Salámová metoda zla

Začněme myšlenkovým experimentem: když jste se před měsíci doslechli, že vás kolega v práci očerňuje, nechali jste to být. Koneckonců se firemní šuškandy účastníte také, často a kdo ví, v jakém kontextu to bylo řečeno. Od kamaráda z práce se však dozvíte, že stejný člověk před ním pravidelně tají důležité schůzky. Stěžujete-li si spolu šéfovi, odbyde vás. Jde prý jen o maličkosti. Později ověřujete dokumenty, na kterých s daným "kolegou" spolupracujete, rozpoznáte, že v nich chybějí důležité údaje či jsou přibarveny, aby vypadal lépe. Někdy text obsahuje ryzí lži. Upozorníte opět nadřízeného, ten na váš e-mail nereaguje. Na chodbě vás pak odchytí a žoviálně ubezpečí, že daný kolega je sice svérázný a někdy křivák, ale jinak se zdá být schopný. Při oslavě blížícího se konce projektu, začne tento "kolega" vulgárně urážet další spolupracovníky, jež si dovolili zmínit jeho chyby. Celá věc skončí rvačkou. Jak šéf s takovým člověkem naloží?

Dojde-li k tomuto, ne zcela netypickému vývoji, je odpovědí "nijak". Jistě, v příběhu chybí mnoho informací, kolega-podrazák může mít na šéfa indiskrétní informace či je kontaktem na důležitého zákazníka. Co ale mohlo rozhodnout o jeho nepotrestání, je porušování etiky krok za krokem. Kdybychom začali popisem, jak zaměstnanec křičí nadávky, fyzicky napadá druhé a ničí pověst firmy, kompetentní šéf by asi s vyhazovem neváhal. Ovšem při postupné erozi morálních zásad se najednou ani trestuhodné přečiny nezdají být zlé.

Naši tendenci akceptovat stále horší nemorálnosti, jsou-li servírovány plátek po plátku, potvrdili američtí ekonomové Francesca Gino a Max Bazerman (pdf) i v experimentální hře. Jednorázově najatým pracovníkům, "sčítačům", řekli, aby spočítali hodnotu mincí nashromážděných v mnoha kasičkách a sumy referovali "auditorům". Ti kasičky také shlédli a částky schvalovali. Stanoveno bylo i rozmezí akceptované chyby – každý se mohl o trochu splést. Za každou schválenou kasičku získal odměnu jak sčítač, tak jeho auditor. Odměna byla pro všechny stanovena procentem ze sečtené sumy. Pakliže auditoři sumu neschválili, žádnou odměnu nikdo neobdržel. Auditorům navíc hrozila náhodná kontrola – některé schválené součty se znovu přepočítaly, a když se zjistilo, že akceptovali chybnou sumu, čelili pokutě.

V uvedeném systému odměňování je skryto zjevné nebezpečí – sčítač je motivován nadhodnocovat součty mincí a auditor stejně tak, oba pak totiž získají vyšší odměnu. Gino a Bazerman navíc zmanipulovali částky posílané auditorům – jedné skupině přicházely stále rostoucí součty, i když mincí v kasičkách bylo více-či-méně stejně. Druhá skupina auditorů dlouho viděla odpovídající sumy, v jedné chvíli se však sumy rapidně zvedly – i když mincí bylo stále podobně, sčítači náhle začali hlásit o 40 % vyšší součty. Sledováno bylo, v které skupině auditorů převáží morální rozhořčení "ne, to už je moc přehnané" a kdy naopak přimhouří oko a schválí i zjevně přestřelenou sumu.

Odpověď již znáte, auditoři, kteří kontrolovali postupně rostoucí sumy, sice některé tu a tam odmítli, většinu ale schválili, i přestože ke konci už byly extrémně nadhodnocené. Naopak auditoři z druhé skupiny, jež znenadání narazili na přestřelené sumy, je univerzálně odmítli. Všichni auditoři měli zprvu stejné morální přesvědčení, stejné motivace i práci, přesto první se dopracovali k schvalování velkých podvodů – stačilo jen zprvu omluvit "malou" lež.

