Když pomoc zraňuje

Kampaně na podporu duševního zdraví mohou snižovat stigma, zvyšovat ochotu vyhledat odbornou pomoc a naučit lidi poznat, kdy už nejde o běžný stres či pochyby. Pro zaměstnance, který trpí úzkostmi a své potíže v práci považuje za osobní selhání, může být informace o vyhoření krokem k léčbě. U dospívajícího, jenž žije třeba ve strachu mluvit před vrstevníky, může terapie fóbii překonat. Existuje nespočet výzkumů ukazujících, že programy na podporu duševního zdraví, terapie, koučink či psychiatrická pomoc v průměru zachraňují životy. Důležité je však ono „v průměru“, protože popularizace duševních nemocí může někdy způsobit více škody než užitku. 

Když začneme řešit skutečný problém, který nám neumožňuje plně žít, je to cesta ke zlepšení. Když si někdo začne přepisovat běžné životní obtíže jako příznaky vážné poruchy, jeho cesta směřuje úplně jinam. Z trémy se rázem stane úzkostná porucha, ze špatného týdne deprese, z únavy ve světě přehlceném stimuly porucha pozornosti (či ADHD). Toto sebe-diagnostikování zvýší pozornost k tělu a emocím, pozornost zesílí příznaky a silnější příznaky pak potvrzují původní domněnku, že se děje skutečně něco vážného.

Kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o duševním zdraví mohou mít u různých lidí různé dopady. Například jedna osoba může v kampani rozpoznat své příznaky, uvědomit si, že má depresi, a vyhledat pomoc, která její příznaky zmírní nebo odstraní; tedy pozitivní výsledek. Druhá osoba může v kampani rovněž rozpoznat své příznaky a uvědomit si, že má depresi, ale nemusí se dostat k lékaři; v takovém případě jde o výsledek nejpíše považování za zhoršení stavu (minimálně krátkodobě). Třetí osoba, která prožívá zhoršenou náladu, ale depresi nemá, může mylně dospět k závěru, že depresí trpí; tato nepřesná sebediagnóza může zhoršit její příznaky nebo oslabit její pocit, že může svou náladu sama ovlivnit; tedy zjevně negativní výsledek. Převzato z přehledového článku Foulkes et al. (2026).

 

Názorný důkaz přináší studie psycholožky Dashy Sandry a kolegů, jež pozvali účastníky výzkumu, předem prověřené tak, aby neměli ADHD, na workshop o této poruše. Další skupině dodala stejné informace o ADHD, ale navíc poučení i o tzv. nocebo efektu – tedy právě výše uvedené varování, že lidé mají tendenci mylně si přiřazovat příznaky, o kterých se právě dozvěděli. Po workshopu o ADHD si účastníci dvakrát častěji diagnostikovali tuto poruchu, přestože jejich skutečné příznaky se nezměnily. Skupina varovaná před nocebo efektem vykazovala falešnou sebediagnózu podstatně méně. Špatná osvěta dokázala ze zdravých lidí udělat lidi přesvědčené, že trpí vážnou vrozenou poruchou. 

Že nejde o kuriózní situaci, dokládá britský školní program zaměřený na duševní zdraví dětí. Výzkum na více než dvanácti tisících žáků zjistil, že rok po osvětové intervenci měli více projevů úzkosti a smutku než před ní. Když se dospívajícím opakovalo, že duševní problémy je nutné léčit, část z nich začala běžný stres vnímat jako patologii a přemítání o „poruše“ jim zničilo prožívání radosti. 

Z uvedeného nevyplývá, že máme o duševním zdraví mlčet. Znamená to, že špatná osvěta či poradenství mohou patologizovat nepohodu či smůlu, které někdy zažívá každý. Zejména dětství a dospívání jsou období emočních výkyvů. Když v takovém věku dáme mladým lidem jen slovník diagnóz, místo způsobů zvládání emocí, řešení konfliktů či nejistot, dáváme jim návod, jak si zničit život. Mít někdy nepříjemné emoce je normální, mnohé potíže jsou proměnlivé a léčitelné a diagnóza není osobní identita. A pokud osvěta zvýší poptávku po pomoci, musí existovat reálná pomoc, ne roční čekací lhůty. Jinak společnost učí jen lidi pojmenovat utrpení, ale nezajistí, aby se žilo lépe.

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Krize bydlení

Když v Česku mluvíme o bydlení, většinou skončíme u depresivní statistiky, že na vlastní byt je potřeba třináct hrubých ročních platů, nejvíc v Evropě. Nový americký výzkum ukazuje, že ve chvíli, kdy se vlastní bydlení stává nedostupným, začíná se měnit chování domácností v mnohem širším měřítku – a důsledky mají potenciál být ještě více šokující než cenovky v developerských prospektech. 

Seung Hyeong Lee a Younggeun Yoo z Chicagské, resp. Severozápadní univerzity dokumentují podobný vývoj v USA, který zažíváme i my: ceny domů rostou vůči příjmům domácností mnohem rychleji. Zároveň klesá podíl mladých vlastníků nemovitostí, protože se přesouvají do kategorie čistých nájemníků a na bydlení či hypotéku už ani nespoří. Vzdají to. Část mladé generace prostě přestává plánovat s tím, že někdy bude bydlet ve vlastním, a ruku v ruce s tím také omezí svá přání založit rodinu. Tím se ale zásadně změní jejich životní filozofie: proč spořit a odkládat spotřebu na budoucnost, která už v jejich hlavě není spojena s velkými cíli, jimiž pořízení vlastního bydlení či založení rodiny bývá? 

