Prokletí znalosti

Vchází člověk do ordinace a chce se nechat naočkovat. Lékař se na něj podívá a hned mu vynadá: "Rukáv, rukáv... vyhrňte si rukáv! Člověče, vy musíte být úplně blbej. Už jsem vám to dnes řekl nejméně padesátkrát." 

Toť jeden z kreslených vtipů Pavla Kantorka, který využívám na přednáškách tzv. centrality vhledu do potřeb uživatele. Nabubřele znějící téma má studenty obchodu naučit propasti myšlení, která leží mezi uživatelem a tím, kdo službu poskytuje. Jste-li v něčem expert a určitou činnost provádíte dlouho, stane se rutinou. Všechny kroky vám připadají logické, víte, co vše znamená. Obvyklý uživatel naopak žádné znalosti či zkušenosti nemá; nebo je zapomněl. Neví, co je důležité a čemu věnovat pozornost. Experti pak uživatele považují za blbce a uživatelé experty za arogantní nezdvořáky. 

Někdy se této chybě v empatii říká tzv. prokletí znalosti. Lidé hluboce rozumějící problematice, typicky učitelé a vědci, se již těžce přenesou do stavu mysli, když nevěděli nic. Používají vysvětlení či slova, která jim dávají dokonalý smysl, protože v jejich hlavě jsou provázány nespočtem opakování a dalšími znalostmi, a nemohou pochopit, proč jim publikum nerozumí. Nejznalejší lidé paradoxně mohou komunikovat nejhůře. 

Nemusí jít nutně o komplexní znalosti. Nedávno se mě elektrikář ptal, kolik napojení jističů chci do kuchyně. Nejdříve jsem vůbec nechápal, proč se mne na to ptá – přemýšlel jsem: "Takovou tu krabici s jističi přeci máme v chodbě, proč chce něco dávat do kuchyně?" Pak jsem hloubal nad tím, proč nestačí jeden. Tok mých neurotických myšlenek přerušil zvoláním: "Až vám konvice či trouba jistič vyhodí, tak nechcete, aby se vypnul i mrazák, ne?!" – "Jasně, jasně, dejte tam tři…" odvětil jsem.

Na svých přednáškách prokletí znalostí neučím na příkladu "neznámého" elektrického mamlase, ale jednoduchým experimentem. Vyzvu jednoho studenta, aby šel za katedru. Tam mu ukážu papír, na kterém je napsán název známé písně. Třeba Jóžin z bažin nebo česká hymna. Když student potvrdí, že píseň zná, je jeho úkolem v deseti vteřinách píseň vyťukávat křídou na tabuli. Úkolem ostatních studentů je z ťukání odhadnout, o jakou skladbu se jedná. 

Úkolem "ťukajícího" studenta je zároveň předpovědět, kolik spolužáků píseň uhodne. Je to ekonomický experiment, proto je k co nejpřesnějšímu odhadu motivován odměnou. Obvykle nabízím stokorunu, když se plus minus deset procent trefí. 

Zatím jsem odměnu nikdy vyplácet nemusel. Naprosto pokaždé ťukající student přestřelí procento lidí, kteří píseň poznají. Obvykle hádá, že kolem poloviny spolužáků musí píseň z jeho ťukání rozeznat, nejčastěji však skladbu nepozná nikdo. Ťukajícímu studentovi totiž hraje melodie v hlavě, proto mu jeho ťukání dokonale zapadá do rytmu. Nedokáže si představit, že by píseň takto někdo nepoznal. Všichni ostatní ale slyší víceméně náhodné rány křídou o tabuli. 

Efektivní komunikace není o tom, co říkáte. Jde o to, co se posluchačům objeví v mysli. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Když chybí důvěra

Zprávy o uvolňování v Německu, Rakousku, Itálii či Dánsku doprovází volání, ať i Česko zahodí jho hygienického otrokářství a vrátí se ke svobodě před covidem. Ponechme stranou, že kromě Dánska byla ve zmiňovaných zemích opatření mnohem tvrdší než v Česku, a uvolňují tak na naši úroveň. Dánsko opatření skutečně ruší, premiérka Mette Frederiksenová však spoluobčany varuje, že na podzim se restrikce nejspíše vrátí.

