Tip na víkend: Superprognózy, Umění a věda předpovědí

Spadne kurz eura do konce roku pod 27 korun? Objeví se během nastávající zimy chřipková epidemie, kvůli níž v Česku zemře více než 5000 lidí? Bude Miloš Zeman kandidovat v příštích prezidentských volbách? Jak to vše odhadnout? Zejména tím, že nebudete poslouchat vlastně žádné komentátory a experty v médiích. Philip Tetlock a Dan Gardner ve své knize Superprognózy, Umění a věda předpovědí vyhodnocují nejrozsáhlejší experiment v dějinách lidstva zaměřený na odhalení schopností a postupů, jak úspěšně předpovídat (a vlastně i jak dobře přemýšlet).

Knihu Superforecasting: The Art and Science of Prediction od: Philip Tetlock a Dan Gardner vydalo letos nakladatelství Crown.

Projekt financovaný mj. americkou zpravodajskou komunitou ukázal, že od obvyklých mluvících hlav v televizi se lidé se schopnostmi nejpřesněji předpovídat (tzv. superprediktoři) liší téměř ve všem – upravují své názory, vyjeví-li se nové, relevantní informace. Nechají se přesvědčit, vidí-li, že myšlenky někoho jiného přesněji sedí na dostupná fakta. Nejsou dogmatičtí a fatalističtí, svůj světonázor si neustále „testují“ – hledají mnoho perspektiv, jak zkoumaný problém vidět. Zohledňují informace z mnoha velmi různorodých zdrojů a jsou schopni probabilistického myšlení, tj. události pro ně nejsou jen jisté, nejisté a „možné“, ale dokáží svůj odhad „možnosti“ konkrétněji kalibrovat, tedy stanovit, že nějaká událost může nastat třeba s 25% nebo 33% pravděpodobností.

I když se odfiltruje, že úspěšné trefování se do budoucnosti může být způsobeno i ryzí náhodou, superprediktoři dokáží konzistentně a dlouhodobě předpovídat budoucí jevy i s mnohem vyšším úspěchem než zpravodajci mající unikátní, tajné informace. Tetlockova a Gardnerova kniha učí, jak být schopní jako oni.


Psáno pro Lidové noviny.

Hloupnoucí chytří

Všimli jste si, že poznáte-li na něco odborníka, ztratíte motivaci danou oblast prozkoumávat sami? Víte-li třeba, že kamarád už v cíli společné túry byl, detaily o cestě si nevyhledáte. Nebo pamatuje-li si manželka výročí, svátky a narozeniny všech blízkých, mysl manžela praktikuje toliko pravidlo „žena ví“ – a všechny ostatní informace vypustí (takže si pochopitelně nepamatuje ani její výročí). I v pracovních týmech se vyvíjí dělba vědomostí: specializuje-li se někdo na určitou oblast, ostatní už potřebují jen vědět, kdo ví. Jak jednotlivci slouží jako externí paměti, výkon skupiny se zvyšuje – není nutné, aby se všichni stávali experty na všechno.

Skupina zná více, rozhoduje se rychleji a efektivněji, její jednotliví členové ale hloupnou. Jako lidstvo „jsme objevili“ teorii relativity, „složili jsme“ 9. symfonii s Ódou na radost, „přistáli“ na Měsíci. Drtivá většina z nás však nedokáže ani vypočítat integrál, poznat notu či opravit počítač. Význačný britský archeolog Steven Mithen tím dokonce vysvětluje následující jev: třebaže se objem mozkovny po celou naši evoluční historii zvětšoval, v posledních miléniích se scvrkává. Ač obecně neplatí, že menší mozek je nutně méně inteligentní, vůči kromaňoncům jsme už ztratili část mozku velkou asi jako tenisový míč.

Jedním ze spekulativních důvodů může být právě silnější napojení na kolektivní inteligenci. „Náš mozek je pochopitelně nesmírně důležitý, nicméně dnes již hraje spíše podpůrnou roli kognitivního systému distribuovaného v materiálech mimo tělo jeho nositele – v knihách, počítačích, malbách, digitálních záznamech...“

S nástupem internetu se tendence „nemuset si pamatovat“ prohloubila. Zintenzivňuje se pouhý „pocit vědění“, i když vědomostí v hlavě máme méně. Lidé si častěji stěžují, že si nemohou vzpomenout na běžné údaje: „Hrál tam ten herec, vždyť víš...“, „To bylo v tom městě, nu, v tom, jak...“, správné odpovědi do vědomí nevstupují. Mozek se naučil, že informace jsou přítomné na webu a čeká, až budou zadána příslušná klíčová slova do vyhledávače. Připouštíme si, že se z nás stávají bezznalostní terminály napojené na vševědoucí server?

Matthew Fisher, Mariel Goddu a Frank Keil (pdf) z Yalovi univerzity otestovali, zda přeceňujeme v hlavě uložené znalosti, pakliže máme umožněn přístup k internetu. V jejich experimentu měli členové „internetové“ skupiny nejprve na webu zjistit detaily k řadě triviálních problémů, třeba jak funguje zip či proč existuje v kartách žolík. Členové druhé skupiny mohli využít jen svou paměť a invenci. V další fázi pokusu bylo participantům obou skupin řečeno, že sami budou odpovídat na otázky z vědy, historie a počasí. Měli přitom stanovit, nakolik si věří, že budou znát odpovědi.

Není asi překvapující, že lidé v internetové skupině razantně přecenili, kolik toho budou vědět. Přístup k webu u nich vytvořil falešnou, leč o to silnější iluzi vědění. Výhody plynoucí ze sdílené znalosti jsou enormní. Jakmile je ale něco tak skvělé, stáváme se na tom závislí a se závislostí se vždy pojí i zranitelnost.

Koho článek nadchl, může pokračovat knihou Manfreda Spitzera Digitální demence, kterou loni vydalo nakladatelství Host. Pohříchu je s cílem bulvárního zalíbení její argumentace často dovedena do absurdních závěrů (jak koneckonců napovídá její podtitul).

 
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).