VŠE o… morálce hostů v restauracích

Na jaře štamgasti podrželi své oblíbené restaurace: objednávali donášky, předpláceli si pivo a kupovali dárkové certifikáty. Nicméně, co morálka běžných hostů? Jak se zachovají, mohou-li restauraci pomoci či uškodit? 

Spolu s Jakubem Procházkou a Yulií Fedoseevou, kolegy z Masarykovy univerzity v Brně, jsme čestnost restauračních hostů otestovali terénním experimentem. Design našeho pokusu byl jednoduchý. Domluvili jsme se s číšníky a servírkami, aby některým hostům platícím v hotovosti vraceli více, než byla správná suma – o dvacet nebo i o sto korun navíc. Příkladem, stál-li oběd 180 korun a zákazník platil dvoustovkou, "omylem" mu bylo vráceno čtyřicet, v jiných případech až sto dvacet korun. Zajímalo nás, zda hosté upozorní na přeplatek a zda budou čestní spíše u menšího, či u velkého přeplacení vrácených peněz. 

Pakliže by lidem šlo jen o peníze, měli by méně často vracet velký přeplatek. Rozhodli-li se pro nečestné chování, je pak lepší z něho vytřískat více, že? Navíc nečestnost nemůže vést k žádné sankci. I kdyby se číšník později dovtípil, že někomu vrátil příliš, nečestný host může zcela uvěřitelně tvrdit, že si špatně vrácených peněz také nevšiml. 

Na druhé straně, málokdo se chce považovat za někoho, kdo okrádá druhé. Obrat číšníka o dvacku si lze jednoduše omluvit – třeba přinesl jídlo pozdě, nemuselo být chutné, záchody také nejsou nejčistší… Nakonec se mohlo až zdát, že přeplatek je zasloužený. 

U velkého přeplatku už tato racionalizace tak lehká není. Lidé by se museli považovat za zloděje. Chtějí-li si tedy uchovat sebeúctu a považovat se za mravné, měli by častěji upozorňovat na velké přeplatky. 

Výsledky našeho experimentu jsou veskrze samé dobré zprávy. Většina, 70 procent hostů, vrátila obdržený přeplatek. Také se potvrdilo, že lidé se chtějí považovat za mravné, protože velký přeplatek vrátili čtyři hosté z pěti. Naopak malý přeplatek si skoro polovina hostů odnesla. Zde může čtenář namítnout, že dvacky navíc si prostě nevšimli, zatímco stovka navíc už přehlédnout nelze – a může mít pravdu. 

Přesto se nezdá, že odlišná pozornost k velkému a malému přeplatku je rozhodujícím faktorem, proč hosté vraceli spíše větší přeplatky. S kolegy jsme rovněž zaznamenávali, zda host byl jednorázový, či dlouhodobý. Dá se totiž očekávat, že štamgasti své restauraci, číšníkům a servírkám věří a na vrácené peníze se obvykle ani nepodívají – u nich by míra "přehlédnutí" přeplatku měla být větší. Bylo tomu ale právě naopak. Všichni zákazníci, které číšníci znali, vrátili velký přeplatek, naopak jen 71 procent jednorázových hostů byla čestných.

Spousta poznatků o podvádění a proč často podvodníkům projde je v knize The Confidence Game, Why We Fall for It... Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Dále se potvrdilo, že spolehnout se na běžnou zdvořilost lze s větší pravděpodobností u dam než u pánů. Muži sice platili v restauracích častěji než ženy, ale přeplatek číšníkovi sebrali mnohem častěji. Když byl stejný experiment proveden v Izraeli, vyšla zjištění velice podobně. Jen Izraelci byli obecně méně čestní. Většina si šekely navíc nechala. Štamgasti a ženy se však stejně jako v našem pokusu chovali mravněji.

Naše zjištění dodávají optimismu, že většina lidí se podnicích a místech, kam chodí ráda, chová čestně a morálně, i když je to něco stojí. 

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Prokletí Justýny: Proč jsou dobré skutky nakonec potrestány

Každý den pracujete na společném projektu, dáváte do něj maximum svých schopností i času, podobně jako řada kolegů. Víte však, že snaha jiných má limity. Na schůzích jim to vytýkáte, navrhujete nevyplatit odměny, nezapojí-li se více. Jen usilovná práce všech může přinést úspěch. Projekt nakonec dobře dopadne. Místo odměny či povýšení vás ale čeká rozčarování. Kredit sklidili lidé, kteří byli spíše šedivými myšmi, nevynikající – v kladném či negativním – v ničem. Naopak na vás dopadly nedodělávky a prémie za nic nestály.

Pakliže se v tomto příběhu poznáváte, jste Justýna. Původně hlavní postava stejnojmenného románu Donatiena Alphonse Françoise, markýze de Sade. Dívka, jež usilovala jen o cnostný život, přesto všemi byla jen zneužívaná, trýzněná a znásilňovaná, aby nakonec zemřela úderem blesku. S kolegy z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jsme si od de Sada termín Justýna vypůjčili a označili tak osoby, které jsou poctivé, ochotně se obětující pro blaho společné věci, aby přesto skončily špatně. Pomocí experimentální hry na veřejné blaho jsme chtěli zjistit, zda jde o pravidlo či vzácnou zajímavost a proč dobráci takto dopadají.

