Kdo má řídit?

Kdybychom měli vybrat dobrého manažera, koho zvolíme? Člověka, který se sám hlásí o vedení? Nejlepšího odborníka v týmu? Charismatického extroverta? Nejlepší dosavadní evidence ukazuje, že ani jednoho z nich. 

Otázka „kdo je dobrým manažerem?“ se může zdát triviální, protože odpověď se nabízí: ten či ta, kdo mají spokojené podřízené a dosahují cílů organizace. Problém je, že určit, kdo za takové výsledky může, není snadné. Jsou-li v týmu motivovaní, samostatní a schopní lidé, manažer nemusí dělat nic, přesto bude za hvězdu. V nefunkční organizaci plné vyhořelých lidí i nejschopnější manažer zajistí sotva udržení statu quo. Zkrátka, odvodit, kdo může za výsledky, je často nemožné, protože jde o kombinace kvalit zaměstnanců, manažerů, organizace i vnějších podmínek. Jak tedy poznat skutečně schopného manažera? 

Tým ekonomů proto provedl experiment, v němž byli účastníci náhodně rozděleni do tříčlenných týmů s jedním manažerem. Náhodně byly tak vytvořeny schopné i neschopné týmy. Tým měl plnit úlohy ve třech druzích práce – řešení problémů číselně, prostorově a analyticky, ale jeho celkový výsledek se počítal podle výkonu v druhu práce, kde dopadli nejhůře. Nestačilo tedy mít jednoho génia, který všechno vyřeší. Bylo nutné hlídat, kdo nestíhá, kde se tým zasekává, přidělovat lidi podle schopností a průběžně je motivovat.  

Manažer viděl celkové skóre týmu, ale který druh práce dopadá nejhůře, už musel aktivně zjišťovat. Pracovníci naopak viděli jen skóre ve svém druhu práce. Takové podmínky odráží povahu většiny firem, v nichž zaměstnanci neovlivní, jak pracují ostatní, a manažer musí sledovat, zda a kde jsou v celém procesu úzká místa. Musí pracovníkům přiřazovat úkoly, které jim nejlépe jdou, a motivovat je, aby je dokončili kvalitně. Manažeři v experimentu zároveň týmy střídali, a dalo se tak měřit, jaký dopad mají u různě schopných týmů. A jak zněl výsledek? Špatný manažer dokáže změnit schopný tým v podprůměrný, zatímco dobrý manažer z průměrného týmu vytáhne překvapivě mnoho. 

Nejzajímavější na studii bylo, že polovina manažerů byla vybrána náhodně, polovina podle toho, jak moc chtěli řídit. Ti, kteří se o roli nejvíc drali, si vedli hůře než manažeři vybraní losem. Touha být šéfem je spíše signálem, že jednotlivec chce mít moc, nikoliv ukazatelem, že ji využije pro efektivitu či blaho týmu. Navíc, lidé toužící po řízení přeceňovali své sociální dovednosti. Dokonce platilo, že čím lépe hodnotili své mezilidské dovednosti, tím horší byl jejich výkon. Nejsilnějším znakem dobrého manažera bylo umění rozdělovat pozornost mezi důležité a zbytečné a pochopení, že každé rozhodnutí, co lidé mají dělat, znamená, že něco jiného nedělají. 

Graf porovnává různé způsoby, jak vybrat manažera, a ukazuje, jak kvalitní manažeři z nich v průměru vycházejí. Vodorovná osa ukazuje „manažerský efekt“, tedy o kolik daný manažer zlepšuje výkon týmu poté, co výzkumníci odečetli samotnou šikovnost členů týmu. Čím více je čára vpravo, tím lepší manažeři vycházejí. Zelené rozdělení ukazuje, co bychom čekali, kdyby se manažeři vybírali náhodně. Někdy by náhoda vybrala lepší skupinu, někdy horší, ale většina výsledků by byla kolem středu. Svislé čáry pak ukazují jiné metody výběru. Nejhůře dopadá sebe-nominace: tedy situace, kdy se manažerem stane ten, kdo o roli nejvíce stojí. O něco lépe vychází běžný princip „nejlepší pracovník bude povýšen na manažera“, známý jako Peterův princip, ale ani ten není nejlepší. Výběr podle emoční vnímavosti také nevypadá jako zásadní zlepšení. Nejlépe vychází výběr podle schopnosti ekonomického rozhodování, tedy schopnosti dobře rozdělovat pozornost, chápat priority a rozhodovat se při omezených zdrojích. Podobně dobře vychází i výběr podle fluidní inteligence, tedy schopnosti řešit nové problémy.

U pohovorů na manažerské pozice by firmy měly klást méně otázek typu „kde se vidíte za pět let?“ a více otázek, z nichž se ukáže, zda kandidát dokáže vidět, co se děje teď.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Znalosti se neohřejí

Učitelé se už dlouho obávají, že „znalosti v reálném životě“ a „znalosti ve třídě“ jsou dvě rozdílné věci. Rozsáhlá nová studie z Indie ukazuje, že tento rozdíl je ještě větší, než si mysleli. 

Děti z Kalkaty a Dillí, které tráví odpoledne prodejem zeleniny, vyřešily téměř všechny matematické výpočty, které jim zákazníci zadali, ale selhaly ve stejné aritmetice, když byla zapsána v abstraktním školním formátu. Když si zákazník poručil 1,4 kg cibule po 14 rupiích za kilo a 0,8 kg brambor po 20 rupiích za kilo a zaplatil dvousetrupiovou bankovkou, děti vmžiku vrátily správně. Nicméně velmi málo z nich zvládlo dvouciferné odčítání (43 – 27 = ?) či jednoduché dělení. Naopak děti, které chodily pouze do školy, zvládly úkoly z učebnic na výbornou, ale pouze zlomek z nich dokázalo správně spočítat cenu běžného nákupu na trhu. Navíc si musely úlohu krok po kroku napsat na papír a vyřešení úkolu jim trvalo neúnosně dlouho. 

