LN: Kniha roku 2014 (tak-nějak)

Každoroční anketu Lidových novin o knihu roku jsem letos nestihl (loni ano), alespoň tedy představím své možné cizojazyčné kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval...)

Stávají se rychle zmatení. Známé se jim mění v cizí a děsící. Jsou často mrzutí, frustrovaní jednoduchými úkoly, které jim dříve nečinili obtíže. Po čase nepoznávají vzdáleného souseda a nevzpomínají si, kde nechali klíče či kost. Ano kost. Popis není o pacientech s propukající Alzheimerovou nemocí, ale o Alfovi, demencí trpícímu psovi patřícímu Philu Weinsteinovi, profesoru neurochirurgie. Jednoho z průvodců Laurel Braitman po světě mentálních nemocí zvířat. Její vlastní pes se pokusil o sebevraždu, vyústění to stavů strachů a úzkostí, jimiž trpěl již v době, kdy se ho po předchozích majitelích ujala. Knihu Animal Madness je snadné odsoudit pro planý antropomorfismus. Výzkum emocí zvířat, zejména savců, však přesvědčivě ukazuje, že zvířata emoce mají. Není to zcela překvapivé, většina psychoaktivních látek je testována na zvířatech, protože mají podobné fyziologické i neuronální procesy jako lidé. U příběhů zvířat v zoo, Tipa, šíleného slona či Guse, depresivního medvěda, budete truchlit. Jen vzácně kniha rozradostní. (Když lochtáte myši, smějí se, jejich řehtání ale kvůli vysoké frekvenci zvuku neslyšíme.)

Knihu Animal Madness: How Anxious Dogs, Compulsive Parrots, and Elephants in Recovery Help Us Understand Ourselves od: Laurel Braitman vydal letos Simon & Schuster.

Jste-li konzervativní a přitahuje vás stará-dobrá lidská úzkost, zvolte My Age of Anxiety od Scotta Stossela, editora vlivného amerického magazínu The Atlantic a jednoho z nejuznávanějších komentátorů současných Spojených států. Ze svatby, nejočekávanější události svého života, si pamatuje jen třes rukou, nutkání zvracet, saunově-intenzivní pocení a omdlení. Kniha je jeho snahou se pochopit. Proč a jak vznikají útoky paniky, strachu a obav, pocity, s kterými Stossel bojuje od dětství a každý sedmý až desátý člověk právě v tuto chvíli. S výsekem psychiatrického a psychologického výzkumu nabízí kniha i řešení, od sedativ a vodky, po trénink houževnatosti a odolnosti.

Knihu My Age of Anxiety: Fear, Hope, Dread, and the Search for Peace of Mind od Scotta Stossela vydal letos Knopf.

Na život máme jediný pokus, proč si jej sami kazit úzkostmi? Všichni zestárneme a zemřeme – a téměř nikdo na to nebude připraven. My, naše rodiny, lékaři, všichni budeme chtít se smrtí bojovat, i když se smysl života promění v zajištění funkce orgánů, ztrátu důstojnosti a zbytečné utrpení. Atul Gawande, publicista a chirurg, se v knize Being Mortal zamýšlí nad končícím bytím a nepřipravenosti zdravotnictví řešit extrémně složité otázky o kvalitě nejen života, ale i umírání.

Knihu Being Mortal: Medicine and What Matters in the End od Atula Gawandeho vydal letos Metropolitan Books.

Christian Rudder je zakladatelem OKCupid, svého času jedné z nejpopulárnějších on-line seznamek. O statisících svých klientů ví vše (co byli ochotni svěřit). Od četnosti sprchování, po oblíbenost alkoholu nebo politické ideologie. Firma ale také zaznamenává, kdo si vybírá koho, kdy i jak (chat v seznamce zachycuje, co klient píše, maže, co z minulosti kopíruje; systém vkládání identifikuje stáří a případné úpravy fotek). Rudderova kniha Dataclysm je počátečním vhledem do analýzy těchto „velkých dat“. Potvrzuje tušené (muži venkoncem jakéhokoliv věku preferují dvacítky; ženy jsou extrémně vybíravé – toliko jednoho muže z šesti označily za „nadprůměrného“, přestože v seznamce byly spíše atraktivnější partie) i překvapuje nečekaným. Firma OKCupid na svých klientech navíc prováděla experimenty, ač cílené na zlepšení poskytovaných služeb, nakonec daly nahlédnout do propastného rozdílu, co o sobě říkáme a co skutečně vyžadujeme (i když se vzhled neobjevuje na prvních místech, co na partnerovi chceme, jakmile seznamka odstranila na chvíli profilové fotografie, ochota se seznámit téměř vymizela).

Knihu Dataclysm: Who We Are (When We Think No One's Looking) od Christiana Ruddera a vydal letos Crown.

Nezanechá-li ve vás tato kniha úžas nad budoucností sociálních věd, ale jste vyděšeni, co vše o vás firmy vědí, raději se vyhněte Dragnet Nation od Julie Angwin. Reportérka Wall Street Journal představuje svět bez soukromí. Svět, v němž existují databáze uchovávající údaje o tom, kam jezdíte (na většině silnic jsou policejní kamery, v mobilech je GPS), jak často chodíte (jsou tam i gyroskopy), kde, co a kdy nakupujete (věrnostní karty obchodů), koho nesnášíte a milujete, s kým spolupracujete a komu škodíte (e-mailoví klienti a Facebook), kam plánujete dovolenou či sledujete-li porno (Google), že zrovna využíváte kontokorentu a unikátně i utrácíte za hotely v městě svého bydliště (finanční společnosti). Všechna tato data jsou skladována, analyzována a někdy i přeprodávána nejvyšším nabídkám. Stejně jako tato minirecenze je i kniha bombastická a tendenční, snaha Angwinové zkusit uprchnout ze společnosti Velkého bratra ji však činí stravitelnou.

Knihu Dragnet Nation: A Quest for Privacy, Security, and Freedom in a World of Relentless Surveillance od Julia Angwin vydal letos Times Books.

Velkými daty (a zdaleka nejen jimi) se zabývá i Robert Litan v Trillion Dollar Economists. Nejnázornější a nejinspirativnější letošní knize mapující, proč ekonomie sedí na piedestalu mezi společenskými vědami. Od nových metod analýzy dat, po pokusy experimentální ekonomie odkrývající determinanty lidského individuálního i skupinového rozhodování, po inovace, jak řídit organizace, stát a jeho finance.

Knihu Trillion Dollar Economists: How Economists and Their Ideas have Transformed Business od Roberta Litana vydal letos Wiley.

Čtení je vhodné doplnit o Creativity, Inc. autobiografický příběh Eda Catmulla, jehož životní cíl – natočit první počítačem plně animovaný film – jej dovedl k vytvoření firmy s obdivuhodným podnikatelským a kreativním nábojem. Ač jde o „business“ knihu typickou mnohdy otravným oslavujícím patosem, Catmull je i upřímný ve svých špatných rozhodnutích a pádech. Způsoby, jak je využil k osobnímu i firemnímu rozvoji, by měly být průvodcem každého manažera.

Knihu Creativity, Inc.: Overcoming the Unseen Forces That Stand in the Way of True Inspiration od Eda Catmulla vydal letos Random House.

Nekonečné fronty v posledním termínu, frustrovaní občané i úředníci, zbytečná penále za dlužné daně, odvolávání, narůstající administrativní náklady... Jak přimět poplatníky, aby podávali svá přiznání, resp. zaplatili své daně, včas? Ve Velké Británii finanční úřady zkoušely nejrůznější formy upozornění. Rozesílaly varování před pokutami či velikostí dlužných daní, slibovaly rychlejší vyřízení při časném podání. K žádnému zlepšení nedošlo. Nato vyzkoušely doporučení sociálních psychologů – lidé chtějí následovat druhé. Do informačního dopisu byla vnesena jediná věta, v níž byli adresáti informováni, že většina lidí již daně zaplatila. Efekt byl ohromující, výběr se zvedl o více než polovinu. Mág marketingu a psychologie přesvědčování Robert Cialdinini spolu s dvěma spoluautory nabízí v 52 superkrátkých kapitolách knihy The small BIG jednoduché manipulace, které mohou mít obrovský dopad na chování lidí; od zvýšení příspěvků na charitu, po nastolení důvěry při vyjednávání (pošlete e-mail s vtipem), po zefektivnění porad (informace je nutné rozeslat před poradou, pak budou sloužit k rozhodování, místo aby čas věnoval vysvětlování).

Knihu The small BIG: small changes that spark big influence od Steva J. Martina, Noaha Goldsteina a Roberta Cialdiniho vydal letos Grand Central Publishing.

Jste-li alergičtí na instantní, triviální rady, jak řešit komplikované problémy a nevadí-li vám se pachtit v abstraktnějších hlubinách lidské mysli, fakticky identická je loňská kniha Intuition Pumps od nejvlivnějšího současného filosofa mysli, Daniel Dennetta (nabízí 77 myšlenkových nástrojů na dvojnásobném rozsahu).

Knihu Intuition Pumps And Other Tools for Thinking od Daniela C. Dennetta vydal W. W. Norton & Company v roce 2013.

