Stát kontroluje opatření laxně

Vláda vyhlásila nouzový stav a řadu omezení a regulací v upřímné snaze omezit katastrofu, při níž Česko opět dosáhne světového prvenství infikovaných covidem19 na hlavu. Leč bude-li dodržování norem kontrolováno a sankcionováno jako dosud, vláda jen zoufale křičí do prázdna. Jak byla kontrolována pravidla omezující šíření smrtícího viru dosud?

Ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje přehled kontrol krajských hygienických stanic v dodržování opatření proti covidu-19 ve stravovacích a maloobchodních provozovnách. V době rekordního exponenciálního růstu nakažených v předminulém týdnu to bylo den po dni: 20. listopadu bylo provedeno sedm kontrol ve Zlínském kraji, žádný nedostatek; 19. listopadu pět kontrol po republice, jeden nedostatek; 18. listopadu dvě kontroly, žádný nedostatek; 17. listopadu – den masových demonstrací či oslav – oba údaje nula; 16. listopadu rekordních 20 kontrol, žádný nedostatek; 15. listopadu pět kontrol, jeden nedostatek. 

V případě nedostatku bývá sankcí domluva. Stát jednoduše rezignoval. Nezáleží, zda je důvodem nedostatek pracovníků hygien, jejich vyhoření, strach, přeřazení na trasování, chybějící doprovod policistů či jiný důvod. Ač pochopitelné, zůstává neomluvitelné, že ministerstva zdravotnictví a vnitra na to nebyla připravena. Je monstrózním selháním, není-li stát schopný vynucovat ani elementární pravidla omezující šíření covidu-19.

Ještě horší porušování

Jak by vypadaly silnice, kdyby stejně postupovala dopravní policie – tedy nekontrolovala téměř nikoho, jakýkoliv přestupek by byl – přinejhorším – řešen pokáráním prstem a vše by záviselo na odpovědnosti každého řidiče? Výsledek ukazují případy snižování stavů dopravní policie ve světě. Zhruba každé procento poklesu počtu dopravních policistů vede k půlprocentnímu nárůstu nehod, při nichž se někdo zraní či zemře. 

Mnozí řidiči nejsou zodpovědní a ohleduplní. Vědí-li, že nebudou kontrolováni a pokutováni či jen výjimečně, jezdí čím dál nebezpečněji. Další se pak k hazardní jízdě přidávají, protože se naučí, že takto se teď jezdí. Šetření na represi vede k mnohonásobně vyšším škodám a lidským tragédiím. Nyní jsme navíc v situaci, v níž se – metaforicky – pětina řidičů dožaduje, aby mohli jezdit po jiné straně silnice, opilí, jakoukoliv rychlostí, někteří v tanku. 

Na obhajobu hygienických stanic je třeba uvést, že v některých listopadových dnech byly kontroly ve stovkách. Například pražští hygienici ve spolupráci s Policií ČR začátkem listopadu provedli "větší akci", při níž zkontrolovali mimo jiné 15 restaurací a prověřili 455 fyzických osob. 

Dvě restaurace dostaly pokutu – respektive byla zahájena správní řízení (o kterýchž ministerstvo zdravotnictví dříve prohlásilo, že velkou pokutou končit rozhodně nebudou). Sedmnáct osob porušovalo nařízení, přičemž jen šest z nich dostalo pokutu – v průměrné výši minimálních 500 korun. Vzhledem k asi čtyřem tisícům stravovacích zařízení a statisícům jejich hostů v Praze nelze nemít z akce pocit prázdného gesta.

Limitně nulové riziko pokutování a směšný trest za nedodržování norem nejen nemají odrazující efekt, ale vedou k ještě horšímu jejich porušování. Slavnou ilustraci tohoto pravidla poskytuje příklad izraelských školek. Jejich ředitelky, frustrované z pozdního vyzvedávání dětí rodiči, zavedly pokuty za nedodržování času vyzvednutí ve výši, po přepočtu, asi sta korun. Vzhledem k tomu, že měsíční platba školce za hlídání dítěte byla více než deset tisíc korun, šlo toliko o symbolickou částku mající vyvolat pocit viny a nepatřičnosti než reálně trestat.

Po zavedení triviální pokuty pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, výrazně narostlo. Rodičům nízká pokuta dala důvod obhájit si, že vlastně nedělají nic skutečně špatného a že "o nic nejde". Navíc si ve své mysli pozdní hlídání "zaplatili" ve formě pokuty, a nechávali proto dítě ve školce po uzavírací době ještě déle.

Pokuty fungují

V nespočtu dalších oblastí lidského chování bylo prokázáno, že symbolické pokuty fungují, když zdůrazní normu, s kterou pokutovaný souhlasí, jen jí zrovna nevěnoval pozornost či zapomněl. U lidí, kteří takovou normu nerespektují z principu, vedou triviální pokuty k pohrdání a utvrzení se v názoru, že norma je chybná. 

Nejhorší možnou reakcí na neefektivní sankční přístup je rezignace. Izraelské školky demotivované tím, že rodiče pravidla dále porušovali, pokuty zrušily. Pozdní vyzvedávání ale už zůstalo na vyšší úrovni. Vytratila se sociální norma i vzájemný respekt, zbylo jen sobecké účelové jednání a pohoršili si všichni. Místo aby školky zavedly účinné a spravedlivé poplatky, které by bezohledné rodiče vytrestaly, ustoupily. Čelily pak mnohem horší situaci než předtím.

Graf ilustruje efekt pokuty na pozdní vyzvedávání dětí rodiči po zavedení pokuty od 5. týdne ("Week Number"). Tučná linka ("Group with fine") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek, které zavedly pokutu; počet nezodpovědných rodičů poté narostl více než čtyřnásobně. Druhá linka ("Control group") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek bez pokuty; jak patrno, problém s nespolupracujícími rodiči mají také, ale "paradoxně" nižší.

