Kdo má řídit?

Kdybychom měli vybrat dobrého manažera, koho zvolíme? Člověka, který se sám hlásí o vedení? Nejlepšího odborníka v týmu? Charismatického extroverta? Nejlepší dosavadní evidence ukazuje, že ani jednoho z nich. 

Otázka „kdo je dobrým manažerem?“ se může zdát triviální, protože odpověď se nabízí: ten či ta, kdo mají spokojené podřízené a dosahují cílů organizace. Problém je, že určit, kdo za takové výsledky může, není snadné. Jsou-li v týmu motivovaní, samostatní a schopní lidé, manažer nemusí dělat nic, přesto bude za hvězdu. V nefunkční organizaci plné vyhořelých lidí i nejschopnější manažer zajistí sotva udržení statu quo. Zkrátka, odvodit, kdo může za výsledky, je často nemožné, protože jde o kombinace kvalit zaměstnanců, manažerů, organizace i vnějších podmínek. Jak tedy poznat skutečně schopného manažera? 

Tým ekonomů proto provedl experiment, v němž byli účastníci náhodně rozděleni do tříčlenných týmů s jedním manažerem. Náhodně byly tak vytvořeny schopné i neschopné týmy. Tým měl plnit úlohy ve třech druzích práce – řešení problémů číselně, prostorově a analyticky, ale jeho celkový výsledek se počítal podle výkonu v druhu práce, kde dopadli nejhůře. Nestačilo tedy mít jednoho génia, který všechno vyřeší. Bylo nutné hlídat, kdo nestíhá, kde se tým zasekává, přidělovat lidi podle schopností a průběžně je motivovat.  

Manažer viděl celkové skóre týmu, ale který druh práce dopadá nejhůře, už musel aktivně zjišťovat. Pracovníci naopak viděli jen skóre ve svém druhu práce. Takové podmínky odráží povahu většiny firem, v nichž zaměstnanci neovlivní, jak pracují ostatní, a manažer musí sledovat, zda a kde jsou v celém procesu úzká místa. Musí pracovníkům přiřazovat úkoly, které jim nejlépe jdou, a motivovat je, aby je dokončili kvalitně. Manažeři v experimentu zároveň týmy střídali, a dalo se tak měřit, jaký dopad mají u různě schopných týmů. A jak zněl výsledek? Špatný manažer dokáže změnit schopný tým v podprůměrný, zatímco dobrý manažer z průměrného týmu vytáhne překvapivě mnoho. 

Nejzajímavější na studii bylo, že polovina manažerů byla vybrána náhodně, polovina podle toho, jak moc chtěli řídit. Ti, kteří se o roli nejvíc drali, si vedli hůře než manažeři vybraní losem. Touha být šéfem je spíše signálem, že jednotlivec chce mít moc, nikoliv ukazatelem, že ji využije pro efektivitu či blaho týmu. Navíc, lidé toužící po řízení přeceňovali své sociální dovednosti. Dokonce platilo, že čím lépe hodnotili své mezilidské dovednosti, tím horší byl jejich výkon. Nejsilnějším znakem dobrého manažera bylo umění rozdělovat pozornost mezi důležité a zbytečné a pochopení, že každé rozhodnutí, co lidé mají dělat, znamená, že něco jiného nedělají. 

Graf porovnává různé způsoby, jak vybrat manažera, a ukazuje, jak kvalitní manažeři z nich v průměru vycházejí. Vodorovná osa ukazuje „manažerský efekt“, tedy o kolik daný manažer zlepšuje výkon týmu poté, co výzkumníci odečetli samotnou šikovnost členů týmu. Čím více je čára vpravo, tím lepší manažeři vycházejí. Zelené rozdělení ukazuje, co bychom čekali, kdyby se manažeři vybírali náhodně. Někdy by náhoda vybrala lepší skupinu, někdy horší, ale většina výsledků by byla kolem středu. Svislé čáry pak ukazují jiné metody výběru. Nejhůře dopadá sebe-nominace: tedy situace, kdy se manažerem stane ten, kdo o roli nejvíce stojí. O něco lépe vychází běžný princip „nejlepší pracovník bude povýšen na manažera“, známý jako Peterův princip, ale ani ten není nejlepší. Výběr podle emoční vnímavosti také nevypadá jako zásadní zlepšení. Nejlépe vychází výběr podle schopnosti ekonomického rozhodování, tedy schopnosti dobře rozdělovat pozornost, chápat priority a rozhodovat se při omezených zdrojích. Podobně dobře vychází i výběr podle fluidní inteligence, tedy schopnosti řešit nové problémy.

U pohovorů na manažerské pozice by firmy měly klást méně otázek typu „kde se vidíte za pět let?“ a více otázek, z nichž se ukáže, zda kandidát dokáže vidět, co se děje teď.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Moc, trest a odveta

Zachová-li se nadřízený k podřízenému hrubě či neeticky, měl by být potrestán. Jenže organizace nejsou pohádky. V organizacích často nerozhoduje spravedlnost. Kdo má moc, ovládá zdroje a může druhému znepříjemnit život. Tuto nepříjemnou asymetrii ukazuje nedávný výzkum, který jsme se Štěpánem Bahníkem, Markem Vrankou a Martinem Zielinou, zaměřili na to, jak lidé reagují na provinění mocných nadřízených – a jak tito nadřízení reagují zpět. 

Ve výzkumu jsme sledovali trojí reakci obětí – tedy viníka potrestat, ignorovat jej nebo mu odpustit. Trestem může být oznámení přečinu personálnímu oddělení či úřadům. Ignorování je samovypovídající. Odpuštění je asi nejméně intuitivní strategie – přesto by mohla být nejúčinnější. Mnoho náboženství i filozofií radí druhé nesoudit a nastavit druhou tvář – pachatel by měl silněji cítit vinu a stud a napravit se sám. 

Na začátku jsme se zeptali lidí, co čekají, že se stane, když nadřízený poškodí podřízeného – od malé nespravedlnosti, třeba že jej nepozve na týmovou oslavu, až po krádeže jeho nápadů a pomluvy ničící kariéru. Naši respondenti očekávali, že čím závažnější je prohřešek nadřízeného, tím spíš by podřízený měl zvolit trestání. Současně ale očekávali, že potrestaný nadřízený bude reagovat hůř než ten, kterému by bylo odpuštěno. Trest sice vypadá jako správná reakce, ale je riskantní: nadřízený se může mstít.

Abychom tyto intuice ověřili – a protože dělat experimenty přímo ve firmách moc nejde –, simulovali jsme podobný vztah nadřízeného a podřízeného laboratorní hrou, kde „mocnější“ hráč mohl (ale nemusel) brát druhému hráči peníze. Druhý hráč jej mohl potrestat (vzít mu peníze také), ignorovat ho, či mu odpustit a ještě mu další peníze darovat. Potvrdilo se, že když mocnější hráč druhému sebral víc, rostla ochota trestat a klesala ochota odpouštět. Následné chování mocnějších aktérů se po trestu ani po odpuštění ale nezlepšilo. Nezdálo se, že by je trest vedl k nápravě ani že by odpuštění probouzelo vinu a sebereflexi. Spíše se ukázalo, že mocní jsou imunní vůči jakýmkoli morálním lekcím, které nemohou ohrozit jejich pozici. 

Nejstřízlivější výsledek přinesla finální studie s lidmi, kteří popisovali čerstvé zkušenosti s pochybením svého nadřízeného. Jejich nejčastější reakcí nebyl trest ani odpuštění, ale ignorování. V organizacích si lidé nevybírají mezi spravedlností a nespravedlností, ale mezi způsoby sebeochrany. Závažnější provinění sice zvyšovalo pravděpodobnost, že se snažili nadřízeného potrestat, ale trest byl zároveň spojen s vyšší pravděpodobností odvety a nižší pravděpodobností usmíření. 

Graf ukazuje rozdělení jednotlivých reakcí zaměstnanců na přečiny nadřízených - odpustit ("Forgive"), ignorovat ("Avoid") a potrestat ("Punish") a reakce nadřízených na tyto strategie: usmíření ("Reconciliation"), bez reakce ("No Reaction") a odveta ("Retaliation"). Jak patrno, většina zaměstnanců volí přestupky ignorovat a pakliže se rozhodnou trestat, čeká je vyšší pravděpodobnost odvety.

 

Bohužel se ukázalo, že mezi tím, co považujeme za správné, a tím, co skutečně funguje, zeje v mocenských vztazích nepříjemná mezera. Nestačí radit zaměstnancům, aby byli stateční, asertivní nebo velkorysí. Pokud organizace neumí chránit slabší stranu, stává se z trestání přečinů drahá morální demonstrace a z odpuštění levná licence k dalšímu zneužívání.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Pokřivení křiváci

Nejneklidnější zjištění současného výzkumu nečestnosti je zároveň nejbanálnější: neetické prostředí neudržují příležitosti pro okázalé krádeže jednotlivců, ale chvíle, kdy slušní lidé zvolí nezájem. „Záměrná ignorance“, jak psychologové pojmenovávají naše tendence vyhýbat se faktům, která by nás nutila k nákladnému morálnímu jednání, pak určí, kdo do institucí vstupuje, kdo v nich zůstává a kdo postupuje. 

