Vchází člověk do ordinace a chce se nechat naočkovat. Lékař se na něj
podívá a hned mu vynadá: "Rukáv, rukáv... vyhrňte si rukáv! Člověče, vy
musíte být úplně blbej. Už jsem vám to dnes řekl nejméně padesátkrát."
Toť jeden z kreslených vtipů Pavla Kantorka, který využívám na
přednáškách tzv. centrality vhledu do potřeb uživatele. Nabubřele
znějící téma má studenty obchodu naučit propasti myšlení, která leží
mezi uživatelem a tím, kdo službu poskytuje. Jste-li v něčem expert a
určitou činnost provádíte dlouho, stane se rutinou. Všechny kroky vám
připadají logické, víte, co vše znamená. Obvyklý uživatel naopak žádné
znalosti či zkušenosti nemá; nebo je zapomněl. Neví, co je důležité a čemu věnovat
pozornost. Experti pak uživatele považují za blbce a uživatelé experty
za arogantní nezdvořáky.
Někdy se této chybě v empatii říká tzv. prokletí znalosti. Lidé hluboce
rozumějící problematice, typicky učitelé a vědci, se již těžce přenesou
do stavu mysli, když nevěděli nic. Používají vysvětlení či slova, která
jim dávají dokonalý smysl, protože v jejich hlavě jsou provázány
nespočtem opakování a dalšími znalostmi, a nemohou pochopit, proč jim
publikum nerozumí. Nejznalejší lidé paradoxně mohou komunikovat nejhůře.
Nemusí jít nutně o komplexní znalosti. Nedávno se mě elektrikář ptal,
kolik napojení jističů chci do kuchyně. Nejdříve jsem vůbec nechápal,
proč se mne na to ptá – přemýšlel jsem: "Takovou tu krabici s jističi
přeci máme v chodbě, proč chce něco dávat do kuchyně?" Pak jsem hloubal
nad tím, proč nestačí jeden. Tok mých neurotických myšlenek přerušil
zvoláním: "Až vám konvice či trouba jistič vyhodí, tak nechcete, aby se
vypnul i mrazák, ne?!" – "Jasně, jasně, dejte tam tři…" odvětil jsem.
Na svých přednáškách prokletí znalostí neučím na příkladu "neznámého"
elektrického mamlase, ale jednoduchým experimentem. Vyzvu jednoho
studenta, aby šel za katedru. Tam mu ukážu papír, na kterém je napsán
název známé písně. Třeba Jóžin z bažin nebo česká hymna. Když student
potvrdí, že píseň zná, je jeho úkolem v deseti vteřinách píseň vyťukávat
křídou na tabuli. Úkolem ostatních studentů je z ťukání odhadnout, o
jakou skladbu se jedná.
Úkolem "ťukajícího" studenta je zároveň
předpovědět, kolik spolužáků píseň uhodne. Je to ekonomický experiment,
proto je k co nejpřesnějšímu odhadu motivován odměnou. Obvykle nabízím
stokorunu, když se plus minus deset procent trefí.
Zatím jsem odměnu nikdy vyplácet nemusel. Naprosto pokaždé ťukající
student přestřelí procento lidí, kteří píseň poznají. Obvykle hádá, že
kolem poloviny spolužáků musí píseň z jeho ťukání rozeznat, nejčastěji
však skladbu nepozná nikdo. Ťukajícímu studentovi totiž hraje melodie v
hlavě, proto mu jeho ťukání dokonale zapadá do rytmu. Nedokáže si
představit, že by píseň takto někdo nepoznal. Všichni ostatní ale slyší
víceméně náhodné rány křídou o tabuli.
Efektivní komunikace není o tom,
co říkáte. Jde o to, co se posluchačům objeví v mysli.
Jednou z nejméně intuitivních pouček, se kterou se studenti u nás na fakultě podnikohospodářské setkají, je tato: "Nejlepší pracovníci nemusí být nejlepšími manažery." Poučka je někdy nazývána Peterovým principem; dle Laurence J. Petera, který ji takto formuloval již v 70. letech, platí, že povyšuje-li organizace své členy dle výkonu na současné pozici, musí se každý eventuálně dostat na pozici, na kterou nestačí a na níž ustrne. Svůj princip – zčásti ironicky – rozvedl tak, že v hierarchické organizaci povýší každý zaměstnanec na takový stupeň, jenž odpovídá jeho úrovni neschopnosti, a práce je vykonávána jen těmi, kdo do tohoto bodu ještě nedospěli. Organizace se proto vyznačují téměř univerzální neschopností svého vedení.
