Může za pokles sňatečnosti pornografie?

V Česku je téměř 90 % mužů do 29 let svobodných a i do 34 let jsou muži z většiny stále nesezdaní. Tak obrovské podíly svobodných u dospělých jsou v dějinách vcelku unikátní, na druhé straně poměrně obvyklé v současných rozvinutých zemích. Co se v bohatých zemích natolik změnilo, že se muži odmítají ženit?

Jedním z historických důvodů pro manželství byl sex. Jak se však možnosti mimomanželského sexuálního uspokojení od 20. století rozrůstaly, zmírňovala se „nutnost“ oženit se. Za vhodný substitut manželského sexu může být viděno i sledování on-line pornografie. Uvažme, že dnes asi každé sedmé vyhledávání na internetu cílí na erotický obsah a devět z deseti mužů sleduje nějaké pornografické stránky.

Michael Malcolm a George Naufal (pdf) analyzovali detailní americké sociologické šetření a potvrdili, že mladí muži, kteří více času tráví na internetu, zejména na erotických stránkách, mají nižší pravděpodobnost oženit se. Asi si říkáte, že to bude jen divná sorta mužů, kteří by si stejně nikoho nenašli – nicméně když oba výzkumníci zohlednili dlouhou řadu charakteristik respondentů šetření, od vzdělání, příjmu, zaměstnání, po náboženskou víru, přesto potvrdili, že on-line pornografii sledující muži se méně žení (rovněž i obecně platí, že s růstem času stráveného na internetu, klesá pravděpodobnost sňatku – s jednou výjimkou, lidé prohlížející si náboženské stránky se žení více).

Chcete-li se o ekonomii sexu dozvědět více, kniha Dollars and Sex: How Economics Influences Sex and Love od: Marina Adshade, která vyšla v roce 2013 u Chronicle Books, je výborným úvodem.

Neplatí přitom, že jakmile se muž ožení, na svého pornografického koníčka zapomene – kdyby tomu tak bylo, předchozí výsledky by říkaly, že sledující pornografii jsou jen ti, kteří se „ještě“ neoženili – to ale není ten případ. S příchodem velmi rychlého internetu a 3D simulací se dá očekávat, že mladí manželé budou ještě vzácnější.


Psáno pro Vesmír.

Už jste měli svou denní dávku jedu?

Svět se rychle mění. Někomu to prospívá, jinému ubližuje. Chcete patřit k těm prvním? Pak nevěřte předpovědím odborníků a raději počítejte s tím, že vás čeká i mnoho nečekaného – nebudete zaskočeni, až to nastane. Toť poselství Antifragility, nové knihy Nassima Nicholase Taleba. Autor vás bezesporu donutí přehodnotit pohled na řadu probíraných témat – zejména v případě, že o nich mnoho nevíte. Pakliže ano, bude vás spíš intenzivně rozčilovat.

Knihu Antifragilita – Jak těžit z nejistoty od: Nassim Nicholas Taleb vydalo loni nakladatelství Paseka.

Taleb ve svých knihách (jeho dřívějšími do češtiny přeloženými jsou Zrádná nahodilost a Černá labuť) píše vlastně o tomtéž – pohyb našich životů i celé společnosti je příliš komplexní, a proto je ovlivňován náhodou. Není redukovatelný na jednoduché „zákonitosti“, či dokonce instantní rady. Kdykoli máme pocit, že jsme svou omezenou zkušeností společenské či ekonomické síly pochopili, přijímáme iluzi, z které budeme bolestivě probuzeni. Důležité, běh světa a života měnící události, tzv. „černé labutě“ (ať už jde o finanční krach, či oznámení o rakovině), nelze předvídat, nemůžeme ani spočítat jejich pravděpodobnosti – musíme být toliko připraveni, že mohou nastat.

Pro pochopení poselství Antifragility představme nejprve Talebovu „triádu“ možných reakcí na nestálost a proměnlivost – fragilní, robustní a antifragilní. Fragilita čili křehkost (český překlad se houževnatě drží anglicismů) je vlastnost věcí, které vyžadují klid, řád a neměnnost: z křišťálových sklenic pijeme jen na formálních oslavách, na nichž se sedí, nikdo nepřebere a kde děti nejsou povoleny. Našemu světu se ale takové prostředí nepodobá. Život je nestálý, pomíjivý (volatilní, řečeno talebovskou terminologií) a chaotický, vyhledáváme proto u věcí i osob robustnost či odolnost: na rodinnou túru si bereme nádoby plastové, které přežijí náraz, hod i pád.

