Zelení a těžkopádní

"Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí… Z našich škol však vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení," řekl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Masarykova kritika školství rezonuje i dnes, kdy většina vysokoškolských studentů lituje volby oboru a ochota pokračovat ve studiích klesá. Mnohem preferovanější je co nejdřív vplynout do praxe, do skutečného světa, kde budou řešit skutečné problémy, ne teoretické, učebnicové příklady. To však může být chybná cesta.

Praxe je úžasná zkušenost, ale limitovaná. Zaměstnanci odpovídají za řešení problémů, které jsou jim zadány, ty je ale ne nutně profesně povznesou či naučí, jak lépe přemýšlet. Mohou se z nich stát experti na úzce vymezený úkol, získají schopnost, která je však omezeně přenositelná. 

Tím, jak školy učí obecnější pravidla, mohou mít v rozvoji ducha vrch. Zvažme studii, která to zkoumala ad absurdum u členů italsko-americké mafie v USA.

Výzkumníci odhalili, že ačkoli měli mafiáni méně formálního vzdělání než jejich legálně pracující sousedé, ti, kteří dosáhli vyššího vzdělání, dokázali z toho, co se ve škole naučili, těžit. Větší úspěch měli především ti, kdo se věnovali složitější kriminalitě jako vydírání, pašování nebo lichvářství. V těchto aktivitách se jim vyplácely dovednosti jako práce s pravděpodobnostmi nebo složité úročení, což jsou schopnosti, jež jsou rozvíjeny právě ve školním prostředí.

Dobře, mafie je hodně specifický příklad. V jiném výzkumu bylo zapojeno přes 750 regulérních podnikatelů (o. k., studie proběhla v Itálii, tak "regulérností" si nemůžeme být tak úplně jisti). Výzkumníci je rozdělili na ty, kteří prošli teoretickým školením na vědecký přístup k problémům, a na kontrolní skupinu, která byla školena obvyklými praktickými kurzy. Výsledky ukázaly, že podnikatelé, kteří si zažili vědecký přístup, byli mnohem úspěšnější. Jejich firmy efektivněji ukončovaly neúspěšné projekty i lépe přizpůsobovaly svou strategii měnícím se podmínkám.

Graf (ze studie) ukazuje vývoj tržeb podnikatelů (v EUR), kteří prošli teorticko-vědeckým školením (modrá, "Treatment") a podnikatelů, kteří absolvovali běžné podnikatelské kurzy (červená, "Control") během 40 týdnů od úvodních kurzů ("Weeks").

Vědecký přístup učí podnikatele kritickému myšlení a tomu, jak zkoumat a testovat své nápady: Explicitně zvaž různé teorie, jak svět asi funguje, formuluj domněnku a otestuj ji daty. Vyber teorii, která nejlépe odpovídá datům, a použij ji k pochopení světa. Tento přístup pomáhá podnikatelům efektivněji hledat řešení a lépe vyhodnocovat rizika a snižuje jejich tendenci k přehnané sebejistotě, že to, co někdy v praxi dělali, je skutečně to nejlepší, co může být. Nakonec, kdo ze čtenářů si skutečně otestoval, že to, co v práci dělá, je ten nejlepší způsob z mnoha možných?

Jistě, bez dovednosti řešit skutečné problémy to jsou jen mrtvé znalosti. Ať už se ale ocitneme ve světě byznysu, vědy, nebo – doufejme, že ne – mafie, jsou to právě školské, teoretické poznatky, které úspěšné odliší od těch "zelených a těžkopádných".

(Autor je i učitel a přiznává konflikt zájmů.) 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Když chybí důvěra

Zprávy o uvolňování v Německu, Rakousku, Itálii či Dánsku doprovází volání, ať i Česko zahodí jho hygienického otrokářství a vrátí se ke svobodě před covidem. Ponechme stranou, že kromě Dánska byla ve zmiňovaných zemích opatření mnohem tvrdší než v Česku, a uvolňují tak na naši úroveň. Dánsko opatření skutečně ruší, premiérka Mette Frederiksenová však spoluobčany varuje, že na podzim se restrikce nejspíše vrátí.

