Stačí si věřit, jít za svým a dokážete…

„Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a.“ Souhlasíte s tvrzením? Pakliže ano, zbavte se toho zpátečnického postoje, je to kámen, který vás táhne pod vodu. Je čas na růstové myšlení! Nebo – ve skutečnosti – na školení obchodníků s bláboly.

Asi každý, kdo podstoupil motivační firemní školení, profesní koučink nebo kurzy osobního rozvoje, slyšel o stanfordské psycholožce Carol Dweckové a jejích konceptech růstového a fixního (někdy „zabrzděného“) myšlení (a o její knize Nastavení mysli). Člověk, který věří, že je schopný učením dosáhnout nových schopností a zlepšit své uvažování, má růstové myšlení. Učení se a řešení problémů je pro něj cesta, jak osobně růst a dosahovat intelektuálního mistrovství, nejde mu chvilkové odměny jako získání bodů, složení testu, obdržení certifikátu nebo získání peněz. Lidé s těmito postoji jsou v životě úspěšní, stávající se leadery svých oborů a po případných nezdarech se otřepou, protože je vždycky berou jako poučení.

Fixní myšlení mají naopak lidé, kteří si myslí, že talent (nebo jeho absence) je každému daný osudem a nedá se s tím moc udělat. Obtížně řešitelné problémy proto vzdávají, nevěří si a kritiku berou vždycky osobně. Je asi zbytečné dodávat, že kouči se snaží z klientů udělat první typ. Problém je, že jde o triviální tautologii: kdo nevěří svým schopnostem nebo nechce intelektuálně růst, pochopitelně nebude – lze vůbec očekávat něco jiného? Dalším úskalím je, že ač motivace kultivovat svůj postoj k životu a intelektuální schopnosti je jistě ctností, nepůjde o nejdůležitější faktor ovlivňující úspěch. Vezmeme-li si za příklad výkon ve škole, je víc ovlivněný vrozenou inteligencí, výchovou či rodinným prostředím a vzděláním rodičů, pílí, zdravotním stavem, učiteli a podobně.

Růstové vs. fixní myšlení? U úspěšných studentů je to jedno

Pro potvrzení vlivu růstového a fixního myšlení na školní výkon kolegové Štěpán Bahník z Vysoké školy ekonomické a Marek Vranka z Univerzity Karlovy ve své studii využili testování Scio, které u nás podstupují středoškoláci hlásící se na univerzity. Před vyplněním testu jim předložili osobnostní dotazník, ve kterém se skrývaly i dvě otázky variující téma stylu myšlení. Skoro šest tisíc studentů se vyjádřilo, nakolik souhlasí s výroky Mohu se sice naučit nové znalosti, nemohu však změnit svoji inteligenci a v úvodu uvedeným Mám určitou úroveň inteligence, ale nemohu dělat moc, abych ji změnil/a. Kdo bezmezně souhlasil, měl fixní styl myšlení, naopak nesouhlasící se implicitně označili za „držitele“ růstového myšlení.

Psychologové nenalezli žádný vztah mezi růstovým myšlením a výkonem v testu, spíš naopak, výsledky v testu korelovaly s růstovým myšlením mírně negativně. Ani se neukázalo, že by držitelé růstového myšlení chtěli skládat testy vícekrát. Testy je totiž možné podstoupit až šestkrát do roka, přičemž se studentovi počítá nejlepší výsledek. Kdyby platily předpoklady o lidech s růstovým myšlením coby houževnatých, vítajících výzvy a snažících se dosahovat mistrovství v tom, co dělají, pak by počet jejich pokusů složit test jednoduše musel být vyšší – leč není. Koncepce Dweckové je sice intuitivně správná, ale reálný vliv růstového myšlení na výkon je nejspíše iluze.

Návody na osobní růst jsou příběhy, kterým chceme věřit

Růstové myšlení demonstruje širší problém – mnoho „poznatků“ z psychologie, které jsou využívány kouči, HR specialisty, manažery, ale i učiteli na školách jsou přinejhorším chybné či přinejlepším nemají žádnou relevanci. Další příklad: pakliže jste na motivačních kurzech neslyšeli o Dweckové, jistě poznáte jméno Angela Lee Duckworthová. Držitelka prestižního grantu pro génie od Nadace MacArthurových, přednášející na TEDu s více než 11 miliony zhlédnutí a autorka ultrabestselleru, který nedávno vyšel česky jako Houževnatost.