Jakmile se o úřadu či firmě říká, že je to místo, kde se věci řídí ohýbáním pravidel, takový systém oportunisty nejen toleruje, ale přímo přitahuje. Pověst, že se tam vyplácí žít v šedé zóně, láká osoby, kterým je šedá zóna pohodlná. Ti, kteří dbají na dobrou pověst, odcházejí jinam. Uvnitř takových organizací se ticho šíří záměrně. Lidé rychle pochopí, které prohřešky se vyplácejí; poctiví zaměstnanci buď zmlknou, nebo odejdou. Odchody zanechají homogennější a cyničtější jádro, které se dále navzájem utvrzuje.

Ilustrujme si to jednoduchým experimentem. V laboratoři hrají páry účastníků specifickou verzi kostek: každý skrytě hodí a oba hlásí výsledek. Odměnu dostanou, hodí-li stejné číslo, a čím vyšší číslo, tím vyšší odměna. Nikdo to nekontroluje, peníze jsou vypláceny jen dle toho, co participanti oznámí. Výsledek? V mnoha párech hráčů vznikne systematické nadhlašování. Jakmile první účastník naznačí ochotu „přifukovat“ – hlásí jen šestky –, druhý se rychle srovná a hle, také hlásí šestku za šestkou. Naopak je-li druhý hráč čestný a pravdivě hlásí, co mu padlo, je označen za „blbce, který ,to‘ nechápe“.

Čtyři dvojice hráčů (A hází první, B druhý). Vodorovná osa znázorňuje 20 pokusů; svislá osa znázorňuje výsledky hodu kostkou; „O“ představuje hlášení hráče A a „X“ představuje hlášení hráče B. (A) Nestydatá dvojice, která všech 20 hodů hlásí „dvojitou šestku“; (B) hráč A nestydatě hlásí samé 6, hráč B ale hraje poctivě; (C) hráč A se jeví poctivý, hráč B je nestydatý a každý jeho hod dorovnává; (D) korupční signalizování. Po vzájemných hlášeních čtyřky v prvních pěti pokusech nahlásil A ještě jednou čtyřku, ale B odpověděl šestkou; nejspíš proto, aby A naznačil, že přechod na vyšší čísla by byl výnosnější.

Kooperace v takovém prostředí míru lhaní zvyšuje, protože podvod je rámován jako týmová loajalita a vinu naředí mezi víc lidí. Po pár kolech se z toho stane lokální standard. Společná norma lhát nejen stmeluje skupinu, ale i přeznačí ohýbání pravidel na kompetenci. 

Američtí ekonomové Brian Gunia a Emma Levineová ukázali, že v profesích s takto eticky flexibilní kulturou (politika, PR či agresivní prodej) jsou nejhorší podvodníci a lháři často hodnoceni jako schopnější a bývají povyšováni. Lhaní ve prospěch týmu je interpretováno jako „umění vyjednat výsledek“, neb zisk inkasuje tým, zatímco náklady nesou druzí – ať už se jedná o voliče, či zákazníky. 

Jakmile se takto selektovaní lidé dostanou do vedoucích pozic, přepisují pravidla a chrání spojence. Integrita se stává luxusem a nevědění odměnou. Jak dokládáme v nedávném článku s kolegou, Štěpánem Bahníkem, výzkum nečestnosti zároveň vysvětluje, proč obvyklé recepty proti nemorálním jedincům selhávají. Kampaně veřejného zostuzování postižených úřadů či firem vyženou z těchto organizací právě ty, komu na reputaci záleží, a zanechají nejotrlejší. Transparentnost může nechtěně normalizovat, co má potírat: vyšle signál „všichni podvádějí“ a zároveň odmění nejzdatnější manipulátory, kteří se rychle naučí obcházet viditelná měřítka. Vzniká nová, tvrdá rovnováha: prostředí vtahuje ty nejhorší, kteří mu vtisknou pověst, že čestní raději odejdou; ti, kdo zůstanou, často zvolí záměrnou ignoranci. Kruh se uzavírá. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Zdraví na prodej

Když zaměstnanci pociťují v práci stres, drtí je pocit zmaru či únavy a jejich motivace klesá, firmy stále častěji sahají po osvědčeném receptu: objednat kurz mindfulness, nabídnout aplikaci na wellbeing nebo rozeslat pozvánku na workshop time managementu či krátkého koučinku. Tento trh s „péčí o duši“ zaměstnanců roste závratným tempem. Jenže nová rozsáhlá britská studie, která sledovala více než 46 tisíc pracovníků ve více než dvou stovkách firem, přináší střízlivé zjištění: většina těchto intervencí nefunguje.

SWEMWBS je Short Warwick–Edinburgh Mental Well‐Being Scale, jde o dotazník měřící mentální zdraví a spokojenost. Jednotlivé vyhodnocované programy byly: Jakákoli podpora duševního zdraví (celkový průměr), dále pak Odolnost (tyto školení prokazatelně škodí); Všímavost; Relaxace; Koučink; Řízení času; Finanční blahobyt; Dobrovolnictví (to pomáhá); Aplikace pro duševní pohodu; Online koučink; Aplikace pro spánek a Trénink spánku.

Účastníci těchto kurzů se podle výsledků necítili o nic lépe než jejich kolegové, kteří se jich neúčastnili. Někdy dokonce vykazovali vyšší míru pocitu, že nezvládají a jsou v práci nešťastní. To neznamená, že by snad všechny podobné programy škodily, pár jich je superúspěšných, mnohé jsou však superšpatné, a v průměru tak nepomáhají. Jedinou výjimkou byla dobrovolnická práce podporovaná zaměstnavatelem – tam se objevily pozitivní efekty, zejména pocit sounáležitosti. Je smutnou pointou, že nejužitečněji se zaměstnanci cítí, když nemusí pracovat pro vlastní firmu. 

Proč tedy firmy investují miliony korun do programů, jejichž efekt je přinejlepším sporný? Odpověď je nepříjemná: protože je to jednodušší než měnit, jak organizace samotná funguje. Upravovat náplně práce, přehodnotit objem úkolů, zlepšit styl vedení lidí nebo přiznat, že některé cíle jsou nereálné a procesy zbytečné, vyžaduje odvahu i investice. Mnohé firmy navíc fungují samospádem a nikdo nemá schopnosti či motivaci jejich fungování změnit. Zaměstnanci jsou tak kontinuálně frustrováni, byť mohou mít vysoký plat či jiné benefity. 

Koupit kurz mindfulness je prostě rychlejší a počet účastníků dobře vypadá ve výroční zprávě. Mnohem snazší a zdánlivě efektnější je měnit pracovníka, ne pracoviště. Tato strategie má navíc ďábelsky strategický rozměr: přenáší odpovědnost za psychickou pohodu na zaměstnance. Pokud se po osmi hodinách pod tlakem necítíte dobře, problém je ve vás, ne v šéfovi či pracovních podmínkách. Firma vám umožňuje projít si spoustou kurzů a workshopů, a když ani pak svou práci nezvládáte, je to vaše vina. To vede k paradoxnímu efektu: místo podpory se zaměstnanci cítí ještě víc odpovědní za to, že nezvládají, a firma je zcela z obliga.

Není těžké najít personální oddělení, která hrdě propagují relaxační teambuildingy, tvůrčí workshopy nebo koučink od influencerů. Zato skutečná prevence, založená na prokazatelných datech – férovější rozdělení práce, objektivní posuzování výkonů a realistické zhodnocení, jak se lidem pracuje –, zůstává v pozadí. Studie přitom jasně ukazuje, že bez změny pracovních podmínek zůstanou podobné programy na „zlepšení pracovních podmínek“ jen líbivou kulisou. Možná je čas, aby si organizace přiznaly, že žádná aplikace ani kurz nezvládnou opravit špatně nastavené řízení. Skutečná péče o duševní zdraví začíná u organizace práce, ne u placeného workshopu s jógovými podložkami. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Něco za něco

Akceptovali byste mnohem nižší plat, abyste unikli stresujícímu pracovišti? Nová studie naznačuje, že mnoho z nás ano. Ženy obzvlášť.  

Výzkumnice Manuela Collisová a Clémentine Van Effenterreová provedly rozsáhlý experiment s více než dvěma tisíci absolventy a studenty Torontské univerzity s cílem zjistit, o kolik více lidé chtějí zaplatit, aby byli ochotni pracovat v prostředí bez respektu, s agresivní pracovní kulturou, či dokonce sexuálním obtěžováním. Autorky využily experimentální design, v němž byly účastníkům předkládány pracovní nabídky odlišných parametrů – mzdou, možností kariérního růstu či prací z domova, ale i přítomností či absencí nepřátelského prostředí. V některých inzerátech bylo třeba uvedeno, že daná organizace se vyznačuje „velmi tvrdým prostředím“, kde je „vyhrožování podřízeným považováno za nástroj, který je má donutit pracovat tvrději“. Každý účastník prošel řadu inzerátů, které buď akceptoval a šel by na pohovor, či je odmítl. Dalo se tak sledovat, jak vysoký plat lidé požadují, je-li pracoviště skutečně špatné, či zda naopak sleví z požadavků, je-li práce dobrá. 

