Bez vás to nepůjde

Při zvažování zásadních historických událostí, ať již pozitivních, či tragických, nejvíce zaujme charismatický vůdce. Dle teorie velkých osobností jsou to právě mimořádní jedinci, jejich neopakovatelná osobnost, úsilí, vize a unikátní nápady, bez kterých by k dějinám – posunujícím událostem nedošlo. Bez Krista by nebylo křesťanství, bez Hitlera 2. světové války, bez Forda automobilismu, bez Babiše desítek tisíc nadměrných úmrtí na covid-19.

Kritici namítají, že historické zlomy nazrávají další dobu a jsou ovlivněny velkými systémovými silami. Situace ve 20. a 30. letech minulého století v Německu by nějakého nacistu prostě zrodila – národovectví, revanšismus a antisemitismus byly mezi Němci normou, stačilo jich jen umně využít. Podobně sériovou výrobu spotřebního zboží, ať již aut, či čehokoli jiného, by někoho napadlo zavést.

Je těžké rozhodnout, který z těchto pohledů lépe odpovídá dynamice společenských posunů, jelikož je složité vyhodnotit, jak by se svět vyvíjel, kdyby určitého jedince nebylo. Nedávná studie ekonomických historiků pod vedením Saschi O. Beckera se o to však pokusila u rozmachu protestantství v 16. století.

Využili k tomu nově dostupných materiálů o korespondenci a životě Martina Luthera. Vliv Luthera totiž nebyl jen výsledkem jeho kritiky odpustků a teologických výzev katolické církvi, ale byl významně posílen jeho strategickým využíváním sociálních vztahů. Díky svojí neskutečné pracovitosti (a postupnému zlepšování poštovního systému) vedl korespondenci s téměř 130 osobnostmi po celé střední Evropě. Mezi adresáty byli nejen kněží, ale i šlechta, státní úředníci a bohatí obchodníci. Pravidelně vystupoval s kázáními v různých městech a na své univerzitě ve Wittenbergu vychovával zástupy studentů, kteří jeho učení předávali dále. 

Becker s kolegy se zaměřili právě na tato sociální spojení utvořená prostřednictvím dopisů, osobních návštěv a pěstování následovníků na univerzitě. I přes svůj workoholismus Luther nebyl schopen pokrýt všechna důležitá města. Někde měl síť vlivu větší, někde neznal nikoho – bylo tedy možné ukázat, jak se jeho přímý osobní vliv dokázal projevit. 

Podíl měst, která přijala protestantismus do roku 1530, podle charakteristik, zda tam byl adresát Lutherovi korespondence, jeho návštěvy, studenta či sumy všech jeho kontaktů (žlutá ano, oranžová ne). Obrázek byl přeložen a vytvořen pomocí ChatGPT z anglického originálu a čísla trochu nesedí. Originál zde.

Studie ukazuje, že byl sám schopen vytvořit multiplexní síť – vrstvenou a vzájemně propojenou sociální strukturu, která umožnila rychlé přijetí protestantských idejí. Města s přímými vazbami na Luthera měla více než dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že do roku 1530 přijala protestanství než jinak srovnatelná města – co do počtu obyvatel, univerzit, přístupu k splavným řekám či moři nebo velikosti trhu. Byla tak vyvrácena dosavadní vedoucí teorie, že protestanství za svůj vzestup vděčí hlavně knihtisku, který dokázal rychleji zpopularizovat obecnou nespokojenost s katolíky.

Výsledky ukazují, že jednotlivec s jasnou vizí a dobrými sociálními dovednostmi může změnit svět. Anebo obráceně: zůstaneme-li nečinní a nedokážeme pevně stát za svými ideály, nezmění se nic. Přenecháme budoucnost těm, kdo se jednat nebojí. 

 

 Psáno pro Lidové noviny.

Propaganda v plné síle

Tento sloupek bude o znepokojujícím výzkumu, který byl proveden těsně před jedním z nejvýznamnějších geopolitických zvratů posledních let – ruskou invazí na Ukrajinu. Jeho cílem bylo zjistit, jaký vliv má propaganda na obyčejné občany.

Autoři Suthan Krishnarajan a Jakob Tolstrup provedli velké sociologické šetření v Rusku v únoru 2021, rok před invazí, a získali tak vzácný předválečný pohled na ruskou psychiku, zejména na reakce Rusů na státem sponzorovanou propagandu.

Výzkumníci použili dotazníkový experiment s přibližně čtyřmi tisíci ruskými respondenty, jimž předložili fiktivní scénáře, které zahrnovaly provokace od Gruzie či Lotyšska, ať už bezpečnostní (rozmístění raket), nebo kulturní (omezení ruského jazyka ve školách). Po nich si respondenti přečetli variantní propagandistické reakce prezidenta Putina, od deeskalačních ("tyto akce nejsou přímým ohrožením naší země") až po eskalační ("akce jsou přímým ohrožením bezpečnosti naší země a budou opětovány"). 

Bez jakékoliv propagandy podporovalo vojenskou akci proti zmíněným zemím jen asi 8 % Rusů. Když však byli vystaveni propagandě, zejména bezpečnostním hrozbám, podpora vojenské agrese vyskočila nad 40 %. Mezi Putinovými příznivci se toto číslo vyšplhalo na 59 %, přičemž po vystavení propagandě bylo proti válce pouze 15 % z nich. 

Studie však především odhalila jeden velmi znepokojivý aspekt: jakmile se veřejné mínění přiklonilo k agresi a proválečné tužby pevně zakořenily, ani Putinova deeskalační prohlášení už nesnížila podporu války. To naznačuje výrazný problém při zvrácení nálad veřejnosti, jakmile byly zformovány účinnou propagandou.

Narativ o vnějších hrozbách, umocněný mocným vůdcem, zabetonuje veřejné mínění směrem k podpoře vojenské agrese. Na takové válečné sentimenty pak ale musí reagovat i protistrana. Výzkum kolegy Michala Smetany z Pražského centra pro výzkum míru a dalších spolupracovníků ukazuje, že třeba v Německu se zvýšila ochota použít jaderné zbraně na ruská vojska z 6 % na dvojnásobek, v Nizozemsku je dokonce přes pětinu respondentů nyní ochotno hodit atomovou bombu na ruské vojáky. Takový názorový posun může být (a je) ruskou stranou jednoduše zneužit jako správnost výchozích varování a potvrzení národního ohrožení.

Porovnání německých ("DE") a nizozemských ("NL") responentů v ochotě užít jaderné zbraně. Porovnání mezi lety 2020 (šedá) a 2022 (černá) u různých scénářů, třeba zaměření jaderného výbuchu na vojsko ("targeting Russian military units") nebo demonstrativní užití bomby ("demonstrative explosion to deescalate"). Jak patrno, ochota radikálně vzrostla.

 

Často si neuvědomujeme, že jakmile jsou názory a postoje veřejnosti zakořeněny, je extrémně obtížné je změnit, protože se stanou standardním pozadím života. Zvažte tradici vánočního stromku. Lidé porazí či koupí kompletně zdravý stromek a vystaví si jej v bytě. Na umírající dřevinu věší jídlo a třpytky. Až stromeček uschne, vyhodí jej. Chování neodlišitelné od psychiatrického onemocnění. Tradice je však tak pevně zakořeněna v naší kultuře jako něco, co je obvyklé, co je dokonce jediné správné, že se stala součástí našich životů bez většího zpochybňování. A zkuste teď někoho přesvědčit, aby stromek nazabíjel.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Přesvědčit lze každého

Jak mluvit s někým, kdo bagatelizuje ruskou invazi na Ukrajinu, nevěří na závažnost covidu-19 či třeba obhajuje poslední prezidentovu milost? Psychohygienickou radou je se takovým lidem vyhýbat. Drží-li někdo takové názory, musí zavile ignorovat dostupné informace či je jeho hodnotový žebříček natolik zvrácený, že jakákoli debata by k ničemu nevedla. Nedávný experiment ale ukázal, že je možné přesvědčit každého. 

Politologové David Broockman z Kalifornské univerzity a Joshua Kalla z Yalovy univerzity ve svém výzkumu zaplatili divákům Fox News, aby koukali měsíc na konkurenční CNN. Obě televizní stanice se přitom v daném období, v září 2020, od sebe nemohly lišit více. 

