Podvádět pro dítě ano, před dcerkou však ne

Každý někdy zalže či druhého trošku (a někdy i více) podvede. Jde o rychlý a snadný způsob, jak si ulehčit život. Přesto stále chceme působit i jako morální bytosti – s reputací křiváka a lháře bychom to daleko nedotáhli. Náš život je neustálým dilematem, kdy zůstat čestný a kdy zvolit cestu špinavějšího já.

Daniel Houser s kolegy (pdf) se zaměřili na tendenci rodičů chovat se nečestně, pakliže je mohou sledovat jejich děti. Rodiče mohli malým podvodem přijít k penězům pro sebe, někdy však mohli úskokem „vydělat“ hračku dítěti. Experiment byl jednoduchý: rodič házel 2 mincemi a pakliže na obou padla „hlava“ – vyhrál. Buď 10 dolarů pro sebe nebo hračky pro dítě. Účastníci experimentu nebyli nijak sledováni, měli jen oznámit „co jim padlo“. Ačkoliv nebylo možné přesně říci, kdo podváděl, pravděpodobnost výhry by se měla pohybovat kolem 0,25. Pakliže někteří rodiče podváděli, míra výher narostla a statisticky šlo odvodit, že „někdo“ musel šidit. Někdy s rodiči bylo při experimentu přítomno i jejich dítě.

Jak správně očekáváte, rodiče více podváděli, byli-li v místnosti sami. Míra výher dosáhla 46 %. Mělo-li výhru navíc dostat jejich dítě, šizení se stalo univerzálním – 58 % hodů bylo nahlášeno jako výherních. Když však s rodičem v místnosti bylo dítě, výhry dosáhly „jen“ 33 % – stále tedy mnozí podváděli, už ale mnohem méně. Ač sami lhali, své děti chtěli vychovávat k čestnosti. Ne však zcela.

Intenzita šizení se významně lišila dle pohlaví potomka. Před dívkami byli rodiče téměř zcela čestní, před syny ale bezostyšně lhali. Výsledky studie nabízejí vodítko, proč jsou dospělí muži, mnohem více než ženy, nečestní – častěji podvádějí, chovají se sebestředně a lžou – mohou být k tomu prostě vychováváni.

Graf udává pravděpodobnosti „výherních“ hodů v závislosti na tom, zda bylo dítě s rodičem (skupina „Child with Parent“) či házeli-li rodiče sami (skupina „Parent alone“); v rozdělení dětí na chlapce (modrá barva) a dívky (červená). Jak patrno, rodiče venkoncem vždy podváděli až na případy, kdy s nimi byla jejich holčička.

Psáno pro Vesmír.

Mentálně slabý lékař předepisuje více antibiotik

Ačkoliv každý zažíváme únavu, jsme-li byť jen pár hodin v zaměstnání, málokdy nás napadne, že i druzí lidé mohou být v průběhu dne různě produktivní. Řada studií přitom dokázala, že nejčilejší jsou zaměstnanci brzy dopoledne a směrem k obědu jejich efektivita klesá. Řešení pracovních úkolů a nutnost se rozhodovat je unavuje. Postupně nejsou ochotni věnovat problémům mnoho zamyšlení a bývají popudlivější. Odpoledne, po zaslouženém obědě, ať již zvýšením krevního cukru či odpočinkem, se vrátí do formy, aby o ni zase postupně přicházeli, až do odchodu domů.

Jeffrey Linder s kolegy (pdf) otestovali uvedenou dynamiku mentálního vyčerpávání u lékařů; konkrétně při předepisování antibiotik na nachlazení. Jelikož respirační nemoci jsou virového původu a bakteriální infekce spíše vzácné, lékaři by antibiotika na ně předepisovat neměli (či jen u přesně vymezených symptomů). Na druhé straně je o to pacienti často žádají, lékař chce mít návštěvu za sebou a potřebuje se „nějak“ rozhodnout. Předpis na antibiotikum je pak rychlá a vcelku bezpečná volba.

Tmavé trojúhelníky ukazují, v kolika procentech byly předepsány antibiotika na nemoci, u nichž jsou jen někdy indikovány; bílé čtverce u nemocí, u nichž nejsou nikdy indikovány a kosodélník symbolizuje průměr. Jak patrno, před obědem („Lunch“) a na konci pracovní doby tyto poměry rostou.

Data z amerických poliklinik potvrdila, že praktičtí lékaři skutečně podléhají únavě z rozhodování. Před polední pauzou a na konci ordinačních hodin předepisují větší procento antibiotik na onemocnění, u nichž nejsou vůbec indikována nebo jsou vhodná jen v omezených, specifických případech.

