Pokřivení křiváci

Nejneklidnější zjištění současného výzkumu nečestnosti je zároveň nejbanálnější: neetické prostředí neudržují příležitosti pro okázalé krádeže jednotlivců, ale chvíle, kdy slušní lidé zvolí nezájem. „Záměrná ignorance“, jak psychologové pojmenovávají naše tendence vyhýbat se faktům, která by nás nutila k nákladnému morálnímu jednání, pak určí, kdo do institucí vstupuje, kdo v nich zůstává a kdo postupuje. 

Jakmile se o úřadu či firmě říká, že je to místo, kde se věci řídí ohýbáním pravidel, takový systém oportunisty nejen toleruje, ale přímo přitahuje. Pověst, že se tam vyplácí žít v šedé zóně, láká osoby, kterým je šedá zóna pohodlná. Ti, kteří dbají na dobrou pověst, odcházejí jinam. Uvnitř takových organizací se ticho šíří záměrně. Lidé rychle pochopí, které prohřešky se vyplácejí; poctiví zaměstnanci buď zmlknou, nebo odejdou. Odchody zanechají homogennější a cyničtější jádro, které se dále navzájem utvrzuje.

Ilustrujme si to jednoduchým experimentem. V laboratoři hrají páry účastníků specifickou verzi kostek: každý skrytě hodí a oba hlásí výsledek. Odměnu dostanou, hodí-li stejné číslo, a čím vyšší číslo, tím vyšší odměna. Nikdo to nekontroluje, peníze jsou vypláceny jen dle toho, co participanti oznámí. Výsledek? V mnoha párech hráčů vznikne systematické nadhlašování. Jakmile první účastník naznačí ochotu „přifukovat“ – hlásí jen šestky –, druhý se rychle srovná a hle, také hlásí šestku za šestkou. Naopak je-li druhý hráč čestný a pravdivě hlásí, co mu padlo, je označen za „blbce, který ,to‘ nechápe“.

Čtyři dvojice hráčů (A hází první, B druhý). Vodorovná osa znázorňuje 20 pokusů; svislá osa znázorňuje výsledky hodu kostkou; „O“ představuje hlášení hráče A a „X“ představuje hlášení hráče B. (A) Nestydatá dvojice, která všech 20 hodů hlásí „dvojitou šestku“; (B) hráč A nestydatě hlásí samé 6, hráč B ale hraje poctivě; (C) hráč A se jeví poctivý, hráč B je nestydatý a každý jeho hod dorovnává; (D) korupční signalizování. Po vzájemných hlášeních čtyřky v prvních pěti pokusech nahlásil A ještě jednou čtyřku, ale B odpověděl šestkou; nejspíš proto, aby A naznačil, že přechod na vyšší čísla by byl výnosnější.

Kooperace v takovém prostředí míru lhaní zvyšuje, protože podvod je rámován jako týmová loajalita a vinu naředí mezi víc lidí. Po pár kolech se z toho stane lokální standard. Společná norma lhát nejen stmeluje skupinu, ale i přeznačí ohýbání pravidel na kompetenci. 

Američtí ekonomové Brian Gunia a Emma Levineová ukázali, že v profesích s takto eticky flexibilní kulturou (politika, PR či agresivní prodej) jsou nejhorší podvodníci a lháři často hodnoceni jako schopnější a bývají povyšováni. Lhaní ve prospěch týmu je interpretováno jako „umění vyjednat výsledek“, neb zisk inkasuje tým, zatímco náklady nesou druzí – ať už se jedná o voliče, či zákazníky. 

