Potřebujeme úředníky, kteří nebudou mít strach oznámit nekalosti a korupci

Jan Benýšek, ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti, oznámil podezření na manipulace, obcházení pravidel a vůbec pletichy na ministerstvu a požádal o zákonnou ochranu. Vláda přesto, s pošťouchnutím od ministra spravedlnosti Pavla Blažka, zrušila jeho místo, resp. jej rozdělila na dvě pozice. Po zveřejnění kauzy ministr spravedlnosti Blažek vysvětlil, že Benýškovo místo bylo zrušeno s tisíci dalšími a že se mu vláda – explicitně – nemstí. Zprávy o kauze byly označeny za absurdní, nepravdivé, vyvrácené.

Vysvětlení lze však těžko vnímat jinak než pohrdání zákonem o ochraně oznamovatelů (či whistleblowerů) a signalizaci, že si ministerstvo může dělat, co chce. Jistě, není možné z venčí kategoricky říci, co se stalo, nicméně oznamovatelé také nejsou soudci a nerozhodují, že k nekalostem došlo. Jsou o tom ale přesvědčeni a nenalezli jiný způsob, jak dle svého názoru protiprávní a neetické jednání své organizace zastavit jinak.

Na případu Benýšek je tragické, že mohlo jít o vzácný vysoko-profilový případ, který ukáže, že odhalovat nečestnosti, oznamovat křiváky a snažit se udělat svět spravedlivějším, stojí za to a zákon o ochraně oznamovatelů v tom pomůže. Česká realita ukázala, že nestojí a nepomůže.

Kdo nyní bude ochoten oznámit nekalosti ve státní správě? Oznamovatelé i bez toho mají extrémně složitou pozici, protože často musí svému svědomí obětovat svou kariéru a duševní zdraví. Jsou považováni za zrádce organizace. Za neloajální kolegy, kterým nelze důvěřovat. Jejich kariérní vyhlídky jsou podstatně redukovány. Dle velké analýzy podvodů ve firmách v USA zaměstnanci, kteří oznamují porušení zákona, čelí významným problémům – v  82 % případů byli propuštěni, odešli pod nátlakem – často firma bezskrupulózně zničila jejich pověst – nebo se jim výrazně zhoršily pracovní podmínky. Mnoho z nich po oznámení trpí depresemi a problémy s alkoholem či drogami. Zpětně většina z nich uvádí: „Kdybych to měl udělat znovu, neudělal bych to“.

Přitom jsou oznamovatelé hlavním zdrojem potvrzených obvinění z nekalých a nezákonných postupů velkých firem. Alespoň v USA jsou zodpovědní za odhalení stejného počtu protizákonných případů jako auditoři a finančních regulátoři trhu dohromady. Podobně to platí u korupčních kauz z veřejného sektoru.

Naopak, kde jsou oznamovatelé ignorováni a tam, kde je korupce rozšířená, veřejní činitelé věří, že praktiky, jako je úplatkářství, msta a klientelismus, zůstanou nepotrestány. Do státní správy se pak selektují jedinci motivováni spíše vlastním obohacením než touhou sloužit společnosti. Kdo jiný by v takových organizacích chtěl pracovat? Názorné jsou studie, které měří, jaká povolání si volí čestní a nečestní studenti. Třeba v Indii jsou lidé mířící do státní správy mnohem více ochotni podvádět než ti, kteří míří do soukromého sektoru. Naopak v Dánsku, kde je státní zaměstnání prestižní místo s etickým pathosem, volí veřejnou správučestní a altruističtí absolventi škol.

Cílem zemí jako je Dánsko je vytvořit pro ty nejvíce kvalifikované a etické jednotlivce nejsnadnější cestu do státní správy nastoupit a pak v ní excelovat. Úředníci, kteří zabrání katastrofám, kteří výrazně pomohou druhým nad rámec svých povinností, kteří oznámí korupci, získávají ceny a jiná ocenění. Na druhém konci spektra jsou země, kde státní správa je jen kritizována, dehonestována a bezrozumu redukována, tak že začne být vyhledávána coby zaměstnání lidmi bez skrupulí.

Studenti v Indii měli hodit 42 krát kostkou, v naprostém soukromí, a pak oznámit, kolik jim padlo -- dle toho si odnesli peněžní odměnu. Čára ukazuje teoretické rozdělení, kolika bodů by studenti dosáhli, kdyby nikdo nelhal. Tmavé sloupce ukazují, jak to dopadlo. Ti největší lháři, kteří byli schopni říci, že jim padaly jen samé "šestky", pak nastoupili do státní správy.