Stejný efekt nastává i u možných "pachatelů". Řada podobných experimentů (pdf) potvrdila, že jen málokdo je ochoten k velkému podvodu ("Abrupt Change"). Nicméně mnohým nevadí trošku podvést, pak ještě více a nakonec jsou pachateli obrovských podrazů ("Gradual Change").

Psáno pro Lidové noviny.

Do dobrého i zlého, do bohatství i chudoby...

Životní partner vás změní. Ovlivní, kde bydlíte, co jíte, jak se oblékáte, s kým se bavíte i to, že v neděli večer pohříchu nesledujete vrcholný sci-fi film, ale přízemní romantickou komedii. Dopad vlivu partnera na kariéru však systematicky natolik sledován nebyl. Převládající sociálně-ekonomický model obecně předpokládá, že každý z partnerů se v rámci domácnosti specializuje na nějakou činnost a dává prostor druhému uspět v jiné – historicky se ženy stávaly experty na domácí práce, aby muži mohli vynikat v zaměstnání či podnikání. I proto ženatí vydělávají více než svobodní. Nicméně subtilních vlivů existuje jistě mnohem více – je-li třeba manžel neurotik, žena jej nejenže musí neustále ujišťovat a kontrolovat, což se promítne nejen do stresu doma, ale i do obtížnosti excelovat v práci. Nakonec i ona může utonout v neurózách.

Brittany Solomon a Joshua Jackson (pdf) zpracovali australské reprezentativní šetření o pracovní historii a osobnostních charakteristikách tisíců zaměstnanců a u většiny z nich i jejich partnerů. Analýza nejprve potvrdila známé – extraverze a svědomitost se pojí s vyššími platy a rychlejším povýšením. Neurotici práci univerzálně nesnáší. Naopak vřelí, přívětiví lidé jsou v zaměstnání sice spokojení, ale neberou tolik a kariéra je mine – jednoduše nemají ostré lokty či preferenci působit na kompetitivních pozicích.

Ukázalo se rovněž, že mít za partnera svědomitého člověka je extrémně výhodné – stará-li se v páru někdo o platby, hlídá-li schůzky a výročí, plánuje dovolené a rekonstrukce, druhý má klid mysli i více času pro kariéru. Efekt přitom platí pro muže tak pro ženy. Zároveň se zdá, že se organizovanost postupně přeleje i na druhého, původně chaotičtějšího člena domácnosti. Oba pak dosáhnou na větší spokojenost ve svém vztahu, což dále zlepšuje i jejich pracovní vyhlídky.

Svědomitost nepatří mezi první (desítku) vlastností, které nás na druhých přitahují. Vztah s pečlivým, organizovaným člověkem zní jako recept na mdlý a nevýrazný život bez spontaneity – ve skutečnosti však takoví partneři nejlépe zajistí osobní i pracovní prosperitu.


Psáno pro Vesmír (Pozn.: efekty osobnostních charakteristik však nejsou zrovna velké, kupř. vzdělání má na příjem či povýšení člověka řádově větší vliv.)

Vymírající duch podnikatelství

Mobil s datovými službami či kvalitní a dostupné monitory, na kterých čtete tento text, a nespočet dalších výrobků se vám dostalo díky podnikavosti průmyslníků a obchodníků. Mužů a žen ochotných vkročit do nejistoty a nabídnout nové způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků, rozjet firmu a zachovat ji v konkurenci ostatních. Mnohým se to nezdaří. Více než polovina nově založených firem se nedočká svého 3. výročí. Úspěšní ale dají vzniknout organizacím, které radikálně zlepší blahobyt svých zaměstnanců, zákazníků, neřku-li celých států. Jak však ekonomika "produkuje" podnikatele? Proč v některých státech lidé, kteří narazí na nevyužitou obchodní šanci, založí firmu snažící se příležitosti využít, zatímco jinde se remcá a většina obyvatelstva vidí svoji budoucnost v zaměstnání, na sociálních dávkách či v penzi?

