Spravedlivé hodnocení

Když studentovi chybí k lepší známce jediný bod, nastává zvláštní okamžik akademické spravedlnosti. Na jedné straně stojí procedura, která by měla být dodržována, aby bylo hodnocení pro všechny rovné. Třeba u nás na Vysoké škole ekonomické studenti v průběhu semestru za každý úkol, zkoušku či test získávají body, které se sečtou, dle nich pak dostanou známku: 74 bodů značí trojku, zatímco 75 už je dvojka, nad 90 bodů jednička. Vše je transparentní a pro avšechny stejné. Na druhé straně stojí úsudek vyučujícího. Může si říct „umí to, snažila se, testy nejsou dokonalé“ a body přidat, aby vyšla dobrá známka. Tento přístup je empatický, lidský, ale neobjektivní. Při subjektivním hodnocení se studenti naučí o známky vyjednávat -- potřebují mít dobrý průměr pro stipendium či výjezd do zahraničí… babička by byla smutná, kdyby vylítli… test neudělali dobře, protože byli nemocní, ale jinak vše věděli... 

Otevře-li učitel možnost body přidávat, důvodů pro zlepšování známek se najde přehršel. O bod navíc pak častěji usilují ti, kteří mají náturu a odvahu žádat, zatímco ti tišší odejdou bez pokusu. Výsledek může paradoxně zhoršit spravedlnost: místo znalostí rozhoduje vytrvalost (chcete-li drzost) a schopnost prodat dojímavý příběh. Každé vyhovění navíc posiluje očekávání, že zkusit to je racionální strategie.

Jak se učitelé obvykle zachovají? S kolegy Štěpánem Bahníkem a Simonem Senčarem jsme zkoumali, jak často se v takových chvílích bod „najde“, proč se to děje a komu to typicky pomáhá. Klíčový důkaz našeho výzkumu byla analýza 873 899 závěrečných hodnocení v horizontu deseti let na VŠE.

Pokud by body vznikaly jako čistý součet výkonů napříč semestrem, měly by být hodnoty různě dosažených bodů víceméně spojité, těsně pod hranicí známky a těsně nad ní zhruba stejně časté. Jenže u prahů, kde se láme známka, bylo ve skutečnosti radikální shlukování bodů těsně nad hranicí. Jednoduše, je velmi málo „73“ či „74“ a strašně moc „75“ či „76“. Tyto asymetrie jsou největší právě tam, kde má přidání bodu největší výnos – mění známku; ne tam, kde jsou souhrnná čísla „kulatá“ či kde končí 5. Naše výsledky ukazují, že učitelé systematicky známky zlepšují, než že by jen dávali zaokrouhlené body. Potvrdilo nám to i šetření mezi nimi. Mnozí se přiznali, že se se studenty nechtějí hádat, a rovnou jim tedy známku vylepší, jiní uznali, že systém hodnocení je nedokonalý, a proto raději studenům pomohou.

Relativní četnosti bodů. Prahové hodnoty pro tři známky (90 b. pro "1", 75 b. pro "2" a 60 b. pro "3") pro úspěšné absolvování jsou zobrazeny červeně. Ostatní „kulaté“ počty bodů (dělitelné 5) jsou zobrazeny tmavě šedě.

 

Zajímavé je, co podobné „zaokrouhlovací milosrdenství“ vysvětluje. Výzkum ve vzdělávání třeba naznačuje, že učitelky jsou mnohem benevolentnější (jsou obvykle více empatické a zároveň se více vyhýbají konfliktům) či že starší učitelé se drží spíše objektivního hodnocení. Ani jedno jsme ve svém výzkumu nepotvrdili. Naopak se objevila výhoda studentek v hraničních případech: o něco častěji skončí „nad“ než „pod“ bodovým prahem známky. To odpovídá i mezinárodním výsledkům. Žákyním a studentkám je obvykle trochu nadržováno, protože jsou pilnější a víc respektují školní pravidla, za což se učitelé odvděčují.

Naše studie potvrzuje obecnější pravdu, že kdekoli se zavede ostrý práh, ať už je to známka, bonus, sleva, či jiný nárok, lidé se začnou soustředit hlavně na to, jak být těsně nad ním. Pokud nechcete věčné dohadování, napište dopředu, co se děje „u hranice“: jak se posuzují sporné případy, kdo rozhoduje a podle čeho. Nejvíc konfliktů nevzniká ze špatného výsledku, ale že se pravidla tvoří až po výsledku.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Něco za něco

Akceptovali byste mnohem nižší plat, abyste unikli stresujícímu pracovišti? Nová studie naznačuje, že mnoho z nás ano. Ženy obzvlášť.  

Výzkumnice Manuela Collisová a Clémentine Van Effenterreová provedly rozsáhlý experiment s více než dvěma tisíci absolventy a studenty Torontské univerzity s cílem zjistit, o kolik více lidé chtějí zaplatit, aby byli ochotni pracovat v prostředí bez respektu, s agresivní pracovní kulturou, či dokonce sexuálním obtěžováním. Autorky využily experimentální design, v němž byly účastníkům předkládány pracovní nabídky odlišných parametrů – mzdou, možností kariérního růstu či prací z domova, ale i přítomností či absencí nepřátelského prostředí. V některých inzerátech bylo třeba uvedeno, že daná organizace se vyznačuje „velmi tvrdým prostředím“, kde je „vyhrožování podřízeným považováno za nástroj, který je má donutit pracovat tvrději“. Každý účastník prošel řadu inzerátů, které buď akceptoval a šel by na pohovor, či je odmítl. Dalo se tak sledovat, jak vysoký plat lidé požadují, je-li pracoviště skutečně špatné, či zda naopak sleví z požadavků, je-li práce dobrá. 

Účastníci byli v průměru ochotni vzdát se 15 až 30 procent svého platu, aby se vyhnuli toxickému pracovnímu prostředí. Nejvíce ceněnou vlastností byla práce bez sexuálního obtěžování, podle respondentů měla hodnotu téměř třetiny mzdy. Ochota obětovat velkou část příjmu tak ukazuje, že špatná pracoviště berou lidem duševní klid, důstojnost a dlouhodobou angažovanost a ani relativně velká mzda tyto ztráty nezatmelí. 

Rozdělení "ochoty zaplatit" nižší mzdou ("Willingness-to-pay" v % snížení mzdy) za práci bez sexuálního obtěžování.

Studie rovněž zjistila, že obě pohlaví přistupují k problému odlišně. Ženy si cení práce bez nepřátelského prostředí výrazně víc než muži. Pakliže ženy čelily toxickým pracovištím, oceňovaly práci z domova, což jim umožnilo snížit riziko, že budou oběťmi. Pokud špatnému pracovnímu prostředí čelili muži, jako kompenzaci vyhledávali spíš šanci rychleji profesně růst. Toto třídění pracovníků má hluboké důsledky pro trh práce: ženy se mohou vyhýbat kariérnímu postupu či vedoucím rolím ne proto, že by neměly ambice, ale proto, že chrání samy sebe. 