Taleb vyzývá, abychom se nezastavili v půli cesty. Opakem křehkosti není síla či robustnost, ale antifragilita, charakteristika, která v prostředí nejistoty produkuje sílu, efektivitu či moc (v duchu Nietzschova „co mě nezabije, to mě posílí“ – známý citát však Taleb považuje za plytký; sám se totiž staví do role objevitele koncepce, kterou dosud celá historie myšlení ignorovala).

Ráj a atrofie

Začněme dvěma příklady, které mají na první pohled málo společného, přesto jsou dokladem téhož.

Dle pověstí král Mithridates VI. Pontský v obavě před úkladným zabitím celý svůj život jedl zvyšující se dávky jedů. Doufal, že si na ně jeho organismus navykne – a ani smrtelná dávka jej pak nezabije. Když po prohrané válce chtěl spáchat sebevraždu, fatální dávku přežil – na jed se stal skutečně imunním. Musel tedy požádat svého sluhu, aby jej sťal.

A teď odjinud: všimli jste si, že čím méně času na úkol máte, tím lépe jej zpracujete? Máte-li připravit párty, která se koná za tři čtvrtě roku, neprožijete žádný stres, ale také žádnou reálnou motivaci, která by vás přiměla začít reálně cokoliv zařizovat. Mnoho času naopak promarníte nerealizovatelnými úvahami či obdobími zapomnění, že vůbec něco chystáte. Až když termín tluče na vrata, zmobilizujete síly.

Oba příklady ukazují, že nepřízně (ať již malé otravy, či nedostatek času) nakonec posilují. Antifragilita je právě vlastností, která svému nositeli při poškození či stresu přinese rozkvět. Absence tísně u ní vede naopak k ochabnutí a úpadku – ač ležet na pohovce a pít pivo by mohlo být obrazem nebe, vyústí v peklo atrofie svalů, řídkých kostí a obezity. Stejně jako neurotické matky vytvořením sterilního domova u svých dětí efektně vyvolají autoimunitní onemocnění. Děti by měly přijítpřijít do styku s trochou „špíny“, jinak jejich organismus začne bojovat proti sobě a výsledkem jsou ekzémy a alergie.

Taleb si půjčuje mnoho paralel z evoluce biologické i kulturní – a dokazuje, že co se vyvinulo přirozeně, bez plánu, úspěšně čelí náhodným šokům. Přežilo-li je, vlastní mechanismy vítající nahodilost a strasti. Umělé, konstruované věci a konstantní opatření naopak chátrají a nahodilost je rozbíjí.

Síla zplozená z křehkosti

Aby nebylo mýlky, fragilní části mohou vytvořit antifragilitu – prosperita jednotlivé restaurace může být křehká, závislá na dodávce surovin, kvalifikovaném personálu, bezpečnosti okolí. Čtvrť konkurujících si podniků se však stane antifragilní – problémy s masem? Nával ve vegetariánské restauraci. Stavba blokující veškerý provoz? Kuchaři v roznáškovém provozu se nezastaví. Zásadní nepochopení, že diverzita a možná i přebytečnost jsou nutné pro rozvoj, bohužel v mnoha městech vede k mrtvým čtvrtím poté, co místní monolitický sektor či obří komplex (obvykle kanceláře či ryze rezidenční bydlení) postihne úpadek.

Taleb z toho dovozuje, že pravidelný příjem je nejistější než volatilní příjem – ač to zní paradoxně, nepravidelný příjem je bezpečnější, protože jeho příjemce poznává možná nebezpečí: budete-li třeba taxikář, prožijete zlé i dobré dny. Poznáte, že ve špatném počasí, při konferencích a svátcích panuje převis poptávky. Jindy nezavadíte o nikoho. Kolegovi někdy pustíte štafl, protože víte, že vás z bryndy jindy dostane zase on.

Coby zaměstnanec s pravidelným platem naproti tomu nemusíte a ani nemůžete vědět, které faktory ovlivňují perspektivu vaší firmy. Zasáhne-li ji pokles zájmu klientů či jiný negativní šok, přijdete najednou o zaměstnání a veškerý příjem. I minulé úslužnosti kolegům budou najednou k ničemu. (Zde ale Talebovi jeho ilustraci boří nástup moderních technologií: taxikářství nyní podléhá intenzivnímu tlaku technologického rozvoje, když jsou vozy taxi z velkých měst vytlačovány mobilní aplikací spojující cestychtivé a řidiče aut ochotné je převážet.)

