Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi.
Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí. V mediálním poradenství je proto znám přístup „utopení pravdy“ – praxe, při níž se zveřejnění negativních zpráv spojí s událostmi, které je pravděpodobně zastíní. Notorickým případem je Jo Moore, mediální poradkyně britské Labor party, která po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001 radila svým nadřízeným, ať rychle provedou či zveřejní cokoliv, co chtějí navždy pohřbít. V dnech a týdnech po útoku islamistů na USA se britská média nezabývala přízemními záležitostmi, jakými jsou veřejné zakázky, jmenování spřátelených osob do klíčových pozic či přidělováním netransparentních dotací. Pozornost všech byla vyčerpána jinde.
Lze dohledat několik podobných strategických rozhodnutí politiků, které nastaly „shodou okolností“ v době výrazných událostí. Ruská vojska zaútočila na Gruzii v roce 2008 při začátku letní olympiády; Silvio Berlusconi coby italský premiér vydal kontroverzní dekret omilostňující řadu za korupci odsouzených politiků ke dni, kdy se Itálie kvalifikovala do světového poháru ve fotbale; podobně i Izrael útočil na Gazu v době semifinále mistrovství světa ve fotbale.
Není to však jen náhoda, děje-li se tolik událostí, nebo jsou politici skutečně takto sofistikovaní? Otázku si položili ekonomové Ruben Durante a Jekatěryna Žuravskaja z evropského Centra pro výzkum hospodářské politiky a pokusili se ji ověřit na případě izraelsko-palestinského konfliktu. Obě strany jsou velmi závislé na mezinárodní podpoře a pomoci. Palestinci spoléhají na arabské země, Izrael zase na USA. Americká podpora Izraele však typicky poklesne, ukáže-li se, že jeho vojenské operace proti palestinským teroristům (zejména Hamásu) vedly i k zabití civilistů. Izrael je zároveň v „mediální nevýhodě“, jelikož coby demokratický stát někdy výsledky vojenských akcí zveřejňuje. Mnohdy přitom nelze stoprocentně zajistit, že útok nepovede i k civilním obětem. Pro Izrael je proto prospěšné plánovat útoky, aby jejich případný neúspěch zakryly ostatní zprávy, typicky politické a sportovní události v USA. Naopak Hamásu může být americká veřejná podpora lhostejná.
Durante a Žuravskaja nashromáždili data o amerických politických událostech, federálních a státních volbách, důležitých projevech a o významných sportovních utkáních mezi lety 2000 až 2011 a podívali si, zda je disproporčně předcházely útoky Izraele na palestinské teroristické cíle. Potvrdilo se, že čím více je informacemi nabytý den v USA, tím větší je pravděpodobnost, že Izrael den předem zaútočí. Zatímco u palestinských útoků podobná závislost neplatí. Pochopitelně zjištění neplatí za všech okolností, kupříkladu urgentní likvidace zrovna identifikovaných teroristických vůdců probíhá zcela nezávisle na tom, co se v USA děje. Naopak, využívá-li Izrael těžkou vojenskou techniku a zasahuje-li v obydlených oblastech, čeká spíše na informačně nabytý den.
 |
| Poměr dnů (v %) během nichž Izrael útočil na Palestince při konání významných politických či sportovních událostí v USA ("Major political/sport events") a ve dnech bez nich ("No major political/sports events"). |
Studie dokázala, že i vojenské kampaně jsou plánovány dle své potenciální mediální odezvy. Hlubší pointa je také zřejmá – vždy zvažujme, jaké důležitější události, skandály či kontroverze mohou být zakrývány informační pěnou nejen tiskových mluvčí a PR agentur.
Psáno pro Finmag.
Žádné komentáře:
Okomentovat