Iluze morálního úpadku

Svět se zdá být na pokraji rozkladu. Válka je běžnou součástí zpráv. V reflexi nezměrného utrpení i jinak rozumní lidé volají po genocidě jedné či druhé strany. Zkušenost se smrtící pandemií covidu nezasadila ani semínko ohleduplnosti či akceptaci hygienických norem, soutěž o poprskání nejširšího perimetru spoluobčanů v MHD je standardem. Pokles morálky – ve vlídnosti, upřímnosti či jen základní lidské slušnosti – se zdá být nepřehlédnutelným. 

Pohříchu se stejným hodnocením součastníků se setkáváme odnepaměti. Před dvěma tisíciletími názor Tita Livia o jeho spoluobčanech nemohl být horší. Považoval je za nemorální zpustlíky a společnost odsuzoval k temnu, "v němž už nebudou schopni unést své nemorálnosti ani čelit lékům potřebným k jejich vyléčení". 

Zdá se, že každá generace trpí iluzí úpadku morálky, píší v nedávné studii Adam Mastroianni z Kolumbijské a Daniel Gilbert z Harvardovy univerzity. Dlouhodobá šetření, co si lidé o ostatních myslí, třeba americké z let 1949–2019, ukazují, že 85 procent respondentů už desetiletí udává, že morálka je v úpadku. To i přesto, že věří, že u mnoha etických problémů – přístup k postiženým, LGBT a jiným znevýhodněným skupinám – se situace zlepšuje. 

 

V každé zemi, kde agentura Pew provedla průzkum v roce 2002 nebo 2006 (znázorněno červeně), většina účastníků uvedla, že morální úpadek je přinejmenším "středně velký problém".

Nejde jen o USA. Lidé na celém světě věří, že morálka klesá, a věří tomu tak dlouho, jak dlouho se jich na to ptáme. Stejných výsledků dosáhneme, když se součastníků zeptáme, jak milí, čestní, příjemní a dobří byli lidé v minulosti – čím starší generace, tím je hodnocena jako morálnější. 

Podíváme-li se však na objektivní data o nemorálnosti – jako třeba vraždy či znásilnění –, jejich míry historicky klesají. Podobné závěry ukazují dlouhodobá šetření, v nichž se sledují každodenní životy respondentů. Mastroianni a Gilbert nashromáždili data od 4,5 milionu lidí z let 1965 až 2020, kteří odpovídali, zda se k nim ostatní chovají s respektem, zda jim pomáhají či zda oni pomáhají druhým (se zavazadlem, s ukázáním cesty). Nic nenaznačuje, že by se ctnostné chování vytrácelo. Spíše naopak. Lidé spolu více a lépe spolupracují. 

Proč si myslíme, že morálka upadá? Nesčetné studie ukázaly, že lidé jsou obzvláště náchylní vyhledávat a sledovat negativní informace. Sociální sítě a masmédia tuto tendenci znásobují zaměřením se téměř výhradně na děsivé skutky a osoby. Typickým projevem jsou nové algoritmy sítě X (Twitter), které nejspíše cílí jen na naštvání maximálního počtu uživatelů, aby ti reagovali další agresivitou (a tedy i příspěvky). Zároveň lidé trpí nostalgií, minulost si naopak vybavují více příjemnou, zbavenou křivd a utrpení. 

Mastroianni a Gilbert potvrdili, že zeptají-li se respondentů na morálku lidí v jejich přímém okolí (a ne na "lidstvo jako takové", o kterém se jen zprostředkovaně dočítají), respondenti si uvědomí, že lidé kolem nich jsou spíše morálnější než naopak. Mladé sice považují za trochu méně morální než seniory, vnímání všudypřítomnosti morálního úpadku se však vytratí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Moje a tvoje lži

Jak může někdo obhajovat smrt civilistů tím, že bydleli ve městě s kulturním centrem pojmenovaným Dům důstojníků, jak tento týden popisuje masakr dospělých i dětí v ukrajinské Vinnycje ruská Komsomolská pravda? Jak někdo může omlouvat ruskou agresi proti Ukrajině, jak činí politici českých parlamentních stran SPD či ANO? 

