O tom, proč pověrčivé chování může fungovat

Zažil jsem, jak profesor statistiky během své přednášky o kauzalitě zmínil i svou nadcházející operaci a nezapomněl mocně zaklepat na dřevo, jakmile dořekl, že určitě dobře dopadne. Jakoby věřil, že dunivý zvuk může zapříčinit odchod zlých duchů, kteří by zdar zákroku v budoucnu ohrozili. Proč i zjevně racionální lidé dělají něco takového; proč věříme, že dobrý výsledek lze "zakřiknout", resp. mluvením o dobré budoucnost lze "přivolat neštěstí" a hrozící neštěstí nato zaháníme bušením na stůl? Proč jsme takto pověrčiví?

Yan Zhang z Národní Singapurské univerzity a Jane L. Risen a Christine Hosey (pdf) z Chicagské univerzity si přesně tyto otázky položili, protože je rovněž překvapilo, že pověrčivé rituály jsou kulturní univerzálií. Kdekoliv na světě, když lidé pokoušejí osud – tedy mluví o něčem, co by se mohlo pokazit či nedopadnout dobře – uskuteční nato zažitý "obřad": odplivnutí, odhození soli, různé tlučení. Příznivci čínského učení Feng-šuej pak třeba odhazují skořápky či vylévají vodu. Co při vyjmenovávání rituálů okamžitě upoutá, je, že všechny jsou prováděny tak, že směřují "od" člověka. Zhang s kolegy zauvažovali, že pokoušení osudu, třeba řečení, "ještě jsem nikdy neboural autem" zintenzivní v mysli možné neštěstí, vyšší riziko, že teď k němu může dojít. Lidé nato potřebují se takovým myšlenkám vyhnout, udělat něco, "odhodit" smůlu. Tak symbolický pohyb rukou může mít moc zahodit i obavy z mysli. (Pozn.: Celý výzkum se zaměřuje na hlubší psychologické mechanismy pověr a vyhýbání se smůly. Jaké "skutečné" "vysvětlení" lidé pro své pověrčivé chování uvádějí, je však irelevantní. Vysvětlení mohlo být v dané kultuře k rituálu volně přiřazeno až ex post. Leč i samotná etnografie pověr poskytuje inspirativní vhled. V Evropě a Severní Americe nejrozšířenější "klepání na dřevo" má zabránit ďáblovi, aby slyšel, co právě člověk řekl a nesnažil se mu to překazit. V Irsku má klepání probudit místní skřítky a poděkovat jim tak za budoucí, jimi přinesené, štěstí. Jinde to mohl být pozůstatek druidských a jiných nauk o posvátné povaze některých stromů a jejich dříví a dotknutí se jich mělo přinést žádanou magickou ochranu či sílu.)

Původní úvaha pramení z nepřekvapivé a univerzální tendence přibližovat se k pozitivním stimulům, zatímco vyhýbat se negativním. Zahlédneme-li před sebou nemocného člověka, změníme směr chůze, vidíme-li ochutnávku dobrého vína, přispěcháme jí vstříc. Přitom ovšem platí, že i mnohý pohyb, gesta či polohy těla mají schopnost ovlivnit naše názory či představy. Tedy nejen, že když nesouhlasíme, kroutíme hlavou, ale zdá se, že i kroucení hlavou nás může přesvědčit k nesouhlasu.

Kudy hlava, tudy názor

Toť závěr již klasické studie Garyho L. Wellse a Richarda E. Pettyho (pdf), v níž pomocí manipulace pohybu jejich hlavy "přesvědčili" účastníky experimentu, aby měli k vybranému názoru pozitivní či negativní postoj. Subjektům svého experimentu totiž oba psychologové namluvili, že jsou součástí testovacích skupin nové generace sluchátek. V rámci jejich zevrubného ozkoušení byli lidé zařazeni do 3 skupin, v nichž se zkoušelo, zda je zvuk ve sluchátkách kvalitní i při hýbání hlavou. Lidé v první skupině měli hýbat hlavou horizontálně (zleva-doprava), druzí vertikálně (zhora-dolů) a třetí skupina byla kontrolní a nedělala nic. Kromě toho, že subjekty poslouchaly Hotel California od Eagles, byla jim puštěna i reportáž o nutnosti zvýšení školného na univerzitě. Druhým subjektům byla puštěna naopak argumentace zdůrazňující snížení školného. V závěru experimentu účastníci vyplnili dotazníky o pociťované kvalitě sluchátek, zvuku ad., nicméně se jich výzkumníci zeptali i na postoj ke školnému.