Důsledky pro zaměstnavatele jsou zásadní. Pracovní kultura organizace není žádný měkký benefit, je to naopak základní parametr, který určuje, koho firma přitáhne, koho udrží a koho ztratí. Firmy si to však nechtějí přiznat a nespokojenost a frustraci zaměstnanců obvykle řeší pomocí různých krátkodobých akcí, programů jako školení o zvládání stresu či kurzy mindfulness, které bývají naprosto neúčinné. 

Nedávná studie z Velké Británie mezi více než 46 tisíci zaměstnanci ve 233 organizacích ukázala, že lidé, kteří se těchto programů účastnili, se necítili o nic lépe než ti, kteří je ignorovali; někdy se jejich psychická pohoda dokonce zhoršila. Firmy tak investují čas i peníze do aktivit, které neřeší skutečný problém: proč lidé v dané organizaci vůbec trpí stresem a nespokojeností. Místo aby opravily toxickou kulturu, přidávají náplasti. A ty nefungují.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Rádoby letci

Už jste někdy seděli v letadle a říkali si: "S tímhle bych jistě dokázal/a také letět?" Podle nedávného výzkumu nejste sami! Studie novozélandských psychologů zjistila, že znepokojivě hodně osob bez jakýchkoli zkušeností s létáním věří, že by dokázaly bezpečně přistát s letadlem v případě nevolnosti pilota. Nejde přitom jen o létání. Lidé jsou připraveni poskytovat autoritativní rady, jak řešit epidemie, vyhrát války či nastartovat hospodářství, aniž by měli sebemenší vhled do extrémní komplexity daných problémů. 

Kde se bere taková patologická sebedůvěra? Osobnostní rysy mohou být jedním z faktorů. Narcistní a extrovertní jednotlivci, zejména muži, se vyjadřují k čemukoli a doufají, že i křik bez obsahu přitáhne pozornost a obdiv. Podobně funguje i vychloubání. Například 12 % mužů v dotazníkovém šetření uvedlo, že by v tenise porazilo Serenu Williamsovou (toho času 23násobnou vítězku Grand Slamu). Podobně si 8 % Američanů (ale jen 2 % Britů) myslí, že by v souboji se slonem či s lvem zvítězilo.

K přehnané sebedůvěře přispívá tzv. Dunningův-Krugerův efekt – jakási iluze mistrovství, kterou trpí lidé s nízkými znalostmi či schopnostmi. Nevíme-li o určité oblasti nic, nevíme ani to, co nevíme. Můžeme tedy žít v přesvědčení, že jsme v dané oblasti dobří. Typickým příkladem jsou lidé, kteří neumí gramatiku a jejichž texty jsou jazykovým peklem, přičemž jsou si jisti, že chyby nedělají. Pochopitelně! Kdyby pravidla detailně znali, chyby by nedělali, protože je ale neznají, chybují a neuvědomují si to.

Dalším psychologickým mechanismem za sebevědomím může být pocit nadprůměrnosti. Jelikož si u druhých všímáme hlavně chyb a nedokonalostí, dospíváme k blaženému pocitu, že jsme lepší než ostatní či že jsme alespoň lepší než průměrný člověk. Jenže každý nemůže být lepší než ostatní.

V souhrnu se zdá, že pocit jednoduchosti či plynulosti, se kterými bychom problém řešili, nikoli skutečná expertiza, vyvolá sebedůvěru, že problém zvládneme. Tým psychologů vedený Maryanne Garryovou tuto domněnku ad absurdum otestoval právě na příkladu, v němž by pasažéři museli odřídit letadlo. Představili účastníkům experimentu situaci, v níž pilot není schopen s letadlem přistát a mají ohodnotit své schopnosti přistát sami. Náhodně vybraní účastníci předtím viděli video z kokpitu, jak pilot s letadlem přistál. Video však bylo zcela neinformativní. Neukazovalo, jaká tlačítka zmáčknout, jaké kontrolky jsou důležité, prostě nic, co by laikovi alespoň trochu mohlo pomoci. Video však vyvolalo pocit, jak pro experta jednoduchá činnost přistávání je. 

Graf ukazuje hodnocení účastníků, jak jsou sebevědomí ("Confidence"), že by přistáli s letadlem stejně jako pilot. Ve skupině, co viděla neinformativní video ("Video"), je patrné vyšší sebevědomí než ve skupině, která video neviděla ("No video").

Účastníci, kteří video viděli, udávali, že jsou schopni přistát, "aniž by zemřeli", a dokonce se mnozí domnívali, že by to zvládli se stejnou bravurou jako pilot. Ve skupině, která video neviděla, takto sebevědomí nebyli. 

Dostupnost snadno pochopitelných informací, ne nutně správných či přesných informací, vede k pocitu vhledu, což vyvolá falešný pocit kompetence a tragédii rádoby expertů na všechno. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

VŠE o… morálce hostů v restauracích

Na jaře štamgasti podrželi své oblíbené restaurace: objednávali donášky, předpláceli si pivo a kupovali dárkové certifikáty. Nicméně, co morálka běžných hostů? Jak se zachovají, mohou-li restauraci pomoci či uškodit? 

Spolu s Jakubem Procházkou a Yulií Fedoseevou, kolegy z Masarykovy univerzity v Brně, jsme čestnost restauračních hostů otestovali terénním experimentem. Design našeho pokusu byl jednoduchý. Domluvili jsme se s číšníky a servírkami, aby některým hostům platícím v hotovosti vraceli více, než byla správná suma – o dvacet nebo i o sto korun navíc. Příkladem, stál-li oběd 180 korun a zákazník platil dvoustovkou, "omylem" mu bylo vráceno čtyřicet, v jiných případech až sto dvacet korun. Zajímalo nás, zda hosté upozorní na přeplatek a zda budou čestní spíše u menšího, či u velkého přeplacení vrácených peněz. 

Pakliže by lidem šlo jen o peníze, měli by méně často vracet velký přeplatek. Rozhodli-li se pro nečestné chování, je pak lepší z něho vytřískat více, že? Navíc nečestnost nemůže vést k žádné sankci. I kdyby se číšník později dovtípil, že někomu vrátil příliš, nečestný host může zcela uvěřitelně tvrdit, že si špatně vrácených peněz také nevšiml. 

Na druhé straně, málokdo se chce považovat za někoho, kdo okrádá druhé. Obrat číšníka o dvacku si lze jednoduše omluvit – třeba přinesl jídlo pozdě, nemuselo být chutné, záchody také nejsou nejčistší… Nakonec se mohlo až zdát, že přeplatek je zasloužený. 

U velkého přeplatku už tato racionalizace tak lehká není. Lidé by se museli považovat za zloděje. Chtějí-li si tedy uchovat sebeúctu a považovat se za mravné, měli by častěji upozorňovat na velké přeplatky. 

Výsledky našeho experimentu jsou veskrze samé dobré zprávy. Většina, 70 procent hostů, vrátila obdržený přeplatek. Také se potvrdilo, že lidé se chtějí považovat za mravné, protože velký přeplatek vrátili čtyři hosté z pěti. Naopak malý přeplatek si skoro polovina hostů odnesla. Zde může čtenář namítnout, že dvacky navíc si prostě nevšimli, zatímco stovka navíc už přehlédnout nelze – a může mít pravdu. 