Graf ukazuje vývoj mediánové ceny domů (červená linka) a mediánového příjmu (modrá linka) v USA.

Co se stane potom? "Nájemníci" vůči "majitelům" bytů utrácejí mnohem víc za spotřebu na kreditních kartách, a to zejména za zábavu, cestování a ne zrovna nezbytné statky, jako je třeba péče o mazlíčky. Podobný příběh se objevuje i u práce. Respondenti totiž v řadě dotazníkových studií odpovídali na otázku, zda souhlasí s tvrzením, že je třeba vždy podávat v práci svůj nejlepší výkon. U vlastníků s tím nesouhlasí zanedbatelné 2 %, u nájemníků už 4–6 %, tedy více než dvojnásobek. 

Nejde přitom o oficiální nezaměstnanost nebo zkracování úvazků, ale o obecnou změnu postoje k úsilí – přestanou práci vnímat coby prostředek k lepší budoucnosti, začnou pracovat méně a laxněji. Třetí oblastí je investiční chování. V datech vidíme, že účast na kryptoměnových trzích u nájemníků je vyšší než u vlastníků. Jako by šlo o „loterijní“ pokus dohnat nedostupné bydlení jedním velkým zásahem založeným na ryzí spekulaci. 

Pro Česko je podstatné, že nejde jen o pocit frustrace mladých, ale mechanismus, který má reálné dopady na pracovní produktivitu, stabilitu veřejných financí i politickou atmosféru. Čím více lidí se mentálně přesune do režimu „nemá cenu se snažit o dlouhodobou prosperitu“, tím menší smysl pro ně mají standardní ekonomické pobídky: daňové slevy za spoření, podpory kariéry či dlouhodobé investiční produkty. Důsledky jsou i politické – společnost, v níž velká část mladých nevěří v možnost postupného ekonomického zlepšení, je náchylnější k vyhledávání jednoduchých a extrémních řešení, k podpoře stran, jež slibují rychlou nápravu bez ohledu na cenu, či k ignorování dlouhodobých bezpečnostních rizik. 

Pokud budoucnost vnímáme jako uzavřenou, ztrácí smysl se o ni starat: proč řešit udržitelné veřejné finance, kvalitu školství nebo důchodový systém, když máme za to, že nám stejně nic zásadního nepřinesou?

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Znalosti se neohřejí

Učitelé se už dlouho obávají, že „znalosti v reálném životě“ a „znalosti ve třídě“ jsou dvě rozdílné věci. Rozsáhlá nová studie z Indie ukazuje, že tento rozdíl je ještě větší, než si mysleli. 

Děti z Kalkaty a Dillí, které tráví odpoledne prodejem zeleniny, vyřešily téměř všechny matematické výpočty, které jim zákazníci zadali, ale selhaly ve stejné aritmetice, když byla zapsána v abstraktním školním formátu. Když si zákazník poručil 1,4 kg cibule po 14 rupiích za kilo a 0,8 kg brambor po 20 rupiích za kilo a zaplatil dvousetrupiovou bankovkou, děti vmžiku vrátily správně. Nicméně velmi málo z nich zvládlo dvouciferné odčítání (43 – 27 = ?) či jednoduché dělení. Naopak děti, které chodily pouze do školy, zvládly úkoly z učebnic na výbornou, ale pouze zlomek z nich dokázalo správně spočítat cenu běžného nákupu na trhu. Navíc si musely úlohu krok po kroku napsat na papír a vyřešení úkolu jim trvalo neúnosně dlouho. 

Pointa je zřejmá: lidské dovednosti zakořeňují ve specifických úlohách a málokdy jsou schopny plného přenesení do jiného kontextu, i když jde o tatáž mentální pravidla. Zároveň platí, že tréninkem dovednosti ve své specifické doméně rychle rozkvétají: v tržnici se děti naučily počítat rychle, přesně a zpaměti. Ve třídě děti zvládly algebraické operace, které jim pak pomohly ve složitější matematice. Chyběl však přenos mezi oblastmi – dovednost, jak se naučené mentální operace dají využívat mezi různými kontexty. Schopnost, která se sama musí také cvičit. 

Podíl dětí, které správně určily celkovou hodnotu nákupu zboží prodávaného v neobvyklých gramážích během tří transakcí. Jak patrno, pracující děti ("working children") byly neomylné; naopak jen něco nad polovic dětí chodící jen do školy ("non-working children") podobné transakce zvládly.