Účastníci byli v průměru ochotni vzdát se 15 až 30 procent svého platu, aby se vyhnuli toxickému pracovnímu prostředí. Nejvíce ceněnou vlastností byla práce bez sexuálního obtěžování, podle respondentů měla hodnotu téměř třetiny mzdy. Ochota obětovat velkou část příjmu tak ukazuje, že špatná pracoviště berou lidem duševní klid, důstojnost a dlouhodobou angažovanost a ani relativně velká mzda tyto ztráty nezatmelí. 

Rozdělení "ochoty zaplatit" nižší mzdou ("Willingness-to-pay" v % snížení mzdy) za práci bez sexuálního obtěžování.

Studie rovněž zjistila, že obě pohlaví přistupují k problému odlišně. Ženy si cení práce bez nepřátelského prostředí výrazně víc než muži. Pakliže ženy čelily toxickým pracovištím, oceňovaly práci z domova, což jim umožnilo snížit riziko, že budou oběťmi. Pokud špatnému pracovnímu prostředí čelili muži, jako kompenzaci vyhledávali spíš šanci rychleji profesně růst. Toto třídění pracovníků má hluboké důsledky pro trh práce: ženy se mohou vyhýbat kariérnímu postupu či vedoucím rolím ne proto, že by neměly ambice, ale proto, že chrání samy sebe. 

Důsledky pro zaměstnavatele jsou zásadní. Pracovní kultura organizace není žádný měkký benefit, je to naopak základní parametr, který určuje, koho firma přitáhne, koho udrží a koho ztratí. Firmy si to však nechtějí přiznat a nespokojenost a frustraci zaměstnanců obvykle řeší pomocí různých krátkodobých akcí, programů jako školení o zvládání stresu či kurzy mindfulness, které bývají naprosto neúčinné. 

Nedávná studie z Velké Británie mezi více než 46 tisíci zaměstnanci ve 233 organizacích ukázala, že lidé, kteří se těchto programů účastnili, se necítili o nic lépe než ti, kteří je ignorovali; někdy se jejich psychická pohoda dokonce zhoršila. Firmy tak investují čas i peníze do aktivit, které neřeší skutečný problém: proč lidé v dané organizaci vůbec trpí stresem a nespokojeností. Místo aby opravily toxickou kulturu, přidávají náplasti. A ty nefungují.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Koho do týmu

Proč i dobří lidé spolupracují s padouchy? Proč tolerujeme v týmu ty, kdo se zjevně neřídí pravidly? Může to znít neintuitivně, ale volba nečestného člověka je v určitých situacích strategicky výhodná. Naše nedávná studie (preprint) s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, zkoumala, za jakých okolností jsme ochotni dát přednost nečestným kolegům. Naše zjištění ukazují, že i lidé, kteří si zakládají na čestnosti, jsou ochotni přehlédnout neetické jednání druhých, pokud to znamená, že tito nečestní kolegové dokážou zajistit výhody jejich týmu. Čestní lidé sami neudělají nic špatného, ale tyjí z nečestnosti křiváků. 

Naše laboratorní studie byla jednoduchá. Účastníci experimentu hráli hru s házením kostkou. Měli uhodnout, co padne, a pakliže se trefili, vyhráli peníze. V jedné verzi hráči hlásili své předpovědi před hodem, možnost podvádění tedy neexistovala. Ve druhé verzi však podvádět mohli, protože si měli jen „myslet“, co padne, a až po hodu nahlásili, zda se trefili, či ne. Někteří nepodváděli, jiní maximálně – tvrdili, že si vždy mysleli správně, co padne, a získali balík.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu. Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

My jsme se zaměřili na pozdější kola hry. Z účastníků jsme vytvořili malé „týmy“, ve kterých hlasovali, kdo z nich by měl hrát verzi umožňující podvádění. Měli přitom informaci, jak se ostatním dařilo v předchozích kolech – tedy jak velcí podvodníci asi jsou. Pro různé týmy jsme důsledky podvádění zvoleného člena měnili. V jedné verzi podvádění jednoho znamenalo, že členové jeho skupiny dostanou méně peněz. V druhé verzi okrádal zvolený člen vybranou charitu (na začátku studie jsme charitě přislíbili peníze a hráči si z těchto peněz mohli brát) a peníze si rozdělili. A v poslední verzi jsme sledovali „dopad na nikoho“ – tedy čím víc nahází zvolený člen, tím víc všichni získají. 

Když náklady podvádění dopadly přímo na účastníky nebo charitu, lidé upřednostnili poctivé kolegy. Ale když byly výhody podvádění bez zjevné oběti sdíleny mezi skupinu, lidé dávali přednost podvodníkům. Naše studie ukazuje tvrdou realitu: poctivost u druhých je žádoucí, ale ne když se může objevit příležitost, aby „naši“ něco získali – pak chceme ve skupině i křiváky, kteří zdroje zajistí. Jakkoli. 

Důsledky tohoto zjištění přesahují hranice laboratoře. Naše zjištění ilustrují dilema, kterému čelí jednotlivci, organizace i společnosti jako celek: mělo by být prioritou najímání čestných lidí, nebo je někdy účelné upřednostnit ty, kdo pravidla obejdou? V realitě často vidíme, že morální integrita není vždy na prvním místě. V konkurenčním prostředí se mohou lidé i týmy přiklánět k pragmatismu – někdy dokonce vědomě volí ty, jejichž etika je sporná, ale jejich výsledky hmatatelné. Když je ve hře společný zisk a negativní důsledky zůstávají skryté, přivřeme oči. 

Otázka tedy není jen „Kdo pro nás může zajistit úspěch?“, ale také „Jaký druh kultury tímto rozhodnutím vytváříme?“. Volba nečestného člověka nám snad krátkodobě přinese zisk, ale jakmile se pravidla hry ohnou, může být těžké je narovnat.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Úředníci bez charakteru

Vzpomeňte na jakoukoliv oblast svého života a budou za ní stát – v dobrém či ve zlém – úředníci. Dostupná a kvalitní školka a škola, nízký hluk a znečištění v ulici, jednoduché založení firmy a koupě domu či zdravotní péče na světové úrovni. Vše z toho úředníci kontrolují, umožňují či znemožňují.

Státní a veřejná správa by proto měla být osobní i profesní inspirací pro lidi, kteří chtějí pomáhat a umí měnit svět k lepšímu. "Nejlepší způsob, jak najít sám sebe, je ztratit se ve službě druhým." Leč, když motivačně cituji Gándhího studentům ekonomických i jiných oborů, vybuchnou smíchy či se kroutí z prázdné patetičnosti a – především – nedůvěry. Každý z nich "ví", že potřebným pomáhají charity a svět k lepšímu mění vědci, podnikatelé a jejich start-upy. Státní správa je jen něco, co se musí trpět a pracovat v ní chtějí jen idealisté nebo – což je varovnější – prospěcháři.

Úřady neusilují o talenty

Pokud se úředníky budou stávat lidé tažení pouze sobeckým zájmem, lidé, kteří funkci berou jako příležitost k výdělku bez odpovědnosti či dokonce lidé motivováni jen vlastním obohacením, pak veřejné službě budou dominovat jednotlivci s nízkým morálním i profesním charakterem. Studie provedené v Indii dokazují, že lidé, kteří častěji podvádějí, více preferují zaměstnání ve veřejném sektoru. Podobně ukrajinští studenti práv, kteří v laboratorních ekonomických hrách nejvíce podváděli a upláceli, častěji usilovali o povolání soudců, státních zástupců a právníků ve státních úřadech. Stejně tak výzkum, který jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE dělali v řadě dalších zemích jako Čína, Česko či Velká Británie, ukazuje, že je-li prostředí vnímáno jako příležitost k snadným penězům či k podvádění, začnou se do něj selektovat lidé bez charakteru.

Podobně o státních úřednících smýšlí veřejnost. Pro talentovaného a vzdělaného člověka pak státní služba nenabízí mnoho důvodů do ní vstoupit. A státní správa o talenty ani nestojí. Když se na vysokých školách pořádají veletrhy nabídek práce, přední firmy odchytávají nejlepší a nejbystřejší studenty, které se jim dosud zlanařit nepodařilo. Virtuální či fyzické stánky mají prestižní konzultantské firmy, moderní průmyslové podniky, banky a velké neziskové organizace. Nikdy však neuvidíte stánek státní či veřejné instituce. O snaze zaměstnat navrátilce z dobrých zahraničních univerzit nemá cenu ani mluvit.

