Rok navíc

Jakou cenu má dvanáct měsíců života? Napoví tabulky zdravotních pojišťoven nebo účtenky za detektory kouře – a trojčlenka.

V ekonomii zdravotnictví není slavnější studie než té od Tammy Tengsové z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně: „Pět set zákroků zachraňujících život a jejich nákladová efektivita“ (pdf). Tengsová v ní se svými kolegy v polovině devadesátých let aplikovala ekonomickou analýzu nákladů a přínosů na výdaje veřejného zdravotnictví.

Americké pojišťovny například platí mamografické vyšetření ženám starším padesáti let. Většině vyjde negativně, ale někdy pohříchu odhalí nádor. Následná léčba je obvykle úspěšná a prodlouží tak životy mnoha nemocných. Podělí-li se náklady na vyšetření a léčbu množstvím získaných let, zjistíme, že u pravidelného mamografického screeningu této skupiny vyšel „rok života navíc“ na necelé tři tisíce dolarů, což je méně než u žen výrazně mladších, které ještě nejsou tak ohrožené, a u kterých se tak většina vyšetření vlastně „promrhá“.

Povinná očkování koupí rok života dokonce za koruny. Jsou totiž levná, a jelikož prodlužují život už dětem, náklady na vakcínu se rozpustí. Naopak rok života navíc získaný dialýzou pro pacienty se selhávajícími ledvinami stál v době srovnání desetitisíce dolarů.

Tým vědců nepřesvědčoval, že by bylo nutné drahou léčbu eliminovat. Upozornili jen, že chce-li stát rozdělovat finance efektivně, měl by je dávat do oblastí, kde může zlepšit zdraví za mnohem méně peněz – jednoduše proto, že za stejný rozpočet získají občané delší život.

Graf z článku Tengsové ukazuje náklady (v USD roku 1993) na rok zachráněného života u různých opatření. Jak patrno, sice se nadproporčně využívají velmi levná opatření (která jsou vlastně zadarmo), existuje i značný podíl opatření, které stojí miliony a miliardy.

Ekonomové se navíc nezastavili jen u medicíny. Absurdní podle nich bylo třeba povinné vyztužení budov v amerických oblastech postižených zemětřeseními: takto zachráněný rok života stál stamiliony korun. Naopak kampaně proti nadměrnému pití organizované vládou a firmami sice zástupy alkoholiků nepřesvědčí, jsou ale levné a nějakou účinnost mají, takže rok života navíc přinesou skoro zadarmo. (Což je relevantní zejména pro Česko, kde každý den někdo zemře v důsledku opilosti a čtyři lidé kvůli cirhóze jater.)

Není rok jako rok

Nejde ale jen o holý život. Při kalkulacích efektivnosti zdravotnických opatření se dnes používá ukazatel QALY: quality-adjusted life year, rok života zohledňující jeho kvalitu. Hodnota 1 znamená život v plném zdraví, 0 smrt. (Záporné hodnoty popisují situace, kdy je smrt vítanější než život.)

Představte si, že jste po ochrnutí odkázáni na vozík. Existuje léčba, která vás postaví zpět na nohy, ale zkrátí vám život o polovinu. Pokud byste na ni přistoupili, QALY života na vozíku má hodnotu nejvíce 0,5. Kdyby naopak někdo nebyl ochoten obětovat ani minutu života, QALY by bylo 1. Pak by samozřejmě nedávalo smysl ho léčit.

Zvažování QALY upřednostňuje taková opatření či léčbu, která život nejen prodlužují, ale současně berou ohled i na jeho kvalitu. Třeba transplantace ledvin: i když jsou příprava, operace a pooperační péče drahé, pacient po ní může prožít téměř normální život, není neustále unavený, netráví dvanáct nebo víc hodin týdně na dialýze a nebojuje s pravidelnými infekcemi. Přestože je operace mnohem dražší než dialýza, po přepočtu na QALY vyjde asi čtyřikrát výhodněji.

Opusťte budovu

Studie Tammy Tengsové a jejích kolegů vyvrátila sentimentální argument, že na lidský život nejde dát cenovku, protože je nevyčíslitelné hodnoty. Vlády – a nejen ony – to samozřejmě dělat musejí.

Nelze investovat do všeho najednou, vybírat by se proto měla nejúčinnější opatření. Zvolíte-li jedno, nezbydou vám peníze na druhé a lidé, kterým by pomohlo, zbytečně zemřou, zraní se nebo onemocní.
Vlády bohužel odmítají zachraňovat životy za tisíce korun v jedné oblasti, aby je jinde zachraňovaly za stamiliony. Stejně nekonzistentně svůj život oceňují i jednotlivci. V roce 2017 v Česku zemřelo 34 lidí v důsledku vystavení kouři a ohni. Jde sice o vzácnou příčinu skonu: 0,03 % z celkových 112 tisíc úmrtí, riziko nicméně existuje a každý se může rozhodnout, zda ho chce zmenšit, či ne. Dobré detektory kouře stojí asi tisíc korun a snižují pravděpodobnost úmrtí při požáru o 45 procent.

Trojčlenkou se můžeme dobrat k tomu, že kdo není ochotný obětovat tisícovku, aby snížil riziko smrti z 0,0003 na 0,00016, života si necení ani na 7,1 milionu.

No dobře: kalkulovat cenu života z jediného rozhodnutí je směšné. Lidé ale čelí nespočtu podobných voleb: připlatit si za bezpečnější auto, přestěhovat se do dražší čtvrti s lepší vzduchem, zaplatit nadstandardní lékařské testy? Při rozhodování poodkrývají, kolik jsou ochotni – a schopni – dobrovolně obětovat peněz, aby snížili známé riziko smrti, a tím naznačují, na kolik si svého života vlastně cení. Naprostá většina podobných studií pochází z USA, viz například práce Roberta W. Hahna nebo Thomase J. Kniesnera. Podobnou metodou nejčastěji docházejí k intervalu 13 až 40 miliónů korun.

Buďte cyniky

Háček je ovšem v tom, že by si řada lidí byla ochotná za ledasco připlatit, ale jednoduše na to nemají – což neznamená, že si svého života necení.

Alternativou je měřit ochotu podstupovat rizika za vyšší odměnu. Existují různé pracovní pozice, které vyžadují podobné vzdělání, kvalifikaci a zkušenosti, ale některé jsou rizikovější než jiné. Z úmrtnostních tabulek a dat životního pojištění lze odvodit, že v určitých oblastech profesionálové umírají častěji a zároveň obvykle mívají vyšší příjmy. Na kolik si pracovníci cení svého života, jsou-li ochotni akceptovat vyšší mzdu za vyšší riziko smrti, lze opět spočítat „trojčlenkou“. Zde se však kalkulace výrazně rozcházejí: cena života je pohybuje od 20 do 500 milionů korun.

Závěrem nelze nevzpomenout slavné repliky z hry Oscara Wilda Vějíř lady Windermerové: „Kdo je to cynik?“ ptá se Cecil Graham. „Muž, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho,“ odpovídá lord Darlington. Graham na to: „A sentimentalista, můj drahý Darlingtone, je muž, který vidí absurdní hodnotu ve všem, a přitom nezná tržní cenu jediné věci.“

Buďte raději cyniky! Chtějte po vládě efektivní výdaje na zajištění zdraví obyvatelstva, nakupujte věci a služby, které vás skutečně chrání, a je-li vaše práce nebezpečná, řekněte si o vysoký plat.


Psáno pro Finmag.

I dvě deci můžou dělat dobrého rodiče

Z knihy Expecting Better, která sbírala vědecké poznatky o těhotenství a radila, jak dojít k porodu a nezbláznit se z protichůdných doporučení, co se smí a nesmí, se stal před pár lety bestseller. Teď americká ekonomka Emily Osterová vydává pokračování: jak podle poznatků dobré vědy prožít první roky rodičovství.

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. Zdroj: https://finmag.penize.cz/recenze/408651-i-dve-deci-muzou-delat-dobreho-rodice

Kniha Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, From Birth to Preschool (Tahák do postýlky. Dobře podložený návod na lepší, uvolněnější rodičovství od narození do školky) by vlastně měla být zbytečná. K péči o děti, technikám kojení či nácviku usínání a psycho-motorickém vývoji je nespočet webů, časopisů, každá návštěva pediatra a čtyři z pěti rozhovorů mezi páry, které mají malé děti. Pohříchu – a stačí se podívat na diskuze na českých serverech pro matky, eMimino či Modrý koník – jde o groteskní salát dojmů, bájí a příležitostně i fakt. Osterová se sama podivuje, že téměř nikoho nezajímá, na jaké evidenci jsou různé rady pro rodiče založeny, a každý věří kdejakému blábolu, který na internetu najde.

Ekonomka Osterová se tedy pokusila posbírat a protřídit vědecké poznatky k otázkám, které rodiče prcků od narození po školku nejvíc trápí, a nalezené mimo jiné konfrontovat s populárními mýty. Věnuje se tématům od poporodní deprese, spaní dětí v postýlce či s rodiči, usínání po trénink chození na nočník. Odkrývá DVD a on-line programy na podporu jazykových dovedností jako šméčka a dokládá, že dobré jesle můžou zlepšit sociální vývoj dětí. Rozebírá, jak děti mírně zničí kvalitu manželství a co s tím dělat. Někdy přitom jde až do zbytečných podrobností, jindy – třeba v kapitole o vlivu mobilů na nejmenší – je spíš strohá, v závislosti na tom, kolik je k tématu vědecké literatury. Pojďme se v rychlosti podívat na výběr z jejího výběru.

Kojené děti jsou chytřejší. S mlékem ale IQ body nesají

Osterová například dokládá, že ačkoliv kojení má nesporné výhody, umělé mléko není téměř v ničem horší (a v obsahu vitamínu D a železa je naopak vhodnější). Matky jsou však strašeny, že umělá výživa je spojena s riziky od větší nemocnosti a horšího kognitivního vývoje kojenců, po jejich obezitu a rakovinu v dospělosti. Dobré studie ale žádná tak nebezpečná rizika nenacházejí. Kojenci papající mateřské mají méně průjmů (9 % z nich) než děti na umělém mléku (13 %) či kožních problémů (3 % v. 6 %) a kojící matky mají mnohem nižší riziko onemocnění rakovinou prsu, leč mateřské mléko rozhodně není panacea. Kojení je přitom pro mnoho žen psychicky i fyzicky vyčerpávající a depresivní či spánkově deprimované matky nejsou základem rodinné pohody, která vývoj dětí ovlivňuje také. Volba umělého mléka je mnohdy správným rozhodnutím. Nemělo by docházet, jak píše, že "před dítětem je budoucí matka chráněna a obletována, ale po jeho narození se z ní stane jen jakýsi jeho doplněk ke kojení“.