 

Je humanistické, když zástupci hygienických stanic prohlašují, že chtějí být pozitivní, mít občany na své straně a že nejdůležitějším prvkem vzájemné ochrany je vlastní zodpovědnost; či maximou Daniela Landy: "Dospělí lidé by se navzájem neměli vychovávat." Represe v tom skutečně nepomohou – ale proto, že zodpovědní lidé pravidla proti šíření covidu-19 vesměs dodržují. Kvůli nim nutné nejsou. 

Jde o nezodpovědné, kteří laxnost a vstřícnost státu interpretují coby jeho slabost či zbytečné buzerování a jsou důvodem, proč denně zemře na covid-19 opět více než sto spoluobčanů. V aktuálním stadiu epidemie by silnější empatie měla být namířena k obětem covidu, jež se nakazí a zemřou, protože někteří občané nejsou ochotní dodržovat hygienická pravidla a státní orgány jejich porušování jen pasivně přihlížejí. Až epidemie vyšumí, nikdo nebude oslavovat, jak hodné státní orgány byly. Skončíme se státem, v jehož schopnost chránit své občany nebude důvěřovat nikdo. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Hořkosladká nevědomost

Oč méně o nějakém problému lidé vědí, o to rychleji a rezolutněji s ním bývají hotovi. Pár střípků: Když jsem známým vyprávěl o studii, podle níž vysoušeče na toaletách slouží jako vysavače škodlivých bakterií z místnosti, které pak nastřílejí přímo na naše ruce, kamarád rozhodně oponoval. „Nebylo by dovoleno je instalovat, navíc jsem neslyšel, že by byly tak škodlivé.“ – „Když o negativech nevíš, je to důkaz, že jsou bezpečné?“ – „Informace jsem si k tomu sice nehledal, ale jsem si téměř jist, že ta studie nemůže mít pravdu.“ Jindy zase můžete potkat v obchodě aktivistku, která vás bude přesvědčovat, abyste si nebrali plastikovou tašku, protože látkové jsou šetrnější. Když se zmíníte, že pěstování a zpracování bavlny může mít větší nároky na energie i vodu než produkce plastu (pdf), se zlou se potážete. Dozvíte se, že to tak v žádném případě být nemůže. Třebaže jinak vzdělaní a inteligentní lidé o určitém problému nevědí mnoho, evidentně jim nečiní problém bít se do roztrhání těla za své momentální – ničím nepodložené – přesvědčení.

Psychologie nabízí hned několik vysvětlení, proč se lidé vyhledávání informací aktivně vyhýbají. Předně se nechtějí vmanipulovat do situace, která by od nich vyžadovala nepreferovanou akci. „Ani to nechci vědět,“ je například obvyklá reakce kuřáků na otázku, zda tuší, co s jejich organismem dělají cigarety. Některá manželství zase praktikují pravidlo „neptej se a neodpovím ti“. Lidé si jednoduše chtějí dopřát tabák, případně žít v přesvědčení, že jejich manželství funguje. Informace by je nutily k akci, o kterou nestojí.

Dále preferujeme nedozvědět se fakta, jež mohou ohrozit obraz, který jsme si o sobě utvořili. Někteří kolegové na fakultě například nesledují studentské hodnocení výuky (no dobře, já často také ne). Jsou-li se svou prací spokojeni, nechtějí se dozvědět, že studenti je považují za neschopné. A láska? Tu biologie chápe jako ultimátní nástroj, jak (alespoň krátkodobě) založit rodinu pomocí systematického ignorování informací. Zamilovaní téměř nedbají o druhé a na svém miláčkovi spatřují jen pozitiva. Bez tohoto filtrování informací by se totiž většina vztahů brzy rozpadla, protože každou chvíli narazíte na někoho, kdo může být „lepší“ než váš stávající partner. Stejně tak v politice je bezelstná schopnost ignorovat informace u straníka nejžádanější ctností, protože tím vedení strany demonstruje, že je loajálním, stabilním členem, kterého nezvyklá kdejaká nepohodlná informace. Jsme odsouzeni ignorovat nepříjemné informace, které by nám v delší perspektivě mohly pomoci?

Americké ekonomky Kaitlin Woolleyová a Jane Risenová v sérii studií ukázaly (pdf), že ano. Naděje ale zůstává. V jedné studii se ptaly osob, které mezitím na oslavě snědly několik předkrmů, večeři a měly několik drinků, zda chtějí i místní famózní čokoládové dorty a zda si přejí znát jejich kalorickou hodnotu. Skoro dvě třetiny participantů informace o kaloriích odmítly – chtěly hřešit a o obětech nevědět. Ekonomky jim ovšem informace o kaloriích nakonec stejně vnutily. Ti, kdo se dozvěděli, že by snědli mimořádnou kalorickou bombu, pak s větší pravděpodobností od objednávky ustoupili. Poučení? Pravda nakonec umí nad nevědomostí zvítězit. Jen se jí musí pomoci, aby dostala sluchu.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo letos nakladatelstsví Oxford University Press. Hlouběji argumentuje, proč komunikace a diskuze mezi lidmi často neslouží k informování se... a její recenze se snad na blogu brzy objeví.

Psáno pro Lidové noviny.

Nešťastná emoce

Američan přijde do pekla a Satan jej vezme na prohlídku. Brzy narazí na obří kotel. Američan do něj nahlédne a vidí plno trpících duší. Když se chtějí dostat ven, čerti je vidlemi shazují zpět. „To jsou hříšní Angličané,“ říká Satan. Obchůzka pokračuje k druhému, ještě většímu a žhavějšímu kotli. Uvnitř se vaří zástupy duší s barety. Čerti hlídají, aby žádná neunikla. „Sem dáváme Francouze,“ vysvětluje Satan. V dálce je vidět třetí, nejžhavější kotel. Stěží se k němu dá i jen přiblížit. Američan se překoná a nahlédne. V kotli vřou duše a sotva se nějaká objeví nad hladinou, hned zmizí. „Sem dáváme Čechy. Hlídat se nemusejí, když se některý snaží utéct, stáhnou ho zpátky ostatní sami,“ směje se Satan.