Koncept lze však aplikovat kdekoliv – mějte dobré přátele, s podobnými zájmy, stýkejte se ale i s podivíny, protože nevíte dne, kdy se vám jejich názory nebo členství v nějakém klubu budou hodit. Dopřávejte si půst, připravte organismus na to, že někdy nebudete moci jíst (a navíc je pravidelný půst dlouhodobě zdravý). Investujte do bezpečných fondů, věnujte však i část úspor do bláznivých, riskantních projektů – většinu peněz ztratíte, ale možná se z některého stane investiční eldorádo (kdo by se v 70. letech nadál, že firma Jablko, prodávající mimo jiné myši, se stane nejbohatší společností vůbec?). Snažte se nemít velké dluhy, zadluženost vede ke ztrátě flexibility – málokdo s hypotékou je ochoten opustit děsivé zaměstnání, i když jej tyranizuje šéf či kolegové (analogické doporučení platí i pro státy – současná situace Řecka je výmluvná). S velikostí, koncentrací a rychlostí roste fragilita.

Jinou Talebovou metaforou fragility je „turistifikace“ cestování – s lidmi je zacházeno jako se stroji, ne jako s bytostmi. Dovolené se podobají manuálům k pračkám, krok-po-kroku scénářům, kdy a kam přijet, co vidět, co říci a komu či čemu se vyhnout. Staly se spíše nepříjemnými povinnostmi, hlavně je však jakákoliv nepředvídatelnost, třeba zpožděné letadlo, zničí. V dosavadní historii lidstva přitom byly „cesty na zkušenou“ opakem toho všeho – rozšířit si mysl, objevovat, nikoliv odškrtávat povinně zhlédnuté, naučit se jazyk mluvením či gestikulací s cizinci, nikoliv nahlížením do slovníků či průvodců (z kterých si nic nezapamatujeme). Dovolenou s autentickým cílem ani krach cestovky neovlivní.

Úvaha se dokonale hodí i na školství. Taleb glorifikuje Švýcarsko, jehož systém dává přednost spíše zaučování a upozaďuje univerzitní vzdělávání. Země „přesto“ patří k nejkultivovanějším a nejstabilnějším na světě. Ač se Taleb mýlí (podíl univerzitně vzdělaných Švýcarů nijak nevybočuje ze západního průměru), má pravdu v tom, že škola na žáky místo intelektuální stimulace působí spíše jako sedativum – třeba v Česku typické jazykové a větné rozbory či přepisování učebnic do sešitů. Měl-li tedy někdo „samé jedničky“, říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.

Pochválen budiž lékař, který neléčí

Důležitým aspektem antifragility je vítání chyb (ne těch fatálních). Kdo selhal a poučil se či napravil, je důvěryhodnější než člověk, který nikdy nechyboval. Je varovné, holedbá-li se kdokoliv, že nikdy nenaboural – spíše říká, že mnoho nenajezdil. Naopak, kdo za sebou nějaké to ťuknutí má, ví, v jakých situacích si dávat větší pozor. Zkušenost můžeme získat jen z proměnlivosti, z překvapení.

Až v mezních situacích se ukáže charakter (nejen) člověka, a pakliže je neprožil, je brzy na soudy o jeho povaze. Sám jsem zažil rozčarování u jednoho svého učitele, který na svých seminářích podněcoval fascinující filozofické diskuse a jehož přednášky byly plné etických poselství. Sotva však měl sám morálně vystoupit, zalekl se, zvolil pozici nabubřelého lháře a opilý mocí zakazoval debatu, argumentuje svými akademickými funkcemi a smyšlenými pravidly.

Taleb správně varuje, že všichni, kdo nejdou s kůží na trh a neriskují vlastní majetek či reputaci – mnozí akademici, konzultanti a poradci, komentátoři či většina úředníků a politiků –, nejsou hodni obdivu. Jejich omezená vysvětlení matou a nedomyšlená řešení selhávají, přitom pokračují neměnně dále. Měli bychom obdivovat podnikatele a obchodníky, kteří nedělají nic jiného, než že investováním vlastních peněz veřejně ukazují, kudy cesty ne/vedou, aby po jejich zádech mohli přijít další a nabízet ještě lepší zboží a služby. Žádný politik ani úředník nikdy neudělal pro kvalitu českých vlaků tolik jako první konkurent monopolu ČD Radim Jančura. (Zajímá-li vás téma kreativní destrukce, lze doporučit knihu Tima Harforda Adaptujte se. Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary.)