Fox News je extrémně pro-republikánská stanice, kterou sledují výlučně republikáni. Zprávy mají typickou strukturu, v níž jsou za všechny neduhy odpovědní členové Demokratické strany, liberálové, zatímco Republikánská strana je majákem rozumu a pravých, tedy konzervativních hodnot. Pochopitelně televize stála za Donaldem Trumpem, po Trumpově prohře lhala o rozsáhlých volebních podvodech, které jej údajně musely o výhru připravit. Sebemenší protest proti Trumpově vládě, zejména protesty proti zabíjení Afroameričanů policisty, byl prezentován jako útok na americké hodnoty. Covid-19 byl prezentován jako rýmička, počet mrtvých nebyl zprvu vůbec referován. Fox News prezentovala nejhrubší nesmysly o škodlivosti očkování.

Naopak CNN se prezentovala jako nestranná televize, nicméně během Trumpovy vlády k němu a jeho vládě byla velmi kritická (což se projevilo i tím, že Trump o CNN šířil pomluvy a slovně napadal její moderátory a novináře). CNN pokrývala covid-19 extenzivně, jak v jeho bezprostřední smrtelnosti, tak dlouhodobých dopadech a výhodách očkování.

Grafy ukazují markantní odlišnost nejfrekventovanějších témat mezi oběma televizemi. Nahoře modrá CNN vede s tématy, jak Trump neochránil USA před covidem-19, závažnost nemoci či bezpečnost korespondenčních voleb. Jak patrno, Fox News se o tématech skoro nezmiňuje. Na druhé straně Fox News zejména referuje o extrémistických rasových teoriích Bidena a demokratů, negativních důsledcích daných teorií a informacích bagatelizujících covid-19 a jeho důsledky.

V rámci experimentu politologové nabrali skoro 800 dobrovolníků z řad diváků Fox News, jimž výzkumníci nabídli, že získají 15 dolarů za každou hodinu sledování CNN, a to až sedm hodin denně. Jelikož dobrovolníci mohli pochopitelně podvádět, výzkumný tým jim předkládal testy ověřující, zda ví, co zrovna na CNN běželo (kupř. jaký host se zrovna objevil v nějakém pořadu). Většina dobrovolníků testy prošla zodpovězením 14 z 15 otázek dobře – CNN tedy opravdu celý měsíc pečlivě sledovali.

Nejpozitivnějším výsledkem výzkumu je důkaz, že i silně držené názory lze za měsíc posunout; ne moc, ale jde to. Republikáni, kteří byli placeni za sledování CNN, změnili svá přesvědčení, že za vlády demokratů budou mnohem více stříleni policisté protestujícími, o 12 procent. Skoro o sedm procentních bodů se zvedla jejich podpora volby korespondenční metodou (do té doby tabu, jelikož republikáni mylně věří, že jsou korespondenční volby vždy zmanipulované). O pět p. b. narostl souhlas s tím, že existují dlouhodobé zdravotní komplikace s covidem-19. Některé názory se však nepohnuly, kupř. že policie zachází s bílými i černými Američany stejně. 

Především však klesla jejich bezmezná důvěra ve Fox News jako média předkládajícího hlavní zprávy pravdivě. Nahlédli, že o důležitých událostech Fox News nemluví, místo toho nastavuje agendu prezentovaných zpráv tak, aby uškodila demokratům. Své straně tak přestali tolik věřit. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Dejte pokoj s idioty. Jak mluvit o covidu

Proč Češi neomezili fyzické kontakty, proč manažeři a vlastníci firem nenařídili práci z domova, proč jsou farmářské trhy a sousedské sešlosti plné dacanů bez roušek? Fiasko s dodržováním pravidel proti šíření koronaviru pramení z řady selhání. Nejzbytečnější z nich je chaos v komunikaci.

Vzdělávat, omezovat nejistotu lidí konzistentní a aktivní konverzací s veřejností a zájmovými skupinami mohl být jeden z nejúčinnějších, a přitom nejlevnějších způsobů, jak nezvyšovat počet nemocných.

Odhad dopadů opatření na snížení růstu nemocných (vyhodnocený pomocí několika statistických metod); v popředí je zrušení setkávání malých skupin lidí, dostupnost ochranných pomůcek, 8. je vzdělávání a komunikace s veřejností. Výsledky je třeba brát jako dynamicky se vyvíjejícíc; kupř. zavření škol patrně nemá (pdf) tak velký dopad, jak je zde kalkulováno atp.

 

My přece nic nevěděli

Pro pochopení, co se v české společnosti děje, se posuňme o pár let zpátky a nějaké kilometry na sever. V letech 2015 a 2016 proudili do Švédska žadatelé o azyl a země čelila náhlé nutnosti se o všechny ty lidi postarat a někde je ubytovat. Rozmístění do ubytoven a domů měl na starosti centrální úřad, nikoliv lokální politici, a azylanti se po Švédsku rozváželi bez ohledu na politické, náboženské nebo ekonomické charakteristiky okresu. Ekonomku Eleonor Freddiovou z Tilburgské univerzity zajímalo, jak se měnil zájem Švédů o osudy utečenců, v závislosti na tom, jak intenzivní migrační krizi čelí zrovna jejich město.

Zjistila, že čím víc žadatelů o azyl pobývalo v jejich okolí, tím míň Švédy zajímaly zprávy o nich. Zejména, zmiňoval-li článek jejich město či čtvrť jménem. Paradox odporující každé poučce psychologie komunikace, lidi přece vždycky přitahují informace o nich, o jejich známých, o místě, kde žijí, a jeho okolí. Současně klesalo googlení slov spjatých s charitou a pomocí jako „červený kříž“. Freddiová analýzou titulků zpráv zjistila, že lidé z okresů s vysokým počtem žadatelů o azyl mnohem méně klikali na emocionální články o špatných životních podmínkách emigrantů. Vůbec nejmíň otevírali texty, které byly o dětech a nemocných. Empatie by jim totiž nedovolila být k jejich osudu chladní, kdyby si články přečetli. Morální tlak konat by byl silný, proto se zprávám raději vyhýbali.

Lidé se vyhýbají informacím, které hrozí změnit jejich morální cítění. Raději nepátrat, nevědět než poznat pravdu a muset konat. Neznalost osvobozuje od odpovědnosti. 

Nechávejte ústupovou cestu

Ignorování eticky relevantních informací je pro psychické zdraví nezbytné. Zjišťovat, kde všude bychom se měli chovat jinak, „morálněji“, by vedlo k paralýze. Je to jednoduché: zahltilo by se nám uvažování. Komu finančně pomoct? Mám přispět na vzdělávání znevýhodněných dětí nebo omezit odpady? Kupuji salám firmy, která zneužívá dotace? Zabil jsem kolemjdoucího nebo zákazníka nenošením roušky?

Pokud se začnete rozčilovat, že jenom idiot ještě nezjistil, že má nosit roušku a omezit fyzický kontakt s cizími lidmi, nebo nevěří v počet mrtvých a nakažených, znemožňujete právě těmhle lidem, aby fakta přijali a případně akceptovali i opatření. Věda zná exaktně nula příkladů, kdy člověk, kterému vulgárně nadávají a který se donekonečna setkává s pohrdavým „my ti to říkali“, uznal, že se ve všem mýlil a vydal se bez váhání správným směrem.

Nepohodlná pravda

Informace konzumují pozornost, která je nutně limitovaná. Každá krize přitom exploduje daty, informacemi a názory – většinou nepravdivými. Lidé je proto musí mnohem intenzivněji filtrovat. Nejúčinnější metodou je omezení na už existující přesvědčení a na postoje blízkých. Když „vím“, kdo je důvěryhodný, co je pravda, co si myslí lidé jako já, oceňuju informace, které tyto názory a vidění podpoří. Svět pak dává smysl a je předvídatelný. Média zejména v létě preferovala experty a autority, podle kterých se covid nezdál být hrozbou, téměř nikdo nedodržoval preventivní opatření a mnozí lidé tento pohled přijali za svůj a několik měsíců podle něj jednali.

