LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

Zrozeni pomáhat

V německy uklizené, prosté kanceláři sedí za stolem úředník a vyplňuje formuláře. V místnosti čeká žena a její ani ne dvouleté dítě. Hraje si s hračkami, volně poházenými po zemi. Úředníkovi spande pero na zem a ať se přes stůl natahuje jakkoliv, nemůže na něj dosáhnout. Žena nepůsobí, že by ji to jakkoliv zaujalo. Capart na nemotorného byrokrata chvíli kouká, po chvilce k němu přispěchá a pero mu podá.

Historka není z nejzajímavějších, ale není ani úplně triviální. Nešlo totiž o běžnou kancelář, ale o laboratoř Institutu Maxe Plancka v Německu. Psychologové Max Warneken a Michael Tomasello (pdf) v ní sledovali, zda batolata mají vrozený instinkt pomáhat i když jim z toho nevyplývá žádná bezprostřední odměna ani je k tomu nikdo nenutí. Zjistili, že naprostá většina takto skrytě testovaných dětí úředníkovi pomohla. Experiment tím ale neskončil. Některé děti byly za pomoc materiálně odměněny, jiné pochváleny a další nedostaly nic. Po chvíli se situace několikrát opakovala. Úředníkovi zase spadlo pero, sponky či kulička papíru. Když dítě přišlo pomoci, úředník si od něho předmět toliko vzal.

Asi čekáte, že děti, které za podání pera původně nic nedostaly, se s další pomocí nepřetrhly. Špatně. Pomáhaly podobně jako předtím. Stejně tak pomáhaly i děti, které byly dříve pochváleny. Zdá se, že se zakódovanou touhou vycházet druhým vstříc se již rodíme. Přestože si děti mohly hrát, šly druhému pomoci, aniž by jim to přineslo jakoukoliv odměnu. Jinak tomu bylo u dětí, které dříve dostaly hračku. Ty se poté obtěžovaly pomoci už jen v polovině případů. Materiální odměna jim vytlačila instinkt pomáhat.

Procento dětí, které pomáhaly poté, co původně za pomoc nedostaly nic ("Neutral"), co byly pochváleny ("Praise") a co dostaly za odměnu hračku ("Reward"). Jak patrno, po materiální odměně již ochota zadarmo pomáhat nebyla tak vysoká.

Podobná zjištění jako Warnekenovy a Tomasellovy nejsou ojedinělá – většina dětí (i dospělých), má niternou touhu pomáhat. Začnou-li být za ni ale i placeni, vytrácí se. Nahradí ji očekávání odměny za dobrý skutek – a pakliže nepřijde, v činnosti již nenajdou tolik potěšení – stane se z ní „obchod jako každý jiný“.

Morální instinkty lze přitom najít již u ročních dětí. Američtí psychologové Arber Tasimi a Karen Wynn (pdf) před nimi sehráli maňáskové divadlo, v níž beránek chtěl otevřít krabici. Moc se mu to nedařilo (vizte video). Naštěstí přispěchal „hodný“ králík, který mu pomohl a beránkovi se z krabice podařilo vylovit hračku. Jindy však přiběhl „zlý“ králík, který na skoro otevřenou krabici skočil a beránek se k hračce nedostal. Chvíli na to zlý králík nabídl dítěti dvě sušenky a dobrý králík jen jednu. Tasimi a Wynn sledovali, od koho si dítě pamlsek vezme (vizte video). Naprostá většina dětí zvolila méně, ale od morálnějšího maňáska. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se křivákům, i když nás to stojí újmu. Psychologové nato náklady nespustit se se zlem zvýšili na osminásobek: dobrý králík nabízel zase jedinou sušenku, zlý osm. I přesto si polovina dětí vzala sušenku od hodného maňáska.

Výsledky experimentů přinášejí naději, že se do tohoto světa rodíme s instinktem druhým pomáhat. Můžeme jej však snadno ztratit. Ničí jej oportunistická výchova a pro některé i nabídky, které se nedají odmítnout...


Psáno pro Lidové noviny.

Přátelství přirozeným výběrem?

Fráze "máš ve mne přítele" získala nyní díky práci Nicholase Christakise a Jamese Fowlera (pdf) svůj doslovný význam, když bylo zjištěno, že genofond našich přátel či kamarádů je nám v mnohém podobný – do té míry – že by mohli být našimi vzdálenými bratranci či sestřenicemi.

Přátelé jsou si často podobní – vzhledem, zájmy či povahou – což málokoho asi šokuje. Velmi odlišní lidé by spolu nevydrželi. Kamarádství a přátelství vznikají na středních či vysokých školách, kam se selektují nadšenci do určitých oborů. Studují-li stejný obor, dají se očekávat i obdobné zájmy. Přátelé dále i sdílí mnoho stránek života. Chodí nakupovat do podobných obchodů, rozhodují se zhubnout či se nechávají stříhat u stejného kadeřníka, skutečně proto nepřekvapí, že se začnou navzájem podobat.

Christakis a Fowler porovnáním genů 1.932 lidí a 1.367 přátelských párů mezi nimi však dokázali, že spřátelení dvou lidí nemusí být dáno jen takto "zvenčí", prostředím, ale že lidé, kteří jsou si geneticky podobní (a nejsou přitom příbuzní), mají větší pravděpodobnost, že se stanou přáteli.

Graf ukazuje "koeficient příbuznosti" mezi člověkem a jeho přítelem (modrá) a náhodným cizincem (oranžová). Přátelé mají vyšší (pozitivní) koeficient příbuznosti než cizinci zhruba na stejné úrovni, jako kdyby byli našimi bratranci či sestřenicemi ze 4. kolene.

Detailní analýza ukázala, že nejvyšší podobnost mezi přáteli je u genů kódující zpracování pachových vjemů, čichu. Přátelům jednoduše ne/voní stejné věci. Slabší podobnost byla nalezena i u metabolizmu tuků. Obé naznačuje, že jim ne/chutnají podobná jídla.

Naopak vyšlo najevo, že geny odpovědné za imunitní systém jsou u přátel poměrně odlišné (tj. rozdílnější než u náhodných cizinců). Evolučně je navýsost pochopitelné, aby často spolupracující jedinci nebyli náchylní na stejné infekce. Naši přátelé tímto – do jisté míry – vystupují jako první hradba před nemocemi. (Již dříve bylo přitom dokázáno, že jsme sexuálně přitahování k jedincům opačného pohlaví, jež mají odlišný imunitní systém – potomci takového páru pak mají silnější imunitu).


Psáno pro Vesmír.