Koho do týmu

Proč i dobří lidé spolupracují s padouchy? Proč tolerujeme v týmu ty, kdo se zjevně neřídí pravidly? Může to znít neintuitivně, ale volba nečestného člověka je v určitých situacích strategicky výhodná. Naše nedávná studie (preprint) s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, zkoumala, za jakých okolností jsme ochotni dát přednost nečestným kolegům. Naše zjištění ukazují, že i lidé, kteří si zakládají na čestnosti, jsou ochotni přehlédnout neetické jednání druhých, pokud to znamená, že tito nečestní kolegové dokážou zajistit výhody jejich týmu. Čestní lidé sami neudělají nic špatného, ale tyjí z nečestnosti křiváků. 

Naše laboratorní studie byla jednoduchá. Účastníci experimentu hráli hru s házením kostkou. Měli uhodnout, co padne, a pakliže se trefili, vyhráli peníze. V jedné verzi hráči hlásili své předpovědi před hodem, možnost podvádění tedy neexistovala. Ve druhé verzi však podvádět mohli, protože si měli jen „myslet“, co padne, a až po hodu nahlásili, zda se trefili, či ne. Někteří nepodváděli, jiní maximálně – tvrdili, že si vždy mysleli správně, co padne, a získali balík.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu. Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

My jsme se zaměřili na pozdější kola hry. Z účastníků jsme vytvořili malé „týmy“, ve kterých hlasovali, kdo z nich by měl hrát verzi umožňující podvádění. Měli přitom informaci, jak se ostatním dařilo v předchozích kolech – tedy jak velcí podvodníci asi jsou. Pro různé týmy jsme důsledky podvádění zvoleného člena měnili. V jedné verzi podvádění jednoho znamenalo, že členové jeho skupiny dostanou méně peněz. V druhé verzi okrádal zvolený člen vybranou charitu (na začátku studie jsme charitě přislíbili peníze a hráči si z těchto peněz mohli brát) a peníze si rozdělili. A v poslední verzi jsme sledovali „dopad na nikoho“ – tedy čím víc nahází zvolený člen, tím víc všichni získají. 

Když náklady podvádění dopadly přímo na účastníky nebo charitu, lidé upřednostnili poctivé kolegy. Ale když byly výhody podvádění bez zjevné oběti sdíleny mezi skupinu, lidé dávali přednost podvodníkům. Naše studie ukazuje tvrdou realitu: poctivost u druhých je žádoucí, ale ne když se může objevit příležitost, aby „naši“ něco získali – pak chceme ve skupině i křiváky, kteří zdroje zajistí. Jakkoli. 

Důsledky tohoto zjištění přesahují hranice laboratoře. Naše zjištění ilustrují dilema, kterému čelí jednotlivci, organizace i společnosti jako celek: mělo by být prioritou najímání čestných lidí, nebo je někdy účelné upřednostnit ty, kdo pravidla obejdou? V realitě často vidíme, že morální integrita není vždy na prvním místě. V konkurenčním prostředí se mohou lidé i týmy přiklánět k pragmatismu – někdy dokonce vědomě volí ty, jejichž etika je sporná, ale jejich výsledky hmatatelné. Když je ve hře společný zisk a negativní důsledky zůstávají skryté, přivřeme oči. 

Otázka tedy není jen „Kdo pro nás může zajistit úspěch?“, ale také „Jaký druh kultury tímto rozhodnutím vytváříme?“. Volba nečestného člověka nám snad krátkodobě přinese zisk, ale jakmile se pravidla hry ohnou, může být těžké je narovnat.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Mluvení je levné

Slova mohou být mocná, ale činy jsou mocnější. V ekonomii panuje notorická maxima, že chceme-li odhalit, co lidé skutečně preferují, měli bychom sledovat jejich chování, ne co říkají. Je hezké, že v anketách skoro každý spotřebitel preferuje kvalitní a zdravé potraviny či udržitelné zemědělství, nicméně když většina kupujících reaguje na změny ceny, a ne na změnu kvality, je celkem bezpečné říci, že ve skutečnosti jsou jejich zájmy hlavně finanční.

