Svět se rychle mění. Někomu to prospívá, jinému ubližuje. Chcete patřit k těm prvním? Pak nevěřte předpovědím odborníků a raději počítejte s tím, že vás čeká i mnoho nečekaného – nebudete zaskočeni, až to nastane. Toť poselství Antifragility, nové knihy Nassima Nicholase Taleba. Autor vás bezesporu donutí přehodnotit pohled na řadu probíraných témat – zejména v případě, že o nich mnoho nevíte. Pakliže ano, bude vás spíš intenzivně rozčilovat.
 |
| Knihu Antifragilita – Jak těžit z nejistoty od: Nassim Nicholas Taleb vydalo loni nakladatelství Paseka. |
Taleb ve svých knihách (jeho dřívějšími do češtiny přeloženými jsou Zrádná nahodilost a Černá labuť) píše vlastně o tomtéž – pohyb našich životů i celé společnosti je příliš komplexní, a proto je ovlivňován náhodou. Není redukovatelný na jednoduché „zákonitosti“, či dokonce instantní rady. Kdykoli máme pocit, že jsme svou omezenou zkušeností společenské či ekonomické síly pochopili, přijímáme iluzi, z které budeme bolestivě probuzeni. Důležité, běh světa a života měnící události, tzv. „černé labutě“ (ať už jde o finanční krach, či oznámení o rakovině), nelze předvídat, nemůžeme ani spočítat jejich pravděpodobnosti – musíme být toliko připraveni, že mohou nastat.
Pro pochopení poselství Antifragility představme nejprve Talebovu „triádu“ možných reakcí na nestálost a proměnlivost – fragilní, robustní a antifragilní. Fragilita čili křehkost (český překlad se houževnatě drží anglicismů) je vlastnost věcí, které vyžadují klid, řád a neměnnost: z křišťálových sklenic pijeme jen na formálních oslavách, na nichž se sedí, nikdo nepřebere a kde děti nejsou povoleny. Našemu světu se ale takové prostředí nepodobá. Život je nestálý, pomíjivý (volatilní, řečeno talebovskou terminologií) a chaotický, vyhledáváme proto u věcí i osob robustnost či odolnost: na rodinnou túru si bereme nádoby plastové, které přežijí náraz, hod i pád.
Taleb vyzývá, abychom se nezastavili v půli cesty. Opakem křehkosti není síla či robustnost, ale antifragilita, charakteristika, která v prostředí nejistoty produkuje sílu, efektivitu či moc (v duchu Nietzschova „co mě nezabije, to mě posílí“ – známý citát však Taleb považuje za plytký; sám se totiž staví do role objevitele koncepce, kterou dosud celá historie myšlení ignorovala).
Ráj a atrofie
Začněme dvěma příklady, které mají na první pohled málo společného, přesto jsou dokladem téhož.
Dle pověstí král Mithridates VI. Pontský v obavě před úkladným zabitím celý svůj život jedl zvyšující se dávky jedů. Doufal, že si na ně jeho organismus navykne – a ani smrtelná dávka jej pak nezabije. Když po prohrané válce chtěl spáchat sebevraždu, fatální dávku přežil – na jed se stal skutečně imunním. Musel tedy požádat svého sluhu, aby jej sťal.
A teď odjinud: všimli jste si, že čím méně času na úkol máte, tím lépe jej zpracujete? Máte-li připravit párty, která se koná za tři čtvrtě roku, neprožijete žádný stres, ale také žádnou reálnou motivaci, která by vás přiměla začít reálně cokoliv zařizovat. Mnoho času naopak promarníte nerealizovatelnými úvahami či obdobími zapomnění, že vůbec něco chystáte. Až když termín tluče na vrata, zmobilizujete síly.
Oba příklady ukazují, že nepřízně (ať již malé otravy, či nedostatek času) nakonec posilují. Antifragilita je právě vlastností, která svému nositeli při poškození či stresu přinese rozkvět. Absence tísně u ní vede naopak k ochabnutí a úpadku – ač ležet na pohovce a pít pivo by mohlo být obrazem nebe, vyústí v peklo atrofie svalů, řídkých kostí a obezity. Stejně jako neurotické matky vytvořením sterilního domova u svých dětí efektně vyvolají autoimunitní onemocnění. Děti by měly přijítpřijít do styku s trochou „špíny“, jinak jejich organismus začne bojovat proti sobě a výsledkem jsou ekzémy a alergie.
Taleb si půjčuje mnoho paralel z evoluce biologické i kulturní – a dokazuje, že co se vyvinulo přirozeně, bez plánu, úspěšně čelí náhodným šokům. Přežilo-li je, vlastní mechanismy vítající nahodilost a strasti. Umělé, konstruované věci a konstantní opatření naopak chátrají a nahodilost je rozbíjí.