Teď si k tomu přidejte strmý nárůst užívání umělé inteligence žáky a studenty. Nedávná studie využívající EEG (záznam mozkových vln) změřila, že studenti píšící domácí úkoly s pomocí AI vykazovali mnohem nižší mozkovou aktivitu přisouzenou jazykovému přemýšlení. Tito studenti si i mnohem hůře vybavovali „vlastní“ text a nevěděli, jak k němu dospěli – respektive necítili jej jako vlastní výtvor. Jinými slovy, jak stroj úkol vyřešil, se do hlavy nijak neotisklo a mozek v následujících úkolech neměl na čem stavět. Není to nic nového: čím víc využíváte navigace s GPS, tím hůř jste schopni se sami orientovat v prostoru. Čím více využíváte Google či Wikipedii, tím méně věcí si pamatujete, protože víte, že je lze snadno najít. Jde o efektivní mód přemýšlení – proč se učit něco, co je v moderním světě zbytečné. Nicméně univerzální nahrazování základních dovedností, jak přemýšlet, může být už zrádné. 

AI nástroje jsou úžasné na generování nápadů, automatizaci postupů, precizaci textu či diskusi různých perspektiv, jak úkol řešit. Pakliže je ale studenti využívají bezduše jako nástroj na odpovědi, riskují, že jim v hlavě nezůstane nic pevného, na čem by mohli stavět dál: nezapamatují si fakta či postupy a nevytvoří si zvyky, jak – a zda vůbec – o věci přemýšlet. 

Toto jsou výzvy českého školství v následujících letech. Ne to, zda finance na školníky budou proudit přes ministerstvo školství, nebo přes obce, kam je pošle jiné ministerstvo.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Proč mlčíme?

Friedrich Nietzsche ve svém díle Tak pravil Zarathustra píše, že člověk musí vždy pravdivě promluvit o věcech, o kterých ví, i kdyby důsledky mohly být neblahé. Mlčení je horší. Zamlčované pravdy se stanou jedovatými tajemstvími a jejich eventuální zveřejnění má důsledky ještě horší.

Proč lidé mlčí o pravdách, ač by měli mluvit? Předně podceňují, jaké mohou mít jejich informace dopad. Zvažme slavný příběh tří inženýrů, kteří se starali o bezpečnost přehrady. Každý z nich čelil tlaku profesnímu i sociálnímu, protože planý poplach by měl dopady na jejich reputaci a život v komunitě. Ač každý z inženýrů věděl o závadách ve své oblasti, nic neoznámil, protože věřil, že systémy ostatních dvou jsou v pořádku. Až přehrada praskla.

Dalším příkladem mohou být milosrdná mlčení a lži. Kolegovi po poradě neřeknete, že jeho prezentace byla nudná a k ničemu, protože s ní teď už nic neudělá. Dítěti pochválíte kresbu, i když je to mazanice, a manželce oceníte večeři, byť nestála za mnoho, protože nechcete ranit jejich city. (Příklady nejsou z mého života! Manželka zajistí výborné jídlo, a ne vždy přes dovážkovou službu; a dcery malování na zdech necháváme z estetických důvodů, ne proto, že je nelze přemalovat.) 

Emma Levinová a Maurice Schweitzer, američtí psychologové, ukázali, že lidé, kteří lžou, aby druhým pomohli či zvedli náladu, jsou ostatními vnímáni jako morálnější než lidé, kteří říkají pravdu, zvlášť když z toho mají prospěch. Dle jejich výzkumu je lež vnímána negativně pouze tehdy, když přináší prospěch lháři či je samoúčelná. Nietzsche by však argumentoval, že i tyto milosrdné lži či mlčení v dlouhém období uškodí. Oklamaní lidé nedostanou zpětnou vazbu a budou si myslet nesmysly či pokračovat v činnostech, které lze dělat jinak a lépe. 

Ještě nebezpečnější je vznik tzv. pluralitní nevědomosti. K ní dochází, když se lidé mylně domnívají, že názory ostatních jsou méně variabilní, a zároveň předpokládají, že se tyto postoje systematicky liší od jejich vlastních. Trochu kostrbatě tahle definice vysvětluje, proč přetrvávají chybné postoje, i když je ve skutečnosti málokdo drží. Kupříkladu mnoho studentů si myslí, že ostatní věnují studiu méně času, což je odrazuje od studia. Ve skutečnosti ale studenti věnují studiu spoustu času, jen to neřeknou, protože se bojí, že budou za neschopné či mimoně. Jejich mlčení ale podpoří stereotyp, že běžný student nestuduje. Podobně se řada lidí domnívá, že ostatní pijí alkohol mnohem více, což ospravedlní následně jejich nadměrné pití, i když spousta lidí nepije mnoho či vůbec, ale právě proto to nevytrubují ven. 

Pluralistická nevědomost má značné sociální dopady. V Saúdské Arábii si mnoho mladých mužů myslí, že ženám by mělo být dovoleno pracovat mimo domov, zároveň předpokládají, že majorita jejich spoluobčanů je proti, a proto jsou veřejně také proti.

Graf ukazuje obrovský rozdíl mezi odhady participantů, kolik jejich spoluobčanů považuje práci žen mimo domov za dovolenou a skutečným počtem Arabů, kteří práci žen mimo domo schvalují. Spočteno jako (odhad v %) - (objektivní podíl v %).

Naštěstí lze s pluralistickou nevědomostí snadno bojovat – podporou sdílení informací. Když Arabům americkošvýcarský tým ekonomů ukázal výsledky hodnověrného anonymního průzkumu, co si jejich
vrstevníci skutečně myslí, byli pak mnohem ochotnější zaregistrovat své manželky do aplikace
umožňující jim najít práci mimo domov.

