Sex a mzdy

Nový výzkum ukázal, že zaměstnanci s vyšším platem si užívají méně sexu. Tráví v práci mnoho času, jsou unavenější, na druhé straně mají zdroje koupit si i jiné druhy pobavení, takže nejsou odkázáni na postelové hrátky (jak známo, sex je zábavou chudých). Za výsledky může být zodpovědné i to, že svobodní lidé se více realizují kariérou, možná i ve víře, že jim eventuálně pomůže k získání partnera.

Nepřekvapivé, že? Přesto je to smyšlenka! Měla upozornit, že ve společenských vědách jsou zjištění poměrně "jasná" - když už je ale známe. Ačkoliv si často nemůžeme být jistí, jak se věc vyvine, zpětně se zdá, že to jinak být ani nemohlo, tzv. efekt "po-bitvě-je-každý-generál".

Jak to tedy je se sexem a platy? Rozsáhlá analýza Nicka Drydakise (pdf) u řeckých zaměstnanců nepřímo naznačila, že více vydělávající mohou být atraktivnější, takže mají více možností k sexu. Zároveň platí, že zdravější lidé mají sex častěji a zároveň i více vydělávají. Nicméně i lidé nemocní, kteří se častěji milují, vydělávají více. Drydakis proto spekuluje, že samotné uspokojení sexuálních tužeb je nutnou podmínkou efektivního zaměstnance.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Králové a Knížata versus Kuchaři a Pekaři

UPOZORNĚNÍ: Data z výzkumu níže byla reanalyzována (pdf) a původně nalezený efekt nebyl potvrzen. Ukázalo se, že v databázi příjmení manažerů, z které studie vycházela, byla nadproporčně zastoupená vzácnější příjmení-což byla i "noblesnější" jména. Při zvážení četností jednotlivých příjmení v německé populaci se pak nepotvrdilo, že by držitelé noblesnějších jmen byli častěji manažery.

Zda se člověku v zaměstnání daří, často závisí na velmi subtilních vlivech. Uchazeči o zaměstnání mající pohovor ve slunných dnech jsou úspěšnější než ti, kteří byli zpovídáni za deště. Je-li zaměstnanec vyšší než ostatní, je z jeho vysoké postavy usuzováno na jeho dominanci, lepší zdraví a velikáni se proto častěji vyskytují mezi manažery. A nový výzkum ukázal, že nezanedbatelný vliv má i naše příjmení.

Jména i příjmení toho o svých nositelích mohou vypovědět mnoho. Třeba pakliže ve společnosti panují předsudky (resp. potésudky) vůči určité minoritě a její členové mají specifická jména, zaměstnání nemusí najít jen kvůli nim. I kdyby byl Dežo Novák sebepracovitějším a nenáročným zaměstnancem, životopis takového uchazeče o pozici ve firmě se do užšího výběru asi nedostane. Nicméně v tomto případě nese jméno přímou informaci (více o vlivu diskriminace), platil by podobný vliv i u příjmení, která toho mnoho nevypovídají?

Ekonomové Raphael Silberzahn z Cambridgské univerzity a Eric Luis Uhlmann z HEC (obchodní fakulty) v Paříži (pdf) zauvažovali, že samotná sémantika (význam) příjmení může ovlivnit, jak o dotyčném člověku smýšlíme. Jmenuje-li se někdo „Jan Smrt“ (v Česku žije asi 81 lidí tohoto příjmení) či „Zlý“ (asi 82 občanů, všichni na Moravě), je možné, že se jej budeme spíše stranit, ač ve skutečnosti může jít o bodrého člověka. Podobně od pana Veselého můžeme očekávat příjemnou povahu, zase ač to může být i zahořklý strejc.

Silberzahn a Uhlmann se zaměřili na vliv noblesních, šlechtických příjmení na pravděpodobnost, že jejich nositel bude držet spíše vedoucí, manažerská místa než lidé, kteří se jmenují běžně. Nesledovali pochopitelně konkrétní šlechtické rody, u jejichž potomků jsou vedoucí úlohy ve firmách nabíledni. Analyzovali doslova příjmení jako „König“ (král), „Fürst“ (princ) či „Graf“ (kníže) vůči příjmením popisující (či asociující) povolání třeba jako „Fisher“ (rybář), „Richter“ (soudce), „Schmidt“ (kovář) nebo příjmení nemající vůbec žádný vztah k profesi či k sociálnímu postavení jako „Neumann“ (Novák) či „Fuchs“ (liška).

V Německu, stejně jako u nás, se lidé formálně oslovují příjmením. Vznešené příjmení by mohlo přenést gloriolu na svého nositele, i když pochopitelně téměř jistě neplatí, že by pan „Král“ skutečně pocházel z královské rodiny (už i proto, že v SRN je několik desítek tisíc lidí s takovým příjmením). Analýza zahrnovala celkem 222 924 zaměstnanců a manažerů s 84 různými příjmeními, které byly v německé sociální síti pro profesionály, Xing.com, nejčastější.

Graf ukazuje pravděpodobnost, že člověk s daným příjmením bude pracovat jako manažer: tmavěji noblesní příjmení, světleji ostatní příjmení.

