Zajatci všednosti

Můj pravidelný sloupek v Lidových novinách:

Psychologové Daniel Simons a Christopher Chabris prosluli v 90. letech experimentem s neviditelnou gorilou. Exoticky znějící pokus měl otestovat tendenci ignorovat okolí a ostatní, jsme-li zaměřeni na něco důležitého. Původní experiment psychologů však byl vystavěn tak, že by si jen málokdo vsadil, zda bude úspěšný.

Účastníci sledovali video dlouhé něco přes minutu. Měli za úkol spočítat, kolikrát si sportující hráči v bílém tričku přihrají basketbalovým míčem. Úkol byl trochu ztížen tím, že video zabíralo poměrně úzký prostor u výtahů v jedné budově. Navíc se tam pohybovali i lidé v černých tričkách, hrající si taktéž s míčem. Pravý test, účastníkům utajený, byl skryt v nečekané události.

V půli videa přichází mezi pobíhající hráče žena zahalená v kostýmu gorily. Chvíli se bije v prsa a nato odchází. Scéna s ní trvá asi 5 vteřin. Po konci videa se Simons a Chabris ptali účastníků na počet přihrávek míčem. Většina jej zhruba uhádla. Poté se jich zeptali, zda si všimli něčeho nečekaného. Třeba gorily. Nezaregistrovalo ji 56 % z nich. 

Od té doby byla uspořádána řada konkurenčních experimentů a většina končí podobně. Asi polovina lidí, kteří jsou zabráni do nejrůznějších úkolů, nevidí podněty, na které zrovna neorientují svoji pozornost. Jev byl proto nazván slepota z nepozornosti. Někdo jí trpí více, někdo méně – třeba při pokusech na počítání přihrávek a s gorilou nejlépe dopadají basketbalisté: jsou přivyklí sledovat i okolí, nejen míč.

Podobné experimenty však bývají kritizovány, protože jsou od reality dost odtažité. Konají se v laboratořích, jejich účastníci se mohou cítit nesví, navíc nejsou obvykle motivováni, aby se pokusu upřímně věnovali. Zda je slepota z nepozornosti významným a nebezpečným problémem, se proto říci nedalo. Trafton Drew z harvardské lékařské fakulty se spolupracovníky (pdf) tuto nejistotu v nové studii změnili.

Nechali své kolegy, radiology s rozsáhlými zkušenostmi, hledat v černobílých snímcích plic pěti "pacientů" abnormální plicní uzliny. Činnost, kterou radiologové dělají každý den nespočetněkrát. Uzliny na snímcích vypadají jako malinkaté bílé kruhy. Každý "pacient" měl přes dvě stě snímků a lékaři byli v prohlížení limitováni třemi minutami. Pravý účel experimentu byl opět skryt. U jednoho "pacienta" byly do pěti jeho snímků vloženy obrázky gorily (černé, s bílým okrajem). Na počest originálního pokusu. Obrázky byly velké zhruba 3 na 5 centimetrů, takže v prostoru by gorila zaujímala asi obsah menší krabičky od zápalek.

Jeden ze snímků plic s gorilou.

Dvacet z 24 radiologů si při hledání uzlin gorily nevšimlo. Když jim byl po konci pokusu snímek ukázán znovu s dotazem, zda na něm neshledávají nic zvláštního, gorilu hned odhalili. Nejzajímavější výsledky experimentu pak poskytly kamery zaměřené na oči radiologů. Na snímky s gorilou se lékaři dívali v průměru přes 6 vteřin, někteří se i půl sekundy koukali přímo na gorilu, přesto si jí nevšimli.

Když byl pokus opakován s laiky, kteří předtím prošli rychlokurzem na hledání plicních uzlin, gorilu nenašel žádný z nich. Také našli jen 12 % uzlin, radiologové jich našli polovinu (je ovšem otázka, zda je to úctyhodný výkon). Experimenty přesvědčivě varují, že jsme-li zaujati všedním, rutinním, zcela nám uniká všechno nezvyklé a unikátní.