Přirozenou reakcí je, že jde o morálně odpudivé kreatury. Problém s vysvětlením je, že oni zase vnímají kritiky Ruska za naivní jedince nechápající práva Rusů na obranu (ať již dle hrozeb skutečných, či smyšlených). Jak mohou existovat dva, tak zcela odlišné morální soudy? 

Morální fakta – tj. co je správné a špatné – považujeme za objektivní. Nezabít druhého pro zábavu, nelhat pro osobní zisk, nezradit důvěru přítele. Pravidla beze všech pochyb jasná a pravdivá. Američtí psychologové Madeline Reinecke a Zachary Horne ukázali, že lidé hodnotí morální fakta dokonce za více "faktická" než skutečná fakta, protože morálku nedokáže změnit ani všemocný bůh.

Ve své studii se respondentů zeptali, zda by bůh mohl rozsvítit Měsíc jasněji než Slunce, zda bůh může vytvořit perfektně kulatý čtverec a zda je možné, aby bůh mohl učinit morálně správným zabít někoho jen tak pro zábavu. K jejich vlastnímu překvapení věřící i nevěřící respondenti odpovídali, že bůh je schopen provádět fyzikálně i logicky nemožné akty, nicméně morální pravidla změnit nedokáže.

Graf ukazuje, jak respondenti hodnotili intenzitu moci něco změnit. Pro nás jsou zajímavé zelené body, tedy zda bůh (God) je schopen změnit sociální zvyky (Societal Convention), morální pravidla (Morally Wrong), logická pravidla (Logical) či fyzikální zákony (Physical). Jak patrno, nejmenší moc změny má bůh u morálky, zatímco fyzikální zákony může měnit snadno (dokonce snadněji než zvyky).

Morální fakta vnímáme za objektivní, zároveň je aplikujeme v závislosti na kontextu našich zájmů či zájmů vlastní skupiny. A psychologický výzkum ukazuje, že vlastní překročení pravidel omlouváme, lži naše či oblíbených politiků vnímáme za obhajitelné, zato lži druhých jsou jasnou známkou jejich morálního úpadku. Nezůstává jen u lží. Morální sounáležitost s vlastní skupinou je třeba potvrzovat.

Britský spisovatel Will Storr ve své knize Hra o status pro podobnou eskalaci "vlastní morálky" využívá příkladu se sektou Nebeská brána, jejíž 39 členů v roce 1997 spáchalo hromadnou sebevraždu. Storr se zaměřuje na dřívější událost a chce vysvětlit, proč se nechali i dobrovolně kastrovat.

Knihu The Status Game: On Social Position and How We Use It od: Will Storr vydalo v roce 2021 nakladatelství William Collins.

 

V sektě platil zákaz sexu i erotických myšlenek, u nich ale bylo složité pravidlo dodržet. Jak později vypověděl jeden z přeživších členů, když se objevila možnost kastrace, kterou prý jedna z členek sekty ovládá, jevilo se to jako obrovská příležitost – ale váhal. Jakmile však viděl, že se ostatní členové ke kastraci chystají, byl si jist, že operaci chce. Pro správného člena sekty už nestačilo nemorální myšlenky nemít, bylo třeba demonstrovat, že je mít nemůže. 

Ač byl svědkem toho, jak se první operace nepovedla a nebožák musel být odvezen na pohotovost s akutním zánětem varlat, jeho jediná myšlenka byla: "Byl jsem zklamaný, že jsem ten zákrok nepodstoupil." A dodal: "Nestali jsme se členy sekty tím, že nás naprogramovali či nám vymyli mozek. Byli jsme tam, abychom o vymytí mozku prosili… Nelíbila se nám pravidla tohoto světa, a tak jsme si vytvořili vlastní."  