Mluvení je totiž levné. Něco říci mnohdy nenese žádné náklady. Je strašně jednoduché pro otce od rodiny vyznávat manželce "miluji tě" či "záleží mi na tobě". Mnohem nákladnější je manželku odvézt za její kamarádkou, oběma zaplatit víkend, kde si přejí, a pak sám doma uklidit, uvařit a postarat se o děti. První je levné mluvení, druhé je skutečná péče o blízkého.

V psychologii se stejný jev nazývá "morální pokrytectví" – lidé chtějí vypadat dobře, ale pokud je to možné, vyhýbají se nákladům spojeným s etickým jednáním. Jinými slovy, rádi říkáme, že jsme štědří nebo že nějaká hodnota je pro nás důležitá, pokud z našich slov neplynou žádné důsledky pro nás samé. Nepíši zde nic šokujícího. Lidé jsou pokrytci.

Pravda však nikdy není tak jednoduchá – existuje spousta lidí, kteří nemluví o tom, co by se dělat mělo, a skutečně dobro dělají. V nedávné studii jsme se s mým talentovaným kolegou, Markem Vrankou, zaměřili na to, jak se lidé chovají v situacích, kde mohou jednat prosociálně – nechat peníze charitě, nebo dokonce i státnímu rozpočtu –, a porovnávali jsme jejich hypotetické odpovědi s reálnými činy.

Náš experiment byl prostý. Věnovali jsme peníze Člověku v tísni a Ministerstvu financí ČR, nicméně účastníci výzkumu nás mohli zastavit a vzít si peníze pro sebe – někteří jen hypoteticky, někteří zcela reálně. Výsledky?

Předně je třeba říct, že přispět státnímu rozpočtu lidé opravdu, ale opravdu nechtěli. V hypotetické volbě se snažili být alespoň trochu etičtí a nechali mu 40 % částky. Jakmile však šlo o reálné rozhodnutí a peníze si mohli strčit do kapsy, zanechali tam pouhou pětinu. Účastníci experimentu chtěli vypadat štědře, dokud jejich rozhodnutí byla pouze hypotetická. Když však dostali reálnou příležitost, kam odklonit peníze, jejich prosociální chování se vytratilo. Jak se dalo očekávat.

Leč u charity byla situace odlišná. Hypoteticky odpovídali, že ponechají 60 % charitě. Když si však peníze mohli skutečně vzít, nechali jí dokonce 70 %. Naprostá většina účastníků totiž vnímala charitu ryze pozitivně (jen třetina lidí byla schopna říci něco pozitivního o státním rozpočtu), a i když hypoteticky jim přišly nějaké peníze vhod, k obrání charity se tolik neuchýlili. Svědomí je zastavilo.

Rozdělení částek hypoteticky (levé sloupce) nebo skutečně (pravé sloupce) odebraných buď z charitativního fondu (horní řádek), nebo ze státního rozpočtu (dolní řádek). Je hezky vidět, že při skutečné volbě se počet účastníků, kteří si neberou nic od charity ale vše ze státního rozpočtu, zdvojnásobí ve srovnání s hypotetickou podmínkou.

Náš výzkum poskytuje o lidstvu trochu optimismu. I když jsme často jen mluvky (v případě mnohých manželů ani to ne), dojde-li na pro nás důležitou příležitost ukázat, jací jsme skutečně zač, mnozí se projevíme mnohem čestnější, než se zdálo. Či alespoň ne tak nečestní. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Otevřené peněženky

Představte si, že vidíte hořící dům a v okně malé brečící dítě. Samo, bezmocné, v ohrožení. Asi každý by se rozběhl a dítě zachránil. Cítili byste se jako hrdinové. Oprávněně. Byl by to jeden z nejdůležitějších a nejvzpomínanějších dnů vašeho života. 