Vhodnou alternativou je i letošní kniha Risk Savvy od Gerda Gigerenzera. Ač jinak zavilý bojovník proti odsuzování lidské mysli jako iracionální, emoční a zkratkovité, ve své nové knize představuje tragické důsledky všeobecné statistické negramotnosti, jak mezi prostými občany, tak u profesionálů (lékařů, finančníků či státních úředníků a politiků).

Knihu Risk Savvy, How to Make Good Decisions od Gerda Gigerenzera vydal letos Viking Adult.

Psáno pro Lidové noviny (knihy seřazeny, aby oslí můstky mezi nimi navazovaly, nikoliv dle kvality).

Proč jsou děti na Ostravsku hloupější aneb Cena inverze

Ve znečištěných, smogem zamořených městech prospívají žáci mnohem hůře. Důvodem nabíledni může být tamní odlišná skladba obyvatelstva. Lidé vzdělaní, s vyšším příjmem a rozhledem jsou obvykle schopni a ochotni za kvalitnější prostředí a bydlení připlatit. V zamořených oblastech proto setrvávají spíše chudé, méně vzdělané domácnosti. Je-li inteligence silně dědičná, na podprůměrné třídy je zaděláno. Schopnější učitelé budou také vyhledávat spíše zdravější města, než aby se za mrzký peníz dusili v „problémových“ třídách.

Na druhé straně stojí vliv zničeného životního prostředí na zdraví a tedy i na uvažování, vzpomínání či soustředění dětí. Je známo, že zejména popílek, ale i smog obecně zhoršují dýchání a funkci oběhového i nervového systému (srdce i mozek jsou extrémně závislé na přísunu kyslíku). Lidé se zhoršeným krevním oběhem jsou pak náchylní k srdečním a mozkovým příhodám. Nebylo by proto překvapující, kdyby si znečištěné ovzduší vzalo daň i na schopnosti pracovat či studovat.

Victor Lavy, Avraham Ebenstein a Sefi Roth (pdf) se jali uzel různých příčin rozetnout. Chopili se výsledků izraelských maturit, které jsou specifické řadou standardizovaných testů, které studenti musejí skládat v průběhu celého středoškolského studia. Pravidelně podstupují státní testy z osmi předmětů a na konci studia ještě jednu baterii testů, jak státních, tak specifických pro svou školu. Poté se vše zprůměruje a dosáhne-li student určené hranice, prospěl. Jelikož jsou testy hromadné, podstupované vždy na dané škole a rozprostřené v průběhu několika let, je možné sledovat, zda se výkon studenta horší, skládá-li zkoušky, když panuje zrovna inverze či smogová situace.

Měřící stanice kvality ovzduší (body) a hlavní města (fialově), z nichž pocházejí data o studentech.

Potvrdilo se, že zhorší-li se někde znečištění ovzduší prachem či oxidem uhelnatým, výkon žáků se systematicky zhoršuje. Zejména při velkém kontaminaci, třeba prachové bouři, jsou výsledky studentů velmi chabé. Mírné znečištění velkého efektu nemá.

Negativní dopad oxidu uhelnatého, který vzniká hlavně coby automobilové emise, pak narůstá v průběhu dne – s tím jak houstne doprava, zvyšuje se i jeho koncentrace. Žáci mající smůlu, že skládají zkoušku odpoledne, jsou pak znečištěným vzduchem postiženi nejvíce. Jak dopadají astmatici není asi třeba rozvádět. Závěr je přímočarý, země, která se nestará o kvalitu svého ovzduší, má hloupé občany.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc jsou lidé ovlivnitelní médii?

Vliv médií na smýšlení a rozhodování lidí je bezesporu značný, přesto je poměrně nesnadné tento efekt potvrdit. Čteme, posloucháme a sledujeme totiž média, která máme rádi – což obvykle znamená, že podporují naše již existující názory a zájmy. Vydavatelé proto mohou spíše nadbíhat předsudkům svých sledujících, než aby byli nutně tvůrci jejich světonázoru a ovlivňovali jejich chování.

David Yanagizawa-Drott (pdf) si na prokázání vlivu médií vybral extrémní příklad politické propagandy – rwandskou genocidu, při níž vládnoucí majorita Hutuů vyvraždila zhruba půl až milión členů etnika Tutsiů a umírněných soukmenovců. Na zabíjení se podílela nejen armáda a místní milice, ale i běžní Hutuové. Za silou odpovědnou, aby se tolik obyčejných lidí chopilo mačet a rozsekali své sousedy, bývá obviňováno mj. i rwandské veřejné rádio. Jeho propagandistické vysílání útočilo na Tutsie, obviňovalo je ze snahy o převrat a úpadek země. Rétorika moderátorů velela k odplevelení země od švábů a signalizovala, že vražda a krádež majetku Tutsiů nebude státem jakkoli postihována.

Jelikož je rwandská geografie členitá, Yanagizawa-Drott mohl využít velmi rozmanité kvality signálu rozhlasu a stanovit, zda tam, kde byl slyšet vždy a jasně, bylo vraždění intenzivnější než v oblastech, kam se signál „náhodou“ nedostal.

Podíl lidí ve vesnicích majících v dané oblasti dobrý příjem propagandistického rozhlasu. Červené body jsou vysílače.

Potvrdil, že stíhaných za násilí v době genocidy je razantně více v oblastech majících dobré pokrytí rozhlasem. Jeho vysílání rovněž dokázalo zintenzivnit nábory milicí a stmelilo a nabudilo jejich členy. Potvrdilo se rovněž, že ve vesnicích, v nichž žila méně vzdělaná populace, byl vliv propagandy nejsilnější. Z analýzy vyplývá, že zhruba 10 % pachatelů zvěrstev se jich účastnilo jen a pouze kvůli vlivu rozhlasu.

Celkový počet stíhaných osob za násilí v době genocidy v jednotlivých oblastech Rwandy (k bílým místům neexistují data).

Psáno pro Vesmír.

Krutí a rozumní

Nedávno se mi při nezdařené obhajobě seminárního projektu rozbrečela studentka. Stane-li se něco takového, jde vždy o pedagogovu chybu. Studenty samozřejmě učíme, že kritika se netýká jich osobně, ale vždy jen předložené práce – připomínky mají vítat a využívat jich, nikoliv se bát. Kritizuje-li někdo vaši průběžnou práci, fakticky ji zlepšuje. Kdy jindy se stane, že pro vás někdo prospěšně a zadarmo pracuje? Kde jinde než na univerzitní půdě je příležitost uvědomit si všechny možné chyby v uvažování?

Studentku ale chápu. Téměř univerzálně se semestry skládají z částí určených k zapamatování a poté z přezkušování. Chyby jsou vždy selháním. Část „využití znalostí“ – nová, kreativní, reálná aplikace naučeného – ve výuce obvykle chybí. V praxi ale málokdy existují jednoznačná zadání, dokonalé informace a jediný správný postup. Je důležitější vědět, jak udělat chyby rychle a lacino. Pohříchu kritika je (zejména) ve školství brána jako nástroj hodnocení, nikoliv rozvoje. Studenti netouží poučovat se z chyb, kteréž je skutečně učí profesně pracovat. Naopak, vybudují si přirozený obranný mechanismus chyby omlouvat či – jak je pro náš druh ještě přirozenější – svést vinu na kritizujícího. Má komplexy, postranní úmysly, nimrá se v detailech. Potvrdilo se to i v úvodním případě, když jsem při odchodu z učebny zaslechl „von chtěl jen vypadat chytře“. Proč by ale kdokoliv chtěl působit inteligentněji negativitou? Útočných odsudků a zlostných elegií je plný internet – a nikdo neoceňuje jejich chytrou vybroušenost. Nemusí to tak ale být vždy.

V jedné pozapomenuté studii dokázala americká sociální psycholožka Teresa Amabileová (pdf), že pesimismus zní hodnověrně, zatímco optimismus působí povrchně. Nechala několik skupin studentů ohodnotit dvě knižní recenze a odhadnout charakter jejich autorů. Obě však napsal tentýž člověk. První recenze byla pozitivní, v duchu: Povídka má neuvěřitelný dopad. Ačkoliv se zabývá prvotními věcmi, životem, láskou, smrtí, činí tak s brutální silou, vybuchujícím nadšením a naprosto úžasným stylem. Další recenze nebyla zrovna přívětivá, četla se zhruba takto: Postavy jsou bizarní, aniž by byly zajímavé. Příběh je nesmyslný, nelogický, kniha vůbec působí, jako kdyby byla napsána náhodou.

U skupiny studentů hodnotících kvalitu, stylistiku či přesvědčivost textu jednoznačně vyhrála pozitivní recenze. Druhá skupina, zaměřená na osobnost autora, „negativistovi“ přisoudila vyšší inteligenci i schopnosti. 

Hodnocení pozitivního recenzenta ("Positive Reviewer") a negativního recenzenta ("Negative Reviewer") studenty, co do jeho chytrosti ("Intelligence"), schopností ("Competence"), laskavosti ("Kindness"), spravedlnosti ("Fairness") a sympatičnosti ("Likeability") na škále 0 až 40 (vyšší číslo znamená více dané vlastnosti).