Dánové své vládě věřili a většina z nich, včetně zástupců opozičních stran, restrikce vnímala jako omezující, nedokonalá, ale nutná. Téměř každý je očkovaný, převážná část třetí dávkou. Opatření, od vakcinace po pomoc v nemoci, byla spontánně spoluorganizována místními úřady. 

Demonstrace s šibenicemi a blokování pandemického zákona opozicí ukazuje, že Česko je jiné. Z covidové krize si odnášíme rozorání společenské důvěry. Zmínka o očkovací kampani je vulgarismem. Zeptáte-li se obyvatel na smysl testování, nezanedbatelná část odpoví, že byla zavedena, aby si výrobci testů a laboratoře nahrabali. Trasování byly praktiky StB. I zjevně inteligentní lidé tvrdí, že zdravým dětem covid neublížil, i přes nezvratné důkazy pro opak. Jedinou reakcí některých obcí na covid byla úprava úředních hodin. 

Nastavení mysli, že vše je spiknutí, nikdo se o nikoho nestará a nikomu nelze věřit, může být nejhorším traumatem epidemie.

Rozčilení není program

Představte si městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Město nemá nemocnici a nejbližší je několik hodin jízdy. Ve městě nejsou ani žádné školy. Autobusové spojení do okolních měst vlastně neexistuje. K dispozici nejsou žádné noviny ani lokální zprávy. Naprostá většina obyvatel chybějící školy i nemocnici nese velmi trpce, přitom žádná z existujících politických stran nevyvinula jakoukoliv aktivitu, aby je zřídila. Žádný tlak na kraj či na vládu v posledních desetiletích není zaznamenán. 

Neexistují ani žádné dobrovolnické aktivity, které by absentující školství a zdravotní péči v místě mírnily, jako jsou dětské kroužky či doučování od vzdělanějších obyvatel. Sousedé se nejsou schopni domluvit, aby zajistili dopravu a prostory lékaři, který by byl ochoten do městečka někdy přijet. Podobně absentuje snaha o rozšíření autobusového či jakéhokoliv jiného dopravního spojení. 

Trudný popis jihoitalského městečka Chiaromonte z konce 50. let přinesla slavná studie amerického sociologa Edwarda Banfielda. Zajímalo jej, proč přes zjevnou nespokojenost a deprivaci od základních služeb se sousedé nikdy nezorganizovali, nevytvořili skupinu či spolek. Místo toho desetiletí osamoceně nadávali. Přičemž, řečeno Masarykovým klišé, "rozčilení není program". 

Banfield svá studia uzavřel vysvětlením, že na jihu Itálie vymizela (či nikdy nevznikla) společenská důvěra. Mimo okruh nejbližší rodiny místní ostatním nevěří. Ilustrovala to i tradice, při níž otec dal syna na vysokou zídku. Řekl mu, ať zavře oči a skočí. Slíbil, že jej chytne. Neudělal to. Brečícího kluka nato seřval, že je hlupák. "Tady nesmíš nikomu věřit!" Rada, kterou cynik možná ocení jako hlubokou, ale je-li aplikována univerzálně, znemožňuje dosažení společenských cílů. 

Nedůvěřuje-li občan úředníkovi či politikovi, neobrátí se na něj s žádostí o řešení problému. Nevěříte-li policii a soudům, necháváte zločiny nevyšetřovány a netrestány. Nedůvěřujete-li sousedům, nevznikne komunita, jež by zavedla služby, které by prospívaly většímu okruhu lidí. Nedůvěřujeteli médiím, minou vás důležité informace. Nedůvěřujete-li kolegům, nezaložíte firmu, protože se bojíte, že vás okradou. 

Od doby původní studie byl tento jednoduchý závěr rozšířen, Italové na jihu nejsou asociální (pořádají řadu společných oslav a pomáhají si při neštěstích) a za chudobou jihu stojí celá řada dalších faktorů geografickou izolací počínaje a vládou mafie konče. Koncept sociální důvěry však zůstal významným faktorem určujícím hospodářskou prosperitu a kvalitu života jakéhokoliv regionu. Studie ukazují, že země, ve kterých si lidé věří, zvládly covid s nižším počtem obětí i intenzitou protiepidemických opatření. Dokázaly tím krizi využít k rozvoji podnikání a inovací a v důsledku podnítila pandemie i vzkvétání dobrovolnictví a občanských aktivit. 