Názornou ukázkou principu je letošní studie tria amerických ekonomů Alana Bensona, Danielle Liové a Kelly Shueové. Ve firmách v USA vyhodnotili výkon 53 035 obchodních zástupců, z nichž 1531 bylo povýšeno do vedoucí pozice. Potvrdili, že obchoďáci s vyšší produktivitou – s vyššími tržbami zajištěnými pro svou firmu – jsou povyšováni na obchodní ředitele častěji. Nicméně čím schopnější obchoďák byl, tím horším manažerem se stal.
Mechanismus Peterova principu vysvětluje, že být schopným obchoďákem může spočívat v osobní tvrdosti, neústupnosti, možná až sobeckosti a ochotě dosáhnout obchodu "za každou cenu". Na druhé straně, dobrý obchodní ředitel musí vládnout sociálními dovednostmi: musí umět sdílet informace, motivovat podřízené, mít v mysli nejen krátkodobé cíle, ale i dlouhodobější vizi.
Graf (A) zjednodušeně ukazuje, jaká souvislost mezi intenzitou prodejů (residualized log sales) a pravděpodobností povýšení (probability of promotion). Je názorně vidět, že schopnější obchoďáci jsou povyšováni častěji. Graf (B) ukazuje tutéž intenzitu prodejů obchoďáka, který byl povýšen a jak nato byl tým pod jeho vedením produktivní (manager value added). Opět se dá rychle odvodit, že dobří obchoďáci jako ředitelé spíše svým lidem škodili.
Závěry studie jistě neplatí absolutně. Někteří lidé vládnou sociálními dovednostmi, inteligencí i tahem na branku; jiní jsou naopak mimořádně neschopní sociopaté, a k povýšení se přesto dostanou. Německý ekonom Matthias Kräkel akcentoval právě toto vysvětlení organizační neschopnosti. Tvrdí, že schopní lidé jsou si vědomi svého umu a znalostí, proto jim tolik nejde o kariérní šplh a pletichaření ve firmě. Vědí, že dobrou práci najdou všude. Firma to ví také a je ochotna vyplácet jim velké benefity i na nižší pozici. Neschopní pracovníci naopak tuší, že jinde práci nenajdou, a tak je pro ně racionální usilovat ve stávající organizaci o funkce a moc. Kräkelova teze, že organizace vedou neschopní, kteří se do vysokých pater řízení dostali svými politickými, ne profesními dovednostmi, obecně ale spíše neplatí (leč, pochopitelně, v politických organizacích platí bezezbytku).
Studii lze odbýt i tím, že svět obchodních vyjednávání je jiný, než je tomu kdekoliv jinde. Leč zjištění platí i v jiných oborech. Ve vědě, medicíně či v průmyslových technologiích jsou často nejproduktivnější inteligentní či kreativní lidé, jimž se však nemusí dostávat organizačních dovedností. Tvůrčí člověk může mít období mimořádné produktivity a pracovat nepřetržitě a naopak dny útlumu, kdy neudělá pořádně nic; může být chaotický, ignorovat pravidla a povinnosti, ale organizace jej podrží. Stane-li se však manažerem bez snahy naučit se nové věci a má-li to být nyní on, kdo podporuje druhé, vyhoří.
Američan přijde do pekla a Satan jej vezme na prohlídku. Brzy narazí na obří kotel. Američan do něj nahlédne a vidí plno trpících duší. Když se chtějí dostat ven, čerti je vidlemi shazují zpět. „To jsou hříšní Angličané,“ říká Satan. Obchůzka pokračuje k druhému, ještě většímu a žhavějšímu kotli. Uvnitř se vaří zástupy duší s barety. Čerti hlídají, aby žádná neunikla. „Sem dáváme Francouze,“ vysvětluje Satan. V dálce je vidět třetí, nejžhavější kotel. Stěží se k němu dá i jen přiblížit. Američan se překoná a nahlédne. V kotli vřou duše a sotva se nějaká objeví nad hladinou, hned zmizí. „Sem dáváme Čechy. Hlídat se nemusejí, když se některý snaží utéct, stáhnou ho zpátky ostatní sami,“ směje se Satan.
