Změna a život

Mám odejít z práce? Pořídit si dítě? Rozvést se? Změnit školu?... Podobné otázky – či spíše odpovědi na ně určí, jak prožijeme život. Jde přitom o dilemata, ke kterým vzácně existují jednoznačné rady. Třeba v podstatě každý zaměstnanec je výrazně nespokojen nemalou část své pracovní doby. Někoho deprimují přesčasy, jiného panovačný a neinformovaný šéf nebo neupřímní či neschopní kolegové. I většina osobních vztahů prochází krizemi. Každý se někdy ptá, zda nejsou jinde luka zelenější. Problémem je, že jinde či s někým jiným může být život ještě náročnější.

Kněží přitom již dávno (a psychologický výzkum nedávno) zjistili, že lidé ke konci svých životů téměř vždy litují věcí, které neudělali, než aby litovali chyb. Mrzí je nedostatek odvahy požádat o rande, odejít z duši drásající práce, přestěhovat se od nesnesitelných sousedů. Chceme žít v komfortní zóně, risk nás znervózňuje a držíme se tedy raději známého. Platíme pak ztracenými příležitostmi.

Oprávněná je ovšem i opačná interpretace – co se nestalo, si idealizujeme a nepřipouštíme si, že realizace snů se může snadno zvrtnout. Ano, mohl jsem odejít z nenáviděné práce – a o žádnou alespoň stejně dobrou už ani nezavadit. Mohl jsem odvážně opustit partnera – a zjistit, že s ostatními je to minimálně stejně složité...

Zdá se, že nelze jednoznačně rozhodnout, zda lidé velké změny odsouvají chybně, nebo naopak správně váží rizika. Ekonom Steven Levitt (pdf) ovšem zveřejnil unikátní experiment, z nějž plyne, že strach z velkých změn je obecně spíše přeceňován. Vytvořil web, na němž mohli respondenti vyplnit pár informací o sobě a uvést, s jakým životním dilematem zápolí. Mohlo jít o zasnoubení či rozvod, výpověď či odchod do důchodu, nebo i méně důležitá rozhodnutí: členství ve fitku, obarvení vlasů či tetování. Stránka respondentům pak nabídla náhodnou radu; doslova hodem mincí někomu doporučila „jít do toho“, jinému nikoli. Po dvou a znovu po šesti měsících respondentům přišel e-mail, v nichž se jich Levitt ptal, zda rozhodnutí učinili a jak jsou v životě šťastní. Experimentu se nakonec zúčastnilo přes 20 tisíc lidí nejrůznějšího věku, vzdělání, příjmu i bydliště.

Výsledky jsou venkoncem jednoznačné – platí, že lidé, kteří se rozhodli učinit změnu, byli po dvou měsících i půl roce mnohem šťastnější. Ať již šlo o pořízení potomka, nastartování vlastního podnikání, či rozvod. Pochopitelně ne všichni následovali, co jim poradila mince (Levittova webová stránka). Mnozí však ano (vizte graf). Experiment dokázal, že přiměje-li běžného člověka náhoda k velké změně, je po ní průměrně spokojenější, než kdyby se držel statu quo.

Moře Levittových dat nabízí ještě jeden inspirativní vhled – rozhodnutí v malých věcech (růst vousů, chození do posilovny), ať již dopadlo jakkoliv, štěstí lidí téměř neovlivňovalo. Všichni chceme žít spokojeně, zdá se však, že štěstí hledáme v trivialitách. Velkých změn, které jako jediné mají moc náš život zpříjemňovat, se bojíme.

Obrázek znázorňuje rozsah, v jakém participanti Levittova experimentu dodrželi, co jim náhoda (hod mince) poradila – tj. učinili změnu, pakliže jim padla hlava a zůstali na statutu quo, pakliže jim padl orel. Zelené sloupce ukazují výsledky po 2 měsících, modré po 6 měsících. První pár sloupců shrnuje všechna rozhodnutí ("All"), druhý pár sloupců se týká důležitých rozhodnutí ("Important", tj. rozvod, přestěhování se, atd.) a poslední pár sloupců rozhodnutí méně důležitých ("Less Important", tj. obarvení vlasů, dieta, atd.). Kdyby mince neměla žádný vliv, přesně polovina rozhodnutí by odpovídala hlavě nebo orlu. Údaje nad 50 % tedy ukazují, kolik procent všech rozhodnutí bylo ovlivněno právě jen hodem mince.

Psáno pro Lidové noviny.