V laboratorní studii, kterou jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, nedávno uskutečnili v Česku, jsme potvrdili, že do veřejných pozic, kde se dá jednoduše podvádět, se selektují lidé, kteří ochotně podvádí. A co hůře – je-li jim ztížen vstup, třeba tím, že musí za pozici zaplatit – což v experimentu má simulovat náklady jako čas, nezbytné znalosti, nižší plat ve veřejné pozici atp., tím více podvádějí – protože si chtějí tyto náklady kompenzovat.

Okolnosti eventuálního propuštění Jana Benýška představují alarmující signál pro Českou republiku ohledně ochrany oznamovatelů a etického standardu ve veřejné správě. Bez účinného právního rámce a kultury podporující transparentnost a integritu, riskuje český veřejný sektor nárůst nečestnosti a korupce. Pak bude obtížné do státní správy přilákat a udržet jedince s vysokými etickými standardy, kteří mají zájem sloužit veřejnému dobru, a ne osobnímu prospěchu.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Když chybí důvěra

Zprávy o uvolňování v Německu, Rakousku, Itálii či Dánsku doprovází volání, ať i Česko zahodí jho hygienického otrokářství a vrátí se ke svobodě před covidem. Ponechme stranou, že kromě Dánska byla ve zmiňovaných zemích opatření mnohem tvrdší než v Česku, a uvolňují tak na naši úroveň. Dánsko opatření skutečně ruší, premiérka Mette Frederiksenová však spoluobčany varuje, že na podzim se restrikce nejspíše vrátí.

Dánové své vládě věřili a většina z nich, včetně zástupců opozičních stran, restrikce vnímala jako omezující, nedokonalá, ale nutná. Téměř každý je očkovaný, převážná část třetí dávkou. Opatření, od vakcinace po pomoc v nemoci, byla spontánně spoluorganizována místními úřady. 

Demonstrace s šibenicemi a blokování pandemického zákona opozicí ukazuje, že Česko je jiné. Z covidové krize si odnášíme rozorání společenské důvěry. Zmínka o očkovací kampani je vulgarismem. Zeptáte-li se obyvatel na smysl testování, nezanedbatelná část odpoví, že byla zavedena, aby si výrobci testů a laboratoře nahrabali. Trasování byly praktiky StB. I zjevně inteligentní lidé tvrdí, že zdravým dětem covid neublížil, i přes nezvratné důkazy pro opak. Jedinou reakcí některých obcí na covid byla úprava úředních hodin. 

Nastavení mysli, že vše je spiknutí, nikdo se o nikoho nestará a nikomu nelze věřit, může být nejhorším traumatem epidemie.

Rozčilení není program

Představte si městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Město nemá nemocnici a nejbližší je několik hodin jízdy. Ve městě nejsou ani žádné školy. Autobusové spojení do okolních měst vlastně neexistuje. K dispozici nejsou žádné noviny ani lokální zprávy. Naprostá většina obyvatel chybějící školy i nemocnici nese velmi trpce, přitom žádná z existujících politických stran nevyvinula jakoukoliv aktivitu, aby je zřídila. Žádný tlak na kraj či na vládu v posledních desetiletích není zaznamenán. 

Neexistují ani žádné dobrovolnické aktivity, které by absentující školství a zdravotní péči v místě mírnily, jako jsou dětské kroužky či doučování od vzdělanějších obyvatel. Sousedé se nejsou schopni domluvit, aby zajistili dopravu a prostory lékaři, který by byl ochoten do městečka někdy přijet. Podobně absentuje snaha o rozšíření autobusového či jakéhokoliv jiného dopravního spojení. 

Trudný popis jihoitalského městečka Chiaromonte z konce 50. let přinesla slavná studie amerického sociologa Edwarda Banfielda. Zajímalo jej, proč přes zjevnou nespokojenost a deprivaci od základních služeb se sousedé nikdy nezorganizovali, nevytvořili skupinu či spolek. Místo toho desetiletí osamoceně nadávali. Přičemž, řečeno Masarykovým klišé, "rozčilení není program". 

Banfield svá studia uzavřel vysvětlením, že na jihu Itálie vymizela (či nikdy nevznikla) společenská důvěra. Mimo okruh nejbližší rodiny místní ostatním nevěří. Ilustrovala to i tradice, při níž otec dal syna na vysokou zídku. Řekl mu, ať zavře oči a skočí. Slíbil, že jej chytne. Neudělal to. Brečícího kluka nato seřval, že je hlupák. "Tady nesmíš nikomu věřit!" Rada, kterou cynik možná ocení jako hlubokou, ale je-li aplikována univerzálně, znemožňuje dosažení společenských cílů. 