Knihu Adaptujte se, Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary od: Tim Harford vydalo v roce 2013 nakladatelství Dokořán.

Měli bychom glorifikovat lékaře, kteří nedoporučují hromady drahých a bolestivých testů, jen aby se pojistili, a pak zasypou pacienta léky, o jejichž vzájemné interakci obvykle nic nevědí a které škodí více než původní neduh. Měli bychom obdivovat ty, kteří pacientovi oznámí, že za dušnost může jeho kouření, a na usnutí mu také nepředepíší léky, ale pošlou jej běhat, protože je obézní (vědí, že kdyby léky předepsali, dlouhodobě pacientovi uškodí). Odborníků bychom se rovněž neměli nikdy ptát na to, co nám radí, ale co dělají oni sami.

Odplivni si a udej se

Ač z Talebovy trilogie má být Antifragilita vrcholem, je zklamáním. Hlavní myšlenka je vysvětlena v první části a zbytek knihy nabízí volné dodatky aplikované, tu inspirativněji, tu méně, na dějiny států, finanční sektor, medicínu, stravování či dopravu. Pro černolabuťové novice se hodí i upozornění, že talebovský styl je sofistikované představení krásných idejí umazaných nánosy bahna. Hází jej na všechny strany. Ekonomové se podle něj nehodí ani k jídlu, jsou nepříčetní, za svoji existenci by se měli omlouvat a „říkají si o facku“ (netvrdím, že by si ji někteří nezasloužili). A dále: na univerzitách se pohybují jen pseudofilozofové, žijící karikatury života... Taleb někdy vyloženě lže, třeba když píše, že sociální vědci předpokládají, že lidé musejí znát vědecké zákonitosti, aby byli úspěšní. Pochopitelně nikdo nic takového netvrdí, právě naopak – většina učebnic ekonomie začíná smithovskou maximou, že bude zkoumán řád, který vznikl jako výsledek chování lidí, nikoliv jejich vědomým záměrem.

Paradoxně je v knize samé kapitola, jak je kritika mocným antifragilním prostředkem – je-li něco či někdo předmětem kritiky, nemůže to být nezajímavé, nehodné pozornosti. Zakázané knihy se nejvíce prodávají, volby vyhrávají politici, o kterých se píše (nikoliv ti, o kterých se píše jen tu a tam kladně). Taleb proto radí vybírat si povolání, u nichž kritika, pomluvy či špatná pověst nakonec mohou vést k úspěchu – advokáti, herci, spisovatelé. Dává k dobru historku, v níž jeho dědeček chce následovat svého otce v politické kariéře. Ten mu ale sdělí: „Zklamal jsi mě, synu. Nikdo o tobě neříká nic špatného. Podle všeho nestojíš lidem za to, aby ti záviděli.“

Talebovské konfliktní postoje – buď jste génius, nebo naprostý idiot, přičemž většina lidí spadá do druhé kategorie – jsou efektivní ve vyvolání kontroverzí. I když je ale nebudete brát doslova, zůstane z nich pachuť, což je škoda už proto, že Taleb knihu začíná obdivuhodnými etickými imperativy: být zcela upřímný, nebát se upozorňovat na zlo („svědek neupozorňující na podvod se sám stává podvodníkem“) a psát o tom, co sám člověk prožil či čemu bezprostředně rozumí. Z jeho kritik je však patrné, že pomlouvané někdy nezná, vulgárně generalizuje a mnohá „fakta“, o nichž píše, nejsou ničím jiným než jeho názory. Sympatizující čtenář s ním asi bude zavile souhlasit, ten informovaný spíš jen kroutit hlavou.

Krátce řečeno, knihu stojí za to číst s myšlenkou na jedno ze vzývaných Talebových pravidel: kdo musí druhé pomlouvat, jen aby připomněl své přednosti, dává na obdiv toliko vlastní nejistotu...


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Podvádět pro dítě ano, před dcerkou však ne

Každý někdy zalže či druhého trošku (a někdy i více) podvede. Jde o rychlý a snadný způsob, jak si ulehčit život. Přesto stále chceme působit i jako morální bytosti – s reputací křiváka a lháře bychom to daleko nedotáhli. Náš život je neustálým dilematem, kdy zůstat čestný a kdy zvolit cestu špinavějšího já.