Graf ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a vnímanou míru korupce vlády („Government corruption“; osa y) v 177 zemích světa. Obyvatelé korupcí promořených zemí solidární očkování odmítli a raději se promořili covidem s masivními ztrátami na životech. Detailní metodika.

Zbabělým politikům navzdory

Věřme, že ač tam máme našlápnuto, neskončíme v Chiaromonte. Třeba v Praze je inspirativní příběh sousedského spolku Homolka. Skupina sousedů léta kultivuje přírodu v okolí, starají se o místní přírodní koupaliště a sokolovnu. Podporují bezobalové hospodářství. Pořádali nespočet akcí pro rodiny. To všechno za ignorování či aktivního škození místního zastupitelství. Konečně poslechli i Masarykovu radu a jdou do voleb coby Praha 5 sobě. Podobným spolkem sousedů je Osmička žije, opozice v zastupitelstvu Prahy 8, za nimiž je vidět obrovské nadšení a zároveň konstruktivní protiakce k etickým a ekonomickým selháním místního úřadu.

Nechť rozkvět těchto ambiciózních občanských aktivit, důvěra v bližní a motivace věci měnit je odkazem covidové krize, nikoliv bláhová a neinformovaná lůza v ulicích a ubozí a zbabělí politici, kteří jí naslouchali a dovedli Česko v roce 2021 k nejvíce mrtvým od druhé světové války. 

 

Tento graf naopak ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a mezilidskou důvěru („Interpersonal trust“; osa y). Čím více si lidé věřili, tím méně pro ně bylo problematické nechat se naočkovat.

Psáno pro Lidové noviny.

Pozor na pohádky!

Staneme se těmi, o nichž posloucháme příběhy. Tato maxima Yuriho Berezkina, ruského antropologa, o osudu člověka, byla nyní otestována americkými ekonomy s řeckými a čínskými kořeny, Steliosem Michalopoulosem a Melanie Meng Xue. Potvrdili, že příběhy vzniklé před staletím vrhají „dlouhý stín“; mají výraznou moc nad naším soudobým myšlením.

Berezkin nashromáždil bohatý korpus motivů folkloru tisíce národů, etnik a místních kultur. Za folklorní motiv považoval příběhy či epizody s ponaučením, které lze najít ve svatých i běžných textech, bájích a příslovích. Příkladem, kulturně nejtypičtějším motivem je „test zetě“, tedy vystavení muže úkolům a nebezpečným situacím, v nichž má prokázat, zda je hoden ruky své nastávající. Podobně jako úkoly krále Plaváčkovi v české pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. [Nejoblíbenější pohádka, možná ironicky, Marka Hudíka.]

Jiné motivy jsou velmi specifické, třeba kmen kanadských domorodců, Heiltsuků, si unikátně předávají zkazku, že „během konce světa – planetárního požáru – budou hořet ústřice, tak že jejich lastury zčernají.“ Považujte se za varované.

Berezkina zajímalo, jak příběhy vznikají a vyvíjejí s tím, jak lidé migrují. Mnohá jeho zjištění nepřekvapí: kultury žijící v blízkosti tektonických zlomů mají příběhy spíše o katastrofách a zemětřeseních, zatímco etnika žijící na úrodných půdách si více vyprávějí o obilí a úrodě.

Ekonomové etnografický korpus využili ambiciózněji. Předpokládali, že historické příběhy, které od dětství posloucháme, se vědomě i podvědomě otisknou do názorů a vzorů chování. Náš světonázor je tak předurčen motivy, kterými žila naše kultura.

Xue a Michalopoulos se zaměřili na vliv folkloru na mezilidskou důvěru, ochotu k podstupování rizik a genderové normy. Důvěru v motivech měřili tak, že zaznamenávali příběhy o podvodech a zda se vyplatily či byl podvodník vytrestán. Co se týče riskování, sledovali, zda příběhy obsahují hodně výzev, soutěží a problémů a zda hrdina uspěl či jeho cesta skončila tragédií. Typický „riskující“ motiv, přítomný v 115 kulturách, bývá tento: „Plazí příšera vyžaduje lidi (obvykle panny) jako oběti nebo unese dívku či uzavře zdroje vody. Hrdina ho zabije.“ Ekonomové zkoumali i genderové normy, tedy jaké role muži a ženy v příbězích hrají.