Houževnatost (nebo odhodlání) je podle jejích studií nejdůležitější osobnostní znak, určující nakolik budeme úspěšní ve škole, práci, v osobním životě – lidé vytrvalí, s vášní pro dlouhodobé cíle, ochotni zavázat se pro určitý účel i na mnoho let – jsou nakonec nejúspěšnější. IQ, vzhled, zdraví tak velkou roli nehrají. Čili – shrnuto do motivační fráze, „Stačí si věřit, jít za tím a cokoliv dokážete.“ – Což je ovšem zjevný nesmysl. I když si budu hodně věřit a vytrvám, model pro Calvina Kleina ze mne nebude, Riemannovu domněnku nedokáži a tento článek nebude zítra nejčtenější na internetu. Další interpretace výzkumu Duckworthové – tedy, že svědomití, zapálení lidé toho dokáží více než nespolehliví defétisté, je opět trivialita sama.

Americký psycholog Marcus Credé s týmem kolegů (pdf) se podívali na většinu studií sledujících u lidí houževnatost a jejich výkony a potvrdili, že houževnatost se vlastně nijak neliší od svědomitosti, osobnostního znaku, který je znám odnepaměti a pochopitelně, že svědomití lidé jsou obecně úspěšnější než impulzivní nebo neurotičtí chaoti. Samotný koncept „houževnatosti“ je bezcenný.

Snaha kultivovat přemýšlení a sebepoznání svoje či druhých je humanistickým, ctnostným cílem. Podobně i motivovat k růstu bližní, kterým nebyla shůry dána inteligence, svědomitost či bohatí a vzdělaní rodiče, je jistě chvályhodné. Mnoho pilných lidí své dovednosti podceňuje a motivační podpora je pro ně nezbytná. Naopak ani chytrost není všechno a houfy inteligentních lidí dělají podřadnou práci nebo v životě selhávají, protože jsou neorganizovaní, nedůslední a nic nedotáhnou do konce. Snahy o zlepšení života druhých se ale nesmí utopit v instantních, přitažlivých schématech, které bereme za hodnověrné jen proto, že jsou postaveny na pravdivě znějících příbězích.


Psáno pro Finmag.

Chcete skórovat? Vyspěte se!

Nevyspání je považováno za banální obtíž. Každý někdy nestíhá, proto pracuje do noci či si naopak přivstane. Spánková deprivace však výrazně ovlivňuje kvalitu rozhodování, soustředění se i fyzičku – studie o soudcích a basketbalistech ukazují na míru, jak jsou naše mysl a tělo nevyspáním narušeny.

Když přednáším o dopadech spánkové deprivace na rozhodování zaměstnanců, studenty obvykle moc nenadchnu. „Vždyť je jasné, že ospalí lidé dělají chyby a jsou unavení!“ Mají pravdu, přehlížejí však podstatný detail. Vědět neznamená respektovat a skutečně zohlednit ve vlastním chování (jak právě studenti v probíhajícím zkouškovém období dokazují, když se většina věnuje celonočnímu studiu, které ústí ve fakticky nulové dlouhodobé zapamatování látky).

Lidé se přeceňují a nejsou schopni zohlednit či si nepřiznají, jak moc jsou jejich mysl a tělo nevyspáním ovlivněny (podobně i kuřák ví, že jej tabák zabíjí, leč je přesvědčen, že jeho se to až tak netýká „protože se cítí fajn“ a když bude chtít přestat, povede se mu to – statistiky však jasně mluví proti oběma dojmům). Nevyspání navíc neovlivňuje jen fyzické schopnosti, paměť či soustředění, ale zhoršuje i emoční regulaci. Nevyspalé lidi popudí i podněty, kterým se dřív smáli nebo je ignorovali.

Po přechodu na letní čas dostanete větší flastr

Inspirativní je nedávná studie Kyoungmin Cho z Washingtonské university a kolegů (pdf), kteří analyzovali práci soudců po pravidelném každoročním spánkovém šoku – přechodu na letní čas. Přestože ke ztrátě hodiny spánku dojde v neděli, bylo již ukázáno, že v pondělí jsou lidé unavenější a nepozornější – kupř. narůstá počet nehod a zranění. Očekáváním výzkumníků bylo, že soudci budou unavení a nevrlí, takže budou udělovat přísnější tresty. Po odfiltrování proměnných, které ovlivňují velikost trestu – jako je charakter trestného činu, zda jde o recidivistu, jeho věk, rasu či pohlaví – se potvrdilo, že vůči jiným pondělkům jsou tresty odnětí svobody po přechodu na letní čas o 5 % delší. Mít ústní zkoušku, vstupní pohovor či zápas ve sportu se sudím v pondělí koncem března si tedy říká o přeložení; resp. kdykoliv se dá očekávat, že hodnotitel bude nevyspalý.