Pointa je zřejmá: lidské dovednosti zakořeňují ve specifických úlohách a málokdy jsou schopny plného přenesení do jiného kontextu, i když jde o tatáž mentální pravidla. Zároveň platí, že tréninkem dovednosti ve své specifické doméně rychle rozkvétají: v tržnici se děti naučily počítat rychle, přesně a zpaměti. Ve třídě děti zvládly algebraické operace, které jim pak pomohly ve složitější matematice. Chyběl však přenos mezi oblastmi – dovednost, jak se naučené mentální operace dají využívat mezi různými kontexty. Schopnost, která se sama musí také cvičit. 

Podíl dětí, které správně určily celkovou hodnotu nákupu zboží prodávaného v neobvyklých gramážích během tří transakcí. Jak patrno, pracující děti ("working children") byly neomylné; naopak jen něco nad polovic dětí chodící jen do školy ("non-working children") podobné transakce zvládly.

Teď si k tomu přidejte strmý nárůst užívání umělé inteligence žáky a studenty. Nedávná studie využívající EEG (záznam mozkových vln) změřila, že studenti píšící domácí úkoly s pomocí AI vykazovali mnohem nižší mozkovou aktivitu přisouzenou jazykovému přemýšlení. Tito studenti si i mnohem hůře vybavovali „vlastní“ text a nevěděli, jak k němu dospěli – respektive necítili jej jako vlastní výtvor. Jinými slovy, jak stroj úkol vyřešil, se do hlavy nijak neotisklo a mozek v následujících úkolech neměl na čem stavět. Není to nic nového: čím víc využíváte navigace s GPS, tím hůř jste schopni se sami orientovat v prostoru. Čím více využíváte Google či Wikipedii, tím méně věcí si pamatujete, protože víte, že je lze snadno najít. Jde o efektivní mód přemýšlení – proč se učit něco, co je v moderním světě zbytečné. Nicméně univerzální nahrazování základních dovedností, jak přemýšlet, může být už zrádné. 

AI nástroje jsou úžasné na generování nápadů, automatizaci postupů, precizaci textu či diskusi různých perspektiv, jak úkol řešit. Pakliže je ale studenti využívají bezduše jako nástroj na odpovědi, riskují, že jim v hlavě nezůstane nic pevného, na čem by mohli stavět dál: nezapamatují si fakta či postupy a nevytvoří si zvyky, jak – a zda vůbec – o věci přemýšlet. 

Toto jsou výzvy českého školství v následujících letech. Ne to, zda finance na školníky budou proudit přes ministerstvo školství, nebo přes obce, kam je pošle jiné ministerstvo.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Zelení a těžkopádní

"Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí… Z našich škol však vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení," řekl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Masarykova kritika školství rezonuje i dnes, kdy většina vysokoškolských studentů lituje volby oboru a ochota pokračovat ve studiích klesá. Mnohem preferovanější je co nejdřív vplynout do praxe, do skutečného světa, kde budou řešit skutečné problémy, ne teoretické, učebnicové příklady. To však může být chybná cesta.

Praxe je úžasná zkušenost, ale limitovaná. Zaměstnanci odpovídají za řešení problémů, které jsou jim zadány, ty je ale ne nutně profesně povznesou či naučí, jak lépe přemýšlet. Mohou se z nich stát experti na úzce vymezený úkol, získají schopnost, která je však omezeně přenositelná. 

Tím, jak školy učí obecnější pravidla, mohou mít v rozvoji ducha vrch. Zvažme studii, která to zkoumala ad absurdum u členů italsko-americké mafie v USA.

Výzkumníci odhalili, že ačkoli měli mafiáni méně formálního vzdělání než jejich legálně pracující sousedé, ti, kteří dosáhli vyššího vzdělání, dokázali z toho, co se ve škole naučili, těžit. Větší úspěch měli především ti, kdo se věnovali složitější kriminalitě jako vydírání, pašování nebo lichvářství. V těchto aktivitách se jim vyplácely dovednosti jako práce s pravděpodobnostmi nebo složité úročení, což jsou schopnosti, jež jsou rozvíjeny právě ve školním prostředí.

Dobře, mafie je hodně specifický příklad. V jiném výzkumu bylo zapojeno přes 750 regulérních podnikatelů (o. k., studie proběhla v Itálii, tak "regulérností" si nemůžeme být tak úplně jisti). Výzkumníci je rozdělili na ty, kteří prošli teoretickým školením na vědecký přístup k problémům, a na kontrolní skupinu, která byla školena obvyklými praktickými kurzy. Výsledky ukázaly, že podnikatelé, kteří si zažili vědecký přístup, byli mnohem úspěšnější. Jejich firmy efektivněji ukončovaly neúspěšné projekty i lépe přizpůsobovaly svou strategii měnícím se podmínkám.

Graf (ze studie) ukazuje vývoj tržeb podnikatelů (v EUR), kteří prošli teorticko-vědeckým školením (modrá, "Treatment") a podnikatelů, kteří absolvovali běžné podnikatelské kurzy (červená, "Control") během 40 týdnů od úvodních kurzů ("Weeks").

Vědecký přístup učí podnikatele kritickému myšlení a tomu, jak zkoumat a testovat své nápady: Explicitně zvaž různé teorie, jak svět asi funguje, formuluj domněnku a otestuj ji daty. Vyber teorii, která nejlépe odpovídá datům, a použij ji k pochopení světa. Tento přístup pomáhá podnikatelům efektivněji hledat řešení a lépe vyhodnocovat rizika a snižuje jejich tendenci k přehnané sebejistotě, že to, co někdy v praxi dělali, je skutečně to nejlepší, co může být. Nakonec, kdo ze čtenářů si skutečně otestoval, že to, co v práci dělá, je ten nejlepší způsob z mnoha možných?

Jistě, bez dovednosti řešit skutečné problémy to jsou jen mrtvé znalosti. Ať už se ale ocitneme ve světě byznysu, vědy, nebo – doufejme, že ne – mafie, jsou to právě školské, teoretické poznatky, které úspěšné odliší od těch "zelených a těžkopádných".