Faktorů je pochopitelně celá řada, od historické zkušenosti, jistoty majetkových práv po mezilidskou důvěru. James Liang, Hui Wang a Edward Lazear (pdf) se zaměřili na demografickou strukturu obyvatelstva. Stát se podnikatelem totiž vyžaduje jak ochotu riskovat, mít nové nápady a být vynalézavý, tak jisté obchodní nadání – kontakty, znalosti o provozu firem a řízení lidí či právní přehled. Ač jsou mladí lidé obecně kreativnější, nemají potřebné obchodní schopnosti, naopak starší této moudrosti dosáhli, ale preferují spíše zažité způsoby a myšlení už nemají natolik flexibilní. Předpokladem rozvoje podnikatelství jsou tedy příležitosti pro získání praxe a – dokud je člověk ještě relativně mlád – ochota podnikat na vlastní pěst.

Fungování tohoto mechanismus je závislé na věkové struktuře obyvatelstva. V populacích s větším podílem starších je většina manažerských pozic obsazena právě jimi. Mladí nemohou brzy získat adekvátní odpovědnost ani zkušenosti a podnikatelství zamrzá.

Míra podnikatelství v závislosti na věku.

Ilustrativním příkladem je kontrast mezi USA (relativně mladší populace) a Japonskem (průměrně starší) – polovina největších amerických technologických firem vznikla nejdříve v 80. letech 20. století a zakladatelům bylo průměrně 28 let. V Japonsku za posledních 40 let nevznikla žádná velká technologická společnost. V USA je podíl nových podnikatelů na dospělé populaci 4,9 %, v Japonsku necelá dvě procenta. I analýza zbytku globálních dat potvrdila, že ve stárnoucích státech podnikatelé vymírají. V Česku nyní připadá na jednu ženu 1,4 porodů; průměrný věk roste a s každou generací se Češi smrsknou o třetinu. Duch podnikatelství nejspíše s nimi.

Míra podnikatelství a věku mezi zeměmi s různým mediánovým věkem. Čárkovaná čára značí "mladé" země, v nichž je mediánový věk < 37 let, plná linka je pro středně staré země s mediánovým věkem 37-41 let a tečkovaná čára jsou "staré" země s mediánovým věkem > 41 let. Česko za pár let spadne právě mezi tyto staré země.

 Psáno pro Vesmír.

Proč raubíř z poslední lavice neskončí špatně

Důležitost vzdělání na šťastný život netřeba mnoho rozvádět. Vzdělaní lidé mají mnohem vyšší příjmy, zažívají méně stresu, jelikož lépe rozumí světu kolem, jsou zdravější. Nakolik děkovat škole za blahobyt však není tak lehké zodpovědět. V osobním životě i v zaměstnání nezávisí jen na školních znalostech či schopnostech, mnohdy jsou důležitější jiné vlastnosti – schopnost vytyčit si cíl a splnit ho nerozptylován rušivými příjemnostmi, umět mluvit a jednat s druhými, být zvídavý, myslet nevázán minulostí a zažitými pravidly, ale přicházet na nečekaná spojení, nebo mít odvahu vystoupit proti autoritě. Jenomže poslední charakteristiky u dítěte zrovna učitelé moc neocení. Žáci, kteří rádi baví ostatní, neustále se na něco ptají či oponují, ničí kantorům osnovu výuky, takže jim odsekávají či je přímo potrestají za vyrušování. Tito studenti školu začnou nesnášet a na vzdělání zanevřou či jej předčasně opustí.