Jakmile se takto selektovaní lidé dostanou do vedoucích pozic, přepisují pravidla a chrání spojence. Integrita se stává luxusem a nevědění odměnou. Jak dokládáme v nedávném článku s kolegou, Štěpánem Bahníkem, výzkum nečestnosti zároveň vysvětluje, proč obvyklé recepty proti nemorálním jedincům selhávají. Kampaně veřejného zostuzování postižených úřadů či firem vyženou z těchto organizací právě ty, komu na reputaci záleží, a zanechají nejotrlejší. Transparentnost může nechtěně normalizovat, co má potírat: vyšle signál „všichni podvádějí“ a zároveň odmění nejzdatnější manipulátory, kteří se rychle naučí obcházet viditelná měřítka. Vzniká nová, tvrdá rovnováha: prostředí vtahuje ty nejhorší, kteří mu vtisknou pověst, že čestní raději odejdou; ti, kdo zůstanou, často zvolí záměrnou ignoranci. Kruh se uzavírá. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Koho do týmu

Proč i dobří lidé spolupracují s padouchy? Proč tolerujeme v týmu ty, kdo se zjevně neřídí pravidly? Může to znít neintuitivně, ale volba nečestného člověka je v určitých situacích strategicky výhodná. Naše nedávná studie (preprint) s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, zkoumala, za jakých okolností jsme ochotni dát přednost nečestným kolegům. Naše zjištění ukazují, že i lidé, kteří si zakládají na čestnosti, jsou ochotni přehlédnout neetické jednání druhých, pokud to znamená, že tito nečestní kolegové dokážou zajistit výhody jejich týmu. Čestní lidé sami neudělají nic špatného, ale tyjí z nečestnosti křiváků. 

Naše laboratorní studie byla jednoduchá. Účastníci experimentu hráli hru s házením kostkou. Měli uhodnout, co padne, a pakliže se trefili, vyhráli peníze. V jedné verzi hráči hlásili své předpovědi před hodem, možnost podvádění tedy neexistovala. Ve druhé verzi však podvádět mohli, protože si měli jen „myslet“, co padne, a až po hodu nahlásili, zda se trefili, či ne. Někteří nepodváděli, jiní maximálně – tvrdili, že si vždy mysleli správně, co padne, a získali balík.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu. Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

My jsme se zaměřili na pozdější kola hry. Z účastníků jsme vytvořili malé „týmy“, ve kterých hlasovali, kdo z nich by měl hrát verzi umožňující podvádění. Měli přitom informaci, jak se ostatním dařilo v předchozích kolech – tedy jak velcí podvodníci asi jsou. Pro různé týmy jsme důsledky podvádění zvoleného člena měnili. V jedné verzi podvádění jednoho znamenalo, že členové jeho skupiny dostanou méně peněz. V druhé verzi okrádal zvolený člen vybranou charitu (na začátku studie jsme charitě přislíbili peníze a hráči si z těchto peněz mohli brát) a peníze si rozdělili. A v poslední verzi jsme sledovali „dopad na nikoho“ – tedy čím víc nahází zvolený člen, tím víc všichni získají. 

Když náklady podvádění dopadly přímo na účastníky nebo charitu, lidé upřednostnili poctivé kolegy. Ale když byly výhody podvádění bez zjevné oběti sdíleny mezi skupinu, lidé dávali přednost podvodníkům. Naše studie ukazuje tvrdou realitu: poctivost u druhých je žádoucí, ale ne když se může objevit příležitost, aby „naši“ něco získali – pak chceme ve skupině i křiváky, kteří zdroje zajistí. Jakkoli. 

Důsledky tohoto zjištění přesahují hranice laboratoře. Naše zjištění ilustrují dilema, kterému čelí jednotlivci, organizace i společnosti jako celek: mělo by být prioritou najímání čestných lidí, nebo je někdy účelné upřednostnit ty, kdo pravidla obejdou? V realitě často vidíme, že morální integrita není vždy na prvním místě. V konkurenčním prostředí se mohou lidé i týmy přiklánět k pragmatismu – někdy dokonce vědomě volí ty, jejichž etika je sporná, ale jejich výsledky hmatatelné. Když je ve hře společný zisk a negativní důsledky zůstávají skryté, přivřeme oči. 

Otázka tedy není jen „Kdo pro nás může zajistit úspěch?“, ale také „Jaký druh kultury tímto rozhodnutím vytváříme?“. Volba nečestného člověka nám snad krátkodobě přinese zisk, ale jakmile se pravidla hry ohnou, může být těžké je narovnat.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Kvůli 50 tisícům se bude spekulovat s datem porodu, jako vždycky

Český Senát minulý týden schválil zvýšení rodičovského příspěvku na 350 tisíc korun. Navýšení o 50 tisíc se však týká pouze rodin, kterým se dítě narodí po 1. lednu 2024. Bude-li mít novorozenec „smůlu“ a přijde na svět byť o sekundu dříve, svoji rodinu o tento bonus připraví.