(Autor je i učitel a přiznává konflikt zájmů.) 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Přesvědčit lze každého

Jak mluvit s někým, kdo bagatelizuje ruskou invazi na Ukrajinu, nevěří na závažnost covidu-19 či třeba obhajuje poslední prezidentovu milost? Psychohygienickou radou je se takovým lidem vyhýbat. Drží-li někdo takové názory, musí zavile ignorovat dostupné informace či je jeho hodnotový žebříček natolik zvrácený, že jakákoli debata by k ničemu nevedla. Nedávný experiment ale ukázal, že je možné přesvědčit každého. 

Politologové David Broockman z Kalifornské univerzity a Joshua Kalla z Yalovy univerzity ve svém výzkumu zaplatili divákům Fox News, aby koukali měsíc na konkurenční CNN. Obě televizní stanice se přitom v daném období, v září 2020, od sebe nemohly lišit více. 

Fox News je extrémně pro-republikánská stanice, kterou sledují výlučně republikáni. Zprávy mají typickou strukturu, v níž jsou za všechny neduhy odpovědní členové Demokratické strany, liberálové, zatímco Republikánská strana je majákem rozumu a pravých, tedy konzervativních hodnot. Pochopitelně televize stála za Donaldem Trumpem, po Trumpově prohře lhala o rozsáhlých volebních podvodech, které jej údajně musely o výhru připravit. Sebemenší protest proti Trumpově vládě, zejména protesty proti zabíjení Afroameričanů policisty, byl prezentován jako útok na americké hodnoty. Covid-19 byl prezentován jako rýmička, počet mrtvých nebyl zprvu vůbec referován. Fox News prezentovala nejhrubší nesmysly o škodlivosti očkování.

Naopak CNN se prezentovala jako nestranná televize, nicméně během Trumpovy vlády k němu a jeho vládě byla velmi kritická (což se projevilo i tím, že Trump o CNN šířil pomluvy a slovně napadal její moderátory a novináře). CNN pokrývala covid-19 extenzivně, jak v jeho bezprostřední smrtelnosti, tak dlouhodobých dopadech a výhodách očkování.

Grafy ukazují markantní odlišnost nejfrekventovanějších témat mezi oběma televizemi. Nahoře modrá CNN vede s tématy, jak Trump neochránil USA před covidem-19, závažnost nemoci či bezpečnost korespondenčních voleb. Jak patrno, Fox News se o tématech skoro nezmiňuje. Na druhé straně Fox News zejména referuje o extrémistických rasových teoriích Bidena a demokratů, negativních důsledcích daných teorií a informacích bagatelizujících covid-19 a jeho důsledky.

V rámci experimentu politologové nabrali skoro 800 dobrovolníků z řad diváků Fox News, jimž výzkumníci nabídli, že získají 15 dolarů za každou hodinu sledování CNN, a to až sedm hodin denně. Jelikož dobrovolníci mohli pochopitelně podvádět, výzkumný tým jim předkládal testy ověřující, zda ví, co zrovna na CNN běželo (kupř. jaký host se zrovna objevil v nějakém pořadu). Většina dobrovolníků testy prošla zodpovězením 14 z 15 otázek dobře – CNN tedy opravdu celý měsíc pečlivě sledovali.

Nejpozitivnějším výsledkem výzkumu je důkaz, že i silně držené názory lze za měsíc posunout; ne moc, ale jde to. Republikáni, kteří byli placeni za sledování CNN, změnili svá přesvědčení, že za vlády demokratů budou mnohem více stříleni policisté protestujícími, o 12 procent. Skoro o sedm procentních bodů se zvedla jejich podpora volby korespondenční metodou (do té doby tabu, jelikož republikáni mylně věří, že jsou korespondenční volby vždy zmanipulované). O pět p. b. narostl souhlas s tím, že existují dlouhodobé zdravotní komplikace s covidem-19. Některé názory se však nepohnuly, kupř. že policie zachází s bílými i černými Američany stejně. 

Především však klesla jejich bezmezná důvěra ve Fox News jako média předkládajícího hlavní zprávy pravdivě. Nahlédli, že o důležitých událostech Fox News nemluví, místo toho nastavuje agendu prezentovaných zpráv tak, aby uškodila demokratům. Své straně tak přestali tolik věřit. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Jak drahá je nečestnost

Vyplňujete formulář, daňové přiznání či oznámení pro pojišťovnu. Nečekaně je mezi prvními políčky uvedeno: Prohlašuji, že vše, co níže vyplním, je pravda. Poté podpis a až pak všechny další položky. Formulář by působil nezvykle – podpisem se standardně stvrzuje pravdivost na konec –, leč asi byste se nad zvláštností hlouběji nezamýšleli.

Za designem formuláře s-podpisem-na-začátku stojí psychologická teorie tvrdící, že jsou-li lidé upozorněni na svou identitu, chovají se morálněji. Zdá se to psycho-logické: když ve formuláři zalžete, podpis na konci vás nepřesvědčí, abyste cokoli opravili. Naopak slib stvrzený podpisem na počátku může zdůraznit maximu být čestnými. 

V roce 2012 vyšla vlivná studie, která teorii potvrdila. Tým složený z předních amerických psychologů a ekonomů, mezi nimiž byl i populární Dan Ariely, ukázal v laboratorních úkolech a terénní studii, že zdůraznění identity podpisem vede k čestnosti. Nejpůsobivější byl pokus pořádaný ve spolupráci s pojišťovnou. Její klienti dostali formuláře k vyplnění ujetých kilometrů, dle nichž se počítá pojistka – čím více najeto, tím vyšší pojistné –, přičemž některé formuláře byli standardní, jiné náhodně vybrané s-podpisem-na-počátku. Byl zjištěn obrovský efekt: klienti vyplňující formuláře s-podpisem-na-začátku přiznali o desetinu více najetých kilometrů než skupina s běžným formulářem. 

Úskalím bylo, že jiné studie tento efekt nenašly. Původní tým autorů proto provedl replikaci vlastního laboratorního výzkumu, přibral další kolegy, na jiných účastnících zopakoval stejné úkoly – a nenašel nic. V roce 2020 publikovali novou studii uzavírající, že efekt nemusí být reálný a zveřejnili i všechna svá data – původní i nová.