Nicholas Papageorge, Victor Ronda a Yu Zheng (pdf) se podívali, jak takové děti dopadnou – využili rozsáhlé britské šetření obsahující informace, zda měli žáci ve škole "problémy". Ty zhruba rozdělili do dvou kategorií – na děti, které byly neklidné, porušovaly pravidla a občas útočily na dospělé i spolužáky. Druhá skupina byly děti tiché, stydlivé, neochotné účastnit se společných her a úkolů, někdy depresivní. Jelikož uvedené šetření probíhá po mnoho desetiletí, lze zjistit, jak si děti vedou dnes, už jako dospělí.

Rebelové sice skutečně nedosáhnou na tak vysoké vzdělání, nicméně kolem třicítky mají vyšší příjmy než srovnatelní, klidnější spolužáci. Zároveň jsou ochotni pracovat i mnohem více hodin. Častěji přitom žijí s dlouhodobou partnerkou či manželkou. Rebelek se to pohříchu moc netýká, i když mívají práci, jejich mzdy jsou v průměru nižší – afektované ženy s nižším vzděláním pracovní trh zjevně tolik neoceňuje. Též mají nižší pravděpodobnost, že žijí s trvalým partnerem. Nejhůře jsou na tom však zakřiknuté děti – jsou méně zaměstnávány, odnášejí si průměrně mnohem nižší mzdy, přičemž je tento negativní efekt silnější u žen.

Velikost příjmů v závislosti na míře rebelství (externalizace) v rozdělení na děti chytřejší (plná linka) a méně nadané (přerušovaná linka). První sloupec se týká mužů a druhý žen, ve věku 33 let.

Výzkum ukazuje, že nejen "schopnost naučit se", ale i jiné osobností znaky jsou v reálném životě odměňovány a školy by "živější" žáky – alespoň tedy chlapce – neměli trestat, ale měly by jim vyjít vstříc. Studie dokazuje, že individualističtější přístupy u těchto dětí radikálně zvýší dosažené vzdělání a ještě dále zlepší jejich postavení na pracovním trhu.


Psáno pro Vesmír.

Nepředvídané náklady úžasných zážitků

Zažít koncert Rolling Stones, získat titul na Harvardu, navštívit Tibet či Himaláje nebo si dát Kobe steak. Splněné sny, na které jen nemnozí dosáhnou. Šťastlivci, jimž se to podaří, se ze vzpomínek jistě budou těšit po mnoho let, ne-li celý život. Takto vzácné zážitky zaujmou posluchače při lecjaké události a udělají z řečníka večírkovou celebritu. Nebo ne?

Společenská dynamika není vždy přímočará. Málokdo chce být tím, kdo jen poslouchá o životních úspěších druhých. Lidé mají přirozenou tendenci se porovnávat, závidět a často se rovnou rozzlobit (nemůžete-li někoho dohnat, můžete jej pomluvit či ponížit – což je obvykle snazší). Zda v konkrétní situaci převáží motiv závisti nebo upřímného zájmu, je těžké předpovědět. Gus Cooney, Daniel Gilbert a Timothy Wilson (pdf) proto uskutečnili v USA experiment, v němž jedna skupina subjektů sledovala zajímavý, poutavý film. Členové druhé, mnohem větší skupiny se naopak museli nudit u videa o krajině. Po skončení filmů byli první pozitivně naladěni, druzí spíše rozladěni.

Nato byli všichni účastníci pokusu posazeni do společné místnosti a měli chvíli nezávazně konverzovat. Z následných testů psychické pohody vyplynulo, že lidé, kteří se koukali na zábavný film se po rozmluvě cítili mnohem hůře. Udávali, že si s ostatními tolik "nesedli". Mimořádné zážitky nás učiní šťastnějšími – což však ostatní neodpouštějí a dávají to zjevně najevo.

Lidé "společenské náklady výjimečnosti" navíc systematicky podceňují. Když se výzkumníci ptali nezávislých hodnotitelů, jak se členové první skupiny asi cítili po sledování filmů a po konverzaci, všichni se domnívali, že budou obecně šťastnější. Po konverzaci ale nebyli. Podobný vývoj pochopitelně nemusí nastat vždy, výzkum však naznačuje, že v prostředí obyčejnosti výjimečnost rychle zhořkne.