Jistě, kromě budování rezistentních kmenů baktérií, není nadměrné předepisování antibiotik vyloženě ohrožující. Studie však varuje, že únava se nemusí projevit jen v těchto banálních případech, ale i u důležitějších rozhodnutí, při nichž může být ovlivněn život pacienta.


Psáno pro Vesmír.

Levná svatba a dlouhé manželství

Vstup do manželství je drahý. V USA se náklady průměrné svatby pohybují v přepočtu kolem milionu korun, příprava trvá rok a je třeba zařídit na 44 úkolů (od svatebních šatů po dekoraci hostiny). Ještě v polovině minulého století bylo přitom možné svatbu zařídit do 2 měsíců, s maximálně dvaceti položkami. I ceny zásnubních či svatebních prstenů vystřelily. Do slavné kampaně „Diamant je navždy,“ mocné diamantové firmy De Beers, méně než 10 % zásnubních prstenů obsahovalo diamant. V současnosti jej prsten obsahuje ve 4/5 případů, při nichž se žádá o ruku. Předražený diamantový prsten se stal standardem.

Reklama „Diamant je navždy“ získala mnoho profesionálních ocenění. Firma De Beers zákazníkům umě vnutila ideu, že dlouhé manželství je možné začít jen s diamantovým zásnubním prstenem.

Proč ale páry vydávají tak ohromné částky? Andrew Francis-Tan a Hugo Mialon (pdf) otestovali jednu z možných teorií – nákladná svatba je signál, že to snoubenci spolu myslí vážně. Je-li někdo ochoten za jednu party vydat značnou část svého ročního příjmu, dává najevo, že o manželství skutečně stojí a chce do něj investovat.

Rozsáhlé americké šetření, v kterém se zjišťovaly údaje o nákladech na svatbu a detailní demografické a ekonomické charakteristiky manželů, však teorii nepotvrdilo – ba naopak. Čím dražší svatba (relativně k příjmům manželů), tím vyšší pravděpodobnost rozvodu. Stejná závislost platí i u zásnubních prstenů – více karátů se pojí s kratším manželstvím. Pakliže byl na svatební výdaje nutný úvěr, je rozvod nejpravděpodobnější.

Velmi drahá svatba se zdá být znakem honění se za pozlátkem, marnotratností novomanželů, vlastnostmi, kterými se stabilní páry nevyznačují. Tento závěr podporuje i další výsledek studie – respondenti, kteří udali, že vzhled partnera či partnerky je pro ně důležitý, směřují k rychlému rozvodu rovněž. Naopak, svatby velké spíše co do počtu hostů, ať již příbuzných či přátel, následuje dlouhé manželství. Manželství „navždy“ spíše než diamant zajistí intenzivnější vztahy s blízkými, respektive ochota investovat spíše do lidí než do věcí.


Psáno pro Vesmír.

Podpora podnikání a mafie

Většina zemí podporuje podnikání ve svých méně rozvinutých oblastech. Koneckonců kohezní politika EU je přímo založena na posílání peněz do chudších regionů, s vyšší nezaměstnaností či upadajícím průmyslem. V poslední době však narůstají důkazy, že úředníci či politici jen dotují oblíbené firmy vůči jejich konkurentům a že mnohé projekty jsou zcela smysluprázdné a finanční zdroje se prostě promrhají. Nakolik za tím stojí neschopnost nebo úplatky je až na výjimky nemožné určit.

Pro odlišení obou faktorů si Guglielmo Barone a Gaia Narciso (pdf) zvolili ikonický příklad: zaměřili se na Sicílii a otestovali, zda regiony, kde historicky i aktuálně působí Cosa nostra, získávají více peněz na podporu podnikání – s předpokladem, že větší část zdrojů bude nejspíše „odkloněna“. Mafie v Itálii vznikla nejprve coby soukromá policie chránící majetek a pozemky, když toho mladý italský stát po zrušení feudalismu nebyl schopen. Postupně se však rozvinula v organizaci, která se kromě „ochrany“ či lichvy podílela i na všech ostatních kriminálních aktivitách a postupně prorostla i státní mocí.

Potvrdilo se, že přítomnost mafie v regionu je spojena s o polovinou větší pravděpodobností, že místní projekt bude státem financován, navíc i s mnohem vyšším rozpočtem než je obvyklé. Výsledky by šly vysvětlit i tím, že mafie působí v chudších regionech, kam vláda posílá více peněz – leč není tomu tak. V ostatních výdajích, jako na kulturu či na vzdělání, které nelze tak jednoduše zneužít, jsou mafií prolezlé regiony naopak podinvestované.