Slíbil jsem si být napříště pozitivnější. I když mohu na studenty působit slabomyslněji, budou se snad více soustřeďovat na to, co říkám, než na mě. Uvažuji však i nad dalším přístupem, který formuloval jeden kolega: Studenti jsou nepřipravení, jejich práce vědomě odbyté. Taková laxnost v zaměstnání s sebou nese tvrdší daň než uštěpačné komentáře učitele. Studenti by si na krutost měli spíše zvykat... To poslední působí rozumně, že?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Za kolik zraňovat druhé?

Nebudu čtenáře frustrovat příběhy každodenního sobectví a bezcitnosti, každý si asi snadno nějaké vybaví. Přesto jsme zároveň i živočišným druhem, jehož členové se dokáží do druhých extrémně vcítit a být jim nápomocní. Slavný popis obětavé nátury lidstva pochází, trochu paradoxně, od zakladatele ekonomie, Adama Smithe: „Získávat nespravedlivé výhody na úkor druhých či jejich obětí, je pro každého člověka nepřirozené, více než smrt, více než chudoba, bolest, než všechna neštěstí, které ho mohou potkat.“

Molly Crockett s kolegy (pdf) se tedy jala ověřit, kolik stojí, aby lidé překonali nechuť druhým ubližovat a upřednostnili svůj vlastní zájem. Účastníci jejich experimentu byli nejprve hodem mince rozděleni do dvou skupin. Členové první, sledované, skupiny poté v sérii rozhodnutí určovali, zda jsou ochotni obdržet menší elektrický šok, za který dostanou malou odměnu nebo větší šok přinášející mnohem větší odměnu. Věděli přitom, že v polovině případů elektřina nebude proudit do nich, ale do nějakého anonymního člena druhé skupiny. Peníze získávali vždy jen oni, ať už bolest nesli nebo byla způsobována druhým. Bylo tak možné jednoduše ověřit, zda zvolí větší bolest pro druhé (a větší peníze pro sebe) nebo se slitují a větší šoky budou uvalovat toliko na sebe.

Výsledky experimentu jsou k lidstvu shovívavé (alespoň tedy k Britům, kteří se jej účastnili). Kromě účastníků, u nichž byli později identifikovány znaky psychopatie, lidé bolestivější šoky uvalovali spíše na sebe. V případech, v nichž hrozilo, že opravdu velký šok dostane bližní, raději preferovali nižší odměnu, čímž snížili velikost šoku pro druhého (psychopatickým osobnostem byla intenzita bolesti i zda dopadá na ně či na druhé v podstatě lhostejná, zajímal je jen výdělek).

Míra vyhýbání se velkým elektrickým šokům, první sloupec ("self") značí u rozhodujícího, druhý sloupec ("other") pro druhého, trpícího. Jak patrno, rozhodující více zvažoval bolest druhých než svoji.

Poněkud překvapivě se prokázalo, že čím byl člověk altruističtější, tím déle mu rozhodnutí trvalo. V etických dilematech přitom obvykle cítíme, co je „správně“ a co „špatně“ hned – delší úvaha spíše značí, že se pokoušíme morální cit obejít. Hrozí-li však trýznění druhých, byť malé, zamýšlíme se hlouběji nad svou odpovědností. Jeden účastník závěry elegantně potvrdil, „Vím, že bych ten šok klidně zvládl, ale nebyl jsem jistý u toho druhého a nechtěl jsem být vůči němu krutý." Zjištění tím podporují výzkum ukazující, že si více vážíme lidí bezprostředně pomáhajících než váhajících. Leč odsuzujeme ty, jež kvapně ubližují, nicméně chápeme, přistoupí-li někdo k poškození druhého po rozmyslu. Chcete-li někomu ubližovat, zvažte to.


Psáno pro Vesmír.

Důvěra ve stát a Habsburg nad námi

Může naše životy ovlivňovat již století neexistující státní útvar a jeho instituce? Třeba v Česku mnohé státní i městské úřady začínají pracovat už od sedmé či osmé hodiny. Proč? Tak ranní úřední hodiny skoro v žádné jiné světové zemi nenajdeme. Legendárním důvodem je velmi brzké vstávání císaře Františka Josefa I., jehož biorytmu se přizpůsobila celá rakousko-uherská státní správa. V Česku tento systém přetrval i přes několik změn režimů.

Habsburská monarchie držela i poměrně vysoký byrokratický standard, úředníci byli kultivovaní a vzdělaní. Vůči státní správě srovnatelných říší, jako třeba ruské či turecké, byli vzorem úřednické efektivity. Sascha Becker, Katrin Boeckh, Christa Hainz a Ludger Woessmann (pdf) se proto podívali, zda se obyvatelé současných středo- a východoevropských států odlišují v důvěře ve státní moc, pakliže žijí v regionech, které před stoletími patřili habsburskému impériu. Využili toho, že na území bývalého Rakousko-Uherska nyní existuje 17 různých národních států, přičemž pouze některé jejich části patřili Habsburkům, zatímco jiné nikoliv (jak je patrno z mapky níže).

Tučná linka ukazuje hranice největšího rozmachu Habsburské monarchie, čárkovaná linka hranice říše v roce 1900. Body označují všechna města, odkud pocházeli respondenti studie. Analýza se zaměřila zejména na černé „hraniční“ body, tj. města jednoho státu, z nichž některá se nacházela v Rakousku-Uhersku a druhá nikoliv.

I přes velmi bouřlivé zvraty ve střední Evropě 20. století potvrdili, že obyvatelé území monarchie, která od roku 1918 neexistuje, jsou dnes trochu jiní než jejich spoluobčané. Více důvěřují soudům i policii. S jejich vyšší důvěrou v tyto instituce se pojí i upřímnější víra, že úředníky není nezbytné uplácet. Nejintenzivnější efekt byl nalezen u soudců, u dopravních policistů je vliv ale skoro mizivý. Podobně i zástupci firem, které podnikají v „bývalém“ Rakousku-Uhersku, udávají, že soudy jsou více nestranné a spravedlivé než jejich kolegové o pár desítek kilometrů vzdálených městech stejného státu.

Lokální kultura a zažité vzorce chování dokázaly přečkat dvě světové války, komunismus, i jeho zvrat. Zjištění mohou být i výstrahou. Setkávají-li se občané u státních zaměstnanců dlouhodobě se zkorumpovaností, neschopností či hloupostí, vzniklá nedůvěra ve stát přetrvá po další generace.


Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Důležitost schopného řídi

Některé školy opouštějí sebevědomí, kriticky uvažující a sečtělí žáci, zatímco jinde produkují znalostmi opovrhující individua, která nejsou schopna stvořit rozvitou větu. Co vlastně ovlivňuje kvalitu vzdělávání na školách? Nicholas Bloom, Renata Lemos, Raffaella Sadun a John Van Reenen (pdf) se při zkoumání proměnlivosti kvality vzdělání zaměřili na důležitost ředitelů, resp. způsobů, jak své školy spravují. Vyzpovídali jich 1800, ze škol v 8 zemích a zároveň zjistili maximum informací o povaze a složení žáků a vývoji jejich prospěchu. Potvrdili, celkem pochopitelně, že kvalita škol se liší jak mezi zeměmi, tak intenzivně i uvnitř zemí a velký podíl na tom mají právě ředitelé škol.

Bez ohledu na charakteristiky žáků či lokalitu školy, platí, že má-li ředitel více volnosti – ve vytváření osnov či přijímání učitelů – je jeho škola mnohem lépe vedena než školy direktivně řízené státem či obcí (v kterýžto případech mohou za jmenováním ředitele stát jiné než jeho profesní a manažerské schopnosti). Samostatnější ředitelé jsou bezprostředněji odpovědní za zdary či neúspěchy svých studentů, jsou proto motivovanější zlepšovat fungování škol. Jejich instituce mají mnohem propracovanější dlouhodobé plány.

Čím se vůbec vyznačuje dobrý ředitel? Ničím zcela překvapivým, co bychom od dobrého manažera přirozeně neočekávali. Zaměřuje se na hodnocení práce učitelů, dobré odměňuje a povyšuje, horší motivuje k zlepšení, nenechává problémy „vyhnít“, ale řeší je v počátku. Sbírá a průběžně vyhodnocuje informace o výkonech žáků, zjištění diskutuje s učiteli a přijímají spolu adekvátní opatření. Dobří ředitelé stanovují optimistické, ambiciózní cíle, kterých mají jejich školy dosáhnout. Velmi dobří ředitelé dokonce dokáží své školy pozvednout na roveň ústavů, které si své žáky vybírají selektivně dle prospěchu (ekvivalent gymnázií v Česku).

Sice nelze vyloučit, že školy, které jsou kvalitní, přitáhnou jak dobré ředitele, tak výborné žáky, takže uvedená studie přeceňuje vliv řízení školy na lepší vzdělanost žáků. Přesto názorně ukazuje, že diskuze o počtu žáků ve třídách, velikosti výdajů či vzdělání učitelů se mohou míjet účinkem. Na nefungující škole, bez vize a odpovědného ředitele jakkoliv vysoké či nízké normativy kvalitu nepřinesou.

Průměrné hodnoty indexu kvality ředitelů při vedení lidí (šedé sloupce, "People") a řízení samotných organizací (modré sloupce, "Non-People") v jednotlivých analyzovaných státech.

Psáno pro Vesmír.