I když síla efektu není příliš vysoká, skutečně se potvrdilo, že lidé se „vznešeným příjmením“ mají vyšší pravděpodobnost, že pracují jako vedoucí pracovník (je jich zhruba o 3 manažery ze 100 více, než by se dalo očekávat). Naopak lidé, kteří se jmenují dle profese, která je i v současnosti živá, jako třeba Kuchař, Rolník či Pekař, mají naopak o trochu nižší šanci, že se probojovali do manažerské pozice. U jiných příjmení nebyl žádný podobný efekt nalezen.

Zda vznešené příjmení ostatní vnímají, zejména asi podvědomě, jako symbol kvalit člověka a jsou mu nato svěřeny vůdčí úlohy či naopak lidé se vznešenými příjmení jsou jimi narcisticky ovlivněni a sami pak sebevědomě (a s části úspěšně) cílí na vysoké pozice, však z výzkumu zřejmé není.


Psáno pro portál Osel.cz.

Ve zkratce ...

Čtete-li on-line tento příspěvek, obětovali jste čas, který jste mohli věnovat mluvení s přáteli, spánku či sportování. Scott Wallsten (pdf) se podíval, jak on-line aktivity proměnily využívání volného času, zda nějakou zábavu podpořily a jinou naopak omezily. Jak je patrno níže, zjistil, že každá minuta strávená on-line, značí pokles u všech ostatních aktivit, nejvíce u sledování TV, ale i spánku, práce či učení.

Minuta strávená on-line znamená pokles času věnovaného jiné zábavě o 0,29 min., práci o 0,26 min., vzdělávání 0,06 min., pomáhání členům domácnosti o 0,04 min. či dobrovolnictví o 0,01 min.

Rozvody jsou, zdá se, infekční. Rose McDermott, James H. Fowler a Nicholas A. Christakis (pdf) využili síťovou analýzu sociálních vztahů většiny lidí žijících ve Framinghamu, jednom městečku v USA. Zjistili, že rozvedl-li se přátelé manželů, pravděpodobnost rozpadu jejich manželství vzrostla o 75 % (rozvedl-li se přítel přátel, pak pravděpodobnost jejich rozvodu vzrostla o 33 %). Jako každá informace či postoj, i názory na rodinu, důraz na různé aspekty výhod a nevýhod soužití, ad. se mezi lidmi postupně šíří. Rozchod bližních pak může názorně odkrýt, že i vlastní manželství je spíše přítěží.

Nakolik člověk zůstane intelektuálně aktivní, přemýšlivý i v pokročilém věku, ovlivní pochopitelně řada faktorů. Gabriele Doblhammer, Gerard J. van den Berg a Thomas Fritze (pdf) se zaměřili na jeden méně intuitivní, na ekonomické podmínky, v nichž se dnešní penzisté rodili a vyrůstali. Tedy když se kupříkladu narodili za významné recese, dá se uvažovat, že v rodině kvůli hrozbě nezaměstnanosti panoval stres, domácnost mohla mít nedostatek prostředků na kvalitní potraviny, popř. i zdravotní péči. Toto znevýhodnění si děti s sebou nesli životem, ve škole, v práci a i ve stáří prokazují horší kognitivní funkce než šťastlivci, kteří se narodili za ekonomických boomů.

Značku svého auta si zvolíme dle toho, v čem nás vozili rodiče, zjistili Soren T. Anderson, Ryan Kellogg, Ashley Langer a James M. Sallee (pdf). Nejdříve vyloučili, zda nějaké sdílené rodinné charakteristiky (jako příjem, bohatství, bydliště či vzdělání a politické přesvědčení) nemohou ovlivnit druh kupovaného auta a potvrdili silnou korelaci mezi nově kupovanými auty dospělých dětí a značkou vozu, který měli jejich rodiče. Z toho může vyplývat úspěšnost „levnějších“ značek aut, takových, které si pořizovaly mladé rodiny a které si tak vychovaly další generaci zákazníků.

Haizhen Lin, Jonathan D. Ketcham, James N. Rosenquist a Kosali I. Simond (pdf) názorně ukázali, jak finanční problémy mohou člověka doslova zdeptat; zejména starší občany, kteří většinu svých aktiv drží ve formě nemovitosti. Podívali se na vývoj jejich tržních cen mezi lety 2006 a 2009, kdy došlo k značnému propadu a zároveň na vývoj předpisů na antidepresiva. Na rozdíl od jiných léků, antidepresiva přesně v daném období zažily obrovský růst užívání.

Vývoj cen nemovitostí (přerušovaná linka) a prodej antidepresiv (plná linka).

Sněz co zmůžeš a zaplať pak

„Sněz-co-zmůžeš“ restaurace i v Česku získávají na popularitě. Jejich podnikatelský model je vcelku prostý: možností neomezené konzumace jídla přilákat velké množství zákazníků a docílit vysokého obratu. Vysoké náklady na potraviny pak vyvažovat úsporami na zaměstnancích (zákazníci se obsluhují sami) a nápoji prodávanými se značnou marží.

