21 lekcí, které vás na nic nepřipraví

Izraelská intelektuální hvězda Juval Noach Harari se v knize 21 lekcí pro 21. století rozhodl stát novinovým komentátorem. Bavíte-li se břitkými hláškami, provokativními generalizacemi a recyklací autorových vrcholných hitů, nebudete zklamáni. Víc nečekejte.


Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“

Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce

Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“

Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství

Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.

Kulomet hlášek

Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.

Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“

Mělce a bez východisek

Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.

Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.

Meditujme? Fakt?

Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.

Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.

Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“


Psáno pro Finmag.

Dějiny vyvoleného přístroje

Devátého ledna 2007, šéf společnosti Apple představuje v San Francisku novinku, která se stane nejziskovějším a svým způsobem asi i nejvlivnějším spotřebitelským výrobkem v dějinách. Brian Merchant teď iPhonu k desátým narozeninám nadělil upovídanou biografii.

V knize The One Device: The Secret History of iPhone ale nejde (jen) o historii iPhonu. Merchant ji koncipoval jako novinářskou reportáž a historii vzniku i výrobu iPhonu si chtěl pokud možno doslova osahat. Objíždí tedy doly v Chile, kde děti těží lithium do baterií. Navštíví keňské softwarové firmy, které se podílejí na tvorbě appek. Dokonce tajně pronikne do čínské továrny o velikosti města, ve které armáda dělníků (kteří mimochodem mají mimořádnou míru sebevraždenosti) denně sestaví půl milionu telefonů s jablíčkem.

Nápady jsou málo

Když odešel Steve Jobs, hodně lidí pochybovalo, že si Apple udrží inovační potenciál a že vůbec obstojí. Mýtus génia má hluboký a tuhý kořínek. Merchant ale dochází k názoru, že o žádném pokročilém výrobku, jako je třeba smartphone, prostě nelze prohlásit, že za ním stojí myšlenka či práce osamělého génia. Technologie jsou natolik komplexní, že jejich otci jsou zástupy vědců a inženýrů silně využívajících poznání svých předchůdců.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Vyvrací například prohlášení Stevena Jobse, že Apple pro iPhone vynalezl display s vícedotykovým ovládáním. Merchant poukazuje na vynálezy, které vícedotykového ovládání využívaly už před desítkami let. Například už v 50. letech existoval radar, jehož obrazovka reagovala na dotyk. Přímým předchůdcem byl ale dotykový monitor, instalovaný v 70. letech minulého století v CERN pro dispečink urychlovače částic. Dánský inženýr, který ho vyvíjel, pro Merchanta vzpomíná: „CERN mi vděčně poděkoval za monitor s vícedotykovým ovládáním. Fungoval skvěle. Neviděli proto důvod, proč by měli platit za další výzkum technologie a já v něm tedy dál nepokračoval.“ Příhoda ilustruje, že talent, inovativnost a technické schopnosti neznamenají komerční úspěch, nejsou-li snoubeny s ochotou riskovat a podnikatelským duchem, vlastnostmi, kterými Jobs, potažmo Apple oplývali.

Podobné historické exkurzy přidávají knize na čtivosti: Inspiraci pro fungování telefonu Alexander Graham Bell získal asi takto: „Chirurg vyřízl z hlavy mrtvoly ucho, včetně bubínku a ušních kůstek. Bell vzal kousek lebky do rukou a na bubínek připevnil stéblo, jehož druhý konec se dotýkal kouřového skla. Pak do ucha promluvil, vibrace bubínku začaly na sklu kreslit vlnky“. Pohříchu, k čím k složitější technologii se Merchant dostává, tím méně hluboké jeho vyprávění je. Historii vzniku nebo fungování mikročipu, software či umělé inteligence (tedy hlavně Siri) představuje poměrně ploše. V takových pasážích Merchant prohrává s poctivějším technickým či historickým pojetím, jaké známe třeba z knihy Inovátoři. Jak skupinka vynálezců, hackerů, géniů a nadšenců stvořila digitální revoluci Waltera Isaacsona.

Méně vaty. Dotahovat

The One Device by mohla a měla být kniha kratší. Doplácí mimo jiné na to, že Merchant nedokáže osoby nebo oddělení zapojené do vývoje iPhone vykreslit zapamatovatelně, takže jejich úlohu v Apple musí neustále připomínat. Nikdo ale nechce číst firemní adresář.

