Svou první mezikulturní zkušenost mám spjatu s panoptičností vzhledu i osobností spolužáků, když jsem chvíli studoval ve Spojených státech. Na semináři o problematice společenských změn vedle mě seděla studentka oblečená v sytě růžovém kožíšku, zahalená v něm od hlavy až k patě. Něco jako "medvědí" oblečky pro miminka. Bylo to nejspíše i pyžamo. Upřímně jsem si myslel, že je vyšinutá – bylo léto, navíc v Kalifornii – nebo že její přítomnost je experimentem přednášejícího, kterým v nás chce vyvolat reakci na její nekonformní oblečení. Leč nikdo nehnul ani brvou. Jiní studenti nosili na přednášky běžně sluneční brýle. Věřil jsem, že kvůli zakrytí šlofíka. Vstupovali ale vášnivě do debat. O variacích účesů, piercingu či tetování nemluvě. Bez uměleckého díla na kůži jsem vyčuhoval spíše já; košile a kalhoty v tom prostředí nutně působily dojmem nudné uniformy.
Bylo zřejmé, jak výrazně expresivnější a otevřenější Američané jsou. Když přednášející studenta pochválil za odpověď (a to dělal, i když úplně výborná nebyla), student radostí vykřikl, s kamarádem vstali a poplácali se. Reakce neodlišitelná od fotbalových fanoušků, radujících se z gólu vstřeleného jejich týmem. Diskuse bývaly spíše divadelním představením. Američané i při prezentaci fádních informací pobíhali po místnosti, bouřlivě gestikulovali a křičeli. Při představování semestrálních prací naopak jeden ze studentských týmů teatrálně zmlkl, všichni odešli z místnosti a přivedli bezdomovce. Tématem jejich studie byla sociální nerovnost a svými slovy "chtěli k prezentovaným statistikám přidat i osobní příběh". Na konci semináře jsme člověku v nouzi dávali peníze na ubytování.
Později, jako vyučující na několika českých univerzitách, jsem už nic podobného nezažil. Vrcholem nekonformity je, když si student v zadní lavici pustí během přednášky film na notebooku.
Vnější krize rodí tvrdá pravidla
Přestože jsou popsané odlišnosti jasné a neohromují nás (a existuje nespočet antropologických děl, která je popisují), dosud sociální vědy nemají ucelené vysvětlení, proč se lidé v různých částech světa chovají tak odlišně. Obvyklé vysvětlení, že je to dáno "jejich kulturou", je tautologie. Chceme-li pochopit mezikulturní odlišnosti, musíme přijít s důvodem, proč dojde ke zvratu a lidská skupina se začne chovat systematicky odlišně než jiná, podobná.
Psycholožka Michele Gelfandová z Marylandské univerzity (pdf) přišla s teorií, že kultury lze rozdělit ve spektru "sešněrované" až "uvolněné" dle intenzity pravidel, jež jejich obyvatelé ctí a které u spoluobčanů vyžadují. Pravidla na úrovni zákonů, konvencí, ale i norem vedoucích ke každodenní činnosti. Kupříkladu přijde vám v pořádku smát se nahlas v parku? Co ve výtahu? Či dokonce na pohřbu? Jak byste hodnotili, když někdo jí či se líbá v knihovně? V Japonsku, Jižní Koreji či v Pákistánu nemyslitelné ve všech případech, naopak v Brazílii či ve Spojených státech běžné či alespoň akceptovatelné.
Proč se ale intenzita pravidel tak liší?
Gelfandová tvrdí, že se společnost, která historicky čelila krizím, musí se semknout. Bez koordinace a spolehnutí na to, že se každý člen bude chovat, jak je třeba, by nepřežila. Nedostatek půdy, chybějící pitná voda, přelidnění či války se sousedy dokážou společnost zničit. Pakliže země čelí hrozbám, vznikají v ní silné normy regulující chování obyvatel a panuje silnější tlak na jejich dodržování. Takové země obvykle mívají i autoritářštější vlády či silnější náboženství. Tým Michele Gelfandové mezikulturním výzkumem potvrdil, že čím větším rizikům národ v historii čelil – od nedostatku potravin či vody po častější přírodní katastrofy – tím normami sešněrovanějším způsobem života jeho členové nyní žijí.