Leif Nelson, Joseph Simmons a Uri Simonsohn, američtí psychologové, data stáhli a bylo zjevné, že ta z pokusu s pojišťovnou nemohou být reálná. Například každý počet kilometrů, ať už deset km, tři tisíce km nebo 70 tisíc km, ujelo stejný počet klientů – to je krajně nepravděpodobné. Většina lidí jezdí "průměrně", málokterý motorista nejezdí skoro vůbec či naopak pořád. Data byla také duplikována, přičemž zdvojená byla jiným písmem. Bylo evidenní, že data někdo vyrobil, navíc tak, aby podporovala testovanou teorii.  

Dole je graf, jak by histogram ujetých kilometrů (zde mil) měl vypadat (a skutečně vypadá dle dat z Velké Británie). Málo lidí jezdí málo, extrémně málo lidí jezdí moc. Většina najede "průměrně" 5 až 10 tisíc mil (nejvyšší sloupce; tmavě modré pro auta stará 4 roky, světle modrá pro auta stará 10 let a nejsvětlejší pro dvacetiletá). Nahoře data vykázaná ve studii: bez ohledu na počet mil, najede je vždy prý stejný počet lidí, nikdo prý zároveň nenajel více než 50 tisíc mil.

 

Po omluvách a žádostech o stažení studie prst všech spoluautorů ukázal na Dana Arielyho, který jediný s pojišťovnou komunikoval. Ten se však odpovědnosti zřekl a tvrdí, že data tak obdržel a jen je nezkontroloval. Je lajdákem, ne podvodníkem. Nesrovnalostí se ale objevilo více. Předně o studii mluvil od roku 2008 – patrně dříve, než byla vůbec "provedena". Jiný Arielyho výzkum musel být odvolán, protože byl špatně statisticky vyhodnocen a Ariely se vymlouval, že původní data ztratil. Další výsledky si patrně vymyslel zcela. Na svoje očištění chtěl podstoupit detektor lži, o kterém ví (či by vědět měl), že je při identifikaci lhaní extrémně nepřesný.

Na jedné straně je tento podvod ironický, protože jedna z Arielyho knih má podtitul Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, který bezesporu dokázal. Na druhé straně Arielyho pád ukazuje i posun ve vědeckém zkoumání jakým je zveřejňování všech dat, aby kdokoliv mohl zjištění ověřit. Jsou více vyžadovány a oceňovány replikace, tedy potvrzování, zda dříve nalezené výsledky jsou skutečné, nejen náhodným šumem, který působí zajímavě. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Křiváci a poctivci

Do hotelové haly v jednom velkém světovém městě vchází pohledná dívka. Rozhlédne se, a když spatří recepci, bez váhání k ní zamíří. „Dobrý den, na ulici za rohem jsem našla tohle.“ Při těch slovech na přepážku pokládá pánskou peněženku a posouvá ji směrem k recepčnímu. „Někdo to musel ztratit,“ pokračuje naléhavě. „Můžete se o to prosím postarat? Já bohužel spěchám.“ Dívka mizí a recepční je sám s peněženkou, ke které nemusel vydat žádný doklad o převzetí. Co udělá?

Anonymita velkých měst byla vždy vnímána jako protiklad rustikální idyly vesnic a maloměst, kde žijí sousedé, kteří se znají, pomáhají si a s nadšením budují komunitu. Města z tohoto srovnání vycházela jako prostor bezcitné a lhostejné masy.

Učebnicovým – byť, jak se ukáže za chvíli, zavádějícím – příkladem městské otrlosti je okradení, znásilnění a vražda Kitty Genovesové 13. března 1964 v New Yorku. Název slavného článku v deníku New York Times o útoku na mladou barmanku netřeba ani příliš rozvádět: „37 lidí, kteří viděli vraždu, nezavolalo policii; apatie při ubodání ženy z obvodu Queens inspektora šokovala“. Mladou ženu napadl recidivista Winston Moseley loveckým nožem ve dvou po sobě následujících útocích. Přes půl hodiny utíkala, skrývala se a bojovala o život. Ač volala o pomoc v silně obydlené čtvrti, nikdo jí nepomohl ani nezavolal policii.

Případ je uváděn v každé učebnici sociální psychologie jako důsledek anonymity a odcizení. Dle této perspektivy v městech častěji potkáváme neznámé osoby, s nimiž nás nepojí silnější emoční vazby. Empatii proto často přebije apatie. Svědek jakéhokoliv přečinu totiž doufá, že z masy lidí zasáhne někdo jiný. Ať již věří, že druzí budou v řešení situace schopnější nebo že alibisticky přenese odpovědnost na ně, motivace pomoci bližnímu je tatam. Podobná apatie byla v reakci na případ Genovesové pojmenována jako efekt přihlížejícího – lidé nejsou ochotni nabídnout či uskutečnit pomoc neznámému člověku, jsou-li v okolí další osoby. Křiváci s tím rovněž počítají, vědí, že pravděpodobnost zásahu, jejich rozpoznání či dopadení je v silně obydlených oblastech mnohem nižší, a jsou proto nakloněnější ke zločinům.

Realita města přesto tak děsivá není. Metropole mají sice vyšší kriminalitu než města a ta jsou horší než venkovské oblasti, hlavní důvod však nespočívá v tom, že by obecně lidé ve městech byli zkaženější a k sobě řádově apatičtější. Spíš platí, že ve městech se kriminalita prostě víc vyplatí. Žije v nich více zámožných či jinak atraktivních osob, působí tam bohaté firmy a to přitahuje jedince připravené porušovat zákon.

I nedávné přezkoumání vraždy barmanky Genovesové ukazuje, že novinový článek o městské apatii v mnohém lhal a učebnice psychologie a populární literatura jej přebraly nekriticky. Nikdo z „opovrženíhodných přihlížejících“ nemohl vidět celou sekvenci událostí a z fragmentu pozorování, že se v noci dva lidé honí či na sebe křičí nebo se perou, nešlo odvodit, že probíhá vražda (jejíž dokonání nemohl vidět nikdo). Navíc minimálně jeden člověk zasáhl a na útočníka křičel. Rovněž alespoň dva lidé policii volali (a je vhodné si uvědomit, že v šedesátých letech v USA nefungovaly univerzální tísňové linky, občané museli volat na konkrétní policejní oddělení). Jedna žena navíc šla zjistit, co se děje. Umírající Kitty Genovesovou poté objímala, dokud nepřijeli zdravotníci – leč mladou ženu s probodnutými plícemi už nezachránili.