Přesto se nezdá, že odlišná pozornost k velkému a malému přeplatku je rozhodujícím faktorem, proč hosté vraceli spíše větší přeplatky. S kolegy jsme rovněž zaznamenávali, zda host byl jednorázový, či dlouhodobý. Dá se totiž očekávat, že štamgasti své restauraci, číšníkům a servírkám věří a na vrácené peníze se obvykle ani nepodívají – u nich by míra "přehlédnutí" přeplatku měla být větší. Bylo tomu ale právě naopak. Všichni zákazníci, které číšníci znali, vrátili velký přeplatek, naopak jen 71 procent jednorázových hostů byla čestných.

Spousta poznatků o podvádění a proč často podvodníkům projde je v knize The Confidence Game, Why We Fall for It... Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Dále se potvrdilo, že spolehnout se na běžnou zdvořilost lze s větší pravděpodobností u dam než u pánů. Muži sice platili v restauracích častěji než ženy, ale přeplatek číšníkovi sebrali mnohem častěji. Když byl stejný experiment proveden v Izraeli, vyšla zjištění velice podobně. Jen Izraelci byli obecně méně čestní. Většina si šekely navíc nechala. Štamgasti a ženy se však stejně jako v našem pokusu chovali mravněji.

Naše zjištění dodávají optimismu, že většina lidí se podnicích a místech, kam chodí ráda, chová čestně a morálně, i když je to něco stojí. 

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Kořeny současnosti

Zdá se, že v pár týdnech se stalo více než v několika letech. Přesto, vývoj společnosti je málokdy tak prudký, jak se zdá, ve chvíli, kdy o něm přemýšlíme. Většina našeho života je strukturována událostmi či okolnostmi starými milénia. Zauvažujte třeba, jaký hlavní faktor ovlivňuje, proč v některých zemích jsou ženy rovnocenné mužům, zatímco jinde považovány jen za něco více než služky. Kultura dané země, že? Kde se ale daná kultura vzala? Italsko-americký ekonom Alberto Alesina a kolegové tvrdí, že za ni může kvalita ornice v období prvopočátku zemědělství.

Oblasti s kvalitní půdou obvykle umožňovaly vytvářet delší, rovné lány. Jinde byla půda nekvalitní, terén svažitý a kamenitý. Na prvních půdách lidé eventuálně vynalezli a využívali pluh. Tažná zvířata a pluh samý pak obvykle vedli muži. Byla to fyzicky náročná práce. Ženy zůstávaly doma a staraly se o potomstvo a chod domácnosti. Jelikož se muž stal odpovědným za většinu kalorií, které rodina získala, měl i mnohem vyšší moc. Ustanovila se kulturní norma, že ženy patří do domácnosti.

I dnes kultury povstalé z pluhu mají povětšinou mnohem nižší zastoupení žen ve vedoucích pozicích či v politice a existuje značný rozdíl mezi platy mužů a žen na srovnatelných pozicích napříč ekonomickými sektory. Na druhé straně, v nekvalitních půdách byly efektivnějšími nástroji motyky. Jelikož ani jedno pohlaví nemá u tohoto nástroje výhodu, ustanovily se i kulturní normy rovnocennosti mužů a žen. Vztahy pohlaví, pochopitelně, ovlivňuje nespočet faktorů. Alesinův tým však ukázal, jak skoro náhodný, nezvažovaný faktor – geologická charakteristika okolí, kde se usídlili jejich předci – ovlivňuje, jak se muži a ženy k sobě chovají dnes.

Další příklad, jak hluboko kořeny současnosti sahají, přinesl turecko-americký ekonom Daron Acemoglu. Zaměřuje se mimo jiné na výzkum evropského kolonialismu. Napadlo jej, že instituce založené koloniálními mocnostmi, byť upravené, stále přetrvávají a ovlivňují životy lidí i staletí po svém vzniku. Nejprve dokázal, že existuje vztah mezi mírou úmrtnosti, které čelili evropští osadníci v kolonii, a kvalitou právního rámce a institucí, jež tam zřídili. V místech, jako jsou třeba současné Spojené státy, kde se Evropané mohli usadit bez větších ztrát, investovali do zřízení dobře fungujících institucí. Očekávali, že i jejich potomci setrvají, a snažili se jim odkázat fungující samosprávu. Na druhé straně v místech, kde se jim nedařilo, umírali na nemoci a v nespočtu šarvátek, kde perspektiva dlouhodobého osídlení byla pochmurná, jako třeba v tropické Africe, zvolili spíše strategii tzv. koloniální extrakce. Nesnažili se ustanovit soudní či právní systém, cílem bylo jen udržet domorodce poddajné a vyvézt maximum surovin.

Graf ukazuje negativní asociaci mezi HDP na hlavu dnes a úmrtností kolonistů v počátcích obsazování nových území. Jak patrno, kde se kolonistům nedařilo, tam i dnes je chudoba.

Acemoglu dokázal, že historicky ustavené instituce závisející na úmrtnosti kolonistů před staletími dodneška ovlivňují život v daných zemích – nefungující, extraktivní stát jen přešel do rukou místních, prosperitu však lidem přinést nemohl.



Psáno pro Lidové noviny.

Triumf nakažlivé zloby

Vítězství Donalda J. Trumpa v prezidentských volbách mohlo změnit normu toho, jak muži přistupují k ženám. Experimentální studie z Whartonovy obchodní školy Pensylvánské univerzity ukázala, že muži nyní vyjednávají s ženami agresivněji a jsou sebestřednější. Doplácí na to efektivita společných týmů.

Americké ekonomky Jennie Huangová a Corinne Lowová (pdf) zkoumají, jak lidé vyjednávají, musí-li se podělit o omezené zdroje. Účastníci jejich výzkumů hrají variantu ekonomické hry Souboj pohlaví (název je ovšem zavádějící, v experimentální hře nemusejí nutně vystupovat jen hráči opačného pohlaví). Hráč sedí v uzavřeném kancelářském boxu u počítačového rozhraní a je spárován s náhodným anonymním protihráčem sedícím jinde. V daném časovém limitu si mají mezi sebou rozdělit 20 dolarů podle jednoduchého pravidla. Buď jeden hráč dostane 15 dolarů a druhý 5, nebo naopak první 5 a druhý 15 dolarů. Když se nedohodnou, žádný z nich nedostane nic. Jelikož spolu dva lidé hrají jediné kolo, žádný z nich nemá motivaci druhému vyjít vstříc, zároveň nechtějí odejít s prázdnou. Otevírá se prostor pro přesvědčování a vyjednávání, které probíhá v on-line chatu. Takto se sehraje několik kol, v nichž hráči vždy hrají vůči někomu jinému.

Je už prozkoumaná řada způsobů, jak hráči vyjednávají. Nejsilnější je tvrdý závazek. Hráč na začátku napíše, že volí 15 dolarů pro sebe a 5 nechá protihráči, tím s vyjednáváním končí a odmlčí se. Protihráč nemá na výběr, buď souhlasí a dostane 5 dolarů, nebo nesouhlasí a pak nikdo nedostane nic. Mnoho lidí couvne, aby si z hry efektivně něco odnesli – pochopitelně ne všichni ale ustoupí. Lze se pokoušet postupně vyjednávat, být agresivní a zdůrazňovat své nároky nebo naopak přistupovat k druhým přátelsky nebo i velmi vstřícně nabídnout protistraně, ať si 15 dolarů nechá.