Salámová metoda zla

Začněme myšlenkovým experimentem: když jste se před měsíci doslechli, že vás kolega v práci očerňuje, nechali jste to být. Koneckonců se firemní šuškandy účastníte také, často a kdo ví, v jakém kontextu to bylo řečeno. Od kamaráda z práce se však dozvíte, že stejný člověk před ním pravidelně tají důležité schůzky. Stěžujete-li si spolu šéfovi, odbyde vás. Jde prý jen o maličkosti. Později ověřujete dokumenty, na kterých s daným "kolegou" spolupracujete, rozpoznáte, že v nich chybějí důležité údaje či jsou přibarveny, aby vypadal lépe. Někdy text obsahuje ryzí lži. Upozorníte opět nadřízeného, ten na váš e-mail nereaguje. Na chodbě vás pak odchytí a žoviálně ubezpečí, že daný kolega je sice svérázný a někdy křivák, ale jinak se zdá být schopný. Při oslavě blížícího se konce projektu, začne tento "kolega" vulgárně urážet další spolupracovníky, jež si dovolili zmínit jeho chyby. Celá věc skončí rvačkou. Jak šéf s takovým člověkem naloží?

Dojde-li k tomuto, ne zcela netypickému vývoji, je odpovědí "nijak". Jistě, v příběhu chybí mnoho informací, kolega-podrazák může mít na šéfa indiskrétní informace či je kontaktem na důležitého zákazníka. Co ale mohlo rozhodnout o jeho nepotrestání, je porušování etiky krok za krokem. Kdybychom začali popisem, jak zaměstnanec křičí nadávky, fyzicky napadá druhé a ničí pověst firmy, kompetentní šéf by asi s vyhazovem neváhal. Ovšem při postupné erozi morálních zásad se najednou ani trestuhodné přečiny nezdají být zlé.

Naši tendenci akceptovat stále horší nemorálnosti, jsou-li servírovány plátek po plátku, potvrdili američtí ekonomové Francesca Gino a Max Bazerman (pdf) i v experimentální hře. Jednorázově najatým pracovníkům, "sčítačům", řekli, aby spočítali hodnotu mincí nashromážděných v mnoha kasičkách a sumy referovali "auditorům". Ti kasičky také shlédli a částky schvalovali. Stanoveno bylo i rozmezí akceptované chyby – každý se mohl o trochu splést. Za každou schválenou kasičku získal odměnu jak sčítač, tak jeho auditor. Odměna byla pro všechny stanovena procentem ze sečtené sumy. Pakliže auditoři sumu neschválili, žádnou odměnu nikdo neobdržel. Auditorům navíc hrozila náhodná kontrola – některé schválené součty se znovu přepočítaly, a když se zjistilo, že akceptovali chybnou sumu, čelili pokutě.

V uvedeném systému odměňování je skryto zjevné nebezpečí – sčítač je motivován nadhodnocovat součty mincí a auditor stejně tak, oba pak totiž získají vyšší odměnu. Gino a Bazerman navíc zmanipulovali částky posílané auditorům – jedné skupině přicházely stále rostoucí součty, i když mincí v kasičkách bylo více-či-méně stejně. Druhá skupina auditorů dlouho viděla odpovídající sumy, v jedné chvíli se však sumy rapidně zvedly – i když mincí bylo stále podobně, sčítači náhle začali hlásit o 40 % vyšší součty. Sledováno bylo, v které skupině auditorů převáží morální rozhořčení "ne, to už je moc přehnané" a kdy naopak přimhouří oko a schválí i zjevně přestřelenou sumu.

Odpověď již znáte, auditoři, kteří kontrolovali postupně rostoucí sumy, sice některé tu a tam odmítli, většinu ale schválili, i přestože ke konci už byly extrémně nadhodnocené. Naopak auditoři z druhé skupiny, jež znenadání narazili na přestřelené sumy, je univerzálně odmítli. Všichni auditoři měli zprvu stejné morální přesvědčení, stejné motivace i práci, přesto první se dopracovali k schvalování velkých podvodů – stačilo jen zprvu omluvit "malou" lež.

Stejný efekt nastává i u možných "pachatelů". Řada podobných experimentů (pdf) potvrdila, že jen málokdo je ochoten k velkému podvodu ("Abrupt Change"). Nicméně mnohým nevadí trošku podvést, pak ještě více a nakonec jsou pachateli obrovských podrazů ("Gradual Change").

Psáno pro Lidové noviny.

Do dobrého i zlého, do bohatství i chudoby...

Životní partner vás změní. Ovlivní, kde bydlíte, co jíte, jak se oblékáte, s kým se bavíte i to, že v neděli večer pohříchu nesledujete vrcholný sci-fi film, ale přízemní romantickou komedii. Dopad vlivu partnera na kariéru však systematicky natolik sledován nebyl. Převládající sociálně-ekonomický model obecně předpokládá, že každý z partnerů se v rámci domácnosti specializuje na nějakou činnost a dává prostor druhému uspět v jiné – historicky se ženy stávaly experty na domácí práce, aby muži mohli vynikat v zaměstnání či podnikání. I proto ženatí vydělávají více než svobodní. Nicméně subtilních vlivů existuje jistě mnohem více – je-li třeba manžel neurotik, žena jej nejenže musí neustále ujišťovat a kontrolovat, což se promítne nejen do stresu doma, ale i do obtížnosti excelovat v práci. Nakonec i ona může utonout v neurózách.

Brittany Solomon a Joshua Jackson (pdf) zpracovali australské reprezentativní šetření o pracovní historii a osobnostních charakteristikách tisíců zaměstnanců a u většiny z nich i jejich partnerů. Analýza nejprve potvrdila známé – extraverze a svědomitost se pojí s vyššími platy a rychlejším povýšením. Neurotici práci univerzálně nesnáší. Naopak vřelí, přívětiví lidé jsou v zaměstnání sice spokojení, ale neberou tolik a kariéra je mine – jednoduše nemají ostré lokty či preferenci působit na kompetitivních pozicích.

Ukázalo se rovněž, že mít za partnera svědomitého člověka je extrémně výhodné – stará-li se v páru někdo o platby, hlídá-li schůzky a výročí, plánuje dovolené a rekonstrukce, druhý má klid mysli i více času pro kariéru. Efekt přitom platí pro muže tak pro ženy. Zároveň se zdá, že se organizovanost postupně přeleje i na druhého, původně chaotičtějšího člena domácnosti. Oba pak dosáhnou na větší spokojenost ve svém vztahu, což dále zlepšuje i jejich pracovní vyhlídky.

Svědomitost nepatří mezi první (desítku) vlastností, které nás na druhých přitahují. Vztah s pečlivým, organizovaným člověkem zní jako recept na mdlý a nevýrazný život bez spontaneity – ve skutečnosti však takoví partneři nejlépe zajistí osobní i pracovní prosperitu.


Psáno pro Vesmír (Pozn.: efekty osobnostních charakteristik však nejsou zrovna velké, kupř. vzdělání má na příjem či povýšení člověka řádově větší vliv.)

Vymírající duch podnikatelství

Mobil s datovými službami či kvalitní a dostupné monitory, na kterých čtete tento text, a nespočet dalších výrobků se vám dostalo díky podnikavosti průmyslníků a obchodníků. Mužů a žen ochotných vkročit do nejistoty a nabídnout nové způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků, rozjet firmu a zachovat ji v konkurenci ostatních. Mnohým se to nezdaří. Více než polovina nově založených firem se nedočká svého 3. výročí. Úspěšní ale dají vzniknout organizacím, které radikálně zlepší blahobyt svých zaměstnanců, zákazníků, neřku-li celých států. Jak však ekonomika "produkuje" podnikatele? Proč v některých státech lidé, kteří narazí na nevyužitou obchodní šanci, založí firmu snažící se příležitosti využít, zatímco jinde se remcá a většina obyvatelstva vidí svoji budoucnost v zaměstnání, na sociálních dávkách či v penzi?

Faktorů je pochopitelně celá řada, od historické zkušenosti, jistoty majetkových práv po mezilidskou důvěru. James Liang, Hui Wang a Edward Lazear (pdf) se zaměřili na demografickou strukturu obyvatelstva. Stát se podnikatelem totiž vyžaduje jak ochotu riskovat, mít nové nápady a být vynalézavý, tak jisté obchodní nadání – kontakty, znalosti o provozu firem a řízení lidí či právní přehled. Ač jsou mladí lidé obecně kreativnější, nemají potřebné obchodní schopnosti, naopak starší této moudrosti dosáhli, ale preferují spíše zažité způsoby a myšlení už nemají natolik flexibilní. Předpokladem rozvoje podnikatelství jsou tedy příležitosti pro získání praxe a – dokud je člověk ještě relativně mlád – ochota podnikat na vlastní pěst.

Fungování tohoto mechanismus je závislé na věkové struktuře obyvatelstva. V populacích s větším podílem starších je většina manažerských pozic obsazena právě jimi. Mladí nemohou brzy získat adekvátní odpovědnost ani zkušenosti a podnikatelství zamrzá.

Míra podnikatelství v závislosti na věku.