Bílé sloupce symbolizují diváky zábavného filmu, tmavé sloupce ty, kteří sledovali nudný film. Nejdříve sloupce před konverzací ("Before Social Interaction") a pak po konverzaci ("After Social Interaction"). Jak skutečné ("Actual Feelings"), tak druhými odhadované pocity ("Predicted Feelings") po sledovaném filmu byli lepší u skupiny, která viděla dobrý film. Jakmile se však mezi sebou všichni začali bavit, skutečné pocity diváků lepšího filmy propadly, ačkoliv bylo odhadováno, že zůstanou lepší.

Psáno pro Vesmír (Pozn.: Výzkum je spíše diskuzním příspěvkem, protože důvodů, proč "skupina mimořádných zážitků" skončila nešťastná, je nespočet (ostrakizace kvůli nerovnosti v zacházení, protežování výzkumníky, status minority, pocity viny, atd.). Rovněž se dá s úspěchem pochybovat o replikovatelnosti výsledků – i když zrovna v Česku by byly závěry asi stejné.)

Co způsobí mít penzistu nablízku?

Schopnost odkládat okamžité uspokojení ve prospěch větší budoucí výhody je vlastností, která asi nejvýznamněji ovlivňuje blahobytný život. Studium a vyšší kvalifikace namísto večerního tlachu s kamarády a později práce u pásu. Běh, atletická postava a delší doba dožití místo otevření balení brambůrků, sledování TV a směřování k infarktu. Ochota na chvíli přestat a zaběhnout si koupit kondom, místo podlehnutí touze a radikálně si zvýšit riziko získání sexuálně přenosné nemoci.

Faktorů, které ovlivní, zda podlehneme touhám či zvítězí trpělivější já, které má na zřeteli naši dlouhodobější prosperitu, je mnoho. Avi Israel, Mosi Rosenboim a Tal Shavit (pdf) se zaměřili na zkoumání jemných náznaků, které naši mysl mohou pošťouchnout určitým směrem. Je třeba dokázáno, že pouští-li supermarket francouzský šanson, zákazníci kupují více francouzských sýrů, hraje-li moravská dechovka, roste prodej moravského vína. Manipulací si přitom většina zákazníků vůbec není vědoma.

Isreal s kolegy se účastníků svého experimentu ptali, zda upřednostní okamžitou peněžní částku, kterou mohou hned utratit nebo počkají na větší částku, pro kterou si mohou dojít za týden, 2 měsíce či rok – zjišťovali jakousi obdobu ochoty spořit. Některým participantům před rozhodnutím však promítali fotografie hotelů, tropických rájů a pláží. Jiným účastníkům experimentu naproti tomu záběry penzistů, mnohdy viditelně v nepříznivé finanční situaci. Ovlivňování nebylo zrovna subtilní, a jak se dalo očekávat, upozornění na strasti stáří způsobilo, že participanti výzkumu byli mnohem ochotnější na větší peníze počkat, místo aby se menší částky hned zmocnili.

Přítomnost penzistů zjevně usměrňuje, jak, a zda vůbec, myslíme o své budoucnosti při nespočtu rozhodnutí, zda něco koupit či uspořit. Jaké je to pro ně zadostiučinění – poučovat mladé, že "také jednou budou staří", koneckonců patří k jejich oblíbenému repertoáru kdekoliv.

Jeden z podnětů použitých ve studii.

Jeden z podnětů použitých ve studii.

Psáno pro Vesmír.

Dlouhodobé důsledky výuky matematiky

Matematika posiluje logické uvažování a schopnost aplikovat abstraktní pravidla k řešení problémů; prostě zlepšuje analytické myšlení. Dobré známky v matematice se u lidí pojí s obecně vyšším vzděláním a s lepšími kariérními vyhlídkami a platem později v dospělosti. Podobně platí, že země, v nichž se více dbá na matematické vzdělávání, dosahují rychlejšího technologického pokroku a hospodářského růstu.