Nedůvěřuje-li občan úředníkovi či politikovi, neobrátí se na něj s žádostí o řešení problému. Nevěříte-li policii a soudům, necháváte zločiny nevyšetřovány a netrestány. Nedůvěřujete-li sousedům, nevznikne komunita, jež by zavedla služby, které by prospívaly většímu okruhu lidí. Nedůvěřujeteli médiím, minou vás důležité informace. Nedůvěřujete-li kolegům, nezaložíte firmu, protože se bojíte, že vás okradou. 

Od doby původní studie byl tento jednoduchý závěr rozšířen, Italové na jihu nejsou asociální (pořádají řadu společných oslav a pomáhají si při neštěstích) a za chudobou jihu stojí celá řada dalších faktorů geografickou izolací počínaje a vládou mafie konče. Koncept sociální důvěry však zůstal významným faktorem určujícím hospodářskou prosperitu a kvalitu života jakéhokoliv regionu. Studie ukazují, že země, ve kterých si lidé věří, zvládly covid s nižším počtem obětí i intenzitou protiepidemických opatření. Dokázaly tím krizi využít k rozvoji podnikání a inovací a v důsledku podnítila pandemie i vzkvétání dobrovolnictví a občanských aktivit. 

Graf ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a vnímanou míru korupce vlády („Government corruption“; osa y) v 177 zemích světa. Obyvatelé korupcí promořených zemí solidární očkování odmítli a raději se promořili covidem s masivními ztrátami na životech. Detailní metodika.

Zbabělým politikům navzdory

Věřme, že ač tam máme našlápnuto, neskončíme v Chiaromonte. Třeba v Praze je inspirativní příběh sousedského spolku Homolka. Skupina sousedů léta kultivuje přírodu v okolí, starají se o místní přírodní koupaliště a sokolovnu. Podporují bezobalové hospodářství. Pořádali nespočet akcí pro rodiny. To všechno za ignorování či aktivního škození místního zastupitelství. Konečně poslechli i Masarykovu radu a jdou do voleb coby Praha 5 sobě. Podobným spolkem sousedů je Osmička žije, opozice v zastupitelstvu Prahy 8, za nimiž je vidět obrovské nadšení a zároveň konstruktivní protiakce k etickým a ekonomickým selháním místního úřadu.

Nechť rozkvět těchto ambiciózních občanských aktivit, důvěra v bližní a motivace věci měnit je odkazem covidové krize, nikoliv bláhová a neinformovaná lůza v ulicích a ubozí a zbabělí politici, kteří jí naslouchali a dovedli Česko v roce 2021 k nejvíce mrtvým od druhé světové války. 

 

Tento graf naopak ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a mezilidskou důvěru („Interpersonal trust“; osa y). Čím více si lidé věřili, tím méně pro ně bylo problematické nechat se naočkovat.

Psáno pro Lidové noviny.

Přijímáním uprchlíků k blahobytu

Přistěhovalci kradou domácím lidem práci, zatímco zneužívají sociální podpory, zvyšují kriminalitu a ohrožují místní způsob života. Toť v kostce obavy před imigranty, starosti zcela relevantní, intuitivní a pochopitelné. Strach z cizinců je v lidské přirozenosti usazen hluboce. Nicméně stejně tak je přirozené si myslet, že Slunce obíhá Zemi. Zkusme „přistěhovaleckou intuici“ ověřit na faktech, která k tématu společenské vědy znají.

Americko-dánská studie Giovanni Periho a Mette Foged (pdf) využila Dánska coby přirozeného experimentu o dopadu přistěhovalců na zaměstnanost tuzemců. Dánové totiž v 80. a 90. letech minulého století uprchlickou vlnu z Jugoslávie, Afghánistánu a Somálska náhodně rozlili do svých různých okresů. Vybrali skupinu přistěhovalců stejné národnosti a bez ohledu na místní podmínky jí nabídli roční ubytování v okrese, kde se zrovna uvolnily ubytovací kapacity. Někdy i v oblastech s vysokou nezaměstnaností a nízkou průměrnou kvalifikací obyvatelstva. Samozřejmě vyvstaly obavy, že přistěhovalci (mající nízké vzdělání) nahradí Dány, vzroste nezaměstnanost nejnáchylnějších skupin a dojde ke střetům.

Růst uprchlické komunity v Dánsku od roku 1995 v tisících osob. Modří jsou obyvatelé bývalé Jugoslávie, zelení Afghánci, červení Somálci, oranžoví Iráčané a linka ukazuje Východoevropany.

Ačkoliv imigranti skutečně začali pracovat na nízkopříjmových místech v obchodě či v manuálních službách a „vyšoupli“ z nich domácí, vyvolali zároveň přesun tuzemců do lépe placených řídících pozic a nemanuálních služeb. Dlouhodobým důsledkem je, že rodilí Dánové díky migrační vlně mají lépe placenou a méně náročnou práci (pravdou avšak také je, že pro starší pracovníky efekt moc neplatil a spíše předčasně odcházeli do důchodu).