Daniel Houser s kolegy (pdf) se zaměřili na tendenci rodičů chovat se nečestně, pakliže je mohou sledovat jejich děti. Rodiče mohli malým podvodem přijít k penězům pro sebe, někdy však mohli úskokem „vydělat“ hračku dítěti. Experiment byl jednoduchý: rodič házel 2 mincemi a pakliže na obou padla „hlava“ – vyhrál. Buď 10 dolarů pro sebe nebo hračky pro dítě. Účastníci experimentu nebyli nijak sledováni, měli jen oznámit „co jim padlo“. Ačkoliv nebylo možné přesně říci, kdo podváděl, pravděpodobnost výhry by se měla pohybovat kolem 0,25. Pakliže někteří rodiče podváděli, míra výher narostla a statisticky šlo odvodit, že „někdo“ musel šidit. Někdy s rodiči bylo při experimentu přítomno i jejich dítě.

Jak správně očekáváte, rodiče více podváděli, byli-li v místnosti sami. Míra výher dosáhla 46 %. Mělo-li výhru navíc dostat jejich dítě, šizení se stalo univerzálním – 58 % hodů bylo nahlášeno jako výherních. Když však s rodičem v místnosti bylo dítě, výhry dosáhly „jen“ 33 % – stále tedy mnozí podváděli, už ale mnohem méně. Ač sami lhali, své děti chtěli vychovávat k čestnosti. Ne však zcela.

Intenzita šizení se významně lišila dle pohlaví potomka. Před dívkami byli rodiče téměř zcela čestní, před syny ale bezostyšně lhali. Výsledky studie nabízejí vodítko, proč jsou dospělí muži, mnohem více než ženy, nečestní – častěji podvádějí, chovají se sebestředně a lžou – mohou být k tomu prostě vychováváni.

Graf udává pravděpodobnosti „výherních“ hodů v závislosti na tom, zda bylo dítě s rodičem (skupina „Child with Parent“) či házeli-li rodiče sami (skupina „Parent alone“); v rozdělení dětí na chlapce (modrá barva) a dívky (červená). Jak patrno, rodiče venkoncem vždy podváděli až na případy, kdy s nimi byla jejich holčička.

Psáno pro Vesmír.

Mentálně slabý lékař předepisuje více antibiotik

Ačkoliv každý zažíváme únavu, jsme-li byť jen pár hodin v zaměstnání, málokdy nás napadne, že i druzí lidé mohou být v průběhu dne různě produktivní. Řada studií přitom dokázala, že nejčilejší jsou zaměstnanci brzy dopoledne a směrem k obědu jejich efektivita klesá. Řešení pracovních úkolů a nutnost se rozhodovat je unavuje. Postupně nejsou ochotni věnovat problémům mnoho zamyšlení a bývají popudlivější. Odpoledne, po zaslouženém obědě, ať již zvýšením krevního cukru či odpočinkem, se vrátí do formy, aby o ni zase postupně přicházeli, až do odchodu domů.

Jeffrey Linder s kolegy (pdf) otestovali uvedenou dynamiku mentálního vyčerpávání u lékařů; konkrétně při předepisování antibiotik na nachlazení. Jelikož respirační nemoci jsou virového původu a bakteriální infekce spíše vzácné, lékaři by antibiotika na ně předepisovat neměli (či jen u přesně vymezených symptomů). Na druhé straně je o to pacienti často žádají, lékař chce mít návštěvu za sebou a potřebuje se „nějak“ rozhodnout. Předpis na antibiotikum je pak rychlá a vcelku bezpečná volba.

Tmavé trojúhelníky ukazují, v kolika procentech byly předepsány antibiotika na nemoci, u nichž jsou jen někdy indikovány; bílé čtverce u nemocí, u nichž nejsou nikdy indikovány a kosodélník symbolizuje průměr. Jak patrno, před obědem („Lunch“) a na konci pracovní doby tyto poměry rostou.

Data z amerických poliklinik potvrdila, že praktičtí lékaři skutečně podléhají únavě z rozhodování. Před polední pauzou a na konci ordinačních hodin předepisují větší procento antibiotik na onemocnění, u nichž nejsou vůbec indikována nebo jsou vhodná jen v omezených, specifických případech.