V originálním znění se v posledním kotli škvaří Sověti, nicméně k české duši přiléhá vyprávění asi i více. Jordan Peterson, kanadský klinický psycholog a světová celebrita i díky své knize 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu, vtipem ilustruje, kam může vést neautentický, bezcharakterní život. Autentičtí lidé si uvědomují, že za svůj život odpovídají sami a chtějí jej žít čestně. Pakliže nedosáhli toho, čeho chtěli, měli neadekvátní ambice, postupovali impulzivně či špatně, věděli o světě málo a podlehli iluzím. Selhání berou jako příležitost k učení. Na druhé straně, neautentičtí lidé vidí chybu v tom, že svět není takový, jaký chtějí. Vidí u druhých jejich úspěchy a nezasloužené výhody, u sebe jen absenci příležitostí. V jejich myslích vládne světu nespravedlnost, čestnost pak postrádá významu. Je jedině racionální používat či přijímat lež a klam.

Knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos od: Jordan B. Peterson vydalo letos nakladatelství Allen Lane.

 
Nikdy si nebudeme ve všem rovni. Nebudeme mít stejnou inteligenci, půvab, výchovu rodičů či štěstí. Přijmutí této pravdy by mělo vést k životu, v kterém se člověk učí překonávat sám sebe, nikoliv druhé, a tím čestně naplňovat (či lépe, objevovat) svůj osud. Neautentický život naopak vede k závisti a zášti, škození druhým a opovrhování pravidly společnosti. Společnost závistivých je doslova peklem.

Petersonovy maximy znějí jako motivující, přesto však nerealistické moralistní kázání. Není přece závist právě tím pocitem, který nás motivuje k překonávání sebe sama, ke snaze být lepší? Není naštvanost na úspěšné tím největším motorem k tomu je dohnat?

Ekonomové Redzo Mujcic z Rakouska a Andrew Oswald z Velké Británie (pdf) k rozlousknutí těchto otázek letos využili australské národní šetření, v kterém od tisíců obyvatel vědci každoročně získávají ohromné množství jinak soukromých informací. Od jejich příjmů, spokojenosti, rodinných podmínek po fyzické a psychické zdraví. V databázi je zaznamenáno každé nečekané dědictví i osobní bankrot, svatba i rozvod, narození i úmrtí bližních, povýšení i vyhazov, nemoci i momentální pocity štěstí, spokojenosti či závisti a zášti.

Zjistili, že muži závidí trochu více než ženy a že s věkem závistivost klesá, také potvrdili, že nárůst pocitů závisti se pojí s horším pocitem životní spokojenosti a poněkud horším psychickým zdravím. Nepřekvapivé. Motivuje závist však Australany se sebou něco udělat? Nikoliv. Lidem, kteří se více oddávají závisti, se i v dalších letech daří hůře, ať již měřeno psychicky či finančně. Závist jednoduše nevede v žádném sledovaném ukazateli ke zlepšení blaha.

Bertrand Russell, britský filosof, měl pravdu, když závist považoval za nejnešťastnější z emocí, „nejen, že závistivý člověk chce způsobit neštěstí… ale jeho samého závist činí nešťastným. Kdokoliv chce zvýšit lidské štěstí, musí závist zničit.“


Psáno pro Lidové noviny.

Chcete skórovat? Vyspěte se!

Nevyspání je považováno za banální obtíž. Každý někdy nestíhá, proto pracuje do noci či si naopak přivstane. Spánková deprivace však výrazně ovlivňuje kvalitu rozhodování, soustředění se i fyzičku – studie o soudcích a basketbalistech ukazují na míru, jak jsou naše mysl a tělo nevyspáním narušeny.

Když přednáším o dopadech spánkové deprivace na rozhodování zaměstnanců, studenty obvykle moc nenadchnu. „Vždyť je jasné, že ospalí lidé dělají chyby a jsou unavení!“ Mají pravdu, přehlížejí však podstatný detail. Vědět neznamená respektovat a skutečně zohlednit ve vlastním chování (jak právě studenti v probíhajícím zkouškovém období dokazují, když se většina věnuje celonočnímu studiu, které ústí ve fakticky nulové dlouhodobé zapamatování látky).

Lidé se přeceňují a nejsou schopni zohlednit či si nepřiznají, jak moc jsou jejich mysl a tělo nevyspáním ovlivněny (podobně i kuřák ví, že jej tabák zabíjí, leč je přesvědčen, že jeho se to až tak netýká „protože se cítí fajn“ a když bude chtít přestat, povede se mu to – statistiky však jasně mluví proti oběma dojmům). Nevyspání navíc neovlivňuje jen fyzické schopnosti, paměť či soustředění, ale zhoršuje i emoční regulaci. Nevyspalé lidi popudí i podněty, kterým se dřív smáli nebo je ignorovali.

Po přechodu na letní čas dostanete větší flastr

Inspirativní je nedávná studie Kyoungmin Cho z Washingtonské university a kolegů (pdf), kteří analyzovali práci soudců po pravidelném každoročním spánkovém šoku – přechodu na letní čas. Přestože ke ztrátě hodiny spánku dojde v neděli, bylo již ukázáno, že v pondělí jsou lidé unavenější a nepozornější – kupř. narůstá počet nehod a zranění. Očekáváním výzkumníků bylo, že soudci budou unavení a nevrlí, takže budou udělovat přísnější tresty. Po odfiltrování proměnných, které ovlivňují velikost trestu – jako je charakter trestného činu, zda jde o recidivistu, jeho věk, rasu či pohlaví – se potvrdilo, že vůči jiným pondělkům jsou tresty odnětí svobody po přechodu na letní čas o 5 % delší. Mít ústní zkoušku, vstupní pohovor či zápas ve sportu se sudím v pondělí koncem března si tedy říká o přeložení; resp. kdykoliv se dá očekávat, že hodnotitel bude nevyspalý.

Důležitost organizačních studií o spánkové deprivaci tkví i v tom, že změřit důsledky nevyspání není vůbec jednoduché. Jistě, statistiky o počtu nehod kvůli mikrospánku či o pracovních zraněních na noční směně mohou být dostupné, ale jak změřit zhoršenou produktivitu politiků, manažerů, soudců či lékařů, ke které došlo jen kvůli nevyspání? Žádná nemocnice nevydává upřímná tisková prohlášení, kolik mrtvých má na svědomí její spánkově deprimovaný personál. Žádná firma akcionářům nepřizná, za kolika nespokojenými zákazníky či ztrátami stojí unavení zaměstnanci. Jak vůbec únavu měřit, každodenními lékařskými testy?