Negativní obraz úředníka a personální nepolitika se musí změnit. Z povahy své moci mají úředníci a státní zaměstnanci příležitost k mnoha pozoruhodným výsledkům a ty by měly být oslavovány. Například v USA se udělují Medaile Samuela J. Heymana za vynikající výsledky státních zaměstnanců – malé i velké, ale vždy následovatelné. Někteří zachránili celé biotopy, protože preventivně zabránili zamoření od chemičky. Jiní "jen" zefektivnili projektové řízení – třeba tím, že měřili a vyhodnotili, kolik práce má jednotlivý úředník. Při udělování medailí pak nejde jen o uznání mimořádné práce jednotlivců, ale hlavně o popularizaci jejich vhledu a práce a inspiraci dalších talentovaných a obětavých lidí, aby se dali na dráhu veřejné služby.

Na poměřování se s finančním ohodnocením zaměstnanců bankami či IT firmami stát mít nebude,
nicméně i v Česku převládá konsenzus, že státní zaměstnance je třeba dobře zaplatit – doloženo
třeba tím, že průměrné platy státem placených zaměstnanců jsou setrvale nad úrovní soukromého
sektoru (pro stát ale pracují vzdělanější a seniornější lidé, a proto jsou porovnání přes podobné
průměry zavádějící). Nikdo také neoponuje pravidlu, že s velkou mocí a odpovědností by se
mělo pojit i vysoké ohodnocení. Leč, ač platové zvýhodnění roste setrvale; produktivita a efektivnost
české státní správy nikoliv, ať vycházíme ze zpráv NKÚ nebo studií mezinárodních institucí.

Jeden z ukazatelů kvality státní a veřejné správy je Evropský index kvality vládnutí (European Quality of Government Index); jak patrno ze zprávy z roku 2017, je se kam zlepšovat (čím tmavěji modrá, tím lepší, čím tmavěji červená, tím horší).

Epidemie definitivně ukázala, že česká státní správa není schopna zvládat komplexnější situace. Je složité rozklíčovat chaos, populismus a kleptomanství, které do protiepidemických opatření vnášeli politici a neschopnost státního aparátu realizovat ty fungující. Společnou rukou však dokázali, že Česko je mezi nejhoršími zeměmi ve zvládnutí epidemie, protože efektivně se nespustilo nic: od včasného trasovacího systému přes karanténní motivaci, po komunikační kampaň k očkování a boj vůči dezinformacím.

Všudypřítomný politický tlak

Ač téměř každé z ministerstev má analytické odbory či resortní výzkumná pracoviště, nenalezneme téměř žádné exaktní analýzy, na základě kterých byla – či jsou – jakákoliv opatření realizována. Vybírají ministerstva svá opatření a regulace dle chtěného záměru, či dle skutečného dopadu? Nalezneme formalistní dokument, či nic. Mezi jakými variantami řešení bylo vybíráno, jak jsou testována a vyhodnocována? Nevíme. Chcete-li ověřit, zda jsou rozhodnutí zakládána na nejnovějších vědeckých poznatcích, je nutné se obrátit také jinam. Například dopady omezení výuky na základních a středních školách budou strašlivé, zejména ve znevýhodněných rodinách. Epidemie odkryla masivní podléhání dezinformacím a polarizaci společnosti… Co s tím? Národní ústav pro vzdělávání pod MŠMT má na svém webu poslední aktualitu z listopadu 2020.

Jinou ilustrací reflexe svého stavu může být položka v Národním fondu obnovy, v kterém na zvýšení
efektivity, pro-klientské orientace a využití principů na důkazech založeného rozhodování ve veřejné
správě je alokováno na osm let 24 miliónů korun (pro srovnání, na zavedení statusu umělce a
transformace Státního fondu kinematografie je přiděleno přes 7 miliard korun). Je to trochu Hlava
XXII. – aby byli úředníci schopni implementovat a vyhodnocovat funkční reformy – ať již ve
školství, územním rozvoji či zdravotnictví, potřebují vědět, jak identifikovat vlastní selhávání a
nedostatečnosti, jaké jsou jejich příčiny a možná řešení a jak vyhodnotit, zda k cíli vedly či ne. Žádná
renesance státní služby se však neplánuje, protože – zjevně – žádnými problémy netrpí. Jí řízená
obnova národa je proto odsouzena k neúspěchu také.

Ve státní službě nalezneme zástupy chytrých lidí s ryzí motivací a tahem na branku a zákon o státní službě měl pomoci umožnit takovým lidem profesně růst, pracovat efektivně a osvobodit je od neadekvátní politizace. Podle nedávného průzkumu v české státní správě si většina úředníků nemyslí, že by k čemukoliv podobnému došlo. 

Nábor profesionálů přes výběrová řízení fakticky absentuje; platy nijak nereflektují individuální výkonnost; úřady postrádají elementy projektového či manažerského řízení; politický tlak je všudypřítomný. Dle průzkumu jsou úředníci nejspokojenější s širokými možnostmi vzdělávání. Symptomatické je, že neexistuje analýza, která by ukázala, zda tyto kurzy skutečně vedly k jakémukoliv zlepšení jejich práce. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Zajatci procesu

Na začátku tisíciletí při úsporné kampani v několika velkých amerických firmách vytvořili týmy složené z nadějných, mladších manažerů. Týmy měly odstranit byrokratické obezličky a různorodé neefektivnosti. Jak je popsal ředitel jedné ze společností, "byli to ti nejlepší a nejchytřejší"; zároveň lidé s praxí a zdravě skeptičtí vůči rychlým řešením složitých problémů. Měli navrhnout transformaci, aby organizace fungovala lépe, a odstranit dlouhodobé neřesti. Pak se měli vrátit do svých funkcí, eventuálně povýšit.  

Ačkoli členy transformačních týmů považovali mnozí za kariéristy a projekt za výtah na vyšší příčky hierarchie, překvapivě mnoho členů týmů nakonec odešlo a akceptovali méně prestižní práci jinde. Proč? 

Zprvu z upřímné analýzy organizace plynul unikátní vhled. "Bylo to, jako by slunce konečně vyšlo a nabídla se mi celá scenerie", uvedl jeden z manažerů. Odkryli, že většina zaměstnanců se sice věnuje svým činnostem a interaguje s kolegy, kteří jsou pro danou aktivitu důležití a své práci obvykle rozumějí. Perspektivě jednotlivce či oddělení však zůstalo skryto, že práce uvnitř systému je jiná, než jak funguje systém celý. 

Zpovídaní zaměstnanci popisovali, co a jak dělají, nicméně když transformační tým hledal hlubší důvody, proč to dělají či proč tímto způsobem, odpovědi nenašli. Zjistili, že se stejného výsledku dá dosáhnout jednodušeji, eventuálně činnost dělá trochu jinak jiné oddělení; nebo že celá činnost nedává smysl, protože nevychází ze správných informací. A i když je oddělení má, zase nemají příležitost či moc je využít...  

Mnoho organizačních procesů běželo, protože kdysi řešily specifický problém či je někdo spustil v reakci na nějakou potřebu, třeba státního orgánu či nějakou krizi; teď byly redundantní. Když zaměstnanci dělali produktivní práci, vnímali ji jen v kontextu svého oddělení. Ač jejich práce měla být organickou součástí firmy, vlastní oddělení se jim stalo celým světem. Zaměstnanci a řadoví manažeři věřili, že někdo "nahoře" to celé řídí a koordinuje. Nebylo to ale tak. Když transformační tým předložil zprávu generálnímu řediteli, zhrozil se: "Je to ještě více v prdeli, než jsem si kdy uměl představit."

Takto vypadá mapa pracovních procesů jedné firmy ukazující, jak organizace "funguje". Není se proto divit, že reakcí byly i vulgarismy...

Jeden člen týmu prozření popsal poeticky: "Začali jsme najednou rozumět všemu tomu plýtvání, nadbytečnosti a neschopnosti. Když něco nefungovalo, lidé se to snažili vyřešit. Zaměstnali další pracovníky, vytvořili pravidla, aby to běželo dále. Prostě to slepili. Nakonec však vidíte všude jen to lepení." Není to tak, že by jen členové týmu chtěli udělovat knížecí rady. Sami si uvědomili, že jejich vlastní kariéra byla jen lepením. "Byl jsem v byznysu deset let a jen jsem vše zhoršil. Jsem zodpovědný za všechen ten bordel," reagoval jeden. Po těchto uvědomění se mnozí už nechtěli vrátit na své původní pozice.  

Ruthanne Huisingová, která o těchto transformačních týmech sepsala studii, uzavírá, že si málokdo uvědomuje, jak špatně jsou organizace navržené řešit problémy. Málokterý manažer si to chce ale přiznat, protože pak by bylo vidět, že jeho práce nemá smysl. Takové organizace čekají na krizi, která je smete.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Dohnat a předehnat

Práce nám umožňuje stoupat společenským žebříčkem, a navíc dává našim životům smysl, nebo aspoň jeho iluzi. Proto ji budeme hledat i ve světě plném robotů.

Nebudu se tu pouštět do spekulací, zda a kdy zrovna vaše místo nahradí stroj nebo program. Nabídnu trochu přízemnější, ale možná důležitější předpověď: protože lidská přirozenost se nemění, pracovat budeme navzdory automatizaci dál. A nejspíš nás to bude bavit více než kdykoliv předtím.