Hra se hraje většinou anonymně, protihráči o sobě nic nevědí. Huangová a Lowová ale někdy participantům experimentu řekly, že jejich protihráčem je muž nebo žena, a sledovaly, jak se změní chování hráčů, když budou vědět, jakého pohlaví je soupeř.

Zvlášť zajímavé je ale datum vzniku studie. Totiž první část experimentu se konala v říjnu 2016, dokončený byl v listopadu. Mezitím Donald Trump vyhrál prezidentské volby.

Je již notorietou, že Trumpovo podnikání spočívá i na manipulaci a podvádění klientů, vydírání dodavatelů neplacením, vyhrožování soudními spory konkurentům a kritikům; prostě útočným jednáním. A byl to také Trump, kdo proslul misogynními výroky, mimo jiné, že jeho bohatství a sláva mu dávají právo sexuálně obtěžovat ženy.

Příklady táhnou

V myslích mnoha Američanů to byla právě jeho konfliktní a narcistická osobnost, bezohlednost, co mu dopomohlo k obchodním i politickým úspěchům. Jeho vítězství v prezidentských volbách, byla zlomová událost: agresivita a bigotnost mohly být legitimizovány jako standard, jak se chovat k druhým, zejména k ženám. Huangová a Lowová skutečně pozorovaly, že hráči po prezidentských volbách volili mnohem konfliktnější a agresivnější vyjednávací strategie. Před volbami se muži chovali k ženám galantně, někdy jim jednoduše 15 dolarů přenechali. Po volbách se jejich chování změnilo, agresivita obecně narostla a vyjednávání s ženami bylo někdy tvrdší než s muži, o více než 140 procent narostlo použití strategie tvrdý závazek. Zdá se navíc, že nárůst útočnosti je silnější u republikánských voličů. Tvrdé vyjednávání přitom nevedlo k větším výdělkům, protistrana mnohdy neustoupila, a oba hráči proto častěji odcházeli z prázdnou.

Graf ukazuje, jak frekventované byly strategie: tvrdý závazek („Hard Commitment“), agresivní mluva („Tough Talker“) a obecné skóre agresivnosti vyjednávání („Aggressive Score“) při vyjednávání s muži („Male Partner“) a s ženami („Female partner“). Bílé sloupce ukazují stav před prezidentskými volbami, černé sloupce stav po vítězství Donalda Trumpa. Za pozornost stojí razantní nárůst černých sloupců – tj. agresivního jednání – při vyjednávání s ženami.

Výsledky jediné studie nelze generalizovat, je první svého druhu, navíc využívá umělou experimentální situaci a hráči byly jen čtyři stovky vysokoškolských studentů. Jestli se normy chování skutečně posunuly, ukáže navazující výzkum. Leč, zjištění konzistentně zapadá do poznatků ukazujících, jak snadno – mnohdy podvědomě – lidé přebírají normy chování vůdčích osobností. Je-li v jejich povaze ponižování a shazování druhých, normy kultivovaného chování ve společnosti slábnou.


Psáno pro Finmag.

Podvádět pro dítě ano, před dcerkou však ne

Každý někdy zalže či druhého trošku (a někdy i více) podvede. Jde o rychlý a snadný způsob, jak si ulehčit život. Přesto stále chceme působit i jako morální bytosti – s reputací křiváka a lháře bychom to daleko nedotáhli. Náš život je neustálým dilematem, kdy zůstat čestný a kdy zvolit cestu špinavějšího já.

Daniel Houser s kolegy (pdf) se zaměřili na tendenci rodičů chovat se nečestně, pakliže je mohou sledovat jejich děti. Rodiče mohli malým podvodem přijít k penězům pro sebe, někdy však mohli úskokem „vydělat“ hračku dítěti. Experiment byl jednoduchý: rodič házel 2 mincemi a pakliže na obou padla „hlava“ – vyhrál. Buď 10 dolarů pro sebe nebo hračky pro dítě. Účastníci experimentu nebyli nijak sledováni, měli jen oznámit „co jim padlo“. Ačkoliv nebylo možné přesně říci, kdo podváděl, pravděpodobnost výhry by se měla pohybovat kolem 0,25. Pakliže někteří rodiče podváděli, míra výher narostla a statisticky šlo odvodit, že „někdo“ musel šidit. Někdy s rodiči bylo při experimentu přítomno i jejich dítě.

Jak správně očekáváte, rodiče více podváděli, byli-li v místnosti sami. Míra výher dosáhla 46 %. Mělo-li výhru navíc dostat jejich dítě, šizení se stalo univerzálním – 58 % hodů bylo nahlášeno jako výherních. Když však s rodičem v místnosti bylo dítě, výhry dosáhly „jen“ 33 % – stále tedy mnozí podváděli, už ale mnohem méně. Ač sami lhali, své děti chtěli vychovávat k čestnosti. Ne však zcela.

Intenzita šizení se významně lišila dle pohlaví potomka. Před dívkami byli rodiče téměř zcela čestní, před syny ale bezostyšně lhali. Výsledky studie nabízejí vodítko, proč jsou dospělí muži, mnohem více než ženy, nečestní – častěji podvádějí, chovají se sebestředně a lžou – mohou být k tomu prostě vychováváni.

Graf udává pravděpodobnosti „výherních“ hodů v závislosti na tom, zda bylo dítě s rodičem (skupina „Child with Parent“) či házeli-li rodiče sami (skupina „Parent alone“); v rozdělení dětí na chlapce (modrá barva) a dívky (červená). Jak patrno, rodiče venkoncem vždy podváděli až na případy, kdy s nimi byla jejich holčička.

Psáno pro Vesmír.

Za kolik zraňovat druhé?

Nebudu čtenáře frustrovat příběhy každodenního sobectví a bezcitnosti, každý si asi snadno nějaké vybaví. Přesto jsme zároveň i živočišným druhem, jehož členové se dokáží do druhých extrémně vcítit a být jim nápomocní. Slavný popis obětavé nátury lidstva pochází, trochu paradoxně, od zakladatele ekonomie, Adama Smithe: „Získávat nespravedlivé výhody na úkor druhých či jejich obětí, je pro každého člověka nepřirozené, více než smrt, více než chudoba, bolest, než všechna neštěstí, které ho mohou potkat.“

Molly Crockett s kolegy (pdf) se tedy jala ověřit, kolik stojí, aby lidé překonali nechuť druhým ubližovat a upřednostnili svůj vlastní zájem. Účastníci jejich experimentu byli nejprve hodem mince rozděleni do dvou skupin. Členové první, sledované, skupiny poté v sérii rozhodnutí určovali, zda jsou ochotni obdržet menší elektrický šok, za který dostanou malou odměnu nebo větší šok přinášející mnohem větší odměnu. Věděli přitom, že v polovině případů elektřina nebude proudit do nich, ale do nějakého anonymního člena druhé skupiny. Peníze získávali vždy jen oni, ať už bolest nesli nebo byla způsobována druhým. Bylo tak možné jednoduše ověřit, zda zvolí větší bolest pro druhé (a větší peníze pro sebe) nebo se slitují a větší šoky budou uvalovat toliko na sebe.