Poté, co ekonomové ukázali Arabům skutečné názory jejich spoluobčanů, vzrostla jejich ochota nechat své ženy zaregistrovat do aplikace umožňující práci mimo domov. Zde vidíte rozdíl mezi kontrolní skupinou ("Control"), která informace nedostala a skupinou, která informace dostala ("Treatment").

Psáno pro Lidové noviny.

Zrozeni pomáhat

V německy uklizené, prosté kanceláři sedí za stolem úředník a vyplňuje formuláře. V místnosti čeká žena a její ani ne dvouleté dítě. Hraje si s hračkami, volně poházenými po zemi. Úředníkovi spande pero na zem a ať se přes stůl natahuje jakkoliv, nemůže na něj dosáhnout. Žena nepůsobí, že by ji to jakkoliv zaujalo. Capart na nemotorného byrokrata chvíli kouká, po chvilce k němu přispěchá a pero mu podá.

Historka není z nejzajímavějších, ale není ani úplně triviální. Nešlo totiž o běžnou kancelář, ale o laboratoř Institutu Maxe Plancka v Německu. Psychologové Max Warneken a Michael Tomasello (pdf) v ní sledovali, zda batolata mají vrozený instinkt pomáhat i když jim z toho nevyplývá žádná bezprostřední odměna ani je k tomu nikdo nenutí. Zjistili, že naprostá většina takto skrytě testovaných dětí úředníkovi pomohla. Experiment tím ale neskončil. Některé děti byly za pomoc materiálně odměněny, jiné pochváleny a další nedostaly nic. Po chvíli se situace několikrát opakovala. Úředníkovi zase spadlo pero, sponky či kulička papíru. Když dítě přišlo pomoci, úředník si od něho předmět toliko vzal.

Asi čekáte, že děti, které za podání pera původně nic nedostaly, se s další pomocí nepřetrhly. Špatně. Pomáhaly podobně jako předtím. Stejně tak pomáhaly i děti, které byly dříve pochváleny. Zdá se, že se zakódovanou touhou vycházet druhým vstříc se již rodíme. Přestože si děti mohly hrát, šly druhému pomoci, aniž by jim to přineslo jakoukoliv odměnu. Jinak tomu bylo u dětí, které dříve dostaly hračku. Ty se poté obtěžovaly pomoci už jen v polovině případů. Materiální odměna jim vytlačila instinkt pomáhat.

Procento dětí, které pomáhaly poté, co původně za pomoc nedostaly nic ("Neutral"), co byly pochváleny ("Praise") a co dostaly za odměnu hračku ("Reward"). Jak patrno, po materiální odměně již ochota zadarmo pomáhat nebyla tak vysoká.

Podobná zjištění jako Warnekenovy a Tomasellovy nejsou ojedinělá – většina dětí (i dospělých), má niternou touhu pomáhat. Začnou-li být za ni ale i placeni, vytrácí se. Nahradí ji očekávání odměny za dobrý skutek – a pakliže nepřijde, v činnosti již nenajdou tolik potěšení – stane se z ní „obchod jako každý jiný“.

Morální instinkty lze přitom najít již u ročních dětí. Američtí psychologové Arber Tasimi a Karen Wynn (pdf) před nimi sehráli maňáskové divadlo, v níž beránek chtěl otevřít krabici. Moc se mu to nedařilo (vizte video). Naštěstí přispěchal „hodný“ králík, který mu pomohl a beránkovi se z krabice podařilo vylovit hračku. Jindy však přiběhl „zlý“ králík, který na skoro otevřenou krabici skočil a beránek se k hračce nedostal. Chvíli na to zlý králík nabídl dítěti dvě sušenky a dobrý králík jen jednu. Tasimi a Wynn sledovali, od koho si dítě pamlsek vezme (vizte video). Naprostá většina dětí zvolila méně, ale od morálnějšího maňáska. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se křivákům, i když nás to stojí újmu. Psychologové nato náklady nespustit se se zlem zvýšili na osminásobek: dobrý králík nabízel zase jedinou sušenku, zlý osm. I přesto si polovina dětí vzala sušenku od hodného maňáska.

Výsledky experimentů přinášejí naději, že se do tohoto světa rodíme s instinktem druhým pomáhat. Můžeme jej však snadno ztratit. Ničí jej oportunistická výchova a pro některé i nabídky, které se nedají odmítnout...


Psáno pro Lidové noviny.

Přestěhováním za lepší vzdělání, vyšší příjmy a blahobyt

V letech 1994 až 1998 bylo přes čtyři tisíce rodin žijících v chudinských ghettech amerických měst Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York zařazeno do experimentu „přestěhování se za příležitostí“. Experiment byl vlastně jednoduchou loterií, v níž vylosované domácnosti vyhrály poukaz, který jim dotoval vyšší nájemné v lepších a bohatších čtvrtích. Bylo tak možné sledovat, jak opuštění prostředí prodchnuté bídou, kriminalitou a špatnými vzory chování změní vyhlídky členů domácností, které dosáhnou na lepší bydlení vůči rodinám, které vylosovány nebyly a povšechně zůstaly chudinských čtvrtích.

Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.