Knihu Cribsheet: A Data-Driven Guide to Better, More Relaxed Parenting, from Birth to Preschool od: Emily Oster vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

V předcházejícím odstavci by nemělo zapadnout sousloví „dobré studie“. Asi hlavním přínosem knihy je Osterovou mnohokrát opakovaný apel, že stejně jako v každém oboru, i v medicínské vědě jsou někteří vědci a jejich týmy dobří a jiní horší a některé studie jsou kvalitní a jiné méně. Veřejnost však tyto rozdíly ignoruje a zprávám „vědci objevili“ buď nekriticky věří či je duchaplně okomentují, že papír snese všechno; přitom věří nesmyslům, které jim řekli známí. Obojí je bláhovost.

Zvažme studie, která zjišťují, že výhradně kojené děti mají vyšší IQ. Většina rodičů si z takového závěru odnese, že kojení zvyšuje inteligenci. Pouhé sledování, zda je dítě kojené či ne a později změření jeho IQ, však nevypoví nic o příčinnosti. Osterová dokládá, že v USA kojí především matky s vyšším vzděláním a příjmem (mohou si totiž dovolit být s dítětem doma či jejich zaměstnavatel kojení podporuje). Tyto matky jsou přitom inteligentnější a mají tedy chytřejší děti. Vztah mezi kojením a inteligencí je pouhá iluzorní korelace. Příčinným faktorem je inteligence matek a kojení v rozumovém vývoji dítěte přisuzovanou roli nehraje.

Kauzalitu by odhalila studie, v které by náhodně vybraným matkám bylo přikázáno kojit, jiným náhodě vybraným podávat svým dětem jen umělé mléko. Takto by obě skupiny matek byly stejné a lišily by se v jediném – zda kojí či ne. Šlo by pak vysoudit, jaké má kojení dlouhodobé zdravotní či kognitivní přínosy pro děti. Ze zřejmých důvodů takovou studii provést nelze a jsme proto odkázáni na zjištění ze studií, v kterých lékaři a zdravotní sestry náhodně vybrané matky více či méně ke kojení pobízejí či kojení podporují a větší či menší podíl matek nato kojí. Tyto studie nenacházejí žádné radikální rozdíly mezi vývojem kojených a nekojených dětí. To jistě neznamená, že nějaké rozdíly nemusí existovat, jen se je nepodařilo prokázat.

Osterová pochopitelně stojí i na straně očkování. Ano, mohou po nich nastat komplikace jako horečka či vzácné alergická reakce, ale benefity se nacházejí o mnoho úrovní výše. Je tragédií úrovně kritického myšlení v rozvinutých zemích, že rostoucí počet rodičů se nedaří přesvědčit, že studie Andrewa Wakefielda o spojitosti mezi autismem a očkováním byla zfalšovaná a je zjevně nehodnověrná.

Má deset měsíců a nepostaví se. Co mám dělat?

Kniha rovněž odsuzuje tyranii bodově definovaných psychomotorických vývojových stupňů (v Česku třeba publikace Evy Kiedroňové). Mnoho rodičů propadá panice, když jejich dítě nezvedá hlavičku na bříšku ani ve 3. měsíci, nepostaví se do 10. či nepromluví do 12. měsíce. Problém ostrých milníků je, že jde o střední hodnoty velmi proměnlivých dat. Kupříkladu i zcela zdravé děti se začnou posazovat mezi 4. až 9. měsícem a plazit se začínají mezi 5. až 13. měsícem, přitom 5 % dětí neleze, začne pak rovnou chodit. Na první pohled je patrné, jak široké dané intervaly jsou. Osterová nezpochybňuje, že rodiče a pediatři by měli kontrolovat, jak se dítě vyvíjí. Zpožděný vývoj může ukazovat na nemoc či postižení, které vyžaduje včasný zásah. Argumentuje, že bodové hranice vedou pouze k stresu, který je zcela zbytečný, protože variabilita u vývoje i zdravých dětí je enormní.

Dvě deci lepší než matka v depresi

Osterová coby ekonomka předkládá vědecky ověřená fakta, není lékařka, neordinuje ani nezakazuje, nechává, ať se čtenáři rozhodnou sami. Tuto svoji nestrannost má bohužel potřebu zdůraznit skoro v každé kapitole. Třeba absolutní zákaz pití alkoholu u kojících matek považuje za kontraproduktivní, jelikož večerní sklenka vína může být pro matku užitečnou relaxací, ke které paternalistické zákazy (některých) pediatrů nenabízí žádnou alternativu. Mléko má skoro stejný obsah alkoholu jako se nachází v krvi matky, proto i kdyby matka vypila alkoholu dost, mléko jej bude obsahovat jen promile a nemělo by mít téměř žádný vliv na kojence; větším nebezpečím pro dítě by byla samotná opilá matka. Na druhé straně Osterová uvádí i jak dlouho čekat (a mezitím mléko vylévat), nechce-li matka, aby její dítě nepilo naprosto žádný alkohol. Mimochodem, pivo produkci mléka nepodporuje, spíše naopak. Osterová je k limitám stravy kojících obecně nekompromisní: „Jezte, co chcete.“ Jediné omezení se týká mořských ryb s vysokým obsahem rtuti jako je kupř. tuňák.

Jelikož je kniha ozdrojovaným manuálem pro rodiče, je suchá a příhody Osterové z výchovy svých dvou dětí ji asi měli dát zemitější, „lidštější“ stránku. Leč jsou psány bez důvtipu a často i pointy. Osterová (několikrát) vzpomíná, jak musela na bratrově svatbě odejít kojit do šatníku, kde bylo neuvěřitelné horko a její dcerka celou dobu řvala. Vrátila se proto do klimatizované místnosti a dala jí lahev s mlékem. A? Inu, jako thriller Cribsheet zfilmovaný nebude. Ale jako příručka, do které se můžete podívat, když jste zmatení z přemíry rozporuplných informací a nemáte zrovna čas po třech probdělých nocích sami hledat důvěryhodné zdroje opřené o vědecké poznání, to by fungovat mohla.


Psáno pro Finmag.

Všichni krademe propisky

Co dělat, nechceme-li, aby nás někdo klamal či podváděl? Ve společenských vědách je základním schématem, jak přemýšlet o nečestnosti, tzv. "trojúhelník podvodu" (pdf). Základní poučka radící, abychom si dávali pozor na tři faktory, které ovlivňují nečestné chování lidí – motivace, příležitost a schopnost nečestné chování omluvit.

Motivace získat něco, na co bychom čestnými prostředky nedosáhli, je zřejmým důvodem k nemorálnímu chování. Motivací k podvodu se zabývají zejména ekonomické vědy, jelikož mají tradici v měření, co lidé svým chováním získávají a co jsou ochotni pro to obětovat. Řečeno jinak, chovat se morálně něco stojí, a je-li cena příliš vysoká, lidé se rozhodnou, že se jim vyplatí podvádět.

Zvažme v Česku frekventované krádeže měděných kabelů. Jak světová cena mědi kolísá (a pohled na Londýnskou burzu kovů ukazuje, že velmi), mění se i příjmy dodavatelů, a tedy i odměna potenciálních zlodějů, chtějí-li měď ukrást. Jelikož obchod s mědí je celosvětově provázán, i české výkupny kovů své ceníky postupně upravují dle světové ceny. Kolegové Tomáš Brabenec a Josef Montag (pdf) z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se tedy podívali na data o počtech krádeží mědi evidovaných českou policií a sledovali, jak reagují na změny světových cen mědi zhruba s měsíčním zpožděním. Předpokládali, že pravděpodobnost dopadení zloděje v Česku se moc nemění a tresty jsou víceméně stabilní, větší zisk z krádeže by měl vést k většímu počtu krádeží. Jejich výsledky jsou jednoznačné: čeští zloději se chovají velice racionálně, každý procentní pokles ceny mědi vede k procentnímu poklesu krádeží a naopak.

Lidé nekradou „za každou cenu“, mohou-li ale z nečestnosti získat dost, uchýlí se k ní. Graf ukazuje téměř dokonalý vztah mezi počtem krádeží mědi v České republice a (logaritmovanou) cenou tohoto kovu.

 
Pro příklady ale nemusíme chodit jen do galerky. Hraje-li se v pracovní době finále oblíbených sportů, má motivaci hodit se marod asi každý větší sportovní fanoušek. Švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) potvrdil, že mezi jeho krajany v době zimních olympiád či světových pohárů v lyžování vzroste počet pracovních neschopností asi o 7 % a většina "nečekaně" nemocných jsou mladí muži (ve Švédsku je nemocenská proplácena již 2. den nemoci). Za zmínku stojí, že ve stejné době počet pracovních absencí žen naopak trochu klesne, což naznačuje, že některé ženy nemoc raději přechodí v práci, než aby byly se svými "nemocnými" muži doma. Vypočítaví jsou i lékaři. Ač si jistě berou zájmy svých pacientů k srdci, někdy převáží sobecké motivy. Joshua S. Gans s kolegy (pdf) totiž dokázali, že v době velkých konferencí australských a amerických porodníků a gynekologů (které se obvykle konají v exkluzivních lokacích) poměrně výrazně klesá míra porodnosti. Protože rodiče neplánují porod svých ratolestí dle termínů gynekologických sjezdů, jediným možným vysvětlením je, že porody císařským řezem jsou jednoduše uskutečňovány tak, aby vyhovovaly rozvrhu lékařů.

Motivace k podvodu se zdá být jasně pochopitelným faktorem, což často vede k podcenění skutečnosti, že vlastně jakékoliv opatření ovlivní motivaci nějaké skupiny lidí, a ti mohou začít podvádět. Zvažme třeba učitele. V roce 2001 byla v USA uzákoněna odpovědnost škol standardizovaně testovat žáky a vyhodnocovat průběžné výsledky. Na základě vývoje výsledků v testech začaly být školám přidělovány finanční zdroje, určována personální politika, jednotliví učitelé a ředitelé byli odměňováni dle svého příspěvku k nárůstu vědomostí svých žáků. Takto nastavené prostředí mělo motivovat školy k měřitelnému zvýšení znalostí žáků. Toho však lze dosáhnout nejen zavedením efektivnějších metod výuky či lepšími učiteli, ale i obcházením systému. Ekonom David N. Figlio (pdf) uvažoval, že to nejjednodušší, co škola může udělat pro zlepšení průměrných výsledků, je nepustit zjevně špatné studenty k testům. Před celonárodními testy mohou školy třeba vyhodit či suspendovat žáky, kteří dosahují horšího prospěchu a kazili by průměr školy. Naopak nemusí suspendovat žáky, kteří mají výborný prospěch. Ač obecně platí, že hůře prospívající žáci mají i více kázeňských přestupků, během termínu testování se tato nerovnost radikálně prohloubí. Na základě téměř 42 tisíc zpráv o kázeňských přestupcích žáků Figlio dokázal, že nárůst míry suspendování špatně prospívajících žáků nastává právě v testovacích dnech a v těch ročnících, které procházejí testováním. Nespravedlivé trestání horších žáků je cílenou strategií učitelů dosáhnout lepších studijních výsledků svých tříd a vyšších odměn pro sebe.

