nebyla a, dle mnohých, by ani být nikdy neměla.

Asi nejzásadnějším kritikem "éry nadvlády trhů" je Michael J. Sandel, harvardský filosof, který ve své knize Co si za peníze (ne)koupíte (česky 2013) varuje, že nezastaví-li se tržní imperialismus, zamíří společnost do morální propasti. Nuže, kudy vede cesta?

Knihu Co si za peníze (ne)koupíte; Společnost vstupuje do nové éry, vše je na prodej vydalo loni nakladatelství Bizbooks.

Nakonec vše bude mít svou cenu…

V americkém Dallasu spustily školy, zoufalé z tristní úrovně jazykových schopností svých žáků, program, v němž za každou přečtenou knihu dítě získává 2 dolary. Firmy nabízejí svým zaměstnancům krátkodobé peněžní odměny, za každé kilo, co zhubnou či za každý měsíc, který vydrží nekouřit. Cílem je zlepšit jejich zdraví a zvýšit produktivitu. V některých městech, v Miami, Houstonu či San Francisku, existují pruhy jen pro veřejnou dopravu či pro auta plně obsazená cestujícími. Ostatní vozy riskují jízdou v nich značné pokuty. Nicméně, města nabízí i poplatek, jehož uhrazení opravňuje řidiče využívat i tyto privilegované pruhy.

Či evergreen, mnoho kulturních akcí je pořádáno s cílem maximální dostupnosti. Pořadatelé proto stanovují cenu tak nízko, aby si ji mohl dovolit zaplatit skoro každý. Jelikož zájem o některá představení, v Česku kupř. Žižkovského divadla Járy Cimrmana, je pak enormní, na mnohé se nedostane. Vzniká černý trh s lísky, na kterém je dealeři prodávají za násobky původní ceny. (Pozn. Není zřejmé, zda nízké ceny jsou skutečně projevem bezelstného přání, aby se dostalo "na každého" či prostě jen profitabilní dlouhodobou strategií vytvořit si věrné publikum. Respektive, zda vyvolaný přetlak poptávajících není vlastním cílem – teorie signalizace totiž říká, že vidí-li spotřebitel fronty či obecně převis poptávky, usoudí, že nabízené zboží musí být vzácné a nadprůměrně kvalitní. Začne jej nato poptávat také. Vytváření front je proto výbornou marketingovou strategií. Je-li fronta důsledkem monopolu, tedy služby, která nelze být vyřízena jinak, kupř. většina úřední úkonů, jde pochopitelně o věc jinou.)

Žádný problém?

Už pro začínajícího studenta ekonomie nebudou představovat uvedené příklady nic, nad čím by se pozastavil. Dvě svéprávné strany dobrovolně uzavřely dohodu, ergo obě ze směny získaly. A třeba to, že se lístky dostaly díky černým dealerům k lidem, kteří jsou ochotni za ně nejvíce zaplatit, ukazuje, že jsou u těch, jež si jich nejvíce cenní. Maximalizoval se i společenský blahobyt.

Sandel nezpochybňuje sílu tržního mechanismu, upozorňuje však, že tyto rychlé odpovědi zapomínají dva důležité aspekty. Především se lístky nedostávají k lidem, kteří z nich mají nejvyšší blahobyt, ale k lidem, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. Pro miliardáře bude i mnoho desítek tisíc patrně nepostřehnutelným výdajem a představení toliko jedním z mnoha. Naproti tomu pro mladého fanouška by zhlédnutí show bylo životním zážitkem. Vydat více než pár set korun si však nebude moci dovolit.

U této argumentace však nastává proslulý filosofický problém, jak objektivně stanovit, kdo si skutečně cení statku více. A nejsme-li to schopni určit (jakože nejsme) a zároveň se nechceme řídit schopností platit, co zbývá? Přidělovat lísky dle testů znalostí o interpretovi? Dle věku? Loterií?

