Bez vás to nepůjde

Při zvažování zásadních historických událostí, ať již pozitivních, či tragických, nejvíce zaujme charismatický vůdce. Dle teorie velkých osobností jsou to právě mimořádní jedinci, jejich neopakovatelná osobnost, úsilí, vize a unikátní nápady, bez kterých by k dějinám – posunujícím událostem nedošlo. Bez Krista by nebylo křesťanství, bez Hitlera 2. světové války, bez Forda automobilismu, bez Babiše desítek tisíc nadměrných úmrtí na covid-19.

Kritici namítají, že historické zlomy nazrávají další dobu a jsou ovlivněny velkými systémovými silami. Situace ve 20. a 30. letech minulého století v Německu by nějakého nacistu prostě zrodila – národovectví, revanšismus a antisemitismus byly mezi Němci normou, stačilo jich jen umně využít. Podobně sériovou výrobu spotřebního zboží, ať již aut, či čehokoli jiného, by někoho napadlo zavést.

Je těžké rozhodnout, který z těchto pohledů lépe odpovídá dynamice společenských posunů, jelikož je složité vyhodnotit, jak by se svět vyvíjel, kdyby určitého jedince nebylo. Nedávná studie ekonomických historiků pod vedením Saschi O. Beckera se o to však pokusila u rozmachu protestantství v 16. století.

Využili k tomu nově dostupných materiálů o korespondenci a životě Martina Luthera. Vliv Luthera totiž nebyl jen výsledkem jeho kritiky odpustků a teologických výzev katolické církvi, ale byl významně posílen jeho strategickým využíváním sociálních vztahů. Díky svojí neskutečné pracovitosti (a postupnému zlepšování poštovního systému) vedl korespondenci s téměř 130 osobnostmi po celé střední Evropě. Mezi adresáty byli nejen kněží, ale i šlechta, státní úředníci a bohatí obchodníci. Pravidelně vystupoval s kázáními v různých městech a na své univerzitě ve Wittenbergu vychovával zástupy studentů, kteří jeho učení předávali dále. 

Becker s kolegy se zaměřili právě na tato sociální spojení utvořená prostřednictvím dopisů, osobních návštěv a pěstování následovníků na univerzitě. I přes svůj workoholismus Luther nebyl schopen pokrýt všechna důležitá města. Někde měl síť vlivu větší, někde neznal nikoho – bylo tedy možné ukázat, jak se jeho přímý osobní vliv dokázal projevit. 

Podíl měst, která přijala protestantismus do roku 1530, podle charakteristik, zda tam byl adresát Lutherovi korespondence, jeho návštěvy, studenta či sumy všech jeho kontaktů (žlutá ano, oranžová ne). Obrázek byl přeložen a vytvořen pomocí ChatGPT z anglického originálu a čísla trochu nesedí. Originál zde.

Studie ukazuje, že byl sám schopen vytvořit multiplexní síť – vrstvenou a vzájemně propojenou sociální strukturu, která umožnila rychlé přijetí protestantských idejí. Města s přímými vazbami na Luthera měla více než dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že do roku 1530 přijala protestanství než jinak srovnatelná města – co do počtu obyvatel, univerzit, přístupu k splavným řekám či moři nebo velikosti trhu. Byla tak vyvrácena dosavadní vedoucí teorie, že protestanství za svůj vzestup vděčí hlavně knihtisku, který dokázal rychleji zpopularizovat obecnou nespokojenost s katolíky.

Výsledky ukazují, že jednotlivec s jasnou vizí a dobrými sociálními dovednostmi může změnit svět. Anebo obráceně: zůstaneme-li nečinní a nedokážeme pevně stát za svými ideály, nezmění se nic. Přenecháme budoucnost těm, kdo se jednat nebojí. 

 

 Psáno pro Lidové noviny.

Kuřecí svíčková

Minulý týden jsem si doma pochutnal na výtečné svíčkové na smetaně. Když mi manželka řekla, že neměla celer a použila hořčici a víc petržele, cítil jsem se trochu podveden. No, trochu, spíše dost. Pořád však lepší než rada od GPT Chatu, který prý radil recept na alternativní svíčkovou založený na kuřecím mase a tymiánu, s rýží jako přílohou, ostatní ingredience a postupy ponechány.

U tradičních jídel vyžadujeme, aby byly autentické. Věříme, že daný pokrm má nezměnitelnou podstatu, která ho definuje. Jinak je to jen další "jídlo". Zatímco mnohé recepty a národní kulinářské tradice skutečně sahají stovky let zpět, naprostá většina jídel, která považujeme za tradiční, se přitom objevila až relativně nedávno. 

