Minimální mzda roste. Cesta z chudoby ale vede jinudy

Bohuslav Sobotka včera vyhlásil zvyšování minimální mzdy. Od ledna bude místo dosavadních 11000 korun 12200 korun. Aktuální studie z USA ale ukazují, že prudké zvýšení minimální mzdy vede k propadu příjmů nekvalifikovaných pracovníků, případně k rychlejší automatizaci a robotizaci. Tedy k úplné ztrátě zaměstnání a příjmů z něj.

V roce 2016 bralo v Česku pod 11208 korun pět procent zaměstnanců. Zvýšení minimální mzdy na 11000 korun se tedy letos v lednu přímo dotklo jen úzké skupiny lidí. Od té doby mzdy intenzivně rostly, minimální mzda ve výši 11000 korun se nyní týká sotva tří procent zaměstnanců. Jde přitom o profese, v nichž je obvyklý přivýdělek bokem, třeba ve formě spropitného v pohostinství a jiných službách. Socialisty prosazený růst minimální mzdy k 12200 korunám tyto počty patrně nezmění. Minimální mzda je tak notoricky spíše jen symbolem zájmu politiků o řešení chudoby než reálným opatřením. Nicméně pořád jde o desítky tisíc lidí, kteří mohou velmi tvrdě pracovat, a přitom třít bídu. Je legitimní, když jim politici chtějí pomoci. Jenže zvyšování minimální mzdy je cesta, která je z chudoby nevyvede.

Proč nezvyšovat

Když zastupitelé amerického města Seattle měli rozhodovat o zvýšení minimální mzdy, slyšeli varováním ekonomů, že taková politika může nízkopříjmovým skupinám zaměstnanců ve skutečnosti ublížit. Logika za varováním je dvojí.

Pakliže zaměstnavatel platí málo, může být důvodem nízká produktivita zaměstnanců. Jeho marže mu prostě nedovoluje platit víc. Uvažme prodavače ve vesnickém obchodě, kde je zákazníků a prodaného zboží jednoduše málo. Bude-li nakázána vyšší mzda, firma bude muset nejméně produktivní zaměstnance propustit nebo rovnou zkrachuje. Místo nízké mzdy nebudou brát zaměstnanci žádnou. Na druhé straně, zaměstnavatel může zneužívat své tržní síly. Ví, že uchazeči o práci s tak nízkou odměnou nemají na výběr, a protože takových uchazečů může být víc než pracovních míst, je zaměstnavatel v pozici, v které bude nabízet velmi nízkou mzdu. V takové situaci by minimální mzda účinně zvýšila moc zaměstnanců.

Druhým negativním důsledkem minimální mzdy je nahrazení lidí stroji nebo jinou technologií. Růst mzdových nákladů obecně zvýhodňuje investice do technologií a kapitálu. Místo zdražujících lidí si zaměstnavatelé pořídí stále zlevňující stroje. Pokladní nahradí samoobslužné pulty, dělníky robotizovaná výrobní linka, zemědělce sofistikovanější kombajny. Vysoká minimální mzda opět vyústí v mizení pracovních míst. Na druhé straně, prací, které je možné levně robotizovat, může být hrstka.

Vyšší hodinová mzda. Jenže za míň hodin

Ekonomové obecně věří, že negativní důsledky zvyšování minimální mzdy (nebo nakonec i její existence vůbec) převažují. Leč, jak naznačeno, výsledek – to jestli vyšší minimální mzda bude znamenat vyšší blahobyt málo vydělávajících, nebo vytrácení pracovních míst – nemusí být jednoznačný. Seattleští proto objednali studii (pdf), která měla exaktně určit, jaký je konkrétní dopad legislativy zvyšující minimální mzdu. V Seattlu ji v roce 2015 zvýšili z 9,5 dolaru za hodinu na 11 dolarů, v roce 2016 potom na 13 dolarů za hodinu.

Varování se naplnila, výsledkem byla menší katastrofa. Nejenže byli nízkokvalifikovaní pracovníci propuštěni, respektive nenajati, podniky si zejména nemohly dovolit platit zaměstnancům tolik hodin a nechávali je pracovat méně. I přes zvýšení hodinových sazeb si ve výsledku vydělali méně, zhruba o šest procent – což znamená, že v Seattlu přišli nízkokvalifikovaní zaměstnanci o 125 dolarů měsíčně, celkem o 120 milionů dolarů.