Kdo pomůže napadené ženě

Přesto je efekt přihlížejícího reálný fenomén. Motivace jsou odlišné, je-li někdo jediný, kdo může zasáhnout, než když panují pochyby, kdo může a chce konat. Na druhé straně efekt neimplikuje lhostejnost lidí v mase, ale je spíše založen na nejasnosti situace. A města svým rušnějším, rychlejším a komplexnějším životem nejasné situace produkují jednoduše častěji.

Zvažme experiment psychologa Petera Fishera a kolegů, mající změřit, zda lidé zasáhnou, bude-li muž ohrožovat ženu. Dobrovolníka uvedli do místnosti, v níž se zanedlouho měla odehrát konverzace mezi mužem a ženou. Dobrovolník se dozvěděl, že muž se ženou se neznají, mají za úkol se seznámit a v místnosti umístěná kamera jejich setkání natočí. Nato dobrovolníka odvedli do sousední místnosti k monitoru s videosignálem z experimentální místnosti. Posadil se, dostal dotazník, do kterého měl setkání na monitoru vyhodnocovat, a přenos začal.

Dobrovolníci však byli klamáni. Ve skutečnosti neviděli autentickou situaci, v které se měli dva lidé seznámit, ale nahrávku, v níž najatí herci sehráli připravené drama. Účastník experimentu tak na obrazovce spatřil, jak experimentátor do místnosti uvádí muže a ženu a dává jim instrukce k hovoru. Pak odchází. Muž se ženou konverzuje, leč začne ji najednou svádět. Nejdříve sympaticky, pak neomaleně. Ke konci nahrávky už jde o slovní sexuální obtěžování. Žena se snaží držet zadání experimentátora o nenucené konverzaci. Situace však graduje, když se muž ženy dotkne. Ona vstává a s křikem: „Nedotýkej se mne! Chci odejít! Nech mě jít!“ chce opustit místnost. Na což muž reaguje tím, že ji chytne a hodí do kouta místnosti. Záznam se pak přeruší.

Výzkumníci sledovali, zda dobrovolníci čelící této situaci půjdou do vedlejší místnosti či nějak zasáhnou. Někteří byli v místnosti sami, jiní ve dvou – porovnání chování lidí těchto dvou skupin umožnilo stanovit efekt přihlížejícího. Experiment se však vyznačoval ještě jednou „vychytávkou“ – v některých záznamech konverzace se ženou vystupoval velký, dominantní muž s vzezřením násilníka, v jiných rachitický prcek. Ač se oba chovali dle stejného scénáře, jednání prvního ženu zjevně ohrožovalo, jednání druhého nepůsobilo nebezpečně.

Předně se potvrdil efekt přihlížejícího: když byli v místnosti dva dobrovolníci, nezasáhl téměř nikdo. Zatímco pokud byli o samotě, zasáhl každý druhý. To však platí jen při pozorování videa s rachitickým prckem. Když ve videu vystupoval mohutný násilník, zasáhla opět zhruba polovina dobrovolníků, avšak bez ohledu na to, zda byli v místnosti sami, či nikoliv. Výsledky studie ukazují, že hrozí-li bezprostředně jasné a reálné nebezpečí, mnozí lidé prostě pomohou bez ohledu na přítomnost ostatních. A někteří lidé naopak nepomohou za žádných okolností. Nejde o charakter prostředí, ale spíš o charakter jednotlivců.

Hustota spolubydlících odcizuje

Nicméně útok je přece jen mezní situace. Jak město ovlivňuje nápomocné či naopak sobecké chování všedního dne? I zde města a přelidněná místa nevycházejí dobře. Obecně lze stereotypy i mnohý výzkum shrnout tak, že čím více lidí v místě je, tím nižší je pocit osobního prostoru. Následuje stres, zaměření na sebe a rychlejší identifikace rizik a nebezpečí, nebo řečeno jinak, opět nižší zájem o druhé či o okolí.

Klasická studie sídelného životního prostředí od Leonarda Bickmana a kolegů tyto pravidelnosti dokázala na dívčích studentských kolejích. Vybrali si je jako analogii malých a velkých sídel. Experiment uskutečnili na kolejích, tvořených dvaadvacetipatrovými věžáky, na nichž bydlelo okolo pěti set studentek. Vysoká hustota a anonymita symbolizovala velké město. Jiné koleje sestávaly spíš z řadových domků do čtyř pater, v kterých bydlelo kolem dvou set studentek. A nakonec „rodinné“ koleje o dvou patrech, obývané dvaceti až osmdesáti studentkami – ty symbolizovaly spíš malou obec.

Výzkumný tým po kolejích náhodně poztrácel ofrankované dopisy bez zpětné adresy. Účelem bylo zjistit, zda obyvatelky kolejí dopis seberou a nezištně hodí do poštovní schránky, nebo ho budou ignorovat a vyčkají, až jej vyhodí úklid, či ho dokonce zničí. Ve věžácích dívky poslaly adresátovi 63 % dopisů, ve středně velkých kolejích 87 % a v nejmenších všechny. I navazující dotazníkový výzkum potvrdil, že čím vyšší byla hustota obyvatel v místě bydlení, tím více jej studentky hodnotily za místo neosobní a spolupráci nepodporující, a tím méně se cítily odpovědné za své okolí a lidi v něm.

Čestnost hoteliérů ve velkých městech ukázal experiment, v němž výzkumníci předávali zaměstnancům hotelů „ztracené peněženky“ a sledovali, zda zajistí nalezení jejich majitele. Graf ukazuje podíl peněženek, které zaměstnanci hotelů různých zemí majitelům vrátili. Reakce hoteliérů se lišila podle toho, zda byly peněženky bez peněz (žlutá) nebo v nich peníze (cca 300 Kč) byly (červená). Při této druhé podmínce byli čeští recepční ve zkoumaných hotelech dokonce nejčestnějšími osobami na celém světě.