Na druhou stranu jsou všechny tyto poznatky korelativní, nelze říci, že jsou to právě hodiny matematiky, které způsobují plodnější myšlení. Je možné, že existují obecnější vlastnosti, jako přemýšlivost, inteligence či kreativita, které vedou jak k lepšímu výkonu v matematice, tak k úspěchu a vyšší produktivitě. Výuka matematiky může u někoho takové vlastnosti podporovat, u jiného však potlačovat, protože jeho talent tkví třeba ve slovní, vizuální nebo pohybové imaginaci. Rigidní matematické osnovy či špatný učitel může bezduchým "počítáním" takové talenty zničit. Jak to tedy s užitečností matematiky je?

V Norsku končí základní vzdělávání celonárodními testy z matematiky a norštiny či angličtiny. Studenti však skládají test jen z jednoho předmětu. Necelý týden před termíny testů se koná loterie, při níž je jednotlivým studentům předmět přiřazen. Zhruba 40 % z nich se dozví, že skládá test z matematiky, zbytek z jazyků. Čas mezi oznámením a testem je poté věnován přípravě na vylosovaný předmět. Studenti sice mají volno, chodí přesto do školy a relevantní učitelé se jim intenzivně věnují. Nato přicházejí obávané 5 hodinové testy.

Schéma norského vzdělávacího systému. První stupeň základní školy trvá 7 let, je následován druhým, tříletým stupněm. V jeho závěru probíhají zmiňované národní testy. Poté studenti nastupují na profesní vzdělávání (učební obory), jež trvají 2 roky následované 2 roky praxe nebo na tříleté akademické střední školy (gymnázia), která připravují studenty na vysokoškolské vzdělání.

Zda poslední hodiny studia žák stráví matematikou či přípravou na psané eseje ovlivní tedy ryzí náhoda. Lze proto prozkoumat, jak velmi krátká, avšak intenzivní a extrémně motivovaná výuka matematiky, ovlivní další život studenta. Torberg Falch, Ole Henning Nyhus a Bjarne Strøm (pdf) dokázali, že žáci podstoupivší matematické zkoušky jsou posléze úspěšnější na středních školách. Mají o trochu větší pravděpodobnost, že ji dokončí a budou přijati na vysokou školu, přičemž si vybírají více přírodovědecké či technické obory.

Výzkum potvrdil, že matematické vzdělání má větší dopad na akademické schopnosti studentů než třeba výuka jazyků. Přirozeným doporučením jsou větší či lepší motivace, aby se jí žáci více věnovali.


Psáno pro Vesmír.

Nakonec přežijí jen hlupci

Když se v ekonomii učí koncept méněcenných statků, používá se jako úderný příklad pořízení dítěte (ano, jazyk ekonomie je někdy necitlivý). Roste-li bohatství či příjem člověka, poptává méněcenných statků totiž méně. Zámožní lidé si sice mohou dovolit více všeho, orientují se ale spíše na jiné statky. V bohatnoucích společnostech se méně využívá MHD, roste ale nákup osobních vozidel, ubývá tuzemských dovolených ve prospěch zahraničních a rodiče si pořizují méně dětí ve prospěch jiných zážitků.

I když je to zdánlivě paradoxní, pro vysoko-příjmové, vzdělané občany se totiž investice do dětí radikálně prodražují, zejména svým časem. Jelikož se mohou realizovat v nespočtu kariér, podnikat výlety kamkoliv, navštěvovat představení, jednoduše si mohou více užívat, každé pořízené dítě je o část toho všeho připravuje. Naopak pro chudšího rodiče nemá čas strávený s dítětem tolik alternativ, navíc může brát početnou rodinu coby zajištění na stáří. Z uvedené dynamiky proto vyplývá, že v bohatnoucích společnostech bude klesat porodnost (což více-či-méně pro současný svět platí).

