Proč se lidi chovají jako exoti? Mají rozum

Přijměte pozvánku do panoptika ekonomického chování. Steven Levitt o knížce ekonoma Petera Leesona mluví na její obálce jako o „Freakonomics na stereoidech“. A stěží najdete vtipnější a názornější ukázky, co znamená používat ekonomické myšlení při interpretaci světa (v dobrém i ve zlém).

Peter Leeson je profesor práva a ekonomie na Univerzitě George Masona americké Virginii. Označuje se ale za chicagského ekonoma. To v typologii ekonomů znamená, že své úvahy o rozhodování člověka začíná předpokladem, že v každém lidském chování je vždycky skrytý racionální motiv. Neznamená to, že by se domníval, že jsou lidé „geniální“ nebo „neomylní“! Očekává spíše, že každý člověk se chce mít lépe a úvahou o nákladech a výnosech možných alternativ nebo pokusem a omylem dojde k takovému chování, které je pro něj za daných podmínek nejlepší.

Knihu WTF?!: An Economic Tour of the Weird od: Peter T. Leeson vydalo letos nakladatelství Stanford Economics and Finance.

Ve své sbírce ekonomických kuriozit WTF?!: An Economic Tour of the Weird chce Leeson dokázat, že důvody lidského jednání se vždy dají pochopit, když odkryjeme, co člověk chce a jakým omezením čelí. Odsudky o iracionálním, stupidním nebo prostě bizarním chování kohokoliv prý pramení z nepochopení podmínek, kterým dotyční „exoti“ čelí a ve kterých jejich chování může být optimální. Vezměme Leesonův nejslavnější výzkum o efektivitě božích soudů, ordálů.

Jeden trest je lepší než dva tresty

Ve středověké Evropě (a jinde i mnohem dříve) mohly v případě chybějících svědectví či důkazů u těžších zločinů (zahrnujících třeba vraždy nebo žhářství) rozhodovat o vině či nevině ordály. Obviněný měl podstoupit rituál, při kterém se dalo očekávat, že bude zmrzačen nebo zemře – pokud ovšem nezasáhne samo nebe a neočistí ho tak od obvinění. Třeba při zkoušce ohněm měl obviněný vzít do rukou rozžhavené železo a ujít pár kroků. Když ho nepopálilo, byl nevinný, utrpěl-li popáleniny, byl vinen a odsouzen (odtud české pořekadlo „dobrého nepálí“). Eventuálně zkouška vodou, při níž byl obviněný svázán a hozen do vody. Nevinný klesl ke dnu, zatímco zločince voda nepřijala a jeho vina se vyjevila, když plaval na hladině – načež byl z vody vytažen, aby mohl být odsouzen. Jak společnost došla k tak absurdnímu a nespravedlivému rozhodování o vině či nevině?

Uvažme, jaké možnosti měly soudy v 9. až 12. století – bez policie, forenzní vědy a bez svědectví byly odkázány na přiznání viny nebo na mučení. Problémy jsou nabíledni. Dostala-li se kauza před soud, obviněný se přiznat nechtěl a při mučení se zase přiznávali všichni. V čem se ale ordály liší od mučení? Asi vás překvapí, že dvě třetiny obviněných byly božím soudem osvobozeny, což ukazuje, že kněží, pod jejichž dohledem rituál probíhal, umožňovali coby zástupci Boha na Zemi obviněným ordálem projít. Proč to ale dělali?

Leesonovo racionální vysvětlení: když zločinec věděl, že bude muset podstoupit ordál, přirozeně věřil, že ho boží soud označí za viníka, a že tedy bude trpět při ordálu a k tomu ještě jednou po odsouzení. Bylo pro něj proto výhodnější se přiznat, nejlépe věc urovnat mimosoudně. Obvinění, kteří trvali na své nevině i za cenu podstoupení ordálu, naopak upřímně signalizovali svou nevinu. Kněží rituál proto upravili, aby často nezraňoval (například rozžhavené železo tolikrát „omylem“ zkropili svěcenou vodou, že se dalo přenést bez újmy). V prostředí, v němž většina lidí věří v boží vševědoucnost a svátost církve, byly ordály velmi racionálním způsobem zjištění viny.