Ač málokdo podobnou situaci zažije, zachránit lidský život může každý. Jak uvádí britské Centrum pro efektivní altruismus, existuje mnoho charitativních projektů, pomocí kterých lze za zhruba tisíc korun měsíčně zachránit život dítěte. Díky penězům takto nashromážděným za tři roky dítě neumře hladem či na nějakou léčitelnou nemoc. Dárce tak může za svůj život zachránit asi 15 dětí. Nemluvě o tom, jak výrazně ulehčí jejich rodinám. 

Jak ale vysvětlit téměř univerzální ochotu bezprostředně pomoci a, řekněme, ne-až-tak hrdinskou intenzitu (ne)přispívání veřejnosti na charitu? Americký ekonom Robin Hanson vidí hlavní důvod v tzv. morální signalizaci. Dle této teorie lidem primárně nejde o morální činy a jejich důsledky jako o to, aby byli viděni jako morální. Riskování vlastního života a záchrana dítěte z hořícího domu z kohokoli udělá hrdinu, vytvoření trvalého příkazu z účtu charitě takovou sílu nemá. Nejenže by chvástání o tom bylo považováno za nemístné, samotná finanční oběť by asi nebyla považována za hrdinství. Dle Hansonovy teorie jsou lidé druhými oceňováni za ochotu udělat něco viditelně čestného, nikoli však za výsledky takové morální aktivity. 

Chcete-li si přečíst více o tom, jak je lidské chování vždy motivováno něčím jiným než si lidé myslí, vizte knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler, Robin Hanson, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Oxford University Press. Má recenze pro FinMag.

Na té teorii něco je. Vezměme za příklad efektivnost darů pro nevidomé. Trachom je infekční onemocnění oka a nejčastější příčina oslepnutí. Toto onemocnění lze řešit jednoduchou operací, která stojí zhruba 1500 korun; na druhé straně lze vydat na zmírňování důsledků slepoty 1,5 milionu korun, což je částka, kterou stojí v USA vycvičit jediného psa pro nevidomé. Jeden servisní pes má tedy "cenu" tisíce vyléčených nemocných – dárcům je však, zdá se, jedno, na co přispějí. Hlavně že mohou signalizovat, že pomohli potřebným.

Americký psycholog Lucius Caviola však tento cynický pohled nesdílel a s kolegy otestovali, zda za neochotou efektivně darovat nestojí prostá neznalost. Nabral respondenty různého věku, profesí i národností a zjišťoval, jakou mají představu o efektivnosti různých charit. Zjistil, že veřejnost o efektivnosti skutečně nepřemýšlí. Když měli respondenti například uvést, o kolik je lepší nejefektivnější charita vůči průměrné, odpověděli, že v průměru jen o 50 procent. Dle expertních odhadů je však rozdíl v efektivnosti mezi charitami až stonásobný!

Caviolův tým tedy zkusil přímočarou intervenci – občany o různé efektivnosti charit informoval a sledoval, zda se tato nově získaná znalost promítne do ochoty darovat efektivnějším. Ač 40 procent dárců nebylo kampaní ovlivněno, výzkumníci přesto dokázali, že se zdvojnásobil počet lidí, kteří chtěli směřovat své dary efektivnějším organizacím. Výzkum potvrdil, že ví-li lidé, jak efektivně pomáhat, otevřou rádi svá srdce i peněženky. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Všichni to myslíme upřímně

Každému jde v životě v první řadě o vlastní výhody, moc a bohatství. S tímto tvrzením bude leckdo souhlasit. Do chvíle, než mu řeknete, že se to týká i jeho. Naše mysl, tvrdí knížka Američanů Kevina Simlera a Robina Hansona, je geniálně nastavená tak, aby před námi samými náš egoismus skrývala. A tak i největší sobec upřímně věří, že je vlastně dobrák.