Problém tohoto filtru je, že vede k chybám a k polarizaci. Nikdo není schopen správně zpracovat všechny informace, v něčem se nutně bude mýlit. Když ale vnímá jen informace, které ho utvrzují, chyba se násobí, člověk se vzdaluje od reality čím dál víc a změnit názor a chování je náročnější a náročnější. Člověk se přirozeně bojí, že ztratí tvář, úctu, že bude za hloupého, neinformovaného nebo slabého. Uznat chybu by znamenalo zpochybnit všechno, co dosud dělal a hlásal, a tak nastupuje racionalizace čímkoliv, co se hodí: pacienti s koronavirem by umřeli na něco jiného; aspoň se promoříme; ekonomika musí dál šlapat; lékaři klamali; experti nepřišli.

Jak v jednom skeči říká britský komik John Cleese: „Mít oponenty je úžasné, protože můžete předstírat, že všechny špatnosti světa způsobili oni, zatímco všecko dobro je právě ve vás.“ Tato kognitivní disonance – lidé nepřijmou fakta, protože by ohrozili svou sebeúctu, je nesmírně silný a těžce překonatelný psychologický mechanismus. Je totiž extrémně užitečný. Zajišťuje, že ze situací vycházíme jako bezchybní a nevinní. Zvažte, že žádné noviny, televize ani jiné médium se neomluvily, že šířily o covidu bludy – naopak, všichni novináři věří, že informovali objektivně, popřáli přece sluchu všem názorům. Nejde jen o novináře, i v tuto chvíli jsou na sociálních sítích nejvíc sdílené zprávy a videa zpochybňují nebezpečnost covidu.

Myslíte, že Němci žijící v okolí bývalých koncentračních táborů jsou tolerantnější a kosmopolitnější, protože jejich předci zažili ultimátní důsledky netolerance a xenofobie? Nejsou. Přijmout, že někdo z rodiny byl zapojen v zabíjení a třeba i nepřímo se podílel na hrůzách nacismu, je psychicky těžké. Pohodlnější je víra, že některé skupiny lidí skutečně nemusí být rovnocenné a „něco“ na tom nacismu muselo být. Stejné výsledky ukazují i studie z USA. Rodiny dlouhodobě žijící u bývalých otrockých plantáží jsou obecně méně tolerantní k černochům. Příští rok budou někteří čeští politici stát na zemi, ve které budou jejich vinou pohřbeny tisíce nebo desetitisíce mrtvých kvůli covidu, a v panující recesi budou prohlašovat, jak rozumnými opatřeními zachránili ekonomiku a pomohli potřebným. A mnoho voličů jim dá za pravdu.

Toxické výhružky

„Vždyť teď už ale každý musí vidět důsledky ignorování epidemiologických pravidel,“ říkáte. Ne, nevidí. Typickým příkladem tzv. motivovaně vychýleného vnímání je interpretace zápasu různými sportovními fanoušky. V klasickém experimentu američtí psychologové Albert Hastorf a Hadley Cantril ukázali stejný záznam hry fanouškům obou hrajících týmů. Měli ohodnotit hru. Podle studií to z výpovědí vypadá, jako by se fanoušci různých týmů dívali na dva různé zápasy. Hru prožívali i popisovali úplně jinak. Co pro jednu stranu byl malý šťouchanec nebo dokonce něco, co fanoušci vůbec nezaznamenali, byl pro tu druhou jasný, nepřehlédnutelný faul. Říjnový projev někdejšího ministra Romana Prymuly představoval pro některé konečně informující a jasné vystoupení, pro jiné strategický Babišův krok, jak prostřednictvím tehdy důvěryhodného experta varovat veřejnost, pro další Babišova zbabělost vystoupit nebo Prymulova apokalyptická exhibice.

Je-li důvěra v autority ztracena, mizí i respekt k pravidlům, která zavádějí, co hůř: lidi je pak nedodržují z principu. Říká se tomu psychologická reaktance, česky furiantství. Každý má různě intenzivní potřebu osobní důležitosti a svobody. Je-li napadena, byť triviálně nebo i zdánlivě, silná averze vůči omezující autoritě vede k vzdoru a pohrdání. Pro člověka je neposlušnost cestou, jak dát najevo svou autonomii. Ilustrativní je německý experiment s loterií. Lidé mohli zalhat, kolik jim padlo na kostce bodů – nikdo nesledoval, kolik ve skutečnosti padlo a měli výsledek jen hlásit – a vydělat si nečestně pár eur. Účastníci obecně lhali málo, a když je výzkumníci nechali podepsat pochopitelný morální slib Tímto prohlašuji, že se budu chovat čestně, nepodváděl skoro nikdo. Lidé chápali situaci a jsou v zásadě čestní.

Jiné skupině hráčů před začátkem experimentu dali podepsat slib Tímto prohlašuji, že neporuším pravidla popsaná v pokynech. Porušení pravidel může vést k vyloučení ze všech budoucích experimentů. Téměř všichni podepsali. Leč absence vysvětlení pravidel, co a proč nakazují a vůbec výhružný styl vedly k tomu, že dvě třetiny lidí začaly lhát a podvádět. Tím je s komunikací konec. Nejde-li lidi přesvědčit, pro udržení pravidel pak nezbývá nic jiného než drakonická opatření a tvrdé tresty.

 

Strategie pro změnu názorů (svých i cizích)

Buďte k sobě upřímní. Zvažte, na základě jakých informací, za jakých okolností nebo z jakých osobních důvodů byste sami byli ochotni změnit názor. Odpovíte-li si, že nikdy, protože nemáte žádné osobní priority a stojíte vždycky na straně pravdy – pak radši s nikým nemluvte.

Zvažte perspektivu druhých. Přesvědčovat o rizicích kolapsu nemocnic někoho, kdo kvůli opatřením ztratil práci, hrozí mu exekuce a vidí, jak jeho dítě nezvládá on-line výuku, je arogance. Téměř nikdo nevládne pochopením pro záležitosti, které ho ničí. Namístě je empatie a uznání, že se vybírá z různě špatných opatření – a některá dopadnou na určité skupiny obyvatel mnohem tragičtěji než na jiné.

Uznejte složitost světa. V počátcích epidemie nikdo nevěděl, jaké můžou být důsledky viru, a během epidemie došlo k inflaci informací. Málokdo má schopnost a čas je sledovat. V podstatě jakékoliv původní názory na vir i na boj proti němu byly odůvodněné, vezmeme-li, jak málo bylo prokazatelně známo. Dosud neexistují důkazy, jak epidemii „nejlíp“ „řídit“; navíc různá opatření mají v různé fázi epidemie různou efektivnost u různých skupin lidí.

Přesvědčujte včas. Lidé se v názorech utvrzují, proto je u „přesvědčených“ dobré otevřít dílčí téma, které je pro ně nové. Nepřesvědčíte-li o bezprostřední nebezpečnosti covidu, je dobré zmínit jeho možné dlouhodobé, skryté dopady. Jde o novou nemoc a objevujou se důkazy o dlouhodobých negativních dopadech na zdraví uzdravených.

Nehodnoťte, ukažte cestu. Debata, jestli mrtvých „je“ či „není“ moc, zda české nemocnice „vydrží“ či „ne“, je prázdna smyslu. Jak je patrné, mýlit se bylo přirozené a zčásti neodvratné. Užitečnější než hodnotit je mluvit o tom, jak konkrétně věci fungují – uvažování nad procesem není natolik závislé na předchozím názoru, jak se věci mají. Zvažme ilustraci exponenciálního růstu na příkladu leknínů. Ty každý týden zdvojnásobí zarostlou plochu. Po dlouhých 48 týdnech pokryjou polovinu jezera. Za kolik týdnů pokryjí jezero celé? ... Hned týden následující. Pochopení tohoto principu pak znemožňuje vyřknout při exponenciálním růstu nakažených větu, že nemocnice „vydrží“ – i když se budou zdát těsně před kolapsem poloprázdné.

 

Psáno pro Finmag.

Založeno na tomto našem krátkém článku publikovaném v časopise Society.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Výkonný kreativní ředitel britské agentury OgilvyOne vám pomůže pohlédnout na svět svěžíma očima – jeho knihu ale sráží neznalost současné ekonomie i roztěkanost.

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Kniha Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense („Alchymie: Překvapivá síla nesmyslných myšlenek“) Roryho Sutherlanda je plná vtipných nápadů, jak taky můžeme řešit či alespoň nově chápat osobní i společenské problémy. Nicméně v záplavě tipů, jak manipulovat myšlením lidí, tkví i její slabost. Čtenář se sice baví, ale pro nedostatek hlubších myšlenek už po chvíli netuší, co se tu vlastně prodává.