Ilustrativním příkladem je kontrast mezi USA (relativně mladší populace) a Japonskem (průměrně starší) – polovina největších amerických technologických firem vznikla nejdříve v 80. letech 20. století a zakladatelům bylo průměrně 28 let. V Japonsku za posledních 40 let nevznikla žádná velká technologická společnost. V USA je podíl nových podnikatelů na dospělé populaci 4,9 %, v Japonsku necelá dvě procenta. I analýza zbytku globálních dat potvrdila, že ve stárnoucích státech podnikatelé vymírají. V Česku nyní připadá na jednu ženu 1,4 porodů; průměrný věk roste a s každou generací se Češi smrsknou o třetinu. Duch podnikatelství nejspíše s nimi.

Míra podnikatelství a věku mezi zeměmi s různým mediánovým věkem. Čárkovaná čára značí "mladé" země, v nichž je mediánový věk < 37 let, plná linka je pro středně staré země s mediánovým věkem 37-41 let a tečkovaná čára jsou "staré" země s mediánovým věkem > 41 let. Česko za pár let spadne právě mezi tyto staré země.

 Psáno pro Vesmír.

Proč raubíř z poslední lavice neskončí špatně

Důležitost vzdělání na šťastný život netřeba mnoho rozvádět. Vzdělaní lidé mají mnohem vyšší příjmy, zažívají méně stresu, jelikož lépe rozumí světu kolem, jsou zdravější. Nakolik děkovat škole za blahobyt však není tak lehké zodpovědět. V osobním životě i v zaměstnání nezávisí jen na školních znalostech či schopnostech, mnohdy jsou důležitější jiné vlastnosti – schopnost vytyčit si cíl a splnit ho nerozptylován rušivými příjemnostmi, umět mluvit a jednat s druhými, být zvídavý, myslet nevázán minulostí a zažitými pravidly, ale přicházet na nečekaná spojení, nebo mít odvahu vystoupit proti autoritě. Jenomže poslední charakteristiky u dítěte zrovna učitelé moc neocení. Žáci, kteří rádi baví ostatní, neustále se na něco ptají či oponují, ničí kantorům osnovu výuky, takže jim odsekávají či je přímo potrestají za vyrušování. Tito studenti školu začnou nesnášet a na vzdělání zanevřou či jej předčasně opustí.

Nicholas Papageorge, Victor Ronda a Yu Zheng (pdf) se podívali, jak takové děti dopadnou – využili rozsáhlé britské šetření obsahující informace, zda měli žáci ve škole "problémy". Ty zhruba rozdělili do dvou kategorií – na děti, které byly neklidné, porušovaly pravidla a občas útočily na dospělé i spolužáky. Druhá skupina byly děti tiché, stydlivé, neochotné účastnit se společných her a úkolů, někdy depresivní. Jelikož uvedené šetření probíhá po mnoho desetiletí, lze zjistit, jak si děti vedou dnes, už jako dospělí.

Rebelové sice skutečně nedosáhnou na tak vysoké vzdělání, nicméně kolem třicítky mají vyšší příjmy než srovnatelní, klidnější spolužáci. Zároveň jsou ochotni pracovat i mnohem více hodin. Častěji přitom žijí s dlouhodobou partnerkou či manželkou. Rebelek se to pohříchu moc netýká, i když mívají práci, jejich mzdy jsou v průměru nižší – afektované ženy s nižším vzděláním pracovní trh zjevně tolik neoceňuje. Též mají nižší pravděpodobnost, že žijí s trvalým partnerem. Nejhůře jsou na tom však zakřiknuté děti – jsou méně zaměstnávány, odnášejí si průměrně mnohem nižší mzdy, přičemž je tento negativní efekt silnější u žen.

Velikost příjmů v závislosti na míře rebelství (externalizace) v rozdělení na děti chytřejší (plná linka) a méně nadané (přerušovaná linka). První sloupec se týká mužů a druhý žen, ve věku 33 let.

Výzkum ukazuje, že nejen "schopnost naučit se", ale i jiné osobností znaky jsou v reálném životě odměňovány a školy by "živější" žáky – alespoň tedy chlapce – neměli trestat, ale měly by jim vyjít vstříc. Studie dokazuje, že individualističtější přístupy u těchto dětí radikálně zvýší dosažené vzdělání a ještě dále zlepší jejich postavení na pracovním trhu.


Psáno pro Vesmír.

Nepředvídané náklady úžasných zážitků

Zažít koncert Rolling Stones, získat titul na Harvardu, navštívit Tibet či Himaláje nebo si dát Kobe steak. Splněné sny, na které jen nemnozí dosáhnou. Šťastlivci, jimž se to podaří, se ze vzpomínek jistě budou těšit po mnoho let, ne-li celý život. Takto vzácné zážitky zaujmou posluchače při lecjaké události a udělají z řečníka večírkovou celebritu. Nebo ne?

Společenská dynamika není vždy přímočará. Málokdo chce být tím, kdo jen poslouchá o životních úspěších druhých. Lidé mají přirozenou tendenci se porovnávat, závidět a často se rovnou rozzlobit (nemůžete-li někoho dohnat, můžete jej pomluvit či ponížit – což je obvykle snazší). Zda v konkrétní situaci převáží motiv závisti nebo upřímného zájmu, je těžké předpovědět. Gus Cooney, Daniel Gilbert a Timothy Wilson (pdf) proto uskutečnili v USA experiment, v němž jedna skupina subjektů sledovala zajímavý, poutavý film. Členové druhé, mnohem větší skupiny se naopak museli nudit u videa o krajině. Po skončení filmů byli první pozitivně naladěni, druzí spíše rozladěni.

Nato byli všichni účastníci pokusu posazeni do společné místnosti a měli chvíli nezávazně konverzovat. Z následných testů psychické pohody vyplynulo, že lidé, kteří se koukali na zábavný film se po rozmluvě cítili mnohem hůře. Udávali, že si s ostatními tolik "nesedli". Mimořádné zážitky nás učiní šťastnějšími – což však ostatní neodpouštějí a dávají to zjevně najevo.

Lidé "společenské náklady výjimečnosti" navíc systematicky podceňují. Když se výzkumníci ptali nezávislých hodnotitelů, jak se členové první skupiny asi cítili po sledování filmů a po konverzaci, všichni se domnívali, že budou obecně šťastnější. Po konverzaci ale nebyli. Podobný vývoj pochopitelně nemusí nastat vždy, výzkum však naznačuje, že v prostředí obyčejnosti výjimečnost rychle zhořkne.

Bílé sloupce symbolizují diváky zábavného filmu, tmavé sloupce ty, kteří sledovali nudný film. Nejdříve sloupce před konverzací ("Before Social Interaction") a pak po konverzaci ("After Social Interaction"). Jak skutečné ("Actual Feelings"), tak druhými odhadované pocity ("Predicted Feelings") po sledovaném filmu byli lepší u skupiny, která viděla dobrý film. Jakmile se však mezi sebou všichni začali bavit, skutečné pocity diváků lepšího filmy propadly, ačkoliv bylo odhadováno, že zůstanou lepší.

Psáno pro Vesmír (Pozn.: Výzkum je spíše diskuzním příspěvkem, protože důvodů, proč "skupina mimořádných zážitků" skončila nešťastná, je nespočet (ostrakizace kvůli nerovnosti v zacházení, protežování výzkumníky, status minority, pocity viny, atd.). Rovněž se dá s úspěchem pochybovat o replikovatelnosti výsledků – i když zrovna v Česku by byly závěry asi stejné.)

Co způsobí mít penzistu nablízku?

Schopnost odkládat okamžité uspokojení ve prospěch větší budoucí výhody je vlastností, která asi nejvýznamněji ovlivňuje blahobytný život. Studium a vyšší kvalifikace namísto večerního tlachu s kamarády a později práce u pásu. Běh, atletická postava a delší doba dožití místo otevření balení brambůrků, sledování TV a směřování k infarktu. Ochota na chvíli přestat a zaběhnout si koupit kondom, místo podlehnutí touze a radikálně si zvýšit riziko získání sexuálně přenosné nemoci.

Faktorů, které ovlivní, zda podlehneme touhám či zvítězí trpělivější já, které má na zřeteli naši dlouhodobější prosperitu, je mnoho. Avi Israel, Mosi Rosenboim a Tal Shavit (pdf) se zaměřili na zkoumání jemných náznaků, které naši mysl mohou pošťouchnout určitým směrem. Je třeba dokázáno, že pouští-li supermarket francouzský šanson, zákazníci kupují více francouzských sýrů, hraje-li moravská dechovka, roste prodej moravského vína. Manipulací si přitom většina zákazníků vůbec není vědoma.

Isreal s kolegy se účastníků svého experimentu ptali, zda upřednostní okamžitou peněžní částku, kterou mohou hned utratit nebo počkají na větší částku, pro kterou si mohou dojít za týden, 2 měsíce či rok – zjišťovali jakousi obdobu ochoty spořit. Některým participantům před rozhodnutím však promítali fotografie hotelů, tropických rájů a pláží. Jiným účastníkům experimentu naproti tomu záběry penzistů, mnohdy viditelně v nepříznivé finanční situaci. Ovlivňování nebylo zrovna subtilní, a jak se dalo očekávat, upozornění na strasti stáří způsobilo, že participanti výzkumu byli mnohem ochotnější na větší peníze počkat, místo aby se menší částky hned zmocnili.