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč přesně máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli Facebook, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde se vzpomínkami, tu jasnějšími, tu méně, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Slon domácí

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy uvnitř cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u přepracovaných známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na pláž. A teď se zase začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.


Psáno pro Finmag.

Humanitární podpora válek

Ekonomie je někdy nazývána ponurou vědou proto, že její závěry jsou často v rozporu s tím, co by si člověk přál či očekával, že "by být mělo". Ekonomové svým zaměřením na reálné lidské jednání – a nikoliv na to, co respondenti toliko říkají či jak se subjekty chovají v laboratořích – často odkrývají, že deklarované cíle a skutečné dopady, někdy ne zcela viditelné, se velmi liší. Nathan Nunn a Nancy Qian (pdf) nyní přispěli k "špatné" pověsti ekonomie tím, že analyzovali americkou potravinou pomoc v letech 1971-2006 a zjistili, že v dané podobě živila zejména pokračování občanských válek v dotovaných zemích (dopad na mezistátní konflikty identifikován nebyl).

Ve své analýze vyžili toho, že intenzita potravinové pomoci USA není dána ani tak potřebností potravin v dotovaných zemích, ale úrodou pšenice v předchozích letech. Vláda totiž zemědělskou produkci od amerických zemědělců vykupuje a nashromáždí-li značné přebytky, vyváží je coby mezinárodní pomoc. A jelikož úroda závisí především na počasí nad Amerikou, velikost potravinové pomoci je dána také spíše počasím a nikoliv povahou konfliktu. Šlo proto lépe odhalit, že po větší pomoci následuje rozhoření konfliktu a nikoliv třeba naopak, že by rozhoření konfliktu přivolalo potravinovou pomoc (kdy by data také ukazovala, že vyšší pomoc doprovází větší boje).

Závislost velikosti potravinové pomoci (osa y v milionech tun) na rezervách pšenice v USA v předchozím roce (osa x v milionech tun).

Závislost pravděpodobnosti pokračování občanských válek (osa y) na produkci pšenice v USA o rok dříve (osa x v milionech tun).

Potvrdilo se tak nepřímo podezření, že až 80 % potravinové pomoci se cestou ke svým příjemcům ztratí a nejčastějšími zloději jsou právě lokální ozbrojené síly, které zisky z prodeje lupu využijí na nákup zbraní a na žold. Nemluvě o tom, že často i vojáci trpí podvýživou, a proto potravinová pomoc směřovaná jim, podporuje přímo i jejich bojeschopnost.


Psáno pro Vesmír.

Materazziho efekt: Proč druhé štveme?

Při světovém fotbalovém poháru v Berlíně roku 2006 stály proti sobě týmy Itálie a Francie. Galy vedl Zinedine Zidane, patrně jeden z nejlepších hráčů světa. Hra končila remízou 1:1 a došlo na prodloužení. V 110. minutě Marco Materazzi, italský obránce, zatahal Zidana za dres. Ten opáčil, že mu jej klidně po zápase nechá, když po něm tolik touží. Ital odvětil: "raději bych si vzal děvku, jakou je tvá sestra". Zidane zkratoval a vší silou praštil hlavou do Materazziho hrudi. Tato rána byla jeho posledním aktem fotbalisty. Obdržel červenou kartu, Francie bez něho prohrála mistrovství na penalty a Zidane nato ukončil svou profesionální kariéru. Materazzi se na druhé straně stal národním hrdinou. I když krutý posměšek byl nejspíše dílem zápalu hry, Uriho Gneezyho z Kalifornské univerzity a Alexe Imase z Amsterodamské univerzity (pdf) inspiroval k otestování, zda vyvolávání zlosti u druhých lidé využívají i strategicky – aby cíleně podlomili jejich rozvážnost.

