Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Vyhýbání se konfliktu

Ač jsou letní prázdniny a dovolené synonymem odpočinku, není záhadou, proč oplývají konflikty doma i na pracovištích. Lidé vypadnou z automatismů, v kterých po většinu roku bezpečně žijí, a čelí méně zvyklým situacím, jež se snadno zvrtnou do nepochopení a hádek. Nahlédnutí, proč ke konfliktům dochází, ač k nim není důvod, poskytuje studie britského psychiatra Daniela Wolperta a kolegů z Londýnské univerzity. 

V laboratoři vytvořili z účastníků nejdříve dvojice. První účastník byl napojen na malý "mačkací přístroj", udělátko tlačící na ukazováček jeho pravé ruky. Ukazováček levé ruky měl v podobném přístroji, zde naopak měl vyvíjet stejnou sílu, jakou cítil na prstu pravé ruky. Touto silou byl mačkán pravý ukazováček druhého člena dvojice, který seděl na druhé straně přístroje. I on dostal stejné pokyny, aby pomocí mačkacího přístroje stiskl prst prvního člena týmu přesně stejnou silou, kterou obdrží od něj. Takto si měly dvojice vyměnit osm vzájemných zmáčknutí, zatímco psychologové měřili sílu, kterou vyvinuly.

Důležitý detail však zůstal druhému účastníkovi zastřen a první účastník nevěděl, že o něm jeho protějšek neví. Úvodní zmáčknutí první člen dvojice dostal automaticky od přístroje. Velmi malou silou, jako by na ruce ležela kávová lžička cukru, přesto to stačilo k zažehnutí dynamiky "ty–mně–já–tobě". Oba participanti si rychle vyměnili několik tlaků na prsty a u každé dvojice se použití síly rychle stupňovalo, až si na konci vzájemně účastníci tlačili na prsty téměř třináctinásobnou silou oproti výchozí!

Graf ukazující sílu mačkání (v Newtonech) účastníků (prázdný čtverec první, plný čtverec druhý účastník). Jak patrno, konflikt rychle eskaluje...

 

Experiment nabízí zlověstný pohled na dynamiku eskalace konfliktu. Každý z účastníků si myslel, že se chová přiměřeně tomu druhému, a i když se zdá, že nikdo samolibě nezvyšoval tlak, vzájemné tlačení nakonec bylo k nesnesení. Tato tzv. spirála zvyšující se intenzity je jedním z hlavních důvodů rozhádání kamarádů, pracovních týmů i manželů. Chování jednoho je vnímáno za útočné, druhý se brání, ale způsobem, který první vnímá jako další útok. Znáte to: "Proč není pivo v ledničce?!" – "Beztak bys neměl tolik pít." – "Neomlouvej svoji neschopnost mým alkoholismem!" – "Maminka mě varovala, že nikdy nebudeš ničím než pivním dacanem." 

Ať jde o psychologické studie o manželství, nebo manažerské práce o vyjednavačích, všechny ukazují, jak frekventované vkráčení do těchto recipročních útoků vede k rozkladu vztahů. Inspirativní je, že odlišné disciplíny doporučují stejnou terapii. 

Vztek zužuje pozornost k bezprostřední situaci; v tunelovém vidění vidíme jen toho, kdo nám ukřivdil, a chceme jej ztrestat. Tím dovolíme, aby se z pomíjivého a často triviálního sporu stal jediný smysl bytí. Málokdo ale ráno vstává s cílem vyřvat se, "vychovat druhé" či je ponížit. Chceme mít spokojené manželství, i když každý z manželů má chyby či zábavu s kamarády, i když jsou někdy k nesnesení. Naučit se obrátit pozornost k těmto dlouhodobým cílům a nepodlehnout situačnímu tlaku k impulzivitě je nejefektivnější cestou z konfliktu. 

Chcete-li se o konfliktech dozvědět více, vizte čtivou knihu Conflicted: How Productive Disagreements Lead to Better Outcomes od: Ian Leslie, kterou letos vydalo nakladatelství Harper Business.

Psáno pro Lidové noviny.

I dvě deci můžou dělat dobrého rodiče

Z knihy Expecting Better, která sbírala vědecké poznatky o těhotenství a radila, jak dojít k porodu a nezbláznit se z protichůdných doporučení, co se smí a nesmí, se stal před pár lety bestseller. Teď americká ekonomka Emily Osterová vydává pokračování: jak podle poznatků dobré vědy prožít první roky rodičovství.

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. K péči o děti, technikám kojení či nácviku usínání a psycho-motorickém vývoji je nespočet webů, časopisů, každá návštěva pediatra a čtyři z pěti rozhovorů mezi páry, které mají malé děti. Pohříchu – a stačí se podívat na diskuze na českých serverech pro matky, eMimino či Modrý koník – jde o groteskní salát dojmů, bájí a příležitostně i fakt. Osterová se sama podivuje, že téměř nikoho nezajímá, na jaké evidenci jsou různé rady pro rodiče založeny, a každý věří kdejakému blábolu, který na internetu najde.

Ekonomka Osterová se tedy pokusila posbírat a protřídit vědecké poznatky k otázkám, které rodiče prcků od narození po školku nejvíc trápí, a nalezené mimo jiné konfrontovat s populárními mýty. Věnuje se tématům od poporodní deprese, spaní dětí v postýlce či s rodiči, usínání po trénink chození na nočník. Odkrývá DVD a on-line programy na podporu jazykových dovedností jako šméčka a dokládá, že dobré jesle můžou zlepšit sociální vývoj dětí. Rozebírá, jak děti mírně zničí kvalitu manželství a co s tím dělat. Někdy přitom jde až do zbytečných podrobností, jindy – třeba v kapitole o vlivu mobilů na nejmenší – je spíš strohá, v závislosti na tom, kolik je k tématu vědecké literatury. Pojďme se v rychlosti podívat na výběr z jejího výběru.

Kojené děti jsou chytřejší. S mlékem ale IQ body nesají

Osterová například dokládá, že ačkoliv kojení má nesporné výhody, umělé mléko není téměř v ničem horší (a v obsahu vitamínu D a železa je naopak vhodnější). Matky jsou však strašeny, že umělá výživa je spojena s riziky od větší nemocnosti a horšího kognitivního vývoje kojenců, po jejich obezitu a rakovinu v dospělosti. Dobré studie ale žádná tak nebezpečná rizika nenacházejí. Kojenci papající mateřské mají méně průjmů (9 % z nich) než děti na umělém mléku (13 %) či kožních problémů (3 % v. 6 %) a kojící matky mají mnohem nižší riziko onemocnění rakovinou prsu, leč mateřské mléko rozhodně není panacea. Kojení je přitom pro mnoho žen psychicky i fyzicky vyčerpávající a depresivní či spánkově deprimované matky nejsou základem rodinné pohody, která vývoj dětí ovlivňuje také. Volba umělého mléka je mnohdy správným rozhodnutím. Nemělo by docházet, jak píše, že "před dítětem je budoucí matka chráněna a obletována, ale po jeho narození se z ní stane jen jakýsi jeho doplněk ke kojení“.

Knihu Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, from Birth to Preschool od: Emily Oster vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

V předcházejícím odstavci by nemělo zapadnout sousloví „dobré studie“. Asi hlavním přínosem knihy je Osterovou mnohokrát opakovaný apel, že stejně jako v každém oboru, i v medicínské vědě jsou někteří vědci a jejich týmy dobří a jiní horší a některé studie jsou kvalitní a jiné méně. Veřejnost však tyto rozdíly ignoruje a zprávám „vědci objevili“ buď nekriticky věří či je duchaplně okomentují, že papír snese všechno; přitom věří nesmyslům, které jim řekli známí. Obojí je bláhovost.

Zvažme studie, která zjišťují, že výhradně kojené děti mají vyšší IQ. Většina rodičů si z takového závěru odnese, že kojení zvyšuje inteligenci. Pouhé sledování, zda je dítě kojené či ne a později změření jeho IQ, však nevypoví nic o příčinnosti. Osterová dokládá, že v USA kojí především matky s vyšším vzděláním a příjmem (mohou si totiž dovolit být s dítětem doma či jejich zaměstnavatel kojení podporuje). Tyto matky jsou přitom inteligentnější a mají tedy chytřejší děti. Vztah mezi kojením a inteligencí je pouhá iluzorní korelace. Příčinným faktorem je inteligence matek a kojení v rozumovém vývoji dítěte přisuzovanou roli nehraje.