 

Psáno pro Lidové noviny.

Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře

Když věnujete pozornost nějaké události, přicházíte o možnost vnímat další informace. Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. Nová studie o izraelsko-palestinském konfliktu ukazuje, že i vojenské operace Izraele jsou plánovány na dny informačně bohaté, aby se vyhnulo přílišné medializaci jejich případného neúspěchu.

Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi.

Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí. V mediálním poradenství je proto znám přístup „utopení pravdy“ – praxe, při níž se zveřejnění negativních zpráv spojí s událostmi, které je pravděpodobně zastíní. Notorickým případem je Jo Moore, mediální poradkyně britské Labor party, která po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001 radila svým nadřízeným, ať rychle provedou či zveřejní cokoliv, co chtějí navždy pohřbít. V dnech a týdnech po útoku islamistů na USA se britská média nezabývala přízemními záležitostmi, jakými jsou veřejné zakázky, jmenování spřátelených osob do klíčových pozic či přidělováním netransparentních dotací. Pozornost všech byla vyčerpána jinde.

Lze dohledat několik podobných strategických rozhodnutí politiků, které nastaly „shodou okolností“ v době výrazných událostí. Ruská vojska zaútočila na Gruzii v roce 2008 při začátku letní olympiády; Silvio Berlusconi coby italský premiér vydal kontroverzní dekret omilostňující řadu za korupci odsouzených politiků ke dni, kdy se Itálie kvalifikovala do světového poháru ve fotbale; podobně i Izrael útočil na Gazu v době semifinále mistrovství světa ve fotbale.

Není to však jen náhoda, děje-li se tolik událostí, nebo jsou politici skutečně takto sofistikovaní? Otázku si položili ekonomové Ruben Durante a Jekatěryna Žuravskaja z evropského Centra pro výzkum hospodářské politiky a pokusili se ji ověřit na případě izraelsko-palestinského konfliktu. Obě strany jsou velmi závislé na mezinárodní podpoře a pomoci. Palestinci spoléhají na arabské země, Izrael zase na USA. Americká podpora Izraele však typicky poklesne, ukáže-li se, že jeho vojenské operace proti palestinským teroristům (zejména Hamásu) vedly i k zabití civilistů. Izrael je zároveň v „mediální nevýhodě“, jelikož coby demokratický stát někdy výsledky vojenských akcí zveřejňuje. Mnohdy přitom nelze stoprocentně zajistit, že útok nepovede i k civilním obětem. Pro Izrael je proto prospěšné plánovat útoky, aby jejich případný neúspěch zakryly ostatní zprávy, typicky politické a sportovní události v USA. Naopak Hamásu může být americká veřejná podpora lhostejná.

Durante a Žuravskaja nashromáždili data o amerických politických událostech, federálních a státních volbách, důležitých projevech a o významných sportovních utkáních mezi lety 2000 až 2011 a podívali si, zda je disproporčně předcházely útoky Izraele na palestinské teroristické cíle. Potvrdilo se, že čím více je informacemi nabytý den v USA, tím větší je pravděpodobnost, že Izrael den předem zaútočí. Zatímco u palestinských útoků podobná závislost neplatí. Pochopitelně zjištění neplatí za všech okolností, kupříkladu urgentní likvidace zrovna identifikovaných teroristických vůdců probíhá zcela nezávisle na tom, co se v USA děje. Naopak, využívá-li Izrael těžkou vojenskou techniku a zasahuje-li v obydlených oblastech, čeká spíše na informačně nabytý den.

Poměr dnů (v %) během nichž Izrael útočil na Palestince při konání významných politických či sportovních událostí v USA ("Major political/sport events") a ve dnech bez nich ("No major political/sports events").