Kupte si mou ženu

Pánové, nabízím vaší pozornosti svoji manželku (...), kterou chci prodat tomu z vás, který je nejspravedlivější a zaplatí nejvíce. Pánové, je jejím přáním, stejně jako mým, abychom se navždy odloučili (...) Dokáže číst romány a podojit krávy. Umí se smát a plakat se stejnou lehkostí, s jakou vypijete sklenici piva, když máte žízeň (...) Umí vyrábět máslo i sekýrovat služku (...) Neumí vyrobit rum, gin nebo whisky, ale díky dlouholetým zkušenostem s jejich ochutnávkou je skvělým soudcem jejich kvality.

Toť jeden z inzerátů, které byly v 18. a 19. století v Anglii publikovány před dražbami žen. Manžel doslova na provaze přivedl svou ženu do síně, v níž se chvíli před tím dražil dobytek a za přítomnosti desítek až stovek dražitelů ji prodal tomu, kdo nabídl víc. Těžko si představit pro ženu víc dehonestující zkušenost, že? Nicméně, těm z vás, kteří četli inzerát pečlivě, neušlo, že aukce je rovněž přáním ženy. S celým cirkusem tedy musela souhlasit a často to byla ona, kdo aukci inicioval. Proč?

V recenzi pointu neprozradím. Stejně jako nenapíšu, proč je dobré řešit spory přiotrávením kuřete, o superracionalitě romských pověr nebo proč v Itálii po tři století soudili šváby. Naučíte-li se v WTF?!: An Economic Tour of the Weird základy ekonomické racionality, příklady uvidíte jako zcela logické důsledky určitých okolností.

Do každé školy

Leeson čtenářům své racionální bizarnosti představuje i pomocí sokratovských dialogů se stereotypními „návštěvníky“ svého panoptika, kteří tu více, tu méně oponují jeho vysvětlením. Text je tak osvěžen vtípky a náznaky alternativních vysvětlení. Pohříchu, do větší hloubky Leeson nezavítá a mlčky tak uznává, že ekonomická racionalita je sice mocným nástrojem, ale na mnoho „proč“ neodpoví. I když se dozvíme, jak romská kultura v USA úžasně řešila problém kriminality mezi Romy, postupně vymizela v 70. letech jaksi „bez důvodu“. Proč? Boží soudy řešily absenci forenzních důkazů a v některých zemích byly populární, ale jinde se neosvědčily. Proč?

Knihu The Invisible Hook: The Hidden Economics of Pirates od: Peter T. Leeson vydalo v roce 2011 nakladatelství Princeton University Press.

WTF?! se dá přečíst za pár hodin, takže na nějakou hlubší diskuzi o vhodnosti metod různých společenských věd ani neaspiruje. Jde o degustační menu ekonomie, při jehož konzumaci se nesluší upozorňovat, že v jiných restauracích může být jídlo chutnější. Leesonovy knihy (v The Invisible Hook: The Hidden Economics of Pirates pojednal o racionalitě námořního pirátství) by ekonomické fakulty měly distribuovat na střední školy jako inspirující a působivé reklamy na ekonomii.


Psáno pro Finmag.

Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu?

V době, v níž vlády rozvinutých zemí rozdělují polovinu produkovaného bohatství, je asi na pováženou mluvit o vzestupu trhů. Přesto, tržní směna v posledních letech proniká i do oblastí, v nichž přítomna nikdy nebyla a, dle mnohých, by ani být nikdy neměla.

Asi nejzásadnějším kritikem "éry nadvlády trhů" je Michael J. Sandel, harvardský filosof, který ve své knize Co si za peníze (ne)koupíte (česky 2013) varuje, že nezastaví-li se tržní imperialismus, zamíří společnost do morální propasti. Nuže, kudy vede cesta?

Knihu Co si za peníze (ne)koupíte; Společnost vstupuje do nové éry, vše je na prodej vydalo loni nakladatelství Bizbooks.