Jelikož se obvykle za fixní cenu vstupu mohou strávníci nato oddávat bezmeznému obžerství, jsou zejména v USA sněz-co-zmůžešové obviňováni za epidemii obezity. Zákazníci totiž chtějí za své peníze získat maximum, takže se pravidelně přejídají. Sborově ignorují výchozí ekonomickou zákonitost, utopené náklady. Peníze byly vydány, takže by následnou spotřebu již neměly ovlivňovat. Každý by měl při sytosti přestat a v klidu se oddat trávení. Pohříchu většina hostů končí až s pálením žáhy a mají problém i vstát od stolu. A Češi bezesporu patří k národům, které v podobném stolování vynikají.

Co s tím a přitom zachovat spotřebitelskou atraktivitu těchto typů restaurací? Někdy k pošťouchnutí stačí opravdu málo, třeba změnit dobu placení.

Izraelští ekonomové pod vedením Gideona Yaniva (pfd) uspořádali experiment, v němž jedna skupina zákazníků sněz-co-zmůžešové sushi restaurace platila standardně před jídlem, druhá až při odchodu. Jinak byly podmínky pro obě skupiny identické, stejný výběr pití, jídla (hlavně pikantní tuňákové maki a lososové maki s avokádem, mimochodem), stejné prostředí.

Nejen, že členové druhé skupiny, platících až po jídle, snědli o 15 % sushi méně. Oceňovali i lepší zacházení, jelikož nebyli „nuceni“ platit při vstupu, což se může zdát jako projev nedůvěry restaurace, zda zákazník zaplatí. Nebyli hnáni touhou jíst tolik, aby se to „vyplatilo“. Když se cítili nasyceni, jednoduše vstali, zaplatili a spokojení odešli.

Kdo má málo, tomu bude ještě vzato

Ať se z Ostravska i Pražského hradu ozývá cokoli, je nezpochybnitelným faktem, že udržovat při životě ztrátové podniky se nevyplácí. Nikomu. Dokonce ani těm, kdo v nich pracují. Horníci v Paskově teď samozřejmě tohle slyšet nechtějí. Důvodů, proč ne, je řada. Za prozkoumání ale stojí především jeden z nich. Ten nejvíc kontraintuitivní.

Na ulici tak nějak automaticky převažuje názor, že nezaměstnaní, chudí, lidé závislí na sociálních dávkách či v osobním bankrotu, jsou prostě hloupí. Případně leniví, nezodpovědní či krátkozrací a impulzivní – nebo všechno tohle v různé kombinaci dohromady. Za svoji mizerii si tedy mohou především sami. Kdyby byli ochotní se učit novému, kdyby byli přičinlivější a lépe plánovali, dařilo by se jim – i nám všem – lépe.

Nový výzkum behaviorální ekonomie ale naznačuje, že příčina a následek mohou v tomto případě stát v přesně opačném gardu – že totiž chudobu neplodí prostota ducha, nýbrž naopak.

Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir k problatice "nedostatku" napsali v mnohých bodech sice kontroverzní, ale velmi čtivou knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much.

Jen vydržet... a pak to pustit

Představte si tu situaci: sledujete večer televizi. Na stole před vámi leží brambůrky, čokoládové bonbony nebo oříšky. Protože jste se zapřísáhli, že zhubnete, nevezmete si nic. Po chvíli však opět na ty laskominy hledíte. Nakonec vydržíte, odoláte a nic nesníte. Pořad skončí a jdete si lehnout. Zastavíte se v kuchyni, otevřete lednici – a zhltnete celé balení salámu, několik sýrů i zbytek dortu.
Není to hypotetická událost, ale přibližný popis experimentu, který před více než deseti lety provedli američtí psychologové Kathleen Vohsová a Todd Heatherton (pdf), když se snažili prokázat svou teorii omezené sebekontroly. První skupinu účastníků programu na hubnutí přivedli do místnosti, kde je usadili a řekli jim, ať sledují nudný pořad v televizi. Prý posléze bude měřen dopad filmu na jejich náladu. Chtějí-li, mohou si posloužit laskominami, které se nacházely na skřínce v rohu místnosti. Vzít si je vyžadovalo vstát, přede všemi přejít celou místnost a – pochopitelně – porušit metu zhubnout. Druhá skupina měla tentýž úkol, sladkosti však byly umístěny přímo před nimi. Stačilo natáhnout ruku. Nakonec v obou skupinách skoro všichni vytrvali a žádnou sladkost si nevzali.

Skutečný smysl experimentu, o němž jeho účastníci nevěděli, ale teprve přišel. Členové obou skupin, všichni na dietě, byli odvedeni do vedlejší místnosti. Dozvěděli se, že se shodou náhody mohou účastnit i akce na ochutnávání a hodnocení nových druhů zmrzliny. Stačilo si vzít na lžičce malé sousto, udat hodnocení a skončit. Sníst však mohli, kolik chtěli.

Ukázalo se, že ti, kteří měli v předcházející části pokusu jídlo přímo před sebou, takže se museli více ovládat, nyní snědli dvaapůlkrát více zmrzliny. Doslova vyčerpali svoji sebekontrolu, takže když si poté mohli dopřát zmrzlinu, neudrželi se a nacpali jí do sebe dvacet dekagramů.

