Koho v mládí potkáš, toho ve vězení najdeš

Stát se zločincem není jen volbou, ale i důsledkem mixu působení rodiny, která vychovává, kolektivu, v němž se člověk pohybuje, příležitostí a prostředí. Anna Piil Damm a Christian Dustmann (pdf) se zaměřili na poslední faktor a zaspekulovali: vyrůstalo-li dítě v sousedství, v němž byl zločin běžným jevem, naučí se jej samo užívat jako validní životní strategii, takže se ze "zločinem promořených čtvrtí" budou častěji rekrutovat zločinci.

Leč podobné úvahy mají značná úskalí, působení jednotlivých vlivů lze jen obtížně odlišit. V čtvrti může být vysoká chudoba, nízká vzdělanost, lidé se vzájemně nestýkají, a proto je tam i vysoká kriminalita. Zároveň v prostředí sociální anonymity a frustrace nebude výchova dětí nejsnazší, takže budou mít větší pravděpodobnost skončit jako zločinci. Do podobných čtvrtí se navíc mohou stěhovat recidivisté (a jejich rodiny). Co a jak konkrétně ovlivní budoucí skon mládeže k zločinnosti, nemusí být vůbec zřejmé.

Oba vědci měli ale štěstí. V Dánsku mezi lety 1986 a 1998 fungoval rozsáhlý program umísťování uprchlíků z různých zemí (celkem jím prošlo 80 tisíc lidí), který měl povahu přirozeného experimentu. Vlastností programu totiž bylo, že rodiny uprchlíků ubytovával v jednotlivých částech země náhodně. Různé rodiny se tak nastěhovaly do rozdílných čtvrtí, bohatých i chudých, s vysokou i nízkou kriminalitou a nato v nich dlouhá léta žili.

Potvrdilo se, že ve čtvrtích, kde žilo více mladých kriminálníků a bylo spácháno více (zejména násilných) zločinů, se chlapci přistěhovalců snáze naučili páchat zločiny a byli také v pozdějších letech častěji odsuzováni. Nejvíce byli ovlivněni, byla-li jim čtvrť etnicky spřízněna.


Psáno pro Vesmír.