LN: Kniha roku 2014 (tak-nějak)

Každoroční anketu Lidových novin o knihu roku jsem letos nestihl (loni ano), alespoň tedy představím své možné cizojazyčné kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval...)

Stávají se rychle zmatení. Známé se jim mění v cizí a děsící. Jsou často mrzutí, frustrovaní jednoduchými úkoly, které jim dříve nečinili obtíže. Po čase nepoznávají vzdáleného souseda a nevzpomínají si, kde nechali klíče či kost. Ano kost. Popis není o pacientech s propukající Alzheimerovou nemocí, ale o Alfovi, demencí trpícímu psovi patřícímu Philu Weinsteinovi, profesoru neurochirurgie. Jednoho z průvodců Laurel Braitman po světě mentálních nemocí zvířat. Její vlastní pes se pokusil o sebevraždu, vyústění to stavů strachů a úzkostí, jimiž trpěl již v době, kdy se ho po předchozích majitelích ujala. Knihu Animal Madness je snadné odsoudit pro planý antropomorfismus. Výzkum emocí zvířat, zejména savců, však přesvědčivě ukazuje, že zvířata emoce mají. Není to zcela překvapivé, většina psychoaktivních látek je testována na zvířatech, protože mají podobné fyziologické i neuronální procesy jako lidé. U příběhů zvířat v zoo, Tipa, šíleného slona či Guse, depresivního medvěda, budete truchlit. Jen vzácně kniha rozradostní. (Když lochtáte myši, smějí se, jejich řehtání ale kvůli vysoké frekvenci zvuku neslyšíme.)

Knihu Animal Madness: How Anxious Dogs, Compulsive Parrots, and Elephants in Recovery Help Us Understand Ourselves od: Laurel Braitman vydal letos Simon & Schuster.

Jste-li konzervativní a přitahuje vás stará-dobrá lidská úzkost, zvolte My Age of Anxiety od Scotta Stossela, editora vlivného amerického magazínu The Atlantic a jednoho z nejuznávanějších komentátorů současných Spojených států. Ze svatby, nejočekávanější události svého života, si pamatuje jen třes rukou, nutkání zvracet, saunově-intenzivní pocení a omdlení. Kniha je jeho snahou se pochopit. Proč a jak vznikají útoky paniky, strachu a obav, pocity, s kterými Stossel bojuje od dětství a každý sedmý až desátý člověk právě v tuto chvíli. S výsekem psychiatrického a psychologického výzkumu nabízí kniha i řešení, od sedativ a vodky, po trénink houževnatosti a odolnosti.

Knihu My Age of Anxiety: Fear, Hope, Dread, and the Search for Peace of Mind od Scotta Stossela vydal letos Knopf.

Na život máme jediný pokus, proč si jej sami kazit úzkostmi? Všichni zestárneme a zemřeme – a téměř nikdo na to nebude připraven. My, naše rodiny, lékaři, všichni budeme chtít se smrtí bojovat, i když se smysl života promění v zajištění funkce orgánů, ztrátu důstojnosti a zbytečné utrpení. Atul Gawande, publicista a chirurg, se v knize Being Mortal zamýšlí nad končícím bytím a nepřipravenosti zdravotnictví řešit extrémně složité otázky o kvalitě nejen života, ale i umírání.

Knihu Being Mortal: Medicine and What Matters in the End od Atula Gawandeho vydal letos Metropolitan Books.

Christian Rudder je zakladatelem OKCupid, svého času jedné z nejpopulárnějších on-line seznamek. O statisících svých klientů ví vše (co byli ochotni svěřit). Od četnosti sprchování, po oblíbenost alkoholu nebo politické ideologie. Firma ale také zaznamenává, kdo si vybírá koho, kdy i jak (chat v seznamce zachycuje, co klient píše, maže, co z minulosti kopíruje; systém vkládání identifikuje stáří a případné úpravy fotek). Rudderova kniha Dataclysm je počátečním vhledem do analýzy těchto „velkých dat“. Potvrzuje tušené (muži venkoncem jakéhokoliv věku preferují dvacítky; ženy jsou extrémně vybíravé – toliko jednoho muže z šesti označily za „nadprůměrného“, přestože v seznamce byly spíše atraktivnější partie) i překvapuje nečekaným. Firma OKCupid na svých klientech navíc prováděla experimenty, ač cílené na zlepšení poskytovaných služeb, nakonec daly nahlédnout do propastného rozdílu, co o sobě říkáme a co skutečně vyžadujeme (i když se vzhled neobjevuje na prvních místech, co na partnerovi chceme, jakmile seznamka odstranila na chvíli profilové fotografie, ochota se seznámit téměř vymizela).