Rozdíl v současných příjmech v minulosti přestěhovaných dětí vůči vrstevníkům, kteří zůstali v ghettu (0). Jak patrno u dětí do 13 let (modrá linka) přestěhování vedlo k razantnímu zvýšení příjmů, naproti tomu u mladých mezi 13 až 18 lety (červená linka) mělo přestěhování spíše negativní efekt na jejich budoucí příjmy.

Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.


Psáno pro Vesmír.

„Dnes ne, je moc horko,“ čili o demografii oteplování

Porodnost je sezónním jevem. Termín narození dítěte je dán okamžikem početí a některá období jsou pro něj vhodnější než jiná. Nejde přitom jen o biologické faktory: devět měsíců po velkých svátcích nebo po obvyklých termínech dovolených či po celonárodních oslavách (jako třeba po vítězství v mistrovství v hokeji, při němž se vypije mnoho alkoholu) roste počet narozených dětí. Ano, v posledním případě se nejedná nutně o plánovaná početí, ale to v míře porodnosti rozeznat nelze, že.

Alan Barreca, Olivier Deschenes a Melanie Guldi (pdf) vyšli z prostého předpokladu, že milovat se je různě nákladné i dle aktuálního počasí. Prší-li venku a je vůbec nevlídno, lidé jsou doma a zvyšuje se pravděpodobnost, že budou mít sex. Naopak extrémně horké počasí může člověka zase vyčerpávat a nepreferuje pak žádnou větší fyzickou aktivitu.

Vztah mezi denní teplotou (ve ºF) a mírou porodnosti za 9 měsíců. Jak patrno, po překročení 80 ºF (cca 27 ºC), dojde k radikálnímu propadu.

Údaje o denních teplotách mezi roky 1931 až 2010 za USA skutečně potvrzují, že vzroste-li teplota nad 27 °C, po devíti měsících výrazně klesne počet narozených dětí. Tento pokles je do jisté míry nahrazen menším vzrůstem v měsících poté, což ukazuje, že rodiče mnohdy plánují dítě a počali jej, když bylo „příjemněji“, přesto celkový efekt vysokých teplot na porodnost je silně negativní.

Vysvětlení, že za poklesem sexu a menšího počtu početí je právě momentální horko, nahrává i fakt, že v oblastech USA, kde je více rozšířena klimatizace domů, byl nalezen slabší efekt. Platí-li, že nás čeká globální oteplování, studie předpovídá, že dále klesnou už tak nízké míry porodnosti ve vyspělých zemích (nebudou-li tedy vlády dotovat koupě klimatizací).


Psáno pro Vesmír.

Podvádět pro dítě ano, před dcerkou však ne

Každý někdy zalže či druhého trošku (a někdy i více) podvede. Jde o rychlý a snadný způsob, jak si ulehčit život. Přesto stále chceme působit i jako morální bytosti – s reputací křiváka a lháře bychom to daleko nedotáhli. Náš život je neustálým dilematem, kdy zůstat čestný a kdy zvolit cestu špinavějšího já.

Daniel Houser s kolegy (pdf) se zaměřili na tendenci rodičů chovat se nečestně, pakliže je mohou sledovat jejich děti. Rodiče mohli malým podvodem přijít k penězům pro sebe, někdy však mohli úskokem „vydělat“ hračku dítěti. Experiment byl jednoduchý: rodič házel 2 mincemi a pakliže na obou padla „hlava“ – vyhrál. Buď 10 dolarů pro sebe nebo hračky pro dítě. Účastníci experimentu nebyli nijak sledováni, měli jen oznámit „co jim padlo“. Ačkoliv nebylo možné přesně říci, kdo podváděl, pravděpodobnost výhry by se měla pohybovat kolem 0,25. Pakliže někteří rodiče podváděli, míra výher narostla a statisticky šlo odvodit, že „někdo“ musel šidit. Někdy s rodiči bylo při experimentu přítomno i jejich dítě.

Jak správně očekáváte, rodiče více podváděli, byli-li v místnosti sami. Míra výher dosáhla 46 %. Mělo-li výhru navíc dostat jejich dítě, šizení se stalo univerzálním – 58 % hodů bylo nahlášeno jako výherních. Když však s rodičem v místnosti bylo dítě, výhry dosáhly „jen“ 33 % – stále tedy mnozí podváděli, už ale mnohem méně. Ač sami lhali, své děti chtěli vychovávat k čestnosti. Ne však zcela.

Intenzita šizení se významně lišila dle pohlaví potomka. Před dívkami byli rodiče téměř zcela čestní, před syny ale bezostyšně lhali. Výsledky studie nabízejí vodítko, proč jsou dospělí muži, mnohem více než ženy, nečestní – častěji podvádějí, chovají se sebestředně a lžou – mohou být k tomu prostě vychováváni.

Graf udává pravděpodobnosti „výherních“ hodů v závislosti na tom, zda bylo dítě s rodičem (skupina „Child with Parent“) či házeli-li rodiče sami (skupina „Parent alone“); v rozdělení dětí na chlapce (modrá barva) a dívky (červená). Jak patrno, rodiče venkoncem vždy podváděli až na případy, kdy s nimi byla jejich holčička.

Psáno pro Vesmír.