V mafiánských oblastech je zakládáno více fiktivních firem, jsou stavěny sklady, které jsou obchodně nepoužitelné (třeba proto, že nemají střechu) a státní investice jsou méně často následované soukromými. Krajští i městští úředníci frekventovaněji stojí před soudy s obviněním z korupce. Místo odstranění nerovností tak státní podpora živí organizovaný zločin a zasažené regiony dále upadají.

Psáno pro Vesmír.

Jsou nemocnice nejefektivnější, když jsou nejlepší lékaři pryč?

Asi nikdo by nezavítal do nemocnice, pakliže by věděl, že v ní nebudou nejkvalifikovanější lékaři. Je však veřejným tajemstvím, že zejména ve fakultních nemocnicích k podobným situacím pravidelně dochází – každoročně se koná několik oborových lékařských konferencí, kam odjíždějí seniorní, nejlepší lékaři, kteří na nich vystupují jako řečníci, vedou diskuzní panely či se scházejí se starými známými.

Nemocnice mají v daných termínech na výběr mnohem méně personálu, zůstávají spíše mladší lékaři, kteří jsou navíc přepracovaní více než jindy. Nebylo by žádným překvapením, kdyby péče o pacienty trpěla. Dle studie Anupama Jeny a kolegů (pdf) je tomu však spíše naopak.

Koná-li se v USA konference kardiologů či odborníků na oběhové nemoci, klesá ve fakultních nemocnicích úmrtnost na infarkty a jiná akutní srdeční onemocnění u rizikových pacientů. Zatímco v „normální“ dny nepřežívá celá čtvrtina pacientů, v „konferenční“ dny umírá toliko 17,5 % pacientů přijatých se srdečním selháním (u nerizikových pacientů a u běžných nemocnic podobný efekt nalezen nebyl). Závěry přitom nejsou ovlivněny jinou skladbou pacientů, ani jejich problémů, ani různým využíváním nemocničního vybavení, vše je v konferenční i v normální dny podobné.

Třicetidenní úmrtnost v % u akutní srdeční příhody („Acute Myocardial Infarction“), srdečního selhání („Heart Failure“) a zástavy srdce („Cardiac Arrest“) v rozdělení na nerizikové („Low Predicted Mortality“) a rizikové pacienty („High Predicted Mortality“) přijaté do nemocnice ve dnech konferencí („Admitted during meeting“) a v normální dny („Not admitted during meeting“).

Jedním z možných vysvětlení, proč nejkřehčí pacienti umírají méně, jsou-li specialisté pryč, může být pravidlo „méně je více“. Mnoho lékařských zákroků může být sice dobře míněných, ale jsou natolik komplikované a rizikové, že spíše poškodí, než aby pomohly.

Výsledky studie pochopitelně neznamenají, že byste s podezřením na infarkt neměli okamžitě spěchat do nejbližší nemocnice. Upozorňují, že i v medicínské péči může dojít k situaci, kdy začne více škodit než pomáhat.


Psáno pro Vesmír.

O srážkách, noční temnotě a sexu

Co byste podnikali, kdyby večer nešla elektřina? Venku naprostá tma, žádná televize, nefungující počítač, osvětlení svíčkami, v zorném poli jen křivky partnera/ky... od slavného 13 hodinového výpadku elektřiny v New Yorku roku 1965 se traduje, že podobné události vedou k nárůstu porodnosti. Lidé nemaje jak jinak trávit čas, volí postelovou zábavu a voilà za tři čtvrtě roku je jich více. Nikdy se však nepodařilo potvrdit, zda jde o pravdu – počet porodů celoročně kolísá a i kdyby byl efekt skutečný, „navíc“ narozených dětí prostě není tolik, aby se v celkové míře porodnosti projevily.

Ekonomové z Londýnské ekonomické školy, Thiemo Fetzer, Oliver Pardo a Amar Shanghavi (pdf), využili dlouhodobého výpadku elektřiny v Kolumbii. Kvůli klimatickému jevu El Nino bylo v roce 1992 v Jižní Americe extrémně málo srážek a jelikož jsou kolumbijské elektrárny z 80 % vodní, důsledkem byl celoroční nedostatek elektřiny. Výpadky však byly v různých regionech odlišně intenzivní a dlouhé, šlo tedy pozorovat, zda tam, kde byli ve tmě častěji, se později narodí i více dětí (jen zhruba třetina Kolumbijců používá nějaký druh antikoncepce).