Studie dokázala, že i vojenské kampaně jsou plánovány dle své potenciální mediální odezvy. Hlubší pointa je také zřejmá – vždy zvažujme, jaké důležitější události, skandály či kontroverze mohou být zakrývány informační pěnou nejen tiskových mluvčí a PR agentur.


Psáno pro Finmag.

Chvála stínů a pochybností

Začněme jednoduchou slovní úlohou. Já vím, evokuje to hodinu základní školy, ale vydržte: Řízek s bramborami a pivo stojí dohromady 120,- korun. Řízek s bramborami stojí o 100,- korun více než pivo. Kolik stojí pivo?

Většina lidí, pochopitelně, odpoví 20,- korun. Leč rychlé přepočtení ukáže, že většina se mýlí. Kdyby pivo stálo 20,- korun, pak by řízek s bramborami musely stát 120,- korun (musejí stát o 100,- korun více než pivo), což nemůže být pravda, jelikož vše dohromady stojí 120,- korun. Správná odpověď je pivo za 10,- korun a řízek s bramborami za 110,- korun – jedině pak se ceny liší o stokorunu a vše dohromady stojí sto dvacet korun. Pakliže jste podlehli chybné odpovědi, nezoufejte. Americký ekonom Shane Frederick řadu podobných otázek (pdf) vymyslel tak, aby sváděly k intuitivně chybným odpovědím. Chtěl ukázat, že i v ryze logických, matematických úlohách rozhodování lidí vedou spíše intuitivní tušení než promyšlené úvahy.

Kromě podlehnutí zdánlivě správné, byť chybné, odpovědi je Frederikův test důležitý, i protože ukazuje, jak chybné intuitivní volby mohou dlouhodobě setrvávat. Všichni, kdož odpověděli chybných „20,- korun za pivo“ si bez stínu pochybnosti byli jisti, že odpovídají správně! Nebylo-li by upozornění, šli by dále životem mysleje si, že autor sloupku je školomet kladoucí primitivní otázky (jasně, to si mohou myslet tak jako tak). Intuice je skvělá věc, neměla by být ale ponechána o samotě, bez kritického uvažování.

Nedávno jsem svým studentům tvrdil, že rok 2015 byl pro člověka nejlepším časem historie a letošek jej nejspíše překoná. Tvrdošíjně nesouhlasili: „Nevidíte války, teroristické útoky, růst násilí od Sýrie po Paříž? Uprchlickou krizi? ...“ Na těchto debatách fascinuje, že každý okamžitě přijde s hotovým názorem a poté začne uvádět jen příklady, které jeho názor podporují. Kritické myšlení ale nespočívá na argumentaci tím, co se nejsnadněji objeví v mysli. Úvodní příklad s pivem za 20,- korun dokazuje, že v mysli se intuitivně objevují názory, které jsou pravdě-podobné, nikoliv pravdivé. Zamyslí-li se kdokoli nad stavem světa, jeho mysl rychle zaplaví emoční, rozrušující zprávy, které viděl či slyšel. Skutečnost však není tak barvitá a plná neštěstí, jak ji malují média, sousedé či politici.

Jaká je skutečnost, nahlížená třeba údaji Světové zdravotnické organizace (xls)? I přes medializované hrůzy roku 2015 počet obětí válek ve světě setrvale klesá. Terorismus zůstává strašnou hrozbou, leč nezpůsobuje ani 2 % násilných smrtí. Spočteme-li pak ve světě všechny násilné příčiny úmrtí, hromadné i individuální, zjistíme, že zodpovídají za jediné procento všech smrtí a co především, tento poměr setrvale klesá. (Větším zabijákem je dnes už i rakovina střev a konečníku a dvojnásobně více než všichni vrazi, vojáci a teroristé dohromady zabíjejí dopravní nehody.) 

Více o důvodech univerzálního poklesu násilí v lidských společenství lze nalézt v knize The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined od: Steven Pinker, kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Penguin Books.