Čtyřiapadesátiletý Sutherland, který strávil většinu kariéry ve skupině agentur Ogilvy & Mather, vykopává odvážně: „Nikdo ve veřejném životě nevěří v magii ani nedůvěřuje těm, co ji praktikují.“ Tvrzení vzbuzuje minimálně zájem o to, jaké drogy autor míchá. Čtenář se však rychle dovtípí, že alchymie je v Sutherlandově pojetí prostě psychologie: „Naše kultura oceňuje měření věcí místo porozumění lidem, proto moc nehledá ani neuznává psychologická řešení problémů.“ Sutherland v davu autorů podobných pop-psychologických knih (od Myšlení rychlé, pomalé přes Šťouch po Mžik) hereticky hlásá, že problémy, které jsou řešitelné logicky, rychle mizí, protože na logickou odpověď prostě někdo přijde. Přetrvávají proto problémy, které je nutné rozlousknout alchymií – psycho-logicky a kreativně.

Knihu Alchemy: The Surprising Power of Ideas That Don't Make Sense od: Rory Sutherland vydalo letos nakladatelství WH Allen.

 
Status především

Jak by šlo řešit přecpané vlaky a nespokojené cestující v každodenní špičce? Logickou odpovědí je stavět více tratí pro více vlaků a vagónů. Jde o řešení nákladné, zatěžující životní prostředí a přirozeně tedy narážející na rozpočtové a jiné limity. Sutherland vybízí, abychom změnili perspektivu: problém je přece v nespokojenosti cestujících. Psychologické problémy vybízí k psychologickým řešením. Dle Sutherlanda jsou stojící naštvaní proto, že závidí sedícím a cesta je pro ně nepohodlná a dlouhá. Řešením by tedy měla být změnit vnímání statutu, nepohodlí i délky jízdy. Vlaky by mohly mít úzkou část pro sezení s místenkou uprostřed, aby si zákazníci stále mohli koupit vyšší statut sedícího, zatímco po stranách s výhledem by byli pohodlně vypolstrované chodby, s USB přípojkou a místem na uložení věcí. Průměrná spokojenost cestujících by vzrostla, aniž by musel vyjet jediný vagón navíc. Zda by nápad fungoval, by nám řekl až praktický experiment, bezesporu však stojí za zvážení.

Sutherland doporučuje podobné přerámování řady otázek. Třeba: proč ženy kupují kosmetiku či drahé značkové prádlo či šaty? Aby se mužům více líbily? Stěží. Mužům se líbí nejvíce nahé ženy. Z psychologického pohledu jsou tyto nákupy spíše nástroje na zvýšení sebevědomí. Po dvouhodinovém líčení a v šatech s mnohatisícikorunovou visačkou se žena prostě cítí lépe. Podobně si ani většinou nečistíme zuby kvůli jejich zdraví. Téměř nikdo nesahá po kartáčku, když sní sladkost, naopak téměř každý si čistí zuby, jde-li na rande. Sutherland těmito příklady ilustruje, že „konvenčně racionální“ zdůvodnění chování jsou často chybná. Řešíme svůj status, chceme vypadat před ostatními lépe. Odkrytí těchto – často podvědomých – motivací pak umožňuje měnit život, a to svůj i druhých, což se v marketingu hodí zejména.

Slamění ekonomové

Knize chybí konzistentní myšlenka, která by spojovala Sutherlandovy inspirativní vhledy. Své ilustrace zakončuje obvykle konstatováním, že je lidské myšlení magie. Pohříchu za kostru Alchymie využívá typickou berličku autorů pop-psychologie: ekonomie předpovídá toto, ale ve skutečnosti jsou lidé mnohem složitější. Snad na každé třetí stránce se dozvíme, jak jsou ekonomové mimo mísu, omezení, rigidní a nekreativní. Jako navigace v autě: spočítají nejkratší trasu k cíli, ale ignorují, že tato cesta bude tím pádem brzy plná a řidiči někdy chtějí jet i dlouze, pokud si při tom užijí panoramatické výhledy. Metafory, kterou vedou k nulovému poznání.

Bez těchto impertinencí by však bylo mnoho pasáží knihy k uzoufání banálních. Musíme se proto dozvědět, že dle ekonomů je reklama zbytečná a nenávidí ji (!), aby Sutherland mohl otevřít argumentaci, jak značky a výdaje na reklamu ve skutečnosti signalizují, že výrobce je ochoten vynaložit na svoji reputaci obří zdroje, proto mu spotřebitelé věří. (Proto prý hoverboardy, segwaye a podobné kolonožky v prodejích nenaplnily očekávání. Vyráběl je kde-kdo, ač žádná uznávaná značka – spotřebitelé proto celému segmentu nevěřili.)

Zvažme také pasáž, ve které Sutherland vysvětluje, že by „každý ekonom“ (!) doporučil divadlům ke zvýšení obratu rozšířenou praxi rozesílání nabídky zlevněných vstupenek. Ve skutečnosti zájem o „zlevněná vystoupení“ radikálně klesá, protože lidé nechtějí chodit na hry, které jsou zjevně tak neoblíbené, že je divadla musí zlevňovat. Sutherland míní, že to „nedává dle ekonomické teorie žádný smysl.“ Pár stran nato odkrývá, že by obchody neměly zlevňovat všechny položky, ale spíš pořádat nárazové akce a tisknout slevové kupóny. Prý tím spotřebitelům nabízejí pocit, že dostali lepší nabídku než ostatní. Když obchody soustavně nabízejí nízké ceny, iluze spotřebitelů, že koupí lépe než druzí, se prý rozplyne. Navíc mohou spotřebitelé obchod vnímat jako nekvalitní diskont. Uplatněný kupon zato nabízí pocit vítězství.

Královské bonmoty

Sutherland je zkrátka mimo v tom, co ekonomie není či nedělá. Vždyť studium toho, jak se lidé chovají, a naopak ignorování toho, co říkají, že je motivuje, má současná ekonomie ve znaku. Čtenář znalý díla třeba Tima Harforda či knihy The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od Kevina Simlera a Robina Hansona (jejíž recenze vyjde na Finmagu v příštích týdnech), tady nenajde až tolik heuréka momentů. Sutherland také nerad přiznává, že mnoho problémů není řešitelných jen lepším marketingem. Například strmý nárůst cestujících ve vlacích už nepůjde řešit sebelepším designem vagónů.

Kniha ale stále stojí za přečtení. Obsahuje mnoho příkladů, jak neintuitivně fungovaly různé PR kampaně – proč se Red Bullu daří, i když je drahý, spíše nechutný a ve velmi malé plechovce? – a Sutherland se z příběhů snaží vykřesat poznání lidské duše. Nadto píše svižně a vtipně. A jeho bonmoty, často schované i v poznámkách pod čarou, jsou skvosty: „Květina, to je vlastně plevel s rozpočtem na reklamu“.


Psáno pro Finmag.

Pravda a lež

Jediný lidmi vytvořený objekt přímo viditelný z vesmíru je Velká čínská zeď. Květ slunečnice se otáčí za sluncem. Přemíra cukru u dětí vyvolá nekontrolovatelnou aktivitu a neposlušnost... I když se tvrzení zdají být až fádně jasná, dokázali byste uhodnout, které/á z nich neplatí?

Otázka je trochu chytákem, protože není pravdivé žádné z nich. Velká čínská zeď je poměrně útlá, i v maximu šířky nedosahuje více než 10 metrů. Navíc má podobnou barvu jako většina jejího okolí. Kdyby byla vidět z vesmíru ona, byly by i všechny dálnice – což nejsou. U slunečnic je věc trochu složitější, protože listy a poupata se za sluncem skutečně otáčejí, rozkvetlé květenství se ale nehýbe a trvale směřuje k východu. Vliv cukru na hyperaktivitu dětí je zase jednoznačná nepravda. Žádná vědecká studie nebyla zatím schopna ukázat, že by se děti staly nezbednější jen proto, že snědly sladkosti, čokoládu či i rafinovaný cukr. Pověra setrvává v myslích rodičů asi proto, že mohou zlobivost svých ratolestí na něco svést.