Jistě, kromě budování rezistentních kmenů baktérií, není nadměrné předepisování antibiotik vyloženě ohrožující. Studie však varuje, že únava se nemusí projevit jen v těchto banálních případech, ale i u důležitějších rozhodnutí, při nichž může být ovlivněn život pacienta.


Psáno pro Vesmír.

Levná svatba a dlouhé manželství

Vstup do manželství je drahý. V USA se náklady průměrné svatby pohybují v přepočtu kolem milionu korun, příprava trvá rok a je třeba zařídit na 44 úkolů (od svatebních šatů po dekoraci hostiny). Ještě v polovině minulého století bylo přitom možné svatbu zařídit do 2 měsíců, s maximálně dvaceti položkami. I ceny zásnubních či svatebních prstenů vystřelily. Do slavné kampaně „Diamant je navždy,“ mocné diamantové firmy De Beers, méně než 10 % zásnubních prstenů obsahovalo diamant. V současnosti jej prsten obsahuje ve 4/5 případů, při nichž se žádá o ruku. Předražený diamantový prsten se stal standardem.

Reklama „Diamant je navždy“ získala mnoho profesionálních ocenění. Firma De Beers zákazníkům umě vnutila ideu, že dlouhé manželství je možné začít jen s diamantovým zásnubním prstenem.

Proč ale páry vydávají tak ohromné částky? Andrew Francis-Tan a Hugo Mialon (pdf) otestovali jednu z možných teorií – nákladná svatba je signál, že to snoubenci spolu myslí vážně. Je-li někdo ochoten za jednu party vydat značnou část svého ročního příjmu, dává najevo, že o manželství skutečně stojí a chce do něj investovat.

Rozsáhlé americké šetření, v kterém se zjišťovaly údaje o nákladech na svatbu a detailní demografické a ekonomické charakteristiky manželů, však teorii nepotvrdilo – ba naopak. Čím dražší svatba (relativně k příjmům manželů), tím vyšší pravděpodobnost rozvodu. Stejná závislost platí i u zásnubních prstenů – více karátů se pojí s kratším manželstvím. Pakliže byl na svatební výdaje nutný úvěr, je rozvod nejpravděpodobnější.

Velmi drahá svatba se zdá být znakem honění se za pozlátkem, marnotratností novomanželů, vlastnostmi, kterými se stabilní páry nevyznačují. Tento závěr podporuje i další výsledek studie – respondenti, kteří udali, že vzhled partnera či partnerky je pro ně důležitý, směřují k rychlému rozvodu rovněž. Naopak, svatby velké spíše co do počtu hostů, ať již příbuzných či přátel, následuje dlouhé manželství. Manželství „navždy“ spíše než diamant zajistí intenzivnější vztahy s blízkými, respektive ochota investovat spíše do lidí než do věcí.


Psáno pro Vesmír.

Podpora podnikání a mafie

Většina zemí podporuje podnikání ve svých méně rozvinutých oblastech. Koneckonců kohezní politika EU je přímo založena na posílání peněz do chudších regionů, s vyšší nezaměstnaností či upadajícím průmyslem. V poslední době však narůstají důkazy, že úředníci či politici jen dotují oblíbené firmy vůči jejich konkurentům a že mnohé projekty jsou zcela smysluprázdné a finanční zdroje se prostě promrhají. Nakolik za tím stojí neschopnost nebo úplatky je až na výjimky nemožné určit.

Pro odlišení obou faktorů si Guglielmo Barone a Gaia Narciso (pdf) zvolili ikonický příklad: zaměřili se na Sicílii a otestovali, zda regiony, kde historicky i aktuálně působí Cosa nostra, získávají více peněz na podporu podnikání – s předpokladem, že větší část zdrojů bude nejspíše „odkloněna“. Mafie v Itálii vznikla nejprve coby soukromá policie chránící majetek a pozemky, když toho mladý italský stát po zrušení feudalismu nebyl schopen. Postupně se však rozvinula v organizaci, která se kromě „ochrany“ či lichvy podílela i na všech ostatních kriminálních aktivitách a postupně prorostla i státní mocí.

Potvrdilo se, že přítomnost mafie v regionu je spojena s o polovinou větší pravděpodobností, že místní projekt bude státem financován, navíc i s mnohem vyšším rozpočtem než je obvyklé. Výsledky by šly vysvětlit i tím, že mafie působí v chudších regionech, kam vláda posílá více peněz – leč není tomu tak. V ostatních výdajích, jako na kulturu či na vzdělání, které nelze tak jednoduše zneužít, jsou mafií prolezlé regiony naopak podinvestované.