Knihu Dataclysm: Who We Are (When We Think No One's Looking) od Christiana Ruddera a vydal letos Crown.

Nezanechá-li ve vás tato kniha úžas nad budoucností sociálních věd, ale jste vyděšeni, co vše o vás firmy vědí, raději se vyhněte Dragnet Nation od Julie Angwin. Reportérka Wall Street Journal představuje svět bez soukromí. Svět, v němž existují databáze uchovávající údaje o tom, kam jezdíte (na většině silnic jsou policejní kamery, v mobilech je GPS), jak často chodíte (jsou tam i gyroskopy), kde, co a kdy nakupujete (věrnostní karty obchodů), koho nesnášíte a milujete, s kým spolupracujete a komu škodíte (e-mailoví klienti a Facebook), kam plánujete dovolenou či sledujete-li porno (Google), že zrovna využíváte kontokorentu a unikátně i utrácíte za hotely v městě svého bydliště (finanční společnosti). Všechna tato data jsou skladována, analyzována a někdy i přeprodávána nejvyšším nabídkám. Stejně jako tato minirecenze je i kniha bombastická a tendenční, snaha Angwinové zkusit uprchnout ze společnosti Velkého bratra ji však činí stravitelnou.

Knihu Dragnet Nation: A Quest for Privacy, Security, and Freedom in a World of Relentless Surveillance od Julia Angwin vydal letos Times Books.

Velkými daty (a zdaleka nejen jimi) se zabývá i Robert Litan v Trillion Dollar Economists. Nejnázornější a nejinspirativnější letošní knize mapující, proč ekonomie sedí na piedestalu mezi společenskými vědami. Od nových metod analýzy dat, po pokusy experimentální ekonomie odkrývající determinanty lidského individuálního i skupinového rozhodování, po inovace, jak řídit organizace, stát a jeho finance.

Knihu Trillion Dollar Economists: How Economists and Their Ideas have Transformed Business od Roberta Litana vydal letos Wiley.

Čtení je vhodné doplnit o Creativity, Inc. autobiografický příběh Eda Catmulla, jehož životní cíl – natočit první počítačem plně animovaný film – jej dovedl k vytvoření firmy s obdivuhodným podnikatelským a kreativním nábojem. Ač jde o „business“ knihu typickou mnohdy otravným oslavujícím patosem, Catmull je i upřímný ve svých špatných rozhodnutích a pádech. Způsoby, jak je využil k osobnímu i firemnímu rozvoji, by měly být průvodcem každého manažera.

Knihu Creativity, Inc.: Overcoming the Unseen Forces That Stand in the Way of True Inspiration od Eda Catmulla vydal letos Random House.

Nekonečné fronty v posledním termínu, frustrovaní občané i úředníci, zbytečná penále za dlužné daně, odvolávání, narůstající administrativní náklady... Jak přimět poplatníky, aby podávali svá přiznání, resp. zaplatili své daně, včas? Ve Velké Británii finanční úřady zkoušely nejrůznější formy upozornění. Rozesílaly varování před pokutami či velikostí dlužných daní, slibovaly rychlejší vyřízení při časném podání. K žádnému zlepšení nedošlo. Nato vyzkoušely doporučení sociálních psychologů – lidé chtějí následovat druhé. Do informačního dopisu byla vnesena jediná věta, v níž byli adresáti informováni, že většina lidí již daně zaplatila. Efekt byl ohromující, výběr se zvedl o více než polovinu. Mág marketingu a psychologie přesvědčování Robert Cialdinini spolu s dvěma spoluautory nabízí v 52 superkrátkých kapitolách knihy The small BIG jednoduché manipulace, které mohou mít obrovský dopad na chování lidí; od zvýšení příspěvků na charitu, po nastolení důvěry při vyjednávání (pošlete e-mail s vtipem), po zefektivnění porad (informace je nutné rozeslat před poradou, pak budou sloužit k rozhodování, místo aby čas věnoval vysvětlování).

Knihu The small BIG: small changes that spark big influence od Steva J. Martina, Noaha Goldsteina a Roberta Cialdiniho vydal letos Grand Central Publishing.