Přesto si je naprostá většina lidí jista pravdivostí alespoň jednoho tvrzení. Mnozí i poté, co se dozvědí, že jde o nepravdy, nejsou schopni uznat, že se mýlí. „Určitě je to pravda, četl či slyšel jsem to už mockrát.“ Stokrát opakovaná lež se stala pravdou. (Mimochodem, v Česku se autorství teze často přisuzuje Josephu Goebbelsovi, nicméně neexistuje žádný důkaz, že by tuto či podobnou frázi vymyslel či pronesl.)

Fenomén opakovaných lží nakonec velkou částí občanů považovaných za pravdy je na výslunní zájmu společenských věd zejména poté, co se Donald Trump stal prezidentem USA. V předvečer voleb byly totiž nejsdílenější, nejlajkovanější a nejkomentovanější články na sociálních médiích zjevně falešné – což iniciovalo dosud nekončící debaty, do jaké míry mohou falešné zprávy ovlivňovat volby (a to nejen v USA).

Američtí psychologové Gordon Pennycook, Tyrone Cannon a David Rand (pdf) se proto jali otestovat, zda opakování nepravdivých informací skutečně vede k tomu, že je lidé považují za pravdivější. Účastníkům svého experimentu v 1. kole ukazovali titulky pravdivých i nepravdivých zpráv a žádali je o zhodnocení, zda by podobné zprávy sdíleli svým blízkým. Šlo o desítky zpráv, pozitivních i negativních, o faktech i o různých politicích. Třeba, že Trump poslal vlastní letadlo, aby přivezlo 200 mariňáků z Iráku v roce 1991 (nepravda) nebo že Trump slíbil, že bude ochraňovat práva gayů (pravda).

Nato účastníci v 2. kole vyplňovali dlouhý osobní dotazník a na konci experimentu, v 3. kole, měli u dalších titulků zpráv ohodnotit, zda je považují za pravdivé či nikoliv. Do této poslední fáze však byly někdy zamíchány i zprávy z 1. kola experimentu – některé falešné zprávy účastníci tedy viděli dvakrát. Bylo možné zkoumat, zda „seznámení se“ se zprávou zvýší hodnocení její pravdivosti vůči zprávám, které účastník viděl poprvé. Pohříchu se potvrdilo, že lživé zprávy, které lidé již jednou viděli, hodnotili jako pravdivější. Konejšivým výsledkem bylo, že lživé zprávy jako celek byly hodnoceny jako trochu méně pravdivé než skutečné pravdivé zprávy.

Šokováni výsledky se psychologové snažili zjistit, co by pomohlo, aby lidé opakovaným lžím nezačali věřit více. Provedli další experiment a u falešných zpráv uváděli upozornění, že zpráva je považována za nepravdivou nezávislou institucí ověřující fakta (analogií českého projektu Demagog.cz). Bohužel ani tato varování nezměnila stejný trudný závěr – lidé opakovaným lžím věřili více. Varování měla i nečekaný negativní efekt: účastníci experimentu všechny zprávy – pravdivé i nepravdivé – najednou posuzovali za méně pravdivé. Upozornění, že jsou bombardováni falešnými zprávami nevedlo k ignorování falešných zpráv, ale k obecnému pocitu nedůvěry ve zpravodajství.

Graf ukazuje vyšší hodnocení přesnosti zpráv ("Accuracy rating") účastníky experimentu, pakliže je viděli opakovaně - v 1. i 3. kole experimentu (červená, "Familiarized") než zpráv, které viděli poprvé (modrá, "Novel"). Zároveň je patrno, jak malý vliv mělo upozornění ("Warning"), že jsou zprávy nehodnověrné.

 
Pouhé jediné zopakování lži navodí pocit, že je na ní cosi pravdy. Některým lžím jsme přitom vystavování měsíce a roky. Zvažme, jak silným klamům můžeme věřit.

Jediným pozitivním výsledkem studie je, že lidé nevěří i opakovaným lžím, pakliže jsou v rozporu s elementárním vzděláním, třeba že Země je perfektní čtverec. Ministerstvo školství by se mohlo zamyslet, zda osnovy necílit více na učení, jak kriticky ověřovat informace. Schopnosti pro blaho národa asi důležitější než znalost, že Země je rotační elipsoid.


Psáno pro Lidové noviny.

Jak naočkovat kritické myšlení

Volby vždy dodají příklady neinformovanosti, zmatenosti či prostého nezájmu mnohých voličů. Jsou ale lidé beznadějně odsouzeni zavírat se v malé bublině oblíbených názorů a triviální zábavě? Přelomový americko-čínský experiment naznačuje, že ano. Nicméně úplně zatraceni také nejsme.

„Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti […] pravdu neměl Orwell, ale Huxley.“

Citace pochází z předmluvy klasiky Ubavit se k smrti Neila Postmana, která porovnává dvě nejslavnější dystopie – romány Konec civilizace Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella. Podle Postmana nám hrozí spíše budoucnost, jakou předvídal Huxley.

Nevědomost občanů liberálních demokracií nemusí být podle Postmana nakonec odlišná od neinformovanosti obyvatel cenzurujících diktatur, pokud lidé nebudou schopni či ochotni vyhledávat a ověřovat informace. Postman upozorňuje, že konzumace zpráv se může stát pouhým rozptýlením. Zprávy se nebudou promýšlet, ale pouze prociťovat. Jejich ověřitelnost, pravdivost, úplnost přestanou být důležité. Podstatné bude, jestli se líbí a baví nás. Zdá se, že to sedí – přestože máme doslova na pár kliknutí v dosahu informační zdroje, které by ukázaly, jak jsou naše představy o světě zavádějící, neúplné či i zcela scestné, málokdo má zájem svoje názory podrobit testu objektivnosti.

Co kdyby najednou zmizel velký čínský firewall?

Skutečně ustrneme v tetelivé myšlenkové laxnosti? Odpovědět se pokusili ekonomové Yuyu Chen z Pekingské univerzity a David Yang ze Stanfordovy univerzity. Uskutečnili experiment (pdf), jak náhodně získaný přístup k mnohem kvalitnějším zdrojům informacím ovlivní myšlení mladých lidí.

Nabrali 1800 čínských studentů a vybraným na víc než rok zaplatili velmi efektivní software (virtual proxy network, VPN), který dokázal obejít čínskou cenzuru internetu. „Velký firewall“ čínského Ministerstva veřejné bezpečnosti od roku 2003 blokuje řadu západních internetových služeb a zpravodajských serverů. Bez VPN se z Číny nepřipojíte na Google, YouTube, Facebook, Twitter, Instagram či Blogspot (ani na většinu pornografických webů). Nemůžete sledovat nebo číst CNN, New York Times, Guardian, BBC, Bloomberg nebo Wall Street Journal. Myšlení většiny Číňanů proto formuje jen státní propaganda. Náhodně vybraní studenti získali příležitost objevit necenzurovaný svět informací o své zemi a o světě vůbec. Výzkumníci na oplátku získali možnost zkoumat, jak nabyté informační svobody využijí.

Polovina studentů software nevyužila vůbec, což lze jednoduše vysvětlit strachem ze státních orgánů. Pohříchu však ti, kteří software začali využívat, si téměř vůbec neprohlíželi zpravodajské či názorové servery. Zůstali u oblíbených, státních. Suverénně u nich vyhrály stránky poskytující zábavu typu YouTube či Facebook, dále pak služby Googlu a pornografické weby (pro zajímavost – na ty chodilo 77 procent studentů a 62 procent studentek). Na zahraniční zpravodajské servery se nepřipojila ani tři promile studentů.

Kritické myšlení se dá naočkovat

Chen a Yang proto začali skupinu náhodně vybraných studentů motivovat, aby si zpravodajství četli. Uvažovali, že běžný student neví, co neví. Nemá ponětí, jak moc jsou jeho názory pokřiveny propagandou a jak cenzura hrubě rámuje diskuzi. Nezná-li student hodnověrnější zdroje informací, nenapadne ho, že by pro něj mohly mít nějakou hodnotu. Oba ekonomové proto vytvořili kvíz z článků v New York Times a za správné odpovědi studenty peněžně odměňovali – a čtenost novin skutečně vylétla. Ekonomové nato zkoumali, zda i poté, co s kvízy přestanou, si studenti udrží vytvořený návyk a budou dále zahraniční zpravodajství sledovat. Zde jejich výzkum nabízí naději: studenti pokračovali a zahraniční zpravodajství sami vyhledávali. Doba, kterou strávili na zpravodajských serverech, se zečtyřnásobila a i poté, co experiment skončil, si 23 procent studentů začalo samo platit kvalitní VPN, aby mohli zahraniční weby dál sledovat.