V originálním znění se v posledním kotli škvaří Sověti, nicméně k české duši přiléhá vyprávění asi i více. Jordan Peterson, kanadský klinický psycholog a světová celebrita i díky své knize 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu, vtipem ilustruje, kam může vést neautentický, bezcharakterní život. Autentičtí lidé si uvědomují, že za svůj život odpovídají sami a chtějí jej žít čestně. Pakliže nedosáhli toho, čeho chtěli, měli neadekvátní ambice, postupovali impulzivně či špatně, věděli o světě málo a podlehli iluzím. Selhání berou jako příležitost k učení. Na druhé straně, neautentičtí lidé vidí chybu v tom, že svět není takový, jaký chtějí. Vidí u druhých jejich úspěchy a nezasloužené výhody, u sebe jen absenci příležitostí. V jejich myslích vládne světu nespravedlnost, čestnost pak postrádá významu. Je jedině racionální používat či přijímat lež a klam.
Knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos od: Jordan B. Peterson vydalo letos nakladatelství Allen Lane.
Nikdy si nebudeme ve všem rovni. Nebudeme mít stejnou inteligenci, půvab, výchovu rodičů či štěstí. Přijmutí této pravdy by mělo vést k životu, v kterém se člověk učí překonávat sám sebe, nikoliv druhé, a tím čestně naplňovat (či lépe, objevovat) svůj osud. Neautentický život naopak vede k závisti a zášti, škození druhým a opovrhování pravidly společnosti. Společnost závistivých je doslova peklem.
Petersonovy maximy znějí jako motivující, přesto však nerealistické moralistní kázání. Není přece závist právě tím pocitem, který nás motivuje k překonávání sebe sama, ke snaze být lepší? Není naštvanost na úspěšné tím největším motorem k tomu je dohnat?
Ekonomové Redzo Mujcic z Rakouska a Andrew Oswald z Velké Británie (pdf) k rozlousknutí těchto otázek letos využili australské národní šetření, v kterém od tisíců obyvatel vědci každoročně získávají ohromné množství jinak soukromých informací. Od jejich příjmů, spokojenosti, rodinných podmínek po fyzické a psychické zdraví. V databázi je zaznamenáno každé nečekané dědictví i osobní bankrot, svatba i rozvod, narození i úmrtí bližních, povýšení i vyhazov, nemoci i momentální pocity štěstí, spokojenosti či závisti a zášti.
Zjistili, že muži závidí trochu více než ženy a že s věkem závistivost klesá, také potvrdili, že nárůst pocitů závisti se pojí s horším pocitem životní spokojenosti a poněkud horším psychickým zdravím. Nepřekvapivé. Motivuje závist však Australany se sebou něco udělat? Nikoliv. Lidem, kteří se více oddávají závisti, se i v dalších letech daří hůře, ať již měřeno psychicky či finančně. Závist jednoduše nevede v žádném sledovaném ukazateli ke zlepšení blaha.
Bertrand Russell, britský filosof, měl pravdu, když závist považoval za nejnešťastnější z emocí, „nejen, že závistivý člověk chce způsobit neštěstí… ale jeho samého závist činí nešťastným. Kdokoliv chce zvýšit lidské štěstí, musí závist zničit.“
V roce 1962 vyšel z ekonomické fakulty Stanfordu a půjčil si od otce 50 dolarů. Plán měl jednoduchý: dovážet kvalitní, ale levnou sportovní obuv z Japonska. První rok vydělal osm tisíc dolarů. Dnes má jeho Nike obrat třicet miliard ročně. Phil Knight sepsal strhující vlastní životopis.
O pár let později: Philip vyučuje účetnictví na lokální univerzitě. Svůj malý podnik, přeprodej japonského zboží, provozuje ve sklepě domu svých rodičů, u kterých pořád ještě bydlí. Na všechno, co jeho podnik vlastní, si musel půjčit, což jeho společníci asi ani netuší. Neodpovídá jim na dopisy, respektive nechává korespondenci vyřizovat svou „ne zcela informovanou“ sestru.
Takto začínalo podnikání Phila Knighta. Ze sklepní firmy vybudoval největší sportovní firmu světa: Nike. Kniha Shoe Dog jsou memoáry mírného neurotika, který chtěl vyhrávat a zanechat na tomto světě nesmazatelnou stopu. A ač je Knightův životopis knihou niternou a hloubavou, nezapře, že autor je hlavně úspěšný podnikatel.
Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) loni nakladatelství Simon & Schuster Audio.
Knight si čtenáře rychle získá upřímností, s jakou mluví o svých omezeních, chybách a selháních. Na první schůzku se zástupci japonské firmy Onitsuka, od které chtěl získat zastoupení pro prodej tenisek Tiger, přišel pozdě. Spletl si místo konání. Když se zpožděním dorazil a vedení Onitsuky se ho ptalo, s jakou firmou mají čest, Knight neměl odpověď. „Do krve se mi vyplavil adrenalin. Cítil jsem, že musím utéct, toužil jsem běžet a schovat se, což mě přeneslo v myšlenkách na nejbezpečnější místo na světě. Dům mých rodičů… Do mého pokoje zaplněného kartičkami s basebalisty, knihami, hudbou a plakáty – všemi věcmi, které mi byly svaté. Mezi stěny ověšené blue ribbons, modrými stuhami – cenami z běžeckých závodů, tím jediným, na co jsem ve svém životě byl neochvějně hrdý. Zamumlal jsem: ‚Blue ribbon… Pánové, zastupuji Blue Ribbon Sports‘.“
Maléry pana účetního
Přestože vystudoval obchodní fakultu, neměl reálné zkušenosti s obchodem (nepočítáme-li krátké období, kdy na Havaji prodával encyklopedie, protože utratil všechny peníze na cestu). Boty Tiger ho jako profesionálního běžce fascinovaly kvalitou a jejich nízká cena a absence na americkém trhu ho uchvátila jako podnikatele. Jenže to byl také celý jeho podnikatelský plán – žádné velké rozmýšlení, jen velké nadšení. Výhradní zastoupení přesto získal.
Knight se později stal certifikovaným účetním a pracoval v prestižní konzultantské firmě Price Waterhouse, jeho vlastní firma se ale vyznačovala vlnami krizí a platební neschopností. Dotoval ji z dobře placeného zaměstnání.
Původní podnikatelský model – bankovní půjčka, koupě a dovoz bot z Japonska, jejich prodej, splátka půjčky a opětovná žádost o další, větší půjčku na nákup většího množství bot – byl rizikový, stresující a neudržitelný. Zejména, když se ho ambiciózní manažer Onitsuky snažil nahradit jinými distributory. „V okamžiku, kdy si odskočil z jednání, jsem vyskočil od svého stolu. Otevřel jsem jeho kufřík, rychle ho prohledal a vzal složku s dokumenty (…) složka obsahovala, kromě jiného, seznam osmnácti konkurenčních distributorů napříč Spojenými státy a naplánované schůzky s polovinou z nich.“ S Onitsukou se rozkmotřili a Knightovi „nezbylo“ než rozjet vlastní výrobu bot.
Milovaní a vyždímaní otcové zakladatelé
V podobných pasážích zprvu nejde než obdivovat Knightovu bezelstnost. Nicméně, jak se jeho životní příběh rychle posouvá – díky velmi zdatnému vypravěči – čtenář zjistí, že se přešlapy vrší. A že časem vyšly najevo. Spory ohledně distribučních práv mezi Onitsukou a Blue Ribbon Sports se dostaly před soud, kde se Knight musel přiznat ke krádeži dokumentů. Dřívější upřímná zpověď čtenáři už pak nepůsobí tolik autenticky a svádí k úvahám, jestli se Knight nedoznává jen k tomu, co se později beztak provalilo – a co jiného nepřiznal.
Podezření zesiluje v závěru knihy. Ten sleduje období, kdy se z Blue Ribbon Sports stala Nike, která rostla v korporátního giganta. Tyto pasáže už nejsou tak detailní a Knight kontroverze třeba typu nehod nebo dětské práce v jeho továrnách spíš odpálkovává, než aby se jim věnoval.
I když jsou jeho memoáry pochopitelně sebestředné, Knight neupírá zásluhy za budování firmy i vlastního charakteru mnoha lidem, které za život potkal. Mezi nimi zejména svému běžeckému trenérovi, mentorovi a později spoluzakladateli firmy, Billu Bowermanovi. Člověku, pro kterého byl sport středobodem bytí – většinu běžeckých bot na trhu považoval za odpad a svým běžcům raději vyráběl vlastní. V domácí dílně experimentoval s designem obuvi, různými látkami a formami gumy – a eventuálně dal vzniknout několika řadám atletických bot Nike. Jelikož jeho „dílenská“ technologie byla amatérská a materiály někdy toxické, za experimentování zaplatil zdravím. Výběr spolupracovníků Knight vůbec podřídil jejich nadšení pro boty a vůlí pracovat pro něj a pro Nike. Nic jiného nemělo význam.