Jste-li alergičtí na instantní, triviální rady, jak řešit komplikované problémy a nevadí-li vám se pachtit v abstraktnějších hlubinách lidské mysli, fakticky identická je loňská kniha Intuition Pumps od nejvlivnějšího současného filosofa mysli, Daniel Dennetta (nabízí 77 myšlenkových nástrojů na dvojnásobném rozsahu).

Knihu Intuition Pumps And Other Tools for Thinking od Daniela C. Dennetta vydal W. W. Norton & Company v roce 2013.

Vhodnou alternativou je i letošní kniha Risk Savvy od Gerda Gigerenzera. Ač jinak zavilý bojovník proti odsuzování lidské mysli jako iracionální, emoční a zkratkovité, ve své nové knize představuje tragické důsledky všeobecné statistické negramotnosti, jak mezi prostými občany, tak u profesionálů (lékařů, finančníků či státních úředníků a politiků).

Knihu Risk Savvy, How to Make Good Decisions od Gerda Gigerenzera vydal letos Viking Adult.

Psáno pro Lidové noviny (knihy seřazeny, aby oslí můstky mezi nimi navazovaly, nikoliv dle kvality).

Proč jsou děti na Ostravsku hloupější aneb Cena inverze

Ve znečištěných, smogem zamořených městech prospívají žáci mnohem hůře. Důvodem nabíledni může být tamní odlišná skladba obyvatelstva. Lidé vzdělaní, s vyšším příjmem a rozhledem jsou obvykle schopni a ochotni za kvalitnější prostředí a bydlení připlatit. V zamořených oblastech proto setrvávají spíše chudé, méně vzdělané domácnosti. Je-li inteligence silně dědičná, na podprůměrné třídy je zaděláno. Schopnější učitelé budou také vyhledávat spíše zdravější města, než aby se za mrzký peníz dusili v „problémových“ třídách.

Na druhé straně stojí vliv zničeného životního prostředí na zdraví a tedy i na uvažování, vzpomínání či soustředění dětí. Je známo, že zejména popílek, ale i smog obecně zhoršují dýchání a funkci oběhového i nervového systému (srdce i mozek jsou extrémně závislé na přísunu kyslíku). Lidé se zhoršeným krevním oběhem jsou pak náchylní k srdečním a mozkovým příhodám. Nebylo by proto překvapující, kdyby si znečištěné ovzduší vzalo daň i na schopnosti pracovat či studovat.

Victor Lavy, Avraham Ebenstein a Sefi Roth (pdf) se jali uzel různých příčin rozetnout. Chopili se výsledků izraelských maturit, které jsou specifické řadou standardizovaných testů, které studenti musejí skládat v průběhu celého středoškolského studia. Pravidelně podstupují státní testy z osmi předmětů a na konci studia ještě jednu baterii testů, jak státních, tak specifických pro svou školu. Poté se vše zprůměruje a dosáhne-li student určené hranice, prospěl. Jelikož jsou testy hromadné, podstupované vždy na dané škole a rozprostřené v průběhu několika let, je možné sledovat, zda se výkon studenta horší, skládá-li zkoušky, když panuje zrovna inverze či smogová situace.

Měřící stanice kvality ovzduší (body) a hlavní města (fialově), z nichž pocházejí data o studentech.

Potvrdilo se, že zhorší-li se někde znečištění ovzduší prachem či oxidem uhelnatým, výkon žáků se systematicky zhoršuje. Zejména při velkém kontaminaci, třeba prachové bouři, jsou výsledky studentů velmi chabé. Mírné znečištění velkého efektu nemá.

Negativní dopad oxidu uhelnatého, který vzniká hlavně coby automobilové emise, pak narůstá v průběhu dne – s tím jak houstne doprava, zvyšuje se i jeho koncentrace. Žáci mající smůlu, že skládají zkoušku odpoledne, jsou pak znečištěným vzduchem postiženi nejvíce. Jak dopadají astmatici není asi třeba rozvádět. Závěr je přímočarý, země, která se nestará o kvalitu svého ovzduší, má hloupé občany.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc jsou lidé ovlivnitelní médii?

Vliv médií na smýšlení a rozhodování lidí je bezesporu značný, přesto je poměrně nesnadné tento efekt potvrdit. Čteme, posloucháme a sledujeme totiž média, která máme rádi – což obvykle znamená, že podporují naše již existující názory a zájmy. Vydavatelé proto mohou spíše nadbíhat předsudkům svých sledujících, než aby byli nutně tvůrci jejich světonázoru a ovlivňovali jejich chování.