Nestartuje? Vyměňte motor!

Druhý roh trojúhelníku podvodu – příležitost – skutečně značí "příležitost dělá zloděje". Dle logiky tohoto faktoru nemá smysl obdivovat čestnost malého, ošklivého a chudého chlapa, který prohlásí, že nikdy nebyl své ženě nevěrný – nejspíše žádnou příležitost k nevěře ani neměl.

Výzkum příležitosti k podvádění se proto provádí sledováním lidí, kterým je najednou dána možnost k nečestnosti. Krásným příkladem je studie Stevena Levitta z Chicagské univerzity. Spolupracoval s firmou, která dovážela pečivo do nespočtu amerických kanceláří. Její zaměstnanci ráno v kuchyňkách připravili bagety a bulky, připevnili ceník a umístili pokladničku. Každý z klientů, který si nějaké pečivo vzal, měl sám vhodit do pokladničky odpovídající sumu. Celý podnikatelský záměr byl založen na důvěře, že většina lidí bude čestná a nebude si brát pečivo bez placení. Udělala příležitost z lidí zloděje?

Na čestnosti lidí založila svůj podnikatelský plán americká firma, která během 12 let dovezla svým klientům 75 000 kusů pečiva (bagelů a koblih). K dodaným sáčkům přikládal prodejce ceník a pokladničku, do níž měli zákazníci vložit adekvátní sumu za nakoupené zboží. Časová řada zobrazuje měsíční průměry míry placení za pečivo (míra je podílem zaplaceného k snědenému pečivu). Data ukazují na výrazné poklesy míry, kdykoliv došlo k zvýšení cen pečiva (klienti si po zdražení asi mohli snadněji obhájit své krádeže). Graf zároveň ukazuje výrazný nárůst čestnosti po září 2001.

Pozitivní zprávou je, že průměrná výše příspěvků byla 90 %; zpočátku byla vyšší, postupně však klesala. Většina lidí tedy příležitost k podvodu nevyužila a jen málo z nich se postupně nakazilo nečestností. Nejméně podváděli zaměstnanci amerických státních úřadů a aerolinek, naopak nejvíce se podvádělo v telekomunikacích a – trochu překvapivě – v neziskovkách. (Mimochodem Levitt analyzoval data před 11. zářím 2001 i po něm a zjistil, že po tragédii se dobrovolné platby univerzálně zvedly. Fakta ukazující, že se pocit národního semknutí projevil v běžném životě Američanů lepší morálkou.) Výzkum příležitostí k nečestnosti však obvykle nevede k tak lichotivým výsledkům.

Experimentální ekonom Henry S. Schneider (pdf) si nejprve nechal certifikovat svůj ojetý vůz, aby si potvrdil, že je auto naprosto v pořádku. Poté v něm narafičil závady – povolil kabel k autobaterii, proto vůz špatně startoval, skoro vypustil chladicí kapalinu, takže kontrolky varovaly před poškozením motoru, a vymontoval žárovku ze zadního světla. Nato začal objíždět kanadské a americké automechaniky, aby mu spočítali, kolik asi bude stát oprava. Jelikož čestný a schopný řemeslník by zjevné vady tohoto typu měl ihned odhalit a jelikož jejich oprava je triviálně levná, Schneider mohl přesně změřit, zda ho okradou a naúčtují si více.

Třetina automechaniků, místo aby dotáhla kabel či dolila chladicí kapalinu, doporučila výměnu celého motoru (což je pochopitelně řádově dražší). Vedle poměrně rozšířeného podvádění Schneiderova studie rovněž ukázala na univerzální nekvalitnost autoopraven – téměř v žádné si nevšimli nefungujících zadních světel. Nepomohlo ani to, že byl Schneider u některých automechaniků pravidelným zákazníkem.

Morální alkohol

Poslední roh trojúhelníku – schopnost racionalizovat nečestnost – je doménou psychologie. Faktor znamená, že čím snadněji naše mysl přijde s vysvětlením, proč nečestné chování vlastně není nečestné, tím hůře se budeme chovat. Kupříkladu, když jsem jednou přistihl studenta při podvodu, odvětil, že jsem jej oklamal já, protože kurz byl moc těžký. Voila, ve vlastních očích nebyl plagiátorem, ale bojovníkem za spravedlivou výuku. Zdůvodnění, které mu umožňuje chovat se neeticky, ač si dále připadá jako zcela morální člověk.

Nebo jiný příklad. Každý asi někdy vzal v zaměstnání propisku či papír. I když jde o sprostou krádež, málokdo to tak vnímá, protože racionalizace, proč nejde o nemorálnost, je velice jednoduše dostupná ("jde jen o propisku", "dělají to všichni", "pracuju i z domova, ještě abych si musel kupovat vlastní věci na psaní"). Ač všichni krademe propisky, téměř nikdo by nevzal dvacetikorunu ze stolu, přestože má zhruba stejnou hodnotu. Krádež peněz totiž už tak snadno racionalizovat nelze.

Kolega Marek Vranka z Univerzity Karlovy v Praze testoval teorii, že pití alkoholu může fungovat jako předem připravená výmluva pro podvádění. Některým studentům v laboratoři nejdříve dával ochutnávat džus, jiným džus s vodkou. Na konci ochutnávání si měli všichni účastníci experimentu hodit v soukromí kostkou, počet bodů na kostce nahlásit experimentátorovi, který jim dle počtu bodů vyplatil odměnu za účast. Jelikož nikdo kromě účastníků samých neviděl, kolik bodů skutečně padlo, mohli lehce lhát a nahlásit si více bodů a získat víc peněz. Budou opilí ulhanější? V experimentu byl skryt malý chyták. Některé "džusy s vodkou" byly jen džusy posprejované aromatem vodky (a žádný alkohol neobsahovaly). Výsledky pokusu naznačují, že právě účastníci, kteří si mysleli, že pijí alkohol, ač jej nepili, pak podváděli v kostkách nejvíce. Ti, kteří pili skutečný alkohol či jen džus, nepodváděli tolik. Neplatí tedy, že by alkohol jaksi "sám o sobě" otupoval morální zábrany. Experiment spíše značí, že lidé se někdy opíjejí, aby pak mohli páchat nepřístojnosti a měli je na co svést.

Jak udělat čáru

Jak trojúhelník podvodu používat? Představte si, jako ministr či ministryně financí, že byste chtěli omezit daňové úniky – trojúhelník radí, že musíte omezit motivaci podvádět, třeba vysokými tresty nebo lépe vysokou pravděpodobností dopadení, či omezit příležitosti k podvodu (třeba pomocí EET), což mohou být efektivní, ale drahá a komplexní opatření. Nebo musíte omezit racionalizaci, že neplatit daně není tak špatné – což by nejspíše vyžadovalo u občanů intenzivně vylepšit vnímání toho, co a jak je z jejich daní státem financováno. Může ale pomoci i malý trik.

V Guatemale využili psychologického vhledu (pdf) do omezování racionalizace při formulaci dopisu poplatníkům, kteří neodváděli daně. Některým poslali běžný dopis, plný úřednické hantýrky. Jiným poslali téměř identický, jen s odstavcem navíc: "Do této chvíle jsme považovali Vaše nepřiznané daně za opomenutí. Pokud ale nyní své daně nepřiznáte, budeme to považovat za Vaše aktivní rozhodnutí vyhnout se dani. Můžete být kontrolováni a čelit právním postihům."

Formulace samozřejmě neříká nic jiného, než co vyplývá z platných zákonů. Svou jednoznačností však omezuje možnost racionalizovat neplacení daní jako "opomenutí" či tvrzením "už státu jinde platím dost" anebo "stejně se ty peníze rozkradou". Na rozdíl poplatníkům, kteří dostali suše formulovanou výzvu, lidé upozornění na své aktivní rozhodnutí se dani vyhýbat zaplatili v dalších dvou měsících na daních více než trojnásobek. Jasné odsouzení, že jejich chování překračuje zákon, vedlo k poklesu nečestnosti. Jak řekl Oscar Wilde: "Morálka, stejně jako umění, znamená udělat někde čáru."


Psáno pro Vesmír (grafiky jsou dílem redakce).

Ano, bude trip

Michael Pollan nás vezme na barevný trip historií i současností užívání psychedelik. Ve své knížce nabízí dobré důvody, proč užívání psychedelik nejen nekriminlalizovat, ale dokonce – ovšemže opatrně! – vyzkoušet.

Michael Pollan, americký novinář a vytrvalý bojovník proti špatnému jídlu a agropotravinářskému komplexu (česky zatím vyšla jeho kniha Dilema všežravce) se ve svém novém díle Jak změnit svoji mysl s podtitulem Co nás nové vědecké poznatky o psychedelikách učí o vědomí, smrti, závislosti depresi a transcendenci snaží rehabilitovat užívání halucinogenních drog s heslem: Zkoušejte je, ne moc často, hlavně s terapeutem.

Když si doktor neumyje ruce

Kniha je průvodcem západní historií užívání psychedelik, od přirozených v lysohlávkách (psilocybin) či kaktusech (meskalin) po nejrozšířenější uměle vytvořené – LSD. To v roce 1938 syntetizoval doktor Albert Hofmann v laboratořích švýcarské farmaceutické firmy Sandoz. Účelem látky extrahované z houby paličkovice nachové měla být léčba oběhových problémů. Testy na zvířatech ale neukázaly žádný efekt (kromě vyvolání zvláštního neklidu) a látka měla být zničena.

Knihu How to Change Your Mind: What the New Science of Psychedelics Teaches Us About Consciousness, Dying, Addiction, Depression, and Transcendence od: Michael Pollan vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Po pěti letech si ale Hofmann na sloučeninu vzpomněl. „Líbila se mi chemická struktura molekuly LSD,“ tvrdil později, chtěl jí tedy dát ještě šanci. Dotkl se jí ale bez rukavic a LSD se mu přes kůži dostalo do krve. První umělý „trip“ v dějinách se rozjel: „Vnímal jsem nepřerušovaný proud fantaskních obrazů, mimořádných tvarů s pronikavou, kaleidoskopickou hrou barev.“ Jelikož ho změněný stav mysli fascinoval, rozhodl se Hofmann uskutečnit na sobě další experiment. Pokus tentokrát vyvolal strašlivé vjemy, „Démon do mne vstoupil, zmocnil se mého těla, mysli i duše. Skákal jsem a křičel, abych se od něj osvobodil (…), ale moje vědomí bylo zavěšené někde v prostoru a viděl jsem jen své tělo ležet mrtvé na pohovce.“ Příšernou zkušenost následovalo ale jakési „doznívání“, jako obrácená kocovina. Hofmann se cítil klidný, přitom pozitivně nabitý a svět se mu zdál jako nově vytvořený.