Zelenější trávník

Kanadská psycholožka Claire Elizabeth Midgleyová s kolegy sledovala, co vlastně dělají lidé na Facebooku a Instagramu. Uhodli jste: hlavně se poměřují. A ne s ledajakými „přáteli“, ale právě s těmi, kteří mají zajímavější koníčky a mimořádnější dovolené. Málokdo vyhledává méně úspěšné, aby se mohl rochnit ve své nadřazenosti. Srovnávání se s hvězdami je skličující, ale právě tím nás evoluční mechanismus tlačí k vzepětí a k činorodosti.

Není náhodou, že mají terapeuti stále víc klientů trpících „strachem ze zmeškání“, známém už i z hovorové češtiny pod zkratkou FOMO. Kdekomu se zdá, že ostatní musí žít mnohem zajímavějším životem. Přátelé prožívají okouzlující chvíle, vzrušující výlety, čtou moudré knihy a poslouchají hlubokomyslné podcasty. Povečeří božskou manu a vyrazí na koncert, po kterém se se slavnými muzikanty potkají na skleničce u baru…

Jde o klam. Svůj život vnímáme komplexně: večer v restauraci obnáší vedle fotogenického jídla i nepohodlnou židli, nepříjemné setkání s expřítelkyní, divný smrad na toaletách, tramvaj plnou opilců cestou domů. U druhých vnímáme jen jejich chování, ne vnitřní prožitky. Fotka známých z michelinské restaurace vyvolá závist a zlost – ne úvahy o tom, že chodí ven, protože si doma už nemají co říct. Tato sociální komparace a s ní související snaha se vyšvihnout jsou těžko odbouratelné lidské vlastnosti, které budou hrát v budoucnu spíše větší než menší roli.

Práce je mi posláním

Ocitnete-li se ve větší firmě, patrně vás zarazí, že jsou vlastně všichni zaměstnanci manažery či experty. Názvy pozic dříve vyhrazené pouze pro vedoucí velkých týmů a pro špičky svých oborů najdete i u jmen řadových zaměstnanců. Z uklízečů se stali manažeři úklidu, z vrátných experti bezpečnosti a z personalistů manažeři pracovní spokojenosti.

Za inflací titulovaných pozic může z části ješitnost, z části opět touha vyčnívat. Je lepší být účetním expertem než fakturantem, byť jde o stejnou práci. Symbolicky vyšší status firmu nic nestojí a zaměstnance dělá šťastnějšími. Ideální benefit. Prsty v tom mají i profesoři obchodních fakult a konzultanti velkých firem, kteří v devadesátých letech začali klientům doporučovat, aby při motivování zaměstnanců využili lidské touhy po smyslu.

Nikdo nesní o tom, že bude přepisovat data z formuláře do tabulky v Excelu – takovou ubíjející práci je třeba adekvátně platit. Jakmile jste však expertkou účetních dat s náplní zajistit bezstarostné dny a prosperitu klientů, z rutinní lopoty se stane poslání. Kdo by se pak ptal po dobrých pracovních podmínkách?

Využití hlubšího smyslu jako dokonalého motivátoru proslavil před jedenácti lety Daniel Pink v knize, která vyšla česky jako Pohon. Firmy se rychle naučily přesvědčovat zaměstnance o tom, že zrovna tahle práce dá jejich životu smysl. Můžeme to vnímat jako ďábelský úskok, jak upoutat pracovníky v děsných profesích, i jako úžasný nápad, jak ulehčit lidem nezáživnou práci, kterou by nejspíš nakonec stejně někdo dělat musel.

Knihu Pohon / Drive - Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje! od: Daniel H. Pink vydalo v českém překladu např. v roce 2017 nakladatelství Anag.

Obě perspektivy spojuje stejný problém: mají-li zaměstnanci skutečně tak důležitá poslání, respektive podlehnou-li této představě, dojdou většinou k úvaze, že tak důležitá práce vyžaduje i vysoké ocenění.

Představte si, že byste chtěli dvakrát vyšší mzdu. Jak byste to nadřízenému zdůvodnili? Pravděpodobně těžko, ostatně pokud by to bylo snadné, proč pořád berete polovinu, že. Firma by na vaše místo najala či povýšila někoho jiného, což neodvratně značí, že daná práce vaším posláním tak úplně není. Koneckonců zeptáte-li se náborářů na vlastnosti ideálního zaměstnance, pořád vám dají spíš popis obecného otroka.

Koho stroj nenahradí

Jak si ale všímá Adam Davidson v knize The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century („Ekonomika vášně: nová pravidla pro úspěch v 21. století“), stoupá počet zaměstnanců, kterým by firmy opravdu tak moc přidaly. Vedení dnes dokáže lépe než dřív vyčíslit přidanou hodnotu, kterou zaměstnanci generují. Automatizace vyžaduje standardizaci pracovních procesů. Takto standardizovatelné pozice značí, že jsou současní pracovníci nahraditelní jinými, a nakonec i algoritmem. Práce některých však standardizovat tak jednoduše nelze, protože je příliš unikátní či tvůrčí.

Knihu The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century od: Adam Davidson vydalo letos nakladatelství Knopf.

Zkuste si zodpovědět tři otázky: 1. Co nabízíte? 2. Kdo to nejvíc chce? 3. Proč to chce? Čím obecnější vaše odpověď bude, tím větší je riziko, že budete nahrazeni. Čím specifičtější, tím větší je naopak šance, že se tak nestane. Navíc vás zřejmě práce baví.

Ilustrací prvního přístupu může být nabízení účetnictví pro masy, které zkrátka potřebují splnit zákonné podmínky. Je to mechanická práce, kterou dřív nebo později nahradí Google Accounting. Mnohem hůř zautomatizujete účetní se zálibou ve vaření, která malým bistrům nabízí služby nejen účetní – díky svému portfoliu jim zařizuje nákupy surovin ve velkém, výměnu zkušeností nebo komunikaci s úřady.

Podle Davidsona jde typicky o pracovní pozice či podnikání kombinující koníčka, zájem o specifickou oblast či aktivitu, a zaměstnání. Zkrátka o skutečně naplňující, smysluplnou profesní dráhu, kterou lidé rádi projdou. 

 

Psáno pro Finmag.

Kreativní vyčůránci

Kreativita je schopnost přicházet s novými řešeními problémů. Říká se jí i divergentní myšlení, jelikož vyžaduje schopnost porušit typické vnímání situace a představit si ji v nezvyklém zarámování.

Ilustrujme to jednoduchým testem. V jedné minutě zkuste přijít na co nejvíc užití slova "cihla".
Všechny asi napadne "součást stavby", "zarážka pod kolo" nebo "po někom ji hodit" (u mužů se jako zbraň objevuje nejčastěji v prvních pěti odpovědích). Tvořiví lidé dokážou za minutu přijít i na dvacet příkladů. Skutečně kreativní ale trkne, že nemusí jít jen o stavebninu a přihodí i "cihlu čedaru", jméno "Jiří Cihla" nebo název firmy. Kreativita umožňuje nahlížet na problém zcela odlišnou perspektivou. Proto je široce oceňovanou schopností v umění, vědě i byznysu.

Sem s odměnou

Na druhé straně může tato schopnost lámat normy uvažování znamenat i morální problém. Francescu Ginu z Harvard Business School a Dana Arielyho z Duke University (pdf) napadlo, že pokud se kreativita vyznačuje schopností porušovat pravidla, nemusí jít jen o zažité způsoby myšlení při řešení problémů, ale i o společenské normy a zvyky.

Kreativnější jedince prostě napadne víc způsobů, jak řešit nejrůznější situace, včetně způsobů nečestných. Navíc snáz nalézají racionalizace podvodného chování.

Poučné je sledovat vývoj této schopnosti u dětí. Zákazy jsou pro ně zprvu svaté. Pak je začnou porušovat, ale cítí vinu. Nakonec snězení cukroví obhajují tím, že je zachránily před zkažením,... a z "nikdy nelhat" se stane "nechtěl jsem, aby ses o mě bála". A tvořiví lidé jsou právě v takových racionalizacích, či chcete-li výmluvách, lepší. Gino a Ariely laboratorně potvrdili, že kreativnější osoby jsou skutečně ochotnější podvádět. Subjekty svého experimentu náhodně rozdělili na dvě skupiny. V jedné povzbudili kreativnější mód myšlení, nechali ji číst texty plné slov jako originalita, inovativnost, vynález, představivost, nápady… Druhá skupina naopak četla nudný text. Nato výzkumníci ověřili, jestli tato manipulace fungovala a při řešení úloh členy první skupiny potkalo víc kreativnějších nápadů. Potvrdilo se. Nakonec pak účastníky pokusu nechali hrát hru, ve které šlo vydělat peníze. Úkol byl prostý: během pěti minut najít v řadě čísel dvě, která dohromady dávají 10, tedy například 4,56 a 5,44. Za každou nalezenou dvojici dostal participant přibližně 6 korun. Gino a Ariely nechtěli vidět důkazy, stačilo jim slyšet, kolik dvojic účastník napočítal. Vytvořili tak silnou motivaci lhát.