Jak už z názvu Teorie omezené sebekontroly vyplývá, je založena na poznání, že musíme-li se ovládat, kontrolovat, plánovat, postupně vyčerpáváme omezenou kapacitu své vůle a snadněji nato podléháme krátkozrakým touhám. V jiném pokusu Kathleen Vohsová a Ronald Faber (pdf) přiměli své studenty, aby napsali, o čem zrovna přemýšlejí. První skupina nebyla vůbec ničím omezena, mohla psát o čemkoliv. Účastníci druhé skupiny na tom byli obdobně, s jedinou výjimkou: nesměli ani pomyslet na ledního medvěda. Zadání je samozřejmě psychologickým trikem. Kdykoliv vám totiž někdo uloží, že nad něčím nesmíte přemýšlet, snažíte se vědomě takové myšlenky zaplašit, takže se vám v mysli objevují pořád dokola, zaměstnávají vás a mentálně vyčerpávají. Psychologové pak studentům dali za odměnu peníze, které si mohli nechat či je utratit cestou v univerzitním obchodě. Výsledky potvrdily očekávání: ti, kdo "nemysleli na ledního medvěda", ve zvýšené míře podlehli impluzivnímu nakupování – jejich schopnost sebekontroly byla po experimentu ve srovnání s kontrolní skupinou opotřebovanější.

Mačkej rychle, ale s rozmyslem

Teorie vyčerpávání vůle je v současnosti více či méně prokázána řadou studií. Sebekontrola se zdá být jako sval: intenzivní námahu nevydrží, unaví se – a selže. Nicméně, dlouhodobým posilováním ji lze trénovat, aby zvládala i náročnější úkoly. Celý fenomén byl přesto považován za spíše psychologickou zajímavost, respektive nepřekvapivé poznání, že jsme-li unavení, nebo se nám už prostě nechce přemýšlet, spoléháme na intuici či podléháme impulsivnímu chování. Harvardský ekonom indického původu Sendhil Mullainathan s kolegy (pdf) ale demonstoroval, jak fatálně dopady duševního vyčerpání mohou chudé lidi deptat. Jsou-li nuceni neustále přemítat, zda budou mít na zaplacení účtů, musí-li u každého nákupu počítat, co si mohou dovolit, vypotřebují rychle své mentální kapacity a na komplexní uvažování již nemají síly. Tedy, nikoliv že by špatné rozhodování vedlo k chudobě, ale právě chudoba může začasté plodit špatné rozhodování. Deficit v přemýšlení vyvolaný neustálou obavou z nedostatku peněz je srovnatelný s poklesem IQ o 13 bodů nebo ztrátou noci spaní.

První fázi výzkumu tvořily terénní experimenty. Ekonomové odchytávali zákazníky obchodů v americkém New Jersey a kladli jim otázky, jak by řešili akutní finanční problémy. Třeba "Motor vašeho zatím fungujícího auta vyžaduje opravu, která by stála X dolarů, můžete zaplatit okamžitě, vzít si půjčku či zariskovat a jezdit dále. Co uděláte?" Smyslem pokusu bylo, aby se zákazníci – bohatší i chudší – zaobírali reálným problémem, který se intenzivně týkal i jejich finančních možností. Někdy šlo o malé částky, v přepočtu kolem tisíce či dvou, někdy o desetitisíce korun.

Než zákazníci, nyní vlastně již účastníci experimentu, své odpovědi vnesli do počítače, měli vyřešit i několik psychologických testů – jeden zaměřený na inteligenci a druhý na kognitivní sílu, tedy "schopnost přemýšlet a soustředit se".

Třeba při druhém testu se na obrazovce počítače vpravo či vlevo objevovaly symboly a testovaní museli rychle stisknout pravé či levé tlačítko. Záludnost spočívá v tom, že při některých symbolech zobrazených vpravo je najednou třeba zmáčknout levé tlačítko a naopak, což vyžaduje jistou sílu vůle, jelikož máme tendenci reagovat rukou, na jejíž straně se zobrazuje podnět. Test tak měří schopnost následovat vnitřní cíl a ignorovat impulzívní sklony. Výzkumníci poté od občanů získali i detailní informace o jejich příjmech a majetku. Ve většině výsledků nebylo rozdílu mezi bohatými a chudými. Až na jeden: kdykoliv chudí přemýšleli nad značným finančním výdajem, jejich výkon v mentálních úkolech razantně utrpěl.

První graf ukazuje výsledky testu inteligence, druhý kognitivní kontroly („sebevůle“). Oba grafy odhalují, že po „lehčím“ finančním rozhodováním (světle šedivé sloupce) je výkon chudých i bohatých téměř stejný, nicméně u „těžšího“ rozhodování o větších částkách (tmavé sloupce) je výkon chudých razantně horší, zatímco u bohatých téměř k žádné změně nedochází (jde o výsledky pokusu s finančními odměnami).

Mullainathan zkusil experiment různě modifikovat. Někdy peněžitě odměňoval účastníky za správné odpovědi, jindy nikoliv, měnil pořadí testů... přesto závěry zůstaly vždy zcela shodné. Chudí při rozmýšlení o finančních výdajích zkrátka mentálně selhávají. A to nikoli málo – jde o propad srovnatelný třeba s tím, jejž vykazují nevyspalí či chroničtí alkoholici.