Kolik stojí noční tweety

V pilotní studii se tým profesora sociologie, Jason Jonese, podíval na produktivitu basketbalových hráčů americké NBA a jejich aktivitu na Twitteru. Inovativním vhledem výzkumu bylo, že tráví-li hráč noci před zápasem u počítače a tweetuje, dá se očekávat, že nebude tolik vyspalý a jeho sportovní um utrpí. Analyzovali tedy v letech 2009–2016 tweety hráčů publikované mezi jedenáctou večer a sedmou ráno před zápasem a zároveň si zjistili statistiky produktivity daného hráče v daném zápasu. Potvrdilo se, že pozdně tweetující hráči následně v zápase získají až o 10 % méně bodů, zhorší se jim úspěšnost ve vstřelování košů, mají nižší počet asistencí, vše i proto, že hrají méně času. Při uvážení, že tyto statistiky se přímo promítají do výše mnohamilionových smluv s hráči, může probdělá noc hráče stát i desítky tisíc dolarů.

Na analýzu nákladů a produktivity politiků po zbrklých nočních tweetech se zatím čeká…


Psáno pro Finmag.

Chci dosáhnout mistrovství, myši proto půjdou do plynu

Snaha být v něčem dobrý, je mocnou hnací silou našich životů. Ať již jde o sport, vědu, umění, vaření či jinou profesi, dosažení mistrovství v jakékoli činnosti člověka naplní pocity radosti a uspokojení. Tím intenzivnějšími, oč náročnější úkol jde. Hltáme životopisy lidí, kteří dokázali výjimečné věci. Schopní lidé nás inspirují a obdivujeme je.

Usilování o profesní dokonalost se však lehce může zvrtnout do opomenutí, že nejde o jedinou morální hodnotu. Notorickým příkladem je Manhattanský projekt – vytvoření první jaderné zbraně. Richard Feynman vznik tunelového uvažování u členů týmu popsal názorně: „pustili jsme se do toho z dobrých důvodů. Pak začnete velice tvrdě pracovat, abyste dosáhli toho, co chcete a přináší vám to radost. Jste nadšeni a přestanete přemýšlet. Prostě přestanete.“ Po bombardování Nagasaki, které bylo po Hiroshimě považováno už za zbytečnou demonstraci síly, mnoho vědců podílejících se na projektu propadlo pocitům viny, zmaru a depresím z toho, k čemu jejich práce nakonec vedla. Roky se věnovali řešení nadlidsky složitých výpočtů a fyzikálním experimentům, možné morální dopady je jednoduše nenapadli coby proměnné k úvaze.

Podobných a ne natolik extrémních příkladů je přehršel; snaha dosáhnout něčeho výjimečného, ukázat své přednosti často zničí rodinné vztahy, dá vzniknout šikaně a teroru podřízených či kolegů. Dělat „dobrou práci“ mnohdy znamená prodávat škodlivé či nekvalitní zboží či pomáhat zločincům.

Dokaž si, jak jsi chytrý

Do jaké míry je ochoten člověk potlačit nebo i zcela zapomenout na morálku, usiluje-li o demonstrování svých schopností, otestovali nově němečtí experimentální ekonomové Armin Falk a Nora Szechová (pdf) v poměrně unikátním experimentu. Využili ustálené praxe, při níž výzkumné univerzity musejí vybíjet laboratorní myši. Jde o zvířata, která byla vyšlechtěna pro specifický výzkum, nicméně z různých důvodů se pro něj ukázala nevhodná. Jelikož univerzity nemají prostory ani finance nechat zvířata jen tak dožít, aniž by je využili, zabíjejí je. Falk a Szechová – i proto, aby část myší zachránili – navrhli experiment, v němž si studenti mohli potvrdit, jak jsou inteligentní nebo zachránit život myši.

Účastníci experimentu hráli o život laboratorních myší.

Všichni studenti-účastníci experimentu nejprve získali paušální odměnu za účast, bez ohledu jak si poté v experimentu povedou. První skupina účastníků experimentu se dozvěděla, že jejich úkolem je vyplnit 52 otázek inteligenčního testu a na jeho konci se dozví své IQ a jak si vedli vůči ostatním. Přečetli si zprávu o důležitosti IQ pro studijní i profesní úspěch. Úkol měl studenty motivovat dosáhnout nejlepšího možného výsledku – všichni si koneckonců chceme dokazovat, jak jsme chytří. Druhá skupina dostala za úkol vyplnit jeden dotazník s 52 otázkami a opět se na konci dozvědět, jak si v něm vedli. Ve skutečnosti šlo o naprosto stejný inteligenční test, nicméně úkol byl zarámován coby prosté dotazníkové šetření, takže účastníci nemuseli cítit tak velké ambice vyniknout.

Výkon poloviny studentů v obou skupinách byl jen prostě změřen. Výkon druhé poloviny měl navíc i hlubší morální rozměr. Každému z nich byla „přiřazena“ jedna myš a před začátkem řešení úkolu si přečetli:

„V sázce je mladá, zdravá myš. Spolu s několika dalšími žije v malé skupince. Její očekávaná doba dožití jsou 2 roky. Čím více správných odpovědí dosáhnete, tím vyšší bude pravděpodobnost, že myš bude zplynována. Za každou správnou odpověď se tato pravděpodobnost zvýší o 0,9 procentního bodu. Maximální pravděpodobnost – zodpovíte-li všechny otázky správně – je 46,8 %. Budete-li se ve všech odpovědích mýlit, s jistotou necháme myš dožít.“

Myší paradigma

Účastníkům bylo poté vysvětleno, jak myš zemře a viděli instruktážní video ukazující celý proces. Na videu čtyři myši živě pobíhají po hermeticky uzavřené kleci. Do klece začne proudit plyn. Pohyb myší se zpomalí. Za chvíli se zcela přestanou hýbat. Je vidět, jak silně jim buší srdce. Tlukot se zpomaluje a ony umírají. V kleci jsou ještě 10 minut ponechány a pak jsou jejich těla odnesena... Pakliže by myš byla ušetřena, oběma ekonomy jí byla zafinancována „strava a byt“ než by zemřela z přirozených příčin.