Dánové své vládě věřili a většina z nich, včetně zástupců opozičních stran, restrikce vnímala jako omezující, nedokonalá, ale nutná. Téměř každý je očkovaný, převážná část třetí dávkou. Opatření, od vakcinace po pomoc v nemoci, byla spontánně spoluorganizována místními úřady. 

Demonstrace s šibenicemi a blokování pandemického zákona opozicí ukazuje, že Česko je jiné. Z covidové krize si odnášíme rozorání společenské důvěry. Zmínka o očkovací kampani je vulgarismem. Zeptáte-li se obyvatel na smysl testování, nezanedbatelná část odpoví, že byla zavedena, aby si výrobci testů a laboratoře nahrabali. Trasování byly praktiky StB. I zjevně inteligentní lidé tvrdí, že zdravým dětem covid neublížil, i přes nezvratné důkazy pro opak. Jedinou reakcí některých obcí na covid byla úprava úředních hodin. 

Nastavení mysli, že vše je spiknutí, nikdo se o nikoho nestará a nikomu nelze věřit, může být nejhorším traumatem epidemie.

Rozčilení není program

Představte si městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Město nemá nemocnici a nejbližší je několik hodin jízdy. Ve městě nejsou ani žádné školy. Autobusové spojení do okolních měst vlastně neexistuje. K dispozici nejsou žádné noviny ani lokální zprávy. Naprostá většina obyvatel chybějící školy i nemocnici nese velmi trpce, přitom žádná z existujících politických stran nevyvinula jakoukoliv aktivitu, aby je zřídila. Žádný tlak na kraj či na vládu v posledních desetiletích není zaznamenán. 

Neexistují ani žádné dobrovolnické aktivity, které by absentující školství a zdravotní péči v místě mírnily, jako jsou dětské kroužky či doučování od vzdělanějších obyvatel. Sousedé se nejsou schopni domluvit, aby zajistili dopravu a prostory lékaři, který by byl ochoten do městečka někdy přijet. Podobně absentuje snaha o rozšíření autobusového či jakéhokoliv jiného dopravního spojení. 

Trudný popis jihoitalského městečka Chiaromonte z konce 50. let přinesla slavná studie amerického sociologa Edwarda Banfielda. Zajímalo jej, proč přes zjevnou nespokojenost a deprivaci od základních služeb se sousedé nikdy nezorganizovali, nevytvořili skupinu či spolek. Místo toho desetiletí osamoceně nadávali. Přičemž, řečeno Masarykovým klišé, "rozčilení není program". 

Banfield svá studia uzavřel vysvětlením, že na jihu Itálie vymizela (či nikdy nevznikla) společenská důvěra. Mimo okruh nejbližší rodiny místní ostatním nevěří. Ilustrovala to i tradice, při níž otec dal syna na vysokou zídku. Řekl mu, ať zavře oči a skočí. Slíbil, že jej chytne. Neudělal to. Brečícího kluka nato seřval, že je hlupák. "Tady nesmíš nikomu věřit!" Rada, kterou cynik možná ocení jako hlubokou, ale je-li aplikována univerzálně, znemožňuje dosažení společenských cílů. 

Nedůvěřuje-li občan úředníkovi či politikovi, neobrátí se na něj s žádostí o řešení problému. Nevěříte-li policii a soudům, necháváte zločiny nevyšetřovány a netrestány. Nedůvěřujete-li sousedům, nevznikne komunita, jež by zavedla služby, které by prospívaly většímu okruhu lidí. Nedůvěřujeteli médiím, minou vás důležité informace. Nedůvěřujete-li kolegům, nezaložíte firmu, protože se bojíte, že vás okradou. 

Od doby původní studie byl tento jednoduchý závěr rozšířen, Italové na jihu nejsou asociální (pořádají řadu společných oslav a pomáhají si při neštěstích) a za chudobou jihu stojí celá řada dalších faktorů geografickou izolací počínaje a vládou mafie konče. Koncept sociální důvěry však zůstal významným faktorem určujícím hospodářskou prosperitu a kvalitu života jakéhokoliv regionu. Studie ukazují, že země, ve kterých si lidé věří, zvládly covid s nižším počtem obětí i intenzitou protiepidemických opatření. Dokázaly tím krizi využít k rozvoji podnikání a inovací a v důsledku podnítila pandemie i vzkvétání dobrovolnictví a občanských aktivit. 