Průměrná doba (v minutách) strávená na stránkách New York Times týdně mezi studenty, kteří získali jen software na obejití čínského firewallu (modrá linka, "Access") a mezi studenty, kteří byli navíc i podporováni placenými kvízy (červená linka, "Access+Encour."). Placené kvízy fungovaly pouze od února do půlky března 2016. Čárkovaná čára značí procento článků, které byly politicky citlivé (jako únik panamských dokumentů, výročí čínské kulturní revoluce atp.).

Nezůstalo přitom jen u zájmu o zakázané weby, Chen a Yang později odkryli, že u studentů sledujících zahraniční zpravodajství se trvale posunulo vnímání čínské reality. Přestali natolik důvěřovat své vládě a státem poskytovanému zpravodajství, přestali bezmezně věřit v trvalý ekonomický růst a boom čínských akciových trhů. Začali být kritičtější k budoucnosti své země a byli ochotnější Čínu opustit (třeba jako výměnní studenti).

Obecně Chenův a Yangův výzkum potvrzuje, že pravdu měl skutečně Huxley. Jakmile lidé přivyknou určitému myšlení či životu, spontánně je už nenapadne své názory zpochybňovat nebo hledat nové perspektivy. Nerozeznají už hodnotu vidět svět jinak. Věnují se tomu, co je baví (což rozhodně není studium zpochybňujících informací). Tyto tendence lze zvrátit, nikoliv však kampaněmi, psaním novinových příspěvků nebo komentářů, ale cíleným a pracným naváděním bližních, aby pro sebe objevili svět bohatší na informace, než je ten, ve kterém žijí.


Psáno pro Finmag.

Rozvíjí se věda jeden pohřeb za druhým?

Přestože vědci usilují o růst lidského pozvání, i ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení, budování reputace či nepotismus. Techniky výzkumu či oblasti zkoumání význačných vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než u začínajících výzkumníků. Vědecké celebrity tak snadněji získávají granty pro svoji práci, editoři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů. Nepoužívá-li či přímo odsoudí jiné techniky, nedokáží se tyto jiné přístupy rozvinout a pokrok oboru ustrne.

Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin (pdf) se jali otestovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných, s nimi dříve nespolupracujících výzkumníků. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků u kolegů po smrti hvězdy radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo více dařit, publikovali více svých myšlenek a do 5 let propad publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více dalších vědců a byly více citovány).

Vývoj publikační aktivity spolupracovníků hvězdného vědce (tmavší linka, "Collaborators") a "výzkumníků z venku" (světlejsí linka, "Non-collaborators") v období před a po jeho smrti.

Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity ve velkém nějak formálně bránili jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň i editory vědeckých časopisů či předsedy grantových komisí – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, „kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí“. Výsledky v souhrnu ukazují, že práce hvězdného vědce či vědkyně oslní obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být mnohem lepší.


Psáno pro Vesmír.

Nasazování kravských rohů (Všeléky a jiné zázraky)

Jaroslavu Dobešovi uvěřily desítky, možná i stovky žen. "Odháčkováním", pohlavním stykem s ním, v nich odstraňoval traumata z dřívějších vztahů. Jiří Vokáč Čmolík loni přesvědčil prý 4 600 klientů, aby prošli kurzem Neurorestart, který maže z mozku programy, které nás brzdí. Pan Čmolík užívá transformační techniky a spojuje v nich svět neurověd a kvantové fyziky (svatá prostoto!). Proč vzdělaní, inteligentní lidé podléhají nejhrubšímu šarlatánství?

Dávní Vikingové mívali na helmách kravské rohy. Býky dráždí červená barva. Psi, nemaje potní žlázy, chladí se jazykem. Všechno určitě znáte, jenže – všechno jsou to také bláboly. Psi potní žlázy mají, zejména na tlapách, chladí se však intenzivním dýcháním. Vlhkost odpařená z jazyka nemá většího efektu. Býci jsou barvoslepí a útočí na rychle se pohybující objekty, přitahuje je třepot látky toreadorem, nikoliv její barva. A konečně, neexistují důkazy, že by Vikingové nosili přilby s kravskými rohy. Fáma se od roku 1876, kdy Wagnerův dvorní scénograf Karl Emil Döpler umístil tuto rekvizitu na hlavy herců v operách Prsten Nibelungův, však rozšířila natolik, že rohaté helmy se staly pro Vikingy erbovním, ač falešným, symbolem.

Chyby zadarmo

Mnoho z nás drží zcestné názory. Zejména proto, že můžeme. Z mnoha a mnoha chybných přesvědčení totiž neneseme žádné okamžité důsledky. Domníváte-li se, že užíváme 10 % svého mozku nebo že se Slunce otáčí kolem Země, asi vás neurovědec či kdokoliv s alespoň základním vzděláním bude považovat za podivína, projdete přesto životem bez úhony. Naopak, věříte-li, že jsou možné každoroční 20% bezrizikové výnosy či že se kožená sukně může dát do pračky, pak vás krach investiční firmy popřípadě facka přítelkyně, rychle napraví. Teorie omylů tvrdí, že mínění, z kterých nevyplývají žádné či jen dlouhodobé a méně bezprostřední dopady, jsou s větší pravděpodobností mylná.

Polyhistor Herbert Simon proslul předpovědí, že v moderním světě se ultimátní vzácností stane pozornost. Jak informací narůstá, vnímáme, pamatujeme či jsme schopni byť i jen rychle prohledat stále užší část jejich spektra. Poznatky vzácněji přímo ověřujeme, jsme spíše závislejší na informacích od druhých. Kriticky uvažující člověk si svá přesvědčení sice ověřuje, což však opět vyžaduje alokovat již tak omezenou pozornost. Ze Simonovi teze vyplývá ponurá predikce, i v dokonalé informační společnosti budou přetrvávat a prosperovat oblasti ryzí iracionality.

Vyléčíme i smrt

Ilustrativní je nedávná analýza amerického ekonoma Wernera Troeskena (pdf) provedená na 150 letech záznamů o prodejích patentních medicín. V 19. a do poloviny 20. století extrémně populárních nápojů, likérů či tinktur, pojmenovaných obvykle dle svého tvůrce, jež "léčily" všechny neduhy, od alkoholismu po selhání ledvin, od tuberkulózy po rakovinu. Vždyť víte, v duchu Limonádového Joea, "Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka. Tisíce děkovných dopisů, doporučeno lékařskými kapacitami i v případě klinické smrti." Mezi lety 1810 až 1939 výdaje na patentní medicíny vzrostly o 11 400 %, tedy 22krát rychleji než rostlo celé americké hospodářství ve stejném období. V době svého vrcholu byl sektor všeléků stejně rozsáhlý jako průmysl barev a laků či zemědělských hnojiv.

Vývoj amerického reálného HDP (linka s kruhy, dole) a reálné výdaje na patentní medicíny tamtéž (linka s trojúhelníky, nahoře).

Rozkvět patentních medicín je však v příkrém kontrastu s faktem, že nikdy nikoho nevyléčily, jelikož se jednalo jen o směsi alkoholu, cukru a různého rostlinného materiálu – často i bylin, jejichž extrakty ovlivňovaly přinejlepším močení či trávení (nejpopulárnější značka obsahovala toliko pivo, víno, whisky a šampaňské). Jak je možné, že i v době triumfu vědy a medicíny takový sektor prosperoval?

Patentní medicíny obsahovaly alkohol, byly často pity jako ctnostnější substitut pálenek. Koneckonců Goethe byl abstinent, ale Becherovku, vlastně žaludeční likér, si v Karlových Varech dopřál. Všeléky někdy obsahovaly i kokain či opium, čímž si tvorbou závislostí vytvářely věrné zákazníky. Troesken přesto vyloučil, že by tyto vlivy byly rozhodující. Za úspěch vděčí všeléky specifické podobě svého "trhu".