Pokus tedy přinesl přesvědčivé výsledky. Nicméně: využíval hypotetických problémů. Účastníci se zamýšleli, co by se mohlo stát a chudí mohli reagovat jen zbrkleji, aniž by se ve skutečném rozhodování chovali stejně. Druhá fáze výzkumu se přesunula do Indie, do okresů Villupuram a Tiruvannamalai, proslulých pěstováním cukrové třtiny. Z 46 vesnic bylo náhodně vybráno 464 farmářů, kteří naprostou většinu svých příjmů získávají ze sklizně. Jsou tedy v jedné fázi roku, před sklizní, velmi chudí, zadlužení a v další části roku, po sklizni, relativně velmi bohatí.

Mullainathan jim předložil před sklizní a po sklizni podobné psychologické testy a zjistil očekávatelné: titíž lidé, kteří vykazují problémy s řešením inteligenčního testu a kontrolou svých impulsů, jsou-li chudí, se začnou rozhodovat lépe, získají-li finance. Výsledky jsou stejné i při zohlednění náročnosti námahy během sklizně a toho, kolikrát farmář daný test dělal. Výzkumný tým měřil i počet snědených kalorií během roku – aby bylo možné vyloučit, že před sklizní mohou být farmáři prostě jen hladoví, což může mít dopad na jejich schopnosti. Nic podobného se nepotvrdilo. Dokonce jim byl i pravidelně měřen krevní tep a tlak, coby indikátory stresu. Chronický stres totiž může být sám zodpovědný za zhoršující se schopnosti a zhoršení zdraví.

Přestože se potvrdilo, že farmáři jsou před sklizní stresovaní (průměrně jim tlak z 129/79 klesne po sklizni na 121/74), ani to horší mentální výsledky před sklizní plně nevysvětlilo. Jediným významným důvodem byla, zdá se, chudoba. Neustálé zaměření pozornosti na tenčící se či již neexistující finanční zdroje jim vyčerpalo sílu vůle, schopnosti analytického přemýšlení do dalšího rozhodování.

Mentální daň

Jeden výzkum ukázal, že zeptáte-li se chudých na celkovou cenu věcí v jejich nákupním vozíku, trefí ji téměř přesně, protože počítají každou věc a zároveň mají detailní přehled i o většině slev. Bohatší v ničem takovém nevynikají, neboť nemusejí. Správné vyplňování složitých formulářů, rekvalifikace, učení se novým technikám, připravování se na pracovní pohovor či analýza volebních slibů pak může být pro chudé už prohibitivně nákladné přemýšlení. Mullainathan a jeho tým proto mluví o mentální dani, kterou chudí nesou navíc.

Vedle triviálních rad – třeba nechávat si důležité rozhodování spíše na dopoledne kdy jsme odpočatí a na čas v měsíci, kdy jsme relativně při penězích – se nabízí škála opatření, která by mohla chudším ulehčit dlouhodobé rozhodování. Značně pomoci by jim mohl důraz na jednoduchost a prostou srozumitelnost smluv. Mnoho chudých, v Česku zejména Romů, je zadluženo v lichvářských úvěrech. Přitom je dokázáno, že i jednoduchá pomoc finančního poradce by těmto domácnostem pomohla restrukturalizovat dluhy a eventuálně je i z dluhové pasti vyvést. Adresné připomínky (dopisy, SMS, letáky) – například upozornění na nárok zažádat o sociální služby – by dokázaly přenést řadu budoucích komplexnějších a obtížněji řešitelných problémů do "jednodušší" a únosnější současnosti. Tíha života by tak sice nezmizela, ale lidem by na ni zbylo více sil.


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Stačí jedna cigareta a budete vydělávat méně

Kuřáci pobírají nižší plat, jak univerzálně ukazují příjmové statistiky. Jsou i méně zdraví, což je rovněž poměrně přesně dokumentováno na nižší době dožití a častějším využívání lékařské péče. Z toho pramenící nižší produktivita a vyšší absentérismus (jak kvůli nemocem, tak kvůli pauzám na zapálení si) by mohly samy nižší příjem vysvětlit. Vedle toho kouření může i signalizovat, že kuřák je člověk netrpělivý, s chabou sebe-vůlí, špatně zvládající stres, což nejsou zrovna znaky, které zaměstnavatelé oceňují.

Nicméně věc není tak přímočará, některé studie „cigaretový efekt“ nacházejí jen u mužů a dopad na mzdy žen se nezdá být významný. Z dalších dat zase vyplývá, že kuřáci mají nižší vzdělání, což pochopitelně má také dopad na jejich příjmy.

Studie Julie L. Hotchkiss a M. Melindy Pitts (pdf) z Federální rezervní banky v Atlantě do problému vnesla více světla. Ekonomky využily šetření amerického Národního institutu pro rakovinu běžícího již od roku 1992, které sleduje nejen vývoj spotřeby cigaret a cen, ale i nejrůznější socio-ekonomické charakteristiky lidí, kouřících i normálních. Potvrdily, že nekuřáci berou zhruba o 24 % více než kuřáci. Nicméně za 17 procentních bodů tohoto poklesu mohou kuřáky sdílené charakteristiky, zejména jejich nižší vzdělání (a i určité osobnostní charakteristiky). Za zbytek (tedy asi 7 p. b.) pak může kouření samo.