Jako každou studii lze i tuto kritizovat. Předně, nárůst minimální mzdy byl poměrně vysoký, u menšího zvýšení by výsledky nebyly asi tak dramaticky špatné. A zejména, jelikož dopad minimální mzdy na pracovní sílu v Seattlu mohl být ovlivněn dalšími ekonomickými jevy, autoři se je snažili odfiltrovat zohledněním, jak se daří ostatním zaměstnancům ve státě Washington – na které se minimální mzda nevztahovala. Ti však pochopitelně nemusí být srovnatelní. Studie ale přes své limity přesvědčivě ukazuje, že neadekvátní zvýšení minimální mzdy vede k omezení příjmu nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Bohužel, předvídatelná byla i reakce politiků v Seattlu. Negativní výsledky je vyděsily, a tak – objednali další studii.

Pokusy na lidech

Ekonomové Grace Lordanová a David Neumark (pdf) se pak podívali, jak je to se substitucí lidí stroji. Jejich premisa je přímočará, méně kvalifikované pozice lze jednodušeji automatizovat. Když pro ně začnou být lidé kvůli minimální mzdě příliš drazí, nahradí je stroje a kvalifikovanější pracovníci (technici robotů či softwaroví inženýři). Výsledkem bude růst příjmové nerovnosti a nezaměstnanost méně kvalifikovaného obyvatelstva. Přesně to v amerických datech také našli. Čím snadněji bylo možné pracovníka po nárůstu minimální mzdy nahradit strojem, tím větší je pravděpodobnost, že bude propuštěn. Obzvláště negativní dopad lze vysledovat u starších zaměstnanců, kteří patrně už nemají síly na rekvalifikaci, a u minorit a velmi mladých zaměstnanců, kteří jsou nevzdělaní a bez praxe a mají obecně obtíže najít si zaměstnání.

Graf ukazuje citlivost poklesu odpracovaných hodin (osa y v %) po zvýšení minimální mzdy na 13 dolarů/hodinu u pracovníků beroucích různou úroveň mzdy (osa x v pozicích platících méně než dolarů/hodinu). Jak patrno, došlo k značné ztrátě odpracovaných hodin (a nemohlo tedy dojít k tomu, že by se pracovníci nějak dostali do lépe placených pozic).

Samozřejmě, bez kvalitních analýz, jaká úroveň minimální mzdy v Česku začne škodit, lze jen těžko dávat rady. Stejné varování by ale mělo platit pro vládu, pakliže chce minimální mzdu zvyšovat: když neví, jestli její zvyšování škodí, nebo pomáhá, neměla by ho asi prostě jen tak zkoušet a doufat, že to vyjde. Doufání není úspěšným způsobem vládnutí. Fantazie volebního leadera socialistů Lubomíra Zaorálka o 16 tisícové minimální mzdě už hazarduje s výše popsanými riziky.

V reáliích Česka lze však úspěšně předpovídat, že zvýšení minimální mzdy vyústí v nárůst odvedených daní a pojištění, až peníze, které zatím zaměstnavatel dával zaměstnancům bokem, projdou výplatní páskou. Nedá se ale říct, že to pomůže lidem na hraně chudoby.


Psáno pro Finmag.

Mami, tati, občas mi nakrmte tělo, jdu pařit

V literatuře i filmu existuje několik vizí budoucího světa, ve kterém se ženy obejdou – ať už musí, nebo chtějí – bez mužů. Ta budoucnost možná nastává. Mladí muži se stále častěji stěhují ze skutečného světa do virtuálního světa videoher. Tedy psychicky, fyzicky trčí v mamahotelu.

V letech 2000 až 2015 poklesl počet hodin, které ročně odpracuje průměrný mladý americký muž o 203. Čím to? Byla krize, takže zaměstnanost obecně poklesla? Víc mladých lidí mohlo jít studovat, případně studují déle? Mohlo dojít k takovému nárůstu příjmů, že mladá generace nepotřebuje a nechce tolik pracovat? Na tom všem něco je, ale uspokojivě nic z toho fenomén nevysvětluje.

Míň dnes pracují i ženy nebo starší muži, k tak intenzivnímu propadu jako u mladých mužů u nich ale nedošlo, takže vnější ekonomické podmínky vinit nelze. A jestli někdo studuje víc, tak jsou to ženy, nikoliv mladí muži.