O srážkách, noční temnotě a sexu

Co byste podnikali, kdyby večer nešla elektřina? Venku naprostá tma, žádná televize, nefungující počítač, osvětlení svíčkami, v zorném poli jen křivky partnera/ky... od slavného 13 hodinového výpadku elektřiny v New Yorku roku 1965 se traduje, že podobné události vedou k nárůstu porodnosti. Lidé nemaje jak jinak trávit čas, volí postelovou zábavu a voilà za tři čtvrtě roku je jich více. Nikdy se však nepodařilo potvrdit, zda jde o pravdu – počet porodů celoročně kolísá a i kdyby byl efekt skutečný, „navíc“ narozených dětí prostě není tolik, aby se v celkové míře porodnosti projevily.

Ekonomové z Londýnské ekonomické školy, Thiemo Fetzer, Oliver Pardo a Amar Shanghavi (pdf), využili dlouhodobého výpadku elektřiny v Kolumbii. Kvůli klimatickému jevu El Nino bylo v roce 1992 v Jižní Americe extrémně málo srážek a jelikož jsou kolumbijské elektrárny z 80 % vodní, důsledkem byl celoroční nedostatek elektřiny. Výpadky však byly v různých regionech odlišně intenzivní a dlouhé, šlo tedy pozorovat, zda tam, kde byli ve tmě častěji, se později narodí i více dětí (jen zhruba třetina Kolumbijců používá nějaký druh antikoncepce).

K sledování výpadků energie v jednotlivých regionech Kolumbie byly použity noční satelitní snímky, vlevo vidíte stav v roce 1992, vpravo o rok později, kdy již byla situace lepší.

Výsledky studie ukazují, že elektrickým výpadkům lze přiznat asi o 10 tisíc více narozených dětí, což značí přibližně o 1,6 % nárůst roční porodnosti – není to mnoho, ale efekt se konečně podařilo potvrdit. Autoři navíc dokázali zjistit, že se nejedná jen o „urychlení“ pořízení si rodiny – tj. že dvojice plánovala pořídit si dítě později, ale kvůli výpadku přišlo dříve – došlo k setrvalému a dlouhodobému nárůstu populace. Dětí je v postižených regionech prostě více.

Efekt se týká zejména mladších matek, žen ve věku kolem 15 až 30 let. Ze studie i vyplývá, že událost má v dlouhém období dosti nepříznivé dopady; ženy s neplánovaným těhotenstvím kvůli výpadku elektřiny později již nedosáhnou na vyšší vzdělání, jsou spíše samoživitelky, v nízkopříjmové domácnosti. Levná zábava tak nakonec vyústila ve významné náklady.

Doporučuji proto se místo sexu dnes večer věnovat jeho nejbližšímu substitutu a to se o sexu bavit – postačí-li vám tedy za partnera elektronický dotazník (kolegové z laboratoře všem respondentům velmi děkují). 


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.

Špatné případy táhnou… k lepšímu rozhodování

Debaty o vlivu médií na mládež jsou neutuchající a přitom obvykle jalové. Zejména proto, že postrádají faktickou stránku věci – exaktních studií, jak by konkrétní pořad či žánr ovlivňoval chování člověka, je málo. (Často není jasné, zda pořad ovlivňuje mládež a ta mění chování nebo se jistý typ lidí dívá na určité pořady, přičemž k danému jednáním již mají sklon). Melissa S. Kearney a Phillip B. Levine (pdf) nyní přidali jednu povedenou analýzu o dopadu pořadu stanice MTV Šestnáctiletá a těhotná.

Jde o reality show či dokument ukazující 5 až 7 měsíců života mladých děvčat, které procházejí dospíváním, těhotenstvím, porodem a ranou péčí o dítě – vše natočeno naturalisticky, včetně záběrů z nemocnic či nočního vstávání k plačícímu capartovi. Z vystupujících se stávají místní celebrity. USA jsou přitom jednou z výjimečných rozvinutých zemí, která má vysoký podíl mladých matek (3 % populace děvčat mezi 15-19 lety), takže jde o reálný problém.

Výzkumníci se snažili zohlednit dopad pořadu na sledující nejrůznějšími technikami, od sledovanosti pořadu po lokální vyhledávání slov jako "antikoncepce", "potrat" či "sex poprvé" v Googlu či Twitteru, poté co se epizoda odvysílala. Ukázalo se, že pořady snížily porodnost u mladých matek o 5,7 %, což je třetina celkového poklesu těhotenství u mládeže. Zároveň se nezdá, že by vyvolaly narůst potratovosti, jelikož ta setrvale klesá.


Psáno pro Vesmír.

Dětská práce a její zákazy

Zničené dětství, mnohdy i zdraví, jakož i omezené životní vyhlídky kvůli zanedbané školní docházce jsou zřejmé důvody, proč by morální člověk měl usilovat o vymýcení dětské práce. I dnes však ve světě zhruba 168 miliónů dětí pracuje a 85 miliónů z nich v nebezpečných podmínkách (třeba v dolech). Vůbec nejčastějším opatřením, které má zamezit využívání dětské práce, je právní zákaz.

