Chudoba debilizuje

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává.

Až budete zase stát před pokladnou s plným košíkem, zkuste si tipnout, kolik zaplatíte. Ženy budou přesnější než muži, protože nakupují častěji. Znalost cen také souvisí s věkem, starší budou přesnější než mladší. Leč vůbec nejpřesnější odhad budou mít chudí.

Bohatí házejí do košíku, co se jim líbí. Tu a tam se podiví nad zdražením nebo využijí slevu, obecně však nemají tušení, kolik je nákup bude stát. Při odhadu se mýlí až trojnásobně. Pro nízkopříjmového člověka je však pohyb obchodem matematickou úlohou. Má v hlavě rozpočet, kolik může utratit, prostudoval slevový leták, zná cenu každé položky v košíku, a je si proto na desetikorunu jist, kolik zaplatí. Účet si pak navíc pamatuje.

Chudí také častěji odhalí triky supermarketů. Zhruba čtvrtinu zboží je paradoxně levnější kupovat po kuse než ve velkém balení. Chudí nepodlehnou, jelikož sledují, kolik stojí přepočet na kila, kusy či litry.

Výhodně nakoupit je pro hlavy chudých přitom to nejmenší. Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

A teď se soustřeď

Ekonom Sendhil Mullainathan a psycholog Eldar Shafir se dovtípili, že síla chudoby dokáže lidi stahovat do stále horší situace, protože jim zcela vyčerpá mentální kapacity. Chudí mívají nižší vzdělání a snáz podléhají dezinformacím. Jsou méně pečliví při braní léků, častěji je vynechávají nebo berou špatné dávkování. Jedí horší jídlo, třeba z polotovarů. Rizikověji pijí alkohol. Jelikož i méně dbají na prevenci, umírají o celé desetiletí před průměrnou dobou dožití. Častěji sázejí v hazardních hrách a končí v exekucích. Pochopitelně ne každý chudý je takový, ale v porovnání s bohatými si stojí v uvedených kategoriích hůře v jakékoliv zemi světa.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much od: Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir vydalo v roce 2013 nakladatelství Allen Lane.

Při jednom z experimentů odchytávali obyčejné Američany na nákupech a ptali se jich, jak by při neočekávané události dokázali v krátké době sehnat dvě stě dolarů, zhruba pět tisíc korun. Nato měli řešit Ravenovy progresivní matrice, tedy IQ test, v kterém se odvozuje posloupnost symbolů, takže výsledek nezávisí na sečtělosti a vzdělání řešitele jako IQ testy založené na slovech. Výzkumníci pak porovnali, jak si v testu vedli lidé z domácnosti v nejnižší čtvrtině příjmů, a naopak ti bohatí.

Výsledky obou skupin byly naprosto stejné. Chudoba z toho rozhodně nevychází jako důsledek nízké inteligence.

Proč se ale nejdřív ptali na těch dvě stě dolarů? Protože jiná skupina řešila stejný úkol, jen si měla nejdřív představit, že potřebuje sehnat dva tisíce dolarů, přibližně padesát tisíc korun. Tedy částku, kterou by podle statistik polovina Američanů nedokázala rychle poskládat. Výkon bohatých se v testu nezměnil, naopak chudí tentokrát propadli – ztratili 13–14 IQ bodů. O tolik klesne lidem inteligence po dvoudenní spánkové deprivaci.

Asi netřeba popisovat další experimenty. Zvažte, jak špatně se vám přemýšlí či pracuje, když přemítáte nad ranní hádkou s manželem či manželkou nebo konfliktem v zaměstnání. Soustředění je v prachu a práce neodsýpá. Chudí přitom zažívají stres z nedostatku peněz neustále. A nutnost okamžitě získat balík peněz, byť hypoteticky a v experimentu, u nich vyvolala stres doslova debilizující.

Tati, čti mi

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry…

Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Důsledky intenzivně dopadají zejména na děti z chudých domácností. Jejich rodiče mívají méně konzistentní styl výchovy, podle momentální únavy děti za stejné chování někdy odměňují, jindy trestají. Ty pak v ničem nevidí pravidla. Méně jim čtou a vysvětlují, naopak jim častěji zapínají televizi. Nejde však nutně o neschopnost či neznalost. Je to důsledek nedostatku času a trpělivosti, odčerpaných celodenním stresem.


Psáno pro Finmag.

Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.

Proč raubíř z poslední lavice neskončí špatně

Důležitost vzdělání na šťastný život netřeba mnoho rozvádět. Vzdělaní lidé mají mnohem vyšší příjmy, zažívají méně stresu, jelikož lépe rozumí světu kolem, jsou zdravější. Nakolik děkovat škole za blahobyt však není tak lehké zodpovědět. V osobním životě i v zaměstnání nezávisí jen na školních znalostech či schopnostech, mnohdy jsou důležitější jiné vlastnosti – schopnost vytyčit si cíl a splnit ho nerozptylován rušivými příjemnostmi, umět mluvit a jednat s druhými, být zvídavý, myslet nevázán minulostí a zažitými pravidly, ale přicházet na nečekaná spojení, nebo mít odvahu vystoupit proti autoritě. Jenomže poslední charakteristiky u dítěte zrovna učitelé moc neocení. Žáci, kteří rádi baví ostatní, neustále se na něco ptají či oponují, ničí kantorům osnovu výuky, takže jim odsekávají či je přímo potrestají za vyrušování. Tito studenti školu začnou nesnášet a na vzdělání zanevřou či jej předčasně opustí.

Nicholas Papageorge, Victor Ronda a Yu Zheng (pdf) se podívali, jak takové děti dopadnou – využili rozsáhlé britské šetření obsahující informace, zda měli žáci ve škole "problémy". Ty zhruba rozdělili do dvou kategorií – na děti, které byly neklidné, porušovaly pravidla a občas útočily na dospělé i spolužáky. Druhá skupina byly děti tiché, stydlivé, neochotné účastnit se společných her a úkolů, někdy depresivní. Jelikož uvedené šetření probíhá po mnoho desetiletí, lze zjistit, jak si děti vedou dnes, už jako dospělí.

Rebelové sice skutečně nedosáhnou na tak vysoké vzdělání, nicméně kolem třicítky mají vyšší příjmy než srovnatelní, klidnější spolužáci. Zároveň jsou ochotni pracovat i mnohem více hodin. Častěji přitom žijí s dlouhodobou partnerkou či manželkou. Rebelek se to pohříchu moc netýká, i když mívají práci, jejich mzdy jsou v průměru nižší – afektované ženy s nižším vzděláním pracovní trh zjevně tolik neoceňuje. Též mají nižší pravděpodobnost, že žijí s trvalým partnerem. Nejhůře jsou na tom však zakřiknuté děti – jsou méně zaměstnávány, odnášejí si průměrně mnohem nižší mzdy, přičemž je tento negativní efekt silnější u žen.

Velikost příjmů v závislosti na míře rebelství (externalizace) v rozdělení na děti chytřejší (plná linka) a méně nadané (přerušovaná linka). První sloupec se týká mužů a druhý žen, ve věku 33 let.

Výzkum ukazuje, že nejen "schopnost naučit se", ale i jiné osobností znaky jsou v reálném životě odměňovány a školy by "živější" žáky – alespoň tedy chlapce – neměli trestat, ale měly by jim vyjít vstříc. Studie dokazuje, že individualističtější přístupy u těchto dětí radikálně zvýší dosažené vzdělání a ještě dále zlepší jejich postavení na pracovním trhu.


Psáno pro Vesmír.