Kauzalitu by odhalila studie, v které by náhodně vybraným matkám bylo přikázáno kojit, jiným náhodě vybraným podávat svým dětem jen umělé mléko. Takto by obě skupiny matek byly stejné a lišily by se v jediném – zda kojí či ne. Šlo by pak vysoudit, jaké má kojení dlouhodobé zdravotní či kognitivní přínosy pro děti. Ze zřejmých důvodů takovou studii provést nelze a jsme proto odkázáni na zjištění ze studií, v kterých lékaři a zdravotní sestry náhodně vybrané matky více či méně ke kojení pobízejí či kojení podporují a větší či menší podíl matek nato kojí. Tyto studie nenacházejí žádné radikální rozdíly mezi vývojem kojených a nekojených dětí. To jistě neznamená, že nějaké rozdíly nemusí existovat, jen se je nepodařilo prokázat.

Osterová pochopitelně stojí i na straně očkování. Ano, mohou po nich nastat komplikace jako horečka či vzácné alergická reakce, ale benefity se nacházejí o mnoho úrovní výše. Je tragédií úrovně kritického myšlení v rozvinutých zemích, že rostoucí počet rodičů se nedaří přesvědčit, že studie Andrewa Wakefielda o spojitosti mezi autismem a očkováním byla zfalšovaná a je zjevně nehodnověrná.

Má deset měsíců a nepostaví se. Co mám dělat?

Kniha rovněž odsuzuje tyranii bodově definovaných psychomotorických vývojových stupňů (v Česku třeba publikace Evy Kiedroňové). Mnoho rodičů propadá panice, když jejich dítě nezvedá hlavičku na bříšku ani ve 3. měsíci, nepostaví se do 10. či nepromluví do 12. měsíce. Problém ostrých milníků je, že jde o střední hodnoty velmi proměnlivých dat. Kupříkladu i zcela zdravé děti se začnou posazovat mezi 4. až 9. měsícem a plazit se začínají mezi 5. až 13. měsícem, přitom 5 % dětí neleze, začne pak rovnou chodit. Na první pohled je patrné, jak široké dané intervaly jsou. Osterová nezpochybňuje, že rodiče a pediatři by měli kontrolovat, jak se dítě vyvíjí. Zpožděný vývoj může ukazovat na nemoc či postižení, které vyžaduje včasný zásah. Argumentuje, že bodové hranice vedou pouze k stresu, který je zcela zbytečný, protože variabilita u vývoje i zdravých dětí je enormní.

Dvě deci lepší než matka v depresi

Osterová coby ekonomka předkládá vědecky ověřená fakta, není lékařka, neordinuje ani nezakazuje, nechává, ať se čtenáři rozhodnou sami. Tuto svoji nestrannost má bohužel potřebu zdůraznit skoro v každé kapitole. Třeba absolutní zákaz pití alkoholu u kojících matek považuje za kontraproduktivní, jelikož večerní sklenka vína může být pro matku užitečnou relaxací, ke které paternalistické zákazy (některých) pediatrů nenabízí žádnou alternativu. Mléko má skoro stejný obsah alkoholu jako se nachází v krvi matky, proto i kdyby matka vypila alkoholu dost, mléko jej bude obsahovat jen promile a nemělo by mít téměř žádný vliv na kojence; větším nebezpečím pro dítě by byla samotná opilá matka. Na druhé straně Osterová uvádí i jak dlouho čekat (a mezitím mléko vylévat), nechce-li matka, aby její dítě nepilo naprosto žádný alkohol. Mimochodem, pivo produkci mléka nepodporuje, spíše naopak. Osterová je k limitám stravy kojících obecně nekompromisní: „Jezte, co chcete.“ Jediné omezení se týká mořských ryb s vysokým obsahem rtuti jako je kupř. tuňák.

Jelikož je kniha ozdrojovaným manuálem pro rodiče, je suchá a příhody Osterové z výchovy svých dvou dětí ji asi měli dát zemitější, „lidštější“ stránku. Leč jsou psány bez důvtipu a často i pointy. Osterová (několikrát) vzpomíná, jak musela na bratrově svatbě odejít kojit do šatníku, kde bylo neuvěřitelné horko a její dcerka celou dobu řvala. Vrátila se proto do klimatizované místnosti a dala jí lahev s mlékem. A? Inu, jako thriller Cribsheet zfilmovaný nebude. Ale jako příručka, do které se můžete podívat, když jste zmatení z přemíry rozporuplných informací a nemáte zrovna čas po třech probdělých nocích sami hledat důvěryhodné zdroje opřené o vědecké poznání, to by fungovat mohla.


Psáno pro Finmag.

Mami, tati, občas mi nakrmte tělo, jdu pařit

V literatuře i filmu existuje několik vizí budoucího světa, ve kterém se ženy obejdou – ať už musí, nebo chtějí – bez mužů. Ta budoucnost možná nastává. Mladí muži se stále častěji stěhují ze skutečného světa do virtuálního světa videoher. Tedy psychicky, fyzicky trčí v mamahotelu.

V letech 2000 až 2015 poklesl počet hodin, které ročně odpracuje průměrný mladý americký muž o 203. Čím to? Byla krize, takže zaměstnanost obecně poklesla? Víc mladých lidí mohlo jít studovat, případně studují déle? Mohlo dojít k takovému nárůstu příjmů, že mladá generace nepotřebuje a nechce tolik pracovat? Na tom všem něco je, ale uspokojivě nic z toho fenomén nevysvětluje.

Míň dnes pracují i ženy nebo starší muži, k tak intenzivnímu propadu jako u mladých mužů u nich ale nedošlo, takže vnější ekonomické podmínky vinit nelze. A jestli někdo studuje víc, tak jsou to ženy, nikoliv mladí muži.

Takové to domácí paření

Tým ekonomů a sociologů ve složení Mark Aguiar, Mark Bils, Kerwin Kofi a Charles Hurst jedno vysvětlení nabízí. Mladí muži podle nich už prostě tolik pracovat nechtějí a příčinou této nechutí jsou – úžasné počítačové hry. Pohled na demografická šetření o tom, jak Američané využívají volný čas, skutečně napovídá, že pokles odpracovaných hodin zrcadlí nárůst času věnovaného odpočinku a zábavě. A muži do 30 let dnes v průměru stráví hraním na počítačích a konzolích ročně o sto hodin víc než před deseti lety.

Zjevným úskalím této úvahy je možnost, že je to obráceně: co když mladý muž nemůže najít práci, a tak zabíjí čas pařením? Ostatně nezaměstnaní muži stráví hraním videoher až 520 hodin ročně.

Výzkumníci nicméně vytvořili model, který ukazuje, že neochota pracovat může být přímým důsledkem vyšší kvality her. Využili toho, že zlepšování herních technologií je univerzální jev, dopadající na všechny hráče stejně – přitom platí, že nárůst volného času je u mladých mužů disproporčně alokován na počítačové hry, dokonce tak, že jednoprocentní nárůst volného času vyústí ve dvouprocentní nárůst času věnovaného hrám, na úkor jiných volnočasových aktivit či domácích prací (ani nové návykové seriály nebo Netflix nemají moc ukrojit z volného času tolik). U žen ani u starších mužů nic podobného neplatí. Zároveň v různých amerických státech existují odlišně lukrativní pracovní příležitosti, lze proto odvodit, za jakou mzdu jsou lidé ochotni pracovat a kde spíš upřednostní hraní počítačových her.

Graf ukazuje kolik z celkového volného času ("Total Adjusted Leisure Time Bins") v hodinách mladí muži věnovali počítačovým hrám ("Computer Time") letech 2004-2007 (světlé sloupce) a pak v letech 2012-2015 (tmavé sloupce). Nárůst podílu počítačových her je markantní.

Hry lepší než život

Snížení odpracovaných hodin kvůli lepším hrám nepřímo potvrzují i další statistiky. Roste třeba počet mladých mužů do 30 let, kteří se nechají podporovat rodiči a bydlí s nimi (v současnosti v USA dvě třetiny mladých mužů), takže nejsou existenčně nuceni pracovat a svůj talent věnují hrám. A pak vůbec nejpřesvědčivější statistika, o životní spokojenosti. Na první zamyšlení je to tristní: Mladí muži nepracují, nemají příjmy, musí je podporovat rodiče. Svůj čas věnují hraní videoher. Nicméně ze statistik vyplývá, že jejich pocity životní spokojenosti rok po roce rostou. Naopak podíl starších, pracujících mužů s vlastním bydlením, kteří se považují za šťastné, stabilně klesá. Data tedy napovídají, že hraní her je natolik odměňující a uspokojující aktivitou, že přebije konvenční ukazatele úspěchu, jako je vysoký příjem, kariéra nebo vlastní bydlení.