Výsledky pokusu potvrdily, že skupina studentů, která usilovala o změření svého IQ, dosáhla lepších výsledků (průměrně 35 bodů) než skupina vyplňující „jen dotazník“ (ti měli 29 bodů). O 22 % lepší výkon ve stejném testu, jen je-li zarámován coby inteligenční, dokazuje, jak velký efekt na výkon má motivace vyniknout. Rovněž i vyšlo, že účastníci, jejichž správné výsledky znamenaly možné zabití myši, dopadli hůře – častěji odpovídali „já nevím“. Mnozí se tak snažili myš zachránit. Nicméně u skupiny vyplňující inteligenční test byl tento pokles mnohem slabší. Bez ohledu na drastický, nezvratný důsledek – zabití vnímajícího, inteligentního tvora – se snažili dosáhnout vysokého skóre. Snaha vyniknout jim jednoduše zakalila pohled na jejich morální přešlapy.


Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf); o využití morálního myšího paradigma jsem psal již dříve).

Partneři v zločinu: Jak spolupráce dá vzniknout korupci

Budou se lidé chovat čestněji, když se rozhodují sami nebo když je do rozhodování zainteresováno více lidí? Chci-li podvádět, třeba okrádat zaměstnavatele, pak zapojení kolegy může nést rizika. Může mne udat, bude na mne vědět informace, které může v budoucnu zneužít. Na druhou stranu si můžeme vzájemně hlídat záda, ujišťovat se, že zaměstnavatel je beztak vydřiduch, takže neděláme nic špatného a odpovědnost za zločin bude rozdělena. Ori Weisel a Shaul Shalvi (pdf) vytvořili unikátní experiment, který měl pomoci nahlédnout, které motivy v podobných situacích převáží.

V naprosté anonymitě kancelářského boxu první hráč hodil kostkou. Číslo, které mu padlo, uvedl do počítače. Výsledek na monitoru viděl druhý hráč, sedící v jiném boxu, a nyní měl on hodit kostkou a reportovat svůj výsledek. Oba hráči přitom věděli, že odměnu si odnesou jen tehdy, budou-li se jejich čísla shodovat. Pakliže oba hodí „šestku“, získají oba po 6 eurech, hodí-li oba „jedničku“, získají po 1 euru atp. Nicméně, hodí-li různá čísla, nikdo nedostane nic. Takto se mělo sehrát 20 kol. Experiment umožňuje, aby podváděl jak první hráč (uvádí vyšší body, než mu padly) i druhý hráč (uvádí tolik bodů, kolik padlo prvnímu hráči a ne kolik hodil on). Jelikož pravděpodobnost, že se jejich hody shodnou je 1/6 a kol bylo 20, vydělat mohli teoreticky jen při 3,3 případech. Průměrně pak měli naházet 3,5 bodů.

Vlevo vidíte simulaci, jak by teoreticky měly kostky padat, kombinace všech bodů jsou rovnoměrně rozloženy. Vpravo vidíte realitu experimentu, jak patrno, nejen že mnohem častěji docházelo k shodám, rovněž vyšší čísla „padala“ častěji.

Přes 250 dvojic sehrálo tento experiment a hráči průměrně v 16 případech uváděli, že jim padaly stejné body (pětkrát častěji než bylo teoreticky možné). Průměrně jim pak – prý – padalo 5 bodů. Rovněž se ukázalo, že naznačoval-li první hráč ochotu podvádět – třeba tak, že psal skoro samé šestky, druhý hráč tento signál téměř vždy zachytil a začal dorovnávat stejné body. Stali se z nich partneři v zločinu. Experiment byl i různě modifikován; třeba odměna pro druhého hráče byla v každém kole fixní, bez ohledu na hozená čísla. I když se za těchto podmínek hráči chovali čestněji, k podvodům beztak docházelo. Výsledky studie v souhrnu ukazují, že je-li jeden člověk druhým „pozván k podvodu“, mnozí toto volání vyslyší, zejména jsou-li zájmy podvodníků ve shodě a lze hodně vydělat. Vidí-li druhá strana ochotu se podrazů účastnit, začne pak podvádět bezostyšně.

Výsledky několika typických párů hráčů. První pár (A): oba bezostyšně podvádějí, "padají" jim samé šestky. V druhém páru hráčů (B) první hráč podvádí, "hází" samé šestky, nicméně druhý hráč se nenechává svést a pravdivě stanovuje, co mu padlo. Třetí situace (C) je obrácena, tentokráte první hráč pravdivě uvádí své hody a druhý hráč je nečestně vždy dorovnává.

Psáno pro Vesmír.

Důvěra ve stát a Habsburg nad námi

Může naše životy ovlivňovat již století neexistující státní útvar a jeho instituce? Třeba v Česku mnohé státní i městské úřady začínají pracovat už od sedmé či osmé hodiny. Proč? Tak ranní úřední hodiny skoro v žádné jiné světové zemi nenajdeme. Legendárním důvodem je velmi brzké vstávání císaře Františka Josefa I., jehož biorytmu se přizpůsobila celá rakousko-uherská státní správa. V Česku tento systém přetrval i přes několik změn režimů.

Habsburská monarchie držela i poměrně vysoký byrokratický standard, úředníci byli kultivovaní a vzdělaní. Vůči státní správě srovnatelných říší, jako třeba ruské či turecké, byli vzorem úřednické efektivity. Sascha Becker, Katrin Boeckh, Christa Hainz a Ludger Woessmann (pdf) se proto podívali, zda se obyvatelé současných středo- a východoevropských států odlišují v důvěře ve státní moc, pakliže žijí v regionech, které před stoletími patřili habsburskému impériu. Využili toho, že na území bývalého Rakousko-Uherska nyní existuje 17 různých národních států, přičemž pouze některé jejich části patřili Habsburkům, zatímco jiné nikoliv (jak je patrno z mapky níže).