Podobně fantaskně skvělé i hororové prožitky, které se příčí logickému vysvětlení, popisují všichni uživatelé větších dávek LSD. Pollan upozorňuje, že často trip považují za jednu z nejvýznamnějších, nejsmysluplnějších či nejspirituálnějších událostí svých životů. Ne nutně kvůli samotné zkušenosti, ale kvůli uvědomění si, že proud vědomí, ve kterém žijí, nemusí být jediný. Existují jiné způsoby vnímání sebe i světa.

Zkušenost, která osvobozuje

Pollan v celé knížce drží od halucinogenních drog kritický odstup. Přestože sám různá psychedelika vyzkoušel, své tripy popisuje sice zaujatě, metaforicky, ale věcně, bez omáčky navařené z transcendentálních a new-age vizí, kterými se jinak hemží jeho rozhovory s uživateli.

Právě skepse vůči nadšeným propagátorům a uživatelům psychedelik Pollanovi umožňuje přesvědčivě vyargumentovat dvoje poselství knihy. Za prvé: trestání užívání psychedelik je důsledkem neodůvodněné paniky, plodem strachu establishmentu z kulturního posunu, ke kterému došlo v USA v 60. letech. Rizika užívání psychedelik existují, ale jsou triviální. A za druhé a zejména: psychedelika umožňují, spolu s odbornou terapií při jejich užívání, prohloubení smyslu lidského života.

Pollan shrnuje vědecké studie posledních let, které přesvědčivě ukazují, že psychedeliky vyvolaný změněný stav vnímání světa i vlastního vědomí, vede ke zkušenosti – ať jí budeme říkat spirituální, mystická, náboženská nebo klidně jen halucinace –, která může mít radikálně pozitivní terapeutický účinek. Výzkum pacientů v konečném stádiu smrtelné nemoci, kterým terapie s použitím LSD umožnila prožít trip, na kterém se rozpustilo jejich ego, sebevědomí, ukazuje, že jsou potom schopni přijmout svou smrtelnost a prožít závěr života nikoliv v existenciální tísni, ale v míru, užívajíce si každé chvíle. Podobně pozitivní účinky LSD zažívají depresivní pacienti, alkoholici a další závislí, jejichž mysl přestane být uzavřena v ničivé spirále beznaděje nebo toužení po droze či alkoholu.

V ne zcela-ironickém duchu Pollan doporučuje trip i starším dospělým, kteří žijí automatizovaně a svět jim už nepřináší nic nečekaného. Samozřejmě žádná droga není bez rizik a k doporučením platí varování: studií je zatím poskrovnu (většina psychedelik je bohužel ve světě stále nelegálních), jsou prováděny na specifických souborech pokusných osob, takže jejich zobecnitelnost je vachrlatá, a jsou omezené nemožností adekvátně využívat placebo kontrolu – vědci nejsou moc schopni odlišit vliv očekávání, víry v LSD a samotný vliv LSD (jak simulovat halucinace bez halucinogenu, že?).

Mystici a vědci

Pollan protkává knihu rozhovory s vědci a nadšenci, kteří dnes posunují poznání, jak psychedelika ovlivňují lidskou mysl. Některé jsou odborné, ale suché a nepřinášejí mnoho inspirativního k přemýšlení, jiné naopak – třeba kapitola o Paulu Stametsovi, amatérském biologovi, který se vypracoval mezi nejuznávanější americké mykology. (Vizte jeho TED Talk o kouzelných schopnostech hub.) „Stamets mluvil o myšlence, že psylocibin je chemický posel zaslaný Zemí, a my, lidé, jsme byli zvoleni díky daru vědomí a jazyka, abychom vyslyšeli její volání a udělali, co je třeba. ‚Rostliny a houby mají inteligenci. Chtějí, abychom se postarali o životní prostředí, a tuto zprávu nám sdělují způsobem, kterým rozumíme… mluví k nám biochemicky‘“.

Slabším místem knihy je povrchní vysvětlení právě biochemických procesů, jak psychedelika v mozku fungují, jindy zase Pollan čtenáře přehlcuje nepodstatnými personáliemi. To je umocněno i tím, že přiznává, že si identity „podzemních terapeutů psychedelik“, kteří ho vedli na jeho tripech, vymyslel, aby skutečné osoby chránil před postihem. Text ale ztrácí na dynamice, když se čtenář musí proklestit postavami a prostředím, o kterých ví, že jsou fiktivní. Rozhodně ale slabých míst není tolik, aby knihu proměnily v bad trip, na který byste se museli bát vydat.


Psáno pro Finmag.

Sport, alkohol a znásilnění

Významné sportovní události jsou často příležitostí, aby se fanoušci, skalní i občasní, sešli v hospodách, klubech či na domácích večírcích. Fandí, baví se a zapíjejí výhry nebo prohry. Sportovní zápasy tak v určitých dnech vyvolávají intenzivnější setkávání lidí a větší spotřebu alkoholu. Jason Lindo, Peter Siminski a Isaac Swensen (pdf) si proto položili otázku, zda větší nabuzenost a při/opilost lidí povede i k rozšíření sexuálních napadení.

Sebrali data o nahlášených znásilněních a dalších zločinech a propojili je s daty o zápasech americké univerzitní fotbalové ligy. Předpokládali, že ve dnech zápasů bude v univerzitních kampusech více večírků, více popíjení... a více znásilnění než v jiné, podobné dny. Přesně to i nalezli – ve dnech zápasů narůstá znásilnění mladých žen o 28 %. Jelikož se lidé více a déle „baví“ při výhrách domácích, roste zejména při nich počet znásilnění – stejně jako se zvyšuje počet zatčených za řízení pod vlivem alkoholu, rušení nočního klidu či vandalství. Zjištění podporující, že za sexuálními (a dalšími) zločiny stojí především alkohol.

Prohry, překvapivě, k záplavě opilosti tolik nevedou a kriminalitu proto spíše neovlivňují – až na jednu podstatnou výjimku, kterou je domácí násilí (pdf). Prohraje-li a to obzvláště nečekaně (jak se ze sázkařských kurzů zdá) domácí tým, muži doma týrají ženy mnohem více.

Nárůst násilí na partnerovi (osa y) a sázkařské očekávání, jak hra dopadne (osa x, "predicted win" - očekávaná výhra, "predicted close" - vyrovnané šance a "predicted loss" - očekávaná prohra), když domácí prohrají. Graf ukazuje, že když se očekává, že domácí tým vyhraje a ve skutečnosti prohraje, násilí na partnerce je nejvyšší.

Psáno pro Vesmír.

Povolit alkohol za volantem je přílišné riziko

Senátor Jaroslav Kubera navrhuje, aby Česko opustilo nulovou toleranci alkoholu a řidičům povolilo půl či i více promile alkoholu v krvi. Argumentuje, že řada zemí EU alkohol u svých řidičů toleruje, metoda dechové kontroly je nepřesná, takže něco nadýchá i člověk, který nic nepožil. A konečně tvrdí, že jiné aspekty silničního provozu jsou daleko smrtelnější, když kouzelně uvádí: "Je to daleko nebezpečnější, když baba telefonuje a vjede mi do křižovatky, než když je opilá."

Technické peripetie měření opilosti i logický lapsus, že existuje-li něco nebezpečnějšího, je možné méně nebezpečné věci ignorovat, ponechme stranou (možná jen upozornění, že muži způsobují násobně více těžkých nehod než ženy). Zaměřme se na předpověď, k čemu by v Česku tolerance alkoholu u řidičů mohla vést.

Povolení alkoholu může mít v bezpečnosti silničního provozu teoreticky tři efekty. První, abstraktnější, je takzvaný Peltzmanův efekt – předpokládá, že řidič, který nějaký alkohol vypije, si bude vědom svých pomalejších reakcí, zhoršeného vnímání prostoru či větší únavy, a právě proto bude řídit bezpečněji. Americký ekonom Sam Peltzman, po kterém je efekt pojmenován, podobné chování původně očekával v opačném gardu. Poté, co v USA uzákonili povinné poutání se ve voze, Peltzman tvrdil, že řidiči budou vnímat nižší pravděpodobnost svého zranění, a budou proto jezdit rizikověji. Jeho logika ad absurdum velí, že nejbezpečněji by řidiči jezdili, kdyby jim z volantu mířilo na krk ostré kopí – všichni by jezdili krokem a nebylo by nehod. Argumentu se nedá upřít přitažlivost a některé studie (pdf) skutečně potvrzují, že čím větší a vyztuženější auto řidič má, tím hazardněji jezdí (ke škodě vlastníků menších aut). Leč většina opatření zvyšujících bezpečnost řidičů prokazatelně vede k nižší úmrtnosti (pdf) na silnicích – ať jde o zmiňované pásy, airbagové systémy, či objemné helmy motorkářů (pdf). Řidiči při poklesu jednoho rizika jednoduše nevyhledávají jiná nebezpečí. Nejspíše také neplatí, že vzroste-li riziko nehody kvůli vypitému alkoholu, řidiči budou vědomě jezdit bezpečněji.

Druhý efekt je intuitivnější: tolerance určitého množství alkoholu za volantem zničí významnou mentální bariéru – před jízdou se prostě nepije. Všichni to vědí, a chtějí-li pít, neřídí nebo plánují čas na vystřízlivění (a přesto za každou šestnáctou nehodou v Česku stojí alkohol). Jak bude vypadat nehodovost, když se z tabu stane otázka intenzity síly vůle – když bude záviset na sebekázni řidiče, který si po druhém pivu či dvojce vína bude muset říct, že třetí si již nedá? Jak přesní budou řidiči v odhadu, kdy už budou moct na silnici? Troufám si tvrdit, že pokud jde o alkohol, Češi sebekontrolou nevynikají.

Poslední efekt je fyziologický a vcelku notoricky známý: alkohol prodlužuje řidičův reakční čas, způsobuje laxnost při otáčení volantu, zhoršuje vnímání dopravních značek a obecnou koncentraci, zvyšuje ochotu podstupovat rizika – vše pochopitelně v závislosti na množství a druhu vypitého alkoholu, věku či zkušenostech řidiče. Zejména u mladších řidičů (pdf) by tolerance alkoholu vedla k tragédiím. Spojují se u nich kratší zkušenosti s řízením, horší a pomalejší odezva na nečekané dopravní události, jakož i nedostatečná zkušenost s působením alkoholu. Mladí řidiči i s trochou alkoholu v krvi trpí rizikem nehody ve stovkách až tisících procent vyšší (pdf) než starší řidiči – dle jedné kanadské studie mají střízliví řidiči do dvaceti let zhruba stejný řidičský styl jako starší řidiči po třech až čtyřech pivech.

Relativní riziko (RR) v závislosti na množství alkoholu v krvi (BAC, v %) pro skupinu řidičů do 21 let (plná linka) a starší (čárkovaná linka) dle studie Peck et al. (2008) (pdf). Při 0,5 promile je pro mladé řidiče riziko nehody 2,5 krát vyšší, při 0,8 promile 40 krát vyšší.

