Chudoba a krávy

"Proč někteří lidé zůstanou chudí?" je zakládající otázkou ekonomie, přesto na ni ani po 300 letech existence oboru neznáme odpověď. Většina chudých ve světě je sice zaměstnána, ale mají příliš nízké mzdy. Otázka tedy zní, proč zůstávají v práci, která je z chudoby nevyvede.

Jedna skupina ekonomů hledá příčinu ve vlastnostech lidí, které jim zabraňují pracovat na pozicích či v sektorech zajišťujících dostatečnou obživu. Podle nich chudí nejsou dost inteligentní, trpěliví, pečliví, tvůrčí či pracovití, proto ustrnou v neperspektivní robotě. Tato perspektiva je ohledně vymýcení bídy pesimistická – bylo by totiž třeba změnit genetické či naučené vlastnosti, aby to z chudoby pomohlo. Vzdělání dokáže mnohé, ale ne všechno. Navíc má tento přístup moralistní stín: chudí si nouzi "zaslouží" tím, čím jsou, respektive nejsou.

Druhý pohled se zaměřuje na okolnosti. Chudí jsou chudí, protože se narodili do podmínek, v kterých absentují možnosti se z ní vymanit. Jde o stejnou logiku jako v Hlavě 22. Kdo by chtěl zbohatnout, vzdělat se či podnikat, potřebuje mít naspořeno či získat úvěr. Na nic ale nedosáhne, protože je chudý a žije v podmínkách, kde zdroje nejsou. Bez ohledu na osobní kvality zůstane v pasti chudoby. 

Je složité rozhodnout, který z pohledů dynamiku chudoby vysvětluje lépe. K rozsouzení by bylo třeba v celých národech vylosovat mnoho chudých, mladé i staré, dát jim obrovské zdroje a dlouhodobě sledovat, zda je promrhají, protože nemají schopnosti či talent, a zase skončí v neperspektivních zaměstnáních, či jim a jejich dětem pomohou vymanit se z bídy. 

Takový experiment se v dějinách nestal, a otázka po příčinách chudoby zůstávala nezodpovězena. Letos však ekonomka Clare Balboniová s kolegy takový pokus v malém uskutečnila.

V nejchudších oblastech Bangladéše existují pouze dvě kasty obyvatel. Majitelé půdy a dobytka patří mezi bohaté, zbytek vesnice je jejich námezdná síla a získává příjem na hranici přežití. V posledních letech byl v Bangladéši spuštěn program pomoci nejchudším, který je prozaicky jednoduchý: domácnostem jsou dány krávy. Místně velmi hodnotné aktivum. 

Graf uvádí rozdíl ve změnách bohatství ("productive assets") mezi domácnostmi, které dostaly krávu ("Treatment") a které nikoliv ("Control"). Jak patrno, zatímco bez krávy se bohatství pomalu vytrácí, s krávou roste.

 

Tým ekonomů po dobu čtyř let sledoval tři tisíce domácností, které krávy dostaly, a zjistil, jak výrazně dokážou pomoci. Ne všem. Je-li domácnost tak chudá, že nemá vlastně nic, ani produktivní aktivum jí nepomůže. Nemají z čeho zaplatit dopravu píce či vybavení, nemohou rozvážet mléko – a nakonec skončí hůř než před darem. Jinak ale ekonomové zjistili, že v porovnání s domácnostmi, které nedostaly nic, se většina obdarovaných začala z chudoby rychle dostávat: nashromáždili o 14 % větší majetek.

Ač se příběh o kravách zdá triviální, analýza ukazuje na gigantické mrhání lidskými životy, které past chudoby způsobuje. Bez jednorázové pomoci, byť zdánlivě drahé, by se většina místních nemohla přeorientovat na výdělečnější práci a nezískala by 15krát více zdrojů, než byla hodnota pomoci. Chudí tedy na lepší život nemají, ano, ale není to jejich vina. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

O tom, proč pověrčivé chování může fungovat

Zažil jsem, jak profesor statistiky během své přednášky o kauzalitě zmínil i svou nadcházející operaci a nezapomněl mocně zaklepat na dřevo, jakmile dořekl, že určitě dobře dopadne. Jakoby věřil, že dunivý zvuk může zapříčinit odchod zlých duchů, kteří by zdar zákroku v budoucnu ohrozili. Proč i zjevně racionální lidé dělají něco takového; proč věříme, že dobrý výsledek lze "zakřiknout", resp. mluvením o dobré budoucnost lze "přivolat neštěstí" a hrozící neštěstí nato zaháníme bušením na stůl? Proč jsme takto pověrčiví?