Vezměte si francouzskou bagetu, považovanou za ikonickou součást francouzské kuchyně (podlouhlý tvar umožňuje větší plochu kůrky, kterou noblesní Pařížané oceňovali). Do minulého století byste ji ve většině pekařství ve Francii nekoupili. Dalším příkladem může být nejtypičtější italský dezert tiramisu, jenž se v kuchařkách objevuje až od 80. let 20. století. Jeho hlavní ingredienci, mascarpone, mimo oblast Milána nikdo neznal až do 2. světové války a sušenky Pavesini s kávovou příchutí byly uvedeny na trh také až roku 1948.

Podobně se ryby s hranolky ("Fish and Chips") staly tradičně britskými až poté, co Londýňané převzali postup smažit ryby v těstíčku a jíst je za studena s jednoduchou přílohou (tehdy v chlebu) od židovských přistěhovalců v 19. století. I tequila, bez stínu pochyb národní nápoj Mexika, nebyla až do 30. let 20. století v Mexiku ani oblíbená, ani rozšířená (ztrácela se ve velké varietě destilátů z agáve, mezcal). Za její popularizací a spojením s mexickou identitou stojí mexický filmový průmysl (a jeho inzerenti) ve 30. letech minulého století.

Mnohé příklady vycházejí z majestátné téměř tisícistránkové The Oxford Companion to Food od: Alan Davidson, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Oxford University Press.

Sójová omáčka, bílá rýže a sushi,… nemusím ani dokončit jméno kuchyně. V Japonsku se přitom běžně jedly až od poloviny devatenáctého století a sushi se rozšířilo až v století minulém (původně tzv. „narezushi“ byl způsob konzervace ryb solením a kvašením mezi vrstvami rýže, která se před konzumací ryby vyhazovala). Podobně je na tom tradiční havajský pokrm poké, často s lososem, nasekanými rajčaty či jarní cibulkou. Přitom losos není na Havaji doma a rajčata a cibule byly na ostrovech pěstovány až v 19. století. Mimochodem, za popularizací syrového lososa do "tradičních" jídel – v sushi a poké – opět stojí průmysl, ne však asijský, ale norský. Až do 70. let 20. století by totiž nikoho nenapadlo jíst lososa syrového, protože ti divocí trpěli parazity. Norové však díky štědrým vládním dotacím rozjeli průmyslový chov atlantického lososa v gigantických rozměrech bez zajištěných odbytišť. Ve spolupráci s norskou vládou proto najali slavné šéfkuchaře a nabídli slevy velkoobchodníkům s prémiovým – syrovým – rybím masem. Losos se během jednoho desetiletí stal národní kulinářskou tradicí v mnoha zemích.

Ani maďarský guláš nemá tak hlubokou tradici. Hustá papriková omáčka se v Maďarsku rozšířila až koncem 19. století v důsledku zavedení průmyslového mletí papriky v roce 1859.

Historie národních kuchyní jsou plné proměn. Neměli bychom se proto přidržovat starých receptů a očekávání jen proto, že si myslíme, že autentičnost je to nejdůležitější. Kdo ví, třeba se jednou stane kuřecí svíčková s tymiánem a rýží českou klasikou. 

 

Psáno pro Lidové noviny (vychází z mé připravované knihy Rozhodování o jídle).

Staletá paměť

„Minulost nikdy neumírá. Vlastně ještě neskončila,“ píše v Rekviem za jeptišku americký nobelista William Faulkner. A kam se ekonomové podívají, tam mu dávají za pravdu.

Základní pravidlo sledování nejnovějších zpráv zní: nesledovat je. Nové neznamená důležité. Kdyby média mohla informovat jen jednou měsíčně nebo dokonce jedenkrát ročně, psala by a vysílala něco docela jiného. Ukázalo by se totiž, že jen pár událostí může mít skutečný a dlouhodobý dopad.

Dokonce i roční frekvence zpráv by se dala považovat za příliš častou, aspoň dle stoupenců kliometrie, oboru aplikujícího statistické metody na ekonomickou historii. Dějiny se podle této školy vyznačují pomalostí a přetrváváním. Ano, dílčí změny probíhají, ale protože vyvolávají silné emoce, přitahují nepřiměřenou pozornost a přeceňujeme je. 

Výsek mapy ukazuje římské cesty (červeně) v oblasti Lutecie (dnešní Paříž) a intenzitu světla v noci roce 2010 (jako nepřímý ukazatel soudobé hospodářské aktivity). Překryv je patrný.

Pochybovačům ekonomičtí historici ukazují mapy současných evropských dálničních tahů, umístění obchodně významných měst a tras římských silnic – téměř dokonale se překrývají. Ještě silnějším argumentem je srovnání částí světa bohatých v šestnáctém století a dnes. Samozřejmě existují skokani jako Jižní Korea, Singapur nebo Itálie i padlé hvězdy na Blízkém východě, ale obecná závislost je patrná. Žádný jiný samostatný faktor, který plní média a knihy, ať jde o objevy, technologie, zákony, hospodářskou či monetární politiku, nemá sílu jako dědictví minulosti.

