Nespokojené duše

Proč jsme pořád nespokojení? Psychologové odpovídají, že vinen je proces hédonické adaptace; lidově "zvyknutí si". Když se čehokoli chtěného zmocníme, ať již nového mobilu, vysněného zaměstnání, bytu, postupně se na to adaptujeme a pocity radosti vyprchají. Hledáme pak další zlepšení. Ještě výkonnější mobil, lepší kariéru, prostornější byt. Přestože toho dosáhneme, další možné zlepšení je hned za rohem. Chtění zničí užívání si. 

Dva američtí psychologové, Ethan Ludwin-Peery a Adam Mastroianni, však upozornili, že hédonická adaptace není ani tak vysvětlení, proč jsme nespokojení, jako prostě popis toho, že si zvykáme. Proč si ale zvykáme na dobré věci? Proč nepřestaneme hledat zlepšení, když už jsme spokojeni? Proč nevyhraje vděčnost za to, co už máme? 

Začali s testem domněnky, že má-li se něco změnit, lidé očekávají, že se to zlepší. Platí-li, že intuitivně vidíme především možná zlepšení, tím hůře bude náš aktuální stav vypadat při srovnání, a budeme tedy konstantně nespokojeni. 

Odstartovali studii (která je velmi poutavě popsána na Mastroianniho blogu) a v USA se ptali respondentů, jak by "cokoli" mohlo být "jiné". Pod "cokoli" zařadili skutečně cokoli: mobil, YouTube, přátele, mikrovlnku, jejich život, zvířecí mazlíčky a desítky dalších položek… A lidé odpovídali. Třeba že by "měl být ohebnější a flexibilnější" (u mobilu) či "plný peněz" (u života). Následně respondenti hodnotili, zda by daná změna vedla ke zlepšení, zhoršení, či žádnému efektu, a téměř do jednoho udávali, že změna by vedla ke zlepšení. Připomeňme, že měli zadáno, ať si představí, že věci mají být "jiné": bez rozdílu si představovali, jak by mohly být lepší. 

Toto zjištění platí bez ohledu, jak s danou věcí byli aktuálně spokojeni. U věcí, které respondenty štvaly (politika, zprávy, covid-19), přišli, pochopitelně, s řadou možných zlepšení. Leč stejně u věcí, s nimiž byli spokojení. Nejvíce jim radost přinášeli zvířecí mazlíčci (mnohem víc než třeba přátelé), a i tak uváděli mnoho vylepšení; "trpělivější", "zdravější", "aby uměl mluvit". 

Graf shrnující hodnocení respondentů: na ose y jsou položky, u kterých respondenti uváděli, jak by mohli být "jiné" a na ose x hodnocení, jaké ono "jiné" bude, od -3 (mnohem horší) po 3 (mnohem lepší). Jak patrno, lidé pod jiným vždy uvedli nějaké zlepšení.

Možná však tyto výsledky ovlivnila formulace otázky. Pokud se nás někdo ptá, jak by něco mohlo být "jiné", podtextem může být zlepšení. Řeknete-li kadeřnici, že chcete něco "jiného", vlasy vám nevytrhne (což by byla také změna), ale pokusí se o kreativnější (tj. lepší) účes. Oba psychologové se tedy respondentů zeptali explicitně, jak by "cokoli" mohlo být "lepší či horší" nebo "horší či lepší". Dospěli ke stejným výsledkům. Lidé opět přicházeli jen se zlepšeními. 

Asi si říkáte, že Američané jsou přirozeně pozitivnější, podnikavější, optimističtější. Nevím, jak by to dopadlo u nás, ale stejný výzkum byl uskutečněn s Poláky a dopadl stejně. V Číně rovněž. Roli nehrají ani osobnostní rysy, i lidé úzkostlivější a depresivnější se soustředí na to, jak věci zlepšovat. 

Čemukoli věnujeme pozornost, najdeme, jak by to mohlo být lepší. Postoj, který bezpochyby stojí za vzestupem lidské civilizace. Zároveň však omezení bránící nám, abychom byli vděčni za to, jaké věci už jsou. A to by vždycky mohly být i mnohem, mnohem horší.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Staletá paměť

„Minulost nikdy neumírá. Vlastně ještě neskončila,“ píše v Rekviem za jeptišku americký nobelista William Faulkner. A kam se ekonomové podívají, tam mu dávají za pravdu.