Síla zplozená z křehkosti
Aby nebylo mýlky, fragilní části mohou vytvořit antifragilitu – prosperita jednotlivé restaurace může být křehká, závislá na dodávce surovin, kvalifikovaném personálu, bezpečnosti okolí. Čtvrť konkurujících si podniků se však stane antifragilní – problémy s masem? Nával ve vegetariánské restauraci. Stavba blokující veškerý provoz? Kuchaři v roznáškovém provozu se nezastaví. Zásadní nepochopení, že diverzita a možná i přebytečnost jsou nutné pro rozvoj, bohužel v mnoha městech vede k mrtvým čtvrtím poté, co místní monolitický sektor či obří komplex (obvykle kanceláře či ryze rezidenční bydlení) postihne úpadek.
Taleb z toho dovozuje, že pravidelný příjem je nejistější než volatilní příjem – ač to zní paradoxně, nepravidelný příjem je bezpečnější, protože jeho příjemce poznává možná nebezpečí: budete-li třeba taxikář, prožijete zlé i dobré dny. Poznáte, že ve špatném počasí, při konferencích a svátcích panuje převis poptávky. Jindy nezavadíte o nikoho. Kolegovi někdy pustíte štafl, protože víte, že vás z bryndy jindy dostane zase on.
Coby zaměstnanec s pravidelným platem naproti tomu nemusíte a ani nemůžete vědět, které faktory ovlivňují perspektivu vaší firmy. Zasáhne-li ji pokles zájmu klientů či jiný negativní šok, přijdete najednou o zaměstnání a veškerý příjem. I minulé úslužnosti kolegům budou najednou k ničemu. (Zde ale Talebovi jeho ilustraci boří nástup moderních technologií: taxikářství nyní podléhá intenzivnímu tlaku technologického rozvoje, když jsou vozy taxi z velkých měst vytlačovány mobilní aplikací spojující cestychtivé a řidiče aut ochotné je převážet.)
Koncept lze však aplikovat kdekoliv – mějte dobré přátele, s podobnými zájmy, stýkejte se ale i s podivíny, protože nevíte dne, kdy se vám jejich názory nebo členství v nějakém klubu budou hodit. Dopřávejte si půst, připravte organismus na to, že někdy nebudete moci jíst (a navíc je pravidelný půst dlouhodobě zdravý). Investujte do bezpečných fondů, věnujte však i část úspor do bláznivých, riskantních projektů – většinu peněz ztratíte, ale možná se z některého stane investiční eldorádo (kdo by se v 70. letech nadál, že firma Jablko, prodávající mimo jiné myši, se stane nejbohatší společností vůbec?). Snažte se nemít velké dluhy, zadluženost vede ke ztrátě flexibility – málokdo s hypotékou je ochoten opustit děsivé zaměstnání, i když jej tyranizuje šéf či kolegové (analogické doporučení platí i pro státy – současná situace Řecka je výmluvná). S velikostí, koncentrací a rychlostí roste fragilita.
Jinou Talebovou metaforou fragility je „turistifikace“ cestování – s lidmi je zacházeno jako se stroji, ne jako s bytostmi. Dovolené se podobají manuálům k pračkám, krok-po-kroku scénářům, kdy a kam přijet, co vidět, co říci a komu či čemu se vyhnout. Staly se spíše nepříjemnými povinnostmi, hlavně je však jakákoliv nepředvídatelnost, třeba zpožděné letadlo, zničí. V dosavadní historii lidstva přitom byly „cesty na zkušenou“ opakem toho všeho – rozšířit si mysl, objevovat, nikoliv odškrtávat povinně zhlédnuté, naučit se jazyk mluvením či gestikulací s cizinci, nikoliv nahlížením do slovníků či průvodců (z kterých si nic nezapamatujeme). Dovolenou s autentickým cílem ani krach cestovky neovlivní.
Úvaha se dokonale hodí i na školství. Taleb glorifikuje Švýcarsko, jehož systém dává přednost spíše zaučování a upozaďuje univerzitní vzdělávání. Země „přesto“ patří k nejkultivovanějším a nejstabilnějším na světě. Ač se Taleb mýlí (podíl univerzitně vzdělaných Švýcarů nijak nevybočuje ze západního průměru), má pravdu v tom, že škola na žáky místo intelektuální stimulace působí spíše jako sedativum – třeba v Česku typické jazykové a větné rozbory či přepisování učebnic do sešitů. Měl-li tedy někdo „samé jedničky“, říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.
Pochválen budiž lékař, který neléčí
Důležitým aspektem antifragility je vítání chyb (ne těch fatálních). Kdo selhal a poučil se či napravil, je důvěryhodnější než člověk, který nikdy nechyboval. Je varovné, holedbá-li se kdokoliv, že nikdy nenaboural – spíše říká, že mnoho nenajezdil. Naopak, kdo za sebou nějaké to ťuknutí má, ví, v jakých situacích si dávat větší pozor. Zkušenost můžeme získat jen z proměnlivosti, z překvapení.