V čem to je, že dnešní hry jsou tolik přitažlivé (nebo návykové), že mnozí Američané upřednostní virtuální realitu nad skutečností, z výzkumu vyčíst nelze. Může to být jejich propracovanější příběh a multiplayerová povaha. Hry mají „vyšší účel“, který se v mnoha reálných situacích těžko hledá, spoluhráči na sobě závisí a opustit tým a úkol berou jako zradu a ztrátu reputace. Hry můžou být díky propracované grafice a psychologii svých designů natolik vzrušující, že je složité je odložit (jak ukazují smrti hráčů po desítkách odehraných hodin). Toto vysvětlení alespoň přijala Čína, která ustanovuje regulaci herního průmyslu. Herní gigant Tencent kupříkladu na základě vládního tlaku u svého nejoblíbenějšího produktu Honour of Kings (denně hru hraje 50 milionů lidí) zakázal mládeži hrát víc než dvě hodiny denně a mezi půlnocí a osmou ranní je hra pro ně omezena zcela.

Další bitva mezi zastánci osobní odpovědnosti a proponenty vládního paternalismu bude zjevně o přístup do virtuální reality. 


Psáno pro Finmag (redigováno).

Chcete skórovat? Vyspěte se!

Nevyspání je považováno za banální obtíž. Každý někdy nestíhá, proto pracuje do noci či si naopak přivstane. Spánková deprivace však výrazně ovlivňuje kvalitu rozhodování, soustředění se i fyzičku – studie o soudcích a basketbalistech ukazují na míru, jak jsou naše mysl a tělo nevyspáním narušeny.

Když přednáším o dopadech spánkové deprivace na rozhodování zaměstnanců, studenty obvykle moc nenadchnu. „Vždyť je jasné, že ospalí lidé dělají chyby a jsou unavení!“ Mají pravdu, přehlížejí však podstatný detail. Vědět neznamená respektovat a skutečně zohlednit ve vlastním chování (jak právě studenti v probíhajícím zkouškovém období dokazují, když se většina věnuje celonočnímu studiu, které ústí ve fakticky nulové dlouhodobé zapamatování látky).

Lidé se přeceňují a nejsou schopni zohlednit či si nepřiznají, jak moc jsou jejich mysl a tělo nevyspáním ovlivněny (podobně i kuřák ví, že jej tabák zabíjí, leč je přesvědčen, že jeho se to až tak netýká „protože se cítí fajn“ a když bude chtít přestat, povede se mu to – statistiky však jasně mluví proti oběma dojmům). Nevyspání navíc neovlivňuje jen fyzické schopnosti, paměť či soustředění, ale zhoršuje i emoční regulaci. Nevyspalé lidi popudí i podněty, kterým se dřív smáli nebo je ignorovali.

Po přechodu na letní čas dostanete větší flastr

Inspirativní je nedávná studie Kyoungmin Cho z Washingtonské university a kolegů (pdf), kteří analyzovali práci soudců po pravidelném každoročním spánkovém šoku – přechodu na letní čas. Přestože ke ztrátě hodiny spánku dojde v neděli, bylo již ukázáno, že v pondělí jsou lidé unavenější a nepozornější – kupř. narůstá počet nehod a zranění. Očekáváním výzkumníků bylo, že soudci budou unavení a nevrlí, takže budou udělovat přísnější tresty. Po odfiltrování proměnných, které ovlivňují velikost trestu – jako je charakter trestného činu, zda jde o recidivistu, jeho věk, rasu či pohlaví – se potvrdilo, že vůči jiným pondělkům jsou tresty odnětí svobody po přechodu na letní čas o 5 % delší. Mít ústní zkoušku, vstupní pohovor či zápas ve sportu se sudím v pondělí koncem března si tedy říká o přeložení; resp. kdykoliv se dá očekávat, že hodnotitel bude nevyspalý.

Důležitost organizačních studií o spánkové deprivaci tkví i v tom, že změřit důsledky nevyspání není vůbec jednoduché. Jistě, statistiky o počtu nehod kvůli mikrospánku či o pracovních zraněních na noční směně mohou být dostupné, ale jak změřit zhoršenou produktivitu politiků, manažerů, soudců či lékařů, ke které došlo jen kvůli nevyspání? Žádná nemocnice nevydává upřímná tisková prohlášení, kolik mrtvých má na svědomí její spánkově deprimovaný personál. Žádná firma akcionářům nepřizná, za kolika nespokojenými zákazníky či ztrátami stojí unavení zaměstnanci. Jak vůbec únavu měřit, každodenními lékařskými testy?

Kolik stojí noční tweety

V pilotní studii se tým profesora sociologie, Jason Jonese, podíval na produktivitu basketbalových hráčů americké NBA a jejich aktivitu na Twitteru. Inovativním vhledem výzkumu bylo, že tráví-li hráč noci před zápasem u počítače a tweetuje, dá se očekávat, že nebude tolik vyspalý a jeho sportovní um utrpí. Analyzovali tedy v letech 2009–2016 tweety hráčů publikované mezi jedenáctou večer a sedmou ráno před zápasem a zároveň si zjistili statistiky produktivity daného hráče v daném zápasu. Potvrdilo se, že pozdně tweetující hráči následně v zápase získají až o 10 % méně bodů, zhorší se jim úspěšnost ve vstřelování košů, mají nižší počet asistencí, vše i proto, že hrají méně času. Při uvážení, že tyto statistiky se přímo promítají do výše mnohamilionových smluv s hráči, může probdělá noc hráče stát i desítky tisíc dolarů.

Na analýzu nákladů a produktivity politiků po zbrklých nočních tweetech se zatím čeká…


Psáno pro Finmag.

Sen a realita

Ať navštívíte vlastně jakýkoliv kurz podnikohospodářské fakulty, uvidíte, jak jsou budoucí manažeři univerzálně varováni, že jakémukoliv rozhodnutí musí předcházet explicitní stanovení cílů. Nevíte-li, čeho přesně chce dosáhnout, nelze vymýšlet způsoby, jak toho docílit a už vůbec nelze zjistit, zda nakonec šlo o úspěch či neúspěch. Nevznikne proto motivace se zlepšovat, ani vhled, z jakých chyb se poučit. Když si stanovíte, že „chcete zhubnout“, jde o špatný cíl. Je 0,4 kg už „zhubnutí“? Když ani po měsíci nezhubnete, lze si říci, že „jste vlastně mysleli“ za rok? Lze vyhodnotit, které vaše chování vedlo k cíli a které ne? Vidíte, nejsou-li cíle konkrétní, měřitelné a nemají-li časový horizont, jsou na nic, protože z nich přímo nevyplývá žádná konkrétní akce. Jde o fráze vypouštěné do vzduchu…

Problém je, že stanovení cílů, přes všechnu svou důležitost, je toliko prvním krokem. Jak se semestr posune, studenti na přednášky přestávají chodit a mnozí se proto nedozví, že u stanovování cílů, tedy „co chceme“, se nesmí ulpět. Komu se to stane, ať již jde o člověka, tým či celou firmu, hrozí prokletí imaginárních cílů. Jde o pojem popisující stav, kdy fantazírování, čeho všeho bychom mohli dosáhnout, co všechno bychom mohli dělat, jak úžasné něco může být… nakonec vytlačí akci skutečně něco udělat.

Jeden z prvních experimentů, který na fenomén poukázal, provedly psycholožky Lien Phamová a Shelley Taylorová (pdf) z Kalifornské univerzity v Los Angeles. V pokusu navedly skupinu náhodně vybraných studentů, ať si týden před důležitou zkouškou stanoví a pravidelně vizualizují svůj cíl – tedy dobrou známku a splnění studijních požadavků. Zároveň měli studenti dopředu stanovit, kolik času plánují na učení a v průběhu týdne měli zaznamenávat, kolik času mu skutečně věnovali. Vůči jiné skupině studentů, kteří si žádné cíle vizualizovat nemuseli, první skupina dopadla mnohem hůře. Nedodrželi svůj studijní plán a jejich výsledek u zkoušky byl také mnohem horší.