Základní pravidlo sledování nejnovějších zpráv zní: nesledovat je. Nové neznamená důležité. Kdyby média mohla informovat jen jednou měsíčně nebo dokonce jedenkrát ročně, psala by a vysílala něco docela jiného. Ukázalo by se totiž, že jen pár událostí může mít skutečný a dlouhodobý dopad.

Dokonce i roční frekvence zpráv by se dala považovat za příliš častou, aspoň dle stoupenců kliometrie, oboru aplikujícího statistické metody na ekonomickou historii. Dějiny se podle této školy vyznačují pomalostí a přetrváváním. Ano, dílčí změny probíhají, ale protože vyvolávají silné emoce, přitahují nepřiměřenou pozornost a přeceňujeme je. 

Výsek mapy ukazuje římské cesty (červeně) v oblasti Lutecie (dnešní Paříž) a intenzitu světla v noci roce 2010 (jako nepřímý ukazatel soudobé hospodářské aktivity). Překryv je patrný.

Pochybovačům ekonomičtí historici ukazují mapy současných evropských dálničních tahů, umístění obchodně významných měst a tras římských silnic – téměř dokonale se překrývají. Ještě silnějším argumentem je srovnání částí světa bohatých v šestnáctém století a dnes. Samozřejmě existují skokani jako Jižní Korea, Singapur nebo Itálie i padlé hvězdy na Blízkém východě, ale obecná závislost je patrná. Žádný jiný samostatný faktor, který plní média a knihy, ať jde o objevy, technologie, zákony, hospodářskou či monetární politiku, nemá sílu jako dědictví minulosti.

Vy do škol, vy do dolů

Zvažme třeba vzdělanost a podnikavost jedněch a ignoranci a závislost druhých. Proč jsou v tom takové rozdíly i mezi občany jednoho státu? Španělsko-kanadského ekonoma Felipa Valenciu Caiceda tato otázka fascinovala. Zabýval se Latinskou Amerikou a nechápal, proč se natolik liší prosperita jinak velmi podobných regionů. Zjistil, že v Argentině, Brazílii a Paraguayi prosperují právě ta místa, ve kterých v letech 1609 až 1767 působily jezuitské misie.

Jezuité vedle pro Krista horovali i pro řemeslnou zručnost a obecné a technické vzdělání. Do španělských a portugalských dominií vyváželi technologii tisku, vyučovali v nich aritmetiku, botaniku, umění i primitivní lékařství. Na rozdíl od františkánských misií, jež se zaměřovaly výhradně na křesťanskou indoktrinaci, domorodcům představili plody, které nese poznání a technika. Ještě dnes, dvě a půl staletí od vyhnání posledního jezuity, vedou hodnoty a návyky vynucované jejich misiemi k vyšší gramotnosti, delší průměrné době strávené ve školách, vyššímu příjmu a vyšší inovativnosti, patrné třeba na ochotě osazovat geneticky modifikované plodiny.

Co vedlo naopak k tomu, že docela nedaleko lidé po vzdělání neprahnou a žijí chudobě? Zdá se, že opět Španělská koruna. Mezi lety 1573 až 1812 v Peru a Bolívii panoval nevolnický systém zvaný mita. Až desetinu mužů z vybraných kmenů nasadili kolonizátoři do dolů. Zotročení nejproduktivnějších členů společnosti vedlo k horší infrastruktuře, slabé produkci a celkově křehčí společnosti, která ztratila důvěru v budoucnost. Z tohoto šoku se oblast nevzpamatovala ani po dvou staletích.

Zóny bez Židů

Jak se mění nebo nemění třeba taková kosmopolitní tolerance k jinakosti? Když v polovině čtrnáctého století dorazila do Evropy černá smrt, Židé po celém kontinentu čelili obviňováni z šíření moru. V mnoha městech bylo vyvražděno celé židovské obyvatelstvo. Téměř o šest set let později Německo zaznamenalo celonárodní vzestup antisemitismu po porážce v první světové válce, kladené za stejné menšině.

Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth zjistili, že relativní míra antisemitských postojů a chování se ve vybraných městech téměř nelišila ani po víc než půl tisíciletí. Lokality, v kterých upalovali Židy v letech 1348 až 1350, vykazovaly výrazně vyšší úroveň antisemitismu i v meziválečném období. Útoky byly v těchto městech šestkrát častější, nacistická strana v nich získala více hlasů a následoval v nich i horlivější transport Židů do koncentračních táborů.

Lokální antisemitismus se v hlavách lidí po staletí utvrzoval každodenními aktivitami a notorickými symboly: antisemitskými hesly, obrazy a sochami v kostelech i domácnostech. Pašije zobrazovaly Židy jako boží vrahy, v divadelních hrách byl Žid synonymem křiváka a lakomce. Za zmínku stojí, že v bavorském Deggendorfu odstranili z ceremoniálu významné pouti upomínky vyhnání Židů při morových ranách až v šedesátých letech.

Ačkoliv v osmnáctém a devatenáctém století vedla industrializace k masivní migraci, většina obyvatel zůstala tam, kde žily generace jejich předků. Antisemitské postoje se předávaly v rodinách a v komunitách po staletí, i když – či snad právě proto – mnoho z těchto lidí Žida nikdy nepotkalo. Pouze ve městech, které zažily příliv migrantů, protižidovské tendence podle Voigtländera a Votha vymizely. Až nová krev přinesla jiné tradice a jiné názory.

Dědictví jde překonat

Jak se dlouhodobě utváří vztah k autoritám, třeba lékařským, mohou ukázat důsledky amerického vládního experimentu v Tuskegee v Alabamě, kde ve třicátých letech minulého století lékaři naverbovali čtyři sta Afroameričanů, kteří trpěli syfilidou, a dalších čtyřicet let na nich pozorovali průběh nemoci – aniž by je aktivně léčili či by o své nemoci účastníci pokusu vůbec věděli. Ekonomky Marcella Alsanová a Marianne Wanamakerová zjistily, že experiment a jeho následné zveřejnění dodnes vede k větší nedůvěře černochů k medicínskému systému. A to tím intenzivněji, čím blíže žijí k místu experimentu. Averze má i po dvou až čtyřech generacích za následek podstatně vyšší úmrtnost a nižší průměrnou délku života.

Pochopení toho, že rozhodování lidí ovlivňují dlouhodobě zakořeněné postoje, však může napomoci k řešení. Alsanová, která má vedle doktorátu z ekonomie i titul z medicíny, se pokusila toto historické dědictví vykořenit. Spolu s kolegy zprovoznila mobilní kliniku poskytující bezplatné služby v oblastech stále poznamenaných nedůvěrou. Předpokládali při tom, že černoši budou méně důvěřovat bílým lékařům, jací stáli za experimentem v Tuskegee. V klinice tuto domněnku testovali – pacienty náhodně ošetřoval černoch, nebo běloch. Potvrdilo se, že černošští lékaři měli výrazně pozitivní vliv na ochotu využívat lékařskou péči. Tento jednoduchý zásah vedl k tomu, že budoucnost přestala kopírovat minulost. 

 

Psáno pro Finmag.

Té lípy se nevzdám

Přeceňujeme, co vlastníme, a přezíráme hodnotu zážitků, které bychom mohli mít místo toho. Tahle myšlenka přinesla americkým vědcům Danielu Kahnemanovi a Richardu Thalerovi Nobelovu cenu za ekonomii a Marii Kondo miliony prodaných knih o úklidu.

Na počátku byl jednoduchý experiment. Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků.

Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty.

K ověření této možnosti přivedli Daniel Kahneman a Richard Thaler (s dalším spoluautorem studie Jackem Knetchem) ještě další studenty. Těm dávali vybrat mezi hrnečkem a rostoucí částkou: „Hrneček, nebo 10 korun? 30 korun? 60 korun?“ Noví účastníci byli v podobné pozici jako majitelé hrníčků, ač je neměli. Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé.