Přítomnost penzistů zjevně usměrňuje, jak, a zda vůbec, myslíme o své budoucnosti při nespočtu rozhodnutí, zda něco koupit či uspořit. Jaké je to pro ně zadostiučinění – poučovat mladé, že "také jednou budou staří", koneckonců patří k jejich oblíbenému repertoáru kdekoliv.

Jeden z podnětů použitých ve studii.

Jeden z podnětů použitých ve studii.

Psáno pro Vesmír.

Dlouhodobé důsledky výuky matematiky

Matematika posiluje logické uvažování a schopnost aplikovat abstraktní pravidla k řešení problémů; prostě zlepšuje analytické myšlení. Dobré známky v matematice se u lidí pojí s obecně vyšším vzděláním a s lepšími kariérními vyhlídkami a platem později v dospělosti. Podobně platí, že země, v nichž se více dbá na matematické vzdělávání, dosahují rychlejšího technologického pokroku a hospodářského růstu.

Na druhou stranu jsou všechny tyto poznatky korelativní, nelze říci, že jsou to právě hodiny matematiky, které způsobují plodnější myšlení. Je možné, že existují obecnější vlastnosti, jako přemýšlivost, inteligence či kreativita, které vedou jak k lepšímu výkonu v matematice, tak k úspěchu a vyšší produktivitě. Výuka matematiky může u někoho takové vlastnosti podporovat, u jiného však potlačovat, protože jeho talent tkví třeba ve slovní, vizuální nebo pohybové imaginaci. Rigidní matematické osnovy či špatný učitel může bezduchým "počítáním" takové talenty zničit. Jak to tedy s užitečností matematiky je?

V Norsku končí základní vzdělávání celonárodními testy z matematiky a norštiny či angličtiny. Studenti však skládají test jen z jednoho předmětu. Necelý týden před termíny testů se koná loterie, při níž je jednotlivým studentům předmět přiřazen. Zhruba 40 % z nich se dozví, že skládá test z matematiky, zbytek z jazyků. Čas mezi oznámením a testem je poté věnován přípravě na vylosovaný předmět. Studenti sice mají volno, chodí přesto do školy a relevantní učitelé se jim intenzivně věnují. Nato přicházejí obávané 5 hodinové testy.

Schéma norského vzdělávacího systému. První stupeň základní školy trvá 7 let, je následován druhým, tříletým stupněm. V jeho závěru probíhají zmiňované národní testy. Poté studenti nastupují na profesní vzdělávání (učební obory), jež trvají 2 roky následované 2 roky praxe nebo na tříleté akademické střední školy (gymnázia), která připravují studenty na vysokoškolské vzdělání.

Zda poslední hodiny studia žák stráví matematikou či přípravou na psané eseje ovlivní tedy ryzí náhoda. Lze proto prozkoumat, jak velmi krátká, avšak intenzivní a extrémně motivovaná výuka matematiky, ovlivní další život studenta. Torberg Falch, Ole Henning Nyhus a Bjarne Strøm (pdf) dokázali, že žáci podstoupivší matematické zkoušky jsou posléze úspěšnější na středních školách. Mají o trochu větší pravděpodobnost, že ji dokončí a budou přijati na vysokou školu, přičemž si vybírají více přírodovědecké či technické obory.

Výzkum potvrdil, že matematické vzdělání má větší dopad na akademické schopnosti studentů než třeba výuka jazyků. Přirozeným doporučením jsou větší či lepší motivace, aby se jí žáci více věnovali.


Psáno pro Vesmír.

Nakonec přežijí jen hlupci

Když se v ekonomii učí koncept méněcenných statků, používá se jako úderný příklad pořízení dítěte (ano, jazyk ekonomie je někdy necitlivý). Roste-li bohatství či příjem člověka, poptává méněcenných statků totiž méně. Zámožní lidé si sice mohou dovolit více všeho, orientují se ale spíše na jiné statky. V bohatnoucích společnostech se méně využívá MHD, roste ale nákup osobních vozidel, ubývá tuzemských dovolených ve prospěch zahraničních a rodiče si pořizují méně dětí ve prospěch jiných zážitků.

I když je to zdánlivě paradoxní, pro vysoko-příjmové, vzdělané občany se totiž investice do dětí radikálně prodražují, zejména svým časem. Jelikož se mohou realizovat v nespočtu kariér, podnikat výlety kamkoliv, navštěvovat představení, jednoduše si mohou více užívat, každé pořízené dítě je o část toho všeho připravuje. Naopak pro chudšího rodiče nemá čas strávený s dítětem tolik alternativ, navíc může brát početnou rodinu coby zajištění na stáří. Z uvedené dynamiky proto vyplývá, že v bohatnoucích společnostech bude klesat porodnost (což více-či-méně pro současný svět platí).

Satoshi Kanazawa (pdf) šel s úvahou ještě dále. Uvedený vývoj do jisté míry tlumila genderová nerovnost. Ženy mívaly nižší vzdělání i příjem a zůstávaly proto s dětmi doma. Vyšší příjem muže či domácnosti se tedy mohl promítnout do vyšší životní úrovně a porodnost zároveň zůstala relativně vysoká. S rostoucí emancipací, kdy ženy pomalu překonávají muže ve vzdělanosti a mzdový diferenciál mezi pohlavími se také snižuje, tento mechanismus ale vymizí.

Přijmeme-li fakt, že k vysokému příjmu obvykle vede vyšší inteligence, lze predikovat, že čím budou oba manželé inteligentnější, tím menší je pravděpodobnost, že si pořídí potomka. Kanazawa využil rozsáhlého britského šetření, v němž jsou již od roku 1958 respondenti pravidelně testováni a dotazováni na širokou třídu otázek, včetně ochoty mít děti a později i zda děti měli. Jak se dalo očekávat, čím inteligentnějším respondent byl, tím méně dětí – resp. vůbec žádné, si plánoval pořídit. Nárůst IQ o 15 bodů značil 35% snížení ochoty mít dítě u žen a 27% u mužů.

Ochota mít dítě (první sloupce) či zůstat bezdětný (druhé sloupce) v závislosti na IQ respondenta. Kanazawa, jak je u něho dobrým zvykem, obarvil data pasivně agresivně u žen růžově a u mužů modře.

Data o skutečném rodičovství rovněž ukázala, že inteligentnější ženy zůstanou spíše bezdětné. U inteligentních, bohatých mužů však podobný vztah neplatí, potomka si nakonec s někým pořídili (možná lépe formulováno, partnerky inteligentních mužů zajistily, že si pořídili). Přesto, je-li inteligence silně dědičná, přitom vliv matky je geneticky intenzivnější, výsledky znamenají, že moderní, bohaté společnosti budou v průměru postupně hloupnout.


Psáno pro Vesmír.

Závislost na sociálních dávkách v rodinách – naučena či zděděna?

Pobírá-li někdo dlouhodobě sociální dávky, panuje velmi vysoká pravděpodobnost, že jeho potomci, až dospějí, skončí také na podpoře. Vytváří takto sociální stát rodiny, jejichž členové přivyknou podpoře a nejsou schopni ani ochotni zajistit si příjem prací? Těžko říci. Názor, že sociální dávky ničí motivaci získávat kvalifikaci, podnikat či pracovat, je přitažlivý a pochopitelný. Opomíjí však fakt, že faktory, které zapříčiňují špatný zdravotní stav, chudobu či nedostatečné vzdělání, se v rodinách přenášejí také.

Využívání sociálních dávek tedy nemusí mít nic co do činění s naučením se žít z podpory, ale jednoduše se znevýhodněním, jež se v některých rodinách "dědí". Nejde-li zrovna o extrémní případy, určit, zda za mezigeneračním pobíráním dávek stojí skutečné znevýhodnění nebo přivyknutí životu na dávkách, je téměř nemožné.

Gordon Dahl, Andreas Ravndal Kostøl a Magne Mogstad (pdf) ve své studii využili unikátní příležitost, která panuje v Norsku. Tamní systém dávek v invaliditě a bezmoci totiž umožňuje, aby zamítnutí žádosti o dávky bylo přezkoumáno nezávislými správními soudci, ti jsou přitom každému případu přidělováni náhodně. Někteří soudci jsou přitom obecně vstřícnější, jiní naopak velmi přísní. Jelikož je to ryzí náhoda, která rozhodne, ke komu je žadatel o dávky přidělen, je možné prozkoumat, zda děti těch, kteří měli "štěstí", že jim soudce dávky nakonec přidělil, se v dospělosti také stanou příjemci dávek. Respektive zda potomci žadatelů, kterým soudce dávky odmítl, v budoucnu v sociální síti naopak neuvíznou.

Studie ukázala, že získá-li žadatel benevolentního soudce a dávky obdrží, zvýší se účast jeho dětí v sociálním systému do deseti let o 12 procentních bodů. Tato míra je čtyřikrát vyšší než u dětí, jejichž rodičům byl naopak určen tvrdý soudce a dávky nezískali. Přidělení dávek rodičům se rovněž pojí s nižším vzděláním, kterého jejich děti dosáhnou, a nižší pravděpodobností, že si najdou práci.