Satoshi Kanazawa (pdf) šel s úvahou ještě dále. Uvedený vývoj do jisté míry tlumila genderová nerovnost. Ženy mívaly nižší vzdělání i příjem a zůstávaly proto s dětmi doma. Vyšší příjem muže či domácnosti se tedy mohl promítnout do vyšší životní úrovně a porodnost zároveň zůstala relativně vysoká. S rostoucí emancipací, kdy ženy pomalu překonávají muže ve vzdělanosti a mzdový diferenciál mezi pohlavími se také snižuje, tento mechanismus ale vymizí.

Přijmeme-li fakt, že k vysokému příjmu obvykle vede vyšší inteligence, lze predikovat, že čím budou oba manželé inteligentnější, tím menší je pravděpodobnost, že si pořídí potomka. Kanazawa využil rozsáhlého britského šetření, v němž jsou již od roku 1958 respondenti pravidelně testováni a dotazováni na širokou třídu otázek, včetně ochoty mít děti a později i zda děti měli. Jak se dalo očekávat, čím inteligentnějším respondent byl, tím méně dětí – resp. vůbec žádné, si plánoval pořídit. Nárůst IQ o 15 bodů značil 35% snížení ochoty mít dítě u žen a 27% u mužů.

Ochota mít dítě (první sloupce) či zůstat bezdětný (druhé sloupce) v závislosti na IQ respondenta. Kanazawa, jak je u něho dobrým zvykem, obarvil data pasivně agresivně u žen růžově a u mužů modře.

Data o skutečném rodičovství rovněž ukázala, že inteligentnější ženy zůstanou spíše bezdětné. U inteligentních, bohatých mužů však podobný vztah neplatí, potomka si nakonec s někým pořídili (možná lépe formulováno, partnerky inteligentních mužů zajistily, že si pořídili). Přesto, je-li inteligence silně dědičná, přitom vliv matky je geneticky intenzivnější, výsledky znamenají, že moderní, bohaté společnosti budou v průměru postupně hloupnout.


Psáno pro Vesmír.

Závislost na sociálních dávkách v rodinách – naučena či zděděna?

Pobírá-li někdo dlouhodobě sociální dávky, panuje velmi vysoká pravděpodobnost, že jeho potomci, až dospějí, skončí také na podpoře. Vytváří takto sociální stát rodiny, jejichž členové přivyknou podpoře a nejsou schopni ani ochotni zajistit si příjem prací? Těžko říci. Názor, že sociální dávky ničí motivaci získávat kvalifikaci, podnikat či pracovat, je přitažlivý a pochopitelný. Opomíjí však fakt, že faktory, které zapříčiňují špatný zdravotní stav, chudobu či nedostatečné vzdělání, se v rodinách přenášejí také.

Využívání sociálních dávek tedy nemusí mít nic co do činění s naučením se žít z podpory, ale jednoduše se znevýhodněním, jež se v některých rodinách "dědí". Nejde-li zrovna o extrémní případy, určit, zda za mezigeneračním pobíráním dávek stojí skutečné znevýhodnění nebo přivyknutí životu na dávkách, je téměř nemožné.

Gordon Dahl, Andreas Ravndal Kostøl a Magne Mogstad (pdf) ve své studii využili unikátní příležitost, která panuje v Norsku. Tamní systém dávek v invaliditě a bezmoci totiž umožňuje, aby zamítnutí žádosti o dávky bylo přezkoumáno nezávislými správními soudci, ti jsou přitom každému případu přidělováni náhodně. Někteří soudci jsou přitom obecně vstřícnější, jiní naopak velmi přísní. Jelikož je to ryzí náhoda, která rozhodne, ke komu je žadatel o dávky přidělen, je možné prozkoumat, zda děti těch, kteří měli "štěstí", že jim soudce dávky nakonec přidělil, se v dospělosti také stanou příjemci dávek. Respektive zda potomci žadatelů, kterým soudce dávky odmítl, v budoucnu v sociální síti naopak neuvíznou.