Jelikož měli všichni stejné podmínky, průměrně by v "kreativnější" i "normální" skupině měl každý najít stejný počet dvojic. Nicméně v kreativnější skupině jich nahlásili mnohem víc. Studie sledovala i vliv inteligence a nepotvrdilo se, že by kreativnější lidé byli o mnoho inteligentnější. Zato kreativita přímo vedla ke lhaní.

Spojené nádoby

Dosud to byl jen jeden bizarní psychologický experiment, nicméně tým ekonomů Williama Griesera Rachel Liové a Andreie Simonova (pdf) potvrdil, že vztah mezi vyšší kreativitou a vyšší nečestností platí i v reálném světě. Využili úniku dat z AshleyMadison.com, webové seznamky zaměřené na mimomanželské poměry (její slogan zněl "Život je moc krátký, abys zůstal svatý"). Přes 47 tisíc uživatelů z USA se do ní totiž registrovalo pod firemním e-mailem, a když hackeři v červnu 2015 ukradli a posléze zveřejnili informace o uživatelích, bylo možné zjistit, v jakých firmách je větší počet zaměstnanců, kteří berou své manželské sliby "kreativněji". Tým ekonomů tak získal poměrně dobrý ukazatel nečestnosti lidí.

Předpokladem výzkumu bylo, že jsou etické hodnoty organizace v důsledku průměrem hodnot jejích zaměstnanců, ať už firmy u svých zaměstnanců určité etické hodnoty vytvářejí, nebo naopak přitahují jejich nositele. Pakliže je mezi zaměstnanci firmy vyšší míra aktivních členů záletové seznamky, lze usuzovat, že se organizační kultura vyznačuje vyšší tolerancí k porušení manželského slibu, což může souviset s dalším neetickým chováním. Grieser s kolegy skutečně potvrdili, že větší účast zaměstnanců v seznamce koreluje s vyšetřováním firmy pro účetní nesrovnalosti či podvody a také finanční analytici tyto firmy častěji podezřívají z korupce. Dosud asi žádné překvapení. Leč v souladu s teorií, že nečestnost může být projevem kreativity, ekonomové zároveň ukázali, že "nečestné" firmy se vyznačují i vyšší inovativností, měřenou intenzitou a efektivitou výzkumu a vývoje, počtem a diverzitou patentů a mírou jejich využití.

Mapa ukazuje intenzitu ročního průměrného počtu aktivních účtů (na milion obyvatel) stránky AshleyMadison v USA.

Na druhé straně se nedá říci, že by jim inovativnost k něčemu byla, protože "nečestné" firmy jsou zároveň mnohem víc zadlužené, mají vyšší volatilitu akcií a obecně i mnohem vyšší pravděpodobnost bankrotu.

Samozřejmě může existovat několik mechanismů, které nalezenou korelaci vysvětlují: neformální kultura nových startupových firem bez pevně daných procesů, hierarchie a byrokracie můžou přitahovat kreativní jednotlivce. Absence pravidel zároveň uvolňuje prostor nečestnému chování. Některé firmy mou při najímání zaměstnanců či při povyšování manažerů upřednostňovat kreativitu a (nezáměrně) upozaďovat morální integritu a další charakteristiky, čímž nevědomky dají vzniknout i neetické kultuře.

Výzkum (nejen) firmám připomíná nepříjemnou nutnost hledat přijatelnou míru mezi úrovní kreativity a respektem k společenským normám.


Psáno pro Finmag.

Neschopný jako šéf

Jednou z nejméně intuitivních pouček, se kterou se studenti u nás na fakultě podnikohospodářské setkají, je tato: "Nejlepší pracovníci nemusí být nejlepšími manažery." Poučka je někdy nazývána Peterovým principem; dle Laurence J. Petera, který ji takto formuloval již v 70. letech, platí, že povyšuje-li organizace své členy dle výkonu na současné pozici, musí se každý eventuálně dostat na pozici, na kterou nestačí a na níž ustrne. Svůj princip – zčásti ironicky – rozvedl tak, že v hierarchické organizaci povýší každý zaměstnanec na takový stupeň, jenž odpovídá jeho úrovni neschopnosti, a práce je vykonávána jen těmi, kdo do tohoto bodu ještě nedospěli. Organizace se proto vyznačují téměř univerzální neschopností svého vedení.

Názornou ukázkou principu je letošní studie tria amerických ekonomů Alana Bensona, Danielle Liové a Kelly Shueové. Ve firmách v USA vyhodnotili výkon 53 035 obchodních zástupců, z nichž 1531 bylo povýšeno do vedoucí pozice. Potvrdili, že obchoďáci s vyšší produktivitou – s vyššími tržbami zajištěnými pro svou firmu – jsou povyšováni na obchodní ředitele častěji. Nicméně čím schopnější obchoďák byl, tím horším manažerem se stal.

Mechanismus Peterova principu vysvětluje, že být schopným obchoďákem může spočívat v osobní tvrdosti, neústupnosti, možná až sobeckosti a ochotě dosáhnout obchodu "za každou cenu". Na druhé straně, dobrý obchodní ředitel musí vládnout sociálními dovednostmi: musí umět sdílet informace, motivovat podřízené, mít v mysli nejen krátkodobé cíle, ale i dlouhodobější vizi.

Graf (A) zjednodušeně ukazuje, jaká souvislost mezi intenzitou prodejů (residualized log sales) a pravděpodobností povýšení (probability of promotion). Je názorně vidět, že schopnější obchoďáci jsou povyšováni častěji. Graf (B) ukazuje tutéž intenzitu prodejů obchoďáka, který byl povýšen a jak nato byl tým pod jeho vedením produktivní (manager value added). Opět se dá rychle odvodit, že dobří obchoďáci jako ředitelé spíše svým lidem škodili.

 
Závěry studie jistě neplatí absolutně. Někteří lidé vládnou sociálními dovednostmi, inteligencí i tahem na branku; jiní jsou naopak mimořádně neschopní sociopaté, a k povýšení se přesto dostanou. Německý ekonom Matthias Kräkel akcentoval právě toto vysvětlení organizační neschopnosti. Tvrdí, že schopní lidé jsou si vědomi svého umu a znalostí, proto jim tolik nejde o kariérní šplh a pletichaření ve firmě. Vědí, že dobrou práci najdou všude. Firma to ví také a je ochotna vyplácet jim velké benefity i na nižší pozici. Neschopní pracovníci naopak tuší, že jinde práci nenajdou, a tak je pro ně racionální usilovat ve stávající organizaci o funkce a moc. Kräkelova teze, že organizace vedou neschopní, kteří se do vysokých pater řízení dostali svými politickými, ne profesními dovednostmi, obecně ale spíše neplatí (leč, pochopitelně, v politických organizacích platí bezezbytku).

Studii lze odbýt i tím, že svět obchodních vyjednávání je jiný, než je tomu kdekoliv jinde. Leč zjištění platí i v jiných oborech. Ve vědě, medicíně či v průmyslových technologiích jsou často nejproduktivnější inteligentní či kreativní lidé, jimž se však nemusí dostávat organizačních dovedností. Tvůrčí člověk může mít období mimořádné produktivity a pracovat nepřetržitě a naopak dny útlumu, kdy neudělá pořádně nic; může být chaotický, ignorovat pravidla a povinnosti, ale organizace jej podrží. Stane-li se však manažerem bez snahy naučit se nové věci a má-li to být nyní on, kdo podporuje druhé, vyhoří.


Psáno pro Lidové noviny.

Podvod a odměna

Lidé v roli headhuntera – experta, který pro firmy hledá a nabírá důležité profesionály – sledovali kandidáty na různé pozice, jak řeší následující úlohu.

První hráč měl zvolit jednu ze dvou nádob. V jedné přitom bylo tisíc korun, v druhé nic. Spoluhráč, "rádce", do nádob nahlédl a mohl kolegovi poradit, kterou zvolit. Jeho odměna však byla stanovena následovně: pakliže se hráč trefí, získá rádce také tisíc korun. Netrefí-li se, získá tisícovky dvě. Úloha staví člověka v roli rádce před dilema: být čestný a vydělat stejně jako spoluhráč? Nebo se zneužitím situace obohatit na jeho úkor a přijít si tak na dvojnásobek? Úloha se hrála anonymně. Hráči se tedy vzájemně neviděli a dlouhodobá reputace výsledek neovlivňovala.

Je pochmurným zjištěním, že většina rádců se chopí příležitosti a spoluhráče podvede. Paradoxně, i když o zjevném konfliktu zájmů rádce hráči vědí, většina mu věří – a tedy spláče nad prodělkem. Na druhou stranu: i když se úloha hraje s vyššími částkami, stále se najde dost čestných rádců.