Výsledky experimentu, jak už správně tušíte, jsou, že subjekty, které kroutily hlavou (horizontálně) více oponovaly argumentům reportáže, ať už podporovala či oponovala školnému. Naopak lidé, kteří hýbali hlavou nahoru a dolu, s poselstvím spíše souhlasili, zase ať už bylo jakékoliv. (Pozn.: Tyto závěry byly zjištěny oklikou, aby se subjekty nedovtípily, co je vlastní záměr experimentu. Psychologové se účastníků totiž ptali na to, jaká je podle nich adekvátní velikost školného a oni na konci pokusu udávali peněžní částky. Byla-li reportáž o zvýšení školného na 750 dolarů, horizontálně-vrtící nesouhlasili a uváděli mnohem méně, 470 dolarů, vertikálně-vrtící 650 dolarů. Uváděla-li reportáž snížení školného na 400 dolarů, horizontálně-vrtící zase nesouhlasili a naopak uváděli více, 490 dolarů, vertikálně-vrtící by akceptovali 400 dolarů.)

Zbavení se neštěstí

Při vědomí, jak pohyb hlavy může ovlivnit názory, by už tedy nemuselo překvapit, že pohyb "pryč ode mě" může mít i sílu změnit, oslabit či zaplašit myšlenku o možném neštěstí. Leč všechny tyto teorie a úvahy jsou poměrně krkolomné a ne mnoho přesvědčivé. Zhang s kolegy se proto jali celou záležitost otestovat důsledně experimentálně.

V prvním experimentu si jeho účastníci od experimentátora vyslechli, že začíná sněžit a jaká tak asi může být pravděpodobnost, že se oni či někdo jim blízký stane účastníkem hrozivé dopravní nehody. Subjekty v různých skupinách měly vybrat odpověď, která byla jejich emocím nejbližší. Avšak při detailnějším pohledu byly v dané skupině všechny repliky veskrze stejné. Sledovaná skupina, pokoušející osud, pak volila kupř. varianty odpovědi: "No tak. Každý koho znám dojel v pořádku a neexistuje žádná šance, že by se někdo tuto zimu vyboural," jiné skupiny odpovídaly tématicky stejně, ale nepokoušejíc osud, ve smyslu: "To je neuvěřitelné, že už je tady zase zima." Všichni se pak měli odreagovat, chvíli si odpočinout, či třeba bouchnout do stolu, jiní zase měli klepnout do stolu ze zdola. Nato měli všichni uvést, jakou cítí pravděpodobnost, že někdo z jejich blízkých se stane obětí nehody.

Subjektivně přisouzená pravděpodobnost dopravní nehody v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co neklepali na dřevo, klepali zezdola a nakonec ti, co klepali klasicky zezhora.

Skutečně se potvrdilo, že lidí říkající věty "pokoušející osud" nato pociťovali větší riziko nehody. Přitom u těch, co to "zaklepali" (ze zhora), tato starost poté odpadla. Zatímco ti, co nedělali nic nebo bouchali na stůl zespodu, žádnou takovou úlevu nezaznamenali (jestli něco, spíše to vypadá, že bouchající "k sobě" nebezpečí vnímali jako intenzivnější). To vše se dalo očekávat, rituál funguje. Nicméně bude "odhození neštěstí" fungovat i při neobvyklém pohybu, nicméně směřujícím od člověka, třeba při hození míčem?

Odhození smůly a její zapomenutí

Výzkumný tým nabral nové účastníky, jak opět z USA, tak i ze Singapuru, aby šlo ověřit, zda jejich teorie funguje bez ohledu na kulturu. A znovu s nimi sehráli podobný scénář, akorát se nyní týkal šíření potenciálně velmi nebezpečné ptačí chřipky. "Pokušitelé osudu" pak byli vmanipulováni, aby řekli něco ve stylu: "Vůbec se nebojím, nebyl jsem vážně nemocný léta. Jsem si jistý, že mi bude fajn," ostatní hovořili třeba o možnostech karantény. Poté někteří mohli mačkat míček, jiní jej mohli plnou silou odhodit. Opět se potvrdilo, že pokoušení osudu vyvolalo u lidí větší obavy, že onemocní. Když však mohli poté mrsknout míčkem, nebezpečí již nepociťovali. Dokonce to fungovalo, i když skutečně míček neodhodili, ale jen provedli daný pohyb rukou. Naopak, nebozí držitelé míčku dále setrvávali v obavách.

Podobně, subjektivně přisouzená pravděpodobnost onemocnění v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co drželi míč a na ty, co jej odhodili.