David Yanagizawa-Drott (pdf) si na prokázání vlivu médií vybral extrémní příklad politické propagandy – rwandskou genocidu, při níž vládnoucí majorita Hutuů vyvraždila zhruba půl až milión členů etnika Tutsiů a umírněných soukmenovců. Na zabíjení se podílela nejen armáda a místní milice, ale i běžní Hutuové. Za silou odpovědnou, aby se tolik obyčejných lidí chopilo mačet a rozsekali své sousedy, bývá obviňováno mj. i rwandské veřejné rádio. Jeho propagandistické vysílání útočilo na Tutsie, obviňovalo je ze snahy o převrat a úpadek země. Rétorika moderátorů velela k odplevelení země od švábů a signalizovala, že vražda a krádež majetku Tutsiů nebude státem jakkoli postihována.

Jelikož je rwandská geografie členitá, Yanagizawa-Drott mohl využít velmi rozmanité kvality signálu rozhlasu a stanovit, zda tam, kde byl slyšet vždy a jasně, bylo vraždění intenzivnější než v oblastech, kam se signál „náhodou“ nedostal.

Podíl lidí ve vesnicích majících v dané oblasti dobrý příjem propagandistického rozhlasu. Červené body jsou vysílače.

Potvrdil, že stíhaných za násilí v době genocidy je razantně více v oblastech majících dobré pokrytí rozhlasem. Jeho vysílání rovněž dokázalo zintenzivnit nábory milicí a stmelilo a nabudilo jejich členy. Potvrdilo se rovněž, že ve vesnicích, v nichž žila méně vzdělaná populace, byl vliv propagandy nejsilnější. Z analýzy vyplývá, že zhruba 10 % pachatelů zvěrstev se jich účastnilo jen a pouze kvůli vlivu rozhlasu.

Celkový počet stíhaných osob za násilí v době genocidy v jednotlivých oblastech Rwandy (k bílým místům neexistují data).

Psáno pro Vesmír.

Krutí a rozumní

Nedávno se mi při nezdařené obhajobě seminárního projektu rozbrečela studentka. Stane-li se něco takového, jde vždy o pedagogovu chybu. Studenty samozřejmě učíme, že kritika se netýká jich osobně, ale vždy jen předložené práce – připomínky mají vítat a využívat jich, nikoliv se bát. Kritizuje-li někdo vaši průběžnou práci, fakticky ji zlepšuje. Kdy jindy se stane, že pro vás někdo prospěšně a zadarmo pracuje? Kde jinde než na univerzitní půdě je příležitost uvědomit si všechny možné chyby v uvažování?

Studentku ale chápu. Téměř univerzálně se semestry skládají z částí určených k zapamatování a poté z přezkušování. Chyby jsou vždy selháním. Část „využití znalostí“ – nová, kreativní, reálná aplikace naučeného – ve výuce obvykle chybí. V praxi ale málokdy existují jednoznačná zadání, dokonalé informace a jediný správný postup. Je důležitější vědět, jak udělat chyby rychle a lacino. Pohříchu kritika je (zejména) ve školství brána jako nástroj hodnocení, nikoliv rozvoje. Studenti netouží poučovat se z chyb, kteréž je skutečně učí profesně pracovat. Naopak, vybudují si přirozený obranný mechanismus chyby omlouvat či – jak je pro náš druh ještě přirozenější – svést vinu na kritizujícího. Má komplexy, postranní úmysly, nimrá se v detailech. Potvrdilo se to i v úvodním případě, když jsem při odchodu z učebny zaslechl „von chtěl jen vypadat chytře“. Proč by ale kdokoliv chtěl působit inteligentněji negativitou? Útočných odsudků a zlostných elegií je plný internet – a nikdo neoceňuje jejich chytrou vybroušenost. Nemusí to tak ale být vždy.

V jedné pozapomenuté studii dokázala americká sociální psycholožka Teresa Amabileová (pdf), že pesimismus zní hodnověrně, zatímco optimismus působí povrchně. Nechala několik skupin studentů ohodnotit dvě knižní recenze a odhadnout charakter jejich autorů. Obě však napsal tentýž člověk. První recenze byla pozitivní, v duchu: Povídka má neuvěřitelný dopad. Ačkoliv se zabývá prvotními věcmi, životem, láskou, smrtí, činí tak s brutální silou, vybuchujícím nadšením a naprosto úžasným stylem. Další recenze nebyla zrovna přívětivá, četla se zhruba takto: Postavy jsou bizarní, aniž by byly zajímavé. Příběh je nesmyslný, nelogický, kniha vůbec působí, jako kdyby byla napsána náhodou.