„Podíval jsem se kolem stolu a zaplavily mě emoce. Kamarádství, loajalita, vděčnost. Dokonce láska. Jistě, láska. Rovněž si ale pamatuji pocit šoku, kdo jsou muži, které jsem shromáždil. Tohle jsou zakládající otcové multimiliardové společnosti, která prodává atletické boty: invalida na vozíku, dva morbidně obézní chlápci a kuřák, který si zapaluje jednu cigaretu od druhé.“
V 70. letech minulého století americký ekonom Richard Easterlin odkryl (pdf), že ačkoliv jsou v určité zemi bohatší lidé se svým životem spokojenější než jejích chudší bližní, neplatí, že by průměrné štěstí obyvatel bohatých zemí bylo o mnoho vyšší než lidí žijících v chudších zemí. Poté, co se země vymaní ze skutečné chudoby, jsou její občané už průměrně zhruba stejně šťastní jako národy mnohem prosperující. Easterlin zjistil, že Egypťané byli se svým životem spokojení stejně jako mnohem bohatší Němci, na Filipínách se lidé cítili stejně jako v Izraeli. Zjištění, že za určitou úrovní bohatství již nárůst hojnosti dále nevede k rozmachu životní spokojenosti, se zapsalo do dějin ekonomie pod názvem Easterlinův paradox. Dalo vzniknout i ekonomii štěstí, multidisciplinárnímu oboru, který se snaží kombinací metod ekonomie a pozitivní psychologie nalézt, co nás činí šťastnými. Výzkum, proč bohatnutí nevede k analogickému nárůstu životní pohody, postupně odkryl mnoho důvodů bránících lidem žít šťastně. Náprava (alespoň částečná) je přitom leckdy tak snadná, jako povědět si v duchu historku.
„Svět šťastných je zcela jiný než svět nešťastných.“ Ludwig Wittgenstein
Myšlenka v citátu rakouského filosofa se zdá být triviální. Životní pouť úzkostného člověka bude, pochopitelně, vypadat jinak než člověka šťastného. Leč, Wittgensteinův vhled je trochu jiný: lidé si mohou konstruovat svůj žitý svět sami. Nikoliv, že by zhoubami a pohromami prodchnutá realita nutně musela srážet v lidech radost, ale že smutní lidé si vytvoří svoji vlastní tragickou skutečnost. Chtějí vidět zmar a vidí zmar, chtějí být zarmouceni, a vidí věci, které je činí smutné. Ilustraci nabízí jednoduchý experiment týmu amerického psychologa Cedara R. Rienera (pdf). Jeho účastníci zařazení do první skupiny měli poslouchat Mozartovu Eine Kleine Nachtmusik, skladbu hravou, optimistickou, u níž již bylo prokázáno, že zlepšuje náladu posluchačů. Druhá skupina naopak poslouchala Mahlerovo Adagietto, kus pomalý, s tklivými smyčci vyvolávajícími melancholickou, ponurou náladu. Poté, co výzkumníci hudbou zmanipulovali náladu subjektů, nechali je hádat strmost cesty, kterou se měly vydat.
Kopec měl sklon toliko 5 °, a jelikož lidé obvykle sklon cest dost přestřelují, dalo se měřit, zda změněná nálada účastníků ovlivní, jak moc jim přijde cesta strmá. Lidé „na optimistickém Mozartovi“ odhadli průměrný sklon na 19 °, zatímco posluchačům Mahlera se zdál kopec o pětinu strmější, jejich odhad byl 23 °. Experiment potvrdil, že specifická nálada pokřiví vnímání reality. Jsme-li smutní, máme tendenci zaměřovat pozornost na další negativní stránky reality a hledat v ní informace potvrzující naše obavy. „Nemám náladu, jsem unavený, kopec dlouhý, nechce se mi tam jít,“ a voilà, z pozvolné cesty se stal sráz.
