Putinova reakce je jako z učebnice

Psychologická interpretace chování hráčů v mezinárodní politice je vždy extrémně spekulativní. Geopolitické, energetické či historické kontexty jsou natolik spletité, že přichází-li někdo s jednoduchým vysvětlením, můžete si být jisti, že je špatně. Nicméně i státní politika je toliko projevem myšlení lidí, takže využití psychologických konceptů může přinést jistý vhled. A jednání putinovského Ruska je učebnicovou ukázkou projevů averze ze ztráty. Nejdříve ale odbočka k jedné smrtelné nemoci.

Asijská nemoc

Představte si sebe coby starostu. Vaše město se připravuje na propuknutí neznámé choroby. Očekávaný počet obětí je 600. Hygienici vám nabízejí volbu jen ze dvou opatření. Zvolíte-li program (A), zachráníte s jistotou přesně 200 lidí. Alternativně se můžete rozhodnout pro opatření (B), při němž s třetinovou pravděpodobností zachráníte všech 600 lidí, avšak s dvoutřetinovou pravděpodobností všichni zemřou. Kterou alternativu – (A), nebo (B) – upřednostníte?

Jste-li jako drtivá většina respondentů, kteří tento pokus v minulosti hráli, upřednostnili jste první program. Obvykle preferujeme jistotu dvou set zachráněných nad nejistým, rizikovým výsledkem druhého programu.

Zkusme to nyní trochu jinak. Stejná nemoc, stejný počet očekávaných obětí, nicméně nyní vám hygienici nabízejí opatření (C), při němž 400 lidí jistě zemře. Nebo volbu (D), při níž s dvoutřetinovou pravděpodobností zemře 600 lidí, ale s třetinovou pravděpodobností neumře nikdo. Které opatření – (C) nebo (D) – zvolíte nyní?

Pozornější čtenáři si jistě všimli, že (C) je zrcadlově obrácená možnost (A), avšak mluví o zemřelých, a nikoliv o zachráněných – podobně i (D) nejdříve vyzdvihuje mrtvé, ale jinak je totožné s (B). Leč je-li úloha respondentům prvně položena druhým způsobem – formulací v počtu zemřelých, ve ztrátách – naprostá většina lidí upřednostní řešení rizikovou alternativou (D)!

Netěšte se, budete víc zklamáni

Jak je možné, že ač jde o logicky identické odpovědi, pouhý styl formulace (tzv. zarámování) nás přiměje rozhodnout se zcela odlišně? Dle Amose Tverskyho a Daniela Kahnemana (pdf), autorů tohoto "dilematu asijské nemoci", se vysvětlení skrývá v úvodu zmíněné averze ke ztrátám – univerzální lidské tendenci vnímat ztráty intenzivněji než obdobné zisky. Intuitivní příklad: Když očekáváte oblíbené jídlo k obědu a dostanete jej, jste spokojeni ("zisk"). Když se na dané jídlo těšíte, ale nato zjistíte, že už je snědené ("ztráta"), frustrace je mnohem, mnohem intenzivnější. A čelí-li lidé ztrátám, chtějí se jim vyhnout i akceptací rizik, která by nikdy nepodstoupili, kdyby měli jen něco získávat. Nespočet studií ukázalo, že makléři, kteří jsou momentálně v červených číslech, nakupují rizikovější cenné papíry.

Sázkaři prohrávající na koňských či chrtích dostizích začínají sázet na outsidery s vyšším kurzem. Podniky blížící se bankrotu hrají nebezpečné gambity vůči finančním úřadům i svým věřitelům. Čelení ztrátě z nás jednoduše dělá hazardéry. Jistě, rizikové obchody i hodně vydělávají, stejně tak ale mohou směřovat do fatálních ztrát.

Pakliže vám krevní tlak nespadl nudou z hypotetických dilemat a akademických teorií tak nízko, že jste už nepřesunuli pozornost na jiný článek, dostane se vám konečně pointy. Jeffrey Berejikian a Florian Justwan, američtí empiričtí politologové z Georgijské univerzity, se podívali na problematické vztahy států během let 1816 až 1999. Soupeřily-li o zdroje, panovala-li mezi nimi vojenská či jiná hrozba, docházelo-li k přestřelkám politiků, vstoupily rivalitní státy do analýzy.

Berejikian a Justwan zvážili geopolitické zájmy (stát, za nímž stojí lokální velmoc, je ochotnější jít do konfliktu), dlouhodobou reputaci (země, které mají více nepřátel, reagují na vměšování intenzivněji) a celou řadu dalších proměnných (od vojenské síly po domácí politiku).

Nato přisoudili každému jednotlivému národu aktuální bezpečnostní skóre, ukazatel, jak se země blíží – dáno všemi zmiňovanými omezeními – své ideální bezpečnosti. A podívali se, co se stane, když dojde k změně podmínek (kupř. karibská krize roku 1962, kdy hrozilo, že Sověti dlouhodobě umístí na Kubu jaderné rakety, byla pro Spojené státy zjevnou ztrátou bezpečnostního skóre).

Strach z ústupku

Výsledky jejich analýzy potvrdily známá fakta mezinárodní politiky: třeba státy, jež na své ohrožení nereagovaly rezolutně, nato čelily mnohem větším bezpečnostním hrozbám (efekt je velmi silný, do jednoho roku se zvýšilo riziko konfliktu o 74 %). Demokratické státy měly obecně nejnižší pravděpodobnost vzájemných útoků. Hlavním poznáním však bylo, že stát či státy, které utrpěly momentální strategickou ztrátu, byly až o 41 % ochotnější destabilizovat status quo, porušit dohody a spustit reálný konflikt (při karibské krizi se USA uchýlily k námořní blokádě, která byla považována za poměrně hazardní krok).

