Přirozený experiment

O lidech si dokážeme vybásnit celý příběh, byť jsme je viděli jen okamžik. Uplakaná žena v metru je hysterka, která se chce nechat litovat (či vdova, jež se dozvěděla o smrti manžela?). Mladý muž běžící ulicí v přiléhavém oblečení je „blbeček“, který si něco dokazuje (nebo trénující profesionální atlet?). Mračící se penzista bude volič Zemana. Všimněte si někdy, s jakou rychlostí a jistotou vám vnitřní hlas o náhodných kolemjdoucích řekne, co jsou zač. Bez sebemenší průkazné informace.

Náklady chybných prvních dojmů jsou nejlépe dokumentovány v náboru zaměstnanců. Na pracovní pozice jsou vybíráni kandidáti pomocí pár kol rozhovoru s personalistou či manažerem. Ačkoliv jsou u kandidátů zvažovány kvalifikace, úspěchy a zkušenosti, rozhodující hlas má stále dojem, který uchazeč zanechá. Stačí jedno dvě rande a firmou je nabídnut sňatek. Přitom již v 50. letech americký psycholog Paul Meehl prokázal, že podobné soudy trpí obrovskou chybovostí – snadno si totiž vytvoříme příběh, který nám dává smysl, a přehlédneme faktory, které jsou skutečně důležité.

Když na Yaleově univerzitě testovali (pdf), zda budou studenti schopni předpovědět průměrnou známku svých spolužáků, zjistili, že čím méně informací měli, tím přesnější byli. Ti, co znali jen spolužákův dosavadní průměr, odhadli, že další rok na tom bude podobně – a trefili se. Minulý prospěch v sobě totiž nese nejužitečnější informace o prospěchu budoucím. Naopak studenti, kterým byla dána příležitost se se spolužáky pobavit, byli ovlivněni jejich osobností, atraktivitou, kultivovaností a dalšími faktory, které však nelze jednoduše vyhodnotit s ohledem na studijní výkon. Je-li třeba někdo sebevědomý, lidé jej vnímají za schopného, mnohdy však povrchní charisma skrývá neznalost věcí.

Učebnicovým příkladem naprosté zbytečnosti nestandardizovaných vstupních pohovorů je americký „přirozený experiment“ z roku 1979 (pdf), kdy Lékařská fakulta Texaské univerzity musela přijmout 50 uchazečů, i když je zprvu odmítla. Tamní parlament totiž překvapivě navýšil počet minimálně přijatých studentů v ročníku a padesátka komisí původně odmítnutých uchazečů se „zásahem štěstěny“ stala mediky. Bylo možné sledovat, jak si povedou v porovnání se spolužáky, kteří byli naopak shledáni komisí coby budoucí hvězdní lékaři. Studijní i klinické statistiky jasně ukázaly, že se známky, míry ukončení studia, hodnocení od starších lékařů či nástupy do různých nemocnic nijak nelišily mezi skupinou „řádně“ a „náhodou“ přijatých. Závěr je zřejmý – profesoři v přijímací komisi nebyli nijak schopni poznat budoucí kvalitní a nekvalitní lékaře.

Jedna z mála celkem snesitelných knih o personalistice a lidských zdrojích, ukotvená spíše v datech než v dojmech je Work Rules!: Insights from Inside Google That Will Transform How You Live and Lead od: Laszlo Bock vydalo v roce 2015 nakladatelství Twelve.

Když se o tomto bavím s personalisty, vždy odpovědí, že jsou profesionálové a takové chyby se již nedějí. Navrhuji, ať si to tedy ověří a vyberou z uchazečů splňujících podmínky pár zaměstnanců čistě náhodou (klidně hodem mincí) a dají jim šanci. Má predikce je, že budou ve firmě stejně produktivní jako lidé vybraní dle pohovoru. Reakce personalistů nijak nepřekvapuje – to prý může navrhnout jen akademik...


Psáno pro Lidové noviny.