Česko, ráj poctivců

Podobné závěry poskytuje většina výzkumů: vysoká hustota obyvatel souvisí s nezájmem o druhé. Problémem je, že to zjevně není pravda – stačí udělat prosté mezinárodní srovnání a je jasné, že kriminalita není v urbanizovanějších zemích nejvyšší. Navíc kdo navštívil Japonsko, Skandinávii či Kanadu, ví, že i v metropolích jsou lidé extrémně nápomocní, vidí-li někoho v nouzi, ať už jde o ztraceného turistu, či bezdomovce. Nejde tedy jen o kontrast města versus zbytek sídel, ale spíše o charakter lidí daný nespočtem faktorů od osobnostních charakteristik po národní kulturu.

Názorně to dokázal Alain Cohn, který se svým výzkumným týmem poztrácel 17 303 peněženek v 355 městech 40 zemí světa, a to způsobem popsaným v úvodu tohoto článku. V každé „ztracené“ peněžence přitom byla informace o e-mailové adrese majitele, jakož i další identifikační údaje svědčící o tom, že je majitel krajanem. Vědecký tým přitom pro každou peněženku vytvořil unikátní e-mailovou adresu a na zprávu o nálezu ztraceného předmětu čekal 100 dnů od její „ztráty“. Cílem bylo zjistit, jak se místní lidé k nalezeným předmětům zachovají.

Studie ukázala, že lidé peněženky vrátí, zejména když obsahují peníze nebo dokonce klíče (než když obsahují jen různé „papíry“) – opět tedy chtějí více pomoci, když o něco skutečně jde. Experiment také demonstroval vějíř zájmu o bližní, který je závislejší na kultuře než na čemkoliv jiném – od Číny či Maroka, kde peněženku vrátil sotva jeden člověk z deseti, po Švýcarsko či Norsko, kde ji naopak vrátil skoro každý – přestože experiment cílil na největší města daných zemí.

A co Češi, jak jsme dopadli? Skvěle! Dle Cohnova výzkumu jsme sedmá nejčestnější země na světě – tedy alespoň obyvatelé měst: Brno, Liberec, Olomóc (toť přesná citace z publikovaného článku), Ostrava, Plzeň a Praha.

Psáno pro Vesmír.

VŠE o… morálce hostů v restauracích

Na jaře štamgasti podrželi své oblíbené restaurace: objednávali donášky, předpláceli si pivo a kupovali dárkové certifikáty. Nicméně, co morálka běžných hostů? Jak se zachovají, mohou-li restauraci pomoci či uškodit? 

Spolu s Jakubem Procházkou a Yulií Fedoseevou, kolegy z Masarykovy univerzity v Brně, jsme čestnost restauračních hostů otestovali terénním experimentem. Design našeho pokusu byl jednoduchý. Domluvili jsme se s číšníky a servírkami, aby některým hostům platícím v hotovosti vraceli více, než byla správná suma – o dvacet nebo i o sto korun navíc. Příkladem, stál-li oběd 180 korun a zákazník platil dvoustovkou, "omylem" mu bylo vráceno čtyřicet, v jiných případech až sto dvacet korun. Zajímalo nás, zda hosté upozorní na přeplatek a zda budou čestní spíše u menšího, či u velkého přeplacení vrácených peněz. 

Pakliže by lidem šlo jen o peníze, měli by méně často vracet velký přeplatek. Rozhodli-li se pro nečestné chování, je pak lepší z něho vytřískat více, že? Navíc nečestnost nemůže vést k žádné sankci. I kdyby se číšník později dovtípil, že někomu vrátil příliš, nečestný host může zcela uvěřitelně tvrdit, že si špatně vrácených peněz také nevšiml. 

Na druhé straně, málokdo se chce považovat za někoho, kdo okrádá druhé. Obrat číšníka o dvacku si lze jednoduše omluvit – třeba přinesl jídlo pozdě, nemuselo být chutné, záchody také nejsou nejčistší… Nakonec se mohlo až zdát, že přeplatek je zasloužený. 

U velkého přeplatku už tato racionalizace tak lehká není. Lidé by se museli považovat za zloděje. Chtějí-li si tedy uchovat sebeúctu a považovat se za mravné, měli by častěji upozorňovat na velké přeplatky. 

Výsledky našeho experimentu jsou veskrze samé dobré zprávy. Většina, 70 procent hostů, vrátila obdržený přeplatek. Také se potvrdilo, že lidé se chtějí považovat za mravné, protože velký přeplatek vrátili čtyři hosté z pěti. Naopak malý přeplatek si skoro polovina hostů odnesla. Zde může čtenář namítnout, že dvacky navíc si prostě nevšimli, zatímco stovka navíc už přehlédnout nelze – a může mít pravdu. 

Přesto se nezdá, že odlišná pozornost k velkému a malému přeplatku je rozhodujícím faktorem, proč hosté vraceli spíše větší přeplatky. S kolegy jsme rovněž zaznamenávali, zda host byl jednorázový, či dlouhodobý. Dá se totiž očekávat, že štamgasti své restauraci, číšníkům a servírkám věří a na vrácené peníze se obvykle ani nepodívají – u nich by míra "přehlédnutí" přeplatku měla být větší. Bylo tomu ale právě naopak. Všichni zákazníci, které číšníci znali, vrátili velký přeplatek, naopak jen 71 procent jednorázových hostů byla čestných.

Spousta poznatků o podvádění a proč často podvodníkům projde je v knize The Confidence Game, Why We Fall for It... Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Dále se potvrdilo, že spolehnout se na běžnou zdvořilost lze s větší pravděpodobností u dam než u pánů. Muži sice platili v restauracích častěji než ženy, ale přeplatek číšníkovi sebrali mnohem častěji. Když byl stejný experiment proveden v Izraeli, vyšla zjištění velice podobně. Jen Izraelci byli obecně méně čestní. Většina si šekely navíc nechala. Štamgasti a ženy se však stejně jako v našem pokusu chovali mravněji.