Tučná linka ukazuje hranice největšího rozmachu Habsburské monarchie, čárkovaná linka hranice říše v roce 1900. Body označují všechna města, odkud pocházeli respondenti studie. Analýza se zaměřila zejména na černé „hraniční“ body, tj. města jednoho státu, z nichž některá se nacházela v Rakousku-Uhersku a druhá nikoliv.

I přes velmi bouřlivé zvraty ve střední Evropě 20. století potvrdili, že obyvatelé území monarchie, která od roku 1918 neexistuje, jsou dnes trochu jiní než jejich spoluobčané. Více důvěřují soudům i policii. S jejich vyšší důvěrou v tyto instituce se pojí i upřímnější víra, že úředníky není nezbytné uplácet. Nejintenzivnější efekt byl nalezen u soudců, u dopravních policistů je vliv ale skoro mizivý. Podobně i zástupci firem, které podnikají v „bývalém“ Rakousku-Uhersku, udávají, že soudy jsou více nestranné a spravedlivé než jejich kolegové o pár desítek kilometrů vzdálených městech stejného státu.

Lokální kultura a zažité vzorce chování dokázaly přečkat dvě světové války, komunismus, i jeho zvrat. Zjištění mohou být i výstrahou. Setkávají-li se občané u státních zaměstnanců dlouhodobě se zkorumpovaností, neschopností či hloupostí, vzniklá nedůvěra ve stát přetrvá po další generace.


Psáno pro Vesmír.

Nepůjdu tam, co kdyby mi něco našli…

Při této frázi si všichni lékaři zabývající se prevencí pravidelně trhají vlasy. Lidé se bojí získávat informace, jež sice mohou být nepříjemné, přesto mající moc zachránit jim život či jej alespoň (v nemoci) zkvalitnit. I když jde o extrémně důležitá data, řada z nás se jim beztak vyhýbá. Naopak, mnozí jsou ochotni věnovat záplavu času hledání a získávání informací, které jsou zcela neužitečné, jako kupř. intimní informace o životě "celebrit" či faktoidy o místě své dovolené. Nakolik je vyhýbání se informacím pro snížení obav a naopak vyhledávání informací, které mohou podpořit příjemné fantazie o budoucnosti, systematickým chováním, se jali zjistit Ananda Ganguly a Joshua Tasoff (pdf).

První skupina participantů jejich pokusu dostala obálky, na nichž bylo napsáno "výhra", "velká" nebo "malá". V prvním případě mohli získat 100 USD, v druhém 10 USD, obé s 10% pravděpodobností. Zda vyhráli, se však subjekty mohly dozvědět až za necelou hodinu, na konci experimentu. Nicméně byla jim dána i možnost obětovat 50 centů, aby se o své ne/výhře dozvěděly hned. Skoro polovina lidí byla ochotna zaplatit, aby získala – zcela zbytečnou – informaci; u vyšší výhry byl efekt ještě o čtvrtinu silnější. V dalším experimentu se studenti mohli nechat klinicky otestovat, zda netrpí různými sexuálně přenosnými nemocemi a pakliže by byli infikovaní, zdarma by získali potřebnou lékařskou konzultaci či péči (což v USA není nezanedbatelný dar). Mohli však obětovat 10 USD ze svého a experimentu – a tedy i vyšetření – se vyhnout.

Jak mj. vypadaly letáky, které upozořňovaly na - v tomto případě - herpes simplex virus a lákaly na vyšetření.

Zhruba 12 % studentů bylo ochotno zříci se peněz, aby vyšetření nemuseli podstoupit. Podobně se i prokázalo, že na co "nepříjemnější" nemoc jim bylo nabídnuto vyšetření, tím intenzivněji se mu vyhnuli. Nechuť po informacích byla závislá na životní spokojenosti rozhodujícího. Potvrdilo se, že si nechceme kazit náladu i za cenu toho, že přijdeme o životně důležité informace (a naopak nebažíme po zbytečných informacích, jsme-li šťastní).


Psáno pro Vesmír.

Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu?

V době, v níž vlády rozvinutých zemí rozdělují polovinu produkovaného bohatství, je asi na pováženou mluvit o vzestupu trhů. Přesto, tržní směna v posledních letech proniká i do oblastí, v nichž přítomna nikdy nebyla a, dle mnohých, by ani být nikdy neměla.

Asi nejzásadnějším kritikem "éry nadvlády trhů" je Michael J. Sandel, harvardský filosof, který ve své knize Co si za peníze (ne)koupíte (česky 2013) varuje, že nezastaví-li se tržní imperialismus, zamíří společnost do morální propasti. Nuže, kudy vede cesta?

Knihu Co si za peníze (ne)koupíte; Společnost vstupuje do nové éry, vše je na prodej vydalo loni nakladatelství Bizbooks.

Nakonec vše bude mít svou cenu…

V americkém Dallasu spustily školy, zoufalé z tristní úrovně jazykových schopností svých žáků, program, v němž za každou přečtenou knihu dítě získává 2 dolary. Firmy nabízejí svým zaměstnancům krátkodobé peněžní odměny, za každé kilo, co zhubnou či za každý měsíc, který vydrží nekouřit. Cílem je zlepšit jejich zdraví a zvýšit produktivitu. V některých městech, v Miami, Houstonu či San Francisku, existují pruhy jen pro veřejnou dopravu či pro auta plně obsazená cestujícími. Ostatní vozy riskují jízdou v nich značné pokuty. Nicméně, města nabízí i poplatek, jehož uhrazení opravňuje řidiče využívat i tyto privilegované pruhy.