Experiment výzkumníci zopakovali v nespočtu variací, s čokoládou nebo lístky na baseball – a vždy dopadl podobně. Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní. Jak ukázal John List z Chicagské univerzity, výjimkou jsou situace, v nichž účinkují lidé s obchodními zkušenostmi. Kupují věci, aby je prodali, proto u nich majetnický efekt nevznikne. Ale takových je málo.

 

Více o majetnickém efektu, jakož o mnoha dalších psychologických předpojatostech, najdete v notorické knize Myšlení, Rychlé a pomalé od: Daniel Kahneman, kterou vydalo v překladu v roce 2012 nakladatelsvtví Jan Melvil Publishing.

Hlavně neprodělat

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat.

Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. Máme-li prodávat či se jinak zbavovat vlastněného, cítíme pochyby, jestli děláme dobře a neproděláme. Ovládne nás nelibost i strach.

Na tento strach z utrpění ztrát se zaměřili američtí ekonomové David Genesove a Christopher Mayer. Našli v něm odpověď na otázku, proč lidé majetek často neprodají, i když by podle všeho měli. Analyzovali trh s nemovitostmi v Bostonu, jejichž ceny mezi lety 1983 a 1987 výrazně narostly. Naopak v období let 1989 až 1992 přišla krize, která je poslala na minima. Na trhu se poté často prodávaly identické byty, z nichž některé poslední majitelé nakoupili podstatně dráž. Genesove a Mayer ukázali, že když tito majitelé byt prodávají, cenu nesníží. V nabídce realitek pak pochopitelně zůstávají věčně.

Chudí bohatí

Možná si pomyslíte, že neprodat pod nákupní cenou je rozumné rozhodnutí. Majitelé nechtějí prodělat a raději čekají, až ceny porostou. Jenže trh s nemovitostmi je v USA mnohem dynamičtější než u nás. Američané se mnohem častěji stěhují za prací. Koupí byt, vezmou si hypotéku, pak ale dostanou místo na druhé straně země, byt s hypotékou pustí a uvolněné peníze použijí na nový. Když tedy kvůli přemrštěné ceně dlouho neprodávají, zůstávají třeba i v horší práci. Výnos z prodeje navíc nemůžou investovat, což přináší další ztráty. Žádné však nejsou tak očividné jako provar při prodeji bytu za nižší než nákupní cenu.

Majetnický efekt vysvětluje i hádanku, na kterou ekonomové dlouho nemohli najít odpověď: proč jsou tak málo rozšířené obrácené hypotéky? Jde o smlouvu s bankou, na jejímž základě majitel nemovitosti dostává pravidelné splátky, až nakonec banka celou nemovitost koupí. Než se tak stane, majiteli zůstávají k nemovitosti všechna práva. Instrument by měl být populární zejména mezi seniory, kteří vlastní nemovitosti, ale často jim chybějí peníze na výlety, zdravotní péči, dárky pro vnoučata či na cokoliv jiného. Proč si obrácené hypotéky neberou?

Z části tu hraje svou roli přání odkázat majetek potomstvu, nicméně nemůže jít o vysvětlení celé. Senioři totiž často uvádějí, že nemají dost peněz. Na druhé straně mají majetek, který nechtějí prodat. Je to, jako by si milionář stěžoval, že nemá na jídlo, protože jeho nákupem nechce přijít o status milionáře.

Všechno prodat a na výlet

Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho. Když si koupíte dům, „budete ve svém“, ale obětujete třeba desítky let mnohem lepších či delších dovolených, než kdybyste zůstali v pronájmu či menším bytě. Dokonale vybavená kuchyň stojí stovky a někdy i tisíce výborných večeří v restauraci.

Umění spokojeného života podle Marie Kondo, známé svými knihami o úklidu a organizaci domácnosti, spočívá v potlačování majetnického efektu. Nepřináší-li nám věc radost, proč ji máme? „Mohlo by se to hodit“ či „to se někdy využije“, „přece to nevyhodím“ – tak zní časté racionalizace. Nicméně kdybyste si měli stejnou věc koupit, už byste to mnohdy neudělali. Přeceňujete ji jen proto, že ji už máte. Majetek bychom měli vlastnit proto, že ho potřebujeme nebo nás činí šťastnými. Když tuto funkci ztratí, je lepší se ho zbavit. Zmizí starosti o něj a získaný volný čas či peníze můžeme investovat do zážitků, které radost přinášejí přímo.