Druhý Sandelův bod je vážnější, či realističtější – tržní (či peněžní) směna může vytlačit morální, vnitřní či sociální normu. Děti by měly ke knihám přistupovat kvůli radosti z četby a poznání. Lidé by měli žít zdravě kvůli vyšší kvalitě života. Ne, aby dosáhli na krátkodobou výplatu odměny. Nahradí-li peníze tyto vnitřní pravidla, v momentě, kdy přestanou proudit, nezbyde nic.

Vytlačení norem penězi

Skutečně bylo dokázáno, že krátkodobá motivace penězi nemusí být dlouhodobě účinná. Školy, které platily studenty za dobré známky, vždy dlouhodobě nedosáhly lepších výsledků ve standardizovaných testech. Kuřáci, kteří dostali bonus, když půl roku nekouřili, se k zlozvyku do roka opět vrátili. Podobně platí, že stane-li se z pokuty (tj. odsudku pramenícího z přečinu proti morálce či zákonu) poplatek (tj. platba za službu), přestane být dané chování odsouzeníhodné, ale prostě jen "dražší".

Notorický je příklad izraelských školek (pdf). Vychovatelky, frustrované z pozdního vyzvedávání ratolestí rodiči, zavedly poplatek za pozdní odchod ve výši několika set korun. Pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, extrémně narostlo. Rodiče si přestali vyčítat, jak jsou hrozní, když nechají dítě ve školce po uzavírací době. Místo toho si řekli, že se jim poplatek vyplatí zaplatit, protože mohou být déle v práci či si užívat volna bez dítěte. Když byl poté poplatek opět zrušen, pozdní vyzvedávání zůstalo na vyšší úrovni. Sociální norma se vytratila.

Týdenní průměrný počet rodičů, kteří vyzvedli své dítě ze školky pozdě. Tučná linka ukazuje školky, kde byl v 5. týdnu zaveden poplatek, linka s prázdnými čtverci kontrolní školky, které poplatek nezavedly.

Sandel (ač to neuzná) si však sám odpovídá, "většina ekonomů dává přednost se [v rámci své profese] morálními otázkami vůbec nezabývat,… jejich prací je vysvětlovat lidské chování, ne jej soudit," (str. 45). Ne většina, ale všichni by měli přistupovat k problémům nezaujatě a odhalit, kdy a proč "tržní řešení" ne/fungují. Ne je hodnotit, zda jsou "ne/tržní" či "ne/morální" či jiná…

Vytvoří-li, byť krátkodobá, peněžní odměna zvyk – kupř. chodit každý týden 3x do posilovny – stane se dlouhodobě účinná, i když skončí (pdf). Je-li nějaké chování považováno za morálně odpudivé, trest by to měl reflektovat a měl by patřičně bolet. Hříšné chování pak vymizí.


Psáno pro Terra Libera. 

A pro absolutní vyváženost: shodou okolností jsem i zítra hostem diskuze o Sandelově knize, kterou pořádá Masarykova demokratická akademie (pdf).

Prokletí Justýny: Proč jsou dobré skutky nakonec potrestány

Každý den pracujete na společném projektu, dáváte do něj maximum svých schopností i času, podobně jako řada kolegů. Víte však, že snaha jiných má limity. Na schůzích jim to vytýkáte, navrhujete nevyplatit odměny, nezapojí-li se více. Jen usilovná práce všech může přinést úspěch. Projekt nakonec dobře dopadne. Místo odměny či povýšení vás ale čeká rozčarování. Kredit sklidili lidé, kteří byli spíše šedivými myšmi, nevynikající – v kladném či negativním – v ničem. Naopak na vás dopadly nedodělávky a prémie za nic nestály.