Takové to domácí paření

Tým ekonomů a sociologů ve složení Mark Aguiar, Mark Bils, Kerwin Kofi a Charles Hurst jedno vysvětlení nabízí. Mladí muži podle nich už prostě tolik pracovat nechtějí a příčinou této nechutí jsou – úžasné počítačové hry. Pohled na demografická šetření o tom, jak Američané využívají volný čas, skutečně napovídá, že pokles odpracovaných hodin zrcadlí nárůst času věnovaného odpočinku a zábavě. A muži do 30 let dnes v průměru stráví hraním na počítačích a konzolích ročně o sto hodin víc než před deseti lety.

Zjevným úskalím této úvahy je možnost, že je to obráceně: co když mladý muž nemůže najít práci, a tak zabíjí čas pařením? Ostatně nezaměstnaní muži stráví hraním videoher až 520 hodin ročně.

Výzkumníci nicméně vytvořili model, který ukazuje, že neochota pracovat může být přímým důsledkem vyšší kvality her. Využili toho, že zlepšování herních technologií je univerzální jev, dopadající na všechny hráče stejně – přitom platí, že nárůst volného času je u mladých mužů disproporčně alokován na počítačové hry, dokonce tak, že jednoprocentní nárůst volného času vyústí ve dvouprocentní nárůst času věnovaného hrám, na úkor jiných volnočasových aktivit či domácích prací (ani nové návykové seriály nebo Netflix nemají moc ukrojit z volného času tolik). U žen ani u starších mužů nic podobného neplatí. Zároveň v různých amerických státech existují odlišně lukrativní pracovní příležitosti, lze proto odvodit, za jakou mzdu jsou lidé ochotni pracovat a kde spíš upřednostní hraní počítačových her.

Graf ukazuje kolik z celkového volného času ("Total Adjusted Leisure Time Bins") v hodinách mladí muži věnovali počítačovým hrám ("Computer Time") letech 2004-2007 (světlé sloupce) a pak v letech 2012-2015 (tmavé sloupce). Nárůst podílu počítačových her je markantní.

Hry lepší než život

Snížení odpracovaných hodin kvůli lepším hrám nepřímo potvrzují i další statistiky. Roste třeba počet mladých mužů do 30 let, kteří se nechají podporovat rodiči a bydlí s nimi (v současnosti v USA dvě třetiny mladých mužů), takže nejsou existenčně nuceni pracovat a svůj talent věnují hrám. A pak vůbec nejpřesvědčivější statistika, o životní spokojenosti. Na první zamyšlení je to tristní: Mladí muži nepracují, nemají příjmy, musí je podporovat rodiče. Svůj čas věnují hraní videoher. Nicméně ze statistik vyplývá, že jejich pocity životní spokojenosti rok po roce rostou. Naopak podíl starších, pracujících mužů s vlastním bydlením, kteří se považují za šťastné, stabilně klesá. Data tedy napovídají, že hraní her je natolik odměňující a uspokojující aktivitou, že přebije konvenční ukazatele úspěchu, jako je vysoký příjem, kariéra nebo vlastní bydlení.

V čem to je, že dnešní hry jsou tolik přitažlivé (nebo návykové), že mnozí Američané upřednostní virtuální realitu nad skutečností, z výzkumu vyčíst nelze. Může to být jejich propracovanější příběh a multiplayerová povaha. Hry mají „vyšší účel“, který se v mnoha reálných situacích těžko hledá, spoluhráči na sobě závisí a opustit tým a úkol berou jako zradu a ztrátu reputace. Hry můžou být díky propracované grafice a psychologii svých designů natolik vzrušující, že je složité je odložit (jak ukazují smrti hráčů po desítkách odehraných hodin). Toto vysvětlení alespoň přijala Čína, která ustanovuje regulaci herního průmyslu. Herní gigant Tencent kupříkladu na základě vládního tlaku u svého nejoblíbenějšího produktu Honour of Kings (denně hru hraje 50 milionů lidí) zakázal mládeži hrát víc než dvě hodiny denně a mezi půlnocí a osmou ranní je hra pro ně omezena zcela.

Další bitva mezi zastánci osobní odpovědnosti a proponenty vládního paternalismu bude zjevně o přístup do virtuální reality. 


Psáno pro Finmag (redigováno).

Smrtelné politické krytí firem

Napojení podnikatelů na politiku je všudypřítomné a rozdělují-li dnes státy zhruba polovinu všeho, co ekonomika vytvoří, i nevyhnutelné. Některé firmy však dokáží získat z politických konexí více než jiné. Důsledky podobného „politického krytí “ jsou sice předmětem denního zpravodajství o uplácení, klientelismu či lobbování, nicméně systematické důkazy o dlouhodobém společenském dopadu podobných vazeb neexistují.