Hra na veřejné blaho simuluje společné dílo. Každý hráč získá hotovost a jakoukoliv část – vše i nic – může dát do "společného fondu". V něm nashromážděné peníze se zdvojnásobí a poté rozdělí každému ve stejném poměru, tj. bez ohledu na jím přispěnou částku. Zde je háček hry – z pohledu celé skupiny je optimální, aby všichni přispěli vším, celkový výnos je nejvyšší. Individuální racionalita ale velí nedat nic – ponecháte si výchozí sumu a ještě dostanete podíl z fondu. Jelikož je hra hrána anonymně, participanti se na monitorech vidí jen pod nálepkou "hráč 1" či "hráč 8", žádný odsudek na sobce nedopadne.

Hraje-li se hra po více kol, spolupráce se hroutí. Zpočátku většina hráčů i dává do fondu vysoké částky. Vidí však, že někteří dávají málo či vůbec nic a z fondu jen berou. Nechtějíce nést kříž sami, přestanou i altruisté přispívat a celá hra skončí.

Krachu může zabránit jen institut trestání – po každém kole, když se ukáže, kolik každý přispěl, je umožněno hráčům potrestat druhé. Sami sice obětují část svých peněz – potrestaní však přijdou o víc. V takto nastavené situaci se spolupráce udrží. "Černí pasažéři" dávající málo jsou ostatními trestáni, což je do dalších kol napraví a přispívají více. Zde by mohl být optimistický, šťastný konec, ale není.

Trestání je dvojsečnou zbraní. Dokáže napravit parazity, co se chtěli jen vézt, umožní ale ubližovat komukoliv kýmkoliv. A pohříchu se ukazuje, že tresty dopadají i na štědré, spolupracující hráče. Toto "antisociální trestání" je poměrně rozšířené. Experimenty sehrané (pdf) v Řecku, Ománu či Bělorusku ukazují, že může být dokonce častější než běžné, "prosociální" trestání černých pasažérů.

Výdaje udělené na trestání parazitů, co se chtěli jen vést (zelená) a altruistických, spolupracujících hráčů (červená) v jednotlivých městech světa.

I v našem vzorku (pdf) složeného z více než stovky mladých Čechů se antisociální trestání systematicky objevovalo. Nejvíce trestů sice dopadlo na černé pasažéry, leč i na hráče přispívající maxima, Justýny – i oni zakusili mnohem intenzivnější tresty než ti, kteří do fondu přispívali jen průměrně.

Velikost obdrženého trestu v závislosti na výši příspěvků. Nejvíce trestů získávají černí pasažéři, poté Justýny (nejvíce přispívající hráči) a nejméně trestů dopadá na průměrně přispívající hráče.

Justýnám škodili především hráči přispívající málo, ale i průměrní hráči jim vzácně ublížili. Vysvětlení se skrývá v odlišnosti Justýn: nám normálním (co se nepředřeme) ukazují, že můžeme být lepší, což neneseme dobře. Paraziti Justýny nesnáší ze stejných důvodů, a protože správně očekávají, že je trestají a tak jim to (slepě) vracejí. Nepřekvapí pak, že společnosti, kde je trestání Justýn nejrozšířenější, vynikají i epidemií černého pasažérství v MHD, slabou vládou práva či zneužíváním moci, ale i sociálních dávek.


Psáno pro Lidové noviny a Osel.cz.

Užitečnost dobré pomluvy

Řečeno klasikem, lidé nevěří ničemu s výjimkou pomluv. Klepy jsou důležitým zdrojem informací, máme-li totiž s někým jednat, jak jinak se dozvědět o jeho charakteru než z úst lidí, kteří jej znají? Matthew Feinberg, Robb Willer a Michael Schultz (pdf) se jali ověřit, nakolik jsou pomluvy účinným mazivem vzájemné spolupráce (nebo naopak pískem v jejím soukolí) na příkladu hry na veřejné blaho.

Čtveřice subjektů se v ní rozhoduje, kolik z vlastních peněz svěří do společného fondu. Mohou dát vše i nic. Nashromážděné peníze se multiplikují a nato rozdělí mezi všechny hráče rovným dílem (tj. bez ohledu na jejich příspěvek). Racionálně-sobecké řešení je nedat nic a počkat si na svůj díl, společensky-optimální je dát vše, jelikož pak je výnos ze hry nejvyšší. Je-li hra hrána po více kol, kooperace se obvykle zhroutí. Některé subjekty totiž nepřispívají, ostatní nechtějí nést kříž altruismu sami a přestanou dávat také. Co s tím? Pomluvy a vyřazování ze hry!

Průměrná výše příspěvků v jednotlivých kolech u normální hry (přerušovaná linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (černá linka).

Průměrný výdělek jednotlivých hráčů v jednotlivých kolech u normální hry (černá linka), hry s pomluvami (šedivá) a u hry s pomluvami a vystrnaděním (přerušovaná linka).