Zpět k headhunterům – poté, co viděli rádce, měli určit, nakolik se hodí do různých povolání a pozic. Ač je podle univerzálních předpokladů nečestné či podvodné chování odsouzeníhodné – a snižuje hodnotu člověka na trhu práce – ukázalo se, že nejde všude o imperativ: podvádějící hráči byli disproporčně preferováni nad upřímnými pro práci v investičním bankovnictví, v reklamním a PR sektoru či na různých obchodních pozicích. Upřímní hráči byli naopak preferováni v roli účetních, v sociálních službách či v neziskovém sektoru. V některých oborech je zkrátka schopnost podvádět oceňována a přesvědčivé lhaní je tam považováno za znak kompetence.

Američtí ekonomové Brian Gunia a Emma Levineová, kteří studii ve Spojených státech provedli, uzavírají, že výsledky jsou extrémně znepokojivé. Ukazují, že postačuje, aby o určitých profesích panoval byť jen stereotyp, že v nich uspějí bezcharakterní "střelci". Bez ohledu na to, zda je to pravda, pak dochází k selekci právě těch lidí, kteří stereotyp naplňují – čímž se nakonec stane realitou.

Jak byli nabíráni kandidáti na různé pozice, podle toho, zda jako rádci podvedli ("Deceptive candidate") nebo nepodvedli ("Honest candidate"). Jak patrno obchodní pozice ("Sales"), reklama a PR ("Advertising") a investiční bankovnictví ("Investment banking") preferuje podlé jednotlivce. Zatímco konzultanství, účetnictví ("Accountant") či manažer v neziskovce ("Nonprofit manager") nikoliv.

Řešení není jednoduché. Spočívá v ochotě vzácnějších čestných profesionálů vystupovat proti svým kolegům a ukazovat, že podlost a úskoky jsou znakem lenosti a malé kompetence, nikoli profesního mistrovství. Tiskoví mluvčí by se museli jednoznačně vymezit proti lžím svých kolegů, politici vůči demagogii svých spolustraníků či finanční poradci proti klamavé reklamě svých spolupracovníků. Fakt, že tak nečiní v některých oborech skoro nikdo, ukazuje, že se profesní etika vytratila. Druhým řešením je, aby se čestní lidé nebáli vstoupit do "klamavých profesí" – stačí, že se budou chovat profesionálně a nebudou podvádět – prospějí tak společnosti patrně mnohem více než v pomáhajících profesích, které si nyní vybírají raději.


Psáno pro Lidové noviny.

Oběť viníkem

Zvažte následující situaci. Anna se vyučila prodavačkou, ale postupně se vypracovala na účetní středně velké logistické firmy. Z této pozice zodpovídá za agendu oběhu účetních dokladů, od faktur, přes evidenci majetku, po mzdové účetnictví. Práce je stresující, jelikož doklady pocházejí z různých zemí, často na nich chybí povinné údaje či jsou chybně vyplněné. Finanční odbor firmy se dále skládá z Jindřicha, ekonoma, který stanovuje a kontroluje finanční a investiční plán a je odpovědný za smlouvy s bankou a pojišťovnou. Jindřich bývá v posledních měsících často na nemocenské kvůli chronické nemoci. Anna se nabídla, že mu s jeho každodenní běžnou agendou pomůže, protože se začaly hromadit nevyřízené úkoly. Majitel firmy na to uvedl, že je mu lhostejné, kdo co dělá, on chce, aby vše bylo hotovo. Anna dostala přidáno a kdykoliv je Jindřich pozadu ve svých běžných povinnostech, zastoupí jej. V letošním roce došlo k překvapivému pohybu měnového kurzu a firmě jen kvůli této kurzové změně klesly tržby o 30 % a dostala se do výrazné ztráty. Vyšlo najevo, že pětiletá smlouva s pojišťovnou kryjící kurzové ztráty vypršela minulý rok a pro letošek nebyla uzavřena. Majitel vyvodil z této situace osobní odpovědnost Anny a sesadil ji na pozici pomocné účetní.

Do jaké míry je podle Vás potrestání Anny zasloužené? Zamyslete se. Vnímáte-li příběh jako většina lidí, pak za spíše zasloužené. Jistě, dá se omluvit, že smlouvy nebyly její odpovědnost, v krátkém záskoku nemohla získat povědomí o pětiletém kontraktu, navíc pojišťovna asi Jindřicha oslovila, měl ji informovat. Popřípadě měl majitel jasně rozhodnout, kdo má jakou odpovědnost, ne alibisticky neřešit, kdo co má dělat. Na druhé straně se Jindřichovy agendy zhostila Anna sama, za svou novou odpovědnost dostala přidáno, měla se tedy informovat o důležitých úkolech. Jindřich byl navíc zjevně indisponován.

Situace je záměrně ambivalentní. Jen z popisu nelze jednoznačně určit vinu. Proč tedy většina lidí vnímá, že si Anna trest zaslouží? S kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Lucií Vrbovou a Jiřím Hájkem, jsme s využitím řady podobných scénářů, v nichž respondenti hodnotili zasloužení či vinu, zkoumali bizardní fenomén „vinění obětí“.

Vinění obětí nastává, je-li obětem dávána odpovědnost za jejich nezasloužené neštěstí. Dojde-li k znásilnění, mnozí z nás si myslí, že „si o to ta holka musela říci“ (jak byla oblečená, jak se chovala, mluvila; pachatel jako by nemohl ani jednat jinak). Nabourá-li řidič, je to bezpochyby jeho vina (možnost, že mohl být ohrožen jiným řidičem či selhala součástka auta či praskla vozovka, jsou zcela ignorovány).

Tendence k vinění obětí je vysvětlována jako psychohygienický návyk. Umožňuje totiž zachování ideje spravedlivého světa. Lidé ve svém životě potřebují cítit, že svět je v zásadě uspořádaným, příliš neměnným, a hlavně spravedlivým místem k životu. Je dokázáno, že čím intenzivněji člověk věří ve spravedlivý svět (ať již ve skutečnosti je či není), tím vyššího psychologického klidu dosahuje.

Přítomnost osob, které by nezaslouženě trpěly (oběti znásilnění, nezaslouženě propuštění, cizí vinou zranění řidiči), ideu spravedlivého světa narušuje. Není-li možné aktivně obětem pomoci či potrestat bezrozporné viníky, je rozpor mezi realitou a ideálem spravedlivého světa řešitelná obviněním oběti. Neštěstí, které zažívá, je vnímáno jako důsledek jejího špatného rozhodnutí, nedostatečných schopností či charakterových vad. A svět je zase spravedlivý.

I náš výzkum potvrdil, že v pracovních vztazích jsou typicky viněny oběti. Zkoušeli jsme i otestovat, zda naše participanty při hodnocení oblomí, když budou muset před svým hodnocením zvážit perspektivu oběti. Co asi cítí, jak vnímá situaci. Neukázalo se však, že by to na ně mělo jakýkoliv vliv. Naopak participanti, co náhodně měli zvážit perspektivu „pachatele“ možného bezpráví (v úvodní situaci majitele), přisuzovali obětem ještě intenzivnější vinu. I když je pro vlastní psychický klid jednoduché druhé odsoudit a tím bezpráví „vyřešit“, věřme, že se tím svět nestává spravedlivějším, ba právě naopak.

Na druhé straně k spravedlivému světu nevede ani univerzální viktimizace, tedy pocity, že jednotlivec nikdy za nic nemůže a svět mu dluží spokojený a bezstarostný život. Není-li tomu tak, cítí se jako oběť. Jak v USA došlo k této epidemii uvádí kniha The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure od: Greg Lukianoff a Jonathan Haidt, kterou loni vydalo nakladatelství Penguin Press. Mně se líbil imperativ učení na univerzitách: All students must be prepared for the world they will face after college… The playing field is not level; life is not fair. But college is quite possibly the best environment on earth in which to come face-to-face with people and ideas that are potentially offensive or even downright hostile.… I don’t want you to be safe emotionally. I want you to be strong. That’s different. I’m not going to pave the jungle for you. Put on some boots, and learn how to deal with adversity. I’m not going to take all the weights out of the gym; that’s the whole point of the gym. This is the gym.

Psáno pro Lidové noviny.

Usadit se v systému

Po pololetních vysvědčeních se hodí upozornit na veřejné tajemství: Známky ve škole jen velmi slabě souvisí s profesním úspěchem a spokojeností v zaměstnání. Americký psycholog vzdělávání Leonard Baird (pdf) dokonce hovoří o tom, že tvrdit opak – jak učitelé a mnozí rodiče mají ve zlozvyku – je čiré bláznovství. Známky měří zhruba jediný talent – akademické předpoklady. Zatímco myriáda budoucích profesí žáků a studentů od nich bude vyžadovat řadu velmi odlišných talentů. Ve zdravotnictví půjde o svědomitost a psychickou odolnost, v umění či v řemeslech o kreativitu a zručnost, v management o schopnost motivovat kolegy a řídit skupiny velmi odlišných lidí, v sociálních službách o empatii a cit pro kontext, práce ve státní službě či v politice schopnost kompromisu a vyjednávací dovednosti…

Většina výuky ale tyto talenty nestimuluje, ani známkami „neměří“. Osobní příklad: Co byste řekli, že mí studenti uvádí jako jeden z nejnáročnějších aspektů studia? … Týmové semestrální práce. Ne proto, že by snad byla jejich zadání složitá. Nefunguje jim koordinace členů v týmu, řešení problémů s flákači, nedodržování termínů, nedůvěra, že druhý splní, co má… Tedy přesně ty problémy, které by měli umět řešit pomocí manažerských praktik, které se učí. Ač z managementu dostávají výborné, jejich vlastní týmy obvykle krachují.