U skupiny studentů hodnotících kvalitu, stylistiku či přesvědčivost textu jednoznačně vyhrála pozitivní recenze. Druhá skupina, zaměřená na osobnost autora, „negativistovi“ přisoudila vyšší inteligenci i schopnosti. 

Hodnocení pozitivního recenzenta ("Positive Reviewer") a negativního recenzenta ("Negative Reviewer") studenty, co do jeho chytrosti ("Intelligence"), schopností ("Competence"), laskavosti ("Kindness"), spravedlnosti ("Fairness") a sympatičnosti ("Likeability") na škále 0 až 40 (vyšší číslo znamená více dané vlastnosti).

Slíbil jsem si být napříště pozitivnější. I když mohu na studenty působit slabomyslněji, budou se snad více soustřeďovat na to, co říkám, než na mě. Uvažuji však i nad dalším přístupem, který formuloval jeden kolega: Studenti jsou nepřipravení, jejich práce vědomě odbyté. Taková laxnost v zaměstnání s sebou nese tvrdší daň než uštěpačné komentáře učitele. Studenti by si na krutost měli spíše zvykat... To poslední působí rozumně, že?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Za kolik zraňovat druhé?

Nebudu čtenáře frustrovat příběhy každodenního sobectví a bezcitnosti, každý si asi snadno nějaké vybaví. Přesto jsme zároveň i živočišným druhem, jehož členové se dokáží do druhých extrémně vcítit a být jim nápomocní. Slavný popis obětavé nátury lidstva pochází, trochu paradoxně, od zakladatele ekonomie, Adama Smithe: „Získávat nespravedlivé výhody na úkor druhých či jejich obětí, je pro každého člověka nepřirozené, více než smrt, více než chudoba, bolest, než všechna neštěstí, které ho mohou potkat.“

Molly Crockett s kolegy (pdf) se tedy jala ověřit, kolik stojí, aby lidé překonali nechuť druhým ubližovat a upřednostnili svůj vlastní zájem. Účastníci jejich experimentu byli nejprve hodem mince rozděleni do dvou skupin. Členové první, sledované, skupiny poté v sérii rozhodnutí určovali, zda jsou ochotni obdržet menší elektrický šok, za který dostanou malou odměnu nebo větší šok přinášející mnohem větší odměnu. Věděli přitom, že v polovině případů elektřina nebude proudit do nich, ale do nějakého anonymního člena druhé skupiny. Peníze získávali vždy jen oni, ať už bolest nesli nebo byla způsobována druhým. Bylo tak možné jednoduše ověřit, zda zvolí větší bolest pro druhé (a větší peníze pro sebe) nebo se slitují a větší šoky budou uvalovat toliko na sebe.

Výsledky experimentu jsou k lidstvu shovívavé (alespoň tedy k Britům, kteří se jej účastnili). Kromě účastníků, u nichž byli později identifikovány znaky psychopatie, lidé bolestivější šoky uvalovali spíše na sebe. V případech, v nichž hrozilo, že opravdu velký šok dostane bližní, raději preferovali nižší odměnu, čímž snížili velikost šoku pro druhého (psychopatickým osobnostem byla intenzita bolesti i zda dopadá na ně či na druhé v podstatě lhostejná, zajímal je jen výdělek).

Míra vyhýbání se velkým elektrickým šokům, první sloupec ("self") značí u rozhodujícího, druhý sloupec ("other") pro druhého, trpícího. Jak patrno, rozhodující více zvažoval bolest druhých než svoji.

Poněkud překvapivě se prokázalo, že čím byl člověk altruističtější, tím déle mu rozhodnutí trvalo. V etických dilematech přitom obvykle cítíme, co je „správně“ a co „špatně“ hned – delší úvaha spíše značí, že se pokoušíme morální cit obejít. Hrozí-li však trýznění druhých, byť malé, zamýšlíme se hlouběji nad svou odpovědností. Jeden účastník závěry elegantně potvrdil, „Vím, že bych ten šok klidně zvládl, ale nebyl jsem jistý u toho druhého a nechtěl jsem být vůči němu krutý." Zjištění tím podporují výzkum ukazující, že si více vážíme lidí bezprostředně pomáhajících než váhajících. Leč odsuzujeme ty, jež kvapně ubližují, nicméně chápeme, přistoupí-li někdo k poškození druhého po rozmyslu. Chcete-li někomu ubližovat, zvažte to.