Experimentální ekonomové využili prostý počítačový experiment: "duel". Dva hráči od sebe stojí "20 kroků" a na monitoru oba postupně volí z 2 alternativ. Buď udělají krok, což postupně zvýší (zprvu mizivou) pravděpodobnost zásahu, nebo vystřelí... Optimální strategií je udělat tolik kroků, až se pravděpodobnost dostane na 0,5 a poté vystřelit. Mnozí hráči však často neunesou napětí, zariskují a střelí dříve, i přestože je šance na zásah stále nízká. Když se netrefí, prohrávají a odměnu obdrží soupeř. V tomto případě zhruba 100 korun.

Těsně před tím než došlo na duel, hráči sehráli ještě jeden krátký pokus. Jeden z nich se náhodně stal "Diktátorem" a měl určit, kolik minut nezáživné administrativní práce má druhý hráč, "Pracovník", v závěru pokusů odpracovat (co mu zbývalo, když souhlasil s účastí na experimentech a dostal za to zaplaceno). Diktátor mohl být benevolentní a žádnou práci nepožadovat, nicméně mohl chtít až maximálních 20 minut.

Krátkozraká impulzivita zlosti

Většina Diktátorů určila svým Pracovníkům plnou třetinu hodiny (jen 6 % z nich nestanovilo žádnou práci) a dobře věděli, proč tak činí. Hráči-Pracovníci, naštvaní kvůli nutnosti zůstat takovou dobu nad nudnou činností, nato stříleli v duelu příliš brzy a své odměny prohrávali.

Pro odlišení, zda za jejich chováním opravdu stála okamžitá emoce zlosti (a ne třeba dlouhodobá zášť či pomstychtivost vůči Diktátorům), se odehrála další série podobných pokusů. Jen mezi rozhodnutím Diktátora o odpracované době a samotným duelem byla delší pauza – kdy měly pocity vyprchat. Potvrdilo se, že v tomto případě již Pracovníci "vychladli" a vztek je již nesvedl k zbrklému výstřelu.

Výdělek Diktátorů pakliže přidělili Pracovníkům plných 20 minut (šedý sloupec) a nebo méně minut (černý sloupec) v rozdělení na střelbu ihned poté ("No Delay") nebo po delší pauze ("Delay"). Jak patrno, nejvíce vydělali, když pracovníky bezprostředně maximálně naštvali.

Každý z nás na sobě určitě někdy sleduje, že jej vztek zrazuje a při zpětném pohledu své chování považuje za hloupé a pošetilé. Nicméně někdy je tomu i naopak. Cítíme, že vztek nás dokáže motivovat, vybičovat k výkonu, kterého bychom asi jinak nebyli schopni. Gneezy s Imasem proto uspořádali další baterii pokusů, v nichž by vztek mohl naopak dát lidem výhodu. Subjekty tentokrát soutěžily v maximálním stisku dlaní (mačkaly dynamometer). Opět byly před samotným pokusem rozděleny na Diktátory a Pracovníky, náhodně spárovány a mohly získat odměnu, pakliže stisknou silněji než přidělený oponent.

Vyhrávající vzteklouni

Za této situace se chování hráčů proměnilo. Diktátoři již neudělovali dvacetiminutovky, naopak pětina z nich nepožadovala po pracovnících vůbec žádnou práci. A to přesto, že za každých udělených 5 minut mohli obdržet zhruba 15 korun odměny navíc! Velmi dobře věděli, proč tak činí.

Pracovníci, kterým bylo přece jen někým uděleno maximum práce, byli totiž natolik naštvaní, že síla jejich stisku byla o třetinu intenzivnější než u Pracovníků, kterým nebyla přidělena žádná práce. Vztek vedl k větší síle, vítězství a odměně. Efekt opět trval jen, když mačkání následovalo v okamžitém sledu po přidělení práce; v delším časovém odstupu se emoce i síla vytratily.

Obě linie experimentů názorně ukázaly nejen celkem zřejmou pravdu, že jsme otroky svých vášní, jež špatně ovládáme. Naznačily rovněž, že někteří z nás dokáží být v běžném životě výbornými intuitivními stratégy, kteří velmi dobře rozlišují, kdy druhé přemíra emocí spíše vykolejí nebo naopak povzbudí a přizpůsobí své chování danému kontextu.