Vy do škol, vy do dolů

Zvažme třeba vzdělanost a podnikavost jedněch a ignoranci a závislost druhých. Proč jsou v tom takové rozdíly i mezi občany jednoho státu? Španělsko-kanadského ekonoma Felipa Valenciu Caiceda tato otázka fascinovala. Zabýval se Latinskou Amerikou a nechápal, proč se natolik liší prosperita jinak velmi podobných regionů. Zjistil, že v Argentině, Brazílii a Paraguayi prosperují právě ta místa, ve kterých v letech 1609 až 1767 působily jezuitské misie.

Jezuité vedle pro Krista horovali i pro řemeslnou zručnost a obecné a technické vzdělání. Do španělských a portugalských dominií vyváželi technologii tisku, vyučovali v nich aritmetiku, botaniku, umění i primitivní lékařství. Na rozdíl od františkánských misií, jež se zaměřovaly výhradně na křesťanskou indoktrinaci, domorodcům představili plody, které nese poznání a technika. Ještě dnes, dvě a půl staletí od vyhnání posledního jezuity, vedou hodnoty a návyky vynucované jejich misiemi k vyšší gramotnosti, delší průměrné době strávené ve školách, vyššímu příjmu a vyšší inovativnosti, patrné třeba na ochotě osazovat geneticky modifikované plodiny.

Co vedlo naopak k tomu, že docela nedaleko lidé po vzdělání neprahnou a žijí chudobě? Zdá se, že opět Španělská koruna. Mezi lety 1573 až 1812 v Peru a Bolívii panoval nevolnický systém zvaný mita. Až desetinu mužů z vybraných kmenů nasadili kolonizátoři do dolů. Zotročení nejproduktivnějších členů společnosti vedlo k horší infrastruktuře, slabé produkci a celkově křehčí společnosti, která ztratila důvěru v budoucnost. Z tohoto šoku se oblast nevzpamatovala ani po dvou staletích.

Zóny bez Židů

Jak se mění nebo nemění třeba taková kosmopolitní tolerance k jinakosti? Když v polovině čtrnáctého století dorazila do Evropy černá smrt, Židé po celém kontinentu čelili obviňováni z šíření moru. V mnoha městech bylo vyvražděno celé židovské obyvatelstvo. Téměř o šest set let později Německo zaznamenalo celonárodní vzestup antisemitismu po porážce v první světové válce, kladené za stejné menšině.

Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth zjistili, že relativní míra antisemitských postojů a chování se ve vybraných městech téměř nelišila ani po víc než půl tisíciletí. Lokality, v kterých upalovali Židy v letech 1348 až 1350, vykazovaly výrazně vyšší úroveň antisemitismu i v meziválečném období. Útoky byly v těchto městech šestkrát častější, nacistická strana v nich získala více hlasů a následoval v nich i horlivější transport Židů do koncentračních táborů.

Lokální antisemitismus se v hlavách lidí po staletí utvrzoval každodenními aktivitami a notorickými symboly: antisemitskými hesly, obrazy a sochami v kostelech i domácnostech. Pašije zobrazovaly Židy jako boží vrahy, v divadelních hrách byl Žid synonymem křiváka a lakomce. Za zmínku stojí, že v bavorském Deggendorfu odstranili z ceremoniálu významné pouti upomínky vyhnání Židů při morových ranách až v šedesátých letech.

Ačkoliv v osmnáctém a devatenáctém století vedla industrializace k masivní migraci, většina obyvatel zůstala tam, kde žily generace jejich předků. Antisemitské postoje se předávaly v rodinách a v komunitách po staletí, i když – či snad právě proto – mnoho z těchto lidí Žida nikdy nepotkalo. Pouze ve městech, které zažily příliv migrantů, protižidovské tendence podle Voigtländera a Votha vymizely. Až nová krev přinesla jiné tradice a jiné názory.

Dědictví jde překonat

Jak se dlouhodobě utváří vztah k autoritám, třeba lékařským, mohou ukázat důsledky amerického vládního experimentu v Tuskegee v Alabamě, kde ve třicátých letech minulého století lékaři naverbovali čtyři sta Afroameričanů, kteří trpěli syfilidou, a dalších čtyřicet let na nich pozorovali průběh nemoci – aniž by je aktivně léčili či by o své nemoci účastníci pokusu vůbec věděli. Ekonomky Marcella Alsanová a Marianne Wanamakerová zjistily, že experiment a jeho následné zveřejnění dodnes vede k větší nedůvěře černochů k medicínskému systému. A to tím intenzivněji, čím blíže žijí k místu experimentu. Averze má i po dvou až čtyřech generacích za následek podstatně vyšší úmrtnost a nižší průměrnou délku života.