 |
| Knihu Rule Makers, Rule Breakers: How Tight and Loose Cultures Wire Our World od: Michele Gelfand vydalo v roce 2018 nakladatelství Scribner. |
Členové uvolněných národů naopak na konformitu a pořádek nevěří, za důležitější považují svobodu projevit své individuální preference či nezávislost. Vezměme Nový Zéland, který tu a tam čelí zemětřesení, jinak ale jeho nové obyvatele historicky žádné větší hrozby nepotkaly – ženy zde za život mají průměrně 21 sexuálních partnerů (dle jiné statistiky "jen" 13, i tak ale zůstávají na špici světového pelotonu), manželství mohou uzavřít i homosexuální osoby a limit na jízdu pod vlivem alkoholu je jeden z nejvyšších na světě. Novozélanďané nepoužívají při oslovování tituly a je zcela běžné chodit do práce i na významné akce velmi neformálně oblečen či naboso.
Teorie Michele Gelfandové je mocná i v tom, že platí na menších škálách, než jsou země či národy. Třeba u rodin. Koneckonců "jak se chovat" se učíme hlavně doma. V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené. Naopak čím vzdělanější či bohatší domácnost, tím menší apel na konformitu a větší důraz na nezávislost a vlastní identitu dítěte. Bohatství rodiny lze velmi přesně odhadnout jen z pár slov, která říkají rodiče dětem, jdou-li do školy – "hlavně nezlob a poslouchej učitelku" či "bav se a užij si to".
Nedůvěra rodí tvrdá pravidla
Bodem zvratu, za kterým se začne formovat specifická kultura, nemusí být jen historická či externí hrozba jako válkychtiví sousedé či přírodní katastrofy. Mohou to být i okamžité názory na stav společnosti. Francouzsko-americký tým ekonomů pod vedením Philippe Aghiona vyšel z předpokladu, že rodiče chtějí své ratolesti naučit, jak uspět, a vycházejí ze svých přesvědčení, jak společnost funguje. Aghion se zaměřil na oblast občanského soužití či obecně důvěry v druhé. Rodiče totiž mohou z dětí udělat, ad absurdum, paranoiky a učit je, že kromě vlastní rodiny jsou ostatní jen psychopatičtí sobci. Alternativně je lze učit důvěru v druhé, občanskou společnost a víru, že důvěra vede k reciprocitě a důvěryhodnosti většiny.
Tyto dva odlišné světonázory mohou dát rychle vzniknout dvěma kulturám. Pakliže si lidé ve společnosti nevěří, prosazují více moc státu a chtějí regulaci chování druhých – co se nesmí, kdo sem nesmí, jak se něco musí. Obecně nevěří, že druzí jsou schopni dobra. Je třeba přikazovat a kontrolovat.
Názorná je ilustrace, kolik různých úkonů musí splnit začínající podnikatel. V některých zemích se věří, že chce pochopitelně vydělat, ale zároveň chce mít na pracovišti dobré vztahy, proto zaměstnance netýrá, nechce ničit životní prostředí, protože v něm budou žít jeho děti atd. Není tedy třeba jej zahltit desítkami schvalovacích a kontrolních řízení a obludně komplexními zákoníky. Naopak v jiných zemích se věří, že nebude-li regulováno každé jednotlivé rozhodnutí podnikatele, okamžitě zničí svět.
Aghionův tým potvrdil, že čím méně si lidé ve společnosti věří, tím více daná společnost reguluje podnikatele; a naopak. Dále ukázali, jak odlišnost víry v druhé dává vzniknout odlišné dynamice země.
V zemích, které jdou cestou důvěry, občané nevyžadují na vše zákon a dohled. Chovají se civilně a učí to i své děti. Občanská společnost i podnikavost kvete. V zemích bez důvěry lidé od druhých očekávají jen podlost a korupci; sami se tak chovají. Pro řešení zhoršující se situace se obracejí k státu, pro který však pracují stejně nedůvěryhodní a podlí lidé. Společnost je stále regulovanější, korupce se šíří a je čím dál lukrativnější.
Lidé si dále potvrzují své názory, že sobeckost a intriky vedou k úspěchu, a učí to své děti. Česko je dle Aghionova týmu zhruba uprostřed obou extrémů, budoucnost, v níž skončíme, je tedy (zatím) otevřená.
Psáno pro Vesmír.
Žádné komentáře:
Okomentovat