Za kolik zraňovat druhé?

Nebudu čtenáře frustrovat příběhy každodenního sobectví a bezcitnosti, každý si asi snadno nějaké vybaví. Přesto jsme zároveň i živočišným druhem, jehož členové se dokáží do druhých extrémně vcítit a být jim nápomocní. Slavný popis obětavé nátury lidstva pochází, trochu paradoxně, od zakladatele ekonomie, Adama Smithe: „Získávat nespravedlivé výhody na úkor druhých či jejich obětí, je pro každého člověka nepřirozené, více než smrt, více než chudoba, bolest, než všechna neštěstí, které ho mohou potkat.“

Molly Crockett s kolegy (pdf) se tedy jala ověřit, kolik stojí, aby lidé překonali nechuť druhým ubližovat a upřednostnili svůj vlastní zájem. Účastníci jejich experimentu byli nejprve hodem mince rozděleni do dvou skupin. Členové první, sledované, skupiny poté v sérii rozhodnutí určovali, zda jsou ochotni obdržet menší elektrický šok, za který dostanou malou odměnu nebo větší šok přinášející mnohem větší odměnu. Věděli přitom, že v polovině případů elektřina nebude proudit do nich, ale do nějakého anonymního člena druhé skupiny. Peníze získávali vždy jen oni, ať už bolest nesli nebo byla způsobována druhým. Bylo tak možné jednoduše ověřit, zda zvolí větší bolest pro druhé (a větší peníze pro sebe) nebo se slitují a větší šoky budou uvalovat toliko na sebe.

Výsledky experimentu jsou k lidstvu shovívavé (alespoň tedy k Britům, kteří se jej účastnili). Kromě účastníků, u nichž byli později identifikovány znaky psychopatie, lidé bolestivější šoky uvalovali spíše na sebe. V případech, v nichž hrozilo, že opravdu velký šok dostane bližní, raději preferovali nižší odměnu, čímž snížili velikost šoku pro druhého (psychopatickým osobnostem byla intenzita bolesti i zda dopadá na ně či na druhé v podstatě lhostejná, zajímal je jen výdělek).

Míra vyhýbání se velkým elektrickým šokům, první sloupec ("self") značí u rozhodujícího, druhý sloupec ("other") pro druhého, trpícího. Jak patrno, rozhodující více zvažoval bolest druhých než svoji.

Poněkud překvapivě se prokázalo, že čím byl člověk altruističtější, tím déle mu rozhodnutí trvalo. V etických dilematech přitom obvykle cítíme, co je „správně“ a co „špatně“ hned – delší úvaha spíše značí, že se pokoušíme morální cit obejít. Hrozí-li však trýznění druhých, byť malé, zamýšlíme se hlouběji nad svou odpovědností. Jeden účastník závěry elegantně potvrdil, „Vím, že bych ten šok klidně zvládl, ale nebyl jsem jistý u toho druhého a nechtěl jsem být vůči němu krutý." Zjištění tím podporují výzkum ukazující, že si více vážíme lidí bezprostředně pomáhajících než váhajících. Leč odsuzujeme ty, jež kvapně ubližují, nicméně chápeme, přistoupí-li někdo k poškození druhého po rozmyslu. Chcete-li někomu ubližovat, zvažte to.


Psáno pro Vesmír.

Ve zkratce ...

Ingrid S. Johnsrude s kolegy (pdf) ukázali, že lidé jsou schopni v změti hlasů lépe identifikovat řeč svého životního druha. Překvapivě jej však dokáží i mnohem lépe ignorovat, když chtějí slyšet hlas ostatních (tato schopnost se ale s věkem vytrácí).

„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej,“ ověřovali Daniel C. Murrie s kolegy (pdf) u soudních znalců, psychologů a psychiatrů. Experimentálně potvrdili, že domnívají-li znalci, že pracují pro obžalobu, přisuzují pachatelům vyšší míru psychopatie i rizika recidivy. Naopak ti, kteří věří, že pracují pro obhajobu, jsou k pachatelům smířlivější.

K děsuplným závěrům došlo konsorcium lékařů (pdf), když se ptali žen, které navštěvovaly 12 ortopedických klinik v Kanadě, USA, Nizozemí, Dánsku a Indii, zda byly týrány partnerem. 2 % z nich odpověděly, že jsou nyní na klinice právě proto, šestina žen přiznala, že byly týrány v minulém roce. Třetina žen byla partnerem týrána někdy ve svém životě.

David Cutler, Jonathan Skinner, Ariel Dora Stern a David Wennberg (pdf) se podívali na geografickou variaci v nákladech na léčení v USA. Odhalili, že rozdíly v (nákladech) léčení nejsou téměř vůbec vyvolávány poptávkou pacientů, ale rozhodováním lékařů. To je však často v rozporu s doporučovanými standardy léčby. 36 % výdajů na konci života pacientů a 17 % výdajů celkem tak může být vydáno, ač nejsou poptávány, ani aniž by byly medicínsky potřeba.

Marihuana a alkohol jsou substituty, naopak pití alkoholu a kouření tabáku jsou komplementy – užíváme si jejich spotřebu obvykle dohromady, takže s konzumací jednoho roste i konzumace druhého. Zdražíme-li tedy cigarety vyšší daní, omezíme kouření (i když podpoříme černý trh) a je nabíledni předpověď, že snížíme i spotřebu alkoholu. Kelly C. Young-Wolff s kolegy (pdf) potvrdila, že zejména u mladých mužů a chudších osob to tak funguje.