Stanovování cílů a přemýšlení jen o nich vede k fantaziím, jak úžasný život bude, až cíle naplníme. To však často nevede k akcím, způsobům, jak cíle naplnit. Jistě, fantazírování o světě, kde se naše přání splní, chvilkově zlepší náladu a sníží stres. Přesně z těchto důvodů však sníží motivaci skutečně něco udělat. Již nespočet studií ukázalo, že čím více lidé fantazírují o nejrůznějších cílech, tím nižší je pravděpodobnost, že je naplní; ať již jde o získání vysněného partnera, pracovní pozice, nastartování vlastního podnikání, naučení se nové schopnosti či kvalifikace nebo zlepšení své kondice nebo zhubnutí.

Po stanovení cílů totiž musí následovat úvaha o možných akcích, jak je naplnit. V experimentu Phamové-Taylorové byla ještě jedna skupina, jejichž výsledky jsem zatím nezmínil. Tito studenti si měli přestavovat akce, které je k cíli dovedou, tj. co se budou učit, kdy, s kým, prostě jak chtějí dobrou známku získat. Tato skupina dopadla radikálně nejlépe, učili se déle a dosáhli mnohem lepších známek než skupina snílků i skupina kontrolních studentů, kteří si nemuseli představovat nic.

Když si po cílech představíme i možné způsoby, jak je naplnit, ukáže se, že cest je mnoho a každá má svá pozitiva a negativa, na které se můžeme zaměřit, resp. se jim vyhnout. Je-li cílem zhubnout 2 kg každý měsíc, je nutné upravit složení stravy. Pakliže víte, že jste slabá povaha a budou-li doma pochutiny, podlehnete jim, musíte určité potraviny přestat kupovat. Zároveň víte, že odložení návštěvy fitka je neuvěřitelně snadné, musíte si tedy domluvit parťáka, aby případné odložení znamenalo mu i zavolat, cvičení zrušit a cítit se trapně (tedy se dopředu se zavázat, abyste raději cvičení nezrušili). Zároveň je pravděpodobné, že můžete onemocnět, budou nečekané rodinné či firemní akce, které vám zabrání dodržet cíl. Bude proto vhodné si dát mentální rezervu (cílit na 2,5 kg měsíčně) a začít plánovat, zda byste místo rodinného oběda, nemohli uskutečnit rodinný výstup na nejbližší kopec.

I krátká úvaha o možných cestách k toužené metě odkryje, co bude třeba udělat a jak. Taková strukturace budoucnosti ulehčí cíle dosáhnout. Někdy to však může vést i k uvědomění, že cíl při daných nákladech za to jednoduše nestojí a cíl opustit. Tím se vyvarovat neustálé frustrace, že jej neplníme.

Manažeři se učí, že umění stanovit si, čeho chtějí dosáhnout a jak toho dosáhnou, zlepšuje produktivitu (mohou se učit, proč cíle nesplnili a co udělat příště jinak). Psychologové zase učí, že malé denní cíle zlepšují úroveň životní spokojenosti – dávají totiž bezprostřední odměnu, že jsme během dne něčeho dosáhli. Byť by to třeba bylo, že jsme místo obvyklých 10 cigaret vykouřili jen čtyři... a příští týden to stáhneme na dvě.

Jedna z mála snesitelných knih o stanovování cílů a osobním růstu je How to Have a Good Day: Harness the Power of Behavioral Science to Transform Your Working Life od: Caroline Webb, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Crown Business.

Psáno pro Lidové noviny.

Sport, alkohol a znásilnění

Významné sportovní události jsou často příležitostí, aby se fanoušci, skalní i občasní, sešli v hospodách, klubech či na domácích večírcích. Fandí, baví se a zapíjejí výhry nebo prohry. Sportovní zápasy tak v určitých dnech vyvolávají intenzivnější setkávání lidí a větší spotřebu alkoholu. Jason Lindo, Peter Siminski a Isaac Swensen (pdf) si proto položili otázku, zda větší nabuzenost a při/opilost lidí povede i k rozšíření sexuálních napadení.

Sebrali data o nahlášených znásilněních a dalších zločinech a propojili je s daty o zápasech americké univerzitní fotbalové ligy. Předpokládali, že ve dnech zápasů bude v univerzitních kampusech více večírků, více popíjení... a více znásilnění než v jiné, podobné dny. Přesně to i nalezli – ve dnech zápasů narůstá znásilnění mladých žen o 28 %. Jelikož se lidé více a déle „baví“ při výhrách domácích, roste zejména při nich počet znásilnění – stejně jako se zvyšuje počet zatčených za řízení pod vlivem alkoholu, rušení nočního klidu či vandalství. Zjištění podporující, že za sexuálními (a dalšími) zločiny stojí především alkohol.

Prohry, překvapivě, k záplavě opilosti tolik nevedou a kriminalitu proto spíše neovlivňují – až na jednu podstatnou výjimku, kterou je domácí násilí (pdf). Prohraje-li a to obzvláště nečekaně (jak se ze sázkařských kurzů zdá) domácí tým, muži doma týrají ženy mnohem více.

Nárůst násilí na partnerovi (osa y) a sázkařské očekávání, jak hra dopadne (osa x, "predicted win" - očekávaná výhra, "predicted close" - vyrovnané šance a "predicted loss" - očekávaná prohra), když domácí prohrají. Graf ukazuje, že když se očekává, že domácí tým vyhraje a ve skutečnosti prohraje, násilí na partnerce je nejvyšší.

Psáno pro Vesmír.

Zapomenuté zapomínání

Proveďme si spolu jednoduchý experiment. Představte si, že jste na uznávané univerzitě. Výzkumník vám nabízí volbu: buď vám pošle 11. ledna příštího roku automaticky 100 korun, nebo vám pošle 500 korun – ale jen když mu mezi 5. až 10. lednem 2016 napíšete e-mail, v němž si o peníze řeknete. Když zapomenete, nezískáte nic. Říkáte si patrně, jak hloupé pokusy se v experimentální ekonomii provádějí. Druhá nabídka je přece o tolik lepší! Stačí si úkol zapamatovat nebo poznamenat a pětinásobná odměna je vaše.

Podobně uvažovala i drtivá většina účastníků, kteří se tohoto pokusu Keitha Ericsona (pdf) z Harvardu účastnila. Do půlnoci 10. ledna se však o peníze přihlásilo jen 53 % z nich. Ostatní o peníze přišli. V okamžiku volby jednoduše podlehli nadměrné sebedůvěře, že si zapamatují nutnost napsat e-mail.

Tyto studie nejsou samoúčelné, jsou cíleny na mapování, nakolik spotřebitelé přeceňují svou paměť a jak je toho možné využít v obchodě. Experiment je vlastně zobecněním praxe slevových poukazů. Snad všichni obchodníci svým zákazníkům poskytují věrnostní slevové kupóny nebo korunové poukázky na slevu za minulé nákupy jako třeba Tesco či dokonce i hotové peníze zpět, několik dní po nákupu, jako nedávno Samsung. Tyto nabídky spotřebitele mnohdy přesvědčí, aby právě v daném obchodě či od daného výrobce nakupovali. Vždyť od něho doslova získají část peněz zpět! Posiluje se jejich loajalita a utrácejí v obchodě častěji. Obchodníci si podobnou štědrost mohou dovolit, protože vědí, že řada těchto poukázek zůstane nevyužita. Mnozí zákazníci kupóny zašantročí, zapomenou je do obchodu přinést či na ně zapomenou zcela.

Firmy nesázejí jen zapomnětlivost či roztržitost svých klientů, ale i na jejich naivitu a slabou sebekontrolu. Ti z vás, kteří nedávno začali své tělo mučit ve fitness centru, se jistě podivovali nad nemravně předraženou cenou jednotlivého vstupu a zároveň ohromnou výhodností měsíčních či ročních permanentek. Průměrné fitko v Praze si cenní jednotlivý vstup na 120 korun, nicméně měsíční kupón přijde na pětistovku. Každý, kdo začíná cvičit, »ví«, že alespoň jednu návštěvu týdně zvládne. Měsíční kupón je jasná volba (a když bude chodit ob den, přijde jej vstupné toliko na něco přes třicet korun). A roční, to je ještě výhodnější.