Čtenář také jistě uvěří, že práce pod sociopatickým šéfem s nerealisticky ambiciózními požadavky v kultuře utajování a štvaní týmů proti sobě, byla stresující robota, která ničila lidem zdraví i rodinné vztahy. Není mu to ale potřeba připomínat stále novými informačně prázdnými citáty zaměstnanců. Asi nepřekvapí, že z původního týmu, který vytvořil iPhone, v Apple dneska skoro nikdo nepracuje – přitom zevrubnější vykreslení korporátní kultury v knize chybí.

Apple je notoricky tajnůstkářská firma, která si žárlivě chrání interní informace. Bohužel i Merchant o ní a o jejích zaměstnancích přináší jen střípky a řadu svých postřehů ani nevytěží. Například ten o uživatelské psychologii: 85 procent výdělku Apple z prodeje aplikací, píše Merchant, dnes pochází z nákupu her. Výborně. Jenže otázku, jak týmy softwarových inženýrů dokázaly, že jsme ochotni platit za to, že nás devět desetin času přístroj rozptyluje a odvádí naši pozornost, odbývá mantrou o dokonalé uživatelské přívětivosti výrobků Apple.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).

Třída laxních: podnikavý duch USA ochabuje

Čtenář znalý knih nejrespektovanějšího ekonomického blogera planety, profesora ekonomie na americké Univerzity George Masona (sídla mnoha akademických libertariánů) a komentátora Bloomberg View, Tylera Cowena, ví, že od něho má očekávat tsunami inspirativně viděných informací, tu překvapivých, jindy notně propraných, málokdy však dotažených do úhledně zabalených závěrů. Prostě ideální startér diskuze.

Místo demonstrací dýchánky, místo koksu opiáty

Cowenovo poslení dílko The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream (Třída laxních: Sebezničující výprava za americkým snem) očekávání naplňuje. Přestože se týká zamrzání podnikavého ducha Spojených států v posledních desetiletích, paralel pro unylé status quo České republiky je v něm přehršel také. Cowen se snaží prodat jednoduchý paradox: Američané jsou sice nespokojení, přitom žijí natolik uspokojivým a bezpečným životem, že velké změny – a tedy riskovat – už nechtějí. Leč takové pnutí nemůže dlouho vydržet.

Knihu The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream od: Tyler Cowen, vydalo v roce 2017 nakladatelství St. Martin’s Press.

Nepokoje 60. a 70. let v USA se vyznačovaly tisíci zatčených a desítkami mrtvých či zraněných. Cowen pochopitelně násilí neobhajuje, ukazuje jenom, že lidé byli ochotni za prosazení sociálních změn obětovat netriviální náklady. Dnes jsou demonstrace organizované a silně regulované sešlosti, i slavné Occupy Wall Street bylo umořeno nutností respektovat hygienické a dopravní regulace. Prototypem vzdoru dnes je nadávka na Twitteru – technologie a bohatství nevytvořily z lidí volnomyšlenkářské dobrodruhy, ale obyvatele ostrůvků stáze a konformity. Příhodnou metaforou je, že v 70. až 90. letech dosáhly vrcholu oblíbenosti LSD či kokain, tedy halucinogen a stimulant, dnes vítězí marihuana a opiáty – látky, které utišují a tlumí. Dřív děti prostě zlobily, dnes jsou nemocné hyperaktivitou a jsou jim předepisovány léky a terapie na uklidnění.

Politika se stala ryzí rétorikou a symbolickým zápasem bez odvahy provést či alespoň navrhovat odvážná řešení. Vláda jede na autopilota. Cowen uznává, že Trump se zdá být symptomem touhy po změně. Nicméně jeho agenda Udělejme Ameriku zase velkou spíš voličům nabízela, že se „mohou vyhnout změnám, které probublávají v okolním světě, ať už jde o ztrátu pracovních sil v průmyslu, nárůst závislosti na imigraci či oslabení politické a kulturní dominance bílých mužů“. Jeho politika je „recept na faktickou strnulost, kterou prý umožní dosažení lepších obchodních dohod a skoncování s podvody a plýtváním“, tvrdí Cowen.