Nakonec vše bude mít svou cenu…

V americkém Dallasu spustily školy, zoufalé z tristní úrovně jazykových schopností svých žáků, program, v němž za každou přečtenou knihu dítě získává 2 dolary. Firmy nabízejí svým zaměstnancům krátkodobé peněžní odměny, za každé kilo, co zhubnou či za každý měsíc, který vydrží nekouřit. Cílem je zlepšit jejich zdraví a zvýšit produktivitu. V některých městech, v Miami, Houstonu či San Francisku, existují pruhy jen pro veřejnou dopravu či pro auta plně obsazená cestujícími. Ostatní vozy riskují jízdou v nich značné pokuty. Nicméně, města nabízí i poplatek, jehož uhrazení opravňuje řidiče využívat i tyto privilegované pruhy.

Či evergreen, mnoho kulturních akcí je pořádáno s cílem maximální dostupnosti. Pořadatelé proto stanovují cenu tak nízko, aby si ji mohl dovolit zaplatit skoro každý. Jelikož zájem o některá představení, v Česku kupř. Žižkovského divadla Járy Cimrmana, je pak enormní, na mnohé se nedostane. Vzniká černý trh s lísky, na kterém je dealeři prodávají za násobky původní ceny. (Pozn. Není zřejmé, zda nízké ceny jsou skutečně projevem bezelstného přání, aby se dostalo "na každého" či prostě jen profitabilní dlouhodobou strategií vytvořit si věrné publikum. Respektive, zda vyvolaný přetlak poptávajících není vlastním cílem – teorie signalizace totiž říká, že vidí-li spotřebitel fronty či obecně převis poptávky, usoudí, že nabízené zboží musí být vzácné a nadprůměrně kvalitní. Začne jej nato poptávat také. Vytváření front je proto výbornou marketingovou strategií. Je-li fronta důsledkem monopolu, tedy služby, která nelze být vyřízena jinak, kupř. většina úřední úkonů, jde pochopitelně o věc jinou.)

Žádný problém?

Už pro začínajícího studenta ekonomie nebudou představovat uvedené příklady nic, nad čím by se pozastavil. Dvě svéprávné strany dobrovolně uzavřely dohodu, ergo obě ze směny získaly. A třeba to, že se lístky dostaly díky černým dealerům k lidem, kteří jsou ochotni za ně nejvíce zaplatit, ukazuje, že jsou u těch, jež si jich nejvíce cenní. Maximalizoval se i společenský blahobyt.

Sandel nezpochybňuje sílu tržního mechanismu, upozorňuje však, že tyto rychlé odpovědi zapomínají dva důležité aspekty. Především se lístky nedostávají k lidem, kteří z nich mají nejvyšší blahobyt, ale k lidem, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. Pro miliardáře bude i mnoho desítek tisíc patrně nepostřehnutelným výdajem a představení toliko jedním z mnoha. Naproti tomu pro mladého fanouška by zhlédnutí show bylo životním zážitkem. Vydat více než pár set korun si však nebude moci dovolit.

U této argumentace však nastává proslulý filosofický problém, jak objektivně stanovit, kdo si skutečně cení statku více. A nejsme-li to schopni určit (jakože nejsme) a zároveň se nechceme řídit schopností platit, co zbývá? Přidělovat lísky dle testů znalostí o interpretovi? Dle věku? Loterií?

Druhý Sandelův bod je vážnější, či realističtější – tržní (či peněžní) směna může vytlačit morální, vnitřní či sociální normu. Děti by měly ke knihám přistupovat kvůli radosti z četby a poznání. Lidé by měli žít zdravě kvůli vyšší kvalitě života. Ne, aby dosáhli na krátkodobou výplatu odměny. Nahradí-li peníze tyto vnitřní pravidla, v momentě, kdy přestanou proudit, nezbyde nic.

Vytlačení norem penězi

Skutečně bylo dokázáno, že krátkodobá motivace penězi nemusí být dlouhodobě účinná. Školy, které platily studenty za dobré známky, vždy dlouhodobě nedosáhly lepších výsledků ve standardizovaných testech. Kuřáci, kteří dostali bonus, když půl roku nekouřili, se k zlozvyku do roka opět vrátili. Podobně platí, že stane-li se z pokuty (tj. odsudku pramenícího z přečinu proti morálce či zákonu) poplatek (tj. platba za službu), přestane být dané chování odsouzeníhodné, ale prostě jen "dražší".