I když jde pochopitelně jen o norský kontext, bylo dokázáno, že pobíráním podpory se členové domácnosti naučí, že živobytí lze získat jen skrze sociální systém, nepovažují "být na podpoře" za takové stigma a celá rodina pomalu vymizí z produktivní sféry. Zjištění zároveň ukazují, jak snadno může sociální síť nabobtnat – v Norsku nyní pobírá dávky v invaliditě skoro desetina dospělé populace.

Vývoj podílu dospělé populace (18-67 let) pobírající dávky v invaliditě v Norsku za posledních 50 let.

Psáno pro Vesmír.

Stojí za úspěchem talent či dřina?

Stávají se velmistry šachisté, kteří si od rána do noci přehrávají partie či jedinci s extrémně vysokým IQ, kteří třeba ani tolik netrénují? Mohou za virtuózní hudební představení roky cvičení a odříkání nebo je důležitější, že se hráč narodil s výjimečným hudebním sluchem a mimořádnou motorikou? V současnosti vyhrává názor, podepřený některými studiemi, že vrozené schopnosti jsou důležité, ale rozhodující je vytrvalý trénink – nejlepší se svému umění prostě věnují mnohem intenzivněji.

Třeba slavná studie violoncellistů ukázala, že nejlepší hráči odehráli ve svém životě na nástroj přes 10 000 hodin, dobří 7 800 a průměrní jen 4 600 hodin. Odtud vzniklo populární pravidlo, že deset tisíc hodin věnovaných jedné činnosti, může v ní z kohokoliv udělat experta.

Tábor zastánců vrozeného nadání kontruje, že to je ale talent, který umožňuje, že se lidem činnost daří a proto u ní vytrvají déle. Nadání umožňuje začít shromažďovat zkušenosti už i velmi mladým dětem. Raný začátek pak vede k delší praxi, obé je ale zase důsledkem vrozených vloh. Na rozetnutí pře provedli Brooke Macnamara, David Hambrick a Frederick Oswald (pdf) analýzu všech relevantních studií, které se zabývaly získáváním expertízy – od her, hudby, sportů či vzdělání. Nepřekvapivě se potvrdilo se, že ti nejlepší věnují svým zájmům více času, ale vytrvalá praxe samotná není tím nejdůležitějším faktorem, ba naopak.

Procento výkonu, které je vysvětlitelné časem věnovaným tréninku (světlá část) a procento výkonu vysvětlené jinými faktory (tmavší část) u her (zejména šachy), hudby, sportů, vzdělání (zde jde jistě o podcenění, jelikož jde složité odfiltrovat kupř. dřívější znalosti studentů) a odborných zaměstnání (jako jsou programátoři či třeba rozhodčí; zde však analýza nevyšla přesvědčivě).

Počet hodin věnovaných určité činnosti ozřejmí toliko osminu vysvětlení, proč v ní lidé excelují (ve hrách více, 26 %, v hudbě 21 %, ve sportu 19 % a při vzdělávání jsou důležitější jiné faktory, protože čas věnovaný učení vysvětlí jen 4 % úspěchu). Metody analyzovaných studií jsou velmi různorodé, což jistě mohlo ovlivnit dosažené závěry. Přesto bylo celkem přesvědčivě dokázáno, že jen soustředěné cvičení či trénink k úspěchu nedovedou a stojí za ním spíše jiné faktory, ať již vrozené či dané výchovou nebo prostředím.


Psáno pro Vesmír.

Jsou policisté vůbec k něčemu?

Určit, nakolik policie v realitě "pomáhá a chrání", je velmi obtížné. Zločinnost a vůbec projevy nečestného chování ovlivňuje současně myriáda faktorů, takže stanovit důležitost jednotlivého z nich, je sisyfovský úkol. Kupříkladu, růst počtu policistů obvykle následuje pokles míry zločinnosti. Má se tedy investovat do více policistů? Třeba k tomu však došlo jen proto, že začal hospodářský růst, takže kriminalita by beztak přirozeně klesala. Nábor nových sil mohl být umožněn větším výběrem daní, rovněž to důsledkem prosperujícího hospodářství. V datech ale uvidíme, jak větší policejní sbor "způsobil" pokles zločinnosti. Na druhé straně identifikaci účinnosti policejních sborů brání opačná obtíž – čím je nějaké místo problematičtější, tím více policejních sil jej dohlíží. Z těchto dat vyplývá paradoxní závěr, že více policistů se rovná i vyšší zločinnost.

Gregory DeAngelo a Benjamin Hansen (pdf) využili situaci v americkém státu Oregon, v němž kvůli dlouhé léta plánovaným rozpočtovým škrtům byla rázem propuštěna třetina dopravní policie. O problémech s financemi, tak o snížení počtu "dopraváků" média podrobně a delší dobu informovala. Potencionální zločinci, rozumějte řidiči, tedy dopředu věděli, že dopravní předpisy na silnicích nebudou až tak vymáhány. Redukce policejních sil nakonec vyústila v 12 až 29% nárůst nehod, při nichž se někdo zranil či zemřel.

Vývoj počtu nehod, při nichž se někdo zranil či zemřel (legenda vlevo a plná linka) a počet dopravních policistů (legenda vpravo a čárkovaná linka). Jak patrno, po propouštění (měsíc 0) počty nehod narostly.

Výsledky názorně dokazují, že nevymáhá-li slabá policie právo, dojde k epidemii zločinnosti. A uvážíme-li jen "morálně nejplošší" ekonomický dopad, rozpočtové úspory přinesly venkoncem řádově větší ztráty v nižší či ztracené produktivitě občanů a ve škodách na majetku.


Psáno pro Vesmír.

Potraty skutečně vedou k snížení zločinnosti

Slavné zjištění Stevena Levitta a Johna Donohuea z konce 90. let je i dnes velmi kontroverzní. Když v 90. letech v USA překvapivě začala klesat kriminalita, přispěchali totiž s vysvětlením, že šlo o dopad uzákonění potratů o zhruba 20 let dříve. Vyšší potratovost v zemi totiž nejen z definice snížila porodnost, takže byl v populaci nižší poměr mladých mužů, kteří mohou za většinu násilné kriminality. Zejména se však nenarodili "rizikoví" jedinci. Nechtění potomci chudých, svobodných matek, bez vzdělání a rodinné podpory, děti, u nichž panuje mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se v pubertě a dospělosti stanou kriminálníky.

Jelikož však tyto závěry závisely na jednom historickém precedentu v jediné zemi, nebylo je možné příliš zobecňovat. Abel François, Raul Magni-Berton a Laurent Weill (pdf) nyní provedli podobnou analýzu na datech z 16 evropských zemí, v nichž k legalizaci interrupcí došlo v různé době. Bylo proto možné sledovat, zda se s daným zpožděním projeví stejný účinek i v různých obdobích a v různých státech.

Vývoj počtu případů násilných přepadení a krádeží na mil. obyvatel v jednotlivých evropských zemích. Červená linka indikuje tamní legalizaci potratů.

Patnáct let po legalizaci potratů začaly míry vražd, přepadení i krádeží klesat univerzálně. I když nalezené efekty nejsou zrovna nejsilnější, studie potvrdila, že nechtěné děti narozené do nepříznivých podmínek skutečně "rostou pro kriminál". Přitom se zdá, že zvláště špatné prostředí, v němž děti vyrůstají, je zodpovědné za jejich následnou brutální cestou životem.


Psáno pro Vesmír.

Jsou zákazníci ovlivnitelní experty?

V současnosti existuje na 10 miliard druhů spotřebitelského zboží či služeb, od různých filmů a vín, po spořící účty či letadla. Uspokojit tak můžeme jakoukoliv myslitelnou potřebu, ovšem gargantuovská nabídka s sebou nese i svá úskalí. Jak při zvážení ceny a kvality vybrat nejlepší výrobek – nenechat se "napálit" ani nepřehlédnout dobrou koupi? Kromě technických údajů a (někdy) ceny se výrobcům moc věřit nedá. Reklamy typicky poskytují nulovou informační hodnotu a vyvolávají v nás jen pocit známosti (pozn.: poznáváme-li něco, považujeme to obecně za příjemnější, než jedná-li se o něco, k čemuž nemáme žádné vzpomínky). Výrobky se navíc liší v tolika, tak složitě porovnatelných kritériích, že si kvalifikovaně vybrat u komplexnějších z nich, jako počítač či auto, by stálo věčnost.

Při podobných koupích proto mnoho zákazníků dává na radu experta, čtou recenze a spotřebitelská doporučení. Ani tato cesta však není bez překážek. Experti typicky čelí konfliktům zájmů. Finanční poradce radí kupovat akcie, i protože z obchodu získá provizi, literární kritik patrně bude mít mezi nakladateli řadu přátel a spotřebitelské časopisy hodnotící výrobky mají od jejich výrobců většinu příjmů z reklamy. Nakolik jsou tedy expertní rady spotřebiteli respektovány?

Ralf Dewenter a Ulrich Heimeshoff (pdf) využili německý časopis AutoMotor&Sport, který vydává detailní přehledy a hodnocení nových aut a podívali se, nakolik tyto recenze ovlivňují prodeje aut v Německu. Odfiltrovali přitom sezónní vlivy, ekonomické podmínky i reklamní kampaně automobilek. I když potvrdili, že recenze vliv mají, efekt je velmi slabý. Desetiprocentní zlepšení hodnocení vede jen k 0,5% zvýšení prodejů daného auta. Alespoň co se aut týká, lidé si je vybírají zjevně dle jiných než expertních důvodů. Výsledky jsou však v rozporu k řadě předchozích studií, které nalezly mnohem silnější "expertní efekt", kupř. dobré doporučení v časopise o vínu prodejci nese až 6% růst prodejů po mnoho měsíců.