 

Psáno pro Finmag.

Chudoba a krávy

"Proč někteří lidé zůstanou chudí?" je zakládající otázkou ekonomie, přesto na ni ani po 300 letech existence oboru neznáme odpověď. Většina chudých ve světě je sice zaměstnána, ale mají příliš nízké mzdy. Otázka tedy zní, proč zůstávají v práci, která je z chudoby nevyvede.

Jedna skupina ekonomů hledá příčinu ve vlastnostech lidí, které jim zabraňují pracovat na pozicích či v sektorech zajišťujících dostatečnou obživu. Podle nich chudí nejsou dost inteligentní, trpěliví, pečliví, tvůrčí či pracovití, proto ustrnou v neperspektivní robotě. Tato perspektiva je ohledně vymýcení bídy pesimistická – bylo by totiž třeba změnit genetické či naučené vlastnosti, aby to z chudoby pomohlo. Vzdělání dokáže mnohé, ale ne všechno. Navíc má tento přístup moralistní stín: chudí si nouzi "zaslouží" tím, čím jsou, respektive nejsou.

Druhý pohled se zaměřuje na okolnosti. Chudí jsou chudí, protože se narodili do podmínek, v kterých absentují možnosti se z ní vymanit. Jde o stejnou logiku jako v Hlavě 22. Kdo by chtěl zbohatnout, vzdělat se či podnikat, potřebuje mít naspořeno či získat úvěr. Na nic ale nedosáhne, protože je chudý a žije v podmínkách, kde zdroje nejsou. Bez ohledu na osobní kvality zůstane v pasti chudoby. 

Je složité rozhodnout, který z pohledů dynamiku chudoby vysvětluje lépe. K rozsouzení by bylo třeba v celých národech vylosovat mnoho chudých, mladé i staré, dát jim obrovské zdroje a dlouhodobě sledovat, zda je promrhají, protože nemají schopnosti či talent, a zase skončí v neperspektivních zaměstnáních, či jim a jejich dětem pomohou vymanit se z bídy. 

Takový experiment se v dějinách nestal, a otázka po příčinách chudoby zůstávala nezodpovězena. Letos však ekonomka Clare Balboniová s kolegy takový pokus v malém uskutečnila.

V nejchudších oblastech Bangladéše existují pouze dvě kasty obyvatel. Majitelé půdy a dobytka patří mezi bohaté, zbytek vesnice je jejich námezdná síla a získává příjem na hranici přežití. V posledních letech byl v Bangladéši spuštěn program pomoci nejchudším, který je prozaicky jednoduchý: domácnostem jsou dány krávy. Místně velmi hodnotné aktivum. 

Graf uvádí rozdíl ve změnách bohatství ("productive assets") mezi domácnostmi, které dostaly krávu ("Treatment") a které nikoliv ("Control"). Jak patrno, zatímco bez krávy se bohatství pomalu vytrácí, s krávou roste.

 

Tým ekonomů po dobu čtyř let sledoval tři tisíce domácností, které krávy dostaly, a zjistil, jak výrazně dokážou pomoci. Ne všem. Je-li domácnost tak chudá, že nemá vlastně nic, ani produktivní aktivum jí nepomůže. Nemají z čeho zaplatit dopravu píce či vybavení, nemohou rozvážet mléko – a nakonec skončí hůř než před darem. Jinak ale ekonomové zjistili, že v porovnání s domácnostmi, které nedostaly nic, se většina obdarovaných začala z chudoby rychle dostávat: nashromáždili o 14 % větší majetek.

Ač se příběh o kravách zdá triviální, analýza ukazuje na gigantické mrhání lidskými životy, které past chudoby způsobuje. Bez jednorázové pomoci, byť zdánlivě drahé, by se většina místních nemohla přeorientovat na výdělečnější práci a nezískala by 15krát více zdrojů, než byla hodnota pomoci. Chudí tedy na lepší život nemají, ano, ale není to jejich vina. 

 

Psáno pro Lidové noviny.