I další ukazatele kvality života se zlepšují: roste průměrná doba dožití, mizí infekční nemoci, klesá dětská úmrtnost, nejmenší podíl lidí v dějinách žije v chudobě, průměrně naopak rychle bohatneme (globálně i klesá příjmová nerovnost (pdf)). Díky kvalitní výživě a lepšímu zdraví se lidé stávají chytřejší, IQ průměrného člověka desetiletí roste. Ač si o stylu politiky můžeme myslet cokoliv, ve světě dnes existuje nejvíce demokratických voleb a voličům odpovědných režimů vůbec. Roste tolerance k menšinám. Nežijeme – samozřejmě – v ráji, máme se však prokazatelně nejlépe v lidské historii.

Lev Nikolajevič Tolstoj napsal, že „nejobtížnější téma muže být vysvětleno i úplnému hlupákovi, pakliže si na něj dosud nevytvořil žádný názor; avšak i ta nejjednodušší věc nebude moci být vysvětlena tomu nejchytřejšímu člověku, pakliže si je pevně jist, že ji – bez stínu pochybnosti – pochopil.“ Vždy ve svých názorech hledejme stíny, mnohdy se v nich skrývá ostřejší a pravdivější obraz světa. 


Psáno pro Lidové noviny.

Humanitární podpora válek

Ekonomie je někdy nazývána ponurou vědou proto, že její závěry jsou často v rozporu s tím, co by si člověk přál či očekával, že "by být mělo". Ekonomové svým zaměřením na reálné lidské jednání – a nikoliv na to, co respondenti toliko říkají či jak se subjekty chovají v laboratořích – často odkrývají, že deklarované cíle a skutečné dopady, někdy ne zcela viditelné, se velmi liší. Nathan Nunn a Nancy Qian (pdf) nyní přispěli k "špatné" pověsti ekonomie tím, že analyzovali americkou potravinou pomoc v letech 1971-2006 a zjistili, že v dané podobě živila zejména pokračování občanských válek v dotovaných zemích (dopad na mezistátní konflikty identifikován nebyl).

Ve své analýze vyžili toho, že intenzita potravinové pomoci USA není dána ani tak potřebností potravin v dotovaných zemích, ale úrodou pšenice v předchozích letech. Vláda totiž zemědělskou produkci od amerických zemědělců vykupuje a nashromáždí-li značné přebytky, vyváží je coby mezinárodní pomoc. A jelikož úroda závisí především na počasí nad Amerikou, velikost potravinové pomoci je dána také spíše počasím a nikoliv povahou konfliktu. Šlo proto lépe odhalit, že po větší pomoci následuje rozhoření konfliktu a nikoliv třeba naopak, že by rozhoření konfliktu přivolalo potravinovou pomoc (kdy by data také ukazovala, že vyšší pomoc doprovází větší boje).

Závislost velikosti potravinové pomoci (osa y v milionech tun) na rezervách pšenice v USA v předchozím roce (osa x v milionech tun).

Závislost pravděpodobnosti pokračování občanských válek (osa y) na produkci pšenice v USA o rok dříve (osa x v milionech tun).

Potvrdilo se tak nepřímo podezření, že až 80 % potravinové pomoci se cestou ke svým příjemcům ztratí a nejčastějšími zloději jsou právě lokální ozbrojené síly, které zisky z prodeje lupu využijí na nákup zbraní a na žold. Nemluvě o tom, že často i vojáci trpí podvýživou, a proto potravinová pomoc směřovaná jim, podporuje přímo i jejich bojeschopnost.


Psáno pro Vesmír.

Útok válku v Sýrii spíš prodlouží

Vojenské intervence jsou posledním možným nástrojem, jak shora zlepšit fungování společnosti, a takové pokusy, bohužel, obvykle selhávají. Ostatně v ekonomii asi není těžšího úkolu než navrhnout zlepšení institucí země, které přinese předpokládaný efekt. Opatření pravidelně nepřežívají náraz na existující společenskou strukturu a zvyky lidí. Ilustrativně třeba program školení a zkvalitnění technického vybavení ruských ozbrojených sil v boji proti mafii vyústil hlavně ve vyšší úplatky policistům, když vydávali své nové zbraně gangsterům.