Je-li doprovázen příslušnými sankcemi, dětská práce se pro zaměstnavatele stane "dražší" (s jistou pravděpodobností hrozí odhalení a potrestání), dospělí zaměstnanci se začnou více "vyplácet" a najímání capartů se omezí. Vyvstává však problém, že potřeby rodin se vznikem zákona nijak nezmění a pakliže na tom byli tak špatně, že jim nezbývalo nic jiného než poslat děti za prací (možná si je i proto pořídily), co se stane, když poptávka zaměstnavatelů po dětech začne mizet?

Exaktních analýz na toto téma mnoho není, resp. není žádná. Důvodem je patrně i to, že výzkum může uzavřít, že zákaz dětské práce je "špatný", což není stanovisko, které by v dnešním světě vědci přineslo slávu a uznání. Prashant Bharadwaj, Leah K. Lakdawala a Nicholas Li (pdf) si na svá ramena kříž přesto vzali a prozkoumali, k čemu vedl indický zákon, který roku 1986 dětskou práci v tamním průmyslu zakázal. A došli k onomu temnějšímu výsledku.

Zákon vskutku snížil ochotu zaměstnávat děti, což se ale projevilo zejména v poklesu dětských mezd. Nejchudším rodinám nato nezbývalo než ke strojům poslat své ještě mladší děti, míra zaměstnanosti dětí ve věku 10-13 let narostla. Docházka do škol se zhoršila, stejně jako životní úroveň chudých rodin, měřená již na úrovni spotřeby kalorií, jakož i celkovým bohatstvím. Cesta do pekla je skutečně mnohdy dlážděna nejčistšími úmysly.


Psáno pro Vesmír.

Olovo a kriminalita: Skryté souvislosti v chudých čtvrtích

V 80. letech společnost PROMEL uskladnila za chilské město Arica tisíce tun minerálních odpadů, které dovezla ze Švédska s cílem extrahovat z nich zlato a stříbro. Plán se však brzo ukázal jako nerentabilní a i přes závazky společnosti odpad na místě, "areálu F", zůstal. Postupem času se zapomnělo, jak je materiál toxický. Město se v následujících desetiletích začalo rozrůstat a skládka byla obestavěna sociálními byty, do kterých se nastěhovaly stovky rodin.

Sociální byty ve čtvrtích Cerro Chuño a Los Industriales přímo obklopují "Areál F".

Nešťastná shoda okolností umožnila exaktně sledovat, jak toxický materiál, zejména olovo, pronikal do těl obyvatel, především dětí a jak se tato plíživá otrava projevovala na jejich studiu a eventuálně na jejich výkonech na trhu práce. Olovo totiž vedle jater, ledvin a tvorby krve poškozuje i nervový systém, zejména bílou hmotu mozkovou. Řada studií dokázala, že zvýšená koncentrace olova v mateřské krvi či krvi dětí v předškolním období má chronicky nepříznivý vliv na intelektuální schopnosti, paměť nebo sociální návyky postižených osob. Přitom i koncentrace olova v krvi kolem 100 mikrogramu (μg) na litr, která byla dříve považována za bezpečnou, patrně může u dítěte vyvolat pokles IQ až o 7 bodů (v Česku má naštěstí většina dětí školního věku koncentraci olova v krvi pod 20 μg/l a jen u 3 % z nich přesahuje 50 μg/l a ukazatele dlouhodobě klesají).

Skupina amerického a chilských ekonomů, Tomás Rau, Loreto Reyes a Sergio Urzúa (pdf), pak nepřekvapivě ukázala, že děti bydlící nejblíže odpadům měly v krvi více olova. Rovněž prospívaly mnohem hůře ve škole, dosahovaly nižších výsledků ve standardizovaných testech v matematice i rodném jazyce. Školy poblíž areálu F, ač dříve nadprůměrné, se začaly v prospěchu svých žáků na národní úrovni stále více a více propadat.

Na základě prokázané závislosti mezi studijními výsledky a mzdou pak ekonomové odhadli, že olovem přiotrávení ztratí asi šest tisíc dolarů životních příjmů za každý mikrogram olova v litru krve (samozřejmě jde spíše o cifršpiónské kalkulace nezohledňující dlouhodobé zdravotní, osobní a další náklady). Byly tím potvrzeny závěry dřívějších studií (pdf) o vlivu olova na vyšší úmrtnost novorozenců a horší produktivitu dělníků v těch částech měst v USA, kde byla v minulosti voda transportována olověnými trubkami.

Od olovnatého benzínu k násilí

Tato a další kupící se odhalení, jak významně otrava olovem v dětství ovlivňuje chování, od snížení IQ, přes hyperaktivitu, po problémy s učením, vedly dalšího amerického ekonoma, Ricka Nevina, k reanalýze svých dat. Pracoval totiž zrovna na projektu nákladů a výnosů odstranění olověných nátěrů ze starých budov pro americké Ministerstvo bydlení a rozvoje měst. Uvědomil si, že vedle přímých mechanických či zdravotních nákladů, bude olovo asi hrát roli i ve změněném chování lidí a to nejen dětí. Hlavně dospělí, jimž olovo v dětství poškodilo mozek, si dlouhodobě ponesou břímě zhoršených kognitivních a sociálních schopností. Závěrem jeho práce nakonec bylo, že olovo, resp. odstup od jeho hojného průmyslového užívání, je patrně faktorem nejvíce zodpovědným za světový růst a následně překvapivý pokles kriminality, který nastal v 90. letech minulého století a trvá dodnes.