Hra byla totiž modifikována tak, aby bylo možné vyslat ostatním hráčům v dalších kolech zprávu, třeba že "hráč C" do našeho fondu ne/přispíval. V další variantě bylo dokonce možné některé hráče ostrakizovat – nemohl poté jedno kolo hrát. V těchto designech hry míra příspěvků rapidně narostla. Možnost zveřejnění "co je kdo zač", popř. zabránit sobcům vůbec hrát, mělo jak preventivní charakter – míra příspěvků byla již v počátku vyšší, aniž by zatím na kohokoliv dopadla pomluva či vyřazení. Existoval i nápravný vliv – dal-li někdo málo, byl pomluven či bylo hlasováno o jeho vyřazení. V následujících kolech se jeho příspěvky zvedly. Nepřekvapivě se ukázalo, že nejvíce negativních reakcí vyvolali hráči, kteří přispívali nejméně. Zároveň však nejvíce "pomluv" a hlasování o vyřazení vycházelo od hráčů, kteří přispívali nejvíce (křivé pomluvy se moc neobjevily).

Implikace výzkumu jsou omezeny strukturou hry, jelikož škodit "dobrým" hráčům by znamenalo přímo poškozovat i sebe, v realitě lze naopak dobře cílenou pomluvou spíše získávat. A "špatných" kolegů se obvykle jednoduše zbavit také nejde, zejména ne nadřízených.


Psáno pro Vesmír.

Ve zkratce ...

Dosavadní studie nenalezly, že by ženy v přítomnosti sexuálně zabarvených podnětů vykazovaly vyšší impulsivitu či že by byly ochotnější podstupovat rizika. Zatímco mužům stačí pohled i na lehce erotickou fotografii a stanou se z nich ihned rozhazovační hazardéři. Anouk Festjens, Sabrina Bruyneel a Siegfried Dewitte (pdf) však upozornili, že ženy na vizuální erotické podněty obecně nereagují, na jiné – třeba dotykové – však ano. Svou teorii ověřili v experimentech, v nichž se ženy dotýkaly pánských trenýrek – a obratem začaly více diskontovat (být více impulsivní), byly ochotnější jít do rizikových sázek i více utrácet.

Obrázek ukazuje, jak sexuální podnět-trenýrky (černý čtverec) u žen vyvolal nárůst impulsivity (rychlejší pokles hodnoty budoucích peněz) vůči kontrolnímu podnětu-tričku (bílé kolečko).

U řady živočichů, ptáky počínaje a savci konče, symbolizuje červená barva dominanci, jedinci tak pomocí ní mohou zastrašovat ostatní. Některé studie ukazovaly, že tomu tak může být i u lidí, třeba ve sportu. A některé výsledky vskutku naznačovaly, že družstva nosící červené dresy mají vyšší pravděpodobnost výhry než týmy nosící jinou barvu. Thomas V. Pollet a Leonard S. Peperkoorn (pdf) využili barvu trenýrek bojovníků v ultimátních soubojích (UFC) v předpovědi, zda ti, kteří nosí červené, budou úspěšnější. Žádnou takovou závislost však nenašli.

Podíl vítězných zápasů u borců v (zleva) červených, černých, bílých, modrých a jinak barevných trenýrkách. Žádný vliv.

Abychom dnes nezůstali jen u trenýrek, zavítáme do matematiky. Ekonomové Duncan Gilchrist, Michael Luca a Deepak Malhotra (pdf) otestovali, zda platí 3+1>4 … a nerovnici na trhu práce skutečně potvrdili. Pointa jejich experimentu spočívá v tom, že zaměstnanci vyvíjejí pracovní snahu nejen dle výše mzdy, ale i dle toho, jak se k nim zaměstnavatel chová. Když porovnali produktivitu zaměstnanců, kteří dostávali rovnou 3 nebo 4 dolary na hodinu, nezjistili v jejich snaze téměř žádný rozdíl. Nicméně skupina zaměstnanců, která měla slíbeno 3 dolary a od zaměstnavatele získala překvapivě 1 dolar „navíc“ se pak více snažila a byla produktivní mnohem více. Zaměstnanci cítili závazek se k zaměstnavateli chovat také vstřícně.

Lene Aarøe a Michael Bang Petersen (pdf) ověřili, zda podpora sociálních programů souvisí nejen s morálním, politickým či jiným hodnotovým nastavením člověka, ale i zda je zrovna hladový. Subjekty svého pokusu nejdříve nechali vyhladovět a pak jedné skupině dávali nápoje s cukrem a druhé jen s umělým sladidlem, ptali se jich nato na podporu sociálních politik. „Sytí“ lidé podpoře chudých nakloněni tolik nebyli, na rozdíl o „hladových“ lidí. Na druhou stranu, když bylo subjektům umožněno přímo přispět bližnímu, ani hladoví nebyli ochotní se dělit. Hlad tak přiměje lidi podporovat společenské transfery, nicméně vlastní, sobecké, chování mnoho nezmění.