Příklad výskytu motivu "krále"; ekonomové jej využili pro měření sklonu příslušné kultury k politické centralizaci.

Zjistili, že lidé, kteří vyrůstali při poslechu příběhů, v nichž jsou šibalové odhaleni a potrestání, jsou dnes důvěřivější a žijí v hospodářsky vyvinutějších oblastech.

Kultury s tradičními příběhy bohatými na hrdiny, kteří úspěšně zdolali výzvy, mají tendenci více riskovat a zdají se být podnikavější měřeno počtem patentů i nově založených firem.

Společnosti, jejichž folklór zobrazuje ženy jako submisivnější a častěji se zapojující do domácích úkolů než muži, mají tendenci odsouvat ženy do podřadných rolí, a to jak v minulosti, tak i dnes. Charakteristickým příkladem je Afghánistán, kde v tradičních příbězích vystupují téměř výlučně muži a dodnes se jedná o zemi, v které ženy nevládnou ani základními svobodami a právy.

Výzkum rovněž potvrdil, že si takto vytvořené postoje lidé berou s sebou, i když emigrují. I druhá generace přistěhovalců má postoje stále bližší svému původnímu folkloru než lidem, s kterými žijí nyní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Stát kontroluje opatření laxně

Vláda vyhlásila nouzový stav a řadu omezení a regulací v upřímné snaze omezit katastrofu, při níž Česko opět dosáhne světového prvenství infikovaných covidem19 na hlavu. Leč bude-li dodržování norem kontrolováno a sankcionováno jako dosud, vláda jen zoufale křičí do prázdna. Jak byla kontrolována pravidla omezující šíření smrtícího viru dosud?

Ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje přehled kontrol krajských hygienických stanic v dodržování opatření proti covidu-19 ve stravovacích a maloobchodních provozovnách. V době rekordního exponenciálního růstu nakažených v předminulém týdnu to bylo den po dni: 20. listopadu bylo provedeno sedm kontrol ve Zlínském kraji, žádný nedostatek; 19. listopadu pět kontrol po republice, jeden nedostatek; 18. listopadu dvě kontroly, žádný nedostatek; 17. listopadu – den masových demonstrací či oslav – oba údaje nula; 16. listopadu rekordních 20 kontrol, žádný nedostatek; 15. listopadu pět kontrol, jeden nedostatek. 

V případě nedostatku bývá sankcí domluva. Stát jednoduše rezignoval. Nezáleží, zda je důvodem nedostatek pracovníků hygien, jejich vyhoření, strach, přeřazení na trasování, chybějící doprovod policistů či jiný důvod. Ač pochopitelné, zůstává neomluvitelné, že ministerstva zdravotnictví a vnitra na to nebyla připravena. Je monstrózním selháním, není-li stát schopný vynucovat ani elementární pravidla omezující šíření covidu-19.

Ještě horší porušování

Jak by vypadaly silnice, kdyby stejně postupovala dopravní policie – tedy nekontrolovala téměř nikoho, jakýkoliv přestupek by byl – přinejhorším – řešen pokáráním prstem a vše by záviselo na odpovědnosti každého řidiče? Výsledek ukazují případy snižování stavů dopravní policie ve světě. Zhruba každé procento poklesu počtu dopravních policistů vede k půlprocentnímu nárůstu nehod, při nichž se někdo zraní či zemře. 

Mnozí řidiči nejsou zodpovědní a ohleduplní. Vědí-li, že nebudou kontrolováni a pokutováni či jen výjimečně, jezdí čím dál nebezpečněji. Další se pak k hazardní jízdě přidávají, protože se naučí, že takto se teď jezdí. Šetření na represi vede k mnohonásobně vyšším škodám a lidským tragédiím. Nyní jsme navíc v situaci, v níž se – metaforicky – pětina řidičů dožaduje, aby mohli jezdit po jiné straně silnice, opilí, jakoukoliv rychlostí, někteří v tanku. 