Výsledky experimentu jsou k lidstvu shovívavé (alespoň tedy k Britům, kteří se jej účastnili). Kromě účastníků, u nichž byli později identifikovány znaky psychopatie, lidé bolestivější šoky uvalovali spíše na sebe. V případech, v nichž hrozilo, že opravdu velký šok dostane bližní, raději preferovali nižší odměnu, čímž snížili velikost šoku pro druhého (psychopatickým osobnostem byla intenzita bolesti i zda dopadá na ně či na druhé v podstatě lhostejná, zajímal je jen výdělek).

Míra vyhýbání se velkým elektrickým šokům, první sloupec ("self") značí u rozhodujícího, druhý sloupec ("other") pro druhého, trpícího. Jak patrno, rozhodující více zvažoval bolest druhých než svoji.

Poněkud překvapivě se prokázalo, že čím byl člověk altruističtější, tím déle mu rozhodnutí trvalo. V etických dilematech přitom obvykle cítíme, co je „správně“ a co „špatně“ hned – delší úvaha spíše značí, že se pokoušíme morální cit obejít. Hrozí-li však trýznění druhých, byť malé, zamýšlíme se hlouběji nad svou odpovědností. Jeden účastník závěry elegantně potvrdil, „Vím, že bych ten šok klidně zvládl, ale nebyl jsem jistý u toho druhého a nechtěl jsem být vůči němu krutý." Zjištění tím podporují výzkum ukazující, že si více vážíme lidí bezprostředně pomáhajících než váhajících. Leč odsuzujeme ty, jež kvapně ubližují, nicméně chápeme, přistoupí-li někdo k poškození druhého po rozmyslu. Chcete-li někomu ubližovat, zvažte to.


Psáno pro Vesmír.

Ekonomie sexuální morálky

Je-li něco levnější, spotřebitelé toho poptávají více. Ekonomická poučka tak triviální, že až zbytečná, že? Na ekonomii je však nejinspirativnější, jakou dalekosáhlost i její nejprostší předpovědi mají. Zvažme třeba upadající stabilitu rodin, resp. věrnost partnerů. Ženy začínají být zaměstnávány ve stejném rozsahu jako muži, kvůli vyššímu vzdělávání se jim pomalu blíží i platově. Jsou na manželích tedy stále nezávislejší, takže je natolik nepotřebují ani k financování pořízení potomka či zabezpečení rodiny.

Naopak v dobách, kdy muž zajišťoval veškerý peněžní příjem domácnosti, byla cena nevěry pro ženu drakonická. Žádost o sociální podporu se píše sama: rozvedená, s malými dětmi, bez praxe, bez příjmu i bohatství. Nevěra či obecně promiskuita byly nutně luxusním zbožím. Dovolit si je mohly jen bohaté ženy (z toho mj. může i vyplývat, že čím štědřejší je sociální systém, tím nestabilnější jsou i rodiny). Podobnému tlaku čelili ale i muži. Rodina odčerpávala téměř veškeré jejich příjmy, nevěrou by riskovali, že o tyto investice přijdou, resp. by si dvě rodiny nemohli dovolit živit.

Michael Price, Nicholas Pound a Isabel Scott (pdf) otestovali, zda lze využít tento ekonomizmus také při vysvětlení podob sexuální morálky. Konkrétně platí-li, že jsou-li ženy závislé na mužích, budou rozšířeny společenské normy, které odsuzují promiskuitní život. A naopak, zda dosažení mzdové rovnosti mezi pohlavími se rovná i přijetí nevázaného sexuálního života.

V dotazníkovém šetření v USA prokázali, že čím více respondent považoval ženy v jeho okolí za finančně nezávislé, tím méně oponoval promiskuitě. A to, i když byly zváženy jeho charakteristiky jako věk či politické a náboženské smýšlení.

Mapy ukazující (a) vnímanou závislost žen na mužích a (b) míru odsuzování promiskuity v jednotlivých státech USA (mapy jsou pokřiveny, aby reflektovaly zastoupení respondentů jednotlivých států v analýze). Světlá barva (1) značí nízkou úroveň a tmavá barva (4) vysokou úroveň daného ukazatele.

Stejné závěry platí, zváží-li se podíl skutečných příjmů mužů a žen v jednotlivých státech USA: čím je poměr větší, resp. čím absolutně nižší jsou platy žen, tím za závislejší na mužích jsou ženy považovány a tím i sexuálně upjatější obyvatelé dané oblasti jsou. I když tyto poslední výsledky mohou být ovlivněny nějakým faktorem na úrovni států, platí, že vyšší příjem vede k vřelejšímu přístupu k promiskuitě. Jelikož v Česku nyní připadá na 100 vysokoškolských studentů 134 studentek a výše mezd je na vzdělání extrémně závislá, mají se mravokárci na co těšit.


Psáno pro Vesmír.

Sportem k optimismu, kariéře... a nebo ne?

Sledovanost sportovních událostí je obrovská. Na olympijský závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové se v Česku dívalo 1,5 miliónů lidí, více než polovina všech diváků, kteří seděli u obrazovek. Zápas našich hokejistů se Slováky přitáhl půlmiliónu diváků navíc. Další se pídili po výsledcích na internetu, v novinách či rádiu. Pár sportovních příběhů ovládl pocity značné části obyvatelstva.

Přináší ale sledování sportu jen chvilkové vzrušení fanoušků nebo mají hromadné zvraty nálad – v uvedených příkladech nadšení z vítězství – i nějaký dlouhodobější dopad? Mají. A fenomén Sáblíková může dokonce fungovat jako dobrá aktivní politika nezaměstnanosti.

Philipp Doerrenberg a Sebastian Siegloch, ekonomové z Kolínské univerzity, totiž zauvažovali, že mnoho našich zlomových rozhodnutí vyvěrá z náhlé změny rozpoložení mysli. Třeba koupě vozu je často vyvolána závistí, že si nové auto pořídil soused či švagr. Mnoho pracujících si začne zvyšovat kvalifikaci po uvědomění, že jejich nadřízený je ve své pozici jen kvůli titulu, nikoliv díky své inteligenci či schopnostem. Někteří nezaměstnaní se odhodlají přestěhovat za prací poté, co se potkají se svými bývalými spolužáky, třeba méně nadanými, kteří žijí úspěšnějším životem ve vedlejším kraji.

Podobné odhodlání "udělat něco se svým životem" může obstarat i národní sportovní úspěch. Ať již vezmeme jakýkoliv sport, vždy bude symbolikou vzepjetí, ochoty nevzdat se a překonat nevýhodu, ač se zdá sebevíce fatální. Mnozí z nás o nějaké změně, kroku do neznáma tu a tam zauvažují a sportovní úspěch může přispět k našemu odhodlání takový krok udělat.

Oba jmenovaní ekonomové využili data konání fotbalových zápasů o evropský či světový pohár (pdf) a dlouhodobé statistické šetření, které v Německu běží již od roku 1984. V jeho rámci se od obyvatel zjišťují detailní osobní údaje, od jejich zaměstnání a příjmu, přes zdravotní stav po spokojenost s životem. Tazatelé se přitom respondentů vyptávají průběžně během roku, takže někteří lidé ryzí náhodou odpovídají před pohárovými zápasy a jiní zase těsně po nich. Porovnáním odpovědí obou těchto skupin se lze dopátrat, co s životními vyhlídkami dokáží udělat významný sportovní zápas.