Jaký dopad mohou mít všechny efekty společně? Většina zemí, kde určitá míra tolerance alkoholu u řidičů panuje, ji v minulosti snižovala. Lze proto odvodit, že přísnější regulace pití u řidičů snižuje nehodovost. Téměř všechny země, které snížily tolerované množství alkoholu (ať již šlo o USA, Kanadu, Francii, či Rakousko), zažily (pdf) okamžité snížení nehodovosti, počtu zraněných i mrtvých – někde intenzivněji než jinde. Tento pokles sice u některých zemí postupně slábl, přesto platí, že bezpečnější silnice přináší alkoholová represe. Kuberovu ideu tak mohou uvítat maximálně výrobci alkoholových testerů či opraváři aut – těm všem by zjevně přibylo zakázek.


Psáno pro Hospodářské noviny.

LN: Knihy na léto 2015

Z Lidových novin mne požádali o doporučení několika knih, které se mi letos líbily a v češtině nejsou dostupné... a přitom by měly být. Níže je mých pět kandidátů.

„Čím více člověk pil, tím více byl Stalin potěšen... Při výjezdních zasedáních politbyra Chruščov, spolu s generálmajorem Alexandrem Poskrebyševem, pravidelně naháněl maršála Grigorije Kulika do nedalekého rybníka... Jelikož se osobní strážci obávali, že by se mnozí ze sovětského vedení mohli utopit, rybník raději postupně upouštěli. Podobný infantilismus Stalina těšil... Stejně jako u jeho vnitřního kruhu spolupracovníků mu alkohol byl nápomocný i v udržování sovětské společnosti slabé, rozdělené, bez rovnováhy a závislé na státu... monopolnímu dodavateli vodky.“ Toť pár úryvků z knihy Vodka Politics od Marka Lawrence Schrada, fascinující exkurze do metabolizmu ruského státu. Kniha vysvětluje, proč třetina státního rozpočtu Ruska již v 18. a 19. století plynula z daní z vodky a jaký měl alkohol vliv na tamní politický vývoj; spolu s tím, jak politici manipulovali konzumací alkoholu Rusy, aby dosáhli svých cílů.

Knihu Vodka Politics: Alcohol, Autocracy, and the Secret History of the Russian State od: Mark Lawrence Schrad vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Pakliže si myslíte (či jste se dokonce na škole učili), že lidé vnímají jen 4 základní chutě a jazyk se skládá z přesně rozparcelovaných oblastí jejich rozpoznávání, vezměte knihu Johna McQuaida Tasty. Vyvede vás z těchto a mnoha dalších omylů o tom, jak naše chuť funguje (každý jednotlivý chuťový pohárek dokáže rozlišit pět a patrně i šest základních chutí). Kniha nejen poeticky vykresluje, jak chutě evolučně vznikly a fyziologicky pracují („Pití a jídlo jsou intimní záležitosti, mocné a přitom znepokojivé, asi jako sex. Nakonec, přijímáme něco cizího dovnitř vlastního těla, mnohokrát denně, s vůní jako svůdcem.“). McQuaid v knize představuje i vznik chuťových prožitků nejrůznějších jídel či nápojů. „Různé chemické látky se rozpouštějí odlišnou rychlostí, jediné espresso tak obsahuje kakofonii chutí, které se objevují v různých časech, jak voda prochází kávou. První část espresa je tmavě hnědá, sirupovitá a intenzivně kyselá. Druhá je jemnější a do červena, mírně sladká. Poslední pak mdlá, s písečnou barvou, příšerně hořká... Individuálně každá část chutná hrozně, přesto, když je zkombinujete, chutě zapadnou do finální delikatesy.“

Knihu Tasty: The Art and Science of What We Eat od: John McQuaid vydalo letos nakladatelství Scribner.

Charles Babbage, Ada Lovelace, William Bradford Shockley... jména, při kterých se mnohým čtenářům asi mnoho nevybaví. Walter Isaacson, bývalý ředitel CNN, ve svém magnu opus The Innovators využívá biografie vynálezce prototypu počítače, první softwarové programátorky (oba z 19. století) a spoluvynálezce tranzistoru při mapování zrodu a průběhu digitální revoluce. Následují, pochopitelně, i osudy notorických figur jako Steva Jobse či Billa Gatese, jakož i firem Intel, Xerox, Atari ad. Kniha přesvědčuje, že za realizovanou invencí spíše vzácně stojí osamocený geniální mozek, ale téměř vždy intenzivní sdílení nápadů a spolupráce mezi lidmi odlišných profesí i nátur; leč mnohdy i šťastná náhoda a „být ve správném čase na správném místě“. Isaacson nezabíhá do technických detailů (což mnohé čtenáře může odradit), ukazuje hlavně, jak hlavní inovátoři přemýšleli a pracovali, živě popisuje, jak ve světě kreativity, ale i velmi tvrdého businessu, fungují lidské vztahy a projevují se osobní kvality i slabosti.

Knihu The Innovators: How a Group of Hackers, Geniuses, and Geeks Created the Digital Revolution od: Walter Isaacson vydalo loni nakladatelství Simon & Schuster.

S pochopením důvodů, které stojí za bankrotem Řecka pomůže Tim Harford, špičkový ekonomický publicista Financial Times. Ve své nové popularizační knize napsané sokratovským stylem dialogu mezi „žákem“ a „učitelem“ nabízí intuitivní učebnici makroekonomie – jak napovídá podtitul knihy „jak řídit nebo likvidovat hospodářství“. Jednoduchými příklady navede mysl čtenáře k obecným zákonitostem, dle nichž ekonomika funguje: proč vzniká inflace a kdy může být potřebná a kdy ničící. Proč vznikají hospodářské propady a nezaměstnanost; za jakých podmínek firmy vzkvétají a strádají. Třeba, víte, že když byla roku 1886 prodána první lahev Coca-Coly, stála 5 amerických centů a dalších sedm desetiletí nezdražila? (I když třeba cena kávy za stejné období vzrostla o 800 %.) Proč nešly ceny vzhůru a firma, její akcionáři i zaměstnanci, více neprofitovali? Důvodem bylo firemní rozhodnutí, že výdejní automaty – vyrobené a rozeseté po celých USA – budou přijímat pouze 5-centové mince. Zdražení Coca-Coly, třeba o cent, by tedy vyžadovalo předělání všech těchto strojů, což by nepokrylo výnosy z růstu ceny nápoje. A zdražit o 100 % by odradilo zákazníky. Příklad, byť triviální, ukazuje, že ceny se někdy nemusí volně hýbat, i když je to potřeba. Různé formy cenových rigidit pak mohou lehce přejít v úpadek firem i celých sektorů.

Knihu The Undercover Economist Strikes Back: How to Run--or Ruin--an Economy od: Tim Harford vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Světově nejprodávanější kniha o optimální organizaci domova pochází z Japonska – země, která dala světu origami a hotelové pokoje o velikosti 2x2 metrů čtverečních. Autorka tohoto krátkého díla, Marie Kondo, se živí jako konzultantka pro úklid domácností ve firmě, kterou sama založila. Čekací list na její kurzy je naplněn 3 měsíce dopředu. V knize vysvětluje, jak organizovat bydlení, aby bylo pohodlné a nevytvářelo nutnost trávit úklidem hodiny každý týden. Kniha je však i psychologickou sondou do života klientů viděného očima člověka, který strávil celý život hledáním nejlepšího způsobu organizace a úklidu věcí. Kondo odhaluje zvláštnosti svých klientů a jejich nejrůznějších obsesí.

Knihu The Life-Changing Magic of Tidying Up: The Japanese Art of Decluttering and Organizing od Marie Kondo vydalo loni nakladatelství Ten Speed Press (za doporučení díky L. H.).

Psáno pro Lidové noviny.

Opilý utilitarista

Mám říci blízkému kamarádovi, aby nechodil hrát fotbal, protože jeho neumětelství frustruje ostatní hráče? Propustím hodného zaměstnance, abych uchránil firmu, kde pracuje dalších 5 lidí, před ztrátou? V životě neustále řešíme podobná morální dilemata a málokdy existuje jasné kritérium, jak se rozhodnout. Utilitarismus, dominantní z filosofických škol, dává alespoň návod: pakliže zájem mnoha převýší zájem jednotlivce, jde o „dobré“ rozhodnutí – i intuitivně všichni cítíme, že jde o správné pravidlo.

Nyní však zvažte: jedoucí tramvaj hrozí zabít 5 dělníků ležících na koleji. Stojíte u výhybky a můžete tramvaj odklonit na vedlejší kolej. Tam však zabijete stojícího člověka. Přehodíte výhybku?

Většina lidí ano. Záchrana pěti je vykoupena smrtí jednotlivce. Nyní drobná změna příběhu: tramvaj opět hrozí zabít 5 dělníků, leč teď je jedinou možností jejich záchrany, že před tramvaj hodíte neznámého člověka, který se nad kolej naklání z mostu. Strčíte do něj?

Nechat zemřít pět lidí či zabít jednoho člověka?

Většina lidí nikoliv. Osobní zapojení, bezprostřední vraždu ani záchrana 5 životů neomluví. I utilitarismus coby univerzální pravidlo selhává. Existuje nespočet studií, které se snaží toto nekonzistentní rozhodování lidí vysvětlit. Aaron Duke a Laurent Bègue (pdf) přišli s teorií, že odmítnout hodit člověka z mostu, je důsledkem sociálních pocitů: empatie, neochoty přímo ublížit, lítosti – emocí, které v případě pouhého přehození výhybky, nejsou natolik silné.

Svou teorii otestovali v jenom baru v Grenoble, ve Francii. Jelikož alkohol omezuje zábrany a může i zvyšovat agresivitu (tedy protisociální emoci), předpokládali, že místní opilci v dilematu budou preferovat hodit člověka před tramvaj – nebude jim to jednoduše tolik vadit. To se skutečně potvrdilo: čím více alkoholu v krvi člověk měl, tím ochotněji obětoval jedince ve prospěch vyššího blaha. Výzkum názorně osvětluje (či omlouvá), proč lidé často „pijí na kuráž“, čeká-li je složité rozhodnutí ovlivňující druhé. Chtějí si ulehčit zvolit těžké, ale spíše správné utilitaristické řešení.


Psáno pro Vesmír.

Svobodní zabíjejí své rodiče, otce zejména

S překážkami života se každý vyrovnává po svém, univerzálně oblíbené jsou však drogy, zejména ty legální jako alkohol či nikotin. Jedním z velkých životních stresů je provdat dceru či oženit syna. Od jistého věku začne mysl rodičů okupovat strach. Obava, že jejich dítě zůstane na ocet. Začátek jakékoliv konverzace: "Už sis někoho našel?" nato ničí vztahy mezi rodiči a svobodnými dospělými dětmi kdekoliv na světě. Někde má však tento strach velmi reálné důvody.