Trhy s nadějí

Kdyby fungovaly, lidé by je nepotřebovali. Když jeden selhal, nabízely se stovky dalších, spotřebitelé se tak posouvali od jednoho k druhému. Stačila masivní reklama a fakt, že trochu pomáhali (sedativní účinky alkoholu). Sektor rostl na popularitě a přitahoval další nemocné. Léčili také "všechno" – proč se omezovat na jeden neduh, když můžete pojmout celý trh, že. Všelékům zprvu pomohl i příchod moderního lékařství. Léčilo infekční nemoci, lidé se dožívali vyššího věku, čímž nashromáždili chronické obtíže – a voilà poptávali patentní medicíny.

Dlouhodobé zdravotní obtíže, ale i diety, osobní růst a hledání "sebe" a nekončícího štěstí... všechny tyto oblasti se vyznačují podobnými vlastnostmi. Nabízí-li někdo jednoduché vyřešení absurdně široké třídy problémů, existují-li desítky a stovky podobných slibotechen a probíhá masivní přesvědčování, nasloucháte nejspíše Vikingovi s rohy a jde o představení. Až se herec odmlčí, zvedněte se a odejděte.


Psáno pro Lidové noviny.

Jak úspěch plodí úspěch – Za popularitou nemusí stát kvalita, ale štěstí

Kniha The Discipline of Market Leader manažerských konzultantů Michaela Treacyho a Freda Wiersema nezískala při svém vydání mnoho dobrých recenzí. Reálně ji hrozil status neprodejného ležáka, což by nemilosrdně zasáhlo autory. Radit, jak dosahovat úspěchu, přesto být tvůrcem propadáku, není dobrá reklama. Treacy a Wiersema však jen tak nestáli, tajně nakoupili padesát tisíc výtisků své knihy v obchodech, které – shodou okolností – sledovaly noviny New York Times pro svůj seznam bestsellerů. Kniha se rázem stala hvězdou a dobré prodeje pokračovaly i dlouho po této manipulaci. (Jelikož nakoupené výtisky mohli vrátit nakladateli k znovu-prodeji a gloriola "autorů bestselleru dle NYT" jim přinesla mnoho klientů, i tak velká investice se jim asi vyplatila.)

Situace je v ekonomii nazývána informační kaskádou, či laicky stádním chováním. Při mnoha rozhodnutích často neexistují užitečné informace či je v dané chvíli jednoduše nemáme. Z jednání ostatních však můžeme odhadnout, že se pro určitou volbu rozhodli, protože informace měli – a jelikož obvykle chceme něco podobného, následovat ostatní může být účelné. Nikdo nevkročí do neznámé restaurace, je-li prázdná ("kdyby byla dobrá, už by tam někdo seděl"); naopak všichni usilují o lístky na představení, které je na měsíce vyprodáno ("herci musí být excelentní"). Nepřekvapuje, že stádní chování je intenzivně využíváno v marketingu. Úspěch firmy Hennessy údajně tkví v úplatcích hercům a slavným modelkám, aby si v prestižních barech objednávali jen jejich koňak. Podobně i většina z nás kupuje v e-shopech výrobky, které se nacházejí v sekci "nejprodávanější".

Můžeme-li svobodně dělat, co se nám zlíbí, napodobujeme se navzájem

Leč platí-li, že úvodní úspěch – byť uměle vytvořený – plodí další úspěch, zdar čehokoliv závisí na velmi křehkých počátečních okolnostech. Výborný projekt může zkrachovat, protože při startu náhodou čelil nepříznivým podmínkám a potenciální investoři jej už berou za rizikový. Naopak plochý myslitel se stane populárním, protože byl zpropagován a lidé jej začnou číst proto, že se o něm mluví. Náhoda či pár výchozích rozhodnutí ovlivní ostatní, další lidé sledují již jen je… a slepí tak vedou slepé. Proto informační "kaskáda".

Problém těchto závěrů tkví v tom, že nelze určit, zda popularita pramení ze stádního chování a úvodních – náhodných – výhod či nevýhod či z vlastní kvality zboží, služby či člověka. Arnout van de Rijt s kolegy (pdf) z Newyorkské státní univerzity se proto rozhodli uskutečnit sérii terénních experimentů, v nichž náhodně manipulovali počátečním úspěchem a sledovali, jak se takový zásah promítne do celkového úspěchu – kupř. u projektů na kickstarter.com. Na tomto webu se prezentují projekty z oborů technologií, zábavy, umění či vědy a usilují o získání určité minimální úrovně investice. Jakýkoliv návštěvník stránky se může podílet na vybraném projektu, velkým i malým darem. Dosáhne-li projekt stanovené hladiny investice, je uskutečněn a investoři nato získají slíbené odměny (což jsou podíly, ale obvykle spíše věcné dary či upomínkové předměty).

Úspěch = štěstí? Ne zcela...

Van de Rijtův tým vybral 200 projektů v jejich naprostém začátku a náhodně zvolené stovce z nich – házelo se mincí – nedali nic a jen je sledovali; druhé polovině přispěli coby "dárce" do vínku procentem z cílové částky. Přes 70 % takto podpořených projektů získalo další investice od návštěvníků stránky, naproti tomu jen 39 % v kontrolní-nepodpořené skupině přitáhlo své investory.

Prozkoumána byla i intenzita úvodní podpory. Některé projekty dostaly jen zmíněné jedno procento, jiné získali 4 % od 4 "různých" donorů (stále však van de Rijtova týmu). U více-podpořených projektů úspěšnost dosáhla 87 %, ač tedy dále vzrostla, již ne až tak intenzivně jako u nepodpořených a trochu-podpořených projektů. Zdá se, že i u manipulací funguje zákon klesajících výnosů.

Podobné pokusy van de Rijtův tým uskutečnil i v jiných oblastech. Ať již šlo o přidělování cen pro editory Wikipedie, rating hodnotitelů nových výrobků na epinions.com či podpora ideologických petic na stránce change.org (náhodně vybraným peticím do začátku dodali podpisy) – vždy se ukázalo, že náhodné počáteční nakopnutí vedlo k akumulaci další podpory a nakonec k dlouhodobému úspěchu. Přitom rozhodnutí, kdo získá úvodní podporu, bylo důsledkem náhody – jak výzkumnému týmu padla mince.

Rozdíl v úspěšnostech mezi projekty v úvodu náhodně podpořenými ("Experiment" – tmavé sloupce) a nepodpořenými ("Control" – světlé sloupce). Ve výzkumu byl využit kickstarter.com na získávání investic ("funding"), epinions.com na placené recenze výrobků ("ratings"), ceny pro editory wikipedia.org ("awards") a petice pro change.org ("signatures").

Klesající mezní výnosy z počátečního úspěchu naznačují, že nelze vynést do nebe naprosto nekvalitní produkt či projekt. Přesto však výzkum dokázal, že štěstí – zcela arbitrární získání počáteční výhody – nakonec vede k úspěchu.

Vysokou školu, telefon či tablet, webové stránky, ale i kamarády či politickou stranu – u všech těchto voleb mnohdy upřednostňujeme ty populární. Co když jejich oblíbenost vznikla čistě náhodou a my ignorujeme mnohem lepší alternativy, která měly zpočátku toliko smůlu?


Psáno pro HNDialog.

Užitečnost dobré pomluvy

Řečeno klasikem, lidé nevěří ničemu s výjimkou pomluv. Klepy jsou důležitým zdrojem informací, máme-li totiž s někým jednat, jak jinak se dozvědět o jeho charakteru než z úst lidí, kteří jej znají? Matthew Feinberg, Robb Willer a Michael Schultz (pdf) se jali ověřit, nakolik jsou pomluvy účinným mazivem vzájemné spolupráce (nebo naopak pískem v jejím soukolí) na příkladu hry na veřejné blaho.

Čtveřice subjektů se v ní rozhoduje, kolik z vlastních peněz svěří do společného fondu. Mohou dát vše i nic. Nashromážděné peníze se multiplikují a nato rozdělí mezi všechny hráče rovným dílem (tj. bez ohledu na jejich příspěvek). Racionálně-sobecké řešení je nedat nic a počkat si na svůj díl, společensky-optimální je dát vše, jelikož pak je výnos ze hry nejvyšší. Je-li hra hrána po více kol, kooperace se obvykle zhroutí. Některé subjekty totiž nepřispívají, ostatní nechtějí nést kříž altruismu sami a přestanou dávat také. Co s tím? Pomluvy a vyřazování ze hry!