Naše zjištění dodávají optimismu, že většina lidí se podnicích a místech, kam chodí ráda, chová čestně a morálně, i když je to něco stojí. 

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Chudoba a krávy

"Proč někteří lidé zůstanou chudí?" je zakládající otázkou ekonomie, přesto na ni ani po 300 letech existence oboru neznáme odpověď. Většina chudých ve světě je sice zaměstnána, ale mají příliš nízké mzdy. Otázka tedy zní, proč zůstávají v práci, která je z chudoby nevyvede.

Jedna skupina ekonomů hledá příčinu ve vlastnostech lidí, které jim zabraňují pracovat na pozicích či v sektorech zajišťujících dostatečnou obživu. Podle nich chudí nejsou dost inteligentní, trpěliví, pečliví, tvůrčí či pracovití, proto ustrnou v neperspektivní robotě. Tato perspektiva je ohledně vymýcení bídy pesimistická – bylo by totiž třeba změnit genetické či naučené vlastnosti, aby to z chudoby pomohlo. Vzdělání dokáže mnohé, ale ne všechno. Navíc má tento přístup moralistní stín: chudí si nouzi "zaslouží" tím, čím jsou, respektive nejsou.

Druhý pohled se zaměřuje na okolnosti. Chudí jsou chudí, protože se narodili do podmínek, v kterých absentují možnosti se z ní vymanit. Jde o stejnou logiku jako v Hlavě 22. Kdo by chtěl zbohatnout, vzdělat se či podnikat, potřebuje mít naspořeno či získat úvěr. Na nic ale nedosáhne, protože je chudý a žije v podmínkách, kde zdroje nejsou. Bez ohledu na osobní kvality zůstane v pasti chudoby. 

Je složité rozhodnout, který z pohledů dynamiku chudoby vysvětluje lépe. K rozsouzení by bylo třeba v celých národech vylosovat mnoho chudých, mladé i staré, dát jim obrovské zdroje a dlouhodobě sledovat, zda je promrhají, protože nemají schopnosti či talent, a zase skončí v neperspektivních zaměstnáních, či jim a jejich dětem pomohou vymanit se z bídy. 

Takový experiment se v dějinách nestal, a otázka po příčinách chudoby zůstávala nezodpovězena. Letos však ekonomka Clare Balboniová s kolegy takový pokus v malém uskutečnila.

V nejchudších oblastech Bangladéše existují pouze dvě kasty obyvatel. Majitelé půdy a dobytka patří mezi bohaté, zbytek vesnice je jejich námezdná síla a získává příjem na hranici přežití. V posledních letech byl v Bangladéši spuštěn program pomoci nejchudším, který je prozaicky jednoduchý: domácnostem jsou dány krávy. Místně velmi hodnotné aktivum. 

Graf uvádí rozdíl ve změnách bohatství ("productive assets") mezi domácnostmi, které dostaly krávu ("Treatment") a které nikoliv ("Control"). Jak patrno, zatímco bez krávy se bohatství pomalu vytrácí, s krávou roste.

 

Tým ekonomů po dobu čtyř let sledoval tři tisíce domácností, které krávy dostaly, a zjistil, jak výrazně dokážou pomoci. Ne všem. Je-li domácnost tak chudá, že nemá vlastně nic, ani produktivní aktivum jí nepomůže. Nemají z čeho zaplatit dopravu píce či vybavení, nemohou rozvážet mléko – a nakonec skončí hůř než před darem. Jinak ale ekonomové zjistili, že v porovnání s domácnostmi, které nedostaly nic, se většina obdarovaných začala z chudoby rychle dostávat: nashromáždili o 14 % větší majetek.

Ač se příběh o kravách zdá triviální, analýza ukazuje na gigantické mrhání lidskými životy, které past chudoby způsobuje. Bez jednorázové pomoci, byť zdánlivě drahé, by se většina místních nemohla přeorientovat na výdělečnější práci a nezískala by 15krát více zdrojů, než byla hodnota pomoci. Chudí tedy na lepší život nemají, ano, ale není to jejich vina. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Úskalí informací

"Když mi bylo pět let, mé sestře byly tři roky. Nyní jsem starý už 39 let, kolik let je mé sestře?" Bez schopnosti vyřešit podobnou úlohu a odpovědět 37 = 39 – (5 – 3) by byl člověk ve světě asi ztracen.

Obecný apel na matematickou gramotnost, třeba vtělený do momentálně opuštěného návrhu povinné maturity z matematiky, je proto pochopitelný. Nicméně zdůrazňování matematického myšlení míří na příliš úzký cíl. Žákům jen matematika v životě nestačí, musí získat analytické či – chceteli – vědecké myšlení. Umět domyslet a dohledat další informace, rozhodnout o jejich relevanci a případně otestovat, zda platí.

Vyřešení zmíněné úlohy totiž není tak žalostně triviální, jak se zdá. Čtenář třeba netuší, kdy přesně jsme se já a moje sestra narodili. Může jí tedy dnes být 37, ale klidně i 36 či 38 let. Mohla také v minulosti zemřít, pak jí není ani tolik. Ač pravděpodobnost úmrtí žen třeba v třiceti letech je jen 0,1 promile, jde o nezanedbatelné riziko, které je nutné zvážit; zhoubný novotvar prsu je již u třicátnic nejčastější příčinou úmrtí, následují sebevraždy a alkoholické onemocnění jater.

Pojďme ale dál: třeba mi matka lhala a osoba, o které jsem se domníval, že je má mladší sestra, bylo cizí adoptované dítě. Pak nemám skutečnou sestru, o jejímž věku se bavíme.

Ať se rozvíjení příkladu zdá obskurní a kalkulace pedantská, ilustruje to, že v reálném světě se jasná matematická úloha rozplývá v komplexitě kontextů a více či méně relevantních informací, takže vyřešit tento problém vyžaduje analytické, ne "počítací" schopnosti. V realitě důležité informace zadány nebývají, o jiných panuje nejistota, a je nutné je zjistit.