Yan Zhang z Národní Singapurské univerzity a Jane L. Risen a Christine Hosey (pdf) z Chicagské univerzity si přesně tyto otázky položili, protože je rovněž překvapilo, že pověrčivé rituály jsou kulturní univerzálií. Kdekoliv na světě, když lidé pokoušejí osud – tedy mluví o něčem, co by se mohlo pokazit či nedopadnout dobře – uskuteční nato zažitý "obřad": odplivnutí, odhození soli, různé tlučení. Příznivci čínského učení Feng-šuej pak třeba odhazují skořápky či vylévají vodu. Co při vyjmenovávání rituálů okamžitě upoutá, je, že všechny jsou prováděny tak, že směřují "od" člověka. Zhang s kolegy zauvažovali, že pokoušení osudu, třeba řečení, "ještě jsem nikdy neboural autem" zintenzivní v mysli možné neštěstí, vyšší riziko, že teď k němu může dojít. Lidé nato potřebují se takovým myšlenkám vyhnout, udělat něco, "odhodit" smůlu. Tak symbolický pohyb rukou může mít moc zahodit i obavy z mysli. (Pozn.: Celý výzkum se zaměřuje na hlubší psychologické mechanismy pověr a vyhýbání se smůly. Jaké "skutečné" "vysvětlení" lidé pro své pověrčivé chování uvádějí, je však irelevantní. Vysvětlení mohlo být v dané kultuře k rituálu volně přiřazeno až ex post. Leč i samotná etnografie pověr poskytuje inspirativní vhled. V Evropě a Severní Americe nejrozšířenější "klepání na dřevo" má zabránit ďáblovi, aby slyšel, co právě člověk řekl a nesnažil se mu to překazit. V Irsku má klepání probudit místní skřítky a poděkovat jim tak za budoucí, jimi přinesené, štěstí. Jinde to mohl být pozůstatek druidských a jiných nauk o posvátné povaze některých stromů a jejich dříví a dotknutí se jich mělo přinést žádanou magickou ochranu či sílu.)

Původní úvaha pramení z nepřekvapivé a univerzální tendence přibližovat se k pozitivním stimulům, zatímco vyhýbat se negativním. Zahlédneme-li před sebou nemocného člověka, změníme směr chůze, vidíme-li ochutnávku dobrého vína, přispěcháme jí vstříc. Přitom ovšem platí, že i mnohý pohyb, gesta či polohy těla mají schopnost ovlivnit naše názory či představy. Tedy nejen, že když nesouhlasíme, kroutíme hlavou, ale zdá se, že i kroucení hlavou nás může přesvědčit k nesouhlasu.

Kudy hlava, tudy názor

Toť závěr již klasické studie Garyho L. Wellse a Richarda E. Pettyho (pdf), v níž pomocí manipulace pohybu jejich hlavy "přesvědčili" účastníky experimentu, aby měli k vybranému názoru pozitivní či negativní postoj. Subjektům svého experimentu totiž oba psychologové namluvili, že jsou součástí testovacích skupin nové generace sluchátek. V rámci jejich zevrubného ozkoušení byli lidé zařazeni do 3 skupin, v nichž se zkoušelo, zda je zvuk ve sluchátkách kvalitní i při hýbání hlavou. Lidé v první skupině měli hýbat hlavou horizontálně (zleva-doprava), druzí vertikálně (zhora-dolů) a třetí skupina byla kontrolní a nedělala nic. Kromě toho, že subjekty poslouchaly Hotel California od Eagles, byla jim puštěna i reportáž o nutnosti zvýšení školného na univerzitě. Druhým subjektům byla puštěna naopak argumentace zdůrazňující snížení školného. V závěru experimentu účastníci vyplnili dotazníky o pociťované kvalitě sluchátek, zvuku ad., nicméně se jich výzkumníci zeptali i na postoj ke školnému.

Výsledky experimentu, jak už správně tušíte, jsou, že subjekty, které kroutily hlavou (horizontálně) více oponovaly argumentům reportáže, ať už podporovala či oponovala školnému. Naopak lidé, kteří hýbali hlavou nahoru a dolu, s poselstvím spíše souhlasili, zase ať už bylo jakékoliv. (Pozn.: Tyto závěry byly zjištěny oklikou, aby se subjekty nedovtípily, co je vlastní záměr experimentu. Psychologové se účastníků totiž ptali na to, jaká je podle nich adekvátní velikost školného a oni na konci pokusu udávali peněžní částky. Byla-li reportáž o zvýšení školného na 750 dolarů, horizontálně-vrtící nesouhlasili a uváděli mnohem méně, 470 dolarů, vertikálně-vrtící 650 dolarů. Uváděla-li reportáž snížení školného na 400 dolarů, horizontálně-vrtící zase nesouhlasili a naopak uváděli více, 490 dolarů, vertikálně-vrtící by akceptovali 400 dolarů.)

Zbavení se neštěstí

Při vědomí, jak pohyb hlavy může ovlivnit názory, by už tedy nemuselo překvapit, že pohyb "pryč ode mě" může mít i sílu změnit, oslabit či zaplašit myšlenku o možném neštěstí. Leč všechny tyto teorie a úvahy jsou poměrně krkolomné a ne mnoho přesvědčivé. Zhang s kolegy se proto jali celou záležitost otestovat důsledně experimentálně.