Raymond Fisman a Yongxiang Wang (pdf) ve své studii využili rozsáhlé databáze kariérního postupu ředitelů čínských firem, v níž je i uvedeno, kde v minulosti působili. Byli tak schopni určit, zda šlo o dřívější politiky. Měla-li je firma ve vedení, označili ji za „politicky krytou“ a dále sledovali, čím je specifická.

Odhalili, že politicky kryté firmy mají až několikanásobně vyšší počet smrtelných pracovních úrazů než srovnatelné firmy bez politického krytí. Ačkoliv v Číně platí venkoncem moderní legislativa a regulace bezpečnosti práce, univerzálně není dodržována a jen sporadicky vynucována (ač každoročně zemře v důsledku nehod přes 80 tisíc zaměstnanců, zhruba jen u 5 % podniků je provedena kontrola).

Počet smrtelných nehod na tisíc zaměstnanců v politicky krytých firmách (tmavé sloupce) a nekrytých (bílé) v sektorech: těžba uhlí („Coal Mining“), chemickém („Chemicals“), ocelářství („Smelting Ferrous Metals“ a „Smelting Nonferrous Metals“), stavebnictví („Construction“) a v ostatních („Other“).

Studie potvrdila, že bez ohledu na průmyslový sektor nejsou politicky kryté firmy kontrolovány vlastně vůbec. Obecně dostávají i mnohem nižší pokuty za porušování dalších předpisů, jako třeba za znečišťování životního prostředí. Všechna tato zjištění napovídají, že bývalí politici uplatňují svůj mocenský vliv a dokáží svým firmám umožnit vyhýbat se právu. Nemuseje investovat do ochrany pracovníků, jejich školení či bezpečnější techniky dosahují politicky kryté firmy nadprůměrné ziskovosti vůči svým konkurentům. Podnikatelské eldorádo končí (resp. je omezeno), až když dojde k smrtelným nehodám – nato poklesnou akcie firmy, její ziskovost i najímání bývalých politiků.

Analýza rovněž ukazuje, že v provinciích, v kterých pro úřady bezpečnosti práce platí právní norma „bez bezpečí nebude povyšování“ motivující úředníky, aby kontrolovali firmy efektivně, je v politicky krytých firmách nehod méně. I v prostřední univerzálního klientelismu vhodné nastavení motivací byrokracie může přinést znatelná zlepšení.


Psáno pro Vesmír.

Alkohol a nehody mladých

Kolem 2,5 miliónu smrtí je celosvětově přisuzováno alkoholu. Zejména u mládeže a mladých dospělých je jeho konzumace spjata s řadou fatálních jevů. Od kriminality, dopravních nehod a zranění přes sexuálně přenosné nemoci, nechtěná těhotenství po zhoršení prospěchu na školách a dlouhodobého omezení vyhlídek na pracovním trhu.

V posledních letech v Evropě narůstá míra hospitalizace lidí mezi 10 až 24 lety věku kvůli intoxikaci alkoholem (důsledek to módy tzv. "rychlého opití" (binge drinking)) a vlády se snaží problém tu lépe, tu hůře řešit (neefektivní je třeba univerzální zákaz prodeje alkoholu po určité hodině; zákazníci restaurací se totiž snaží "dostat do nálady", aby uzavírku stihli a po dané hodině tedy vypadne do ulic najednou horda opilců).

V roce 2010 se německé Bádensko-Württembersko pokusilo omezit rizikovou spotřebu zákazem prodeje alkoholu mezi 22:00 a 5:00 hodinou jen v mimo-restauračních zařízeních (pokuta zve až na 5 tisíc Euro). Cílem bylo omezit spontánní nákupy alkoholu v pozdních hodinách, které většinou provádějí již podnapilí.

Mladí lidé jsou obvykle hotovostně omezeni, takže nakupovat alkohol v (dražších) barech nemohou až v takovém množství. Dle práce Jana Marcuse a Thomase Siedlera (pdf) byl dopad regulace pozitivní, došlo k poklesu hospitalizace dětí i mladých dospělých o zhruba 8 až 9 %, zejména u dívek (nicméně absolutně je efekt významnější u mužů, kteří se do nemocnice kvůli alkoholu dostávají podstatně častěji).

Dopad zákazu prodeje alkoholu na hospitalizaci kvůli alkoholu dle jednotlivých věkových skupin; pro šestnácti- až čtyřiadvacetileté je efekt signifikantní. Nejsilnější vliv je u skupiny 17-19 let, tedy u lidí, kteří už mohou legálně pít alkohol a chodit do barů.

Psáno pro Vesmír.