Ti z vás, kteří chodí do fitka delší dobu – respektive ti, co již nechodí – pointu znají. Co se zdálo zprvu coby výhodná volba, nakonec není. Chuť chodit cvičit vybledla, v naplánovaných „cvičících“ večerech se objevil tu večírek, tu návštěva rodičů, jindy nachlazení nebo nutnost dokončení věcí do práce. Byli jste nakonec rádi, že jste fitness centrum navštívili alespoň párkrát. Studie Stefana DellaVigny a Ulrike Malmendier (pdf), v které sledovali frekvenci chození přes 8 tisíc klientů několika fitness center v USA, skutečně potvrzuje, že zákazníci, kteří zvolili měsíční kupóny zaplatili nakonec o 40 % více než kdyby si platili „dražší“ jednotlivé vstupy. Znovu a znovu přecenili četnost, s jakou budou cvičit. Právě proto fitness centra mohou lákat na tak zdánlivě velmi výhodné permanentky.

Závislost různých cen měsíčních permanentek a průměrné ceny za návštěvu, zatímco jednotlivý vstup stojí 10 dolarů. Pakliže permanentky stály v průměru více než 53 dolarů už za průměrnou návštěvu klienti platili více než by platili za jednotlivý vstup. Chodili jednoduše mnohem méně než očekávali, když si štědrou permanentku kupovali.

V marketingu se podobné strategie pro firmy příhodně popisují nějak takto: „Je třeba upéct velký koláč, nechat si dobré kusy pro sebe a zbylé kousky servírovat zákazníkům tak, aby vypadaly větší.“ Pamatujte tedy, že při nakupování míváte příliš velké oči.


Psáno pro Lidové noviny.

Povolit alkohol za volantem je přílišné riziko

Senátor Jaroslav Kubera navrhuje, aby Česko opustilo nulovou toleranci alkoholu a řidičům povolilo půl či i více promile alkoholu v krvi. Argumentuje, že řada zemí EU alkohol u svých řidičů toleruje, metoda dechové kontroly je nepřesná, takže něco nadýchá i člověk, který nic nepožil. A konečně tvrdí, že jiné aspekty silničního provozu jsou daleko smrtelnější, když kouzelně uvádí: "Je to daleko nebezpečnější, když baba telefonuje a vjede mi do křižovatky, než když je opilá."

Technické peripetie měření opilosti i logický lapsus, že existuje-li něco nebezpečnějšího, je možné méně nebezpečné věci ignorovat, ponechme stranou (možná jen upozornění, že muži způsobují násobně více těžkých nehod než ženy). Zaměřme se na předpověď, k čemu by v Česku tolerance alkoholu u řidičů mohla vést.

Povolení alkoholu může mít v bezpečnosti silničního provozu teoreticky tři efekty. První, abstraktnější, je takzvaný Peltzmanův efekt – předpokládá, že řidič, který nějaký alkohol vypije, si bude vědom svých pomalejších reakcí, zhoršeného vnímání prostoru či větší únavy, a právě proto bude řídit bezpečněji. Americký ekonom Sam Peltzman, po kterém je efekt pojmenován, podobné chování původně očekával v opačném gardu. Poté, co v USA uzákonili povinné poutání se ve voze, Peltzman tvrdil, že řidiči budou vnímat nižší pravděpodobnost svého zranění, a budou proto jezdit rizikověji. Jeho logika ad absurdum velí, že nejbezpečněji by řidiči jezdili, kdyby jim z volantu mířilo na krk ostré kopí – všichni by jezdili krokem a nebylo by nehod. Argumentu se nedá upřít přitažlivost a některé studie (pdf) skutečně potvrzují, že čím větší a vyztuženější auto řidič má, tím hazardněji jezdí (ke škodě vlastníků menších aut). Leč většina opatření zvyšujících bezpečnost řidičů prokazatelně vede k nižší úmrtnosti (pdf) na silnicích – ať jde o zmiňované pásy, airbagové systémy, či objemné helmy motorkářů (pdf). Řidiči při poklesu jednoho rizika jednoduše nevyhledávají jiná nebezpečí. Nejspíše také neplatí, že vzroste-li riziko nehody kvůli vypitému alkoholu, řidiči budou vědomě jezdit bezpečněji.

Druhý efekt je intuitivnější: tolerance určitého množství alkoholu za volantem zničí významnou mentální bariéru – před jízdou se prostě nepije. Všichni to vědí, a chtějí-li pít, neřídí nebo plánují čas na vystřízlivění (a přesto za každou šestnáctou nehodou v Česku stojí alkohol). Jak bude vypadat nehodovost, když se z tabu stane otázka intenzity síly vůle – když bude záviset na sebekázni řidiče, který si po druhém pivu či dvojce vína bude muset říct, že třetí si již nedá? Jak přesní budou řidiči v odhadu, kdy už budou moct na silnici? Troufám si tvrdit, že pokud jde o alkohol, Češi sebekontrolou nevynikají.

Poslední efekt je fyziologický a vcelku notoricky známý: alkohol prodlužuje řidičův reakční čas, způsobuje laxnost při otáčení volantu, zhoršuje vnímání dopravních značek a obecnou koncentraci, zvyšuje ochotu podstupovat rizika – vše pochopitelně v závislosti na množství a druhu vypitého alkoholu, věku či zkušenostech řidiče. Zejména u mladších řidičů (pdf) by tolerance alkoholu vedla k tragédiím. Spojují se u nich kratší zkušenosti s řízením, horší a pomalejší odezva na nečekané dopravní události, jakož i nedostatečná zkušenost s působením alkoholu. Mladí řidiči i s trochou alkoholu v krvi trpí rizikem nehody ve stovkách až tisících procent vyšší (pdf) než starší řidiči – dle jedné kanadské studie mají střízliví řidiči do dvaceti let zhruba stejný řidičský styl jako starší řidiči po třech až čtyřech pivech.

Relativní riziko (RR) v závislosti na množství alkoholu v krvi (BAC, v %) pro skupinu řidičů do 21 let (plná linka) a starší (čárkovaná linka) dle studie Peck et al. (2008) (pdf). Při 0,5 promile je pro mladé řidiče riziko nehody 2,5 krát vyšší, při 0,8 promile 40 krát vyšší.

Jaký dopad mohou mít všechny efekty společně? Většina zemí, kde určitá míra tolerance alkoholu u řidičů panuje, ji v minulosti snižovala. Lze proto odvodit, že přísnější regulace pití u řidičů snižuje nehodovost. Téměř všechny země, které snížily tolerované množství alkoholu (ať již šlo o USA, Kanadu, Francii, či Rakousko), zažily (pdf) okamžité snížení nehodovosti, počtu zraněných i mrtvých – někde intenzivněji než jinde. Tento pokles sice u některých zemí postupně slábl, přesto platí, že bezpečnější silnice přináší alkoholová represe. Kuberovu ideu tak mohou uvítat maximálně výrobci alkoholových testerů či opraváři aut – těm všem by zjevně přibylo zakázek.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Z domova či z firmy? Svéráz místa pracoviště

Pracovat z domova je snem asi každého zaměstnance. A firmy tyto tužby začínají pomalu naplňovat, když zhruba třetina až polovina společností dnes umožňuje nějakou formu plnění povinností mimo pracoviště. Cílem je zvýšit pohodu zaměstnanců, zredukovat čas věnovaný dojíždění a ušetřit na nájmech za kancelářské prostory.

I když je doma jistě příjemněji, bez vyrušování kolegy a osobního dohledu manažerů, existují tam pro zaměstnance zase pasti sebekontroly. Svody dělat něco jiného než práci, pustit si seriál, dát si koupel, zajít nakoupit. Rodina také nemusí brát člověka doma coby „skutečně“ zaměstnaného a ukládá mu další úkoly – posekat trávník, uklidit... z práce doma se může stát martyrium. I z tohoto důvodu neexistují jednoznačné závěry, zda se práce z domova „vyplatí“.

Nicholas Bloom, profesor ekonomie ze Stanfordovy univerzity, s kolegy (pdf) proto v této oblasti uspořádali první plně randomizovaný experiment – a to v Ctripu, velké čínské cestovní a ubytovací agentuře. Firma umožnila zaměstnancům zúčastnit se loterie, jejíž výherci mohli 4 dny pracovat z domova a pouze jeden den být přítomní na pracovišti. Náhodným rozlosováním vznikly 2 jinak stejné skupiny – členové první vyřizovali telefony, rezervace a objednávky z kanceláře, druhá skupina pracovala z domova.

Pracovní podmínky ve firmě (na obrázku vpravo vidíte dohlížející manažerku).

Pracovní podmínky doma.