Lze očekávat, že matky budou přesouvat datum narození svých dětí na finančně výhodnější termín. Skeptik asi namítne dvojí, že něco takového není fyziologicky možné, navíc, kdo by kvůli pár tisícům protahoval těhotenství. Leč, ve většině rozvinutých zemí je poměrně značná část porodů uměle vyvolaná – indukce porodu či císařské řezy se plánují a je tak možnost je stanovit do určitého časového okna.

I v Česku je pětina porodů provedena císařským řezem, proto prostor pro manipulaci data narození jistě je, což dokládá i fakt, že o víkendech – kdy je přirozeně v porodnicích méně personálu – se obecně rodí méně dětí. Porodníci – stejně jako kdokoliv – si chtějí o víkendu odpočinout. Některé studie tedy ukazují, že někdy zvítězí i jiné motivy – kupř. před významnými mezinárodními porodnickými konferencemi rovněž roste míra porodnosti. Lékaři si nechtějí komplikovat výlet a raději své pacientky odrodí předem. Časování porodů lékaři úplně nezavrhují.

Nyní k finanční motivaci rodičů načasovat porod. Když v Německu od 1. ledna 2007 zavedli rodičovský příspěvek navázaný na příjem, bylo mezi prosincem 2006 a lednem 2007 odloženo přibližně 1000 porodů. Tento posun se týkal převážně pracujících matek, které reformou získaly nejvíce. Podobné reakce v načasování porodů byly zjištěny i v jiných zemích. Kdykoliv se dávky spojené s porodem prudce změnily k určitým datům, a i když již byly matky těhotné, porody následovaly v době, kdy se nejvíce vyplatily. Například v důsledku zavedení porodného se v Austrálii k 1. červenci 2004 přesunulo více než 1000 porodů z června na červenec téhož roku. Naopak zrušení porodného na dítě ve výši 2500 eur ve Španělsku vedlo k tomu, že došlo k přesunu více než 2000 porodů z ledna 2011 do prosince 2010.     

I u nás došlo k podobnému fenoménu, když se od 1. dubna 2006 zdvojnásobilo porodné, což bylo ohlášeno na podzim předchozího roku a matky již byly v očekávání. S kolegou Marcelem Tkáčikem jsme zjistili, že mezi 100 až 244 porody bylo posunuto z konce března na první dubnový týden. Nejvíce dětí se narodilo přímo na Apríla.

Vývoj počtu porodů kolem 1. dubna 2006. Červená linka ukazuje dlouhodobý průměr, jak se porody vyvíjejí (všimněte si propadů, to jsou víkendy). Modrá linka ukazuje stav v roce 2006. Je patrné, že před aprílem porodnost propadla a 1. a 3. dubna naopak vyletěla nahoru.

K časování porodů se připojuje kritika lékařů, že o datu porodu by měly rozhodovat jen medicínské důvody, nikolik finanční. Prodlužování těhotenství může vést k vyšší porodní váze, komplikacím při porodu a tak podobně. Byť tato rizika hrozí, většina studií uzavírá, že velké nebezpečí novorozencům nehrozí. Přesto by pečující vláda neměla vnášet do takto požehnané události zbytečný stres pro nastávající matky, zda na vyšší dávku dosáhnou či ne a motivovat je k nadbytečnému strategizování s datem porodu.

Chce-li vládní koalice u lidí mermomocí vyvolat strategizovování s načasováním důležitých životních momentů, jedna příležitost tu je. Lidé optimalizují příjmy totiž i svou smrtí.

Jednou z hlavní událostí v New York Times 15. ledna 2000 byl 51% nárůst úmrtí v prvním lednovém týdnu, porovnáno k poslednímu týdnu předchozího roku. Jediným plausibilním vysvětlením zůstalo, že lidé se natolik chtěli dožít nového tisíciletí, že se jim to povedlo a až pak zesnuli. Tato událost prý inpirovalal Wojciecha Kopczuka a Joela Slemroda, americké ekonomy, k slavnému výzkumu, zda ohlášený pokles daní – zejména dědických – motivuje potenciální nebožtíky dožít se daňově optimálnějšího období. Nenašli ohromující efekt, ale data z USA skutečně naznačují, že klesnou-li daně, umírající chtějí potomstvu zanechat větší děditství a dožijí se platnosti nižších daní.