Dostupnost ultrazvuku, radikální kontrola porodnosti, která nemá v historii lidstva obdoby, a preference synů vytvořily z Číny dokonalý dům hrůzy pro rodiče chlapců. V současnosti panuje převis zhruba 20 až 32 milionu mladých mužů, kteří si nebudou moci najít životní partnerku. Vychýlený poměr pohlaví již mnoho let způsobuje, že věno místo žen platí muži, ti rovněž déle studují a tvrději pracují. Jejich rodiny více šetří, staví rozsáhlejší domy a byty, dělají prostě vše, co zvyšuje šance, aby se jim kluk oženil. Žádné podobné výdaje u rodin mladých žen v Číně přitom sledovány nejsou.

Yaleský ekonom Xi Chen (pdf) se tedy podíval, zda urputný boj o nevěsty má dopad na psychické zdraví rodičů chlapců v oblastech, kde jich je značný přebytek. Potvrdilo se, že čím je jejich syn starší, tím nižší životní spokojenost jeho rodiče udávají. Zejména otcové pak nadmíru propadají démonům obou drog. V Číně jsou to totiž muži, kdo zajišťuje většinu rodinného příjmu a udat syna závisí hlavně na nich.

Průměrná spotřeba cigaret denně (první sloupec) a alkoholu (v násobcích 50 g alkoholu týdně – tzn. množství, jehož jednorázová spotřeba by způsobila akutní opilost při zhruba 2 ‰ alkoholu v těle) v závislosti na poměru pohlaví (podíl mužů a žen). Modrá linka ukazuje rodiče mající jen syna, červená linka jen rodiče mající dceru.

S vyšší konzumací se uchylují dokonce i k levnějším značkám, aby neodčerpali tak potřebné rodinné úspory. Pohříchu se ukázalo, že nenajdou útěchu ani u svých přátel, ba naopak. Chen dokázal, že přátelí-li se s někým, kdo má také svobodného syna, konzumace alkoholu a cigaret se ještě zvyšuje.


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.

Nasazování kravských rohů (Všeléky a jiné zázraky)

Jaroslavu Dobešovi uvěřily desítky, možná i stovky žen. "Odháčkováním", pohlavním stykem s ním, v nich odstraňoval traumata z dřívějších vztahů. Jiří Vokáč Čmolík loni přesvědčil prý 4 600 klientů, aby prošli kurzem Neurorestart, který maže z mozku programy, které nás brzdí. Pan Čmolík užívá transformační techniky a spojuje v nich svět neurověd a kvantové fyziky (svatá prostoto!). Proč vzdělaní, inteligentní lidé podléhají nejhrubšímu šarlatánství?

Dávní Vikingové mívali na helmách kravské rohy. Býky dráždí červená barva. Psi, nemaje potní žlázy, chladí se jazykem. Všechno určitě znáte, jenže – všechno jsou to také bláboly. Psi potní žlázy mají, zejména na tlapách, chladí se však intenzivním dýcháním. Vlhkost odpařená z jazyka nemá většího efektu. Býci jsou barvoslepí a útočí na rychle se pohybující objekty, přitahuje je třepot látky toreadorem, nikoliv její barva. A konečně, neexistují důkazy, že by Vikingové nosili přilby s kravskými rohy. Fáma se od roku 1876, kdy Wagnerův dvorní scénograf Karl Emil Döpler umístil tuto rekvizitu na hlavy herců v operách Prsten Nibelungův, však rozšířila natolik, že rohaté helmy se staly pro Vikingy erbovním, ač falešným, symbolem.

Chyby zadarmo

Mnoho z nás drží zcestné názory. Zejména proto, že můžeme. Z mnoha a mnoha chybných přesvědčení totiž neneseme žádné okamžité důsledky. Domníváte-li se, že užíváme 10 % svého mozku nebo že se Slunce otáčí kolem Země, asi vás neurovědec či kdokoliv s alespoň základním vzděláním bude považovat za podivína, projdete přesto životem bez úhony. Naopak, věříte-li, že jsou možné každoroční 20% bezrizikové výnosy či že se kožená sukně může dát do pračky, pak vás krach investiční firmy popřípadě facka přítelkyně, rychle napraví. Teorie omylů tvrdí, že mínění, z kterých nevyplývají žádné či jen dlouhodobé a méně bezprostřední dopady, jsou s větší pravděpodobností mylná.

Polyhistor Herbert Simon proslul předpovědí, že v moderním světě se ultimátní vzácností stane pozornost. Jak informací narůstá, vnímáme, pamatujeme či jsme schopni byť i jen rychle prohledat stále užší část jejich spektra. Poznatky vzácněji přímo ověřujeme, jsme spíše závislejší na informacích od druhých. Kriticky uvažující člověk si svá přesvědčení sice ověřuje, což však opět vyžaduje alokovat již tak omezenou pozornost. Ze Simonovi teze vyplývá ponurá predikce, i v dokonalé informační společnosti budou přetrvávat a prosperovat oblasti ryzí iracionality.

Vyléčíme i smrt

Ilustrativní je nedávná analýza amerického ekonoma Wernera Troeskena (pdf) provedená na 150 letech záznamů o prodejích patentních medicín. V 19. a do poloviny 20. století extrémně populárních nápojů, likérů či tinktur, pojmenovaných obvykle dle svého tvůrce, jež "léčily" všechny neduhy, od alkoholismu po selhání ledvin, od tuberkulózy po rakovinu. Vždyť víte, v duchu Limonádového Joea, "Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka. Tisíce děkovných dopisů, doporučeno lékařskými kapacitami i v případě klinické smrti." Mezi lety 1810 až 1939 výdaje na patentní medicíny vzrostly o 11 400 %, tedy 22krát rychleji než rostlo celé americké hospodářství ve stejném období. V době svého vrcholu byl sektor všeléků stejně rozsáhlý jako průmysl barev a laků či zemědělských hnojiv.

Vývoj amerického reálného HDP (linka s kruhy, dole) a reálné výdaje na patentní medicíny tamtéž (linka s trojúhelníky, nahoře).

Rozkvět patentních medicín je však v příkrém kontrastu s faktem, že nikdy nikoho nevyléčily, jelikož se jednalo jen o směsi alkoholu, cukru a různého rostlinného materiálu – často i bylin, jejichž extrakty ovlivňovaly přinejlepším močení či trávení (nejpopulárnější značka obsahovala toliko pivo, víno, whisky a šampaňské). Jak je možné, že i v době triumfu vědy a medicíny takový sektor prosperoval?

Patentní medicíny obsahovaly alkohol, byly často pity jako ctnostnější substitut pálenek. Koneckonců Goethe byl abstinent, ale Becherovku, vlastně žaludeční likér, si v Karlových Varech dopřál. Všeléky někdy obsahovaly i kokain či opium, čímž si tvorbou závislostí vytvářely věrné zákazníky. Troesken přesto vyloučil, že by tyto vlivy byly rozhodující. Za úspěch vděčí všeléky specifické podobě svého "trhu".

Trhy s nadějí

Kdyby fungovaly, lidé by je nepotřebovali. Když jeden selhal, nabízely se stovky dalších, spotřebitelé se tak posouvali od jednoho k druhému. Stačila masivní reklama a fakt, že trochu pomáhali (sedativní účinky alkoholu). Sektor rostl na popularitě a přitahoval další nemocné. Léčili také "všechno" – proč se omezovat na jeden neduh, když můžete pojmout celý trh, že. Všelékům zprvu pomohl i příchod moderního lékařství. Léčilo infekční nemoci, lidé se dožívali vyššího věku, čímž nashromáždili chronické obtíže – a voilà poptávali patentní medicíny.

Dlouhodobé zdravotní obtíže, ale i diety, osobní růst a hledání "sebe" a nekončícího štěstí... všechny tyto oblasti se vyznačují podobnými vlastnostmi. Nabízí-li někdo jednoduché vyřešení absurdně široké třídy problémů, existují-li desítky a stovky podobných slibotechen a probíhá masivní přesvědčování, nasloucháte nejspíše Vikingovi s rohy a jde o představení. Až se herec odmlčí, zvedněte se a odejděte.


Psáno pro Lidové noviny.

Sportem k optimismu, kariéře... a nebo ne?

Sledovanost sportovních událostí je obrovská. Na olympijský závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové se v Česku dívalo 1,5 miliónů lidí, více než polovina všech diváků, kteří seděli u obrazovek. Zápas našich hokejistů se Slováky přitáhl půlmiliónu diváků navíc. Další se pídili po výsledcích na internetu, v novinách či rádiu. Pár sportovních příběhů ovládl pocity značné části obyvatelstva.

Přináší ale sledování sportu jen chvilkové vzrušení fanoušků nebo mají hromadné zvraty nálad – v uvedených příkladech nadšení z vítězství – i nějaký dlouhodobější dopad? Mají. A fenomén Sáblíková může dokonce fungovat jako dobrá aktivní politika nezaměstnanosti.

Philipp Doerrenberg a Sebastian Siegloch, ekonomové z Kolínské univerzity, totiž zauvažovali, že mnoho našich zlomových rozhodnutí vyvěrá z náhlé změny rozpoložení mysli. Třeba koupě vozu je často vyvolána závistí, že si nové auto pořídil soused či švagr. Mnoho pracujících si začne zvyšovat kvalifikaci po uvědomění, že jejich nadřízený je ve své pozici jen kvůli titulu, nikoliv díky své inteligenci či schopnostem. Někteří nezaměstnaní se odhodlají přestěhovat za prací poté, co se potkají se svými bývalými spolužáky, třeba méně nadanými, kteří žijí úspěšnějším životem ve vedlejším kraji.

Podobné odhodlání "udělat něco se svým životem" může obstarat i národní sportovní úspěch. Ať již vezmeme jakýkoliv sport, vždy bude symbolikou vzepjetí, ochoty nevzdat se a překonat nevýhodu, ač se zdá sebevíce fatální. Mnozí z nás o nějaké změně, kroku do neznáma tu a tam zauvažují a sportovní úspěch může přispět k našemu odhodlání takový krok udělat.

Oba jmenovaní ekonomové využili data konání fotbalových zápasů o evropský či světový pohár (pdf) a dlouhodobé statistické šetření, které v Německu běží již od roku 1984. V jeho rámci se od obyvatel zjišťují detailní osobní údaje, od jejich zaměstnání a příjmu, přes zdravotní stav po spokojenost s životem. Tazatelé se přitom respondentů vyptávají průběžně během roku, takže někteří lidé ryzí náhodou odpovídají před pohárovými zápasy a jiní zase těsně po nich. Porovnáním odpovědí obou těchto skupin se lze dopátrat, co s životními vyhlídkami dokáží udělat významný sportovní zápas.