Pochopení toho, že rozhodování lidí ovlivňují dlouhodobě zakořeněné postoje, však může napomoci k řešení. Alsanová, která má vedle doktorátu z ekonomie i titul z medicíny, se pokusila toto historické dědictví vykořenit. Spolu s kolegy zprovoznila mobilní kliniku poskytující bezplatné služby v oblastech stále poznamenaných nedůvěrou. Předpokládali při tom, že černoši budou méně důvěřovat bílým lékařům, jací stáli za experimentem v Tuskegee. V klinice tuto domněnku testovali – pacienty náhodně ošetřoval černoch, nebo běloch. Potvrdilo se, že černošští lékaři měli výrazně pozitivní vliv na ochotu využívat lékařskou péči. Tento jednoduchý zásah vedl k tomu, že budoucnost přestala kopírovat minulost. 

 

Psáno pro Finmag.

Kořeny současnosti

Zdá se, že v pár týdnech se stalo více než v několika letech. Přesto, vývoj společnosti je málokdy tak prudký, jak se zdá, ve chvíli, kdy o něm přemýšlíme. Většina našeho života je strukturována událostmi či okolnostmi starými milénia. Zauvažujte třeba, jaký hlavní faktor ovlivňuje, proč v některých zemích jsou ženy rovnocenné mužům, zatímco jinde považovány jen za něco více než služky. Kultura dané země, že? Kde se ale daná kultura vzala? Italsko-americký ekonom Alberto Alesina a kolegové tvrdí, že za ni může kvalita ornice v období prvopočátku zemědělství.

Oblasti s kvalitní půdou obvykle umožňovaly vytvářet delší, rovné lány. Jinde byla půda nekvalitní, terén svažitý a kamenitý. Na prvních půdách lidé eventuálně vynalezli a využívali pluh. Tažná zvířata a pluh samý pak obvykle vedli muži. Byla to fyzicky náročná práce. Ženy zůstávaly doma a staraly se o potomstvo a chod domácnosti. Jelikož se muž stal odpovědným za většinu kalorií, které rodina získala, měl i mnohem vyšší moc. Ustanovila se kulturní norma, že ženy patří do domácnosti.

I dnes kultury povstalé z pluhu mají povětšinou mnohem nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích či v politice a existuje značný rozdíl mezi platy mužů a žen na srovnatelných pozicích napříč ekonomickými sektory. Na druhé straně, v nekvalitních půdách byly efektivnějšími nástroji motyky. Jelikož ani jedno pohlaví nemá u tohoto nástroje výhodu, ustanovily se i kulturní normy rovnocennosti mužů a žen. Vztahy pohlaví, pochopitelně, ovlivňuje nespočet faktorů. Alesinův tým však ukázal, jak skoro náhodný, nezvažovaný faktor – geologická charakteristika okolí, kde se usídlili jejich předci – ovlivňuje, jak se muži a ženy k sobě chovají dnes.

Další příklad, jak hluboko kořeny současnosti sahají, přinesl turecko-americký ekonom Daron Acemoglu. Zaměřuje se mimo jiné na výzkum evropského kolonialismu. Napadlo jej, že instituce založené koloniálními mocnostmi, byť upravené, stále přetrvávají a ovlivňují životy lidí i staletí po svém vzniku. Nejprve dokázal, že existuje vztah mezi mírou úmrtnosti, které čelili evropští osadníci v kolonii, a kvalitou právního rámce a institucí, jež tam zřídili. V místech, jako jsou třeba současné Spojené státy, kde se Evropané mohli usadit bez větších ztrát, investovali do zřízení dobře fungujících institucí. Očekávali, že i jejich potomci setrvají, a snažili se jim odkázat fungující samosprávu. Na druhé straně v místech, kde se jim nedařilo, umírali na nemoci a v nespočtu šarvátek, kde perspektiva dlouhodobého osídlení byla pochmurná, jako třeba v tropické Africe, zvolili spíše strategii tzv. koloniální extrakce. Nesnažili se ustanovit soudní či právní systém, cílem bylo jen udržet domorodce poddajné a vyvézt maximum surovin.

Graf ukazuje negativní asociaci mezi HDP na hlavu dnes a úmrtností kolonistů v počátcích obsazování nových území. Jak patrno, kde se kolonistům nedařilo, tam i dnes je chudoba.

Acemoglu dokázal, že historicky ustavené instituce závisející na úmrtnosti kolonistů před staletími dodneška ovlivňují život v daných zemích – nefungující, extraktivní stát jen přešel do rukou místních, prosperitu však lidem přinést nemohl.



Psáno pro Lidové noviny.