Život v zemi s válečným konfliktem navíc razantně mění způsob uvažování občanů. Uvyknou na násilí jako regulérní prostředek k řešení problémů. Změna jejich charakterů je dlouhotrvající a lidé si své nové uvažování s sebou nesou nejen do budoucna, ale i do zcela odlišných podmínek.

Násilí jako regulérní strategie

V nezvyklé, ale v tomto bodu osvětlující studii můj student Matouš Skořepa dokázal, že zahraniční hráči americké basketbalové ligy (NBA), kteří jako mladí chlapci vyrůstali v zemi, v níž zrovna probíhal nějaký ozbrojený konflikt – byť je nemusel jakkoliv zasáhnout –, se mnohem častěji uchylují k faulům. Ačkoliv jako všichni hráči NBA čelí naprosto stejným motivacím i trestům, jednoduše už nemají takové zábrany k ataku protihráče. Silně v nich zakořenila kultura násilí, v níž se v dětství či dospívání pohybovali. Berou ho snáze jako regulérní životní strategii. Nepřekvapí proto, že i většina vnějších, mezinárodních zásahů do občanských válek končí neúspěšně.

Pravděpodobnost ukončení konfliktu a měsíce trvání války v závislosti, zda dojde či nikoliv k vnější intervenci.

Americký empirický politolog Patrick Regan (pdf) ukázal unikátní analýzou 150 konfliktů běžících ve 2. polovině 20. století, že externí intervence obvykle vede spíše k prodloužení trvání války než k jejímu ukončení. I když se zdálo, že dlouhotrvající konflikty nakonec "přilákají" zásah, spíše platí, že jsou jím oživeny. Za posledních 60 let vzplanou každý rok zhruba dvě občanské války, takže dat k analýze bylo dostatek.

I krátká vnější podpora rebelů totiž u nich vyvolá očekávání, že dosáhnou snáze svých cílů, a nejsou ochotni ke kompromisu. Navíc začnou přeceňovat pravděpodobnost své konečné výhry a pokračují v bojích. Umocněno je to za podmínek značné nerovnosti v přístupu ke zdrojům mezi vládní a povstaleckou stranou. Nerovnost v bohatství mobilizuje povstalce, protože více z nich může z revoluce získat. Platí rovněž, že ideologické občanské války končí dříve než etnicko-náboženské.

Snad někdo Rusy uplatí

Pohříchu se zdá, že americká intervence v Sýrii bude krátkodobá a v zemi se stále častěji objevují etnické a náboženské antipatie spíše než ryzí opozice vůči vládnoucímu režimu. Z Reganova modelu však vyplývá, že dochází-li k růstu počtu obětí za měsíc, pravděpodobnost ukončení války vzroste (celkový počet obětí nemá překvapivě na dobu trvání občanské války žádný vliv). Plyne z něj ale i pesimistická předpověď: dojde-li k mezinárodní podpoře jak vlády, tak rebelů, klesá pravděpodobnost blízkého ukončení konfliktu na nulu. Věřme proto, že někdo uplácí Rusy, aby ukončili podporu Asada.

Závěr Reganovy analýzy je přesto jednoznačný: "Bez ohledu na to, jak je intervence naplánována a zrealizována, zdá se, že neexistuje žádný mix strategií, který by zkrátil očekávanou dobu občanské války." Pochopitelně, jde o obecný model ignorující specifika a vycházející z historie, kterou, doufejme, potenciálně zasahující mocnosti znají. Nenabízí však vyhlídku na jakýkoliv rychlý konec syrského konfliktu.


Psáno pro Hospodářské noviny.