Notorický je příklad izraelských školek (pdf). Vychovatelky, frustrované z pozdního vyzvedávání ratolestí rodiči, zavedly poplatek za pozdní odchod ve výši několika set korun. Pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, extrémně narostlo. Rodiče si přestali vyčítat, jak jsou hrozní, když nechají dítě ve školce po uzavírací době. Místo toho si řekli, že se jim poplatek vyplatí zaplatit, protože mohou být déle v práci či si užívat volna bez dítěte. Když byl poté poplatek opět zrušen, pozdní vyzvedávání zůstalo na vyšší úrovni. Sociální norma se vytratila.

Týdenní průměrný počet rodičů, kteří vyzvedli své dítě ze školky pozdě. Tučná linka ukazuje školky, kde byl v 5. týdnu zaveden poplatek, linka s prázdnými čtverci kontrolní školky, které poplatek nezavedly.

Sandel (ač to neuzná) si však sám odpovídá, "většina ekonomů dává přednost se [v rámci své profese] morálními otázkami vůbec nezabývat,… jejich prací je vysvětlovat lidské chování, ne jej soudit," (str. 45). Ne většina, ale všichni by měli přistupovat k problémům nezaujatě a odhalit, kdy a proč "tržní řešení" ne/fungují. Ne je hodnotit, zda jsou "ne/tržní" či "ne/morální" či jiná…

Vytvoří-li, byť krátkodobá, peněžní odměna zvyk – kupř. chodit každý týden 3x do posilovny – stane se dlouhodobě účinná, i když skončí (pdf). Je-li nějaké chování považováno za morálně odpudivé, trest by to měl reflektovat a měl by patřičně bolet. Hříšné chování pak vymizí.


Psáno pro Terra Libera. 

A pro absolutní vyváženost: shodou okolností jsem i zítra hostem diskuze o Sandelově knize, kterou pořádá Masarykova demokratická akademie (pdf).

Alkohol a nehody mladých

Kolem 2,5 miliónu smrtí je celosvětově přisuzováno alkoholu. Zejména u mládeže a mladých dospělých je jeho konzumace spjata s řadou fatálních jevů. Od kriminality, dopravních nehod a zranění přes sexuálně přenosné nemoci, nechtěná těhotenství po zhoršení prospěchu na školách a dlouhodobého omezení vyhlídek na pracovním trhu.

V posledních letech v Evropě narůstá míra hospitalizace lidí mezi 10 až 24 lety věku kvůli intoxikaci alkoholem (důsledek to módy tzv. "rychlého opití" (binge drinking)) a vlády se snaží problém tu lépe, tu hůře řešit (neefektivní je třeba univerzální zákaz prodeje alkoholu po určité hodině; zákazníci restaurací se totiž snaží "dostat do nálady", aby uzavírku stihli a po dané hodině tedy vypadne do ulic najednou horda opilců).

V roce 2010 se německé Bádensko-Württembersko pokusilo omezit rizikovou spotřebu zákazem prodeje alkoholu mezi 22:00 a 5:00 hodinou jen v mimo-restauračních zařízeních (pokuta zve až na 5 tisíc Euro). Cílem bylo omezit spontánní nákupy alkoholu v pozdních hodinách, které většinou provádějí již podnapilí.

Mladí lidé jsou obvykle hotovostně omezeni, takže nakupovat alkohol v (dražších) barech nemohou až v takovém množství. Dle práce Jana Marcuse a Thomase Siedlera (pdf) byl dopad regulace pozitivní, došlo k poklesu hospitalizace dětí i mladých dospělých o zhruba 8 až 9 %, zejména u dívek (nicméně absolutně je efekt významnější u mužů, kteří se do nemocnice kvůli alkoholu dostávají podstatně častěji).

Dopad zákazu prodeje alkoholu na hospitalizaci kvůli alkoholu dle jednotlivých věkových skupin; pro šestnácti- až čtyřiadvacetileté je efekt signifikantní. Nejsilnější vliv je u skupiny 17-19 let, tedy u lidí, kteří už mohou legálně pít alkohol a chodit do barů.

Psáno pro Vesmír.