Na obhajobu hygienických stanic je třeba uvést, že v některých listopadových dnech byly kontroly ve stovkách. Například pražští hygienici ve spolupráci s Policií ČR začátkem listopadu provedli "větší akci", při níž zkontrolovali mimo jiné 15 restaurací a prověřili 455 fyzických osob. 

Dvě restaurace dostaly pokutu – respektive byla zahájena správní řízení (o kterýchž ministerstvo zdravotnictví dříve prohlásilo, že velkou pokutou končit rozhodně nebudou). Sedmnáct osob porušovalo nařízení, přičemž jen šest z nich dostalo pokutu – v průměrné výši minimálních 500 korun. Vzhledem k asi čtyřem tisícům stravovacích zařízení a statisícům jejich hostů v Praze nelze nemít z akce pocit prázdného gesta.

Limitně nulové riziko pokutování a směšný trest za nedodržování norem nejen nemají odrazující efekt, ale vedou k ještě horšímu jejich porušování. Slavnou ilustraci tohoto pravidla poskytuje příklad izraelských školek. Jejich ředitelky, frustrované z pozdního vyzvedávání dětí rodiči, zavedly pokuty za nedodržování času vyzvednutí ve výši, po přepočtu, asi sta korun. Vzhledem k tomu, že měsíční platba školce za hlídání dítěte byla více než deset tisíc korun, šlo toliko o symbolickou částku mající vyvolat pocit viny a nepatřičnosti než reálně trestat.

Po zavedení triviální pokuty pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, výrazně narostlo. Rodičům nízká pokuta dala důvod obhájit si, že vlastně nedělají nic skutečně špatného a že "o nic nejde". Navíc si ve své mysli pozdní hlídání "zaplatili" ve formě pokuty, a nechávali proto dítě ve školce po uzavírací době ještě déle.

Pokuty fungují

V nespočtu dalších oblastí lidského chování bylo prokázáno, že symbolické pokuty fungují, když zdůrazní normu, s kterou pokutovaný souhlasí, jen jí zrovna nevěnoval pozornost či zapomněl. U lidí, kteří takovou normu nerespektují z principu, vedou triviální pokuty k pohrdání a utvrzení se v názoru, že norma je chybná. 

Nejhorší možnou reakcí na neefektivní sankční přístup je rezignace. Izraelské školky demotivované tím, že rodiče pravidla dále porušovali, pokuty zrušily. Pozdní vyzvedávání ale už zůstalo na vyšší úrovni. Vytratila se sociální norma i vzájemný respekt, zbylo jen sobecké účelové jednání a pohoršili si všichni. Místo aby školky zavedly účinné a spravedlivé poplatky, které by bezohledné rodiče vytrestaly, ustoupily. Čelily pak mnohem horší situaci než předtím.

Graf ilustruje efekt pokuty na pozdní vyzvedávání dětí rodiči po zavedení pokuty od 5. týdne ("Week Number"). Tučná linka ("Group with fine") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek, které zavedly pokutu; počet nezodpovědných rodičů poté narostl více než čtyřnásobně. Druhá linka ("Control group") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek bez pokuty; jak patrno, problém s nespolupracujícími rodiči mají také, ale "paradoxně" nižší.

 

Je humanistické, když zástupci hygienických stanic prohlašují, že chtějí být pozitivní, mít občany na své straně a že nejdůležitějším prvkem vzájemné ochrany je vlastní zodpovědnost; či maximou Daniela Landy: "Dospělí lidé by se navzájem neměli vychovávat." Represe v tom skutečně nepomohou – ale proto, že zodpovědní lidé pravidla proti šíření covidu-19 vesměs dodržují. Kvůli nim nutné nejsou. 

Jde o nezodpovědné, kteří laxnost a vstřícnost státu interpretují coby jeho slabost či zbytečné buzerování a jsou důvodem, proč denně zemře na covid-19 opět více než sto spoluobčanů. V aktuálním stadiu epidemie by silnější empatie měla být namířena k obětem covidu, jež se nakazí a zemřou, protože někteří občané nejsou ochotní dodržovat hygienická pravidla a státní orgány jejich porušování jen pasivně přihlížejí. Až epidemie vyšumí, nikdo nebude oslavovat, jak hodné státní orgány byly. Skončíme se státem, v jehož schopnost chránit své občany nebude důvěřovat nikdo. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Dobrou chuť k snídani

Dobrou chuť, pakliže snídáte. Tipnu, že jíte koláč či pečivo, nejspíše namazané máslem, a kávu či čaj. Možná ovoce nebo jogurt. Absolutně nikdo si nedává salát či rybu. Dále si dovolím tvrdit, že i přes žalostnou uniformnost sobotní snídaně je stále bohatší než ty v pracovních dnech. Podobnou jednotvárností se ale obědy ani večeře nevyznačují. Proč?