Výsledky jsou celkem dramatické: za devět měsíců, během nichž experiment trval, byli z domova pracující o 13 % produktivnější, zejména proto, že napracovali o 9 % více času. Nárůst odpracovaných hodin byl v důsledku nižšího počtu pauz, dnů na nemocenské i dovolené. Za zvýšení produktivity mohlo, jak alespoň zaměstnanci udávali, větší klid, možnost připravit si nerušeně čaj, kávu či jídlo a obecně vyšší pracovní spokojenost. Vše se promítlo i do mnohem nižší míry odchodů z firmy. Jediným úskalím u skupiny pracujících z domova je, že nebyli tolik povyšováni – na to je zjevně třeba hrát firemní politiku přímo na pracovišti.

Vývoj počtu vyřízených telefonátů týdně pro skupinu doma pracujících (červená linka) a ve firmě pracujících (modrá linka) před a po začátku experimentu.

Z pohledu firmy šlo o jednoznačnou výhru rovněž: ušetřila na prostorech, zacvičování nových zaměstnanců a dosáhla vyšších příjmů – celkový nárůst produktivity byl mezi 20 až 30 %. Když experiment skončil, byla zavedena celofiremní politika volby – zaměstnanci si mohli svobodně zvolit, kde budou pracovat. Překvapivě mnoho z domova pracujících se navrátilo do firmy (zejména doma nejméně produktivní) – nelíbila se jim samota a ztráta sociálních kontaktů. Jiní zaměstnanci naopak rádi odešli pracovat domů. Toto protřídění dále zvýšilo výkonnost celé firmy o 22 %.

Výsledky pochopitelně nejsou zobecnitelné na všechny profese – studie však názorně ukazuje na potřebu experimentovat, testovat nová organizační pravidla a nechat je zaměstnance vyzkoušet. Učením a selekcí do individuálně nejvhodnějších pozic nakonec vydělají jak pracovníci, tak firmy.


Psáno (z domova) pro Osel.cz a Vesmír.

Školy, zakažte mobily

Každý kantor potvrdí, že nejobtížnějším úkolem při výuce je zaujmout studentovu pozornost. Pakliže je mysl studentova zaměřena na vnadnou spolužačku, očekávání o víkendové party či na poslední virální video na facebooku, pak cokoliv učitel předvádí u tabule se do znalostí studenta prostě nepřesune. Nedávají-li studenti pozor a unikne jim důležitý koncept či pojem, další díly poznání už nezaklapnou. Učivo se začne zdá bez smyslu a nepochopitelné. Nedoženou-li přehlédnutí samostudiem či přirozenou inteligencí, začnou zaostávat. (Samozřejmě, soustředěně vnímat některé pedagogy či látku je hazardem pro mentální zdraví jakbysmet.)

Ač různé „vyrušování“ bylo a bude na školách vždy, mobilní telefony se nyní staly skutečně mocnou konkurencí výkladu pedagogů. I když se student přímo na telefon nedívá, netrpělivě vyčkává chvíle, kdy bude moci – jeho soustředění je jednoduše v průměru slabší. Mají však mobily skutečně tak silný vliv na soustředění a výkon studentů?

Louis-Philippe Beland a Richard Murphy (pdf) využili dlouhodobá data o prospěchu 130 tisíc středoškoláků ve Velké Británii, země bez celostátní politiky používání mobilů ve školách. Je na každém řediteli, jak se k problému postaví. Některé školy zakázaly mobily absolutně, v jiných studenti musejí přístroje před výukou odevzdávat. Další jsou benevolentní a vynucují jen jejich vypnutí (či vypnutí zvuku) či neomezují využití takřka vůbec. Příslušná rozhodnutí ředitelů byla uplatněna během různých let, bylo proto možné prozkoumat, jak se vyvíjel prospěch žáků v národně standardizovaných testech před zákazem a po zákazu v různých školách.

Výkon ve standardizovaných testech v letech před (záporná čísla) a po (kladná čísla) zákazu mobilů na škole. Jak patrno, žáci dosahují v testech po zákazech lepších výsledků (vertikální úsečky jsou 95% intervaly spolehlivosti).

Výsledky potvrdily, že zákaz mobilů ve třídě je následován markantním zlepšením žáků v testech. Zejména u slabších studentů je zlepšení velmi citelné (naopak u nejlepších žáků změna vidět není – buď byli schopni vyrušování mobily kompenzovat či i před zákazem byli více odpovědní a mobily tak nevyužívali). Chce-li ředitel školy levně zlepšit znalosti svých žáků, řešení má nasnadě, buď by měl mobily zakázat či je zakomponovat do výuky tak, aby přestaly být něčím, co ruší, ale staly se nástrojem učení.


Psáno pro Vesmír.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

Zatížená mysl

Všimli byste si, kdyby na stromech rostly peníze? Určitě! Kdo by si nevšiml, že… Přesto v jednom terénním experimentu, který se konal na rušném chodníku v univerzitním kampusu, zaregistroval zrající dolarové bankovky v průměru jediný chodec z dvaceti. Jak je vidět na obrázku níže, peníze přitom byly na první pohled vidět.

Obrázek i naznačuje, proč jen málokdo rychle a bezpracně zbohatnul. Jediný pozorný z dvaceti se totiž týká specifické skupiny lidí – těch, kteří míjeli narafičenou větev volajíce či ťukaje do telefonu. Naopak chodci, kteří nebyli rozptylováni mobilním telefonem či něčím jiným, byli mnohem pozornější a peněz si všiml každý pátý.

Fotografie převzata z článku Hyman et al. 2014 (pdf).

Experiment je jedním z mnoha, které ukazují omezené kapacity našeho vědomí. Myslíme-li na jeden úkol, přestaneme ostatní podněty vnímat. Neplatí to pochopitelně zcela – do větve téměř nikdo z kolemjdoucích nenarazil – přesto kontury ostatního světa již máme rozostřené a "detaily" nezaznamenáváme. Je překvapivé, jak toto celkem jednoduché poznání většina lidí i organizací ignoruje.

Slabý svit poskvrněné mysli

"Podíváte-li se, jak jsou dnes projekty řízeny, zjistíte, že se vždy začne se zpožděním a pracovníci jsou přiřazováni ještě později. S koncem projektu se do něj naženou další lidi… takže je na něm alokováno nejvíce pracovních sil, až když končí… přepracované týmy v hrozivých přesčasech dokončují projekty v posledních možných termínech…", toť parafráze závěru dlouhodobé analýzy procesního řízení několika největších firem z USA (pochází z knihy Scarcity od amerických ekonomů Sendhila Mullainathana a Eldara Shafira; psal jsem o ní už dříve).

Čtenářům tohoto článku přepracovaní asi nehrozí, protože – jak patrno – mají čas věnovat se i blogovým příspěvkům o penězích rostoucích na stromech... Nicméně okamžiky, kdy toho má v mysli hodně, zažívá někdy každý. A platí-li, že máme omezenou schopnost v mysli pojmout (kvalitně) více myšlenek či plánů, musíme při nutnosti akutně řešit řadu úkolů nutně selhávat (jednoduše pak nevidíme peníze na stromech).

Příkladů je nespočet, téměř za každou tragédií či chybou je rozhodnutí člověka, který byl unavený či který přehlédl signál, že se děje něco důležitého. Omezená mentální kapacita však hraje roli i v běžné práci. Názorná demonstrace pochází od italských soudců. Decio Coviello, italský ekonom, se s kolegy (pdf) podíval na produktivitu soudců v Miláně při rozhodování zaměstnaneckých sporů. Zjistili, že mezi jejich výkony panují obrovské rozdíly. Někteří soudci produkují rozsudky nesporně a rychle, jiní zdlouhavě. Jelikož se jednotlivé kauzy přidělují soudcům dle náhody (každé ráno se vylosuje písmeno a soudci ve službě, jejichž příjmení je vylosovanému písmenu nejblíže, se ujímají podání), nelze rozdíly vysvětlit odlišnou náročností kauz. Kvalitu soudcovské práce zcela nevysvětlují ani jejich zkušenosti či schopnosti.

Nejdůležitějším ukazatelem kvality práce je, zda soudce pracuje sériově – tj. zda uzavírá kauzy a až pak otevírá další. Nejneefektivnější soudci naopak pracují paralelně, tj. systematicky stání odročují a mezitím otevírají další případy. Ať již tak dělají z osobnostních důvodů či kvůli lobbingu soudících se stran, jejich mysl je natolik zanesena tolika běžícími kauzami, že nejsou schopni rychle rozsoudit žádnou. I když není sporu, že hrozící konečný termín a stres může někdy vybičovat k úžasným výkonům, zahlcená mysl nepracuje dobře.