V mafiánských oblastech je zakládáno více fiktivních firem, jsou stavěny sklady, které jsou obchodně nepoužitelné (třeba proto, že nemají střechu) a státní investice jsou méně často následované soukromými. Krajští i městští úředníci frekventovaněji stojí před soudy s obviněním z korupce. Místo odstranění nerovností tak státní podpora živí organizovaný zločin a zasažené regiony dále upadají.

Psáno pro Vesmír.

Jsou nemocnice nejefektivnější, když jsou nejlepší lékaři pryč?

Asi nikdo by nezavítal do nemocnice, pakliže by věděl, že v ní nebudou nejkvalifikovanější lékaři. Je však veřejným tajemstvím, že zejména ve fakultních nemocnicích k podobným situacím pravidelně dochází – každoročně se koná několik oborových lékařských konferencí, kam odjíždějí seniorní, nejlepší lékaři, kteří na nich vystupují jako řečníci, vedou diskuzní panely či se scházejí se starými známými.

Nemocnice mají v daných termínech na výběr mnohem méně personálu, zůstávají spíše mladší lékaři, kteří jsou navíc přepracovaní více než jindy. Nebylo by žádným překvapením, kdyby péče o pacienty trpěla. Dle studie Anupama Jeny a kolegů (pdf) je tomu však spíše naopak.

Koná-li se v USA konference kardiologů či odborníků na oběhové nemoci, klesá ve fakultních nemocnicích úmrtnost na infarkty a jiná akutní srdeční onemocnění u rizikových pacientů. Zatímco v „normální“ dny nepřežívá celá čtvrtina pacientů, v „konferenční“ dny umírá toliko 17,5 % pacientů přijatých se srdečním selháním (u nerizikových pacientů a u běžných nemocnic podobný efekt nalezen nebyl). Závěry přitom nejsou ovlivněny jinou skladbou pacientů, ani jejich problémů, ani různým využíváním nemocničního vybavení, vše je v konferenční i v normální dny podobné.

Třicetidenní úmrtnost v % u akutní srdeční příhody („Acute Myocardial Infarction“), srdečního selhání („Heart Failure“) a zástavy srdce („Cardiac Arrest“) v rozdělení na nerizikové („Low Predicted Mortality“) a rizikové pacienty („High Predicted Mortality“) přijaté do nemocnice ve dnech konferencí („Admitted during meeting“) a v normální dny („Not admitted during meeting“).

Jedním z možných vysvětlení, proč nejkřehčí pacienti umírají méně, jsou-li specialisté pryč, může být pravidlo „méně je více“. Mnoho lékařských zákroků může být sice dobře míněných, ale jsou natolik komplikované a rizikové, že spíše poškodí, než aby pomohly.

Výsledky studie pochopitelně neznamenají, že byste s podezřením na infarkt neměli okamžitě spěchat do nejbližší nemocnice. Upozorňují, že i v medicínské péči může dojít k situaci, kdy začne více škodit než pomáhat.


Psáno pro Vesmír.

O srážkách, noční temnotě a sexu

Co byste podnikali, kdyby večer nešla elektřina? Venku naprostá tma, žádná televize, nefungující počítač, osvětlení svíčkami, v zorném poli jen křivky partnera/ky... od slavného 13 hodinového výpadku elektřiny v New Yorku roku 1965 se traduje, že podobné události vedou k nárůstu porodnosti. Lidé nemaje jak jinak trávit čas, volí postelovou zábavu a voilà za tři čtvrtě roku je jich více. Nikdy se však nepodařilo potvrdit, zda jde o pravdu – počet porodů celoročně kolísá a i kdyby byl efekt skutečný, „navíc“ narozených dětí prostě není tolik, aby se v celkové míře porodnosti projevily.

Ekonomové z Londýnské ekonomické školy, Thiemo Fetzer, Oliver Pardo a Amar Shanghavi (pdf), využili dlouhodobého výpadku elektřiny v Kolumbii. Kvůli klimatickému jevu El Nino bylo v roce 1992 v Jižní Americe extrémně málo srážek a jelikož jsou kolumbijské elektrárny z 80 % vodní, důsledkem byl celoroční nedostatek elektřiny. Výpadky však byly v různých regionech odlišně intenzivní a dlouhé, šlo tedy pozorovat, zda tam, kde byli ve tmě častěji, se později narodí i více dětí (jen zhruba třetina Kolumbijců používá nějaký druh antikoncepce).