Hodlá-li vláda dodržet svůj program o snižování daňové zátěže, může tak přispět k prodloužení doby dožití naší populace.

 

Psáno pro Seznam Zprávy a o našem výzkumu jsem psal i loni.

Aprílové děti

Máte-li doma šestnáctiletého puberťáka, možná si vzpomenete, že jste kolem jeho narození řešili, zda dosáhnete na vyšší, či menší porodné. 

Na apríla 2006 vstoupila v platnost novela zákona o státní sociální podpoře, která zdvojnásobila výši porodného – jednorázové sociální dávky pro nízkopříjmové domácnosti určené na úhradu výdajů spojených s porodem. Ženy, které porodily dítě chvíli před půlnocí 31. března, obdržely 8600 korun, protáhl-li se porod za půlnoc, od 1. dubna na ně čekalo již 17 500 korun. V případě dvojčat byl rozdíl ještě markantnější: před půlnocí 20 640 korun, po půlnoci 52 500 korun.

Co je však pro sloupek podstatnější: rozhodnutí o navýšení porodného bylo politiky oznámeno pouze šest měsíců před změnou. Rodiny nemohly strategizovat, zda početí načasovat, aby dosáhly na vyšší porodné. Ženy už těhotné byly, a měly-li termín koncem března / začátkem dubna, bylo jen na náhodě, zda získají, či ztratí tisíce až desetitisíce korun. Útlocitnější čtenáři namítnou, co je to za úvahu, že by snad ženy či jejich rodina plánovaly, kdy se porod vyplatí. Každý rodič doufá, aby vše proběhlo v pořádku, a nějaké strategizování s datem porodu nenapadne nikoho. Důkazy ze světa však svědčí o opaku.

Třeba v Austrálii v květnu 2004 vláda ohlásila nový "bonus za dítě" ve výši 3000 dolarů pro každé mimino narozené po 1. červenci daného roku. První červenec pak zaznamenal nejvyšší počet porodů v Austrálii za několik desetiletí; zároveň se dny před ním narodilo mimořádně málo dětí. Tato data ukazují, že ženy skutečně dokážou nějak "pozdržet" porod, aby dosáhly na vyšší dávku.

Jak vysvětlit pozdržené porody? Jedna z možností je, že budoucí matky přesvědčily porodníky, aby posunuli plánované porody císařským řezem. V Česku je 19 procent porodů provedeno císařským řezem a porodníci mohli matkám vyjít vstříc; posun o pár dnů nemusí být z medicínského hlediska problematický. S kolegy Marcelem Tkáčikem a Markem Pažitkou jsme se tedy podívali, zda počet císařských řezů pár dnů před pátkem 31. března 2006 klesl a porodníci jich provedli mnohem více 1. dubna – což byla zrovna sobota – či 3. dubna, první následující pracovní den.

Vývoj počtu porodů kolem 1. dubna 2006. Červená linka ukazuje dlouhodobý průměr, jak se porody vyvíjejí (všimněte si propadů, to jsou víkendy). Modrá linka ukazuje stav v roce 2006. Je patrné, že před aprílem porodnost propadla a 1. a 3. dubna naopak vyletěla nahoru.

Potvrdili jsme, že v těchto dnech počet porodů radikálně narostl. V prvních sedmi dubnových dnech došlo k boomu císařských řezů, konkrétně na 40 procent všech (místo zmíněných 19 procent), což ukazuje, že byly posunuty z března. Spolu s tím, že o víkendech se operace plánují v omezenějším rozsahu, ale v dubnu jich i o víkendu bylo přehršel, ukazuje, že porodníci s rodiči přizpůsobili termín porodu. (Podobně klesá počet porodů o Vánocích, zatímco jich přibude před nimi; patrně proto, aby porodníci i rodiče měli porody vyřízené před svátky.)