Studie (pdf) z oblasti měření produktivity lidských zdrojů skutečně dokazují, že podíváme-li se na historické známky žáků a studentů a porovnáme je s různými ukazateli jejich současného profesního úspěchu jako výše mzdy, produktivita či spokojenost s prací, nenajdeme že by spolu příliš souvisely.
Známky určitě nejsou úplně k ničemu, tu těsněji tu méně souvisí s inteligencí, pílí, svědomitostí, což jsou charakteristiky i produktivních zaměstnanců. Problém je jinde.

Dostávat „samé jedničky“ totiž limitně znamená, že student je dokonale konformní a ochotně se učí i znalosti, které nikdy, za žádných okolností a nijak nevyužije. Nejde mu totiž o znalosti či nadšení objevovat nové, jako o dobré známky samotné. Jeho ultimátní motivací je vyhovět autoritě a snaha nevyčuhovat. Jistě, těžko předvídat, zda v životě určitou znalost budeme moci použít. Pro příklad však zvažme „slova roku“, která po každých nedávných maturitách ovládnou veřejný prostor. Jedničkách je prostě člověk, který své mládí věnoval poznání, co je epizeuxis. V korporacích jsou takový lidé označováni za kariéristy. Nedávají srdce do toho, co dělají. Snaží se jen dokonale plnit předpisy, příkazy a stanovené cíle, aby dosáhli vyšší pozice a příjmu – ultimátní cíl, který je ke štěstí ale obvykle nedovede. I když uspějí, díru do světa neudělají.

I když některé příklady sloupku vycházejí z této knihy, těžko se mi ji doporučuje. Jde o typickou "pop-psychologii", v níž se z malých, často špatně provedených studií a vágních teorií vyvozují dalekosáhlé závěry. Knihu Barking Up the Wrong Tree: The Surprising Science Behind Why Everything You Know About Success Is (Mostly) Wrong od: Eric Barker vydalo v roce 2017 nakladatelství HarperOne.

Není naopak s podivem, že skutečně úspěšní podnikatelé, vědci, inovátoři či umělci nebyli oblíbenci většiny svých učitelů. Kantoři totiž vyžadují správné odpovědi na stanovené otázky, ve stanovené formě a době. Škola je jasně nalajnovaný systém. Život ale není takto předvídatelný. Podnikatelský či umělecký úspěch vyžaduje ochotu objevovat nové a schopnost hledat řešení na otázky bez jasných odpovědí. I nejoceňovanější zaměstnanci jsou ti, kteří aktivně přicházejí s novými způsoby, jak se věci mohou dělat a pasivně jen nečekají, co se jim řekne.

Například studie o amerických miliardářích (nedědiců) zjistila, že většina byla ve škole dvojkaři a trojkaři – tedy určitě nepropadali, ale ani nijak nevyzývali jedničkový perfekcionismus. Spíše se našli v zájmech, koníčcích, kolektivních akcích, které je bavily a v nich pak v životě excelovali.

Ilustrativní je projekt americké pedagožky Karen Arnoldové, která sleduje kariéru nejlepších studentů daného ročníku na vybraných amerických středních školách. Nepřekvapivě potvrdila, že většina se dostává na vysoké školy, kde dobře prospívá. Najdou si obvykle i dobrou práci, většina skvěle vydělává a bez pochyby se jim vede dobře. Nicméně nikdo z nich nijak nevyčnívá. Jak píše „místo aby systémem otřásli, obvykle se do něho jen pohodlně usadili“.


Psáno pro Lidové noviny.

Soudit a trestat

Uklidni se, než se rozhodneš. Notorická rada varující před jednáním, které je vedeno emocemi – ať již zlostí, zklamáním či radostí. Emoce mají moc zužovat alternativy, které nás v dané situaci napadnou, v řadě situací proto vedou ke špatným volbám až tragédiím.

Naštve-li nás někdo, v mysli začnou probublávat jen myšlenky, jak jej ponížit či mu ublížit. Všechny ostatní úvahy o kvalitách člověka či povaze situace se vytratí. Vzpomeňte třeba, když vás auto nebezpečně předjelo či málem srazilo. Troufnu si odhadnout, že úvahu typu „řidiči se muselo stát něco strašného doma či v práci, je vystresovaný a není divu, že se mu na nepřehledném a úzkém sjezdu nemotorně řídí. Sám/Sama teď také nejedu úplně bravurně“ mělo přesně 0 % z nás. Mysl jsme měli plnou úvah, jakou mentální retardací daný řidič trpí a co bychom mu udělali, kdybychom jej dostali do rukou (či pod kola). Nejproblematičtějším důsledkem vlády emocí však je, že nás hněv hned neopustil. Určitá „přednasranost“ se nás držela a přinesli jsme si ji do práce či domů. Nebylo-li něco přesně dle našich očekávání, rychle následovalo řešení situace konfliktem.

Důležitým vhledem psychologie je pravidlo, formulované Danielem Kahnemanem jako: Nic není tak důležité, jak si myslíš, když na to myslíš. Tendencemi, pnutími a nápady, kterými je v určitém okamžiku okupována naše mysl, bychom se neměli okamžitě podvolit. Měli bychom se vždy snažit o širší perspektivu a zvážit jen faktory, které jsou podstatné, což „jak to cítíme“ často být nemusí.

Předchozí odstavce jsou trivialita sama. Ano, tu a tam se necháme unést. V důležitých rozhodnutích či u profesionálů, odborníků ale rozhodně není pravidlem, aby byli labilní a následovali každé hnutí svých emocí. Problémem je, že tato úvaha předpokládá, že si své pocity, náchylnosti či averze v „důležitých okamžicích“ uvědomujeme a jsme schopni je řídit.

Američtí ekonomové Ozkan Eren a Naci Mocan (pdf) proto otestovali, jak dobří jsou v potlačování náhodných emocí vysoce kvalifikovaní profesionálové, kteří by se měli rozhodovat jen dle komplexních, ale jasných pravidel. Kriminální soudci.

Pro svoji studii si vybrali americký stát Louisianu, nikoliv že by měla nějak zajímavou zločinnost, ale protože zde lze poměrně dobře předvídat, kdy budou mnozí soudci naštvaní. V Louisianě je totiž extrémně oblíbený americký fotbal. Svatby jsou plánovány, aby nezasahovaly do důležitých zápasů; jakmile jsou oznámeny místa a termíny zápasů, telefonní síť padá pod náporem lidí chtějící si rezervovat místa v barech a restauracích; vlastně žádná akce není naplánována na neděli, hraje-li se fotbal. Studoval-li navíc soudce na Louisianské státní univerzitě, jejíž tým patří mezi nejoblíbenější, dá se očekávat, že bude skalním fanouškem.

Eren a Mocan nejdříve ověřili, jak intenzivní tresty soudci udělovali za různé přečiny, jak zohlednili závažnost zločinu a nejrůznější informace o obviněném. Zcela očekávatelně potvrdili, že za závažnější zločiny či recidivistům se uděluje delší trest. Pak se ale podívali, jaké byly rozsudky, když louisianský fotbalový tým nečekaně prohrál. Nečekané prohry zvolili proto, že jsou obzvláště emočně nabité. Samotná prohra proti mnohem lepšímu soupeři zamrzí, ale nenaštve. Asi si teď říkáte, jak ale lze kvantifikovat „nečekanost“ – těžko. Ekonomové proto využili sázkové kurzy. Pakliže bookmakeři shodně očekávali, že Louisiana vyhraje a kurz na prohru byl vysoký a Louisiana přesto prohrála – byla prohra vskutku nečekaná.

O tom, jak by naopak rozhodování mělo vypadat, abychom nepodléhali irelevantním pohnutkám, je kniha Farsighted: How We Make the Decisions That Matter the Most od: Steven Johnson, kterou letos vydalo nakladatelství Riverhead Books. Její recenze se na blogu objeví (můj slib však může být jen projevem chyby plánování).

 
Soudci po nečekané prohře svého oblíbeného týmu skutečně ihned od pondělí a v celém následujícím týdnu udělovali mnohem delší tresty za jinak stejné zločiny. Překvapivé je, že došlo-li k očekávané či i překvapivé výhře, milosrdnější nebyli. Zbytnělá přísnost se navíc ventilovala hlavně na minoritní, černošské obviněné, kteří v „normálních“ dnech ale diskriminováni nebyli. Vztek z prohraného zápasu tedy umožnil průchod i jinak potlačovaným averzím. Pozor, aby vaše soudy druhých, nebyly jen ukázkou vaší vlastní viny.


Psáno pro Lidové noviny.