Nálada je jedním z mnoha psychologických fenoménů schopných formovat, jak vnímáme realitu. Naše názory, výchova, kultura, v které žijeme, a třeba i zda máme zrovna hlad ovlivňuje, na jaké podněty zaměříme pozornost, jak je vnímáme a které podněty do našeho vědomí naopak ani nevstoupí. Žádný lidský mozek není schopen zpracovat vše, zaměřuje se proto na vjemy, u kterých předpovídá, že budou relevantní – a tato předpověď zarámuje, jakou realitu prožijeme. Pomožme si opět experimentem, tentokráte francouzských psychologů Rémiho Radela a Corentina Clément-Guillotina (pdf). Jedna skupina účastníků nesměla před pokusem jíst a když experiment kolem poledne začal, už byli poměrně vyhladovělí. Druhá skupina účastníků si dala oběd a pokus začali v bohorovné sytosti. Úkol měly skupiny účastníků stejný: na monitoru počítače sledovali slova, která se objevovala jen na zlomek sekundy, přesně na 33 ms. Jde o interval dlouhý akorát na to, že si lidé uvědomí, že nějaké neurčité slovo vidí, aniž by si byli úplně jisti, o jaké slovo šlo. Poté měli z dvojice podobných slov stanovit, které slovo asi viděli. Slova byla neutrální, jako kino, poník, noviny, někdy však byla spjata s jídlem, třeba rohlík či víno. Respondent tedy viděl na mžik nějaké neurčité slovo, třeba „poník“ a nato měl vybrat, zda to byl„poník“či „rohlík“, nebo viděl jiné slovo, „kino“, a měl vybrat, zda to bylo „víno“ či „kino“. Už asi tušíte pointu. Hladoví účastníci experimentu byli o 25 % úspěšnější než sytí účastníci, když měli identifikovat neurčitá slova spjatá s jídlem. Hladoví rovněž uváděli, že slova jídla viděli jasněji a srozumitelněji. Hlad mozek nastavil, aby lépe vyhledával podněty spjaté s jídlem a tyto podněty vstupovali do vědomí lidí s větší intenzitou.
„Všechno je úžasné a nikdo není šťastný.“ Louis C. K.
Experimentů ukazujících, jak si vytváříme vlastní odstín reality, je nespočet. Jak nám ale pomohou pochopit, proč bohaté národy nežijí v euforii radosti? Platí-li, že si sami – do jisté míry – konstruujeme žitou realitu, pak objektivní blahobyt nemusí mít na naši životní spokojenost až takový vliv (opět, neplatí pro skutečně chudé, kteří nejsou schopni naplnit ani základní potřeby, u nich růst příjmů vede k razantnímu zvýšení štěstí). Příkladem, můžeme si místo starého křápu koupit úžasné auto a být z něho skutečně šťastni. Leč poté, co zjistíme, že kamarádovo nové auto je levnější, lépe sedí v zatáčkách a v pohodlí radikálně překoná naše, zapomeneme na euforii ze svého vozu a zaměříme se na detaily, které vynikly. Každou jízdou si můžeme jen připomínat, jak nestabilní a nepohodlné naše auto je. Nakonec můžeme být nešťastní stejně, jako v původním křápu.
Mezinárodní komparativní výzkum potvrzuje, že s bohatstvím lidem rostou i aspirace, tedy nároky na kvalitní život (a ten odkoukáváme typicky od spoluobčanů). I když se máme dle objektivních ukazatelů skvěle, možnosti mít se ještě lépe, nám znemožní užít si, co máme. Americký komik Louis C. K. ve svém nejpopulárnějším vystoupení vypráví, jak letěl jedním z prvních letadel, které na palubě nabízelo bezdrátové připojení k internetu. Vzpomíná, jak naprosto úžasný je to pocit sedět v křesle, které letí v oblacích a koukat na oblíbená videa na Youtube. Pak wi-fi spadlo. Pasažér vedle něj své pocity popsal „sakra, to je na ho*no“. Svět mu dlužil něco, o čem se dozvěděl sotva před okamžikem.
Filosofie hédonismu tvrdí, že štěstí je stav, kterého dosáhneme, naplní-li se naše touhy a prosby. Nekonečné fantazie, co mít, co prožít, čeho dosáhnout, znemožní dosažení plného štěstí; a evolučně řečeno, je tomu i tak dobře. Tím, že jsou možné aspirace nekonečné, bude lidstvo stále motivováno hledat nové způsoby seberealizace, spotřeby či inovací, jak řešit problémy. Problém ale nastává, když některé situace neumožňují inovace a systematicky tak lidstvo deprimují.