Dle našich kalkulací se až 250 dětí narodilo později, než mělo, jen aby jejich rodiny dosáhly na vyšší porodné. Jsou-li lidé ochotni kvůli pár tisícům zmanipulovat porod potomka, co asi udělali v reakci na dávky za energie? 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Kategorické soudy

Je lhaní stejně morálně odpudivé jako krádež? Je mizogynní výrok stejně nemorální jako přímá diskriminace žen, nebo dokonce jejich sexuální obtěžování? Mnoho z nás je přesvědčeno, že není malých hříchů. Je lhostejno, zda pravidla správného chování někdo porušuje hodně nebo málo – jde o nemorálního člověka.

Kategoričnost k morálním pokleskům druhých se neobjevuje jen u jednotlivců. Mnohé národy se vyznačují striktními normami regulujícími i nejmenší prohřešek a tvrdě trestajícími viníky. Typickým příkladem je Singapur a jeho zákon proti prodeji žvýkaček, aby se zamezilo vandalismu, který je s jejich pliváním a lepením kamkoliv spojen. Trestem za import žvýkačky do země bylo i vězení. 

Intuice velí, že v těchto společnostech se žije lépe, protože občané jsou vázáni chovat se eticky, pohříchu nic takového neplatí. Občané národů řídících se kategorickými sociálními normami na tom nejsou lépe hospodářsky, politicky ani zdravotně. Jak to?

Tým německo-amerického ekonoma Jonathana Schulze přišel s teorií, že kategoricky odsuzovat jakékoliv překročení norem vede paradoxně k horšímu chování, protože nemorální jedinci jsou motivováni chovat se nejhůře, jak mohou. Budou-li odsuzováni stejně za lhaní i za krádež, proč nekrást? Vede-li nemístný vtip ke stejnému ostrakismu jako lascivní chování, proč rovnou ženy neobtěžovat?

Svou úvahu otestovali pomocí jednoduché experimentální hry konané s účastníky v desítkách zemí. Účastníci si měli potají hodit kostkou a na základě hozených bodů obdrželi peníze. Nikdo z výzkumníků neviděl, kolik hodili, mohli tak snadno lhát a říct si o větší odměnu. Rovněž měli hodnotit, jak moc sociálně neakceptovatelné je v úkolu lhát: třeba zda je stejně nemorální hodit 1 bod a nahlásit 2 body jako hodit 1 bod a nahlásit 5 bodů? Je první případ menší lží než druhý? Někdo kategoricky prohlásil všechny lži za stejně špatné; jiní považovali lež vedoucí k získání mála peněz za menší. 

Schulzův tým odhalil, že účastníci dost lhali (nicméně ne maximálně), a potvrdil také domněnku, že ti, kdo vylhaných málo i hodně bodů hodnotili jako stejně neakceptovatelné, lhali nejvíc.

Podíl maximálních lží ve hře v kostky u kategoricky odsuzujících lidí (Deontist) a u ostatních (Consequentialist), ti lhali o 8 p. b. méně.

Vědci se účastníků dále ptali, jak ospravedlnitelné jsou reálné morální přešlapy – jako černé pasažérství, neoprávněné čerpání sociálních dávek či daňové podvody. Opět se ukázalo, že lidé, kteří všechna tato jednání brali za stejně špatné, podváděli v kostkách více než lidé, kteří v morálním hodnocení jízdy načerno a daňových podvodů projevili více nuance. Podobně i mezinárodní komparace ukázala, že země, v nichž žije větší podíl lidí uplatňujících kategorické normy, jsou víc promořeny korupcí, volebními podvody a obecně vyšším podílem šedé ekonomiky (nicméně rovněž platí, že kde jsou sociální normy velmi slabé, je situace nejhorší).

Závěr výzkumu je jednoznačný: pakliže jsou lidé dehonestováni stejně intenzivně bez ohledu na míru překročení sociálních norem, rozhodnou se je porušovat maximálně. 

Psáno pro Lidové noviny.

Pozor na pohádky!