Až v mezních situacích se ukáže charakter (nejen) člověka, a pakliže je neprožil, je brzy na soudy o jeho povaze. Sám jsem zažil rozčarování u jednoho svého učitele, který na svých seminářích podněcoval fascinující filozofické diskuse a jehož přednášky byly plné etických poselství. Sotva však měl sám morálně vystoupit, zalekl se, zvolil pozici nabubřelého lháře a opilý mocí zakazoval debatu, argumentuje svými akademickými funkcemi a smyšlenými pravidly.
Taleb správně varuje, že všichni, kdo nejdou s kůží na trh a neriskují vlastní majetek či reputaci – mnozí akademici, konzultanti a poradci, komentátoři či většina úředníků a politiků –, nejsou hodni obdivu. Jejich omezená vysvětlení matou a nedomyšlená řešení selhávají, přitom pokračují neměnně dále. Měli bychom obdivovat podnikatele a obchodníky, kteří nedělají nic jiného, než že investováním vlastních peněz veřejně ukazují, kudy cesty ne/vedou, aby po jejich zádech mohli přijít další a nabízet ještě lepší zboží a služby. Žádný politik ani úředník nikdy neudělal pro kvalitu českých vlaků tolik jako první konkurent monopolu ČD Radim Jančura. (Zajímá-li vás téma kreativní destrukce, lze doporučit knihu Tima Harforda Adaptujte se. Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary.)
 |
| Knihu Adaptujte se, Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary od: Tim Harford vydalo v roce 2013 nakladatelství Dokořán. |
Měli bychom glorifikovat lékaře, kteří nedoporučují hromady drahých a bolestivých testů, jen aby se pojistili, a pak zasypou pacienta léky, o jejichž vzájemné interakci obvykle nic nevědí a které škodí více než původní neduh. Měli bychom obdivovat ty, kteří pacientovi oznámí, že za dušnost může jeho kouření, a na usnutí mu také nepředepíší léky, ale pošlou jej běhat, protože je obézní (vědí, že kdyby léky předepsali, dlouhodobě pacientovi uškodí). Odborníků bychom se rovněž neměli nikdy ptát na to, co nám radí, ale co dělají oni sami.
Odplivni si a udej se
Ač z Talebovy trilogie má být Antifragilita vrcholem, je zklamáním. Hlavní myšlenka je vysvětlena v první části a zbytek knihy nabízí volné dodatky aplikované, tu inspirativněji, tu méně, na dějiny států, finanční sektor, medicínu, stravování či dopravu. Pro černolabuťové novice se hodí i upozornění, že talebovský styl je sofistikované představení krásných idejí umazaných nánosy bahna. Hází jej na všechny strany. Ekonomové se podle něj nehodí ani k jídlu, jsou nepříčetní, za svoji existenci by se měli omlouvat a „říkají si o facku“ (netvrdím, že by si ji někteří nezasloužili). A dále: na univerzitách se pohybují jen pseudofilozofové, žijící karikatury života... Taleb někdy vyloženě lže, třeba když píše, že sociální vědci předpokládají, že lidé musejí znát vědecké zákonitosti, aby byli úspěšní. Pochopitelně nikdo nic takového netvrdí, právě naopak – většina učebnic ekonomie začíná smithovskou maximou, že bude zkoumán řád, který vznikl jako výsledek chování lidí, nikoliv jejich vědomým záměrem.
Paradoxně je v knize samé kapitola, jak je kritika mocným antifragilním prostředkem – je-li něco či někdo předmětem kritiky, nemůže to být nezajímavé, nehodné pozornosti. Zakázané knihy se nejvíce prodávají, volby vyhrávají politici, o kterých se píše (nikoliv ti, o kterých se píše jen tu a tam kladně). Taleb proto radí vybírat si povolání, u nichž kritika, pomluvy či špatná pověst nakonec mohou vést k úspěchu – advokáti, herci, spisovatelé. Dává k dobru historku, v níž jeho dědeček chce následovat svého otce v politické kariéře. Ten mu ale sdělí: „Zklamal jsi mě, synu. Nikdo o tobě neříká nic špatného. Podle všeho nestojíš lidem za to, aby ti záviděli.“
Talebovské konfliktní postoje – buď jste génius, nebo naprostý idiot, přičemž většina lidí spadá do druhé kategorie – jsou efektivní ve vyvolání kontroverzí. I když je ale nebudete brát doslova, zůstane z nich pachuť, což je škoda už proto, že Taleb knihu začíná obdivuhodnými etickými imperativy: být zcela upřímný, nebát se upozorňovat na zlo („svědek neupozorňující na podvod se sám stává podvodníkem“) a psát o tom, co sám člověk prožil či čemu bezprostředně rozumí. Z jeho kritik je však patrné, že pomlouvané někdy nezná, vulgárně generalizuje a mnohá „fakta“, o nichž píše, nejsou ničím jiným než jeho názory. Sympatizující čtenář s ním asi bude zavile souhlasit, ten informovaný spíš jen kroutit hlavou.
Krátce řečeno, knihu stojí za to číst s myšlenkou na jedno ze vzývaných Talebových pravidel: kdo musí druhé pomlouvat, jen aby připomněl své přednosti, dává na obdiv toliko vlastní nejistotu...
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).