Psáno pro Vesmír.

Důvěra ve stát a Habsburg nad námi

Může naše životy ovlivňovat již století neexistující státní útvar a jeho instituce? Třeba v Česku mnohé státní i městské úřady začínají pracovat už od sedmé či osmé hodiny. Proč? Tak ranní úřední hodiny skoro v žádné jiné světové zemi nenajdeme. Legendárním důvodem je velmi brzké vstávání císaře Františka Josefa I., jehož biorytmu se přizpůsobila celá rakousko-uherská státní správa. V Česku tento systém přetrval i přes několik změn režimů.

Habsburská monarchie držela i poměrně vysoký byrokratický standard, úředníci byli kultivovaní a vzdělaní. Vůči státní správě srovnatelných říší, jako třeba ruské či turecké, byli vzorem úřednické efektivity. Sascha Becker, Katrin Boeckh, Christa Hainz a Ludger Woessmann (pdf) se proto podívali, zda se obyvatelé současných středo- a východoevropských států odlišují v důvěře ve státní moc, pakliže žijí v regionech, které před stoletími patřili habsburskému impériu. Využili toho, že na území bývalého Rakousko-Uherska nyní existuje 17 různých národních států, přičemž pouze některé jejich části patřili Habsburkům, zatímco jiné nikoliv (jak je patrno z mapky níže).

Tučná linka ukazuje hranice největšího rozmachu Habsburské monarchie, čárkovaná linka hranice říše v roce 1900. Body označují všechna města, odkud pocházeli respondenti studie. Analýza se zaměřila zejména na černé „hraniční“ body, tj. města jednoho státu, z nichž některá se nacházela v Rakousku-Uhersku a druhá nikoliv.

I přes velmi bouřlivé zvraty ve střední Evropě 20. století potvrdili, že obyvatelé území monarchie, která od roku 1918 neexistuje, jsou dnes trochu jiní než jejich spoluobčané. Více důvěřují soudům i policii. S jejich vyšší důvěrou v tyto instituce se pojí i upřímnější víra, že úředníky není nezbytné uplácet. Nejintenzivnější efekt byl nalezen u soudců, u dopravních policistů je vliv ale skoro mizivý. Podobně i zástupci firem, které podnikají v „bývalém“ Rakousku-Uhersku, udávají, že soudy jsou více nestranné a spravedlivé než jejich kolegové o pár desítek kilometrů vzdálených městech stejného státu.

Lokální kultura a zažité vzorce chování dokázaly přečkat dvě světové války, komunismus, i jeho zvrat. Zjištění mohou být i výstrahou. Setkávají-li se občané u státních zaměstnanců dlouhodobě se zkorumpovaností, neschopností či hloupostí, vzniklá nedůvěra ve stát přetrvá po další generace.


Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Důležitost schopného řídi

Některé školy opouštějí sebevědomí, kriticky uvažující a sečtělí žáci, zatímco jinde produkují znalostmi opovrhující individua, která nejsou schopna stvořit rozvitou větu. Co vlastně ovlivňuje kvalitu vzdělávání na školách? Nicholas Bloom, Renata Lemos, Raffaella Sadun a John Van Reenen (pdf) se při zkoumání proměnlivosti kvality vzdělání zaměřili na důležitost ředitelů, resp. způsobů, jak své školy spravují. Vyzpovídali jich 1800, ze škol v 8 zemích a zároveň zjistili maximum informací o povaze a složení žáků a vývoji jejich prospěchu. Potvrdili, celkem pochopitelně, že kvalita škol se liší jak mezi zeměmi, tak intenzivně i uvnitř zemí a velký podíl na tom mají právě ředitelé škol.

Bez ohledu na charakteristiky žáků či lokalitu školy, platí, že má-li ředitel více volnosti – ve vytváření osnov či přijímání učitelů – je jeho škola mnohem lépe vedena než školy direktivně řízené státem či obcí (v kterýžto případech mohou za jmenováním ředitele stát jiné než jeho profesní a manažerské schopnosti). Samostatnější ředitelé jsou bezprostředněji odpovědní za zdary či neúspěchy svých studentů, jsou proto motivovanější zlepšovat fungování škol. Jejich instituce mají mnohem propracovanější dlouhodobé plány.