V prvním experimentu si jeho účastníci od experimentátora vyslechli, že začíná sněžit a jaká tak asi může být pravděpodobnost, že se oni či někdo jim blízký stane účastníkem hrozivé dopravní nehody. Subjekty v různých skupinách měly vybrat odpověď, která byla jejich emocím nejbližší. Avšak při detailnějším pohledu byly v dané skupině všechny repliky veskrze stejné. Sledovaná skupina, pokoušející osud, pak volila kupř. varianty odpovědi: "No tak. Každý koho znám dojel v pořádku a neexistuje žádná šance, že by se někdo tuto zimu vyboural," jiné skupiny odpovídaly tématicky stejně, ale nepokoušejíc osud, ve smyslu: "To je neuvěřitelné, že už je tady zase zima." Všichni se pak měli odreagovat, chvíli si odpočinout, či třeba bouchnout do stolu, jiní zase měli klepnout do stolu ze zdola. Nato měli všichni uvést, jakou cítí pravděpodobnost, že někdo z jejich blízkých se stane obětí nehody.

Subjektivně přisouzená pravděpodobnost dopravní nehody v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co neklepali na dřevo, klepali zezdola a nakonec ti, co klepali klasicky zezhora.

Skutečně se potvrdilo, že lidí říkající věty "pokoušející osud" nato pociťovali větší riziko nehody. Přitom u těch, co to "zaklepali" (ze zhora), tato starost poté odpadla. Zatímco ti, co nedělali nic nebo bouchali na stůl zespodu, žádnou takovou úlevu nezaznamenali (jestli něco, spíše to vypadá, že bouchající "k sobě" nebezpečí vnímali jako intenzivnější). To vše se dalo očekávat, rituál funguje. Nicméně bude "odhození neštěstí" fungovat i při neobvyklém pohybu, nicméně směřujícím od člověka, třeba při hození míčem?

Odhození smůly a její zapomenutí

Výzkumný tým nabral nové účastníky, jak opět z USA, tak i ze Singapuru, aby šlo ověřit, zda jejich teorie funguje bez ohledu na kulturu. A znovu s nimi sehráli podobný scénář, akorát se nyní týkal šíření potenciálně velmi nebezpečné ptačí chřipky. "Pokušitelé osudu" pak byli vmanipulováni, aby řekli něco ve stylu: "Vůbec se nebojím, nebyl jsem vážně nemocný léta. Jsem si jistý, že mi bude fajn," ostatní hovořili třeba o možnostech karantény. Poté někteří mohli mačkat míček, jiní jej mohli plnou silou odhodit. Opět se potvrdilo, že pokoušení osudu vyvolalo u lidí větší obavy, že onemocní. Když však mohli poté mrsknout míčkem, nebezpečí již nepociťovali. Dokonce to fungovalo, i když skutečně míček neodhodili, ale jen provedli daný pohyb rukou. Naopak, nebozí držitelé míčku dále setrvávali v obavách.

Podobně, subjektivně přisouzená pravděpodobnost onemocnění v závislosti, zda subjekt pokoušel osud (tmavé sloupce) či nikoliv (bílé sloupce) v dělení na participanty, co drželi míč a na ty, co jej odhodili.

I v dalších experimentech byla teorie potvrzena, třeba ti, co se nemohli "zbavit" pokušení osudu, byli schopni stále popsat detailní "mentální obraz", co by se jim mohlo stát. Naopak lidé, kteří odhazující rituál provedli, měli představu neštěstí už neurčitou a potemnělou.

Skutečně to tak funguje?

Experimentům lze kde-co vytknout, někdy mohly subjekty tušit, co je testováno a vyjít experimentátorům vstříc, někdy jsou počty testovaných osob dosti malé a efekt slabý, takže bude pokus jistě třeba zopakovat, zda se působení projeví i na velkém souboru. Někdy se také zdá, že se lidem uleví, i když rituál za ně provede někdo jiný, což pohříchu zkoumáno nebylo. Otázkou dále zůstává, zda teorie platí i naopak a čtyřlístky sbíráme proto, abychom k sobě "přitáhli" štěstí. Či jak "fungují" talismany nebo proč při přání zdaru přejeme "Zlom vaz" …

V každém případě však studie vnesla určité pochopení, proč lidé pověrčivé rituály provádí. I když zaklepání na dřevo pochopitelně nedokáže změnit objektivní pravděpodobnost obávané události, nemusí jít přesto o iracionální či hloupé jednání. Spíše se jedná o efektivní psycho-hygienický návyk, po němž pociťujeme nižší obavy a strach z možného neštěstí. Obrovský problém nastává, když je tato "účinnost" pověr vzata o krok dále a rituálům je přisouzena moc skutečně ovlivňovat budoucí události. Dalším krůčkem je pak bohužel nejrůznější magické a iracionální myšlení.


Psáno pro Vesmír.