Pravděpodobnost konfliktu dle vzdálenosti od ideálního bezpečnostního skóre. Linka se světlým kosočtvercem je rám ztrát, linka s tmavším křížkem je rám zisků.

V intencích tohoto modelu je i chování Putinova režimu pochopitelné. Kdyby byly pravdivé teorie o znovuobjevených imperiálních choutkách, proč Rusko již dříve intenzivně nepodporovalo separatistické tendence Krymu z pozice čistého zisku?

Ne, až po ztrátě svého vazala, vlády Viktora Janukovyče, bylo Rusko exponováno, oslabeno (lhostejno zda fakticky, či to tak ruští politici jen cítili), a bylo proto ochotno vsadit i na rizikovou strategii anexe Krymu (a možná i další části Ukrajiny). Zpět v rámu zisku by ochota ke konfliktům měla klesat. Na druhé straně, po levných okamžitých výhrách se z mnoha lidí stávají gambleři…


Psáno pro Hospodářské noviny a HNDialog.

Útok válku v Sýrii spíš prodlouží

Vojenské intervence jsou posledním možným nástrojem, jak shora zlepšit fungování společnosti, a takové pokusy, bohužel, obvykle selhávají. Ostatně v ekonomii asi není těžšího úkolu než navrhnout zlepšení institucí země, které přinese předpokládaný efekt. Opatření pravidelně nepřežívají náraz na existující společenskou strukturu a zvyky lidí. Ilustrativně třeba program školení a zkvalitnění technického vybavení ruských ozbrojených sil v boji proti mafii vyústil hlavně ve vyšší úplatky policistům, když vydávali své nové zbraně gangsterům.

Život v zemi s válečným konfliktem navíc razantně mění způsob uvažování občanů. Uvyknou na násilí jako regulérní prostředek k řešení problémů. Změna jejich charakterů je dlouhotrvající a lidé si své nové uvažování s sebou nesou nejen do budoucna, ale i do zcela odlišných podmínek.

Násilí jako regulérní strategie

V nezvyklé, ale v tomto bodu osvětlující studii můj student Matouš Skořepa dokázal, že zahraniční hráči americké basketbalové ligy (NBA), kteří jako mladí chlapci vyrůstali v zemi, v níž zrovna probíhal nějaký ozbrojený konflikt – byť je nemusel jakkoliv zasáhnout –, se mnohem častěji uchylují k faulům. Ačkoliv jako všichni hráči NBA čelí naprosto stejným motivacím i trestům, jednoduše už nemají takové zábrany k ataku protihráče. Silně v nich zakořenila kultura násilí, v níž se v dětství či dospívání pohybovali. Berou ho snáze jako regulérní životní strategii. Nepřekvapí proto, že i většina vnějších, mezinárodních zásahů do občanských válek končí neúspěšně.

Pravděpodobnost ukončení konfliktu a měsíce trvání války v závislosti, zda dojde či nikoliv k vnější intervenci.

Americký empirický politolog Patrick Regan (pdf) ukázal unikátní analýzou 150 konfliktů běžících ve 2. polovině 20. století, že externí intervence obvykle vede spíše k prodloužení trvání války než k jejímu ukončení. I když se zdálo, že dlouhotrvající konflikty nakonec "přilákají" zásah, spíše platí, že jsou jím oživeny. Za posledních 60 let vzplanou každý rok zhruba dvě občanské války, takže dat k analýze bylo dostatek.

I krátká vnější podpora rebelů totiž u nich vyvolá očekávání, že dosáhnou snáze svých cílů, a nejsou ochotni ke kompromisu. Navíc začnou přeceňovat pravděpodobnost své konečné výhry a pokračují v bojích. Umocněno je to za podmínek značné nerovnosti v přístupu ke zdrojům mezi vládní a povstaleckou stranou. Nerovnost v bohatství mobilizuje povstalce, protože více z nich může z revoluce získat. Platí rovněž, že ideologické občanské války končí dříve než etnicko-náboženské.

Snad někdo Rusy uplatí

Pohříchu se zdá, že americká intervence v Sýrii bude krátkodobá a v zemi se stále častěji objevují etnické a náboženské antipatie spíše než ryzí opozice vůči vládnoucímu režimu. Z Reganova modelu však vyplývá, že dochází-li k růstu počtu obětí za měsíc, pravděpodobnost ukončení války vzroste (celkový počet obětí nemá překvapivě na dobu trvání občanské války žádný vliv). Plyne z něj ale i pesimistická předpověď: dojde-li k mezinárodní podpoře jak vlády, tak rebelů, klesá pravděpodobnost blízkého ukončení konfliktu na nulu. Věřme proto, že někdo uplácí Rusy, aby ukončili podporu Asada.

Závěr Reganovy analýzy je přesto jednoznačný: "Bez ohledu na to, jak je intervence naplánována a zrealizována, zdá se, že neexistuje žádný mix strategií, který by zkrátil očekávanou dobu občanské války." Pochopitelně, jde o obecný model ignorující specifika a vycházející z historie, kterou, doufejme, potenciálně zasahující mocnosti znají. Nenabízí však vyhlídku na jakýkoliv rychlý konec syrského konfliktu.


Psáno pro Hospodářské noviny.