Graf ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a vnímanou míru korupce vlády („Government corruption“; osa y) v 177 zemích světa. Obyvatelé korupcí promořených zemí solidární očkování odmítli a raději se promořili covidem s masivními ztrátami na životech. Detailní metodika.

Zbabělým politikům navzdory

Věřme, že ač tam máme našlápnuto, neskončíme v Chiaromonte. Třeba v Praze je inspirativní příběh sousedského spolku Homolka. Skupina sousedů léta kultivuje přírodu v okolí, starají se o místní přírodní koupaliště a sokolovnu. Podporují bezobalové hospodářství. Pořádali nespočet akcí pro rodiny. To všechno za ignorování či aktivního škození místního zastupitelství. Konečně poslechli i Masarykovu radu a jdou do voleb coby Praha 5 sobě. Podobným spolkem sousedů je Osmička žije, opozice v zastupitelstvu Prahy 8, za nimiž je vidět obrovské nadšení a zároveň konstruktivní protiakce k etickým a ekonomickým selháním místního úřadu.

Nechť rozkvět těchto ambiciózních občanských aktivit, důvěra v bližní a motivace věci měnit je odkazem covidové krize, nikoliv bláhová a neinformovaná lůza v ulicích a ubozí a zbabělí politici, kteří jí naslouchali a dovedli Česko v roce 2021 k nejvíce mrtvým od druhé světové války. 

 

Tento graf naopak ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a mezilidskou důvěru („Interpersonal trust“; osa y). Čím více si lidé věřili, tím méně pro ně bylo problematické nechat se naočkovat.

Psáno pro Lidové noviny.

Ověřeno! Z televize se hloupne

Sledování televize bylo vždy kritizováno coby zábava prostého lidu. Pasivní přijímání laciné zábavy seriálů a masově oblíbených filmů, zpravodajské relace, jejichž souhrn lze přepsat na jedinou stránku papíru. Vítězství svůdné formy nad jakýmkoliv obsahem. Tým italských ekonomů nově ukázal, že diváci podobných pořadů skutečně doslova zhloupnou a raději volí populistické strany.

Ekonomové z italských a britských univerzit, Ruben Durante, Paolo Pinotti a Andrea Tesei (pdf), ve svém výzkumu využili přirozeného experimentu postupného zavádění komerčních televizí Mediasetu, mediální společnosti Silvia Berlusconiho. V 80. letech minulého století Berlusconi do Itálie poprvé přinesl kulturu lehké televizní zábavy, jelikož však soukromé televize mohly vysílat jen lokálně a nikoliv celostátně, pořady na jeho televizních kanálech viděli jen ostrovy diváků – tam, kam zrovna sahal signál vysílače místní televize, která s Berlusconim spolupracovala či mu patřila. Postupným skupováním a stavbou nových vysílačů pak Mediaset v 90. letech pokryl signálem celou Itálii. Více-méně náhodně byly tedy některé italské domácnosti vystaveni lehké TV déle než jiné.

Levá mapa ukazuje skutečnou sílu signálu Mediasetu v různých italských provinciích. Jelikož však Mediaset mohl vysílat zrovna v oblastech, které mohou být "nakloněné" populistům (mají třeba méně vzdělané obyvatele), výzkumníci nejprve využili toho, jaký by byl teoretický signál (mapa vpravo), kdyby neexistovaly geologické překážky. Topografická proměnlivost pak pomohla odfiltrovat případnou korelaci mezi přítomností vysílače a určitými politickými preferencemi v dané oblasti (tj. byly porovnávány podobné domácnosti v daném regionu, které Mediaset přijímaly a které - třeba kvůli blízké skále - nepřijímaly). Černé tečky jsou vysílače.