I v dalších experimentech byla teorie potvrzena, třeba ti, co se nemohli "zbavit" pokušení osudu, byli schopni stále popsat detailní "mentální obraz", co by se jim mohlo stát. Naopak lidé, kteří odhazující rituál provedli, měli představu neštěstí už neurčitou a potemnělou.

Skutečně to tak funguje?

Experimentům lze kde-co vytknout, někdy mohly subjekty tušit, co je testováno a vyjít experimentátorům vstříc, někdy jsou počty testovaných osob dosti malé a efekt slabý, takže bude pokus jistě třeba zopakovat, zda se působení projeví i na velkém souboru. Někdy se také zdá, že se lidem uleví, i když rituál za ně provede někdo jiný, což pohříchu zkoumáno nebylo. Otázkou dále zůstává, zda teorie platí i naopak a čtyřlístky sbíráme proto, abychom k sobě "přitáhli" štěstí. Či jak "fungují" talismany nebo proč při přání zdaru přejeme "Zlom vaz" …

V každém případě však studie vnesla určité pochopení, proč lidé pověrčivé rituály provádí. I když zaklepání na dřevo pochopitelně nedokáže změnit objektivní pravděpodobnost obávané události, nemusí jít přesto o iracionální či hloupé jednání. Spíše se jedná o efektivní psycho-hygienický návyk, po němž pociťujeme nižší obavy a strach z možného neštěstí. Obrovský problém nastává, když je tato "účinnost" pověr vzata o krok dále a rituálům je přisouzena moc skutečně ovlivňovat budoucí události. Dalším krůčkem je pak bohužel nejrůznější magické a iracionální myšlení.


Psáno pro Vesmír.

Úspěch ve svádění? Záleží na počasí

Existuje nespočet „zaručených“ návodů, jak svést ženu. V poslední době se objevuje i přístup forenzního svádění. Tedy na základě systematického, experimentálního přístupu na mnoha a mnoha pokusných subjektech ověřit, jaké techniky a za jakých podmínek skutečně fungují.

Celebritou oboru je, jak jinak, francouzský psycholog, Nicolas Guéguen, z Jihobretaňské univerzity. Jeho nedávná studie (pdf) se zabývala vlivem počasí. Jelikož je známo, že při slunečném počasí jsou lidé šťastnější, ochotnější vyjít druhým vstříc a obecně lépe naladěni, chtěl potvrdit, zda se mužům za hezčího počasí daří svádět ženy efektivněji.

Nejprve ustanovil panel několika žen, aby vybraly z jeho mužských asistentů ty nejatraktivnější. Každý z vybraných pomocníků se poté naučil standardizovaný postup: na ulici přistoupit k mladé ženě, představit se fiktivním jménem, krátce jí polichotit, jak velmi krásná je a požádat, zda by se s ní mohl sejít. Jelikož však musí běžet do práce, poprosil ji o její telefonní číslo s tím, že jí zavolá a pozve na skleničku. 

V květnu a červnu Guéguenovi pomocníci oslovili naučenou frází 500 mladých žen ve dvou francouzských městech. Zaznamenávána byla teplota, oblačnost (za deště a velkých změn teplot se experiment nekonal) a počet svěřených telefonních čísel. Za jasného počasí vyšlo mladíkům vstříc přes 22 % žen, bylo-li zataženo necelých 14 %.

V navazující studii s kolegy Jacquesem Fisher-Lokou a Lubomirem Lamym Guéguen (pdf) doplnil, jak náramný vliv má i samotné lichocení. „Dobrý den. Omlouvám se, jestli Vás obtěžuji. Napadlo mě ale, že bychom mohli zajít společně na skleničku, máte-li chvilku čas.“ Mladý pomocník výzkumného týmu oslovoval touto větou desítky mladých francouzských slečen a žen. Jeho bezprostřední pozvánku na rande však akceptovalo toliko 9 % z nich. Nicméně, bylo-li k oslovení dodáno prosté, „Dobrý den. Víte, jste překrásná ...“ ač jinak byla fráze totožná, dopadl experiment zcela odlišně. Ať již se cítily lépe či vnímaly neočekávaného nápadníka sympatičtěji, po tomto oslovení souhlasila téměř čtvrtina žen, že s ním na skleničku zajde.

Mimochodem, i ekonomický výzkum komplimentů zřetelně ukazuje, že lichocení je sice okatá, přesto velmi efektivní technika na zlepšení nálady zákazníků. Číšníci chválící hostům volbu jejich menu nato dostávají průměrně o 3,1 % větší spropitné. Podobně i kadeřnice, které ostentativně obdivují vlasy svých zákaznic, získávají mnohem větší dýška než jejich méně chválící kolegyně.