Názorný je nedávný výzkum italských ekonomů Arnalda Camuffa, Alessandra Cordovy a Alfonsa Gambardella, kteří testovali, zda nenáročný kurz vědeckého myšlení pomůže začínajícím podnikatelům uspět. Náhodně vybranou část z nich učili, aby problémy řešili, ale ne tak, jak se zdá jim, ale s různými možnými perspektivami, jak je lze pochopit. Aby si byli vědomi toho, že do rozhodování vždy vstupuje nejistota, informace je třeba ověřovat a rozhodnout, zda se původní zdání potvrdilo, či ne, a pak tedy hledat další relevantní faktory.

Průměrné výnosy začínajícíh podnikatelů v eurech mezi skupinou podnikatelů, kteří obdrželi seminář ve vědeckém přemýšlení (T) a kontrolní skupina, která prošla běžnými semináři podnikatelství (C). Období 1-8 bylo po dvou týdnech (období školení), 8-15 po čtyřech týdnech a 15-16 po osmi týdnech (období samostatného podnikání).

Ekonomové potvrdili, že skupina podnikatelů, která prošla tímto kurzem, lépe identifikovala ziskové nápady a naopak rychleji zavrhla postupy, které nikam nevedly – v porovnání s podnikateli, kteří si prošli běžným kurzem podnikatelského plánování.

I svým studentům jsem jednou zadal optimalizační úlohu: navrhněte etický (!) způsob, abych v zoo viděl na zvířata lépe než průměrný návštěvník.

Chytří studenti navrhli zjistit návštěvnosti v různých dnech a hodinách a chodit do zoo, když je poloprázdná. Lepší studenti zvážili i dobu krmení, nicméně úloha se stala poměrně náročnou, protože v té době je přítomno i nejvíce návštěvníků. Skutečně úspěšní studenti poradili, abych zjistil, v jakém oblečení chodí chovatelé, již zvěř krmí.


Psáno pro Lidové noviny.

Chudoba debilizuje

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává.

Až budete zase stát před pokladnou s plným košíkem, zkuste si tipnout, kolik zaplatíte. Ženy budou přesnější než muži, protože nakupují častěji. Znalost cen také souvisí s věkem, starší budou přesnější než mladší. Leč vůbec nejpřesnější odhad budou mít chudí.

Bohatí házejí do košíku, co se jim líbí. Tu a tam se podiví nad zdražením nebo využijí slevu, obecně však nemají tušení, kolik je nákup bude stát. Při odhadu se mýlí až trojnásobně. Pro nízkopříjmového člověka je však pohyb obchodem matematickou úlohou. Má v hlavě rozpočet, kolik může utratit, prostudoval slevový leták, zná cenu každé položky v košíku, a je si proto na desetikorunu jist, kolik zaplatí. Účet si pak navíc pamatuje.

Chudí také častěji odhalí triky supermarketů. Zhruba čtvrtinu zboží je paradoxně levnější kupovat po kuse než ve velkém balení. Chudí nepodlehnou, jelikož sledují, kolik stojí přepočet na kila, kusy či litry.

Výhodně nakoupit je pro hlavy chudých přitom to nejmenší. Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

A teď se soustřeď

Ekonom Sendhil Mullainathan a psycholog Eldar Shafir se dovtípili, že síla chudoby dokáže lidi stahovat do stále horší situace, protože jim zcela vyčerpá mentální kapacity. Chudí mívají nižší vzdělání a snáz podléhají dezinformacím. Jsou méně pečliví při braní léků, častěji je vynechávají nebo berou špatné dávkování. Jedí horší jídlo, třeba z polotovarů. Rizikověji pijí alkohol. Jelikož i méně dbají na prevenci, umírají o celé desetiletí před průměrnou dobou dožití. Častěji sázejí v hazardních hrách a končí v exekucích. Pochopitelně ne každý chudý je takový, ale v porovnání s bohatými si stojí v uvedených kategoriích hůře v jakékoliv zemi světa.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much od: Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir vydalo v roce 2013 nakladatelství Allen Lane.

Při jednom z experimentů odchytávali obyčejné Američany na nákupech a ptali se jich, jak by při neočekávané události dokázali v krátké době sehnat dvě stě dolarů, zhruba pět tisíc korun. Nato měli řešit Ravenovy progresivní matrice, tedy IQ test, v kterém se odvozuje posloupnost symbolů, takže výsledek nezávisí na sečtělosti a vzdělání řešitele jako IQ testy založené na slovech. Výzkumníci pak porovnali, jak si v testu vedli lidé z domácnosti v nejnižší čtvrtině příjmů, a naopak ti bohatí.

Výsledky obou skupin byly naprosto stejné. Chudoba z toho rozhodně nevychází jako důsledek nízké inteligence.

Proč se ale nejdřív ptali na těch dvě stě dolarů? Protože jiná skupina řešila stejný úkol, jen si měla nejdřív představit, že potřebuje sehnat dva tisíce dolarů, přibližně padesát tisíc korun. Tedy částku, kterou by podle statistik polovina Američanů nedokázala rychle poskládat. Výkon bohatých se v testu nezměnil, naopak chudí tentokrát propadli – ztratili 13–14 IQ bodů. O tolik klesne lidem inteligence po dvoudenní spánkové deprivaci.

Asi netřeba popisovat další experimenty. Zvažte, jak špatně se vám přemýšlí či pracuje, když přemítáte nad ranní hádkou s manželem či manželkou nebo konfliktem v zaměstnání. Soustředění je v prachu a práce neodsýpá. Chudí přitom zažívají stres z nedostatku peněz neustále. A nutnost okamžitě získat balík peněz, byť hypoteticky a v experimentu, u nich vyvolala stres doslova debilizující.

Tati, čti mi

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry…

Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Důsledky intenzivně dopadají zejména na děti z chudých domácností. Jejich rodiče mívají méně konzistentní styl výchovy, podle momentální únavy děti za stejné chování někdy odměňují, jindy trestají. Ty pak v ničem nevidí pravidla. Méně jim čtou a vysvětlují, naopak jim častěji zapínají televizi. Nejde však nutně o neschopnost či neznalost. Je to důsledek nedostatku času a trpělivosti, odčerpaných celodenním stresem.


Psáno pro Finmag.