Čím se vůbec vyznačuje dobrý ředitel? Ničím zcela překvapivým, co bychom od dobrého manažera přirozeně neočekávali. Zaměřuje se na hodnocení práce učitelů, dobré odměňuje a povyšuje, horší motivuje k zlepšení, nenechává problémy „vyhnít“, ale řeší je v počátku. Sbírá a průběžně vyhodnocuje informace o výkonech žáků, zjištění diskutuje s učiteli a přijímají spolu adekvátní opatření. Dobří ředitelé stanovují optimistické, ambiciózní cíle, kterých mají jejich školy dosáhnout. Velmi dobří ředitelé dokonce dokáží své školy pozvednout na roveň ústavů, které si své žáky vybírají selektivně dle prospěchu (ekvivalent gymnázií v Česku).

Sice nelze vyloučit, že školy, které jsou kvalitní, přitáhnou jak dobré ředitele, tak výborné žáky, takže uvedená studie přeceňuje vliv řízení školy na lepší vzdělanost žáků. Přesto názorně ukazuje, že diskuze o počtu žáků ve třídách, velikosti výdajů či vzdělání učitelů se mohou míjet účinkem. Na nefungující škole, bez vize a odpovědného ředitele jakkoliv vysoké či nízké normativy kvalitu nepřinesou.

Průměrné hodnoty indexu kvality ředitelů při vedení lidí (šedé sloupce, "People") a řízení samotných organizací (modré sloupce, "Non-People") v jednotlivých analyzovaných státech.

Psáno pro Vesmír.

Salámová metoda zla

Začněme myšlenkovým experimentem: když jste se před měsíci doslechli, že vás kolega v práci očerňuje, nechali jste to být. Koneckonců se firemní šuškandy účastníte také, často a kdo ví, v jakém kontextu to bylo řečeno. Od kamaráda z práce se však dozvíte, že stejný člověk před ním pravidelně tají důležité schůzky. Stěžujete-li si spolu šéfovi, odbyde vás. Jde prý jen o maličkosti. Později ověřujete dokumenty, na kterých s daným "kolegou" spolupracujete, rozpoznáte, že v nich chybějí důležité údaje či jsou přibarveny, aby vypadal lépe. Někdy text obsahuje ryzí lži. Upozorníte opět nadřízeného, ten na váš e-mail nereaguje. Na chodbě vás pak odchytí a žoviálně ubezpečí, že daný kolega je sice svérázný a někdy křivák, ale jinak se zdá být schopný. Při oslavě blížícího se konce projektu, začne tento "kolega" vulgárně urážet další spolupracovníky, jež si dovolili zmínit jeho chyby. Celá věc skončí rvačkou. Jak šéf s takovým člověkem naloží?

Dojde-li k tomuto, ne zcela netypickému vývoji, je odpovědí "nijak". Jistě, v příběhu chybí mnoho informací, kolega-podrazák může mít na šéfa indiskrétní informace či je kontaktem na důležitého zákazníka. Co ale mohlo rozhodnout o jeho nepotrestání, je porušování etiky krok za krokem. Kdybychom začali popisem, jak zaměstnanec křičí nadávky, fyzicky napadá druhé a ničí pověst firmy, kompetentní šéf by asi s vyhazovem neváhal. Ovšem při postupné erozi morálních zásad se najednou ani trestuhodné přečiny nezdají být zlé.

Naši tendenci akceptovat stále horší nemorálnosti, jsou-li servírovány plátek po plátku, potvrdili američtí ekonomové Francesca Gino a Max Bazerman (pdf) i v experimentální hře. Jednorázově najatým pracovníkům, "sčítačům", řekli, aby spočítali hodnotu mincí nashromážděných v mnoha kasičkách a sumy referovali "auditorům". Ti kasičky také shlédli a částky schvalovali. Stanoveno bylo i rozmezí akceptované chyby – každý se mohl o trochu splést. Za každou schválenou kasičku získal odměnu jak sčítač, tak jeho auditor. Odměna byla pro všechny stanovena procentem ze sečtené sumy. Pakliže auditoři sumu neschválili, žádnou odměnu nikdo neobdržel. Auditorům navíc hrozila náhodná kontrola – některé schválené součty se znovu přepočítaly, a když se zjistilo, že akceptovali chybnou sumu, čelili pokutě.