Přitažliví muži "nevidí" neatraktivní ženy

Při hodnocení atraktivity druhých se zaměřujeme nejdříve na jejich tvář. "Ocenění", jak je bližní přitažlivý, přitom probíhá extrémně rychle. Subjekty, které v jednom pokusu viděly fotografii pouhých 100 ms, hodnotily atraktivitu člověka na ní stejně jako lidé, kteří při stanovení atraktivity nebyli časově omezeni. Zároveň platí, že velmi atraktivní obličeje přitahují více pozornosti, natolik, že se zpomalují schopnosti provádět jiné úkoly (je třeba známo, že studenti náhodně posazení vedle atraktivních studentek dopadají při testech hůře než ti usazení vedle muže či méně-atraktivní studentky).

Stejných výsledků se dosáhlo, když byla měřena mozková aktivita přímo, třeba pomocí elektroencefalografu (EEG) – elektrofyziologická reakce na krásnější tváře je vždy vyšší.

Psycholog Michael A. Kisley se svou studentkou Laurou K. Morganovou (pdf) z Coloradské univerzity se jali ověřit, zda alokování pozornosti závisí i na vlastní atraktivitě posuzovatele. Dá se totiž očekávat, že velmi přitažliví lidé časem poznají, že mají na trhu partnerů vysokou hodnotu a naladí se proto na stejně či více atraktivní protějšky a ostatních si nevšímají.

Výzkumníci předpokládali, že stejná závislost může platit i krátkodobě – když se muž cítí najednou více atraktivní, začne nehezké ženy ignorovat. Participanty svého experimentu vmanipulovali do role "atraktivního" či "neatraktivního" sdělením, aby si představili, že jsou hodnoceni ženami na škále 1 až 8 (kde 8 je extrémně atraktivní). Některým bylo řečeno, že jsou hodnoceni jako "3" a jiným jako "7". (Výzkum byl prováděn jen na mužích; ti přikládají fyzické atraktivitě mnohem vyšší váhu než ženy, u nichž je hodnocení "atraktivity" partnera komplexnější – závislé nejen na fyzické kráse, ale i na jeho lidském kapitálu či sociálním statusu.)

Nato byly mužům na hlavy umístěny elektrody na snímání mozkové aktivity a jejich úkolem bylo hodnotit atraktivitu desítek žen na fotografiích, od extrémně krásných po ne-až-tak-přitažlivé.
Potvrdilo se, že mozková aktivita vzrostla nejvíce, když participant sledoval atraktivní tváře žen a to zcela bez ohledu na to, jak atraktivní se sám cítil. Nicméně mozek mužů, kteří se považovali (byť i jen krátce a hypoteticky) za atraktivní "7", na fotografie neatraktivních žen reagoval o poznání vlažněji.

Vývoj elektrofyziologických reakcí mužů na atraktivní tváře žen (modrá), středně atraktivní (šedá) a neatraktivní tváře (červená linka) v prostředí „vysoké tržní hodnoty své atraktivity“ (plná linka) a „nízké tržní hodnoty“ (čárkovaná linka) – jen v tomto posledním případě je patrné, že cítil-li se muž atraktivní, reakce jsou odlišnější.

Výsledky zároveň vyvrací ideu, že by si muži stanovovali nějaký "horní limit", na jakou ženu už nedosáhnou. Je-li hezká, všímají si jí vždy a intenzivně (dokonce bylo dokázáno, že ti, jejichž pozornost je k opačnému pohlaví přitahována nejsilněji, jsou i sexuálně – co do počtu partnerů – nejaktivnější). Na druhou stranu, jsou-li si muži svou atraktivitou jisti, nehezké ženy je nestimulují.


Psáno pro Osel.cz.

Viditelná ruka trhu?

Který z nabízených, originálně balených iPadů byste si z uvedené inzerce koupili?

Spíše z té první řady, že? Pročpak? Můžete být rasisté a prostě si nic od lidí tmavší pleti nekupujete a rádi nesete i vyšší náklady, abyste mohli kupovat od bílých prodejců. Stejně tak nemusíte mít rádi vyznavače tetování.