 

V další své studii Guéguen (pdf) zkoumal u úspěchu při svádění vliv vůně. Navázal na výzkum Roberta Barona (pdf) z Oklahomské státní univerzity, jenž slavně demonstroval, že příjemné vůně – stejně jako počasí – v lidech podněcují dobrou náladu a především pak vstřícnost. 

Baron sledoval ochotu zákazníků velkého obchodního domu pomáhat podle toho, vedle jak „voňavého“ obchodu procházejí. Terénní experimenty se konaly na prostranstvích před příjemně vonícími pekárnou a pražírnou kávy a nebo před obchody s oblečením, bez nějaké specifické vůně. Jednomu z jeho asistentů náhodně „padalo“ psací pero a bylo sledováno, kolik lidí jej sebere a vrátí majiteli. V jiný čas pak druhý asistent přistupoval k zákazníkům s prosbou o rozměnění bankovky. Vliv příjemné vůně na vstřícnost kolemjdoucích byl obrovský, zejména u žen. Před pekárnami pomohlo rozměnit peníze 61 % z nich, u „obchodů bez vůně“ jen 17 %. 

Guéguen znovu využil metodu „žádání o telefonní číslo“ a ve shodě s výsledky popsanými výše prokázal, že u těch částí obchodních domů, kde je příjemná vůně (pekárny, kavárny) dokáží muži získat telefonní číslo od dam s mnohem větší pravděpodobností než v blízkosti „nevonících“ obchodů (banky, obchody s oděvy či s hudbou).

Dnes již existuje přehršel podobných studií: úspěšnější jsou muži poněkud drzejší; dotkne-li se muž letmo paže ženy, je jeho návrhům potom více nakloněna; dívky se nechají snáze sbalit, hraje-li v pozadí romantická hudba. Význam má dokonce i tak zdánlivě nepodstatná věc, jako je teplota nápoje při prvním setkání. 

Američtí psychologové Lawrence Williams a John Bargh (pdf) nejprve „jakoby mimochodem“ přiměli subjekty pozvané na experiment, aby jim chvíli podržely buď horkou nebo ledovou kávu. Poté, během experimentu, měli jeho účastníci odhadnout osobnostní kvality stejného, jim neznámého člověka. Ti, kteří drželi teplý nápoj, hodnotili bližního jako více „vřelého“, „horoucího“. Naopak lidé před tím držící ledovou kávu vnímali druhého více jako „chladného“ či „studeného“. Efekt vyplývá ze zákonitostí vývojové psychologie. Od narození vyžadujeme a toužíme po blízkosti (nejčastěji) matky, příjemný pocit jistoty a bezpečí je proto podmíněně vždy i hřejivý. Fyzické, tělesné teplo proto máme spojeno s psychickou vřelostí a pohodou patrně nejen metaforicky (jak může koneckonců dosvědčit kdokoliv, dá-li si teplou koupel). 

Jiewen Hong a Yacheng Sun (pdf) z Hongkongské univerzity vědy a technologií, resp. Coloradské univerzity dokonce prokázali, že psychologický mechanismus „vřelost-teplo“ pracuje i opačným směrem, tedy, že cítíme-li chlad, budeme více vyhledávat srdečnost a horoucnost. Hung a Sun zvolili poněkud neortodoxní přístup a pro potvrzení své hypotézy přepokládali, že je-li zrovna venku nevlídně, studeně, budou lidé vyhledávat spíše srdečné, romantické filmy. 

Analýza návštěvnosti kin 10 evropských zemí překvapivě skutečně ukázala, že s každým poklesem venkovní teploty rostou útraty na lístky za romantické filmy. Zákonitost, která u žádného jiného žánru – komedií, akčních filmů, thrillerů či dramat – nalezena nebyla. I navazující laboratorní experiment výsledky potvrdil.  Oba psychologové opět manipulovali 2 skupiny subjektů: jedněm dali horký a druhým ledový čaj. Nechali je poté vyjádřit preference ohledně dlouhé řady filmů. Potvrdilo se, že držící ledový nápoj hodnotili romantické filmy jako oblíbenější než členové skupiny, která pila horký čaj. 

Ač by se z úvodu tohoto článku dalo vysoudit, ani při špatném počasí není úspěch u randění vždy ztracen. (A generace mladých lidí tuto znalost beztak již dávno rozpoznala.)

Psáno pro Psychologie Dnes.