Studie ukázala, že získá-li žadatel benevolentního soudce a dávky obdrží, zvýší se účast jeho dětí v sociálním systému do deseti let o 12 procentních bodů. Tato míra je čtyřikrát vyšší než u dětí, jejichž rodičům byl naopak určen tvrdý soudce a dávky nezískali. Přidělení dávek rodičům se rovněž pojí s nižším vzděláním, kterého jejich děti dosáhnou, a nižší pravděpodobností, že si najdou práci.

I když jde pochopitelně jen o norský kontext, bylo dokázáno, že pobíráním podpory se členové domácnosti naučí, že živobytí lze získat jen skrze sociální systém, nepovažují "být na podpoře" za takové stigma a celá rodina pomalu vymizí z produktivní sféry. Zjištění zároveň ukazují, jak snadno může sociální síť nabobtnat – v Norsku nyní pobírá dávky v invaliditě skoro desetina dospělé populace.

Vývoj podílu dospělé populace (18-67 let) pobírající dávky v invaliditě v Norsku za posledních 50 let.

Psáno pro Vesmír.

Stojí za úspěchem talent či dřina?

Stávají se velmistry šachisté, kteří si od rána do noci přehrávají partie či jedinci s extrémně vysokým IQ, kteří třeba ani tolik netrénují? Mohou za virtuózní hudební představení roky cvičení a odříkání nebo je důležitější, že se hráč narodil s výjimečným hudebním sluchem a mimořádnou motorikou? V současnosti vyhrává názor, podepřený některými studiemi, že vrozené schopnosti jsou důležité, ale rozhodující je vytrvalý trénink – nejlepší se svému umění prostě věnují mnohem intenzivněji.

Třeba slavná studie violoncellistů ukázala, že nejlepší hráči odehráli ve svém životě na nástroj přes 10 000 hodin, dobří 7 800 a průměrní jen 4 600 hodin. Odtud vzniklo populární pravidlo, že deset tisíc hodin věnovaných jedné činnosti, může v ní z kohokoliv udělat experta.

Tábor zastánců vrozeného nadání kontruje, že to je ale talent, který umožňuje, že se lidem činnost daří a proto u ní vytrvají déle. Nadání umožňuje začít shromažďovat zkušenosti už i velmi mladým dětem. Raný začátek pak vede k delší praxi, obé je ale zase důsledkem vrozených vloh. Na rozetnutí pře provedli Brooke Macnamara, David Hambrick a Frederick Oswald (pdf) analýzu všech relevantních studií, které se zabývaly získáváním expertízy – od her, hudby, sportů či vzdělání. Nepřekvapivě se potvrdilo se, že ti nejlepší věnují svým zájmům více času, ale vytrvalá praxe samotná není tím nejdůležitějším faktorem, ba naopak.

Procento výkonu, které je vysvětlitelné časem věnovaným tréninku (světlá část) a procento výkonu vysvětlené jinými faktory (tmavší část) u her (zejména šachy), hudby, sportů, vzdělání (zde jde jistě o podcenění, jelikož jde složité odfiltrovat kupř. dřívější znalosti studentů) a odborných zaměstnání (jako jsou programátoři či třeba rozhodčí; zde však analýza nevyšla přesvědčivě).

Počet hodin věnovaných určité činnosti ozřejmí toliko osminu vysvětlení, proč v ní lidé excelují (ve hrách více, 26 %, v hudbě 21 %, ve sportu 19 % a při vzdělávání jsou důležitější jiné faktory, protože čas věnovaný učení vysvětlí jen 4 % úspěchu). Metody analyzovaných studií jsou velmi různorodé, což jistě mohlo ovlivnit dosažené závěry. Přesto bylo celkem přesvědčivě dokázáno, že jen soustředěné cvičení či trénink k úspěchu nedovedou a stojí za ním spíše jiné faktory, ať již vrozené či dané výchovou nebo prostředím.


Psáno pro Vesmír.