Proč mlčíme?

Friedrich Nietzsche ve svém díle Tak pravil Zarathustra píše, že člověk musí vždy pravdivě promluvit o věcech, o kterých ví, i kdyby důsledky mohly být neblahé. Mlčení je horší. Zamlčované pravdy se stanou jedovatými tajemstvími a jejich eventuální zveřejnění má důsledky ještě horší.

Proč lidé mlčí o pravdách, ač by měli mluvit? Předně podceňují, jaké mohou mít jejich informace dopad. Zvažme slavný příběh tří inženýrů, kteří se starali o bezpečnost přehrady. Každý z nich čelil tlaku profesnímu i sociálnímu, protože planý poplach by měl dopady na jejich reputaci a život v komunitě. Ač každý z inženýrů věděl o závadách ve své oblasti, nic neoznámil, protože věřil, že systémy ostatních dvou jsou v pořádku. Až přehrada praskla.

Dalším příkladem mohou být milosrdná mlčení a lži. Kolegovi po poradě neřeknete, že jeho prezentace byla nudná a k ničemu, protože s ní teď už nic neudělá. Dítěti pochválíte kresbu, i když je to mazanice, a manželce oceníte večeři, byť nestála za mnoho, protože nechcete ranit jejich city. (Příklady nejsou z mého života! Manželka zajistí výborné jídlo, a ne vždy přes dovážkovou službu; a dcery malování na zdech necháváme z estetických důvodů, ne proto, že je nelze přemalovat.) 

Emma Levinová a Maurice Schweitzer, američtí psychologové, ukázali, že lidé, kteří lžou, aby druhým pomohli či zvedli náladu, jsou ostatními vnímáni jako morálnější než lidé, kteří říkají pravdu, zvlášť když z toho mají prospěch. Dle jejich výzkumu je lež vnímána negativně pouze tehdy, když přináší prospěch lháři či je samoúčelná. Nietzsche by však argumentoval, že i tyto milosrdné lži či mlčení v dlouhém období uškodí. Oklamaní lidé nedostanou zpětnou vazbu a budou si myslet nesmysly či pokračovat v činnostech, které lze dělat jinak a lépe. 

Ještě nebezpečnější je vznik tzv. pluralitní nevědomosti. K ní dochází, když se lidé mylně domnívají, že názory ostatních jsou méně variabilní, a zároveň předpokládají, že se tyto postoje systematicky liší od jejich vlastních. Trochu kostrbatě tahle definice vysvětluje, proč přetrvávají chybné postoje, i když je ve skutečnosti málokdo drží. Kupříkladu mnoho studentů si myslí, že ostatní věnují studiu méně času, což je odrazuje od studia. Ve skutečnosti ale studenti věnují studiu spoustu času, jen to neřeknou, protože se bojí, že budou za neschopné či mimoně. Jejich mlčení ale podpoří stereotyp, že běžný student nestuduje. Podobně se řada lidí domnívá, že ostatní pijí alkohol mnohem více, což ospravedlní následně jejich nadměrné pití, i když spousta lidí nepije mnoho či vůbec, ale právě proto to nevytrubují ven. 

Pluralistická nevědomost má značné sociální dopady. V Saúdské Arábii si mnoho mladých mužů myslí, že ženám by mělo být dovoleno pracovat mimo domov, zároveň předpokládají, že majorita jejich spoluobčanů je proti, a proto jsou veřejně také proti.

Graf ukazuje obrovský rozdíl mezi odhady participantů, kolik jejich spoluobčanů považuje práci žen mimo domov za dovolenou a skutečným počtem Arabů, kteří práci žen mimo domo schvalují. Spočteno jako (odhad v %) - (objektivní podíl v %).

Naštěstí lze s pluralistickou nevědomostí snadno bojovat – podporou sdílení informací. Když Arabům americkošvýcarský tým ekonomů ukázal výsledky hodnověrného anonymního průzkumu, co si jejich
vrstevníci skutečně myslí, byli pak mnohem ochotnější zaregistrovat své manželky do aplikace
umožňující jim najít práci mimo domov.

Poté, co ekonomové ukázali Arabům skutečné názory jejich spoluobčanů, vzrostla jejich ochota nechat své ženy zaregistrovat do aplikace umožňující práci mimo domov. Zde vidíte rozdíl mezi kontrolní skupinou ("Control"), která informace nedostala a skupinou, která informace dostala ("Treatment").

Psáno pro Lidové noviny.

Abychom neupadli před cílem, Účel světí prostředky také v kampani za co nejvyšší proočkovanost populace

Ochota lidí očkovat se proti covidu je stále nedostatečná, aby bylo možné (nejen) v Česku dosáhnout kolektivní imunity. Zůstane-li až čtvrtina populace neočkovaná, jak naznačují průzkumy, prostor pro množení a mutaci viru bude příliš velký. Dalším epidemickým vlnám se nevyhneme. Značná část úsilí věnovaného vývoji a distribuci vakcíny proti covidu tak může přijít vniveč. Abychom neupadli před příslovečnou cílovou páskou, je třeba v nadcházejících týdnech zintenzivnit komunikaci výhod (a určitých malých rizik) očkování, ale i zvolit kreativnější cesty, jak nadchnout lidi pro naději, kterou univerzální proočkovanost nabízí. Behaviorální vědy nabízejí paletu nástrojů umožňujících přiblížit se této metě.