Nezaměstnaní respondenti – zejména mladí muži – byli po prestižních utkáních více motivováni hledat si práci, byli ochotni pracovat na plný a nejen na částečný úvazek a zároveň se zvýšil jejich optimismus, že nějakou práci naleznou. Dokonce se zvýšily i jejich požadavky na nejnižší akceptovatelnou mzdu (což paradoxně může snížit pravděpodobnost, že nějakou práci skutečně naleznou). Efekt je dokonce tak silný, že se lidé po úspěšných fotbalových zápasech cítili zdravější (resp. se necítili zdravotně natolik špatně) a podstatně méně se obávali nepříznivého vývoje hospodářství.

Pohled na vládní prohlášení a rekordní počet nezaměstnaných naznačuje, že Česko při podpoře pracovního trhu věří jen v růst hospodářství a sezónní příležitosti. Doufejme tedy, že sportovně-motivační síly budou enormní. Nicméně zejména u nás se dá očekávat i zcela protichůdný efekt: švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) si totiž všiml, že během populárních sportovních událostí roste celková nemocnost. Ve Švédsku, kde je zavedena velmi štědrá nemocenská, onemocní při olympijských hrách o 7 % více zaměstnanců, než je jinak obvyklé. U těch, co v práci přesto zůstanou, pak klesá produktivita.

Názorná ilustrace "sportovní nemocnosti" je podíl mužů a žen tč. na nemocenské. Na obrázku je tento poměr nanesen při světovém lyžařském šampionátu v Oberstdorfu dle věkových skupin 20-44 a 45-60 let. Jak patrno, když závody začaly ("5") muži razantně překonali ženy v odchodech na nemocenskou.

Podobný účinek se vyskytuje i u studentů. Je dokázáno (pdf), že v době konání oblíbených sportovních turnajů se zhoršují studijní výsledky vysokoškoláků (pochopitelně je na místě opět hlavně mužský rod) v přímé závislosti s tím, jak dobře se vede oblíbeným týmům. Zároveň roste spotřeba alkoholu a vysedávání po hospodách.


Psáno pro Lidové noviny.

Koho v mládí potkáš, toho ve vězení najdeš

Stát se zločincem není jen volbou, ale i důsledkem mixu působení rodiny, která vychovává, kolektivu, v němž se člověk pohybuje, příležitostí a prostředí. Anna Piil Damm a Christian Dustmann (pdf) se zaměřili na poslední faktor a zaspekulovali: vyrůstalo-li dítě v sousedství, v němž byl zločin běžným jevem, naučí se jej samo užívat jako validní životní strategii, takže se ze "zločinem promořených čtvrtí" budou častěji rekrutovat zločinci.

Leč podobné úvahy mají značná úskalí, působení jednotlivých vlivů lze jen obtížně odlišit. V čtvrti může být vysoká chudoba, nízká vzdělanost, lidé se vzájemně nestýkají, a proto je tam i vysoká kriminalita. Zároveň v prostředí sociální anonymity a frustrace nebude výchova dětí nejsnazší, takže budou mít větší pravděpodobnost skončit jako zločinci. Do podobných čtvrtí se navíc mohou stěhovat recidivisté (a jejich rodiny). Co a jak konkrétně ovlivní budoucí skon mládeže k zločinnosti, nemusí být vůbec zřejmé.

Oba vědci měli ale štěstí. V Dánsku mezi lety 1986 a 1998 fungoval rozsáhlý program umísťování uprchlíků z různých zemí (celkem jím prošlo 80 tisíc lidí), který měl povahu přirozeného experimentu. Vlastností programu totiž bylo, že rodiny uprchlíků ubytovával v jednotlivých částech země náhodně. Různé rodiny se tak nastěhovaly do rozdílných čtvrtí, bohatých i chudých, s vysokou i nízkou kriminalitou a nato v nich dlouhá léta žili.

Potvrdilo se, že ve čtvrtích, kde žilo více mladých kriminálníků a bylo spácháno více (zejména násilných) zločinů, se chlapci přistěhovalců snáze naučili páchat zločiny a byli také v pozdějších letech častěji odsuzováni. Nejvíce byli ovlivněni, byla-li jim čtvrť etnicky spřízněna.


Psáno pro Vesmír.

Mohl za rozvoj Evropy mor?

Většina obyvatel Evropy, a nejen jí, žila historicky vždy na hranici bídy. I když byly někdy objeveny nové technologie či zdroje, následný růst populace opět rychle hojnost rozmělnil mezi více hladových krků. Lidstvo se tak nikdy nemělo vymanit z chudoby, předvídal slavně již Thomas R. Malthus. Od malthusiánské pasti jsme však na hony vzdáleni. Co umožnilo rapidní zlepšení průměrných životních podmínek?

Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth (pdf) nejprve ukázali, že růst bohatství na obyvatele obvykle předchází demografický předěl, v zemi začne klesat porodnost, nato roste produktivita jednotlivých lidí a přichází vyšší průměrný blahobyt namísto rostoucího počtu obyvatel. Co ale předěl odstartuje, není vždy patrné. Dle Voigtländera a Votha to byl v Evropě 14. století nejspíše mor, který vyvraždil třetinu až polovinu populace. Vzniklý nedostatek pracovní síly, a zrcadlově přebytek zemědělské půdy, podnítil rozvoj živočišné na místo dosavadní rostlinné výroby.
 
V péči o dobytek vynikaly spíše ženy, jejichž pracovní vyhlídky se proto výrazně zlepšily (pole obvykle museli obdělávat muži, jelikož ženy by pluh fyzicky nezvládly). S povoláním děvečky se pak pojil slib celibátu, dívka se po dobu služby nesměla vdát a tedy ani rodit. Věk vstupu do manželství se započal zvyšovat a počet dětí na ženu klesat. Rozšíření velkochovu dobytka, pro maso, vlnu či mléko podnítilo i rozvoj řemesel a vznik technických inovací. Černá smrt tak připravila půdu pro pozdější nástup protestantismu, růst vzdělanosti a následně i průmyslovou revoluci, která definitivně zvrátila temné malthusiánské vize.


Psáno pro Vesmír.

O nepoctivosti, malé i velké (Reportáž z restaurace)

Drobné, každodenní podvádění je všudypřítomné. Odhaduje se, že asi za polovinou ukradených věcí z prodejen stojí zaměstnanci, po jednom si dlouhodobě odnášející drobné i dražší zboží. Pojištěnci pravidelně nadsazují hodnoty zničeného zboží a někdy si škodu zcela vymýšlejí, aby získali vysoké pojistné plnění. Řada lidí si dokola kupuje oblečení, v mysli již s plánem jej ve zkušební době vrátit a dostat plnou cenu zpět. Nicméně z nahodilých příběhů "finanční černé kroniky" lze jen těžce zjistit, jaký typ lidí zlotřilosti páchá, resp. co způsobí, že se člověk najednou uchýlí ke krádeži a jindy ne.