Nezaměstnaní respondenti – zejména mladí muži – byli po prestižních utkáních více motivováni hledat si práci, byli ochotni pracovat na plný a nejen na částečný úvazek a zároveň se zvýšil jejich optimismus, že nějakou práci naleznou. Dokonce se zvýšily i jejich požadavky na nejnižší akceptovatelnou mzdu (což paradoxně může snížit pravděpodobnost, že nějakou práci skutečně naleznou). Efekt je dokonce tak silný, že se lidé po úspěšných fotbalových zápasech cítili zdravější (resp. se necítili zdravotně natolik špatně) a podstatně méně se obávali nepříznivého vývoje hospodářství.

Pohled na vládní prohlášení a rekordní počet nezaměstnaných naznačuje, že Česko při podpoře pracovního trhu věří jen v růst hospodářství a sezónní příležitosti. Doufejme tedy, že sportovně-motivační síly budou enormní. Nicméně zejména u nás se dá očekávat i zcela protichůdný efekt: švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) si totiž všiml, že během populárních sportovních událostí roste celková nemocnost. Ve Švédsku, kde je zavedena velmi štědrá nemocenská, onemocní při olympijských hrách o 7 % více zaměstnanců, než je jinak obvyklé. U těch, co v práci přesto zůstanou, pak klesá produktivita.

Názorná ilustrace "sportovní nemocnosti" je podíl mužů a žen tč. na nemocenské. Na obrázku je tento poměr nanesen při světovém lyžařském šampionátu v Oberstdorfu dle věkových skupin 20-44 a 45-60 let. Jak patrno, když závody začaly ("5") muži razantně překonali ženy v odchodech na nemocenskou.

Podobný účinek se vyskytuje i u studentů. Je dokázáno (pdf), že v době konání oblíbených sportovních turnajů se zhoršují studijní výsledky vysokoškoláků (pochopitelně je na místě opět hlavně mužský rod) v přímé závislosti s tím, jak dobře se vede oblíbeným týmům. Zároveň roste spotřeba alkoholu a vysedávání po hospodách.


Psáno pro Lidové noviny.

Alkohol a nehody mladých

Kolem 2,5 miliónu smrtí je celosvětově přisuzováno alkoholu. Zejména u mládeže a mladých dospělých je jeho konzumace spjata s řadou fatálních jevů. Od kriminality, dopravních nehod a zranění přes sexuálně přenosné nemoci, nechtěná těhotenství po zhoršení prospěchu na školách a dlouhodobého omezení vyhlídek na pracovním trhu.

V posledních letech v Evropě narůstá míra hospitalizace lidí mezi 10 až 24 lety věku kvůli intoxikaci alkoholem (důsledek to módy tzv. "rychlého opití" (binge drinking)) a vlády se snaží problém tu lépe, tu hůře řešit (neefektivní je třeba univerzální zákaz prodeje alkoholu po určité hodině; zákazníci restaurací se totiž snaží "dostat do nálady", aby uzavírku stihli a po dané hodině tedy vypadne do ulic najednou horda opilců).

V roce 2010 se německé Bádensko-Württembersko pokusilo omezit rizikovou spotřebu zákazem prodeje alkoholu mezi 22:00 a 5:00 hodinou jen v mimo-restauračních zařízeních (pokuta zve až na 5 tisíc Euro). Cílem bylo omezit spontánní nákupy alkoholu v pozdních hodinách, které většinou provádějí již podnapilí.

Mladí lidé jsou obvykle hotovostně omezeni, takže nakupovat alkohol v (dražších) barech nemohou až v takovém množství. Dle práce Jana Marcuse a Thomase Siedlera (pdf) byl dopad regulace pozitivní, došlo k poklesu hospitalizace dětí i mladých dospělých o zhruba 8 až 9 %, zejména u dívek (nicméně absolutně je efekt významnější u mužů, kteří se do nemocnice kvůli alkoholu dostávají podstatně častěji).

Dopad zákazu prodeje alkoholu na hospitalizaci kvůli alkoholu dle jednotlivých věkových skupin; pro šestnácti- až čtyřiadvacetileté je efekt signifikantní. Nejsilnější vliv je u skupiny 17-19 let, tedy u lidí, kteří už mohou legálně pít alkohol a chodit do barů.

Psáno pro Vesmír.

Nejúčinnější diety nejsou o jídle

UPOZORNĚNÍ: Vědecké práce Briana Wansinka, na které je níže odkazováno, byly často provedeny nedbale. Chybami trpěl sběr dat i jejich analýza, a proto by jeho výsledky neměly být brány jako hodnověrné. Více o této kontroverzi se lze dočíst třeba zde.

Chcete-li zhubnout, nezaměřujte se na jídlo, ale na okolnosti, které stolování provázejí. Ty totiž rozhodujícím způsobem ovlivní, jestli jíme přiměřeně, nebo nadmíru. Jenže právě tyhle okolnosti si zpravidla vůbec neuvědomujeme.

V souvislosti s jídlem existuje více rituálů než v jiných oblastech našeho života. Bez nich by nám totiž tolik nechutnalo. Někdo si jablko musí rozkrájet, jiný kulaté sušenky rozdělí a sní nejprve náplň, další ryby nejí, ale u svíček štědrovečerní tabule si na kaprovi pochutnal.

Chuť nemusí pramenit toliko z kvality jídla, ale i z okolností, za kterých je konzumováno. Exaktní ověření, že rituály skutečně zlepšují vychutnání jídla, nedávno provedla psycholožka Kathleen D. Vohsová z Minnesotské univerzity s kolegy (pdf). V jednom pokusu bylo první skupině participantů řečeno, že budou ochutnávat čokoládu, nicméně musí ji nejprve vzít celou do rukou, rozlomit vedví, poté rozbalit první polovinu, sníst ji, až pak rozbalit druhou část a pochutnat si na ní. Členové druhé skupiny žádné podobné prostocviky provádět nemuseli a čokoládu prostě rozbalili a snědli.

Lidem v první, "ritualizované" skupině přišel zážitek z ochutnávky mnohem radostnější, čokoláda se jim zamlouvala více a také si ji i delší dobu vychutnávali. Nakonec by za ni byli i ochotni více zaplatit. Rituály vedou k většímu zapojení mysli do budoucí konzumace, lidé se na ni intenzivněji zaměří a hlouběji ji prožijí. Další Vohsové pokusy vedly vždy ke stejným výsledkům, jakkoliv byl rituál nesmyslný (v jednom případě měli před snědením mrkve participanti zaklepat na stůl, zhluboka se nadýchnout a zavřít oči), provedl-li rituál přímo spotřebitel (a ne jen někdo poblíž), užil si svého jídla více.

Leč, jak se to vše týká diet? Vliv rituálů na prožitek chuti je vrcholem behaviorálně-psychologického výzkumu konzumace potravy, který ukazuje (pdf), že lidé se nepřejídají nutně proto, že mají hlad nebo proto, že se nemohou ovládnout či že jí "nezdravé" jídlo. Profesor Brian Wansink, americký behaviorální vědec z Cornellovy univerzity, který se výzkumem faktorů ovlivňujících čeho a kolik sníme, proslavil, začíná svoji knihu Nezřízené labužnictví nekompromisně: "Všichni jedí tolik, kolik jedí, především kvůli tomu, co nás obklopuje… Nepřejídáme se z hladu, ale kvůli rodině a přátelům, obalům a talířům, názvům a číselným údajům, cenovkám a osvětlení,… tvarům a vůním, rozptýlení a samotě nebo příborníkům a nádobám."

 I přes nepříliš zdařilý předklad jde o publikaci v Česku neprávem opomenutou.

Bezedný talíř

Asi bychom se shodli, že jíme, dokud máme hlad. Wansink s kolegy ale dokázal, že nic takového fyziologicky nemůže platit. Už jen proto, že než si naše tělo a mozek uvědomí, že jsme sytí, potřebují nato alespoň 20 minut. Za tu dobu lze sníst znovu celý oběd. Ve skutečnosti rozhodnutí, kolik jídla sníme, padne ještě před tím, než polkneme první sousto. Nejčastějším ukazatelem konce jídla a sytosti je totiž prázdný talíř nebo "snězení všeho kromě přílohy" či odchod ostatních stolovníků, jednoduše – nějaký vizuální podnět. Rozhodování přitom nemusí probíhat vědomě, ba naopak, až když dojíme porci, "najednou" se automaticky cítíme i sytí. Co by se stalo, kdyby se jídlo třeba neznatelně doplňovalo a pohled na snědené by byl maten?

Wansinkův tým (pdf) proto pozval účastníky výzkumu na ochutnávku polévky. Hosté usedli ke stolům s vrchovatými talíři a dali se do jídla a společenské konverzace. Hluboké talíře některých subjektů ovšem byly výjimečné. Zespoda byly trubkou připevněny k nádržce s polévkou a jak stolovníci jedli, nepostřehnutelně jim pomalu další znovu přitékala. Po 20 minutách byl pokus přerušen. Výzkumníci požádali účastníky experimentu, aby odhadli, kolik kalorií asi snědli. Zároveň zvážili zbytky polévky v talířích (a objem, který dotekl). Skupina s normálními talíři snědla asi 1/4 litru polévky. Skupina s bezednými talíři snědla o 73 % více, 4 dcl polévky (byli však i tací, jež snědli přes litr). Přesto v obou skupinách všichni odhadovali, že snědli kolem 120 kalorií a udávali, že se cítí stejně sytí.

Šedé sloupce ukazují spotřebované kalorie, tmavé sloupce ukazují odhad subjektů, kolik asi snědly. První dva sloupce se týkají subjektů, které jedly z normálních misek. Druhé dva sloupce vypovídají o subjektech, kterým polévka neznatelně dotékala.

Nebezpečí velkých porcí

Další experimenty potvrdily očekávané. Dá-li se jídlo na menší talíře, lidé jej snědí a cítí se sytí stejně jako jedlíci, kteří snědli mnohem více jídla, ale z mnohem větších talířů. Jedí-li lidé z větších balení, sní více, než mají-li balení menší, přitom se cítí všichni stejně plní (v zásadě vůbec nerozpoznáme, sníme-li o 20 % více či méně jídla "než obvykle"). Velikost jednotlivých pokrmů v restauracích i v domácnostech přitom setrvale roste. Ilustrativní je studie (pdf), která analyzovala mohutnost porcí na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista vytvořených za poslední tisíciletí (dlouhodobé a přesné údaje o velikostech porcí v průběhu věků totiž nejsou dostupné). Vyšlo najevo, že velikost jídel se zvětšila o 69 %, velikost chleba o 23 % a velikost talířů o 66 %.

Relativní velikost porcí zobrazených na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista namalovaných v průběhu milénia.

Platí potom i pravidlo, že cokoliv ukazuje, kolik jsme toho již pozřeli, snižuje potřebu dále jíst. V jednom takovém experimentu mohli studenti sníst tolik kuřecích křidélek, kolik si zamanuli. Jedněm byly kosti pravidelně odklízeny, u druhé skupiny se naopak hromadily na stole. Subjekty této skupiny snědly o 28 % méně než členové skupiny první.