Nejpřirozenějším vysvětlením by bylo, že ráno nemáme čas ani chuť na přípravu extravagantních jídel. Chňapneme nejjednodušeji udělatelné. Dalším vysvětlením by mohla být fyziologie trávení: po probuzení tělo není připraveno na trávení náročné stravy a uvítá něco rychle stravitelného. Třetím možným důvodem je, že lidé jsou natolik naučeni, jak má snídaně vypadat, že jim nepřijde na mysl, že by mohla vypadat jinak. 

Ač všechny tyto teorie zní rozumně, nějaká musí chybět. Uniformní snídaně jedí i lidé, kteří mají ráno čas. Nemluvě o tom, že si lze komplexnější pokrm předpřipravit. Náročnost přípravy tak hlavním důvodem nebude, a podobně neobhajitelné je, že by snad pečivo a káva byly ráno nutričně či jinak fyziologicky přívětivější k trávení. Spíše naopak. Ač také ne úplné, ale pravdě nejbližší zdůvodnění bude naučená plochost snídaní. Většina lidí snídá pokrm, který jedli už jako děti, popřípadě to, co podsouvají marketingové kampaně potravinářských firem.

Jaké je tedy vysvětlení monotónních snídaní a komplexních obědů a večeří? Američtí psychologové Romain Cadario a Carey Morewedge přišli s teorií cirkadiální proměny mysli. V průběhu dne lze pozorovat, že lidé mění cíle a hodnoty. Ráno a dopoledne jsme více utilitaristy – jde nám o užitečnost. Máme více sil a zaměřujeme se na funkční aspekty rozhodnutí – ráno tedy být syti. Jiní chtějí být zdraví, tak jedí ovoce a vločky. Dopoledne máme kognitivní sílu, v práci jsme efektivní a přímočaří.

Přes den se ale kapacita vůle vyčerpává. Na povrch probublávají hédonistické cíle. Přestane být důležitá užitečnost, převáží příjemnost, pohodlí či naopak chuť po vzpruze a jiné senzorické libůstky. K pozdním obědům a večeřím pak už usedají epikurejsky naladěni a preferují variabilitu.

K otestování své teorie Cadario a Morewedge přesvědčili několik desítek dobrovolníků a ráno náhodně vybraným z nich stanovili různé cíle. Někteří dostali triviální instrukci: nasnídejte se. Ti sloužili jako kontrolní skupina. Ve skupině s hédonickým cílem dostali účastníci instrukce, aby se snažili dosáhnout prožitek příjemné snídaně. Konečně skupina s utilitárním cílem byla instruována, aby byla jejich snídaně maximálně efektivní.

Graf ukazuje rozdíly v hledání nových pokrmů při snídani. Skupina "Hedonic goal" byla pošťouchnuta k příjemnému prožitku. Skupina "Utilitarian goal" k efektivnosti a "Control" sloužila k porovnání.

 

Snídaně účastníků v kontrolní a utilitární skupině se následně nelišila – což dokazuje, že utilitarismus je ráno přirozeným nastavením mysli. Naopak účastníci pošťouchnutí k tomu, aby si hédonistické cíle kladli i ráno, si připravili mnohem příjemnější, komplexnější a zároveň zdravější snídani. Opusťte zvyk nudných snídaní, budete spokojenější – a navíc se zase vejdete do oblíbené košile.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Jak drahá je nečestnost

Vyplňujete formulář, daňové přiznání či oznámení pro pojišťovnu. Nečekaně je mezi prvními políčky uvedeno: Prohlašuji, že vše, co níže vyplním, je pravda. Poté podpis a až pak všechny další položky. Formulář by působil nezvykle – podpisem se standardně stvrzuje pravdivost na konec –, leč asi byste se nad zvláštností hlouběji nezamýšleli.