Efekt dobré recenze na růst prodeje vína. Jak patrno, vydání dobrého expertního hodnocení ("week" 0) vede k vyšším prodejům, které přetvávají i přes 20 týdnů. Převzato z Friberg et al. (2012) (pdf).

Psáno pro Vesmír.

Kratší pracovní doba má své zisky i pasti

Nový francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron se ještě ani neohřál ve funkci a už popudil odbory, když navrhl zrušit zkrácený 35hodinový týden, který v roce 2000 zavedla socialistická vláda Lionela Jospina. "Vyloučená věc," odmítla návrh odborová centrála CFDT. V dobré víře, že hájí zaměstnance.

Proč by zaměstnanci-voliči ale vůbec chtěli kratší pracovní dobu? Pochopitelně, kdo by nepreferoval trávit v zaměstnání méně času! Zejména nyní, po dovolených, cítíme práci zvláště jako martyrium. Leč nestoupne-li omezením pracovní doby magicky produktivita, kratší úvazky se pojí s nižší mzdou. Většina obyvatel svou ochotou pracovat déle však zřetelně ukazuje, že tvůrčí naplnění, příjem, kariérní vyhlídky či alespoň jistota zaměstnání jsou pro ně důležitější než volný čas. Problémem je, že někdy chování lidí nemusí odhalovat, co skutečně chtějí.

V 50. a 60. letech minulého století, v době bouřlivého rozvoje popularity hokeje, hráči nenosili většinu ochranných prvků, a to ani helmy. Ohelmovaní hráči byli terčem posměchu. Panovalo univerzální přesvědčení, že ochrana hlavy omezuje periferní vidění, hra je pak pomalejší a rozbředlá. Vlastníci klubů se obávali, že s helmami všichni budou vypadat stejně a z hokejistů se nebudou moci stát celebrity, protože je nikdo nepozná. Trpěla by návštěvnost i sledovanost. Za cenu vážných zranění nenosil helmy skoro nikdo. Jeden hráč tehdejší atmosféru shrnul: "Nenosit helmu je hloupé. Přesto to nedělám, protože ostatní hráči ji také nenosí. Vím, že je to blbost a většina kluků to cítí stejně. Pokud by nás k tomu liga donutila, všichni bychom helmy nosili a nikomu by to nevadilo."

Změna započala 21. září 1969, kdy při běžné šarvátce praštil protihráč hokejkou do hlavy Teda Greena, hráče Ottawy, tak silně, že mu zlomil lebeční kost a poškodil mozek. Od konce 70. let už v NHL povinnost nosit helmu platila. Dirigismus nejen vítaný, ale nezbytný. Jinak totiž neexistoval mechanismus, jak motivovat všechny hráče, aby helmy užívali. I kdyby je všichni nosit chtěli, kdokoliv si ji nevzal, byl by v hráčské výhodě a tak by se případná úmluva vždy rozpadla. Proti pravidlu neprotestovali ani vlastníci klubů. Regulace dopadla na všechny stejně, nikdo se necítil znevýhodněný. Thomasu Schellingovi (pdf), teoretikovi her, posloužily helmy jako příklad "selhání koordinace" společných cílů a za zobecnění podobných situací získal pamětní Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2005.

Podobný vztah totiž může platit i na pracovištích, mohou říci odbory. Mnozí zaměstnanci jsou po mnoha hodinách práce unavení, nesoustředění, jejich produktivita nízká a chybovost vysoká, z práce by i odejít mohli, přesto tak neučiní. Nastává situace, kdy i kratší dobu pracující zaměstnanec dosáhne absolutně vyššího výkonu než kolega, který pracuje déle. Přepracovaný neodejde, protože by vůči kolegům vypadal jako někdo, kdo na to nemá. Navíc by měl i nižší příjem, jak by to doma či mezi kamarády vysvětlil, že. Nadřízení by jej domů beztak nepustili, protože se obávají, že by jejich firmy ztratily konkurenční výhodu.

Daniel Hamermesh (pdf), ekonom z Texaské univerzity v USA, s kolegy ukázali, že dlouhá pracovní doba může být stejné selhání koordinace jako nenošení helem. Využili změn v délce legální pracovní doby v Japonsku a v Jižní Koreji. Až do poloviny 80. let pracovali Japonci nejdéle mezi vyspělými národy. Karoshi – smrt z přepracování – byla příčinnou až 10 tisíc úmrtí ročně. V reakci na tyto statistiky byl v 90. letech snížen pracovní týden ze 48 na 40 hodin. Korejský příběh je identický s odstupem desetiletí. Kvůli nárůstu úmrtí z přehnané práce, kwarosa, se začátkem 20. století stal standardem 40hodinový pracovní týden, místo dosavadních 44 hodin.

Na základě dlouhodobých šetření v obou zemích Hamermesh s kolegy ukázali, že zejména ti pracovníci, kteří byli legislativou nejvíce "postiženi" – typicky muži mladší či ve středních letech –, se nyní cítí v životě šťastnější. Regulace upravila trh práce tak, že firmy neochotné platit přesčasy snížily pracovní dobu. Všichni zaměstnanci mohli odejít z práce dříve, měli více volného času a cítili se spokojenější. Řeklo by se naprostá politická výhra.

Změna životní spokojenosti ("štěstí") dle intenzity dopadu regulace (snížení pracovní doby) u korejských mužů. I když udávané štěstí v dané populaci klesalo, pokles je nejnižší u skupiny pracovníků, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Totéž u korejských žen. Zde je však vidět, že nárůst udávaného štěstí je nejvyšší u těch, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Úskalím této nirvány je však formulace "zaměstnanci". Kratší pracovní týden s sebou nese vyšší výdaje na přijímání nových lidí, nárůst administrativy a nákladů koordinace pracovníků, což vše zdražuje pracovní sílu. Nedochází proto k významnějšímu růstu zaměstnanosti. Pracovní trhy spíše zamrzají, protože regulace z podstaty eliminuje flexibilitu dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, aby si upravili pracovní podmínky dle svých potřeb. A nezaměstnaní si výhod kratšího pracovního týdne pochopitelně neužijí. Protože jich je ale (zatím) menšina, do politické kalkulace nevstoupí. Odborům jde také jen o své zaměstnané členy. Po problémech se zdravím je přitom dlouhodobá nezaměstnanost nejsilnějším determinantem životní frustrace a nízké životní spokojenosti.


Psáno pro Hospodářské noviny (částečně redigováno).

Svobodní zabíjejí své rodiče, otce zejména

S překážkami života se každý vyrovnává po svém, univerzálně oblíbené jsou však drogy, zejména ty legální jako alkohol či nikotin. Jedním z velkých životních stresů je provdat dceru či oženit syna. Od jistého věku začne mysl rodičů okupovat strach. Obava, že jejich dítě zůstane na ocet. Začátek jakékoliv konverzace: "Už sis někoho našel?" nato ničí vztahy mezi rodiči a svobodnými dospělými dětmi kdekoliv na světě. Někde má však tento strach velmi reálné důvody.

Dostupnost ultrazvuku, radikální kontrola porodnosti, která nemá v historii lidstva obdoby, a preference synů vytvořily z Číny dokonalý dům hrůzy pro rodiče chlapců. V současnosti panuje převis zhruba 20 až 32 milionu mladých mužů, kteří si nebudou moci najít životní partnerku. Vychýlený poměr pohlaví již mnoho let způsobuje, že věno místo žen platí muži, ti rovněž déle studují a tvrději pracují. Jejich rodiny více šetří, staví rozsáhlejší domy a byty, dělají prostě vše, co zvyšuje šance, aby se jim kluk oženil. Žádné podobné výdaje u rodin mladých žen v Číně přitom sledovány nejsou.

Yaleský ekonom Xi Chen (pdf) se tedy podíval, zda urputný boj o nevěsty má dopad na psychické zdraví rodičů chlapců v oblastech, kde jich je značný přebytek. Potvrdilo se, že čím je jejich syn starší, tím nižší životní spokojenost jeho rodiče udávají. Zejména otcové pak nadmíru propadají démonům obou drog. V Číně jsou to totiž muži, kdo zajišťuje většinu rodinného příjmu a udat syna závisí hlavně na nich.

Průměrná spotřeba cigaret denně (první sloupec) a alkoholu (v násobcích 50 g alkoholu týdně – tzn. množství, jehož jednorázová spotřeba by způsobila akutní opilost při zhruba 2 ‰ alkoholu v těle) v závislosti na poměru pohlaví (podíl mužů a žen). Modrá linka ukazuje rodiče mající jen syna, červená linka jen rodiče mající dceru.

S vyšší konzumací se uchylují dokonce i k levnějším značkám, aby neodčerpali tak potřebné rodinné úspory. Pohříchu se ukázalo, že nenajdou útěchu ani u svých přátel, ba naopak. Chen dokázal, že přátelí-li se s někým, kdo má také svobodného syna, konzumace alkoholu a cigaret se ještě zvyšuje.


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.