Absence důvěry a nástup právníků

Nevěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by 'kapánek' vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu.

Christian Bjørnskov a Stefan Voigt (pdf) zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.

Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké ("Low trust"), přes střední ("Medium trust") po vysokou ("High trust"). Měřítkem jsou procenta od průměru.

Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru).

"Přeprávněnost" je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá.


Psáno pro Vesmír.