Orientují-li se při jídle lidé dle vizuálních podnětů, ovlivňuje je pochopitelně hlavně objem jídla. Kalorie totiž nejsou vidět a do jisté míry ani cítit. Stačí, když se vizuálně zvětší porce, a spotřebitelé se hned budou cítit více sytí. Nejhlubší studnicí moudrosti pro lidi toužící zhubnout je proto restaurační průmysl, který nejlépe ví, jak jídlo nafouknout – voda, vzduch či vlákniny (obloha) – aby se zákazník cítil spokojeně najeden, aniž by toho ve skutečnosti tolik snědl. (Věřte, že třeba stačí do mléčného koktejlu vehnat intenzivnějším mixováním více vzduchu, koktejl nabyde na objemu, i když není energeticky vydatnější – to však spotřebitelé, kteří se orientují dle pohledu, nepoznají. A cítí se zasyceni větší měrou, než když koktejl nebyl nadýchaný.)

Diety

Naprostá většina lidí, kteří zhubli díky jakékoliv dietě, nabere svou váhu zpět. Dokonce se zdá, že platí přímá úměra – čím rychleji zhubnou, tím kvapněji i naberou. Většina diet nefunguje proto, že jsou založeny na odříkání potravin, které nám chutnají a které snadno můžeme mít. Nemůže-li člověk utišit chuť po oblíbeném jídle, bude na něj více myslet. Stačí pak jakákoliv záminka, rodinné setkání, nepřítomnost "něčeho jiného" v ledničce či krátkodobý neúspěch v hubnutí a lidé se rychle a s větší intenzitou k oblíbeným jídlům vracejí.

Wansink proto uzavírá, že účinná je jen ta dieta, o níž nevíme, že ji držíme. Ovlivníme-li cíleně své prostředí, postupně budeme jíst méně a týden po týdnu po troškách hubnout (dietologové se přitom shodují, že jde o jedinou zdravou a dlouhodobě udržitelnou metodu; pohříchu většina lidí chce zhubnout rychle – ti by si měli přečíst odstavec výše znovu). Způsobů, jak upravit okolí k nižší konzumaci, je přehršel. Chce-li kdokoliv zhubnout, měl by obzvláště snížit počet svých rozhodnutí, zda bude či nebude jíst. Během dne v současnosti učiníme až 200 voleb, jestli vůbec a co pozřeme (zvažte, že kdykoliv procházíte kolem mísy s oříšky, rozhodujete se, zda si vezmete, či ne; pětkráte odoláte, po šesté již třeba ne). Velké množství potravin, resp. vysoce kalorické, "nezdravé" jídlo, by proto nikdy nemělo být viditelné a na dosah ruky. Stačí jen krátký pohled na jídlo (či jeho obal nebo místo, kde je uchováváno) a nejen, že na něj dostaneme chuť, slinivka již začne vylučovat inzulin zpracovávající cukr v krvi, aby se tělo připravilo na příjem jídla. Začneme mít hlad, aniž bychom se potraviny byť jen dotkli (je pak i dokázáno, že lidé procházející při příchodu domů kuchyní, jedí více než ti, kteří jí projít nemusejí).

I když neušetříte pár korun nákupem ve velkém a nebudete mít pro každou příležitost něco ve spíži (ano, to může být někdy bolestivé), určitě se vám pořizování menších balení vrátí v nižších zdravotních nákladech a hezčí postavě. A to nejen v jídle, ale i v pití – u něho však funguje další finta.

Všichni trpíme tzv. horizontálně-vertikálním klamem, přeceňujeme výšku a šířku podceňujeme. Tj. stejný objem tekutiny ve vysoké sklenici považujeme za "objemnější" než v široké sklenici. Wansink s kolegy mimochodem ukázali, že klamem trpí i profesionální barmani, kteří by oko na nalévaný objem bezesporu měli mít. Když je výzkumníci požádali (pdf), ať nalijí z lahve "panáka" (4 cl) do neoznačené vysoké sklenice, barmani se téměř trefili. Naopak tomu bylo, když měli naplnit širokou sklenici. Do ní nalili o 37 % více (5,8 cl). Výzkum na barmanech zároveň ukazuje, že i když iluzi známe, beztak nás ovládá. Nelze si tedy jen říkat, "do té široké sklenice budu lít méně," je třeba koupit si rovnou sklenice úzké.

Úskalí rozmanitosti

Krátkodobě diety fungují, jelikož jsou téměř bez rozdílu založeny na jednoduché myšlence – jezte jen omezený výčet potravin. Je vcelku jedno jakých, ale pouze ony. S nevelkými možnostmi, co jíst, se "dovolenými" potravinami snadno přejíme, znechutíme si je a začneme jíst obecně méně.

Dlouhodobě však strádání vydržet nelze. Z poznání přesto vyplývá důležité varování – při značné rozmanitosti nabídky potravin máme tendenci pořídit si a ochutnat více věcí a sníme tedy větší množství kalorií. Pravidelnost je tak silná, že platí třeba i u bonbonů: mají-li bonbony v pytlíku více barev, lidé jich sní více, než když mají jednu barvu či jen pár odstínů.

Faktorů ovlivňujících konzumaci jídla je mnoho a na každého z nás budou asi fungovat s odlišnou intenzitou (při psaní článku jsem sám několikrát vstal a šel jsem si pro čokoládu či oříšky – stačilo o nich jen psát a mysl si k nim začala hledat cestu i v realitě; naštěstí jsem to předjímal, takže nic z toho se u nás doma nevyskytovalo a v lednici byla připravena mrkev k chroupání; takže jsem pro oříšky šel až do večerky na rohu).

Z výzkumů však přesvědčivě vyplývá, že některé prostředí je náchylné způsobovat obezitu. Lidé by to měli přijmout a ovlivňovat okolí namísto toho, aby sami byli tvarováni jím. Uvědomit si zároveň, že dlouhodobě zhubnout nelze hned (psychologové vědí, že odpoutat se od zažitého zvyku vyžaduje minimálně 28 dnů (spíše až 2 či 3 měsíce); takže narušit pravidlo "dám si kávu s cukrem při únavě" pravidlem "půjdu se na chvíli projít ven, cítím-li se zmožen" bude alespoň měsíc bolestivé, ale pak už si na sladkou kávu ani nevzpomeneme).

Život by neměl být sebemrskačství, strádání či věčné vážení co jíst a co nikoliv. Wansink svou knihu Nezřízené labužnictví uzavírá tím, že hubnutí nesmí být sprint, ale „pomalá, plynulá chůze, která začíná odstraněním nechtěných podnětů k jídlu, přebudováním domova, kanceláře, někdy i obsahu přihrádky v autě… a tyto pohodlné kroky vám v konečném součtu odeberou až jeden kilogram měsíčně." Nezdá se to mnoho, ale za rok jste o 12 kg hubenější. Jen vzpomeňte na minulý únor, rok uběhl rychle, že.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Kde se nepije, tam se objeví Perníkový táta

Realita lidi nenaplňuje, někdy je naopak zavaluje. Užívají proto látky mající moc jejich mysl od skutečnosti osvobodit. Potřeby jsou dány a jakákoliv snaha omezit dostupnost podobných prostředků, se proto pojí s vznikem černého trhu či jejich substitucí.

Jose Fernandez, Stephan Gohmann a Joshua Pinkston (pdf) z Louisvillské univerzity se zaměřili na prohibici alkoholu, která stále v řadě okresů USA platí. Vybrali si stát Kentucky, v němž některé ("mokré") okresy dovolují prodej alkoholu, jiné ("suché") jej zcela zakazují a v dalších ("vlhkých") okresech je prodej alkoholu různě omezován. Prosadit takovou regulaci jistě vyžaduje mít specifické voličstvo, takové, které se skutečně přiklání k omezení spotřeby alkoholu. V okresu může být více členů církví odsuzujících konzumaci alkoholu (popř. lidí se sklonem k pašeráctví, kteří v regulaci vidí podnikatelskou příležitosti). Přesto, touhy ostatních obyvatel se nemění.

Mokré (červeně), vlhké (oranžově) a suché (žlutě) okresy.

Čím tmavě zelenější okres, tím větší počet odhalených varen metamfetaminu. Překryv se suchými okresy je patrný.

Fernandez se kolegy ukázali, že v suchých okresech je historicky odhalováno mnohem více varen metamfetaminu (pervitinu), což napovídá, že spotřebu alkoholu nahradilo užívání této drogy. I když byla zvážena efektivnost policejního sboru – v suchých oblastech mohli být policisté schopnější – a další proměnné, výsledky jsou stejné. Suché okresy mají zhruba o 2 až 3 varny na stotisíc obyvatel více.

Restrikce dostupnosti alkoholu může mít určité benefity, snižuje nehodovost, majetkovou a násilnou kriminalitu či výtržnictví. Každý, kdo o podobná opatření usiluje, by však měl mít na paměti, že přímo podporuje spotřebu jiných drog. Stane-li se jedna "dražší" (je nedostupná, zakázaná), všechny ostatní "zlevní".

Jen je nechte, ať se baví

Nejnavštěvovanější filmy posledních třiceti let téměř vždy (dle jednoho žebříčku 94 % z nich) obsahují alespoň jednu násilnou scénu, v níž postava někoho zraní či zabije. Ztrojnásobilo se užívání střelných zbraní. Nepřekvapují proto obavy, že filmy pomáhají vychovat generace necitlivých lidí, kteří i mimořádnou agresivitu berou jako součást života. Řada psychologických studií skutečně nalezla, že sledující násilných scén jsou chvíli nato méně empatičtí a snadněji se uchylují k násilí. Jistým "problémem" však je, že kriminalita a násilí obecně ve světě spíše klesá. Jak si tyto protichůdné závěry vysvětlit?

Růst násilných scén vždy v 30 nejnavštěvovanějších filmech promítaných mezi léty 1950 a 2012 (čárkovaná čára; tučná křivka je trend a šedá 95% konfidenční intervaly) dle Bushman et al. (2013).

S jedním z vysvětlení přišli Gordon Dahl a Stefano DellaVigna (pdf), když zjistili, že ve dnech premiér nejbrutálnějších filmů klesá počet násilných trestných činů i obtěžování. Přitom k poklesu kriminality dochází právě večer, mezi šestou a půlnocí, kdy v kinech tyto filmy běží a ještě intenzivnější je mizení násilností po půlnoci. Potenciální výtržníci, zejména mladí muži, totiž sedí v kině, takže nemohou nic páchat. Současně proto nejsou v hospodách či barech a nepřekvapí tak, že kriminalita poklesne i v noci či k ránu, kdy v ní často hraje roli alkohol (a v kině jej konzumovat nelze). Výrostkům stačí dát "hry" a společnost má klid.


Psáno pro Psychologie Dnes.