K sledování výpadků energie v jednotlivých regionech Kolumbie byly použity noční satelitní snímky, vlevo vidíte stav v roce 1992, vpravo o rok později, kdy již byla situace lepší.

Výsledky studie ukazují, že elektrickým výpadkům lze přiznat asi o 10 tisíc více narozených dětí, což značí přibližně o 1,6 % nárůst roční porodnosti – není to mnoho, ale efekt se konečně podařilo potvrdit. Autoři navíc dokázali zjistit, že se nejedná jen o „urychlení“ pořízení si rodiny – tj. že dvojice plánovala pořídit si dítě později, ale kvůli výpadku přišlo dříve – došlo k setrvalému a dlouhodobému nárůstu populace. Dětí je v postižených regionech prostě více.

Efekt se týká zejména mladších matek, žen ve věku kolem 15 až 30 let. Ze studie i vyplývá, že událost má v dlouhém období dosti nepříznivé dopady; ženy s neplánovaným těhotenstvím kvůli výpadku elektřiny později již nedosáhnou na vyšší vzdělání, jsou spíše samoživitelky, v nízkopříjmové domácnosti. Levná zábava tak nakonec vyústila ve významné náklady.

Doporučuji proto se místo sexu dnes večer věnovat jeho nejbližšímu substitutu a to se o sexu bavit – postačí-li vám tedy za partnera elektronický dotazník (kolegové z laboratoře všem respondentům velmi děkují). 


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

Twitter: Lež a nenávist zemřou na infarkt

Hlavním zabijákem lidstva jsou oběhová onemocnění. Kouření, nedostatek pohybu, obezita patří mezi jejich notorické spouštěče. Nicméně za poslední léta bylo uděláno mnoho, aby se jejich smrtelnost zmírnila. Na významu tak mohou nabývat „měkčí“ faktory – chronický stres, frustrace a deprese, které rovněž vedou k vysokému tlaku a fyziologickým změnám ústícím v oběhové nemoci. Naopak podporující okolí, „mít rameno, kde se vyplakat“ a smysluplný život mají přesně opačný, uklidňují a ubezpečující efekt.

Problémem je, že nikdo neví, jak významné tyto faktory jsou – informace o vlivu psychické ne/pohody na srdeční onemocnění jsou fragmentované, od lidí navštěvující terapie či odpovídající v dotazníkových šetřeních, která mají omezenou vypovídající hodnotu. Johannes Eichstaedt s kolegy (pdf) se proto zaměřili na slovní analýzu tweetů pocházejících od uživatelů z různých okresů. Předpokládali, že tak dokáží zachytit „duši“ regionu, kterou pak porovnají s údaji o četnosti umírání na srdeční onemocnění tamtéž.

Potvrdili, že čím frekventovaněji uživatelé na Twitteru píší slova spjatá se zlobou a nesnášenlivostí (obvykle vulgarismy), špatnými vztahy („nesnáším“), obecně s negativními emocemi, tím více se v regionu, kde bydlí, umírá na srdeční onemocnění. Slova značící pozitivní emoce („úžasné“, „skvělé“) a zejména zaujetí a smysl („příležitost“, „cíl“) mají opačný efekt, i když ne tak silný. Když odfiltrovali ostatní faktory, které by mohly ovlivnit výsledky (v některých regionech mohou žít chudší, méně vzdělaní obyvatelé, u kterých bude rozšíření nemocí i frustrace větší), závěry vyšly zhruba stejně.

První mapa ukazuje reálné statistiky, jak se v některých okresech USA umírá na oběhová onemocnění (percentily), druhá mapa ukazuje předpověď úmrtnosti založenou jen na datech z Twiterru. Jak patrno, odhad je velmi přesný.

I když lze studii vytknout, že výsledky mohou být taženy jinými proměnnými (třeba nezaměstnaností v regionu, různým věkem uživatelů, atp.), analýza slov z Twitteru dokáže předpovídat úmrtnost lépe než standardní faktory jako příjem, vzdělání, nezdravý životní styl či rasa. Mimochodem, slovo „milovat“ se častěji pojilo s věcmi než s lidmi.


Psáno pro Vesmír.

‚Cizáci propouštějí naše lidi‘ čili o objektivnosti médií

Kriticky uvažující člověk by nikdy neměl brát zprávy doslova, objektivnost zpravodajství neexistuje. Příkladem, čtete nyní tento text a neexistuje přitom žádný „objektivní“ důvod, zda se zrovna problém objektivnosti médií stal důležitějším, ohrožujícím či zajímavějším. Určování agendy, čili „o čem se píše“, tak může být mocnou manipulací médií, kterouž usměrňují omezenou pozornost občanů.