Asi nejdůležitější je zjištění, že efekt je stejný bez ohledu na intenzitu kouření. Zda člověk spotřebuje jednu cigaretu denně či celou krabičku, nehraje roli, vydělává méně. Což dále potvrzuje, že nižší mzdy kuřáků jsou důsledkem toho, že mají horší lidský kapitál (jakýsi naakumulovaný souhrn vzdělání, znalostí, schopností), ne nutně tím, že by byli obecně méně produktivní (třeba kvůli nemocnosti). Eventuálně je zaměstnavatelé vesměs nesnáší. Také se ukázalo, že kuřáci, kteří natrvalo přestali, mají schopnosti, které trh práce oceňuje, protože jejich platy jsou vůbec nejvyšší.

Nová fakta o nevěře

„Fakta jsou pro lidi, kteří postrádají představivost vytvořit si vlastní pravdu,“ chtělo by se zrovna v tomto tématu odpovědět Effrosyně Adamopouloue (pdf). Nicméně ona pochopitelně nepsala o sobě, ale zaměřila se na faktografické a dlouhodobé šetření, v němž je v USA již od svých studentských let na základní škole sledováno asi 20 tisíc lidí, kteří o sobě výzkumníkům sdělují údaje, od spotřeby alkoholu a jiných drog, přes kriminální aktivity přes peripetie partnerských vztahů. A jedna z otázek cílí i na nevěru. Lze proto sledovat, které faktory ovlivňují, řekněme, flexibilní přístup k věrnosti.

Tak především se 21,5 % respondentů k nevěře přiznalo alespoň jednou. Byvší již v manželství jsou si věrnější, s mírou nevěry 12,9 %. Ženy i muži se k ní doznávají téměř stejně. Došlo tím k delší době předvídanému jevu: s nárůstem vzdělanosti žen, následného získání i lepších vyhlídek na pracovním trhu a tak větší finanční nezávislosti, nejsou již odkázány jen na manžela a jsou proto ochotny riskovat rozpadnutí vztahu kvůli nevěře podobně jako muži.

Graf ukazuje průměrnou četnost nevěr u manželů (červená linka), spolu žijících partnerů (modrá linka) a nejvyšší a stále rostoucí u randících osob (zelená) během let 1996 až 2001. U všech typů vztahů je naznačena sezónnost s vrcholy během léta.

Další zjištění jsou již přímočará, nevěrnější jsou nevěřící, bezdětní a ti méně spokojení ve vztahu. (Vše vyplývá z toho, že nevěrou riskují méně, protože by je rozpad rodiny tolik „nestál“. Rovněž může platit obrácená závislost, že ti, co podvádějí, nepreferují pořízení si potomka, jsou méně spokojení ve vztahu, atd.). Zahýbat je však především vlastností specifických lidí, kdo byl nevěrný v minulosti (či v dřívějším vztahu) má větší pravděpodobnost, že zahýbá dále, i v současném. Zároveň tito lidé prožili v minulosti více vztahů, které nevydržely ani půl roku. Hezčí i méně atraktivní lidé jsou na tom s nevěrou stejně.

O jazyku různých osobností

Jaké je to být neurotikem? Svobodnou ženou? Dvacetiletým studentem? Penzistou žijícím v horách? Díky největší psychologické studii, která kdy byla provedena, je nyní možné alespoň trochu nahlédnout do života lidí s různými charakteristikami. A poděkovat za to můžeme Facebooku.

H. Andrew Schwartz s kolegy (pdf) z Centra pozitivní psychologie Pensylvánské univerzity a z Psychometrického centra Cambridgeské univerzity totiž využili 74 941 dobrovolníků, kteří jim umožnili plný a téměř tříletý přístup ke své facebookové stránce, nadto byli ochotni vyplnit i matérii různých psychologických dotazníků a testů. 

Analýzou 309 milionů slov (resp. 700 miliónů slov, symbolů či frází) v 15,4 milionech zpráv (každý účastník napsal zhruba 4 129 slov) bylo možné nahlédnout do života a komunikace plného spektra lidí (kteří však věděli, že jsou „sledováni“). Obecně lze shrnout, že výzkum někdy vyloženě nepřekvapil (třeba lidé žijící ve vyšší nadmořské výšce častěji mluví o horách) a obvykle spíše potvrdil, že většina názorů či předsudků, které máme o různých lidech, je asi správná. I to je však cenné zjištění. Nicméně, vzhůru na hlavní či alespoň trochu překvapivé výsledky.