Staneme se těmi, o nichž posloucháme příběhy. Tato maxima Yuriho Berezkina, ruského antropologa, o osudu člověka, byla nyní otestována americkými ekonomy s řeckými a čínskými kořeny, Steliosem Michalopoulosem a Melanie Meng Xue. Potvrdili, že příběhy vzniklé před staletím vrhají „dlouhý stín“; mají výraznou moc nad naším soudobým myšlením.

Berezkin nashromáždil bohatý korpus motivů folkloru tisíce národů, etnik a místních kultur. Za folklorní motiv považoval příběhy či epizody s ponaučením, které lze najít ve svatých i běžných textech, bájích a příslovích. Příkladem, kulturně nejtypičtějším motivem je „test zetě“, tedy vystavení muže úkolům a nebezpečným situacím, v nichž má prokázat, zda je hoden ruky své nastávající. Podobně jako úkoly krále Plaváčkovi v české pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. [Nejoblíbenější pohádka, možná ironicky, Marka Hudíka.]

Jiné motivy jsou velmi specifické, třeba kmen kanadských domorodců, Heiltsuků, si unikátně předávají zkazku, že „během konce světa – planetárního požáru – budou hořet ústřice, tak že jejich lastury zčernají.“ Považujte se za varované.

Berezkina zajímalo, jak příběhy vznikají a vyvíjejí s tím, jak lidé migrují. Mnohá jeho zjištění nepřekvapí: kultury žijící v blízkosti tektonických zlomů mají příběhy spíše o katastrofách a zemětřeseních, zatímco etnika žijící na úrodných půdách si více vyprávějí o obilí a úrodě.

Ekonomové etnografický korpus využili ambiciózněji. Předpokládali, že historické příběhy, které od dětství posloucháme, se vědomě i podvědomě otisknou do názorů a vzorů chování. Náš světonázor je tak předurčen motivy, kterými žila naše kultura.

Xue a Michalopoulos se zaměřili na vliv folkloru na mezilidskou důvěru, ochotu k podstupování rizik a genderové normy. Důvěru v motivech měřili tak, že zaznamenávali příběhy o podvodech a zda se vyplatily či byl podvodník vytrestán. Co se týče riskování, sledovali, zda příběhy obsahují hodně výzev, soutěží a problémů a zda hrdina uspěl či jeho cesta skončila tragédií. Typický „riskující“ motiv, přítomný v 115 kulturách, bývá tento: „Plazí příšera vyžaduje lidi (obvykle panny) jako oběti nebo unese dívku či uzavře zdroje vody. Hrdina ho zabije.“ Ekonomové zkoumali i genderové normy, tedy jaké role muži a ženy v příbězích hrají.

Příklad výskytu motivu "krále"; ekonomové jej využili pro měření sklonu příslušné kultury k politické centralizaci.

Zjistili, že lidé, kteří vyrůstali při poslechu příběhů, v nichž jsou šibalové odhaleni a potrestání, jsou dnes důvěřivější a žijí v hospodářsky vyvinutějších oblastech.

Kultury s tradičními příběhy bohatými na hrdiny, kteří úspěšně zdolali výzvy, mají tendenci více riskovat a zdají se být podnikavější měřeno počtem patentů i nově založených firem.

Společnosti, jejichž folklór zobrazuje ženy jako submisivnější a častěji se zapojující do domácích úkolů než muži, mají tendenci odsouvat ženy do podřadných rolí, a to jak v minulosti, tak i dnes. Charakteristickým příkladem je Afghánistán, kde v tradičních příbězích vystupují téměř výlučně muži a dodnes se jedná o zemi, v které ženy nevládnou ani základními svobodami a právy.

Výzkum rovněž potvrdil, že si takto vytvořené postoje lidé berou s sebou, i když emigrují. I druhá generace přistěhovalců má postoje stále bližší svému původnímu folkloru než lidem, s kterými žijí nyní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Jak drahá je nečestnost

Vyplňujete formulář, daňové přiznání či oznámení pro pojišťovnu. Nečekaně je mezi prvními políčky uvedeno: Prohlašuji, že vše, co níže vyplním, je pravda. Poté podpis a až pak všechny další položky. Formulář by působil nezvykle – podpisem se standardně stvrzuje pravdivost na konec –, leč asi byste se nad zvláštností hlouběji nezamýšleli.