Pakliže se v tomto příběhu poznáváte, jste Justýna. Původně hlavní postava stejnojmenného románu Donatiena Alphonse Françoise, markýze de Sade. Dívka, jež usilovala jen o cnostný život, přesto všemi byla jen zneužívaná, trýzněná a znásilňovaná, aby nakonec zemřela úderem blesku. S kolegy z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jsme si od de Sada termín Justýna vypůjčili a označili tak osoby, které jsou poctivé, ochotně se obětující pro blaho společné věci, aby přesto skončily špatně. Pomocí experimentální hry na veřejné blaho jsme chtěli zjistit, zda jde o pravidlo či vzácnou zajímavost a proč dobráci takto dopadají.

Hra na veřejné blaho simuluje společné dílo. Každý hráč získá hotovost a jakoukoliv část – vše i nic – může dát do "společného fondu". V něm nashromážděné peníze se zdvojnásobí a poté rozdělí každému ve stejném poměru, tj. bez ohledu na jím přispěnou částku. Zde je háček hry – z pohledu celé skupiny je optimální, aby všichni přispěli vším, celkový výnos je nejvyšší. Individuální racionalita ale velí nedat nic – ponecháte si výchozí sumu a ještě dostanete podíl z fondu. Jelikož je hra hrána anonymně, participanti se na monitorech vidí jen pod nálepkou "hráč 1" či "hráč 8", žádný odsudek na sobce nedopadne.

Hraje-li se hra po více kol, spolupráce se hroutí. Zpočátku většina hráčů i dává do fondu vysoké částky. Vidí však, že někteří dávají málo či vůbec nic a z fondu jen berou. Nechtějíce nést kříž sami, přestanou i altruisté přispívat a celá hra skončí.

Krachu může zabránit jen institut trestání – po každém kole, když se ukáže, kolik každý přispěl, je umožněno hráčům potrestat druhé. Sami sice obětují část svých peněz – potrestaní však přijdou o víc. V takto nastavené situaci se spolupráce udrží. "Černí pasažéři" dávající málo jsou ostatními trestáni, což je do dalších kol napraví a přispívají více. Zde by mohl být optimistický, šťastný konec, ale není.

Trestání je dvojsečnou zbraní. Dokáže napravit parazity, co se chtěli jen vézt, umožní ale ubližovat komukoliv kýmkoliv. A pohříchu se ukazuje, že tresty dopadají i na štědré, spolupracující hráče. Toto "antisociální trestání" je poměrně rozšířené. Experimenty sehrané (pdf) v Řecku, Ománu či Bělorusku ukazují, že může být dokonce častější než běžné, "prosociální" trestání černých pasažérů.

Výdaje udělené na trestání parazitů, co se chtěli jen vést (zelená) a altruistických, spolupracujících hráčů (červená) v jednotlivých městech světa.

I v našem vzorku (pdf) složeného z více než stovky mladých Čechů se antisociální trestání systematicky objevovalo. Nejvíce trestů sice dopadlo na černé pasažéry, leč i na hráče přispívající maxima, Justýny – i oni zakusili mnohem intenzivnější tresty než ti, kteří do fondu přispívali jen průměrně.

Velikost obdrženého trestu v závislosti na výši příspěvků. Nejvíce trestů získávají černí pasažéři, poté Justýny (nejvíce přispívající hráči) a nejméně trestů dopadá na průměrně přispívající hráče.

Justýnám škodili především hráči přispívající málo, ale i průměrní hráči jim vzácně ublížili. Vysvětlení se skrývá v odlišnosti Justýn: nám normálním (co se nepředřeme) ukazují, že můžeme být lepší, což neneseme dobře. Paraziti Justýny nesnáší ze stejných důvodů, a protože správně očekávají, že je trestají a tak jim to (slepě) vracejí. Nepřekvapí pak, že společnosti, kde je trestání Justýn nejrozšířenější, vynikají i epidemií černého pasažérství v MHD, slabou vládou práva či zneužíváním moci, ale i sociálních dávek.


Psáno pro Lidové noviny a Osel.cz.