Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.