Jedním z faktorů razantně ovlivňujících štěstí bez ohledu na národnost, je kvalita vztahů s blízkými. Nemá-li někdo přátele či nesnáší osoby, s nimiž se pravidelně stýká, prožívá téměř univerzálně nižší úroveň životní pohody. Mnozí nesnáší své kolegy a spolupráci s nimi prožívají coby ryzí utrpení. Z poznatků konstrukce vlastní reality pak vyplývá zřejmá rada – vaše utrpení není přítomno v objektivní realitě. Vy jste si dovolili danou situaci tak prožívat a vaše mysl nato hledá informace, které tento emoční stav podporuje: budete se zaměřovat na to, jak kolega dělá stále stejné chyby, jak něco neumí, jak nedodrží, co slíbí a reaguje agresivně, vše dále bude komplikovat váš vztah k němu.
Stejnou realitu lze však vnímat v mnoha jiných rámech; jste to nakonec vy, kdo dané emoce prožívá – kolega, jejich příčina, o nich nemusí ani vědět a může si myslet, že problémy způsobujete vy. Tedy, říci si, čeho chcete při spolupráci s kolegou skutečně dosáhnout, třeba, není-li zrovna schopný, k interakci přistupovat jako k užitečnému nácviku svých výukových schopností. Je-li problematické s kolegou vycházet osobně, vzít interakci s ním jako hru, v níž si nacvičíte, jak vycházet s nedosažitelným (obchodním) partnerem; komplikace v práci pak nemusí být zdrojem zlosti, ale být příležitostmi pro osobní růst. Kolegovi lze nabídnout pomoc s jeho prací, setkání u kávy, kde může vyjít najevo, že jeho chování je důsledkem rodinných problémů a vy jeho jednání dále budete interpretovat spíše coby lítost nad skutečně nešťastným jedincem…
Když o této problematice přednáším, studenti obvykle reagují, že „někdy tolik změnit perspektivu prostě nejde“ – jasně, nikdo není schopen dokonale kontrolovat své prožitky (kdyby schopen byl, mohl by se odtrhnout od reality natolik, že by s ní ztratit kontakt zcela). Rada nemá fungovat „vždy“ – to jsou opět jen absolutní očekávání „jak by něco mohlo být“, stačí se naladit na to, že postačí malé zlepšení. Čekání na úřadě můžeme zarámovat jako dokonalou frustraci z neefektivnosti nebo vítat, jako příležitost konečně se začíst do odkládané detektivky; z nekonečného dojíždění autem může být zlostné křičení na o-metr-před-námi-stojící řidiče či mimořádná příležitost se z audioknihy začít učit nový jazyk či se zaposlouchat do posledního alba oblíbeného zpěváka. Boj s nemocí a návštěvy ordinací nemusí být jen mela obav, strachu a znudění, ale těšení se, že potkám nové, zajímavé lidi a od spolu-pacientů se dozvím drby o lékařích, lécích či nemocnicích (mimochodem, mnozí z nás se bojí začít konverzaci, aby nepůsobili trapně, přitom naprostá majorita oslovených je ráda, že na ně někdo promluvil a nadšena, že může pomoci či sdílet své informace).
Více o psychologii štěstí vizte v knize The Happiness Hypothesis: Finding Modern Truth in Ancient Wisdom od: Jonathan Haidt, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Basic Books.
„Existuje jen to, co vidíš, že je.“ Daniel Kahneman
Schopnost měnit perspektivu na svoje bytí se dá univerzálně aplikovat pro zpříjemnění života. Abych v závěru vyvážil už trochu fádní mluvení o štěstí, uvedu radu, jak lépe dosahovat svého (ne nutně na úkor druhých) – tedy jak umět vyjednávat. Vyjednávání je umění nabídnout protistraně cestu do pekla tak, aby se tam těšila. Nebo jinak – vymalovat nabídku, která se protistraně bude zdát úžasná natolik, že zapomene na další perspektivy, jak ji vidět. Toť i smysl citátu nobelovského laureáta Daniela Kahnemana: lidé opomíjejí, že informace neexistují sami o sobě; je nutné je nějak interpretovat a nejvíce zřejmé, viditelné vysvětlení často nebývá to nejvhodnější.