Ekonomové Ofer H. Azar, Shira Yosef a Michael Bar-Eli (pdf) z Ben-Gurionovi univerzity v Izraeli se proto rozhodli prozkoumat nečestné chování systematicky. Potřebovali značně variabilní prostředí, v němž se pohybuje celá paleta lidí, někdy sami, jindy s druhými, někdy v pokušení získat větší sumu, v jiných příkladech menší, muži i ženy, mladí i staří. Volba proto nemohla padnout jinam, než na rušnou hospodu. Ve vybrané, zaměřené na hamburgery, bývalo vždy kolem 150 až 200 hostů, kterým výzkumníci-inkognito po jejich úhradě vraceli nadměrně vysoké "drobné". V restauraci bylo zažito, že host zaplatil v bankovkách a číšník mu poté přinesl rozdíl vůči útratě, z těchto peněz pak eventuálně dostal zpět spropitné. Výzkumný tým však k penězům vraceným hostům přidávali v přepočtu 60 nebo až 200 korun navíc, což při nejčastější útratě mezi 250-350 korunami byla poměrně značná suma. Cílem bylo zjistit, kolik hostů se poctivě ozve, že jim bylo vráceno příliš.

Restaurace je navíc známá tím, že číšníci s návštěvníky konverzují, takže se přirozeně ptali i na spokojenost s jídlem, prostředím či zda se host řadí mezi pravidelné zákazníky. Výzkumníky bylo zaznamenáváno složení "stolu", zda obsluhuje číšník či servírka, zda dochází k platbám individuálně či dohromady, obsah účtu nebo kolik alkoholu bylo spotřebováno. Byly poznamenány i všechny neobvyklé situace, jako zpoždění dodání jídla či mimořádně rozčílený zákazník, ať už byl důvod jeho zlosti jakýkoliv. S takto detailními údaji se pak ekonomové jali detailně ověřit, kdy a jací hosté čestně peníze vrátí a kdy s nimi v kapse odejdou.

Dohled nepomáhá, blízkost k lidem a pocit slušného člověka ano

Pouhých 33 % zákazníků se ozvalo a nadměrné drobné vrátilo, i přestože naprostá většina (89 %) byla v restauraci maximálně spokojena. Nejčestnějšími byli, celkem očekávatelně, štamgasti či návštěvníci s věrnostní kartou. Do restaurace chodí často, obsluhující personál znají a on je, šizení blízkého člověka není časté. Taktéž by se číšník mohl o přeplatku eventuálně dozvědět, a kdyby host peníze nevrátil, dobré vztahy by vzaly za své.

Co se týče velikosti částky, z těch, co dostali navíc 60 korun, se jich jen 16 % ozvalo a peníze vrátilo. Na druhé straně, z lidí, kteří si mohli ponechat 200 korun, je vrátila celá polovina. Zdá se, že neodevzdat pár korun, si před sebou dokážeme jednoduše zdůvodnit. Třeba, že někdy "jídlo za tolik nestálo" či "restaurace také šidí" a stále se můžeme považovat za ušlechtilého člověka. Zatímco ukrást několik stovek, pak už je problematické, chceme-li na sebe nadále nahlížet jako na česné. Zjištění tímto názorně potvrdilo teorii morálky coby sebeúcty. Všichni se chceme považovat za morální jedince. Malicherné krádeže (bobulka vína v obchodě, balík papírů v kanceláři) či nedůstojné chování (opisování při testu, pomluva kolegy) nemusejí rozložit naši morální integritu, pokud si je dokážeme zdůvodnit, dejme tomu, že recipročně reagujeme na dřívější či domnělé přešlapy protistrany ("supermarkety jsou předražené", "zaměstnavatel moc neplatí", "na kolegu dřou ostatní"). Ovšem jakmile se vhodné vysvětlení, racionalizace, bezprostředně nenabízejí, k nemorálnímu chování se neuchýlíme. Jedině, že zisk z nečestnosti je velký tak, že kompenzuje i ztrátu sebeúcty. A to dvě stovky nejsou.

Detailnější vysvětlení, jak si racionalizujeme ne/morální jednání, s řadou ilustračních pokusů, lze nalézt v knize Dana Arielyho, která loni vyšla česky jako Jak drahá je nepoctivost, Proč každému lžeme, hlavně sami sobě.

Ale zpět k experimentu, u něhož je důležité upozornit na jednu obtíž: hosté si menších částek vrácených navíc jednoduše nemuseli všimnout, takže závěr "silnější morálka u větších přešlapů" nemusí platit. Tato alternativa se však zdá nepravděpodobná, i proto, že především hosté, kteří utráceli málo, resp. si objednávali zlevněné polední menu, byli ti, co spíše peníze navíc nevrátili. Přitom u menší útraty rozdíl spíše vynikne. (Pozn.: Hostům je přinesen na podnosu účet a oni vloží bankovky, mají tedy jasnou představu, kolik by jim mělo být vráceno. Navíc již mají patrně rozmyšleno, jak vysoké spropitné zanechají číšníkům a servírkám a jaký obnos si vezmou zpět (vezmou-li si jej vůbec). Když tedy dostanou vráceny drobné, nevšimnout si pár desítek korun navíc, je sice jistě možné, ale nezdá se, že by takové sumy lidé ignorovali obecně.)

Dále bylo očekáváno, že sedí-li u stolu více lidí, resp. se o útratu dělí, vyšší dohled, sociální tlak chcete-li, způsobí vyšší čestnost. Poněkud překvapivě se však ukázalo, že poměr vrácených peněz byl stejný, seděl-li u stolu člověk sám nebo když byli hosté dva.

Komplikovaný vliv pohlaví

Mužské stoly vracely nejméně, ryze ženské stoly byly mnohem čestnější. Především věrné zákaznice vracely téměř vždy, dámy jednoduše vždy a všude usilují o dobrou pověst. U mixovaných stolů, když platil povětšinou muž, byla poctivost nízká, stejně jako u ryze mužských stolů. I když se naopak předpokládalo, že muž bude chtít ženě imponovat a ostentativně vrátí přeplatek, vůbec k tomu nedocházelo. Muži peníze navíc zatajili či se zjevně domnívají, že ženám imponuje i nečestné využití příležitosti lehce zbohatnout.

Zajímavé je, že vliv pohlaví se téměř obrací u večeří. V podvečerních hodinách byly čistě mužské stoly poctivější, zatímco zákaznice se naopak stávaly spíše nečestnými. Důvod této proměny není zcela zřejmý, leč lze zaspekulovat za podpory pár pozorování, že muži mívají během večeře lepší náladu a berou ji obvykle jako zábavu. Zatímco večeřící ženy byly spíše zaměstnankyně či podnikatelky, unavené po celodenní práci. Naproti tomu obědvající ženy bývaly spíše hospodyně pobývající přes den doma a oběd v restauraci pro ně znamenal příjemné povyražení. Zdá se proto, že právě ona špatná nálada, rozmrzelost přiměje člověka chovat se hanebně.

Ženy, patrně i díky větší empatii, jednoznačně nadržovaly servírkám, zatímco číšníky na nadměrnou hotovost téměř neupozorňovaly. Muži se, opět poněkud překvapivě, chovali k obsluhujícím pánům i dámám zcela stejně.

Fascinují je i zjištění, že všichni hosté, kteří byli v experimentu sledováni, tedy i ti, již nepřiznali přeplatek, dávali obsluze slušné spropitné. Vina z nedání dýška působí intenzivně a bezprostředně čelíc obsluhujícímu, zatajení peněz nikoliv. Být trošku, ovšem viditelně, štědrý, zatímco si odklánět mnohem více do vlastí kapsy, proto bylo nejčastější strategií hostů.


