Všichni to myslíme upřímně

Každému jde v životě v první řadě o vlastní výhody, moc a bohatství. S tímto tvrzením bude leckdo souhlasit. Do chvíle, než mu řeknete, že se to týká i jeho. Naše mysl, tvrdí knížka Američanů Kevina Simlera a Robina Hansona, je geniálně nastavená tak, aby před námi samými náš egoismus skrývala. A tak i největší sobec upřímně věří, že je vlastně dobrák.

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč přesně máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli Facebook, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde se vzpomínkami, tu jasnějšími, tu méně, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Slon domácí

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy uvnitř cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u přepracovaných známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na pláž. A teď se zase začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.


Psáno pro Finmag.

Znečištěním k hlouposti

Znečištěné ovzduší ničí zdraví. Asi jsem vás tím nešokoval. Nárůst počtu měřících stanic i dat o myriádě lidského chování však umožňuje zjišťovat, jak široký a hluboce negativní dopad emise na fyzické i mentální zdraví lidí mají.

Je-li vzduch znečištěn prachem či jinými exhalacemi, organismu se hůře dýchá, okysličení tkání – včetně mozku – klesá, přestože výdaj energie roste. Člověk se cítí unavený. Němečtí ekonomové Andreas Lichter, Nico Pestel a Eric Sommer se dovtípili, že špatný vzduch musí mít nesporný dopad na sportovní výkony. Podívali se na data všech zápasů německé fotbalové ligy a potvrdili, že hraje-li se zápas při špatných rozptylových podmínkách, hra je „pomalejší“. Hráči si méně přihrávají, což nahrává vysvětlení, že jejich únava se týká i mentální kapacity a fotbalisté nemohou či nechtějí promýšlet složitější taktiku hry.

Studie se zdá bizarní, je však cenná, protože se snaží odhalit příčinné působení exhalací. Kdybych napsal, že týmy z oblastí, kde je špatný vzduch, hrají hůře, asi každého napadne, že důvodem může být prostě znečištěné město, kde sídlí. V zamořených regionech nebudou chtít žít hvězdní hráči, naopak lze očekávat chudší kluby, které nezaplatí kvalitní tým, ani trenéry a nevalný výkon bude dán regionem, nikoliv znečištěním samotným. Tím, že studie zohlednila zápasy všech hráčů hrajících v různých podmínkách, mohla uzavřít, že samotné znečištění může být viníkem nudných zápasů.

Se stejnou myšlenkou američtí ekonomové Janet Currie a Reed Walker analyzovali data o zavádění elektronických mýtných bran a jejich vliv na zlepšení zdraví obyvatel v okolí. Dokud se muselo platit hotovostí, před branami trvale stály řady aut vypouštějící zplodiny. V okolních čtvrtích byla i vyšší nemocnost, nicméně nešlo přesně říci proč. Domy byly mnohem levnější, takže se do oblasti mohli sestěhovat starší, nemocnější či chudší obyvatelé, jejichž zdraví je horší. Místní vyšší nemocnost mohla být důsledkem nízkých cen nemovitostí, ne opět přímo špatného vzduchu.

Ekonomové proto využili faktu, že elektronické brány, jimiž se jen projede, vedou k vyšší plynulosti dopravy a okamžitému snížení zamoření vzduchu. Brány byly přitom stavěny více méně náhodně a velmi rychle, dalo se proto odkrýt, jak se jejich instalování projeví na zlepšení zdraví obyvatel. Currie a Reed si vybrali dopad na novorozence a nalezli obří efekt: předčasné porody klesly o 7 až 9 procent a počet dětí s nízkou porodní váhou klesl o 8 až 11 procent. Jelikož obě charakteristiky velmi souvisí s vyšší nemocností kojenců, dokázali, jak výrazně dopravní zácpy ničily život nejmenších dětí. Postiženy byly přitom právě chudé a jinak znevýhodněné rodiny.

Jiná studie (pdf) využila podvodu koncernu Volkswagen s tzv. „zelenými diesely“, které byly schopny obejít emisní testy, nicméně ve skutečnosti vypouštěly tolik zplodin jako sto padesát benzínových aut. O podvodu, pochopitelně, kupující nevěděli, přitom v některých regionech se podvodných dieselů kupovalo mnohem více než jinde. Bylo tak možné změřit, jak „tajně“ došlo k vzrůstu znečištění vzduchu a následně ničení zdraví novorozenců. Výsledky jsou opět tragické – přes půl milionu prodaných podvodných dieselů mezi lety 2008 až 2015 způsobilo jen v USA odhadem čtyřicet tisíc předčasných porodů a nárůst diagnóz astmatu. V tomto případě byly naopak postiženy spíše bohatší a vzdělanější rodiny.

Podvodné dïesely se v USA prodávaly zejména v bohatších regionech a právě v nich byl dopad exhalací na novorozence tedy nejvyšší. Odstíny červené ukazují počet podvodných aut na tisíc obyvatel.

 
Výzkum z Izraele (pdf) se pak pečlivěji zaměřil na myšlenku z úvodu, tedy, že znečištění vzduchu má vliv i na kognitivní schopnosti. Vědci využili, že všichni izraelští středoškoláci každý rok píší standardizované testy a kvalita vzduchu se v den testu velmi liší. Opět potvrdili, že vysoká koncentrace prachu a oxidu uhelnatého vede k horším výkonům v testech. Koncentrace oxidu uhelnatého, jenž produkuje především doprava, pak v průběhu dne roste a testy konané odpoledne dopadly vůbec nejhůře. Děti s astmatem pak pochopitelně trpěli nejvíce.

Nebudu končit hysterickým zvoláním, že každá cesta autem vede k nemocnějším a hloupějším dětem. Končit budu přáním, že čtenáři zůstane tato věta v mysli při rozhodování, zda jet autem či veřejnou dopravou.


Psáno pro Lidové noviny.