Podobné manipulace se přitom – pochopitelně – netýkají jen soupeření a zlosti. Stejný tým ekonomů spolu s Kristófem Madarászem (pdf) již dříve ukázal, že vyvolá-li se u lidí pocit viny jsou chvíli nato velmi ochotní pokles své sebeúcty vykoupit vyššími příspěvky na charitu.

Takže radou třeba pro charitativní organizace vybírající na hladovějící v Africe je, aby si s fotografií podvyživeného dítěte stoupli před restaurace. Popřípadě se dá i predikovat, že vybírající v podstatě na jakýkoliv účel nejvíce uspějí před vykřičenými domy; odtud odcházející budou jistě chtít ulehčit svému pošpiněnému svědomí (a tedy i peněžence). (Pozn.: Ve skutečnosti výsledky tohoto zkoumání už víme; v pilotním pokusu (tehdy) mí studenti Tomáš Mlčoch a Lenka Weichetová ukázali, že lidé zrovna opouštějící nevěstince jsou ochotní přispívat do sbírky více než lidé pohybující se na běžné ulici.)


Psáno pro Vesmír.

Je-li přítomno zlaté tele, lidé nepomáhají

Peníze umožňují každému splnění tužeb, ať již jsou jakákoliv. Člověk se nepotřebuje spoléhat na ochotu druhých, může-li jim zaplatit. Maje tuto moc, peníze s každým svým vydáním mohou lidem vnukat tendenci k sebestřednosti. Bylo skutečně dokázáno, že samotná fyzická přítomnost hotovosti dokáže změnit chování člověka. Stane se sobečtějším a méně ochotným. Většina důkazů však pramení z laboratorních experimentů na studentech, což nejsou zrovna reprezentativní subjekty.

Nicolas Guéguen a Céline Jacob (pdf) replikovali tyto výsledky v terénu. Lidem, kteří si chvíli před tím vybrali peníze z bankomatu, postupně nabízeli, zda se chtějí pro univerzitu účastnit ankety o "dětech a autoritách" (nesouvisející téma bylo náhodně vybráno). Kontrolní skupina byly typově stejné osoby kolem bankomatu však jen procházející. Jen třetina lidí ve skupině vybravších peníze byla ochotna odpovídat (otázkou je nakolik neochotu vysvětlí i "strach" o právě vybranou hotovost). Vstřícných lidí v kontrolní skupině bylo dvojnásobek.

V dalším experimentu spolupracovnici experimentátorů "jako by" ostentativně upadl lístek na autobus, aniž by si toho všimla. Sledovalo se opět, z které skupiny ji na to upozorní více lidí. Jen něco přes polovinu lidí vybravších peníze ji o ztrátě jízdenky informovalo, naproti tomu všichni z druhé skupiny. Ženy byly obecně mnohem ochotnější. Rada pro výběrčí charit je nabíledni, neoslovujte lidi třeba v nákupních centrech, kde se to penězi jen šustí.


Psáno pro Vesmír.

Proč finanční pomoc nesměřuje tam, kde je třeba?

Ioannis Evangelidis a Bram Van den Bergh (pdf) z Erasmovy univerzity si všimli zvláštního jevu. Mohutnost charitativní pomoci závisí na počtu mrtvých, nikoliv na množství potřebných. Třeba po iránském zemětřesení, při němž v roce 2003 zemřelo 26.796 lidí a 267.628 bylo postiženo, se vybralo nad 10 milionů dolarů pomoci. O několik let dříve, v Číně, při podobném zemětřesení zahynulo "jen" 7 lidí, ale 1,8 milionů bylo postiženo. Vybralo se necelých 100 tisíc dolarů.