Či evergreen, mnoho kulturních akcí je pořádáno s cílem maximální dostupnosti. Pořadatelé proto stanovují cenu tak nízko, aby si ji mohl dovolit zaplatit skoro každý. Jelikož zájem o některá představení, v Česku kupř. Žižkovského divadla Járy Cimrmana, je pak enormní, na mnohé se nedostane. Vzniká černý trh s lísky, na kterém je dealeři prodávají za násobky původní ceny. (Pozn. Není zřejmé, zda nízké ceny jsou skutečně projevem bezelstného přání, aby se dostalo "na každého" či prostě jen profitabilní dlouhodobou strategií vytvořit si věrné publikum. Respektive, zda vyvolaný přetlak poptávajících není vlastním cílem – teorie signalizace totiž říká, že vidí-li spotřebitel fronty či obecně převis poptávky, usoudí, že nabízené zboží musí být vzácné a nadprůměrně kvalitní. Začne jej nato poptávat také. Vytváření front je proto výbornou marketingovou strategií. Je-li fronta důsledkem monopolu, tedy služby, která nelze být vyřízena jinak, kupř. většina úřední úkonů, jde pochopitelně o věc jinou.)

Žádný problém?

Už pro začínajícího studenta ekonomie nebudou představovat uvedené příklady nic, nad čím by se pozastavil. Dvě svéprávné strany dobrovolně uzavřely dohodu, ergo obě ze směny získaly. A třeba to, že se lístky dostaly díky černým dealerům k lidem, kteří jsou ochotni za ně nejvíce zaplatit, ukazuje, že jsou u těch, jež si jich nejvíce cenní. Maximalizoval se i společenský blahobyt.

Sandel nezpochybňuje sílu tržního mechanismu, upozorňuje však, že tyto rychlé odpovědi zapomínají dva důležité aspekty. Především se lístky nedostávají k lidem, kteří z nich mají nejvyšší blahobyt, ale k lidem, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. Pro miliardáře bude i mnoho desítek tisíc patrně nepostřehnutelným výdajem a představení toliko jedním z mnoha. Naproti tomu pro mladého fanouška by zhlédnutí show bylo životním zážitkem. Vydat více než pár set korun si však nebude moci dovolit.

U této argumentace však nastává proslulý filosofický problém, jak objektivně stanovit, kdo si skutečně cení statku více. A nejsme-li to schopni určit (jakože nejsme) a zároveň se nechceme řídit schopností platit, co zbývá? Přidělovat lísky dle testů znalostí o interpretovi? Dle věku? Loterií?

Druhý Sandelův bod je vážnější, či realističtější – tržní (či peněžní) směna může vytlačit morální, vnitřní či sociální normu. Děti by měly ke knihám přistupovat kvůli radosti z četby a poznání. Lidé by měli žít zdravě kvůli vyšší kvalitě života. Ne, aby dosáhli na krátkodobou výplatu odměny. Nahradí-li peníze tyto vnitřní pravidla, v momentě, kdy přestanou proudit, nezbyde nic.

Vytlačení norem penězi

Skutečně bylo dokázáno, že krátkodobá motivace penězi nemusí být dlouhodobě účinná. Školy, které platily studenty za dobré známky, vždy dlouhodobě nedosáhly lepších výsledků ve standardizovaných testech. Kuřáci, kteří dostali bonus, když půl roku nekouřili, se k zlozvyku do roka opět vrátili. Podobně platí, že stane-li se z pokuty (tj. odsudku pramenícího z přečinu proti morálce či zákonu) poplatek (tj. platba za službu), přestane být dané chování odsouzeníhodné, ale prostě jen "dražší".

Notorický je příklad izraelských školek (pdf). Vychovatelky, frustrované z pozdního vyzvedávání ratolestí rodiči, zavedly poplatek za pozdní odchod ve výši několika set korun. Pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, extrémně narostlo. Rodiče si přestali vyčítat, jak jsou hrozní, když nechají dítě ve školce po uzavírací době. Místo toho si řekli, že se jim poplatek vyplatí zaplatit, protože mohou být déle v práci či si užívat volna bez dítěte. Když byl poté poplatek opět zrušen, pozdní vyzvedávání zůstalo na vyšší úrovni. Sociální norma se vytratila.

Týdenní průměrný počet rodičů, kteří vyzvedli své dítě ze školky pozdě. Tučná linka ukazuje školky, kde byl v 5. týdnu zaveden poplatek, linka s prázdnými čtverci kontrolní školky, které poplatek nezavedly.

Sandel (ač to neuzná) si však sám odpovídá, "většina ekonomů dává přednost se [v rámci své profese] morálními otázkami vůbec nezabývat,… jejich prací je vysvětlovat lidské chování, ne jej soudit," (str. 45). Ne většina, ale všichni by měli přistupovat k problémům nezaujatě a odhalit, kdy a proč "tržní řešení" ne/fungují. Ne je hodnotit, zda jsou "ne/tržní" či "ne/morální" či jiná…

Vytvoří-li, byť krátkodobá, peněžní odměna zvyk – kupř. chodit každý týden 3x do posilovny – stane se dlouhodobě účinná, i když skončí (pdf). Je-li nějaké chování považováno za morálně odpudivé, trest by to měl reflektovat a měl by patřičně bolet. Hříšné chování pak vymizí.


Psáno pro Terra Libera. 

A pro absolutní vyváženost: shodou okolností jsem i zítra hostem diskuze o Sandelově knize, kterou pořádá Masarykova demokratická akademie (pdf).

Ve zkratce ...

Ingrid S. Johnsrude s kolegy (pdf) ukázali, že lidé jsou schopni v změti hlasů lépe identifikovat řeč svého životního druha. Překvapivě jej však dokáží i mnohem lépe ignorovat, když chtějí slyšet hlas ostatních (tato schopnost se ale s věkem vytrácí).

„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej,“ ověřovali Daniel C. Murrie s kolegy (pdf) u soudních znalců, psychologů a psychiatrů. Experimentálně potvrdili, že domnívají-li znalci, že pracují pro obžalobu, přisuzují pachatelům vyšší míru psychopatie i rizika recidivy. Naopak ti, kteří věří, že pracují pro obhajobu, jsou k pachatelům smířlivější.

K děsuplným závěrům došlo konsorcium lékařů (pdf), když se ptali žen, které navštěvovaly 12 ortopedických klinik v Kanadě, USA, Nizozemí, Dánsku a Indii, zda byly týrány partnerem. 2 % z nich odpověděly, že jsou nyní na klinice právě proto, šestina žen přiznala, že byly týrány v minulém roce. Třetina žen byla partnerem týrána někdy ve svém životě.