Co se týká odlišností pohlaví, ženy mluví mnohem více emočně nabitými slovy („nadšená“ či „<3“ [znak pro srdce]) a častěji se věnují popisováním toho, co se v nich („miluji někoho“) či kolem nich děje. Muži užívají spíše vulgarismy a věnují se v konverzaci věcem („xbox“). Pánové jsou však rovněž intenzivněji majetničtí. Když mluví o přítelkyni či ženě užívají téměř vždy přivlastňovacích zájmen („má“, „moje“), ženy mluví jednoduše o „příteli“ či „manželovi“, ovšem přidávají k tomu přídavná jména (jako třeba „úžasný“) či jiná zájmena („její“). Z detailní analýzy se zdá, že muži prostě častěji píší o svých partnerkách, zatímco ženy probírají i partnery ostatních.

Vesmír korelací mezi užívanými slovy a osobnostními a demografickými charakteristikami. V obrázku zde i níže větší slova znamenají silnější korelaci s daným znakem (tj. být ženou či mužem), barva pak značí četnost (temnější barvy znamenají častěji užívaná slova), vyčleněna jsou i pro znak specifická témata.

 V oblasti věku a stárnutí nejsou žádná překvapení, puberťáci mluví o škole (nejčastější souslednost „škola“-„úkoly“-„ach jo“) či počítačových hrách a internetu. Vysokoškoláci o semestru, kurzech, alkoholu („opilý“-„na šrot“-„opice“) a sexu. Dospělí o zaměstnání. V mládí častěji mluvíme v první osobě jednotného čísla („já …“), zatímco s přibývajícím věkem je pak častější plurál („my …“) a frekventovanější zmiňování rodinných vztahů („syn“, „otec“, „matka“).

Mluva dle věku, nejprve 13 až 18 let, 19 až 22, 23 až 29 nakonec 30 až 65 let.

I osobnostní charakteristiky člověka se plně promítají v jeho mluvě. Extroverti intenzivněji zmiňují svůj sociální život („party“, „miluji ho“, „chlapy“, „kočky“). Introverti, na druhé straně, píší o individuálních aktivitách („čtu si“, „internet“, „počítač“, „komixy“, „manga“). Neurotici jsou častěji z něčeho znechuceni, když vůbec nejčastější frázi užívají „je mi špatně z …“, jsou rovněž více utrápení („depresi“). Leč je zajímavé, že neurotici, kteří se věnují nějakému sportu, netrpí natolik příznaky neurotismu. Sportování, zdá se, jejich nespokojenou duši uklidňuje a přibližuje je emočně stabilním lidem. Ti častěji hovoří o sportu, dovolené, týmu nebo rodinných sešlostech.

Extroverti, introverti, neurotici a emočně stabilní lidé.

I když získaná data trpí mnohými neduhy, třeba není v nich tolik komunikace starých lidí, jež Facebook zatím mnoho nevyžívají, umožnila přesto vytvořit komplexní prediktivní modely, tedy, že z každé jednotlivé komunikace již lze odhadnout, kdo může být pisatelem či mluvčím. A to s mnohem vyšší přesností než to umožňovaly dosavadní psychologické testy.

Chcete-li přispět k podobným zjištěním, zkuste stránku Pokusní králíci (také odkaz nahoře) a účastněte se některé z běžících studií.

Psáno pro portál Osel.cz.

Úspěch ve svádění? Záleží na počasí

Existuje nespočet „zaručených“ návodů, jak svést ženu. V poslední době se objevuje i přístup forenzního svádění. Tedy na základě systematického, experimentálního přístupu na mnoha a mnoha pokusných subjektech ověřit, jaké techniky a za jakých podmínek skutečně fungují.

Celebritou oboru je, jak jinak, francouzský psycholog, Nicolas Guéguen, z Jihobretaňské univerzity. Jeho nedávná studie (pdf) se zabývala vlivem počasí. Jelikož je známo, že při slunečném počasí jsou lidé šťastnější, ochotnější vyjít druhým vstříc a obecně lépe naladěni, chtěl potvrdit, zda se mužům za hezčího počasí daří svádět ženy efektivněji.

Nejprve ustanovil panel několika žen, aby vybraly z jeho mužských asistentů ty nejatraktivnější. Každý z vybraných pomocníků se poté naučil standardizovaný postup: na ulici přistoupit k mladé ženě, představit se fiktivním jménem, krátce jí polichotit, jak velmi krásná je a požádat, zda by se s ní mohl sejít. Jelikož však musí běžet do práce, poprosil ji o její telefonní číslo s tím, že jí zavolá a pozve na skleničku. 

V květnu a červnu Guéguenovi pomocníci oslovili naučenou frází 500 mladých žen ve dvou francouzských městech. Zaznamenávána byla teplota, oblačnost (za deště a velkých změn teplot se experiment nekonal) a počet svěřených telefonních čísel. Za jasného počasí vyšlo mladíkům vstříc přes 22 % žen, bylo-li zataženo necelých 14 %.

V navazující studii s kolegy Jacquesem Fisher-Lokou a Lubomirem Lamym Guéguen (pdf) doplnil, jak náramný vliv má i samotné lichocení. „Dobrý den. Omlouvám se, jestli Vás obtěžuji. Napadlo mě ale, že bychom mohli zajít společně na skleničku, máte-li chvilku čas.“ Mladý pomocník výzkumného týmu oslovoval touto větou desítky mladých francouzských slečen a žen. Jeho bezprostřední pozvánku na rande však akceptovalo toliko 9 % z nich. Nicméně, bylo-li k oslovení dodáno prosté, „Dobrý den. Víte, jste překrásná ...“ ač jinak byla fráze totožná, dopadl experiment zcela odlišně. Ať již se cítily lépe či vnímaly neočekávaného nápadníka sympatičtěji, po tomto oslovení souhlasila téměř čtvrtina žen, že s ním na skleničku zajde.