Graf ukazuje nárůst komplexity zaměstnání (povýšení kupř. z manuální na řídící pozici) u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

Graf ukazuje nárůst hodinové mzdy u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

K stejnému závěru dospěla i americká studie Davida Carda (pdf), která analyzovala kubánskou emigraci na Floridu, poté co Fidel Castro v dubnu 1980 prohlásil, že kdo chce do USA, nechť si odpluje. Následujícího půl roku z přístavu Mariel vyrazilo na 125 tisíc Kubánců a většina se usadila hned v Miami. Ačkoliv masa uprchlíků představovala 7 % ekonomicky aktivního obyvatelstva města (asi jako kdyby jen do Prahy přijelo na 50 tisíc uprchlíků), zaplnili prázdná či nechtěná místa a pomohli rozvoji zemědělství, ubytovacího a potravinářského průmyslu či se uchytili v řemeslech. Nebyl zjištěn naprosto žádný negativní dopad na zaměstnanost či mzdy obyvatel Miami.

Uprchlíci přitom neobsazují jen druhořadá zaměstnání. Kvůli nutnosti být aktivní, inovativní a s velkou vůlí v nové domovině prorazit, se oni či jejich děti často stávají výraznými podnikateli – prozkoumáme-li původ zakladatelů největších technologických společností dneška, Amazonu, Apple, eBay, Facebooku, Google, Oracle či Uberu, odhalíme, že u všech jde o první či druhou generaci přistěhovaleckých rodin. Přistěhovalci doslova vyvolávají rozmach ekonomiky (pdf).

Dopad uprchlíků na místní kriminalitu není natolik jednoznačný. Vlivná studie od Briana Bella a kolegů (pdf) na datech z Velké Británie kupříkladu ukazuje, že ačkoliv nijak neovlivňují násilnou kriminalitu (a to ani kriminalitu Britů proti nim), lze vysledovat, že s jejich příchodem roste v regionu majetková kriminalita. Nicméně detailní pohled napoví, že tato zločinnost je nejspíše důsledkem regulace či zákazu pracovat. Omezí-li se analýza jen na přistěhovalce, kteří mohli získat v Británii zaměstnání (jako třeba Východoevropané po vstupu do EU), naopak zjistíme, že jejich příchod následuje pokles celkové kriminality. Problémy způsobovali lidé, kterým nebylo umožněno, aby se o sebe postarali sami a „nezbývalo“ jim než překročit zákony. Studie nepřekvapivě uzavírá, že pakliže by se jim místo zákazů naopak poskytly jazykové a kvalifikační kurzy, zločinnost by nijak neovlivnili.

Přesto lze předpovědět, že máme před sebou budoucnost, v níž přistěhovalec či jeho potomek zabije Čecha. Událost, kterou si xenofobové nenechají ujít. Vnímejme ji v kontextu nespočtu ohrožení, která jsou řádově nebezpečnější. Třeba jen v roce 2013 se zabilo 11 lidí na žebřících. Za poslední desetiletí mají na svědomí dokonce přes stovku úmrtí. Petici proti nim nevidět, volání po vládní politice zajišťující bezpečné slézání šprušlí neslyšet, nikdo nepřichází se zákazy jejich prodeje a doporučeními sahat jen tam, kam se ze země dosáhne. Opatření, která by jistě zvýšila bezpečnost. Mnozí snad přesto cítíme, že některým neštěstím se prostě vyhnout nedá. Usilovně bojovat proti každému, byť nicotnému riziku, není návodem na šťastný, ani na naplněný život.

Mnoho důsledků přijímání přistěhovalců je složité předpovědět, jelikož závisí na specifických detailech imigrační politiky. Švédsko poskytuje imigrantům štědrou sociální výpomoc, čímž jim však snižuje motivaci hledat si práci, zlepšovat své jazykové schopnosti či kvalifikaci. Snadno tak vznikají ghetta a asimilace klopýtá. Ve Spojených státech (pdf) jsou imigranti více odkázáni na sebe, intenzivně se proto zapojují do pracovního trhu – jsou v práci déle, mají více zaměstnání a rychleji se proto i učí jazyk a integrují se do společnosti (byť si udržují i část vlastní kultury).

I když budeme ignorovat etické normy o pomoci člověku, který prchá kvůli bídě, hladu, válce či tyranovi, prostý ekonomický kalkul radí, že přijímání uprchlíků pro zemi znamená růst blahobytu jejích občanů. Češi by měli uprchlickou krizi využít a nikoliv se jí bát a uchylovat se k apokalyptickým vizím.


Psáno pro Hospodářské noviny.