Nevin totiž zjistil (pdf), že většina olova v těle lidí nepocházela ani tak ze starých barev, ale z prachu, kam se dostalo coby spalina olovnatého benzínu. A když si Nevin nanesl historický rozsah olovnatých emisí za 20. století v USA, získal obrovský růst exhalací s rozvojem automobilismu od 40. do 70. let a pak postupný pokles, jak bylo olovo nahrazováno jinými aditivy, když vyšla ve známost jeho enormní škodlivost pro zdraví a životní prostředí. Fascinující byla téměř identičnost křivek vývoje emisí olova a měr kriminality, jen s určitým zpožděním. Nevin publikoval článek, v němž ukázal, že zpozdí-li vývoj olovnatých emisí o 23 let, je schopen vysvětlit 90 % proměnlivosti v násilných trestných činech ve Spojených státech.

Objem olova přidávaného do benzínu (křivka s kroužkem) a násilná kriminalita (křivka s čtverečkem) zpožděná o 23 let.

Nečekané vysvětlení kriminality

Ve stejné době i lékařské konsorcium složené z epidemiologů, pediatrů a psychiatrů na základě 25 let trvající cincinnentské studie potvrdilo (pdf), že olovo ovlivňuje či přímo poškozuje tu část mozku, čelní laloky, která je odpovědná za regulaci nálady, plánování a dlouhodobé rozhodování. Postižení mají tak silnější tendence k antisociálnímu chování. Tedy děti, které neúmyslně dýchali, jedli či pili olovo ve čtyřicátých a padesátých letech, se prostě stali trochu více násilničtí, impulsivnější a s horšími karierními vyhlídkami, když dospěli. Šedesátá až osmdesátá léta nato proslula obrovským nárůstem kriminality (a, mimochodem, třeba i měrami těhotných svobodných matek). Pochopitelně to vše neznamená, že kdokoliv vystavený vysoké koncentrace olova v dětství se musí stát v dospělosti násilníkem. Leč zhoršení u mnoha a mnoha jednotlivců jednoduše někoho už přes hranu dostane.

Výsledky jen z jedné země přesto mohly být vyvolané jen náhodou či nějakým opomenutým faktorem, leč Nevin nalezl (pdf) stejnou závislost v každé zemi, kterou zkoumal, v Británii, Kanadě, Francii, Austrálii, Finsku, Itálii, Německu i na Novém Zélandu. Bouřlivý rozvoj automobilismu a růst exhalací olova v každém státě nastaly v různý čas a kriminalita, s daným zhruba dvacetiletým zpožděním, se pohybovala s nimi.

Olovo v krvi předškoláků (černá linka) a o 19 let zpožděný index kriminality (červená linka) ve Velké Británii, Kanadě, Novém Zélandu a Finsku.

Jessica Wolpaw Reyes, ekonomka z Harvardu, (pdf) získala podobné výsledky, když porovnala stejné údaje napříč americkými státy. Samotný pokles koncentrace olova byl schopen vysvětlit 56 % poklesu násilné kriminality v USA (u majetkových trestných činů se podobný efekt nenašel). Zde jen malou odbočku, druhý nejvýznamnější faktor, který způsobil pokles kriminality ve stejném období, asi o 29 %, byla legalizace potratů. Steven Levitt a John Donohue (pdf) totiž ukázali, že když v 70. letech byla rozsudkem Nejvyššího soudu v celých USA umožněna interrupce, narodilo se poté mnohem méně nechtěných dětí. A jelikož z nich se historicky často kvalifikovali nějak narušení, násilní muži, dvě desetiletí později klesla násilná kriminalita jen díky tomuto rozsudku. Stojí tudíž za povšimnutí, že naprostá většina vysvětlení vývoje kriminality nemá moc společného se změnami ve výkonu soudní, policejní či vězeňské praxe, s vývojem hospodářství či nezaměstnanosti, ani se sociální politikou.

Zpět ale k olovu. Asi nejnázornější důkaz o jeho vlivu dodali Howard Mielke a Sammy Zahran (pdf) z Tulanské, resp. Colorádské státní univerzity, když podobnou analýzu provedli na úrovni velkých amerických měst: když dosadili data o rozšířenosti olova a o 22 let zpožděnou kriminalitu v jednotlivých městských čtvrtích, získali opět stejnou závislost.

Jejich poznatky dokonce naznačují, že obecně vyšší kriminalita ve větších městech, zejména počet vražd, než v maloměstech či na venkově může být vysvětlitelná mnohem vyšší koncentrací aut a tedy i olověného smogu. Se snížením výskytu olova ve vzduchu a půdě se totiž rozdíl v násilné kriminalitě mezi vesnicí a městem snižuje a třeba i v USA je nyní počet vražd na obyvatele skoro stejný bez ohledu na velikost města. Ač roli hraje i fakt, že v oblastech silně zatížených dopravou jsou ceny pozemků levné, takže tam bydlí spíše chudší či jinak sociálně znevýhodněné domácnosti, u nichž je kriminalita vyšší, role olova je přesto silnější. 


Psáno pro Psychologie Dnes.