Pomoz seniorovi, získej očkování

Právě nyní je ideální čas na spuštění programu "pomoz seniorovi, získej očkování" jako na Slovensku, v USA a dalších zemích. Marketing firem dlouhodobě využívá podobný trik při oslovování těžko získatelných klientů. Přivede-li jim někdo zákazníka, získá slevu či jiné výhody. Nabídka funguje, protože lidé jsou snáze přesvědčitelní blízkým člověkem a osobním doporučením než reklamou a PR propagací. Předně blízkým věří a zároveň tuší, že se službou či výrobkem mají zkušenost, takže jim eventuálně pomohou a poradí. 

V Česku nejsou naočkovány statisíce šedesátníků a sedmdesátníků. Někteří z principu vakcinaci odmítají. Jiní trpí úzkostí z rezervačního systému a vypadnutí z rutiny, budou-li muset někam cestovat. Další se bojí, že se při očkování v nemocnici nakazí. Jiní se nechtějí trápit dopravou, MHD, či v labyrintu masových očkovacích center. Dodejme motivaci jejich mladším bližním. Pomohou-li seniorovi se dostavit do očkovacího centra, získají očkování sami bez ohledu na věkový limit. Obavy, že se v inzerátech "bude kšeftovat s babičkami" či že "dědové budou chtít uplatit," jsou určitě namístě. Věřím, že mnohá taková etická klopýtnutí budou více než kompenzována zvýšenou ochranou nejohroženějších spoluobčanů, kteří by se jinak na očkování nedostavili. 

Když se přenesete přes "americký" styl vyprávění, při němž každý vědec je geniální a každé testované opatření je treskutě úžasné, v knize How to Change: The Science of Getting from Where You Are to Where You Want to Be od: Katy Milkman, kterou letos vydalo nakladatelství Portfolio, najdete řadu dobrých nápadů, jak se či ostatní motivovat ke změně chování.

Další behaviorální intervencí je omezení prokrastinace se nechat naočkovat. Zvažte, kolikrát jste si vzpomněli (či vám manžel/ka připomněl/a), že musíte zajít na úřad, objednat se u lékaře, či na výměnu pneumatik. Vždy v nejméně vhodný moment, kdy jste neměli čas. Za chvíli jste na to zapomněli, abyste si vzpomněli v noci, kdy už se s tím zase nedalo nic dělat. A tak dále i po několik dní. Až jste povinnost zcela vypustili. Podobně mnoho lidí může plánovat na očkování jít, ale neustále se zapomínají registrovat, až se naučí očkování ignorovat zcela. Předobjednání může snadno spojit záměr s chováním. Studie z USA ukazují, že lidé, kteří jsou předobjednaní na očkování, se s větší pravděpodobností nechají očkovat, i když mohou svůj termín změnit či zrušit, než lidé, kteří se musejí sami aktivně registrovat. 

Klíčová je rovněž možnost takto předobjednat celé firmy, státní instituce, spolky, či osoby, které jsou v péči neziskovek či úřadů. Domluva s očkovacím centrem umožní, že lidé ze stejné organizace jsou předobjednáni na stejný den, organizace objedná dopravu a sociální tlak "většiny" zajistí, že skutečně jen ortodoxní odmítači vakcinace zůstanou pozadu. 

Podobně lze skupinovou či organizační identitu využít v soutěživosti, kterou manažeři či jiní lídři někdy dokážou zažehnout. Dosáhnou vyšší proočkovanosti fotbaloví fanoušci Plzně, či Slavie (co navíc spojit lístek na zápas s objednáním na očkování)? Vězni na Pankráci, nebo na Mírově? Zaměstnanci RegioJetu, nebo Českých drah? Navíc i zákazníci jistě upřednostní firmu – ať už je to dopravce, pohostinství, či maloobchod –, která bude hrdá na plnou proočkovanost svých zaměstnanců, než konkurenta, jehož zaměstnanci vakcínám nevěří.

Oslaďme si to

Posledním, leč neméně účinným nástrojem přesvědčování je oslovované prostě uplatit. Etikové mohou být opět na štíru s tím, že morální imperativ očkováním ochraňovat sebe a své blízké je nahrazen materialistickými dary. Leč opět věřím, že účel zde světí prostředky. Uzávěry hospodářství stojí miliardy korun týdně, zbankrotované firmy i lidské osudy, proto i tisícové dary mohou být efektivním nástrojem zvýšení vakcinace, která uzávěry učiní zbytečnými. 

