Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)
 |
| Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data). |
Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.
Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.
Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat.
 |
| Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná. |
Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.
Psáno pro Lidové noviny.