David Cutler, Jonathan Skinner, Ariel Dora Stern a David Wennberg (pdf) se podívali na geografickou variaci v nákladech na léčení v USA. Odhalili, že rozdíly v (nákladech) léčení nejsou téměř vůbec vyvolávány poptávkou pacientů, ale rozhodováním lékařů. To je však často v rozporu s doporučovanými standardy léčby. 36 % výdajů na konci života pacientů a 17 % výdajů celkem tak může být vydáno, ač nejsou poptávány, ani aniž by byly medicínsky potřeba.

Marihuana a alkohol jsou substituty, naopak pití alkoholu a kouření tabáku jsou komplementy – užíváme si jejich spotřebu obvykle dohromady, takže s konzumací jednoho roste i konzumace druhého. Zdražíme-li tedy cigarety vyšší daní, omezíme kouření (i když podpoříme černý trh) a je nabíledni předpověď, že snížíme i spotřebu alkoholu. Kelly C. Young-Wolff s kolegy (pdf) potvrdila, že zejména u mladých mužů a chudších osob to tak funguje.

Jsou ženy lepšími úvěráři?

Ženy jsou obecně bojácnější, jejich ochota jít do riskantnějších podniků je v porovnání s muži nižší a neprojevují tak nadměrný optimismus. Na těchto východiscích založili Thorsten Beck, Patrick Behr a Andre Guettler (pdf) svou analýzu přes 31 000 úvěrových smluv jedné banky, aby určili, které pohlaví má lepší kvalifikaci pro udělování půjček.

Zjistili, že půjčky schválené dámami mají o 4-5 procentních bodů nižší pravděpodobnosti vzniku nedoplatků. Výsledky dále naznačují, že za lepší výkon žen asi nezodpovídá jejich ustrašenost, ale spíše zodpovědnější monitorování dlužníků. Ženy mají na potížisty prostě lepší oko.

Nech brouka žít

Můj pravidelný sloupek v Lidových novinách:

Jidáš prodal Ježíše za třicet stříbrných a podle Dante Alighieriho za to patří do nejhorší úrovně pekla. Největší kritik kapitalismu Karel Marx si pak myslí, že

"peníze mají moc ničit jednotlivce i pouta společnosti. Proměňují věrnost v nevěru, lásku v nenávist, nenávist v lásku, ctnost v hřích, hřích v ctnost, služebníka v pána, pána ve služebníka, hloupost v inteligenci a inteligenci v hloupost".

Jeho úvaha má ale jistou potíž: peníze totiž ničí zjevně charakter v jakémkoliv společenském systému. Vinit tedy z rozpadu morálních norem trh je přinejmenším problematické.

Navíc mezinárodní studie přesvědčivě ukazují, že čím je tržní směna v zemi rozvinutější, tím se lidé mají nejen blahobytněji, ale žijí i morálněji - měřeno nižším počtem vražd, intenzivnější ochotou pomáhat druhým či třeba vyšší návratností ztracených peněženek. Jenže: co když někde jsou lidé prostě mravnější a i bez trhu by se chovali dobře? Hlavou taková otázka vrtala i dvěma německým ekonomům-Arminu Falkovi a Noře Szechové, kteří se proto rozhodli prozkoumat celou věc experimentálně (pdf).

Jejich úvaha byla následující: morální normy mohou být v různých místech a dobách, řekněme, flexibilní. Vědomé a bezdůvodné zabití živého tvora ale asi nebude považovat za mravně přípustné žádná zdravá společnost. Nabídli proto účastníkům svého experimentu volbu: buď si odnesou deset euro, nebo zachrání myš. Odmítnou-li peníze, bude mít myš zajištěno dožití v útulné kleci. Když zvolí peníze, hlodavec bude odeslán k zabití. Instruktážní video přitom účastníky experimentu nešetřilo: názorně jim ukázalo, jak by byly myši zplynovány.

Skoro polovina (46 %) lidí přesto zvolilo pro svou myš smrt. A to byl teprve začátek. Druhá verze experimentu zavedla do rozhodování trh - konkrétně dvojitou aukci. Subjekt v roli prodejce dostal opět myš a směl stanovit cenu, za kterou je ochoten její život prodat. Nakupující dostal 20 euro a nabízel cenu, za níž je ochoten myš koupit. Pokud se obě strany dohodly, peníze si ve smluveném poměru rozdělily a na myš čekala plynová komora. Když k dohodě ani po 10 kolech vyjednávání nedošlo, peníze nedostal nikdo a myš přežila. Prodejce tedy byl ve stejné situaci jako dříve: buď odmítne peníze a myš bude žít, nebo smění její bytí za hotovost. Falk a Szechová přepokládali, že eroze morálky bude ještě větší. Už proto, že obchodu se v této podobě účastnilo více lidí, takže odpovědnost (a vina) byly tedy více rozptýleny. Následoval pak ještě poslední díl pokusu. Podmínky při něm byly stejné jako u dvojité aukce, celé transakce se však účastnilo několik prodejců a několik nakupujících najednou.

Podíl účastníků experimentu ochotných zabít myš za 10 euro a méně při jednotlivé nabídce, při dvojité aukci a při mnohostranné aukci.

Kdykoli mezi stranami došlo k dohodě na ceně, myš zemřela. Falk a Szechová samozřejmě předpokládali, že výsledky v této části budou také nejkrvavější. Prodejce si totiž snadno mohl říci, že i když on myš neprodá, někdo jiný to udělá, takže k záchraně života stejně nedojde a jediným výsledkem pak bude jeho prodělek. Kdo čekal happy end, bude zklamán: všechny předpoklady výzkumníků se naplnily. V dvojité aukci bylo 72 procent prodejců ochotno zpeněžit život myši, v mnohačetné aukci to pak bylo už 76 %, přičemž průměrná cena myšího života činila pět euro. Poučení je prosté: dobrovolná tržní směna je samozřejmě úžasný výdobytek, v některých situacích ale může doslova zabít.