Porovnání nejlepších (červení) a nejhorších (modří) sedmi soudců, co se týče počtu aktivně projednávaných pří (první graf) a délky jednotlivých kauz (druhý graf).

Nevyužité paretovské zlepšení

Když Henry Ford ve 20. letech minulého století zkrátil desetihodinový pracovní den na 8 hodin a pracovní týden omezil z šesti na pět dnů, jeho hlavní motivací bylo – překvapivě – dosažení vyšší výroby. Z fordových i novějších experimentů totiž vyplývá, že dlouhá pracovní doba-přepracování vede již po dvou měsících k růstu chybovosti a snižování produktivity v té míře, že zaměstnanci pracující i o 30 % kratší dobu mají vyšší výstupy. Nemluvě o tom, že kratčeji pracující jsou i mnohem spokojenější.

Studie (pdf) kontrolorů leteckého provozu – zaměstnání, jež je v některých dnech celkem fádní a v jiných dnech, zejména při špatném počasí, extrémně stresující – navíc ukázala, že existuje přímá závislost mezi stresem v práci a rodinnými konflikty. Čím silnější letecký provoz, tím odtažitěji se kontroloři chovali k vlastním dětem a tím více konfliktů mezi rodičem a dítětem nastalo. Mysl unavených rodičů již nedokázala pojmout starost o děti. Okřiknutí vše hned "vyřešilo". Mimochodem, tuto neděli je Den dětí. Vaše mysl by neměla být na pondělní poradě.


Psáno pro HNDialog.

Pozor na přítelkyně či manželky na dietě

Útoky, křik a různé naschvály jsou koloritem soužití většiny partnerů či manželských párů. Ponožky hozené na sedačku, prázdná lednice, do opravny týden neodvezený kávovar – podobné triviality pravidelně zažehnou vášnivé hádky. Už za několik okamžiků jich však oba partneři litují. I když bližního milují, v daném momentě se jim prostě nepodařilo zlost na něj přemoci. Brad Bushman s kolegy (pdf) zauvažovali, že za podlehnutí emocím vždy stojí vysílená sebekontrola. Všichni totiž vědí, že hádka je (obvykle) špatné řešení. Přesto únava po celodenní práci, z učení se na zkoušku či prostý hlad vyčerpají uvažování natolik, že hněv má umožněn okamžitý průchod...

Pro otestování teorie měřil vědecký tým po 21 dní u několika manželských párů hladinu glukosy, krevního cukru. Jelikož se glukosa při námaze spotřebovává a zároveň ji pro sebekontrolu a vůbec pro uvažování mozek potřebuje, je její nízká hladina dobrým ukazatelem vyčerpání (nebo hladu). Každý účastník pokusu zároveň získal voodoo panenku, která symbolizovala jejich partnera, a 51 špendlíků, jež do ní mohli zapíchat dle míry, jak na něj byli daný den naštvaní. Nakonec manželé sehráli ještě hru, v níž se měřila rychlost jejich reakcí. Ten, kdo z páru vyhrál, získal právo pustit manželce či manželovi do sluchátek zvuky různé délky i hlasitosti (od 60 dB do 105 dB, což už je intenzita sirény; hluk byl složen z různých zvuků, které lidé nesnáší, od škrábání nehtů po tabuli po vrtačku zubaře).

Potvrdilo se, že partneři s nízkou hladinou glukózy v krvi byli agresivnější, tj. bodali do panenky více, přičemž ženy obecně využívaly více špendlíků. Stejný efekt se ukázal i u škození hlukem; čím průměrně nižší měly subjekty hladinu glukosy, tím partnerovi pouštěly delší a hlučnější zvuky. Není lásky bez plného žaludku. (Pozn.: výzkum je korelativní, takže ve skutečnosti není zřejmé, zda nízká hladina glukosy agresivitu umožňuje, spouští, doprovází či následuje.)


Psáno pro Vesmír.

Zaujalo-li Vás téma omezené sebekontroly, krátce o něm promluvím i ve své přednášce pro Knihovnu Václava Havla toto pondělí.

Když člověk bojuje proti sobě… Nástroje sebezavazování a teorie omezené sebekontroly

UPOZORNĚNÍ: V poslední době bylo publikováno několik významných prací, které zpochybňují, že by teorie omezené sebekontroly (či teorie vyčerpávání ega), na kterou je níže odkazováno, byla validní. Empirické studie totiž nejsou schopny replikovat původní zjištění. Pro přehled vizte kupř. tento úvodník Alexa Holcomba. Podobně i studie se soudci trpí vadnou analýzou dat a výsledky nemusí být hodnověrné; vizte třeba zde.

Udělat, či neudělat, co je těžší? Většina čtenářů potvrdí, že dělání je pochopitelně náročnější než nedělání. Vzít třeba dort z lednice a sníst jej vyžaduje náročnou koordinaci svalů nohou, prstů, čelistí. Zrovna tento příklad ale nesedí, že? Zeptáme-li se kohokoliv, kdo se snaží zhubnout, potvrdí, že ubránit se snězení cukroví – nedělání – je náročnější než cokoliv jiného. "Nástroje sebezavazování" pak nejsou pomůcky k sexuálním hrátkám ani instrumenty k mučení. Jde o terminus technicus behaviorální ekonomie, jde o opatření, které na sebe lidé uvalují, aby ochránili své budoucí já před nešvary.

Trpíte-li okousáváním nehtů, víte, že odolat zlozvyku je téměř nemožné a že vám to bude znepříjemňovat život i v budoucnu. A protože současnému nutkání jste již podlehli, můžete pomoci alespoň svému budoucímu já, aby se nešvaru ubránilo. Kupříkladu tím, že si nehty nalakujete čirým, ale extrémně nechutným a pálivým lakem. Tím svému budoucímu já omezíte možnost dělat něco, co dnes považujete za chybu, a zároveň tušíte, že budoucí já by tomu nejspíše podlehlo.

Nástroje sebezavazování se aplikují zejména v oblastech, v nichž pravidelně selhává sebekontrola a vyhrává naše impulsivní já. Například 70 % kuřáků chce přestat, zhruba 44 % z nich alespoň na jeden den ročně přestane kouřit ve snaze přestat úplně. Přesto se to povede jen zhruba 4–7 % nikotinistů. Podobně špatně jsou na tom i novoroční předsevzetí, která se podaří dodržet v méně než 12 % případů, o úsilích při zlepšování kondice hubnutím či častějším pohybem nemluvě.

Existuje nespočet neformálních opatření, kterými své budoucí rozhodování omezujeme. Máme-li sklon sníst všechnu čokoládu ve spíži, nekupujeme ji na kila, ale jen jednu, a malou. Zvrátíme-li vždy své plány jít si zacvičit, domluvíme se dopředu se známým, aby nás vyzvedl – odřeknout mu už nese dodatečné psychické náklady. Jste-li rozhazovačným alkoholikem, do hospody byste si s sebou měli brát jen stokorunu a občanský průkaz.

Úspory až po testu moči

V poslední době vzniklo i několik formalizovaných sebezavazovacích služeb a výrobků. Máte-li problémy se vstáváním a pravidelně podléháte pohodlí, když zmáčknete budík kvůli dalším chvílím spánku, můžete si koupit takzvané "behaviorální budíky". Ty v nastaveném čase nejen zvoní, ale začnou se i pohybovat, jezdí i létají, takže je musíte dohonit, abyste je utišili. Vaše budoucí já pak prostě musí vstát.

Jeden z řady behaviorálních budíků.

Jedna filipínská banka nabízí kuřákům spořicí účet; peníze na něm naspořené však mohou obdržet zpět jen ti, kteří projdou testem moči na nepřítomnost metabolitů kouření. Kuřáci jsou tím silněji motivováni, aby svůj závazek odvyknout závislosti dodrželi. Jakmile by bylo detekováno, že slib porušili, úspory propadají bance. I s touto silnou penaltou si zhruba 11 % oslovených kouřících účet pořídilo. Většina z nich závazek pohříchu nedodržela a peníze si ponechala banka (posílala je nato charitě). Nicméně analýza Xaviera Giné ze Světové banky a kolegů (pdf) ukázala, že tento podmíněný účet byl přesto relativně účinnou odvykací kúrou. Jeho efektivnost dosáhla větší či alespoň stejné míry jako jiná opatření – nikotinové náplasti či psychosociální terapie.