Psáno pro Vesmír.

Nová fakta o nevěře

„Fakta jsou pro lidi, kteří postrádají představivost vytvořit si vlastní pravdu,“ chtělo by se zrovna v tomto tématu odpovědět Effrosyně Adamopouloue (pdf). Nicméně ona pochopitelně nepsala o sobě, ale zaměřila se na faktografické a dlouhodobé šetření, v němž je v USA již od svých studentských let na základní škole sledováno asi 20 tisíc lidí, kteří o sobě výzkumníkům sdělují údaje, od spotřeby alkoholu a jiných drog, přes kriminální aktivity přes peripetie partnerských vztahů. A jedna z otázek cílí i na nevěru. Lze proto sledovat, které faktory ovlivňují, řekněme, flexibilní přístup k věrnosti.

Tak především se 21,5 % respondentů k nevěře přiznalo alespoň jednou. Byvší již v manželství jsou si věrnější, s mírou nevěry 12,9 %. Ženy i muži se k ní doznávají téměř stejně. Došlo tím k delší době předvídanému jevu: s nárůstem vzdělanosti žen, následného získání i lepších vyhlídek na pracovním trhu a tak větší finanční nezávislosti, nejsou již odkázány jen na manžela a jsou proto ochotny riskovat rozpadnutí vztahu kvůli nevěře podobně jako muži.

Graf ukazuje průměrnou četnost nevěr u manželů (červená linka), spolu žijících partnerů (modrá linka) a nejvyšší a stále rostoucí u randících osob (zelená) během let 1996 až 2001. U všech typů vztahů je naznačena sezónnost s vrcholy během léta.

Další zjištění jsou již přímočará, nevěrnější jsou nevěřící, bezdětní a ti méně spokojení ve vztahu. (Vše vyplývá z toho, že nevěrou riskují méně, protože by je rozpad rodiny tolik „nestál“. Rovněž může platit obrácená závislost, že ti, co podvádějí, nepreferují pořízení si potomka, jsou méně spokojení ve vztahu, atd.). Zahýbat je však především vlastností specifických lidí, kdo byl nevěrný v minulosti (či v dřívějším vztahu) má větší pravděpodobnost, že zahýbá dále, i v současném. Zároveň tito lidé prožili v minulosti více vztahů, které nevydržely ani půl roku. Hezčí i méně atraktivní lidé jsou na tom s nevěrou stejně.

O jazyku různých osobností

Jaké je to být neurotikem? Svobodnou ženou? Dvacetiletým studentem? Penzistou žijícím v horách? Díky největší psychologické studii, která kdy byla provedena, je nyní možné alespoň trochu nahlédnout do života lidí s různými charakteristikami. A poděkovat za to můžeme Facebooku.

H. Andrew Schwartz s kolegy (pdf) z Centra pozitivní psychologie Pensylvánské univerzity a z Psychometrického centra Cambridgeské univerzity totiž využili 74 941 dobrovolníků, kteří jim umožnili plný a téměř tříletý přístup ke své facebookové stránce, nadto byli ochotni vyplnit i matérii různých psychologických dotazníků a testů. 

Analýzou 309 milionů slov (resp. 700 miliónů slov, symbolů či frází) v 15,4 milionech zpráv (každý účastník napsal zhruba 4 129 slov) bylo možné nahlédnout do života a komunikace plného spektra lidí (kteří však věděli, že jsou „sledováni“). Obecně lze shrnout, že výzkum někdy vyloženě nepřekvapil (třeba lidé žijící ve vyšší nadmořské výšce častěji mluví o horách) a obvykle spíše potvrdil, že většina názorů či předsudků, které máme o různých lidech, je asi správná. I to je však cenné zjištění. Nicméně, vzhůru na hlavní či alespoň trochu překvapivé výsledky.

Co se týká odlišností pohlaví, ženy mluví mnohem více emočně nabitými slovy („nadšená“ či „<3“ [znak pro srdce]) a častěji se věnují popisováním toho, co se v nich („miluji někoho“) či kolem nich děje. Muži užívají spíše vulgarismy a věnují se v konverzaci věcem („xbox“). Pánové jsou však rovněž intenzivněji majetničtí. Když mluví o přítelkyni či ženě užívají téměř vždy přivlastňovacích zájmen („má“, „moje“), ženy mluví jednoduše o „příteli“ či „manželovi“, ovšem přidávají k tomu přídavná jména (jako třeba „úžasný“) či jiná zájmena („její“). Z detailní analýzy se zdá, že muži prostě častěji píší o svých partnerkách, zatímco ženy probírají i partnery ostatních.

Vesmír korelací mezi užívanými slovy a osobnostními a demografickými charakteristikami. V obrázku zde i níže větší slova znamenají silnější korelaci s daným znakem (tj. být ženou či mužem), barva pak značí četnost (temnější barvy znamenají častěji užívaná slova), vyčleněna jsou i pro znak specifická témata.

 V oblasti věku a stárnutí nejsou žádná překvapení, puberťáci mluví o škole (nejčastější souslednost „škola“-„úkoly“-„ach jo“) či počítačových hrách a internetu. Vysokoškoláci o semestru, kurzech, alkoholu („opilý“-„na šrot“-„opice“) a sexu. Dospělí o zaměstnání. V mládí častěji mluvíme v první osobě jednotného čísla („já …“), zatímco s přibývajícím věkem je pak častější plurál („my …“) a frekventovanější zmiňování rodinných vztahů („syn“, „otec“, „matka“).

Mluva dle věku, nejprve 13 až 18 let, 19 až 22, 23 až 29 nakonec 30 až 65 let.

I osobnostní charakteristiky člověka se plně promítají v jeho mluvě. Extroverti intenzivněji zmiňují svůj sociální život („party“, „miluji ho“, „chlapy“, „kočky“). Introverti, na druhé straně, píší o individuálních aktivitách („čtu si“, „internet“, „počítač“, „komixy“, „manga“). Neurotici jsou častěji z něčeho znechuceni, když vůbec nejčastější frázi užívají „je mi špatně z …“, jsou rovněž více utrápení („depresi“). Leč je zajímavé, že neurotici, kteří se věnují nějakému sportu, netrpí natolik příznaky neurotismu. Sportování, zdá se, jejich nespokojenou duši uklidňuje a přibližuje je emočně stabilním lidem. Ti častěji hovoří o sportu, dovolené, týmu nebo rodinných sešlostech.

Extroverti, introverti, neurotici a emočně stabilní lidé.

I když získaná data trpí mnohými neduhy, třeba není v nich tolik komunikace starých lidí, jež Facebook zatím mnoho nevyžívají, umožnila přesto vytvořit komplexní prediktivní modely, tedy, že z každé jednotlivé komunikace již lze odhadnout, kdo může být pisatelem či mluvčím. A to s mnohem vyšší přesností než to umožňovaly dosavadní psychologické testy.

Chcete-li přispět k podobným zjištěním, zkuste stránku Pokusní králíci (také odkaz nahoře) a účastněte se některé z běžících studií.

Psáno pro portál Osel.cz.