Učebnicovým příkladem je situace, do které se dostala kampaň amerického prezidenta Theodora Roosevelta. Ten v ní nechal natisknout do té doby nebývalé množství 3 milionů brožur, které jeho strana měla distribuovat kamkoliv zavítal. Těsně před startem masivní agitace si však pracovník jeho kanceláře všiml, že na titulní fotografii Roosevelta je uveden copyright, kterého si nikdo nevšiml. Práva na fotografii patřila Moffettovým studiím z Chicaga a nikdo z kampaně s nimi smlouvu neuzavřel. Neautorizované přetištění by vyústilo v mnohamilionovou žalobu, padl by stín na kvalifikovanost Roosevelta a na předělání brožur už nebyl čas, ani peníze. Vedení kampaně propadlo panice a shánělo od sponzorů dary, z kterých by se práva zaplatila.
Strategii manažera kampaně, George Perkinse, jak ze šlamastyky ven, se nyní učí studenti obchodu po celém světě. Jde o mistrovský příklad vyjednávání, byť na hraně etiky. Perkins si totiž jako jediný uvědomil, že Moffett o jejich problému neví. Poslal mu tedy telegram ve znění: „Plánujeme distribuovat miliony brožur s Rooseveltovou fotografií na přebalu. Pro studio, které nám fotografii dodá, to bude obrovská propagace. Kolik nám zaplatíte, abychom použili vaši? Odpověď očekáváme obratem.“ Moffett nabídl 250 dolarů, Perkins přijal, problém byl vyřešen a všichni byli šťastní (Perkins byl asi více).
Více o vyjednávání vizte v knize Negotiation Genius: How to Overcome Obstacles and Achieve Brilliant Results at the Bargaining Table and Beyond od: Deepak Malhotra a Max H. Bazerman, kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Bantam.
Easterlinův paradox ve své původní podobě téměř jistě neplatí, zejména práce manželů Betsey Stevensonové a Justina Wolferse (a mnoha dalších) ukázaly, že obyvatelé bohatších zemích se cítí mnohem šťastněji a spokojeněji než obyvatelé zemí chudších. Ne nutně kvůli bohatství, v rozvinutých zemích je zároveň i vyšší mezilidská důvěra a silnější kontrola nad svým životem. Lépe funguje soudní moc a sociální systém, lidé se cítí jistěji. Maje pokročilejší školství a zdravotnictví, dožívají se obyvatelé rozvinutých zemí nejen delšího, ale kvalitnějšího stáří. Toto vše často vnímáme jen jako šum v pozadí, ač by to měly být hlavní důvody, proč bychom se v životě měli označovat za šťastné – žijeme v prosperující zemi.
Easterlinovi patří vděk, že nastartoval obor, který je schopen zjišťovat a testovat faktory, které ovlivňují, jak radostně své dny prožijeme – i když to někdy znamená dojít k staré budhistické radě: Pokud má problém řešení, není třeba si dělat starosti. Pokud ho nemá, starosti nepomohou.
Pokud čtete tento sloupek na veřejnosti, podívejte se na člověka ve své blízkosti a ohodnoťte, jak vám přijde atraktivní. Opravdu, zkuste to. Stačí pár okamžiků, abyste došli k nějakému podobnému hodnocení: „Pohledná žena, dlouhé vlasy, pěkné křivky... nadprůměrně hezká.“ Nebo: „Urostlý chlap, ale trochu sešlý a má pupek, spíše podprůměr.“
Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.
Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.
Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.
Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.
Předpovědi účastníků dalšího experimentu od Giloviche a kolegů. Měli stanovit, kolik procent lidí si všimne, koho mají zobrazeného na tričku ("Predicted") a skutečný podíl lidí, kteří byli schopni identifikovat osobu na tričku ("Actual"; v tomto experimentu byli použiti Martin Luther King, Jr., Bob Marley a Jerry Seinfeld).
Teorie Eyala a Epleyho zároveň ukazuje, že chceme-li lépe pochopit druhé, musíme zavrhnout svůj obecný dojem z nich a soustředit se na jejich gestikulaci či neautomatizované reakce – co u nich vyvolá úsměv, jak reagují v časové tísni, jak se změní, mluví-li k podřízenému, či nadřízenému, nebo neznámému člověku. Mění-li se způsob jejich oblékání. Zda či jak ruší domluvené schůzky. Posuzujeme-li druhé v této složité textuře, nahlédneme, že jsme se ve svých známých či kolezích velmi pletli. V dobrém i zlém.
Sloupek byl inspirován knihou The Confidence Game: Why We Fall for It . . . Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.