Nicholas Burger a John Lynham (pdf) popsali další překvapivý nástroj sebezavazování. Jde mimochodem o jediný oficiální druh sázky, při němž si můžete vsadit na událost, jež je plně ve vaší moci. Britská společnost William Hill totiž lidem umožňuje vsadit si na své vlastní zhubnutí. Každý ochotný sázející je zvážen a vyšetřen lékařem, určí váhu, jíž chce za určité období dosáhnout, a je mu nato sázkařským agentem vypsán kurz. Sázející si vsadí, doslova tak "zvýší sázku ve hře", takže při nezhubnutí nejen zklame sám sebe, navíc přijde o eventuální výhru. Ač se kurzy pohybují od 5 : 1 po 50 : 1 a průměrná výhra může dosáhnout hodnoty přes 2300 USD, 80 % sázkařů bohužel souboj se sebou nakonec prohraje.

Sebekontrola jako sval?

Proč si lidé nejsou schopni odpustit jídlo kalorické hodnoty zhruba 2 horkých čokolád u Starbucksu denně, aby nejen splnili toužebný cíl, ale vyhráli i menší bohatství? Existuje nespočet důvodů. (Ne)schopnost kontroly svých impulsivních přání může být vrozená, naučená či vynucovaná rodiči nebo partnerem. Vliv budou mít další lidé kolem nás i prostředí, v kterém žijeme.

V současnosti je pak populární i teorie omezené sebekontroly. Ve zkratce jde o intuitivní myšlenku, že vědomá kontrola našich činů je limitovaným zdrojem. Jakmile musíme vynakládat kognitivní úsilí, ať již "přemýšlet", či "ovládat se", sebekontrola se postupně vyčerpává a snáze se potom staneme obětí nižších tužeb, emocí či lenosti. Metaforicky jde vlastně o stejný princip jako únava svalu při náročné práci. (Pozn.: O teorii bylo zevrubně pojednáno i v příspěvku Kdo má málo, tomu bude ještě vzato.)

V jedné z prvních ověřovacích studií (pdf) experimentátoři pozvali účastníky do laboratoře provoněné vůní čokoládového pečiva. Na stole bylo připraveno občerstvení, čokoládové lupínky a ředkvičky. Jedna skupina mohla ochutnávat čokoládové lupínky, druhá jen ředkvičky. Než experimentátoři místnost opustili, instruovali subjekty, že smějí jíst jen přidělené jídlo. Jedlíci ředkviček tedy bojovali s intenzivním nutkáním vzít si vonící čokoládové pochutiny a vyčerpávali si omezenou sebekontrolu. V následujícím úkolu všichni luštili neřešitelné hlavolamy (což subjekty pochopitelně nevěděly). Sledovalo se, která skupina vzdá úkol rychleji. Ti, co se předtím kontrolovat nemuseli, vydrželi řešit téměř 19 minut a vyzkoušeli 35 různých způsobů; jedlíci ředkviček u hlavolamů vydrželi jen 8 minut a provedli toliko 20 pokusů.

Podobně i kuřáci, kterým bylo zakázáno kouřit, měli poté problémy se sebekontrolou; jedli více nezdravých potravin než ti, kterým bylo kouření povoleno.

Sebekontrolu lze vyčerpat i jinými mentálními úkony, třeba nutností si pamatovat číslo. Baba Shiv a Alexander Fedorikhin (pdf) přiměli studenty, aby si zapamatovali buď dvoj-, nebo sedmimístné číslo. Studenti měli posléze přejít do jiné místnosti, kde mělo být ověřeno, zda úkol řádně splnili, cestou si navíc mohli vybrat svačinu. Buď zdravý salát, nebo tučný čokoládový dort. Nepřekvapí, že namáhající paměť volili dort z 63 %, ti, co si pamatovali jen dvojčíslí, jej upřednostnili jen v 41 % případů.

Matthew T. Gailliot s kolegy (pdf) pak metaforu "sebekontroly coby svalu" vzali doslova. Ve své práci znovu prokázali, že musí-li se subjekty kontrolovat, jako třeba nesmát se při komediích, zhoršuje se jim v následujících mentálních úkolech vytrvalost a více podléhají pokušením. Zároveň zjistili, že jim při úkolech vyžadujících sebekontrolu klesá glukóza v krvi. Zdá se, že potlačení emocí a impulsů skutečně vyžaduje dost energie, a pokud se jí mozku nedostává, podlehneme. Gailliot tuto předpověď přímo otestoval: když po úkolech se sebekontrolou nalil subjektům cukrem slazenou limonádu (a kontrolní skupině limonádu s umělým sladidlem), k vyčerpání sebekontroly u nich nedošlo (a u těch, co dostali umělé sladidlo, naopak selhání opět nastalo). (Pozn.: Teorie "na cukru závislé sebekontroly" je však poměrně kontroverzní a ne vždy verifikovaná.)

Výkon v Stroopově testu měřený v chybách. Jedna skupina koukala na normální film ("Watch Normally") a druhá na film s titulky, ale nesměli je číst - což od nich vyžadovalo poměrně silné ovládání se ("Control Attention"). Obě skupiny poté byly dále rozděleny na subjekty, které vypily nápoj s cukrem ("Glucose") a ty, co pili uměle slazený nápoj ("Placebo"). Nato řešili Stroopův test. Jak je patrné, právě skupina participantů, která se musela ovládat a poté nemohla doplnit cukr, dopadla nejhůře.

Soudci by měli mít povinné přestávky na svačinu

Laboratorní studie jsou inspirativní. Ale jde jen o zajímavosti, nebo lze podobné výsledky nalézt i v realitě? Lze, a i za situací, kdy jsou v sázce lidské životy.

Studie o podmínečném propouštění vězňů u izraelských soudů se v tomto aspektu stala již legendární. Její autoři Shai Danziger, Jonathan Levav a Liora Avnaim-Pesso (pdf) se vymezili proti názoru, že soudní rozhodnutí jsou dílem toliko právní logiky a zákonných norem. Dle nich záleží i na osobnosti soudce, jeho zkušenostech či náladě, ad absurdum i na tom, "co měl ráno k snídani". K překvapení všech pak dokázali, že čas od posledního jídla je jedním z nejvýznamnějších faktorů, který ovlivňoval soudcův verdikt.

Ve své analýze prozkoumali 1112 soudních rozhodnutí týkajících se možnosti podmínečného propuštění odsouzených zlodějů, násilníků či vrahů. Dle jejich dat soudci v jediném dni projednali 14 až 35 žádostí a samotné stání trvalo v průměru asi jen 6 minut, jednalo se tedy o velmi intenzivní a náročnou práci. Danziger s kolegy zpracovali u všech kriminálníků jejich "anamnézu" (zda jde o recidivisty, závažnost jejich provinění, délka odsezeného času, národnost) a ujistili se, že lehčí i těžší případy jsou v průběhu dne téměř rovnoměrně rozloženy. Zároveň ověřili, že ani právníci odsouzených nejsou schopni ovlivnit čas, kdy jejich klient předstoupí před soud. Nato zjistili, kdy si soudce dává pauzu na svačinu či oběd, a vytvořili harmonogram času od posledního jídla a vyhovění či nevyhovění žádosti o podmínečné propuštění.

Podíl podmínečně propuštěných v průběhu soudního dne. Kolečka symbolizují pauzu na jídlo (svačinu či oběd).

Ukázalo se, že na začátku dne soudce umožní propuštění zhruba 65 % vězňů, poté se jeho verdikty stále zpřísňují a před odchodem na svačinu již zamítne skoro všechny. Po návratu opět zhruba 65 % žádostí vyhoví a nato znovu konverguje k zamítnutí skoro všech před odchodem na oběd (mimochodem dle získaných dat standardní izraelský soudní oběd trvá 57 minut a 22 sekund, rozptyl dle jednotlivých soudců je však značný). Po návratu z oběda opět soudci začínají na zhruba 2/3 vstřícných rozhodnutí, aby konečně před ochodem domů opět skončili na téměř úplném odmítnutí všech žádostí. Ač značnou roli v rozhodování soudců hrála i recidiva či naopak perspektiva rehabilitace, čas od posledního jídla či pauzy byl jedním z významných determinant podmínečného propuštění.

Odmítnutí žádosti totiž nevyžaduje de facto žádné úsilí; jde o zločince a "automaticky" by si měli odsedět trest. Rozsudek o podmíněném propuštění naproti tomu vyžaduje zvážení minulých přečinů, možnosti úspěšné rehabilitace, rizika recidivy. Pro unaveného soudce je odmítnutí prostě jednodušší...


Psáno pro Vesmír (již dříve).