Důležitost organizačních studií o spánkové deprivaci tkví i v tom, že změřit důsledky nevyspání není vůbec jednoduché. Jistě, statistiky o počtu nehod kvůli mikrospánku či o pracovních zraněních na noční směně mohou být dostupné, ale jak změřit zhoršenou produktivitu politiků, manažerů, soudců či lékařů, ke které došlo jen kvůli nevyspání? Žádná nemocnice nevydává upřímná tisková prohlášení, kolik mrtvých má na svědomí její spánkově deprimovaný personál. Žádná firma akcionářům nepřizná, za kolika nespokojenými zákazníky či ztrátami stojí unavení zaměstnanci. Jak vůbec únavu měřit, každodenními lékařskými testy?

Kolik stojí noční tweety

V pilotní studii se tým profesora sociologie, Jason Jonese, podíval na produktivitu basketbalových hráčů americké NBA a jejich aktivitu na Twitteru. Inovativním vhledem výzkumu bylo, že tráví-li hráč noci před zápasem u počítače a tweetuje, dá se očekávat, že nebude tolik vyspalý a jeho sportovní um utrpí. Analyzovali tedy v letech 2009–2016 tweety hráčů publikované mezi jedenáctou večer a sedmou ráno před zápasem a zároveň si zjistili statistiky produktivity daného hráče v daném zápasu. Potvrdilo se, že pozdně tweetující hráči následně v zápase získají až o 10 % méně bodů, zhorší se jim úspěšnost ve vstřelování košů, mají nižší počet asistencí, vše i proto, že hrají méně času. Při uvážení, že tyto statistiky se přímo promítají do výše mnohamilionových smluv s hráči, může probdělá noc hráče stát i desítky tisíc dolarů.

Na analýzu nákladů a produktivity politiků po zbrklých nočních tweetech se zatím čeká…


Psáno pro Finmag.

Škoda, že se v Česku málo šťouchá

Když v roce 2008 ekonom Richard Thaler a právník Cass Sunstein vydali knihu Šťouch, Jak postrčit k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí, byla senzací. Zároveň i častý cíl kritiky: mělo jít toliko o módní, povrchní pop-psychologii, zajímavosti bez reálného dopadu. Nová studie ukazuje, že kritici se mýlili.

„Pošťouchnutí“ je jednoduché opatření, kterému se dá vyhnout – není to příkaz ani vynucovaná norma. Opatření přitom využívá psychologického vhledu, aby přimělo lidi se rozhodnout žádoucím směrem. Například, majitel firmy může chtít, aby se jeho zaměstnanci nechali očkovat proti chřipce – je lhostejno, pramení-li jeho snaha z empatie ke kolegům či se chce vyhnout problémům s jejich absencí a administrativě s pracovními neschopenkami. Zaměstnancům může očkování nařídit – což zavání tyranií, může jim očkování zaplatit, to je zase drahé. Nebo je může přesvědčit, ať se zajdou očkovat ve vlastním zájmu. Prostý informující mail však asi nepostačí – v záplavě jiných mailů a povinností se upozornění lehce ztratí. Psychologický výzkum přitom nabízí řadu způsobů, jak zvýšit efektivnost přenosu rad – a pomocí nich lze navrhnout účinné pošťouchnutí. Může být přitom tak triviální, jako výzva, ať si zaměstnanci napíší datum a čas, kdy na očkování plánují jít.

Hned si to napiš

Harvardská ekonomka, Brigitte Madrian, s kolegy (pdf) takové pošťouchnutí otestovala v terénním experimentu. Spolupracovali s velkou americkou firmou, která zaměstnancům poslala doporučení k očkování proti chřipce. Náhodně vybraní zaměstnanci získali jen tuto informaci, jiní byli navíc instruováni, aby si hned napsali, v jaký den a v jakou hodinu hodlají jít. Psychologové totiž ukázali, že vytvoření konkrétního myšlenkového plánu „tehdy a tehdy udělám to to“ zvýší pravděpodobnost, že daný cíl naplníme. I při krátkém uvažování, kdy zajdu k lékaři, musím promyslet, zda mám čas, jak tam zajedu, zvážit jiné své povinnosti – všechno toto uvažování uhnízdí plán jít se očkovat více než jen prchavá myšlenka povinnosti „že bych tam měl zajít“.