Upadající inovativnost firem, chybějící profesionálové, rostoucí dluh penzijního systému, vylidňování vesnic nechce žádný politik řešit… třeba právě cílenou imigrací perspektivních cizinců. Proč by měl? Voliči nechtějí být rozrušováni cizím, chtějí uprchlíky a jinakost vytěsnit. Mnozí by imigraci i podporovali, ale spíš jako abstraktní ideu, dojde-li na praxi, jsou zastánci pravidla „nikoliv na mém dvorku“.

… a nohy v teple

Američtí voliči jsou dnes většinou zaměstnanci, majitelé domů s hypotékou připoutaní na jedno místo, preferující stabilitu. I když si s přáteli notují při spílání na nekvalitní potraviny nebo školy, nedostatek řemeslníků, nefunkční úřady a unifikované zboží, myšlenka, že by se odstěhovali, založili podnik, který poptávku nasytí nebo že by usilovali o politickou funkci, je jim stále víc cizí. U Čechů by tento popis nebyl překvapivý, ale americkým mottem bylo dravé chopení se příležitosti, nikoliv brblání nad nespravedlivým světem.

V USA soustavně klesá mobilita. Vzniká stále méně nových firem a historicky nejmenší podíl mladých lidí plánuje podnikat. Americké firmy stárnou, mohutní a spojují se, nemají tedy motivace zkoušet nové, jejich inovativnost klesá (přestože technologické firmy zdánlivě ukazují opačnou dynamiku). Ačkoli je důvěra v politiky mimořádně slabá, naprostá většina z nich je přesto znovuzvolena.

Segregace podle mzdy. Nemíchat, netřepat

Cowen opakuje v dnešní době nikoli řídký povzdech, že ač každý chce žít autenticky, obyvatelé (nejen) USA se přitom stále intenzivněji ohrazují v určité sociální třídě, mezi lidmi, kteří bydlí v podobně vybavených domech, čerpají z podobných zdrojů informací a mají podobné zájmy. Tato segregační dynamika se bude dále posilovat, když bohatší a vzdělanější budou žít spolu a ženit se a vdávat mezi sebou (technologie a nerovnost ve společnosti budou toto párování dále usnadňovat). Omezená výstavba, třeba jako v Praze, rychle vyústí i v silnou příjmovou segregaci. V metropolích si bude moct dovolit žít jen podobná vzdělaná bohatší třída a sídlit tam budou jen velmi prosperující firmy, chudší a méně vzdělaní lidé a neefektivní firmy budou muset hledat své štěstí jinde. Jelikož práce v průmyslu, zemědělství, obecně náročná manuální bude kvůli robotizaci mizet, nezaměstnaní, méně vzdělaní muži v těchto regionech budou všudypřítomným rizikem rostoucí kriminality a nesnášenlivosti. Naopak sektor služeb, péče o nemocné, staré či bohaté bude narůstat, ale do těchto „ženských“ pozic nezaměstnaní muži nenastoupí. Vzniklá nestabilita nepůjde vyřešit sociálními dávkami.

Číňan i z už bohatého regionu, který by odjel na deset let, si může být jist, že po návratu svůj domov nepozná. Gigantické dopravní projekty změní strukturu měst, startupy se rozrostou a s nimi naroste i jejich fyzická přítomnost – nekonformní budovy a velké urbanistické projekty nahradí či modernizují starou zástavbu. Vzniknou nové vazby mezi firmami i lidmi. Spojené státy a Evropa se naopak konzervují, neexistují projekty, nad kterými lze žasnout, preferováno je spíš „Nestavět absolutně nic, nikde, blízko ničeho.“

Knihu The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War od: Robert J. Gordon vydalo v roce 2016 nakladatelství Princeton University Press.

Cowenův přelet nad třídou laxních je čtivým nahlédnutím do sociálních změn v Americe posledních desetiletí. Neaspiruje na hloubku či detailní vysvětlení na úrovni třeba Roberta J. Gordona v jeho loni vydané The Rise and Fall of American Growth: The U.S. Standard of Living since the Civil War. S Cowenovými radami a předpověďmi co dál lze souhlasit i je odmítat jako nepodložené – což asi bylo cílem. Čtenář se má sám přesvědčit, proč preferuje společnost na adrenalinu, nebo na sedativech.


Psáno pro Finmag.