Odměna nemusí být nutně hotovostí od státu. Ve světě existuje nespočet příkladů, jak lze oslovit jinak těžko přesvědčitelnou populaci – restaurace a pivovary nabízí očkovaným piva zdarma (byť by se po očkování pít alkohol neměl), firmy svým vakcinovaným zaměstnancům dávají dny volna a příspěvky na dovolenou, školy očkovaným studentům výhody při registraci předmětů a města umožňují očkovaným zadarmo cestovat MHD. Koneckonců i běžný rozum říká, že nepříjemnou aktivitu je nutno něčím osladit, aby se stala příjemnější. 

Mnoho z uvedených opatření bylo ověřeno. Některá fungují velmi, jiná málo, mnohá k vakcinaci přivedla nespočet lidí, některá naopak přesvědčila jednotlivce o jejich konspiračních teoriích. Nicméně, je lepší zkoušet a i mockrát neuspět, než nezkusit nic a pak vinit ty, kteří měli přijít, ale nepřišli.

Psáno pro Lidové noviny.

VŠE o... příležitosti podvádět

Nechají se i čestní lidé zkazit korupčním prostředím, nebo prostředí vhodné k podvádění vyhledávají rození nepoctivci? Studie z organizační etiky ukazují, že odpověď obsahuje obě možnosti. Zdá se, že křiváci mají tendenci vybírat si profese, v nichž se snadněji šidí. Třeba finanční poradce se záznamem o lhaní klientům tak najdeme spíše v konzultantských firmách typu „šmejdi“. Také platí, že jednotlivci, kteří excelují v klamu a lhaní, preferují pozice v prodeji či marketingu než třeba v pečovatelství.

Podobně nižší míra ohledu na druhé u studentů podnikání či ekonomie je způsobena spíše tím, že materialističtí a sobečtí mladí lidé inklinují ke studiu v těchto oborech, než že by z nich studium ekonomie vychovalo sobce.

Studie z Indie například ukázala, že studenti, kterým nevadí lhát a podvádět, inklinují po vystudování k práci ve zkorumpované státní správě než v soukromém sektoru. Nicméně, existují i výzkumy, které ukazují, že záleží spíše na situaci, a i vesměs čestní lidé se uchýlí k podvodu, naskytne-li se jim výhodná příležitost nebo pohybují-li se v prostředí, kde se mnozí chovají nečestně.

Ve snaze rozseknout otázku, zda v podvádění převládá vliv situace, nebo naopak charakter lidí, jsme (spolu se Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Markem Vrankou) uspořádali laboratorní experiment s účastníky ze zemí od Česka přes Velkou Británii po Čínu. Účastníci našeho experimentu hráli jednoduchou hru, ve které předpovídali, zda na kostce padne sudý, či lichý počet bodů. Za každou správnou předpověď získali peněžní odměnu. Existovaly dvě verze hry: v první účastníci uvedli své předpovědi před hozením kostky a poté viděli výsledek. Hra tedy neumožňovala podvod. Naopak v druhé verzi byli účastníci požádáni, aby si svou předpověď jen mysleli. Poté jsme hodili kostkou, účastníci viděli výsledek a byli požádáni, aby uvedli, zda jej předpověděli. Předpověď byla pouze v jejich hlavách, mohli proto snadno lhát a hlásit i nesprávné předpovědi za správné.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu (zde 10 čínských jüanů). Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

Zároveň experiment zajišťoval, že individuální podvádění nešlo odhalit. Někdo prostě mohl mít štěstí a uhodnout více hodů než teoretickou polovinu. Čtenáře určitě nepřekvapí, že účastníci, kteří hráli verzi s možností podvádět, průměrně hlásili mnohem větší úspěšnost. Využili příležitosti a podváděli. Naším cílem bylo dále zjistit, jak to bude s podváděním, když si člověk může zvolit prostředí, nebo když do něj bude náhodně přiřazen. Účastníci tedy sehráli obě verze, s možností podvádět i bez ní, pak si někteří z nich mohli zvolit, kterou verzi chtějí hrát dále. Zbytek účastníků jsme losem do různých verzí přiřadili sami.

Ukázalo se, že ti, kdo podváděli hodně už při první příležitosti, následně chtěli být ve verzi, kde se dá lhát. Tam si pak nebrali žádné servítky. Výsledek byl platný pro všechny národnosti, jež jsme zkoumali. Naopak lidé, které jsme přiřadili do verze s možností podvádět náhodně, sice lhali také, ale mnohem méně.

V navazující studii jsme se snažili omezit volbu prostředí umožňujícího podvádění tím, že jsme ji zpoplatnili. Kdokoliv chtěl být ve hře, kde mohl podvádět, musel předem zaplatit paušální poplatek. Tato intervence sice vedla k poklesu zájmu o danou verzi, ale na druhé straně ti, kteří si hru s podváděním zaplatili, pak lhali skoro maximálně. Náklady vstupu si chtěli kompenzovat.

A co nám studie tedy ukázala?  Že není většina lidí, která by mohla „hodit kamenem“. Zároveň i velmi málo lidí podvádí maximálně, i když k tomu mají příležitost. Leč, umožňuje-li prostředí systematické podvádění, vyselektují se do něj ti nejhorší a ti si pak k sobě zdroje odklánějí naprosto dokonale.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.