Madrian s kolegy zjistila, že ze zaměstnanců, kteří získali jen informaci o očkování, přišlo 33 %. Z těch, kteří si měli navíc napsat den a hodinu, přišlo 37 %. Říkáte si, že to je mizivý rozdíl. Ano, zvýšení účasti o 4 procentní body není mnoho, leč opatření spočívalo v přidání jediné věty do informačního dopisu, který by byl beztak poslán. Náklady opatření jsou skoro nulové a přínosem u firmy s tisíci zaměstnanci jsou desítky očkovaných navíc a potenciálně uspořené tisíce dolarů, které by jinak plynuly z jejich nemoci či absence.

Jiná pošťouchnutí jsou řádově účinnější, kupř. slavné opatření na zvýšení úspor (pdf), které Thalera (a jeho spoluautora Shloma Benartziho) proslavilo – tedy napsat do pracovní smlouvy, že zaměstnanec si automaticky bude šetřit určitý podíl ze mzdy do penzijního spoření, pakliže však nesouhlasí, může se vyvázat. Takto napsané smlouvy vyústí v téměř univerzální pojištění všech zaměstnanců. Když je však smlouva sestavena klasicky, tedy, že zaměstnanec musí naopak souhlasit s penzijním spořením, uváže se jen minorita. Lidé často preferují to, co je. Nechtějí přemýšlet, vyvíjet akci a případně jí litovat – status quo je nejpreferovanější alternativou. Využití automatického přihlášení (s možností se odhlásit) má významný dopad a opět nestojí skoro nic.

Když nic, aspoň moc to nestálo

Obrovskou výhodnost pošťouchnutí – mnohdy nic nestojí a dodají výsledky – si oblíbily zejména vlády a ministerstva financí v řadě rozvinutých států světa. Nejznámější organizací, která pošťuchování realizuje, je notorický Behavioural Insights Team ve Velké Británii (v Česku, pohříchu, podobná instituce stále chybí). Jeho přínosem není jen hledání efektivních, nenásilných cest, jak přimět občany rozhodovat se lépe při hledání práce, v péči o zdraví, časném placení daní či šetření energiemi. Tato „Jednotka Šťouch“ zejména naučila britské úředníky, že zvažovaná opatření je nutné otestovat v malém a až když se ukáže, co funguje, zavést nejúčinnější politiku v celonárodním rozsahu.

Relativní efektivnost různých intervencí na zvýšení úspor na penzi, vstupu na vysokou školu, pořízení energeticky úsporných spotřebičů či bydlení a očkování proti chřipce. Graf porovnávání efektivnost na 1 vydaný dolar u pošťouchnutí (třeba ono plánování času a data očkování), tmavé sloupce, a u "klasických" opatření, světlé sloupce, spočívajících v peněžních dotacích, slevách atp. Jak patrno, šťouchnutí jsou obvykle mnohem nákladově efektivnější. Samozřejmě jsou výsledky poplatné vybrané oblasti, v jiných nemusí být pošťouchnutí tak výhodné.

V nové studii Thaler, Sunstein, Benartzi a další (pdf) uzavírají, že pošťouchnutí jsou obecně extrémně nákladově-efektivní. Někdy sice moc nefungují, ale protože jsou tak levná, selhání skoro nic nestojí a jejich otestování alespoň ukáže, za jakých podmínek jednoduchá řešení nejsou vhodnou cestou a kdy je nutné zkusit jiný přístup. Když fungují, efekty jsou značné – kupř. stačí odběratelům elektřiny ukázat, že ve srovnatelných obydlích spotřebovávají jejich sousedé průměrně méně elektřiny a odběratelé sníží spotřebu o 2 %; 1 dolar vydaný na tuto kampaň vedl k úspoře 30 kWh.

Doufejme, že sofistikované firmy a úřady pochopí užitečnost pošťouchnutí a zvolí jej místo obvyklých strategií – příkazy a opatření založené na dojmech, že mají fungovat nebo nedělat nic.


Psáno pro Finmag.