Podstatné je, že v těchto ranných letech Mediaset nevysílal nic jiného než nekonečné telenovely, seriály typu Pobřežní hlídka, animované seriály pro děti a sport, především fotbal. Žádné pořady, které by mohly přímo ovlivnit politické či občanské postoje diváků. Obsahem byla televize neporovnatelná k celostátní veřejné televizi RAI, která se naopak zaměřovala na zpravodajství, dokumenty, politické debaty atp. Mediaset přitom slavil ohromný úspěch, když už v 80. letech zaujmul polovinu trhu s televizní reklamou v Itálii.

Nekonečný seriál a hlasy pro populisty

Výzkumníci zjistili, že když se voleb v roce 1994 poprvé účastnila Berlusconiho populistická strana, Forza Italia, získala významně větší podporu právě v regionech, jejichž voliči nejdéle sledovali televizní kanály Mediasetu. Tento efekt lze ve voličských hlasech vysledovat po 8 dalších voleb až do roku 2008 (tedy dvě desetiletí po začátku vysílání a více než desetiletí po vstupu Berlusconiho do politiky). Na výsledcích studie je však nejinspirativnější, že když se ve volbách v roce 2013 podpůrný efekt pro Berlusconiho vyčerpal, přelil se ve skutečnosti jen do jiné populistické strany. Italské regiony nejdéle vystavené lehké televizní zábavě významněji volili populistické Hnutí pěti hvězdiček založené komikem Beppem Grillem.

Detailní pohled na údaje o voličích odkrývá, že nejvíce ovlivněni byli ti, kteří začali sledovat Berlusconiho TV jako děti a pak skupina dospělých nad 55 let – závěry nepřekvapující, jelikož děti a senioři jsou nejvěrnějšími diváky. Dopad na děti je však mimořádně zákeřný, jelikož se zdá, že intenzivní sledování lehké televizní zábavy v dětství vede postupně k poklesu zájmu o okolí – v dospělosti se tito silní diváci méně zajímají o politiku, účastní se méně dobrovolnických aktivit a vůbec je věci veřejné nechávají chladnými. Rovněž vyrostou ve voliče, kteří mají nižší míru funkční gramotnosti. Tento pokles kognitivních schopností podporují výsledky výše: obě populistické strany volili lidé spíše méně vzdělaní a bez zájmu o své okolí. Analýza projevů Berlusconiho i Grilla navíc ukazuje, že oba používají ve svých projevech a debatách mnohem jednodušší slovník a opakují stále stejné fráze (resp. více než jiní politici).

U starších dospělých pak proběhla spíše indoktrinace; oblíbili si zábavu Berlusconiho TV natolik, že na jeho televizích později sledovali i zpravodajství a názorové pořady (které začaly být zařazovány od 90. let). Toto jednostranné přijímání informací pochopitelně vedlo k jejich větší oblibě Berlusconiho. Výzkum souhrnně dokazuje, jak „neškodné“ sledování televize je schopno utlumit ochotu či schopnost kriticky přemýšlet a transformovat aktivní občanské postoje do pasivního nezájmu.


Psáno pro Finmag.

Respektují novináři čtenáře či inzerenty?

Čtenáři často zapomínají, že i přes svá specifika jsou noviny průmyslem jako každý jiný a mají za cíl zisk, nikoliv objektivitu za každou cenu. Vysoká čtenost, která přitahuje hlavní zdroj výnosů – inzerenty, totiž vždy není důsledkem objektivního zpravodajství. Lidé v mnohém trpí silnými předsudky, a když noviny tyto názory nabourávají, jednoduše začnou kupovat tiskovinu, která s jejich světonázorem rezonuje blížeji. Média proto někdy nadbíhají názorům svým čtenářů, než aby je formovala.