K sledování výpadků energie v jednotlivých regionech Kolumbie byly použity noční satelitní snímky, vlevo vidíte stav v roce 1992, vpravo o rok později, kdy již byla situace lepší.

Výsledky studie ukazují, že elektrickým výpadkům lze přiznat asi o 10 tisíc více narozených dětí, což značí přibližně o 1,6 % nárůst roční porodnosti – není to mnoho, ale efekt se konečně podařilo potvrdit. Autoři navíc dokázali zjistit, že se nejedná jen o „urychlení“ pořízení si rodiny – tj. že dvojice plánovala pořídit si dítě později, ale kvůli výpadku přišlo dříve – došlo k setrvalému a dlouhodobému nárůstu populace. Dětí je v postižených regionech prostě více.

Efekt se týká zejména mladších matek, žen ve věku kolem 15 až 30 let. Ze studie i vyplývá, že událost má v dlouhém období dosti nepříznivé dopady; ženy s neplánovaným těhotenstvím kvůli výpadku elektřiny později již nedosáhnou na vyšší vzdělání, jsou spíše samoživitelky, v nízkopříjmové domácnosti. Levná zábava tak nakonec vyústila ve významné náklady.

Doporučuji proto se místo sexu dnes večer věnovat jeho nejbližšímu substitutu a to se o sexu bavit – postačí-li vám tedy za partnera elektronický dotazník (kolegové z laboratoře všem respondentům velmi děkují). 


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

Twitter: Lež a nenávist zemřou na infarkt

Hlavním zabijákem lidstva jsou oběhová onemocnění. Kouření, nedostatek pohybu, obezita patří mezi jejich notorické spouštěče. Nicméně za poslední léta bylo uděláno mnoho, aby se jejich smrtelnost zmírnila. Na významu tak mohou nabývat „měkčí“ faktory – chronický stres, frustrace a deprese, které rovněž vedou k vysokému tlaku a fyziologickým změnám ústícím v oběhové nemoci. Naopak podporující okolí, „mít rameno, kde se vyplakat“ a smysluplný život mají přesně opačný, uklidňují a ubezpečující efekt.

Problémem je, že nikdo neví, jak významné tyto faktory jsou – informace o vlivu psychické ne/pohody na srdeční onemocnění jsou fragmentované, od lidí navštěvující terapie či odpovídající v dotazníkových šetřeních, která mají omezenou vypovídající hodnotu. Johannes Eichstaedt s kolegy (pdf) se proto zaměřili na slovní analýzu tweetů pocházejících od uživatelů z různých okresů. Předpokládali, že tak dokáží zachytit „duši“ regionu, kterou pak porovnají s údaji o četnosti umírání na srdeční onemocnění tamtéž.

Potvrdili, že čím frekventovaněji uživatelé na Twitteru píší slova spjatá se zlobou a nesnášenlivostí (obvykle vulgarismy), špatnými vztahy („nesnáším“), obecně s negativními emocemi, tím více se v regionu, kde bydlí, umírá na srdeční onemocnění. Slova značící pozitivní emoce („úžasné“, „skvělé“) a zejména zaujetí a smysl („příležitost“, „cíl“) mají opačný efekt, i když ne tak silný. Když odfiltrovali ostatní faktory, které by mohly ovlivnit výsledky (v některých regionech mohou žít chudší, méně vzdělaní obyvatelé, u kterých bude rozšíření nemocí i frustrace větší), závěry vyšly zhruba stejně.

První mapa ukazuje reálné statistiky, jak se v některých okresech USA umírá na oběhová onemocnění (percentily), druhá mapa ukazuje předpověď úmrtnosti založenou jen na datech z Twiterru. Jak patrno, odhad je velmi přesný.

I když lze studii vytknout, že výsledky mohou být taženy jinými proměnnými (třeba nezaměstnaností v regionu, různým věkem uživatelů, atp.), analýza slov z Twitteru dokáže předpovídat úmrtnost lépe než standardní faktory jako příjem, vzdělání, nezdravý životní styl či rasa. Mimochodem, slovo „milovat“ se častěji pojilo s věcmi než s lidmi.


Psáno pro Vesmír.