Mimochodem, i ekonomický výzkum komplimentů zřetelně ukazuje, že lichocení je sice okatá, přesto velmi efektivní technika na zlepšení nálady zákazníků. Číšníci chválící hostům volbu jejich menu nato dostávají průměrně o 3,1 % větší spropitné. Podobně i kadeřnice, které ostentativně obdivují vlasy svých zákaznic, získávají mnohem větší dýška než jejich méně chválící kolegyně.

 

V další své studii Guéguen (pdf) zkoumal u úspěchu při svádění vliv vůně. Navázal na výzkum Roberta Barona (pdf) z Oklahomské státní univerzity, jenž slavně demonstroval, že příjemné vůně – stejně jako počasí – v lidech podněcují dobrou náladu a především pak vstřícnost. 

Baron sledoval ochotu zákazníků velkého obchodního domu pomáhat podle toho, vedle jak „voňavého“ obchodu procházejí. Terénní experimenty se konaly na prostranstvích před příjemně vonícími pekárnou a pražírnou kávy a nebo před obchody s oblečením, bez nějaké specifické vůně. Jednomu z jeho asistentů náhodně „padalo“ psací pero a bylo sledováno, kolik lidí jej sebere a vrátí majiteli. V jiný čas pak druhý asistent přistupoval k zákazníkům s prosbou o rozměnění bankovky. Vliv příjemné vůně na vstřícnost kolemjdoucích byl obrovský, zejména u žen. Před pekárnami pomohlo rozměnit peníze 61 % z nich, u „obchodů bez vůně“ jen 17 %. 

Guéguen znovu využil metodu „žádání o telefonní číslo“ a ve shodě s výsledky popsanými výše prokázal, že u těch částí obchodních domů, kde je příjemná vůně (pekárny, kavárny) dokáží muži získat telefonní číslo od dam s mnohem větší pravděpodobností než v blízkosti „nevonících“ obchodů (banky, obchody s oděvy či s hudbou).

Dnes již existuje přehršel podobných studií: úspěšnější jsou muži poněkud drzejší; dotkne-li se muž letmo paže ženy, je jeho návrhům potom více nakloněna; dívky se nechají snáze sbalit, hraje-li v pozadí romantická hudba. Význam má dokonce i tak zdánlivě nepodstatná věc, jako je teplota nápoje při prvním setkání. 

Američtí psychologové Lawrence Williams a John Bargh (pdf) nejprve „jakoby mimochodem“ přiměli subjekty pozvané na experiment, aby jim chvíli podržely buď horkou nebo ledovou kávu. Poté, během experimentu, měli jeho účastníci odhadnout osobnostní kvality stejného, jim neznámého člověka. Ti, kteří drželi teplý nápoj, hodnotili bližního jako více „vřelého“, „horoucího“. Naopak lidé před tím držící ledovou kávu vnímali druhého více jako „chladného“ či „studeného“. Efekt vyplývá ze zákonitostí vývojové psychologie. Od narození vyžadujeme a toužíme po blízkosti (nejčastěji) matky, příjemný pocit jistoty a bezpečí je proto podmíněně vždy i hřejivý. Fyzické, tělesné teplo proto máme spojeno s psychickou vřelostí a pohodou patrně nejen metaforicky (jak může koneckonců dosvědčit kdokoliv, dá-li si teplou koupel). 

Jiewen Hong a Yacheng Sun (pdf) z Hongkongské univerzity vědy a technologií, resp. Coloradské univerzity dokonce prokázali, že psychologický mechanismus „vřelost-teplo“ pracuje i opačným směrem, tedy, že cítíme-li chlad, budeme více vyhledávat srdečnost a horoucnost. Hung a Sun zvolili poněkud neortodoxní přístup a pro potvrzení své hypotézy přepokládali, že je-li zrovna venku nevlídně, studeně, budou lidé vyhledávat spíše srdečné, romantické filmy. 

Analýza návštěvnosti kin 10 evropských zemí překvapivě skutečně ukázala, že s každým poklesem venkovní teploty rostou útraty na lístky za romantické filmy. Zákonitost, která u žádného jiného žánru – komedií, akčních filmů, thrillerů či dramat – nalezena nebyla. I navazující laboratorní experiment výsledky potvrdil.  Oba psychologové opět manipulovali 2 skupiny subjektů: jedněm dali horký a druhým ledový čaj. Nechali je poté vyjádřit preference ohledně dlouhé řady filmů. Potvrdilo se, že držící ledový nápoj hodnotili romantické filmy jako oblíbenější než členové skupiny, která pila horký čaj. 

Ač by se z úvodu tohoto článku dalo vysoudit, ani při špatném počasí není úspěch u randění vždy ztracen. (A generace mladých lidí tuto znalost beztak již dávno rozpoznala.)

Psáno pro Psychologie Dnes.