Druhý tlak proti objektivitě přichází od inzerentů. Ti neusilují o vyvážené zpravodajství, ale o efektivní propagaci. Jelikož čtenáři, pochopitelně, reklamu vnímají coby jednostrannou, snaží se inzerenti přes svá PR oddělení „proniknout“ i do běžného zpravodajství. Tiskové zprávy o různých událostech spjatých s firmou jsou pochopitelně také jednostranné, převezme-li je však novinář do „běžného“ článku, získají punc zpravodajství – nikoliv pouhé inzerce. Novináři mohou nekriticky přejímat tiskové zprávy z lenosti (lehce přepsat hotovou tiskovou zprávu mnoho času nevezme), hlouposti či ze zištných zájmů. Pošle-li jim tiskové prohlášení velmi významný inzerent, mají zřejmý finanční zájem být s ním za dobře a o události informovat.

Nakolik novináři takovému tlaku podléhají, zkoumali ekonom Marco Gambaro a politolog Riccardo Puglisi (pdf). Detailně se podívali na výdaje velkých italských společností na novinovou reklamu a zároveň sledovali články, které tři celostátní a tři regionální italské noviny o těchto společnostech vydaly. Pro zasazení do kontextu je vhodné zmínit, že průměrný italský novinář získá od firem denně 20 až 40 tiskových zpráv, z nichž vybere maximálně jednu či dvě, na základě nichž napíše článek. V novinách pak zhruba polovina obsahu pochází z externích zdrojů dodávaných firmami a dalšími organizacemi.

Vztah mezi frekvencí článků měsíčně, které o firmě v novinách vyjdou a velikostí výdajů na reklamu dané firmy v předcházejícím měsíci v daných novinách.

Oba výzkumníci potvrdili, že čím více si firma koupí v novinách inzertní plochy, tím častěji novináři přejímají i její tiskové zprávy a pozitivně informují o společnosti v běžném zpravodajství. Průměrně za každých 75 000 euro výdajů na inzerci si tak firma nepřímo „koupí“ i osm článků měsíčně v běžném zpravodajství. Data rovněž naznačují, že u regionálních novin platí, že nakoupí-li velký inzerent (třeba velká státní firma) více inzertní plochy, sníží se pravděpodobnost, že o něm noviny vydají negativní zpravodajství.


Psáno pro Vesmír.

Podpora podnikání a mafie

Většina zemí podporuje podnikání ve svých méně rozvinutých oblastech. Koneckonců kohezní politika EU je přímo založena na posílání peněz do chudších regionů, s vyšší nezaměstnaností či upadajícím průmyslem. V poslední době však narůstají důkazy, že úředníci či politici jen dotují oblíbené firmy vůči jejich konkurentům a že mnohé projekty jsou zcela smysluprázdné a finanční zdroje se prostě promrhají. Nakolik za tím stojí neschopnost nebo úplatky je až na výjimky nemožné určit.

Pro odlišení obou faktorů si Guglielmo Barone a Gaia Narciso (pdf) zvolili ikonický příklad: zaměřili se na Sicílii a otestovali, zda regiony, kde historicky i aktuálně působí Cosa nostra, získávají více peněz na podporu podnikání – s předpokladem, že větší část zdrojů bude nejspíše „odkloněna“. Mafie v Itálii vznikla nejprve coby soukromá policie chránící majetek a pozemky, když toho mladý italský stát po zrušení feudalismu nebyl schopen. Postupně se však rozvinula v organizaci, která se kromě „ochrany“ či lichvy podílela i na všech ostatních kriminálních aktivitách a postupně prorostla i státní mocí.

Potvrdilo se, že přítomnost mafie v regionu je spojena s o polovinou větší pravděpodobností, že místní projekt bude státem financován, navíc i s mnohem vyšším rozpočtem než je obvyklé. Výsledky by šly vysvětlit i tím, že mafie působí v chudších regionech, kam vláda posílá více peněz – leč není tomu tak. V ostatních výdajích, jako na kulturu či na vzdělání, které nelze tak jednoduše zneužít, jsou mafií prolezlé regiony naopak podinvestované.

V mafiánských oblastech je zakládáno více fiktivních firem, jsou stavěny sklady, které jsou obchodně nepoužitelné (třeba proto, že nemají střechu) a státní investice jsou méně často následované soukromými. Krajští i městští úředníci frekventovaněji stojí před soudy s obviněním z korupce. Místo odstranění nerovností tak státní podpora živí organizovaný zločin a zasažené regiony dále upadají.