Na druhé straně, nemusíte být rasisty, ale z barvy kůže či malůvky na ní vysuzuje něco o charakteru jejich nositele. Takové chování spadá pod statistickou diskriminaci, pojem do ekonomie vnesený Edmundem Phelpsem či Kennethem Arrowem. Řečeno jinak, máte prostě předsudky (někdy by se hodil i pojem potésudky). Nemáme-li bližší informace o konkrétním člověku, jeho vlastnosti vyvozujeme z charakteru obecnější skupiny, kam jej přisoudíme. Jsou-li lidé s tetováním či tmavší občané častěji zloději či podvodníky, pak každého jednotlivého tmavšího člověka či osobu s tetováním považujeme s větší pravděpodobností za zloděje či podvodníka.

Jennifer L. Doleac a Luke C. D. Stein (pdf) se snažili oba fenomény, averzi k některým skupinám lidí a statistickou diskriminaci, odlišit pomocí terénního experimentu, při němž na stovkách on-line bazarů v USA prodávali iPod Nano, který držela ruka bílá, tmavá nebo tetovaná. Bazar funguje coby neformální aukce, kupující se on-line dohadují s prodávajícím a dosáhnou-li dohody, obě strany se sejdou, doručí si zboží a předají peníze (či se domluví na alternativě). Transakce tedy vyžaduje určitý stupeň důvěry.

Jak se dalo očekávat, tmavší prodejci se setkali s o 13 % menším zájem i s podobně nižšími nabídkami. Srovnatelný výsledek jako u tetovaných. Rovněž tak kupující nebyli tolik ochotni při smlouvání uvést své pravé jméno a souhlasit s dodáním zboží poštou. Avšak čím rozsáhlejší trh byl, čím více na něm bylo kupujících a prodávajících, tím byl efekt slabší. Diskriminace tedy podlehla konkurenci. To napovídá, že důvodem rozdílu v cenách nemusel být „rasismus“ ale spíše statistická diskriminace (předsudky). Potvrzuje to i zjištění, že vyšší rozdíly v cenách se objevovaly v oblastech s vyšší majetkovou kriminalitou, v níž často figurují právě černoši. Na druhé straně, v oblastech s vyšším zastoupením černošského obyvatelstva dosahovali černošští prodejci lepších výsledků, takže se zdá, že kupující preferují prodejce stejné rasy.

Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně – leč firmy jinak voní

Vyslovuje-li se nám slovo snadně, plynule, považujeme oslovovanou věc za příjemnější, známější, atraktivnější. Jde-li o název obchodní značky, i si ji lépe pamatujeme. Plynulé „věci“ jsou považovány za bezpečnější. Třeba v jedné studii (pdf) se návštěvníci zábavného parku byli ochotni projet na „Chuntě“, na „Vaiveahtoishii“ však již nikoliv.

T. Clifton Green a Russell Jame (pdf) analyzovali akciová data a jali se ověřit, zda stejná mentální zkratka platí i v extrémně konkurenčním prostředí burzy. Tedy, zda investoři preferují akcie firem, jejichž jména jsou kratší a lépe vyslovitelná, než když je tomu naopak. Kupříkladu, že mezi investory jsou oblíbenější „Lesní laboratoře“ více než třeba „Allergan Ligand Retinoid Therapeutics“. A našli, co hledali.

Zejména pro menší firmy platí, že plynulost jejího názvu zvyšuje její zastoupení v portfóliu investorů, častěji se s ní obchoduje a firma dosahuje i vyššího tržního ocenění. Oba ekonomové se podívali i na historické případy a ukázali, že korporace jsou si této pravidelnosti patrně vědomy, takže svá jména obvykle zkracují a ulehčují jejich výslovnost, což je obvykle opět následováno lepšími vyhlídkami jejich akcií. Stejná závislost platí i u podílových fondů, ty s plynulejšími názvy jsou mezi investory nejpopulárnější.

Graf ukazuje sílu vlivu plynulosti názvu akcie (1 – neplynulé, 5 – nejvíce plynulé) na řadu ukazatelů (zleva do prava): šíři vlastnictví – u malých i institucionální investorů (fondů), na likviditu akcií obchodovanou u brokerů i celkovou a Amihudovu, Tobinovo q a podíl tržní ceny a účetní hodnoty (při očištění od specifik charakteru firem).