Guido Friebel a Matthias Heinz (pdf) se v SRN zaměřili na prokázání, zda místní tisk znevýhodňuje zahraniční firmy, třeba tím, že častěji a detailněji píše o jejich negativních stránkách. Nashromáždili případy, v nichž se domácí a zahraniční firmy zbavovaly zaměstnanců a novinové zprávy, které o propouštění psaly (jedním z jejich ukazatelů byl počet slov článku na každého propuštěného zaměstnance). Zatímco neplatí, že by média referovala o zahraničních firmách či jimi vytvářených pracovních místech více, pakliže zahraniční firma začne propouštět, noviny jsou toho plné. O domácích firmách se píše v podstatě stále stejně, bez ohledu na počet propuštěných.

První část grafu ukazuje, kolik slov napíší noviny o propuštěném zaměstnanci, jedná-li se o domácí firmy ("Domestic"), druhá část ukazuje totéž pro zahraniční firmy ("Foreign") dle intenzity aktuální nezaměstnanosti (měřeno dle kvintilů měr nezaměstnanosti).

Překvapivě se nepotvrdilo, že by za nerovným přístupem k „cizákům“ stály zájmy některých novinářů či majitelů médií. Předpojatí byli vlastně všichni, což napovídá, že spíše nadbíhají poptávce čtenářů, kteří chtějí číst více o „nespravedlivostech“ zahraničních firem než o jejich přínosech.

Studie tak i ukazuje, že výhody globalizace máme tendenci brát za dané (více příležitostí k práci, ale i více zboží, jejich variant, za nižší ceny) a ani už je možná nevnímáme, zatímco negativa nás přitahují a nadzvedávají. Místo vytvoření objektivního názoru si prostě chceme potvrdit vlastní předsudky.


Psáno pro Vesmír.

Jak na násilnou kriminalitu? Letními brigádami

Všechny vlády světa se snaží omezit násilnou kriminalitu preventivními i represivními opatřeními, málokdy však zdárně. Třeba ve Spojených státech je každý den napadeno a zraněno na šest tisíc obyvatel, pachateli jsou v drtivé většině mladí muži, obvykle nízko vzdělaní a nezaměstnaní. V Chicagu se proto rozhodli řešit zločinnost letními brigádami pro rizikovou mládež. Plánem bylo umožnit středoškolákům získat nejen praxi, tolik ceněnou na trhu práce. Rovněž je, doslova, zaměstnat a omezit příležitosti, aby něco provedli.

Program letních brigád nabízel 8 týdnů částečného úvazku za minimální mzdu. Náhodně vybraní studenti středních škol pracovali jako asistenti radních, pomáhali v kancelářích, někteří zahradničili ve veřejných parcích. Studenti měli přiřazeného mentora, který je provedl peripetiemi zaměstnání a učil je praktické schopnosti a znalosti dané organizace. Někteří studenti prošli i terapií, která jim pomáhala porozumět a ovládat jejich touhy, myšlenky či fobie. Program měl jednoduše mladým lidem ukázat, že poctivá práce je smysluplná a mohou se v ní realizovat, místo aby podlehli svodům gangů či vandalství.

Když Sara Heller (pdf) dopad programu vyhodnotila, prokázala, že „brigádníci“ byli zapleteni v násilné kriminalitě o 43 % méně než srovnatelní středoškoláci, kteří náhodou do programu vybráni nebyli. U jiných druhů trestných činů nebyl efekt prokázán. Snížení násilné kriminality však bylo trvalé, minimálně po celý další rok, což napovídá, že program jen „neodklidil“ potenciální násilníky z ulic, ale že – alespoň částečně – omezil skutečné příčiny vedoucí k násilí. Brigády naučily problematickou mládež lépe zvládat sociální interakce, takže se méně uchylovala k násilí.

Sloupce ukazují průměrný počet zatčení pro skupinu brigádníků (šedé sloupce) a skupinu srovnatelné mládeže (bílé sloupce) u násilné kriminality („Violent“), u majetkové kriminality („Property“), kvůli drogám („Drug“) a ostatních trestných činů („Other“). Sloupce níže ukazují rozdíly mezi skupinami. Jak patrno, jediný statisticky významný dopad programu je pokles násilné kriminality.

Odborně navržený, dobře cílený a extrémně levný program vedl k razantnímu snížení nejhorší kriminality a podpoře znevýhodněných lidí – přesně takto by měla vypadat sociální politika vždy.


Psáno pro Vesmír.