Za designem formuláře s-podpisem-na-začátku stojí psychologická teorie tvrdící, že jsou-li lidé upozorněni na svou identitu, chovají se morálněji. Zdá se to psycho-logické: když ve formuláři zalžete, podpis na konci vás nepřesvědčí, abyste cokoli opravili. Naopak slib stvrzený podpisem na počátku může zdůraznit maximu být čestnými. 

V roce 2012 vyšla vlivná studie, která teorii potvrdila. Tým složený z předních amerických psychologů a ekonomů, mezi nimiž byl i populární Dan Ariely, ukázal v laboratorních úkolech a terénní studii, že zdůraznění identity podpisem vede k čestnosti. Nejpůsobivější byl pokus pořádaný ve spolupráci s pojišťovnou. Její klienti dostali formuláře k vyplnění ujetých kilometrů, dle nichž se počítá pojistka – čím více najeto, tím vyšší pojistné –, přičemž některé formuláře byli standardní, jiné náhodně vybrané s-podpisem-na-počátku. Byl zjištěn obrovský efekt: klienti vyplňující formuláře s-podpisem-na-začátku přiznali o desetinu více najetých kilometrů než skupina s běžným formulářem. 

Úskalím bylo, že jiné studie tento efekt nenašly. Původní tým autorů proto provedl replikaci vlastního laboratorního výzkumu, přibral další kolegy, na jiných účastnících zopakoval stejné úkoly – a nenašel nic. V roce 2020 publikovali novou studii uzavírající, že efekt nemusí být reálný a zveřejnili i všechna svá data – původní i nová.

Leif Nelson, Joseph Simmons a Uri Simonsohn, američtí psychologové, data stáhli a bylo zjevné, že ta z pokusu s pojišťovnou nemohou být reálná. Například každý počet kilometrů, ať už deset km, tři tisíce km nebo 70 tisíc km, ujelo stejný počet klientů – to je krajně nepravděpodobné. Většina lidí jezdí "průměrně", málokterý motorista nejezdí skoro vůbec či naopak pořád. Data byla také duplikována, přičemž zdvojená byla jiným písmem. Bylo evidenní, že data někdo vyrobil, navíc tak, aby podporovala testovanou teorii.  

Dole je graf, jak by histogram ujetých kilometrů (zde mil) měl vypadat (a skutečně vypadá dle dat z Velké Británie). Málo lidí jezdí málo, extrémně málo lidí jezdí moc. Většina najede "průměrně" 5 až 10 tisíc mil (nejvyšší sloupce; tmavě modré pro auta stará 4 roky, světle modrá pro auta stará 10 let a nejsvětlejší pro dvacetiletá). Nahoře data vykázaná ve studii: bez ohledu na počet mil, najede je vždy prý stejný počet lidí, nikdo prý zároveň nenajel více než 50 tisíc mil.

 

Po omluvách a žádostech o stažení studie prst všech spoluautorů ukázal na Dana Arielyho, který jediný s pojišťovnou komunikoval. Ten se však odpovědnosti zřekl a tvrdí, že data tak obdržel a jen je nezkontroloval. Je lajdákem, ne podvodníkem. Nesrovnalostí se ale objevilo více. Předně o studii mluvil od roku 2008 – patrně dříve, než byla vůbec "provedena". Jiný Arielyho výzkum musel být odvolán, protože byl špatně statisticky vyhodnocen a Ariely se vymlouval, že původní data ztratil. Další výsledky si patrně vymyslel zcela. Na svoje očištění chtěl podstoupit detektor lži, o kterém ví (či by vědět měl), že je při identifikaci lhaní extrémně nepřesný.

Na jedné straně je tento podvod ironický, protože jedna z Arielyho knih má podtitul Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, který bezesporu dokázal. Na druhé straně Arielyho pád ukazuje i posun ve vědeckém zkoumání jakým je zveřejňování všech dat, aby kdokoliv mohl zjištění ověřit. Jsou více vyžadovány a oceňovány replikace, tedy potvrzování, zda dříve nalezené výsledky jsou skutečné, nejen náhodným šumem, který působí zajímavě. 

 

Psáno pro Lidové noviny.