Průměrná výše příspěvků v jednotlivých kolech u normální hry (přerušovaná linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (černá linka).

Průměrný výdělek jednotlivých hráčů v jednotlivých kolech u normální hry (černá linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (přerušovaná linka).

Hra byla totiž modifikována tak, aby bylo možné vyslat ostatním hráčům v dalších kolech zprávu, třeba že "hráč C" do našeho fondu ne/přispíval. V další variantě bylo dokonce možné některé hráče ostrakizovat – nemohl poté jedno kolo hrát. V těchto designech hry míra příspěvků rapidně narostla. Možnost zveřejnění "co je kdo zač", popř. zabránit sobcům vůbec hrát, mělo jak preventivní charakter – míra příspěvků byla již v počátku vyšší, aniž by zatím na kohokoliv dopadla pomluva či vyřazení. Existoval i nápravný vliv – dal-li někdo málo, byl pomluven či bylo hlasováno o jeho vyřazení. V následujících kolech se jeho příspěvky zvedly. Nepřekvapivě se ukázalo, že nejvíce negativních reakcí vyvolali hráči, kteří přispívali nejméně. Zároveň však nejvíce "pomluv" a hlasování o vyřazení vycházelo od hráčů, kteří přispívali nejvíce (křivé pomluvy se moc neobjevily).

Implikace výzkumu jsou omezeny strukturou hry, jelikož škodit "dobrým" hráčům by znamenalo přímo poškozovat i sebe, v realitě lze naopak dobře cílenou pomluvou spíše získávat. A "špatných" kolegů se obvykle jednoduše zbavit také nejde, zejména ne nadřízených.


Psáno pro Vesmír.

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.

Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).

Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.

Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.

Ve zkratce ...

Čtete-li on-line tento příspěvek, obětovali jste čas, který jste mohli věnovat mluvení s přáteli, spánku či sportování. Scott Wallsten (pdf) se podíval, jak on-line aktivity proměnily využívání volného času, zda nějakou zábavu podpořily a jinou naopak omezily. Jak je patrno níže, zjistil, že každá minuta strávená on-line, značí pokles u všech ostatních aktivit, nejvíce u sledování TV, ale i spánku, práce či učení.

Minuta strávená on-line znamená pokles času věnovaného jiné zábavě o 0,29 min., práci o 0,26 min., vzdělávání 0,06 min., pomáhání členům domácnosti o 0,04 min. či dobrovolnictví o 0,01 min.

Rozvody jsou, zdá se, infekční. Rose McDermott, James H. Fowler a Nicholas A. Christakis (pdf) využili síťovou analýzu sociálních vztahů většiny lidí žijících ve Framinghamu, jednom městečku v USA. Zjistili, že rozvedl-li se přátelé manželů, pravděpodobnost rozpadu jejich manželství vzrostla o 75 % (rozvedl-li se přítel přátel, pak pravděpodobnost jejich rozvodu vzrostla o 33 %). Jako každá informace či postoj, i názory na rodinu, důraz na různé aspekty výhod a nevýhod soužití, ad. se mezi lidmi postupně šíří. Rozchod bližních pak může názorně odkrýt, že i vlastní manželství je spíše přítěží.

Nakolik člověk zůstane intelektuálně aktivní, přemýšlivý i v pokročilém věku, ovlivní pochopitelně řada faktorů. Gabriele Doblhammer, Gerard J. van den Berg a Thomas Fritze (pdf) se zaměřili na jeden méně intuitivní, na ekonomické podmínky, v nichž se dnešní penzisté rodili a vyrůstali. Tedy když se kupříkladu narodili za významné recese, dá se uvažovat, že v rodině kvůli hrozbě nezaměstnanosti panoval stres, domácnost mohla mít nedostatek prostředků na kvalitní potraviny, popř. i zdravotní péči. Toto znevýhodnění si děti s sebou nesli životem, ve škole, v práci a i ve stáří prokazují horší kognitivní funkce než šťastlivci, kteří se narodili za ekonomických boomů.

Značku svého auta si zvolíme dle toho, v čem nás vozili rodiče, zjistili Soren T. Anderson, Ryan Kellogg, Ashley Langer a James M. Sallee (pdf). Nejdříve vyloučili, zda nějaké sdílené rodinné charakteristiky (jako příjem, bohatství, bydliště či vzdělání a politické přesvědčení) nemohou ovlivnit druh kupovaného auta a potvrdili silnou korelaci mezi nově kupovanými auty dospělých dětí a značkou vozu, který měli jejich rodiče. Z toho může vyplývat úspěšnost „levnějších“ značek aut, takových, které si pořizovaly mladé rodiny a které si tak vychovaly další generaci zákazníků.

Haizhen Lin, Jonathan D. Ketcham, James N. Rosenquist a Kosali I. Simond (pdf) názorně ukázali, jak finanční problémy mohou člověka doslova zdeptat; zejména starší občany, kteří většinu svých aktiv drží ve formě nemovitosti. Podívali se na vývoj jejich tržních cen mezi lety 2006 a 2009, kdy došlo k značnému propadu a zároveň na vývoj předpisů na antidepresiva. Na rozdíl od jiných léků, antidepresiva přesně v daném období zažily obrovský růst užívání.

Vývoj cen nemovitostí (přerušovaná linka) a prodej antidepresiv (plná linka).

Stádní chování snadno a rychle ... ekonomie, IT a zábava však stojí zvlášť

Vedou spotřebitelská doporučení k popularitě nejkvalitnějších výrobků; zajistí rating komentářů vítězství nejlepších názorů v diskuzích? A nebo kolektivní inteligence snadno selhává, protože většina z nás snadno podlehne stádnímu chování, takže slepí pak následují slepé?

Položivše si tyto otázky, Lev Muchnik, Sinan Aral a Sean J. Taylor (pdf + doplňkové materiály) otestovali, zda náhodné zlepšení či zhoršení ratingu právě vloženého komentáře povede k jeho dlouhotrvající vyšší či nižší popularitě. Na jedné webové názorové stránce bylo z 101 281 komentářů náhodně vybráno 4 049, které dostaly ihned pozitivní hodnocení a 1 942 komentářů, které dostaly negativní hodnocení. Zbytek sloužil coby kontrola. Bylo sledováno, zda se tato manipulace časem vytratí a zůstane vlastní kvalita komentáře či vznikne falešná kaskáda (ne)popularity.

Čekáte-li "pochopitelně" vznik stádního chování, zklamáni nebudete. Úvodní manipulace se kumulovala, takže komentáře, které z počátku náhodně získaly pozitivní hodnocení, začaly dále získávat na popularitě. V souhrnu jim pozitivní manipulace přinesla o 25 % lepší rating. Ocenění – vzniklé naprostou náhodou – vytvořilo trvalou bublinu oblíbenosti.

Nicméně nebuďte samolibí, zcela očekávatelně to celé nedopadlo. Manipulace negativním ratingem efektivní nebyla. Ačkoliv z počátku náhodně negativně označené komentáře dále v popularitě propadaly (i když pozitivní hlasy také získávaly), v delším období u nich došlo ke korekci a skončily nakonec stejně jako vůbec neovlivněné komentáře (dá se však zaspekulovat, že v Česku by výsledky byly asi odlišné).

Celkový rating komentářů (95% interval spolehlivosti), které byly zpočátku negativně označené (modrá), neolivněné (zelená) a pozitivně označené (červená).

V rozlišení na specifická témata se nejintenzivnější stádní chování ukázalo v diskuzích o politice, „kultuře a společnosti“ a obchodě (opět jen pozitivní, negativní manipulace nefungovala). Naopak v ekonomii, IT, zábavě a obecném zpravodajství byl rating komentáře ovlivněn hlavně jeho kvalitou, nikoliv manipulací.

Celkový rating komentářů v obchodě, "kultuře a společnosti", politice, IT, zábavě, ekonomii a obecném zpravodajství. Zelené (s hvězdičkou) jsou výsledky (95% interval spolehlivosti) neovlivněných komentářů, červené (s trojúhelníkem) jsou výsledky pozitivně ovlivněných komentářů.