Nech brouka žít

Můj pravidelný sloupek v Lidových novinách:

Jidáš prodal Ježíše za třicet stříbrných a podle Dante Alighieriho za to patří do nejhorší úrovně pekla. Největší kritik kapitalismu Karel Marx si pak myslí, že

"peníze mají moc ničit jednotlivce i pouta společnosti. Proměňují věrnost v nevěru, lásku v nenávist, nenávist v lásku, ctnost v hřích, hřích v ctnost, služebníka v pána, pána ve služebníka, hloupost v inteligenci a inteligenci v hloupost".

Jeho úvaha má ale jistou potíž: peníze totiž ničí zjevně charakter v jakémkoliv společenském systému. Vinit tedy z rozpadu morálních norem trh je přinejmenším problematické.

Navíc mezinárodní studie přesvědčivě ukazují, že čím je tržní směna v zemi rozvinutější, tím se lidé mají nejen blahobytněji, ale žijí i morálněji - měřeno nižším počtem vražd, intenzivnější ochotou pomáhat druhým či třeba vyšší návratností ztracených peněženek. Jenže: co když někde jsou lidé prostě mravnější a i bez trhu by se chovali dobře? Hlavou taková otázka vrtala i dvěma německým ekonomům-Arminu Falkovi a Noře Szechové, kteří se proto rozhodli prozkoumat celou věc experimentálně (pdf).

Jejich úvaha byla následující: morální normy mohou být v různých místech a dobách, řekněme, flexibilní. Vědomé a bezdůvodné zabití živého tvora ale asi nebude považovat za mravně přípustné žádná zdravá společnost. Nabídli proto účastníkům svého experimentu volbu: buď si odnesou deset euro, nebo zachrání myš. Odmítnou-li peníze, bude mít myš zajištěno dožití v útulné kleci. Když zvolí peníze, hlodavec bude odeslán k zabití. Instruktážní video přitom účastníky experimentu nešetřilo: názorně jim ukázalo, jak by byly myši zplynovány.

Skoro polovina (46 %) lidí přesto zvolilo pro svou myš smrt. A to byl teprve začátek. Druhá verze experimentu zavedla do rozhodování trh - konkrétně dvojitou aukci. Subjekt v roli prodejce dostal opět myš a směl stanovit cenu, za kterou je ochoten její život prodat. Nakupující dostal 20 euro a nabízel cenu, za níž je ochoten myš koupit. Pokud se obě strany dohodly, peníze si ve smluveném poměru rozdělily a na myš čekala plynová komora. Když k dohodě ani po 10 kolech vyjednávání nedošlo, peníze nedostal nikdo a myš přežila. Prodejce tedy byl ve stejné situaci jako dříve: buď odmítne peníze a myš bude žít, nebo smění její bytí za hotovost. Falk a Szechová přepokládali, že eroze morálky bude ještě větší. Už proto, že obchodu se v této podobě účastnilo více lidí, takže odpovědnost (a vina) byly tedy více rozptýleny. Následoval pak ještě poslední díl pokusu. Podmínky při něm byly stejné jako u dvojité aukce, celé transakce se však účastnilo několik prodejců a několik nakupujících najednou.

Podíl účastníků experimentu ochotných zabít myš za 10 euro a méně při jednotlivé nabídce, při dvojité aukci a při mnohostranné aukci.

Kdykoli mezi stranami došlo k dohodě na ceně, myš zemřela. Falk a Szechová samozřejmě předpokládali, že výsledky v této části budou také nejkrvavější. Prodejce si totiž snadno mohl říci, že i když on myš neprodá, někdo jiný to udělá, takže k záchraně života stejně nedojde a jediným výsledkem pak bude jeho prodělek. Kdo čekal happy end, bude zklamán: všechny předpoklady výzkumníků se naplnily. V dvojité aukci bylo 72 procent prodejců ochotno zpeněžit život myši, v mnohačetné aukci to pak bylo už 76 %, přičemž průměrná cena myšího života činila pět euro. Poučení je prosté: dobrovolná tržní směna je samozřejmě úžasný výdobytek, v některých situacích ale může doslova zabít.