Analýza všech přírodních katastrof v 21. století potvrdila, že finanční pomoc reaguje jen na počty mrtvých (zhruba 9.000 dolarů za zemřelého), naprosto žádný efekt se však nenašel u počtu lidí vyžadujících pomoc či záchranu. Aniž by se snižoval význam smrtelných obětí, pomoc by měla odpovídat počtům potřebných, kteří bez podpory nemusí přežít a katastrofu přírodní může následovat i ta humanitární. Proč pomoc ale proudí spíše "mrtvým"?

Pravděpodobnost, že dojde k daru (levé osy y) a velikost darů (pravé osy y) v závislosti na počtu mrtvých (graf nahoře) a počtu postižených (graf dole).

Geopolitické vztahy, (ne)důvěryhodnost médií, aktuální světové události, vše může ovlivnit výši pomoci i to, že občané přispívají spíše na smrtelnější katastrofy (kupř. infrastruktura, kvalita staveb i přenos informací je horší v nerozvinutých zemích, takže počet mrtvých je jaksi "lepším" ukazatelem neštěstí, než nedůvěryhodné zprávy o postižených... a zároveň svět ochotněji přispívá spíše chudší zemi).

Nicméně dotazníkové pokusy na studentech i on-line na běžné populaci potvrdily, že lidé obecně přispívají tam, kde je více obětí a de facto ignorují počet potřebných. A to i přesto, že byly v dotaznících zvýrazněny jejich potřeby ("chybí jídlo, léky, sanitární potřeby"). Na druhou stranu, když byly respondentům předloženy 2 scénáře popisující podobná neštěstí, při nichž v jednom případě zemřelo více lidí, než bylo postiženo a v druhém naopak, lidé si uvědomili naléhavost přispět tam, kde je více potřebných.

Zároveň se zdá, že lidé informace typu "počet postižených" či "potřeba léčiv" vnímají za vágní, obecné, a proto nevybudí empatickou reakci. Když byly tyto pojmy nahrazeny specifičtějšími výrazy jako "počet lidí, jejichž dům byl zcela zničen a nemají, kde žít", lidé začali více přispívat na katastrofy s větším počtem potřebných.


Psáno pro Vesmír.

Jak ulehčení milosrdenství mohlo zničit recyklování

Lidskou šlechetnost vidíme kolem sebe často, příspěvky na charitu, všední ochota pomoci, nezištné vydávání stylisticky vybroušených blogů. Nicméně, mnohdy se člověk chová altruisticky, jen protože je k tomu nepřímo přiměn ostatními. Tlakem zachovat se, jak druzí čekají. Chudákovi ležícímu před námi hodíme minci, poněvadž by nám bylo trapné jej nemilosrdně minout, on i kolemjdoucí příspěvek od nás očekávají. Když ale vidíme žebráka na druhé straně ulice, přejít nás už nic „nenutí“, sociální tlak zde není tak silný. Darovat peníze nepřejde nikdo.

Nechtěné důsledky tak může vyvolat jakákoliv nabídka, která umožní i příspěvek na charitu. Lidé se jí budou vyhýbat jako celku, aby obešli tlak přispět, když vnitřně nechtějí.

Mikael Knutsson, Peter Martinsson a Conny Wollbrant (pdf) popisují případ švédských supermarketů, které v bohulibé snaze zvýšit dárcovství třetímu světu zavedly převádění hotovosti z vrácených lahví charitě. Jak patrno na obrázku níže, každý spotřebitel vracející zálohované lahve, plechovky či PET lahve měl možnost peníze vybrat nebo je převést na charitu.

Žlutý nápis a tlačítko říkají „Zmáčkni zde a pomož svým vkladem domácnostem v chudých zemích,“ zelené tlačítko značí „Zmáčkni zde pro výběr hotovosti“.

Z postupného zavádění těchto automatů a faktu, že v některých obchodech charitativní volbu nemají, se dalo zjistit, jak spotřebitelé budou reagovat. Očekávatelně se recyklace v obchodech s charitativními automaty propadla, kdykoliv byly zavedeny a úprk spotřebitelů následoval i v dalších měsících.