V uvedeném systému odměňování je skryto zjevné nebezpečí – sčítač je motivován nadhodnocovat součty mincí a auditor stejně tak, oba pak totiž získají vyšší odměnu. Gino a Bazerman navíc zmanipulovali částky posílané auditorům – jedné skupině přicházely stále rostoucí součty, i když mincí v kasičkách bylo více-či-méně stejně. Druhá skupina auditorů dlouho viděla odpovídající sumy, v jedné chvíli se však sumy rapidně zvedly – i když mincí bylo stále podobně, sčítači náhle začali hlásit o 40 % vyšší součty. Sledováno bylo, v které skupině auditorů převáží morální rozhořčení "ne, to už je moc přehnané" a kdy naopak přimhouří oko a schválí i zjevně přestřelenou sumu.

Odpověď již znáte, auditoři, kteří kontrolovali postupně rostoucí sumy, sice některé tu a tam odmítli, většinu ale schválili, i přestože ke konci už byly extrémně nadhodnocené. Naopak auditoři z druhé skupiny, jež znenadání narazili na přestřelené sumy, je univerzálně odmítli. Všichni auditoři měli zprvu stejné morální přesvědčení, stejné motivace i práci, přesto první se dopracovali k schvalování velkých podvodů – stačilo jen zprvu omluvit "malou" lež.

Stejný efekt nastává i u možných "pachatelů". Řada podobných experimentů (pdf) potvrdila, že jen málokdo je ochoten k velkému podvodu ("Abrupt Change"). Nicméně mnohým nevadí trošku podvést, pak ještě více a nakonec jsou pachateli obrovských podrazů ("Gradual Change").

Psáno pro Lidové noviny.

Do dobrého i zlého, do bohatství i chudoby...

Životní partner vás změní. Ovlivní, kde bydlíte, co jíte, jak se oblékáte, s kým se bavíte i to, že v neděli večer pohříchu nesledujete vrcholný sci-fi film, ale přízemní romantickou komedii. Dopad vlivu partnera na kariéru však systematicky natolik sledován nebyl. Převládající sociálně-ekonomický model obecně předpokládá, že každý z partnerů se v rámci domácnosti specializuje na nějakou činnost a dává prostor druhému uspět v jiné – historicky se ženy stávaly experty na domácí práce, aby muži mohli vynikat v zaměstnání či podnikání. I proto ženatí vydělávají více než svobodní. Nicméně subtilních vlivů existuje jistě mnohem více – je-li třeba manžel neurotik, žena jej nejenže musí neustále ujišťovat a kontrolovat, což se promítne nejen do stresu doma, ale i do obtížnosti excelovat v práci. Nakonec i ona může utonout v neurózách.

Brittany Solomon a Joshua Jackson (pdf) zpracovali australské reprezentativní šetření o pracovní historii a osobnostních charakteristikách tisíců zaměstnanců a u většiny z nich i jejich partnerů. Analýza nejprve potvrdila známé – extraverze a svědomitost se pojí s vyššími platy a rychlejším povýšením. Neurotici práci univerzálně nesnáší. Naopak vřelí, přívětiví lidé jsou v zaměstnání sice spokojení, ale neberou tolik a kariéra je mine – jednoduše nemají ostré lokty či preferenci působit na kompetitivních pozicích.

Ukázalo se rovněž, že mít za partnera svědomitého člověka je extrémně výhodné – stará-li se v páru někdo o platby, hlídá-li schůzky a výročí, plánuje dovolené a rekonstrukce, druhý má klid mysli i více času pro kariéru. Efekt přitom platí pro muže tak pro ženy. Zároveň se zdá, že se organizovanost postupně přeleje i na druhého, původně chaotičtějšího člena domácnosti. Oba pak dosáhnou na větší spokojenost ve svém vztahu, což dále zlepšuje i jejich pracovní vyhlídky.

Svědomitost nepatří mezi první (desítku) vlastností, které nás na druhých přitahují. Vztah s pečlivým, organizovaným člověkem zní jako recept na mdlý a nevýrazný život bez spontaneity – ve skutečnosti však takoví partneři nejlépe zajistí osobní i pracovní prosperitu.


Psáno pro Vesmír (Pozn.: efekty osobnostních charakteristik však nejsou zrovna velké, kupř. vzdělání má na příjem či povýšení člověka řádově větší vliv.)