Psáno pro Vesmír.

Hrozba nepřímého lobbingu

Politici jsou v neustálém konfliktu. Mají sloužit svým voličům, kteří je eventuálně znovu zvolí? Nebo se podvolí zájmovým skupinám, lobbistům, jež jejich profesní i osobní život dokážou okamžitě a znatelně zlepšit? Jak jsou přímé lobbisticky-korupční vztahy častěji sledovány a stíhány, zdá se, že zájmy voličů se dostávají na výsluní. Nebo nakonec nabude na důležitosti jiný lobbistický model?

Podnikatelé totiž mohou získávat vstřícnost politiků přeorientováním svých legálních obchodů na firmy, v nichž politici (či jejich blízcí) mají majetkové podíly. Podnikatelé doufají ve vstřícnou regulaci, dotační politiku či veřejné zakázky. Politici-majitelé získávají finanční benefity z rozvoje svých firem, aniž by byli vztahem jakkoliv ohroženi. Hrozba fungování tohoto "nepřímého lobbingu" v Česku je asi nejzřetelnější u Andreje Babiše, pochopitelně se však může objevit i u dalších politiků. Existuje přitom názorný precedens, do jak rozsáhlého problému může situace vrůst.

Před dvaceti lety, po sérii korupčních skandálů, padla v Itálii centristická koalice vládnoucí s různými obměnami po třicet let. Po ztrátě svých politických přátel a v obavě před nástupem levicové vlády ustanovil Silvio Berlusconi, úspěšný mediální magnát, hnutí Vpřed Itálie. V průběhu pouhých tří měsíců dokázal získat majoritu hlasů a stal se poprvé italským premiérem.

Volně šířené televizní kanály jeho holdingu, Mediasetu, přitom získávaly výnosy především z inzerce. Italským firmám se tak okamžitě nabídl mechanismus, jak získávat vládní přízeň - přesunout své investice do reklamy z ostatních médií na Mediaset. Řada sektorů je v Itálii přitom pod značným dohledem státu, veřejné investice i dotace jsou rozsáhlé, takže firmy mají intenzivní motivaci být s vládními politiky zadobře. Berlusconiho příklad je ilustrativní i proto, že o premiérský post několikrát přišel, aby se na něj později opět vrátil.

Podíl Berlusconiho firem na celém reklamním průmyslu. Šedé plochy jsou obdobími, kdy byl premiérem.

Ekonom Stefano DellaVigna z Kalifornské univerzity v Berkeley s kolegy (pdf) forenzně analyzovali 17 let dat z italského mediálního trhu a potvrdili, že Mediaset i přes růst cen za vysílání reklamy dosáhl za Berlusconiho vlád mnohem větších výnosů a zisku. Nejvíce získal od velkých firem a od těch z nejregulovanějších odvětví.

Cena za reklamní blok u Mediasetu (červeně) a její podíl diváků (modře).

Firmy jednoduše přesunuly své reklamní výdaje z veřejné televize a z ostatních médií, i přestože u nich ceny relativně klesly. Vyšší poptávky Berlusconiho televize dosáhly, i když se teprve očekával jeho volební úspěch. Ze studie vyplývá, že Mediaset za devět let vlád svého majitele takto docílil o více než jednu miliardu eur většího zisku, což by odpovídalo asi pětině tržní kapitalizace Mediasetu na začátku první Berlusconiho vlády.

Nepřímý lobbing je extrémně složité monitorovat či regulovat, jde fakticky o standardní byznys.
Není taktéž pochopitelně výlučný pro mediální trh (i když není bez zajímavosti, že rostoucí počet světových politiků je zároveň i majiteli mediálních domů), k přesunu obchodních zájmů na politicky mocné může docházet v jakémkoliv odvětví. Schéma bude přitom nabírat na významu s tím, jak se bude zintenzivňovat úsilí o transparentní účetnictví politických stran či prosazovat zákon o státní službě, snahy mající omezit přímou korupci.


Psáno pro Hospodářské noviny.