Za designem formuláře s-podpisem-na-začátku stojí psychologická teorie tvrdící, že jsou-li lidé upozorněni na svou identitu, chovají se morálněji. Zdá se to psycho-logické: když ve formuláři zalžete, podpis na konci vás nepřesvědčí, abyste cokoli opravili. Naopak slib stvrzený podpisem na počátku může zdůraznit maximu být čestnými. 

V roce 2012 vyšla vlivná studie, která teorii potvrdila. Tým složený z předních amerických psychologů a ekonomů, mezi nimiž byl i populární Dan Ariely, ukázal v laboratorních úkolech a terénní studii, že zdůraznění identity podpisem vede k čestnosti. Nejpůsobivější byl pokus pořádaný ve spolupráci s pojišťovnou. Její klienti dostali formuláře k vyplnění ujetých kilometrů, dle nichž se počítá pojistka – čím více najeto, tím vyšší pojistné –, přičemž některé formuláře byli standardní, jiné náhodně vybrané s-podpisem-na-počátku. Byl zjištěn obrovský efekt: klienti vyplňující formuláře s-podpisem-na-začátku přiznali o desetinu více najetých kilometrů než skupina s běžným formulářem. 

Úskalím bylo, že jiné studie tento efekt nenašly. Původní tým autorů proto provedl replikaci vlastního laboratorního výzkumu, přibral další kolegy, na jiných účastnících zopakoval stejné úkoly – a nenašel nic. V roce 2020 publikovali novou studii uzavírající, že efekt nemusí být reálný a zveřejnili i všechna svá data – původní i nová.

Leif Nelson, Joseph Simmons a Uri Simonsohn, američtí psychologové, data stáhli a bylo zjevné, že ta z pokusu s pojišťovnou nemohou být reálná. Například každý počet kilometrů, ať už deset km, tři tisíce km nebo 70 tisíc km, ujelo stejný počet klientů – to je krajně nepravděpodobné. Většina lidí jezdí "průměrně", málokterý motorista nejezdí skoro vůbec či naopak pořád. Data byla také duplikována, přičemž zdvojená byla jiným písmem. Bylo evidenní, že data někdo vyrobil, navíc tak, aby podporovala testovanou teorii.  

Dole je graf, jak by histogram ujetých kilometrů (zde mil) měl vypadat (a skutečně vypadá dle dat z Velké Británie). Málo lidí jezdí málo, extrémně málo lidí jezdí moc. Většina najede "průměrně" 5 až 10 tisíc mil (nejvyšší sloupce; tmavě modré pro auta stará 4 roky, světle modrá pro auta stará 10 let a nejsvětlejší pro dvacetiletá). Nahoře data vykázaná ve studii: bez ohledu na počet mil, najede je vždy prý stejný počet lidí, nikdo prý zároveň nenajel více než 50 tisíc mil.

 

Po omluvách a žádostech o stažení studie prst všech spoluautorů ukázal na Dana Arielyho, který jediný s pojišťovnou komunikoval. Ten se však odpovědnosti zřekl a tvrdí, že data tak obdržel a jen je nezkontroloval. Je lajdákem, ne podvodníkem. Nesrovnalostí se ale objevilo více. Předně o studii mluvil od roku 2008 – patrně dříve, než byla vůbec "provedena". Jiný Arielyho výzkum musel být odvolán, protože byl špatně statisticky vyhodnocen a Ariely se vymlouval, že původní data ztratil. Další výsledky si patrně vymyslel zcela. Na svoje očištění chtěl podstoupit detektor lži, o kterém ví (či by vědět měl), že je při identifikaci lhaní extrémně nepřesný.

Na jedné straně je tento podvod ironický, protože jedna z Arielyho knih má podtitul Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, který bezesporu dokázal. Na druhé straně Arielyho pád ukazuje i posun ve vědeckém zkoumání jakým je zveřejňování všech dat, aby kdokoliv mohl zjištění ověřit. Jsou více vyžadovány a oceňovány replikace, tedy potvrzování, zda dříve nalezené výsledky jsou skutečné, nejen náhodným šumem, který působí zajímavě. 

 

Psáno pro Lidové noviny.